Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Blog byl ovšem přesunut na jmenuju-se-sacharin.estranky.cz. Aby vám nic neuniklo, odběr novinek tam přihlásíte zadáním emailu do kolonky mail list. Těším se na vás tam, s novými recenzemi, básničkami i rozhovoy a vším, čím jste zvyklí. Vaše Nisa/Sacharin"

Únor 2019

Tu noc, co pršelo

26. února 2019 v 11:51 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Barbora se cítila příšerně. Ještě úplně nenabyla vědomí a věděla, že ji děsně bolí hlava. Celé tělo ji brnělo. Pohnula se a cítila, že to jde ztuha. Něco jí v tom bránilo. Přinutila se pohnout rukou, která jako by byla z olova, a ucítila pod prsty cíp polštáře, nebo deky. Nebyla si jistá. Pod sebou vnímala měkký dotek matrace. Začínala si uvědomovat, že musí ležet na posteli. Jenže v jaké a kde? Ani na to možná neznala uspokojivou odpověď. Anebo znala, ale byla ukrytá pod vrstvou nevolnosti, co se jí šířila od hlavy až k prstům na nohou. Něco bylo špatně. S námahou se převalila na záda. Zdálo se jí, že překonává nějakou z horských turistických tras, které z hloubi duše nenávidí, ale přitom se jen přetočila na schumlaný kus deky. Těžce oddechovala. Světlo ji i přes zavřená víčka nepříjemně bodalo do očí. Tiše zaskučela. Když se konečně odvážila otevřít oči, nejdřív honem nepoznala, na co se dívá. Zmatek však docela rychle vystřídal úžas a ten brzy přešel v klid. V nekonečné blahodárné uklidnění. Dívala se na svůj vlastní strop. Strop s několika nalepovacími svítícími hvězdičkami nad její hlavou, protože se už jako malá bála úplné tmy. S úlevou znovu vydechla a zvedla ztěžklou hlavu. Ano, její byt. Hnědý konferenční stolek se skleněnou deskou kousek od ní to potvrzoval. Byly na něm položené nějaké noviny (nejspíš včerejší) a ovladač od televize, která byla přimontovaná nahoře na zdi. A taky hrnek. Přimhouřila oči a všimla si ušmudlané lžičky, nejspíš od kafe. Divné, ona kafe nepije. A nevzpomínala si, že by ho včera někomu vařila. A i kdyby... hned by přece umyla nádobí. Když to zaschne, je to pak... ble. Poté její pozornost upoutaly zvuky z koupelny. Sprcha byla puštěná. Přejela si dlaní po obličeji a snažila se nepodléhat panice. První myšlenka, kterou sama k sobě vyslala, zněla - cos to, sakra, včera vyváděla, Barboro? - A ta druhá (neméně důležitá) byla - s kým. Několikrát se zhluboka nadechla a pokoušela si vybavit poslední události. V práci zašívala ten odporný růžový kabát s volánky. Přišla si pro něj jedna nepříjemná žena se vzteklým mopsíkem, co pořád pobíhal vedle ní. A to jí mohla tisíckrát říkat, že ve své opravně oděvů nechce zvířata. Dokonce je piktogram na dveřích. Ale někteří lidé si dělající, co chtějí. Ano. Potom zašla do své oblíbené cukrárny na kousek smetonového dortu s jahodami. Potřebovala trochu cukru navíc, než... jasně, na rozhovor s Mariánem. Hádali se. Hodně. Raději vyběhla ven, aby ho nechala těch pár věcí, co u ní měl, pobalit samotného. Skončili. A on ať si táhne za tou zrzkou... Pršelo. Sakra moc. Téměř okamžitě se jí slepily dlouhé černé vlasy bez ofiny do provazců. Stála u černé škodovky a natahovala se po otevírání dveří, když ji Marián chytil za ruku. Vyběhl za ní. Ještě si pamatuje, jak mu poplašeně oplácela jeho odhodlaný pohled. A pak? Co bylo pak? Bože, nemohla si vzpomenout.

Téměř bezradně si znovu přejela dlaní po obličeji, když se ozval jeho hlas. "Á tak konečně jsi vzhůru," řekl, "už jsem se bál, že se snad dneska neprobudíš."
Zmateně na něho zírala. Usmíval se. A co hůř, byl polonahý! Kolem pasu měl omotaný její oblíbený běžový ručník a na holých ramenou se mu ještě skvělo pár kapek vody, které mu padaly z polodlouhých hnědých vlasů. Dívala se na něj a vyškrábala se při tom do polosedu.
"Půjčil jsem si tvůj ručník, snad ti to nevadí. Po včerejší noci jsem ještě nestačil vybalit," pokračoval v monologu a spiklenecky na ni mrkl.
Vůbec ničemu nerozuměla. Než se však zmohla na slovo, přisedl k ní na postel a laškovně ji políbil na špičku nosu. Ucukla. Zmateně se zamračil. "Lásko, co je s tebou?"
Znělo to tak upřímně a starostlivě. V přemýšlení naklonila hlavu na stranu a prohlížela si ho. Byl to pořád kus chlapa. A ty jeho světle modré oči... Zdálo se jí hrozně dávno, co jí naposledy řekl - lásko.
"Já... ty... tady... teda... chci říct..."
Nakonec snahu o souvislou větu vzdala a znovu schovala obličej do dlaní.
"Teda ty musíš mít pořádnou kocovinu," konstatoval pobaveně a vstal.
"Kocovinu?" zopakovala nevěřícně.
"No..." začal a rozpačitě se při tom škrábal na hlavě, "ale nedívím se, když jsi toho dokázala tolik vypít. Ale o to to vlastně bylo zábavnější. Ještě nikdy jsme spolu nebyli, když... no, bys měla víc než upito." Uchechtl se.
Pobaveně se uchechtl, no vážně! Zmohla se jen na těžkopádné - uf. Nic nedávalo smysl. Proč by proboha pila? Kdy? A jak to, že naznačuje, že se spolu vyspali? Vždyť ji zrovna opouštěl kvůli té zrzce, co v místním kině hlídá šatnu. Proč by s ním, ježíšmarjá, lezla do postele? A další otázka - proč by on teď lezl do postele s ní? Ne. Ne. Ne. To se určitě nemohlo stát. Potřásla hlavou, jako by se chtěla zbavit všech těch otravných myšlenek.
"Ale neboj, už ti ohřívám kuřecí polívku," oznámil jí.
"Tys vařil?" vypadlo z ní udiveně.
"Našel jsem ji v mrazáku. To se nesmí?" řekl a vyšel z pokoje.

Seděla v kuchyni za stolem a nimrala se v pokrmu. Ještě se z něj kouřilo. Ale neměla hlad. Všechno se s ní tak trochu houpalo.
"Jsem samá modřina," postěžovala si místo polykání.
"Nejspíš jsme byli včera trochu... vášnivější... no však víš."
Zamyšleně kývla hlavou. Tušila, co naznačuje, měla o tom celkem jasnou představu, ale nepamatovala si zhola nic.
Jako by tušil, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Vzal její ruce trpělivě do svých dlaní a s povzdechem se zeptal: "Jak velký máš okno?"
"Myslím, že gigantický," přiznala posmutněle.
Nebyla schopná se mu u toho dívat do očí. Vnímala, jak významná pro něho minulá noc byla. A pro ni nejspíš taky. Jako by snad vymazala všechno špatný, čím si prošli. A hlavně slečnu zrzavou... Jako by je vrátila na začátek, nebo přenesla přes ošklivou bouři. A oni dostali další šanci. Nebylo snad tohle to, co celou dobu chtěla? Ačkoli vehemetně popírala, že by se k němu kdy chtěla vrátit? Ale to byla vlastně pravda. Nechtěla se k němu vracet. Chtěla přetočit ručičky hodin, jako by se to vůbec nestalo. A on jí ten pocit dneska dával. Už dlouho mu tak nezářily oči, když se na ni díval. Dnem za dnem sledovala, jak pohasínají. Jako by ji přestával milovat. Až zhasly úplně. Ale dnes zářily. Nemohla si pomoct a usmála se.
"Co se stalo? Včera v noci?"
"Hádali jsme se, vzpomínáš?"
Přikývla. Na to si pamatovala zcela přesně. Na to nešlo zapomenout. Hodila po něm... co to bylo? Jo jasně, ovladač od televize. "Pršelo. Vyběhla jsem ven, k autu. Už jsem nemohla..."
"Já vím. Šel jsem za tebou..."
"A pak?" Upřela na něho oči jako dítě, které se topí v úloze z matematiky.
"Řekl jsem, že nechci, abys nikam jezdila."
Zatajila dech. Konečně zaplňoval tu hlubokou černou díru v její paměti. "A co bylo dál?"
Viditelně znervózněl. "Já... sakra myslel jsem, že tohle jsme si odbili včera v noci. Já..." Praštil vzteky do stolu, až nadskočila, a začal přecházet po místnosti. "Musíš pochopit, že když jsi včera odešla z těch dveří a mně došlo, že tu možná stojím naposledy, že je to naposledy, kdy uvidím, jak odsud vůbec někam odcházíš, že už tě nejspíš neuvidím... Došlo mi, že najednou panikařím. Že možná utíkám od těch problémů, co máme, ale... že jsem si ještě nepředstavil, jaké to tam někde bude. Nejen bez těch problémů, ale i bez tebe. Jako opravdu bez tebe. Až se nebudeme potkávat, abychom se pohádali o to, kdo si nechá tu květinovou vázu ze starožitnictví. Až před tebou nebudu moct házet rameny a tvářit se spokojeně, protože budeš s nějakým jiným a bude ti úplně volný, co dělám... Došlo mi, že pak už bych nebyl šťastnej. Nikdy. "
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: "A přesně tohle jsem ti zpátky v obýváku řekl, když jsem tě přesvědčil, abys šla dovnitř, že už se nechci hádat a chci všechno probrat v klidu. Když jsem to na tebe vychrlil, dívala ses na mě, jako bych se zbláznil. Otevřela jsi snad první víno, co ti přišlo pod ruku, a vypila asi víc než půlku najednou. Nic jsi neříkala. Taky jsem si přihnul. Bylo toho trochu moc, chápeš. Pili jsme a nejdřív nic neříkali. Pak sis začala povídat, jako bych nic neřekl. O vlaštovkách, nebo o čem... už nevím. Smáli jsme se a pak..."
"Spali jsme spolu," dodala tu poslední jasnou věc.
"A bylo to úžasný," přisvědčil.
"Co slečna šatnářka?"
"Skončil jsem to! Byl to příšernej, obrovskej omyl. Mrzí mě to."
Postavila se na nohy a podívala se mu zpříma do očí. Nikdy si nebyla víc jistější, že nelže.
"Lituješ toho?" zeptal se.
Odpověděla mu bez váhání pořádným polibkem. Náhle se jí ale podlomila kolena, takže byla ráda, že ji drží.
"Co je ti? Jsi pořádku?"
Tenhle ustaraný tón už dlouho neslyšela a doteď si neuvědomila, jak moc jí chyběl. Chabě se usmála. "To nic, jen ta kocovina..."
"Tobě s okamžitou platností zakazuju pít, mladá dámo, nebo se o tebe budu moc bát."
Usmála se. "Podal bys mi aspirín? Bolí mě od rána hlava, jako by mi v ní pobíhalo tisíc skřítků..."

Barbora Novačková, 25 let. Dopravní nehoda. Čelní náraz do stromu na mokré vozovce. Vážné poranění hlavy. Doktor Lesařík na operační sál č. 4. Opakuji doktor Lesařík na operační sál č. 4...

"Nejsi náhodou těhotná, že ne?" zeptal se s neskrývanými jiskřičkami v očích.
"Po včerejšku těžko a jinak nebyla příležitost." Po chvílce váhání dodala: "Aspoň ne s tebou." A vyplázla na něho jazyk.
"Ty..." zasyčel pobaveně a naoko vyhružně zároveň a popadl ji do náruče.
Zrovna ve chvíli, kdy se ji chystal zvednout do vzduchu a ona se rozverně smála, se jí rozdrnčel telefon. Vykroutila se mu, i když chtěl nerušeně pokračovat.
"Počkej, to je máma," řekla na vysvětlenou a hrábla do kabelky pověšené přes kliku u kuchyňských dveří.
"Halo?"
Chvíli nerušeně poslouchala a on se na ni zkoumavě díval ve snaze o jakoukoli dedukci. Nedařila se mu.
"Co? To myslíš vážně? … Jo jasně. … Zítra? To by šlo. Myslíš, že to chce? Nebo nejdřív telefon. Nemáš její... … Dobře. Ahoj."
Teď už zvědavostí hořel. A všiml si, že Barbora zbledla.
"Co se stalo?"
Zmohla se prvně jen na letmý úsměv a s námahou se posadila na židli. "To Petra," řekla nakonec, "sestřenka Petra."
"Ta alkoholička?" upřesňoval si s mírně nakrčeným nosem. Nikdy ji neměl rád.
"Jo ta. Všichni ji už měsíce máme za mrtvou, že se někde uchlastala, nebo tak... A ona... věřil bys tomu? Objevila se u mámy s tím, že přestala pít. Chodí prý na skupinu, nebo kam... Chce... Bože, být zas doma. Jenže strýc je nemocný a v tom zařízení..."
"Tak se objevila u tvé mámy," dokončil za ni.
Horečně přikyvovala. "Věřil bys tomu?" zopakovala a s pláčem se mu vrhla kolem krku.
Petra, její milovaná Petra je zpátky. A zítra zajde k mámě, aby ji viděla.

Ztrácíme ji. Moc krvácí. To nezastavíme. To je konec. Čas smrti 22:17. Doktor Lesařík ještě chvíli zírá na mladou holku na stole, která vypadá, jako by snad spala, nebýt té spouště kolem. Je o dva roky starší, než jeho dcera. Rozhodne, že rodině to řekne sám...

"Barb? Posloucháš mě?"
Trhnula sebou. Omluvně pokrčila rameny. "Promiň, co jsi říkal? Asi jsem myšlenkami pořád u Petry."
Marián jí konejšivě stiskl dlaň. "Že bys měla dojíst tu polévku, než bude úplně ledová. A pak zalézt do postele, jsi pořád hrozně bílá."
"Nebudu zbytečně ležet v posteli, je to jen kocovina," protestovala.
"To nebude zbytečně, já tam budu s tebou," použil silný přesvědčovací argument.
Loupla po něm zvědavě pohledem, zatímco se pustila do vlažné polévky. "Copak ty nemusíš do práce?"
"K tvému štěstí mám všechny schůzky až v pondělí, dneska je teprve neděle. A jez už."

Je půlhodina po půlnoci, když Mariánovi Ostrému mladšímu zapípá sms. Neslyší ji. Pár panáků whisky ho uspalo dokanale. Potřeboval ze sebe spláchnout ten poslední výstup se svou bývalou. Ano, utekla do deště. Ano, běžel za ní. Řekl jí jen jednu pitomou větu, otočil se a šel pryč. Dobalit zbytek krámů. Dalo mu to docela zabrat. Měl toho u ní víc, než předpokládal. Ale konečně to měl za sebou. Zamkl, hodil klíče do schránky a šel. Nemyslel na ni. Ne tak, jak bude o pár hodin později. Ano, chtěl se rozejít. Ano, nemiloval ji. Už dávno ne. Ano, podvedl ji s Martinou. Ale tu taky nemiloval. Vlastně to byla jen dobrá výmluva proto, aby ukončil něco, v čem už nebyl šťastný. Aspoň jemu se ta výmluva zdála dobrá. A že to byla jen výmluva, to si uvědomoval. To, co si zatím neuvědomil, byl fakt, že přestože Barboru nemiloval, moc mu na ní záleželo. A ještě nevěděl, že zítra touhle dobou nebude moci usnout. Že bude zírat na strop a přát si, aby jí té noci, co pršelo, řekl, aby nikam nejezdila, že se nechce hádat, že ji má stále rád, i když už jinak. Ale hlavně to, aby nikam nejezdila, místo - "Tak můžu si vzít tu květinovou vázu, nebo ne?"

"Jsem ráda, žes mi řekl, abych nikam nejezdila," pronesla Barbora s plnou pusou jahod vytažených z mrazáku, když ležela nahá přitisknutá k jeho horkému tělu.
Mistička jehod byla odložená vedle nich. Políbil ji na čelo.
"Miluju tě," zašeptal a ona mu to řekla snad tisíckrát, když se o pár minut později znovu milovali.
A věřila, že tentokrát spolu budou napořád. Svět se jí zdál najednou krásnější. Téměř dokonalý. A tušila jediné, že už měl takový zůstat. Nevěděla, kde bere tu jistotu, ale byla přesvědčená o své pravdě. Že teď konečně se na ni usmálo štěstí. Tohle bylo snad hotové nebe. Ráj.

Rozhovor s autorkou Muslimského pekla - Ivou Karlíkovou (19. 2. 2019)

20. února 2019 v 21:24 | Nisa |  Rozhovory
Občas ráda nechávám osud, ať si jde svou cestou. Ne všechno v životě plánuji. Některé věci k vám prostě přijdou samy. Tak tomu bylo i u následujícího rozhovoru. Možná si vzpomenete na mou recenze knížky Muslimské peklo - tady. Veskrze ve mně dílko zanechalo pozitivní pocity z dobře odvedené práce. Nechala jsem se tehdy trochu unést a spíše než recenzi na knihu publikovala svoje zamyšlení nad tím, jak se postavit k muslimské víře a společnosti. Tehdy by mě vůbec nenapadlo, že se mi pod onen elaborát ozve sama autorka. Jenže v moment, kdy to udělala, můj mozek už šrotoval na 120% a křičel na mě: "Co kdybys jí položila pár otázek?" No fakt - takhle jednoduché to bylo. A zrovna v době, v níž jsem si říkala, že by bylo dobré už nějaký znovu sepsat… Přišlo mi to až úsměvné, protože ten nápad, ta příležitost se prostě objevila sama od sebe. A upřímně, když jsem paní Karlíkové psala email, ani jsem nepočítala s kladnou odpovědi. Ale něco mi říkalo, že zkusit se má všechno. Tak jsem to zkusila. Jistě jste pochopili, že odpověď byla kladná - jinak bych neměla o čem psát.

Poeticky řečeno - vesmír možná ví, co dělá. Byla jsem příjemně překvapená, že sama paní Karlíková navrhla kávu. Vyměnily jsme si několik emailů a čas plynul. Zcela subjektivně jsem získávala dojem, že autorka je milá, vstřícná osoba, se kterou bych si tu kávu dala velice ráda. Ovšem řečeno slovy jedné písně, postupně jsme zjišťovaly, že čas je proti nám. Tak jsme se nakonec spokojily s - mnou již osvědčenou metodou - emailovou zpovědí. Mezitím jsem stihla přečíst knižní pokračování jejího příběhu s názvem Muslimská pomsta - recenzi najdete zde.

Devět otázek a devět odpovědí, to je výsledek toho všeho... Vynechala jsem nějaké zbytečné jitření minulosti a zkoumání detailů. Nejsem nelida a bulvár. Ale i tak to, myslím, stálo za to.

1. Od začátku se v obou knihách vyjadřujete hodně protimuslimsky... Nechtěla jste, aby dcera měla nečeské jméno, nechtěla jste, aby nosila symbol na řetízku, odmítla se na návštěvě v Bosně zahalit... Čím to bylo? Chci říct, že u smíšených párů není člověk zvyklí na takovou míru nevole - pokud není předem stanoveno, že to druhému vadí, tak se alespoň na začátku počítá s určitým stupněm kompromisu - věděl Senad předem o vašem postoji? (Z pohledu znalosti o muslimské kultuře se to dá pochopit, nicméně bych si ráda ujasnila, co k tomu vedlo vás a jestli o tom Senad věděl.)

Je to jak píšete, na začátku se počítá s kompromisem. Přemýšlela jsem i nad jinými jmény, třeba Jessica nebo Melanie, nad jmény, která jsou běžná třeba právě v tom Německu, kde jsme se se Senadem seznámili. Ale určitě není kompromisem to, že se dítě musí jmenovat po dědovi přítele. Když jsem Senada poznala, netušila jsem nic o islámu, netušila jsem, jak jsou rozdílné naše pohledy na svět. Ze začátku to byl úplně obyčejný kluk, i když s trošku divným jménem. Pro mě to byl prostě Jugoslávec. Až později jsem začala rozeznávat rozdíly i mezi nimi, Jugoslávci. Zlatko byl Srb, Semir Bosňák, jeden pravoslavný, druhý muslim. Zlatko ale nikde neříkal, že v něco věří, kdežto muslimové vzpomínali a vyzývali Alláha skoro při každé své činnosti. Já, jakožto ateistka, jsem nikdy nedokázala - a dodnes nedokážu - pochopit ten fanatismus a oddanost Alláhovi. Čím více jsem poznávala, co je islám zač a jak se chovají muslimové, tím méně jsem byla ochotná k nějakému kompromisu vůbec přistoupit, kdyby nějaký ve hře byl. Každý ať si věří, v co chce, ale ať to nevnucuje jiným. Mně bylo víceméně podsouváno, že jediná správná víra je islám a už jen z toho důvodu jsem nechtěla a ani nemohla dát dcerce jejich muslimské jméno. Jelikož byl Senad v porodnici úplně na mol, nijak jméno dcery naštěstí neřešil, vůbec ho nenapadlo se tím nějak zaobírat. Až druhý den se zeptal, jak se malá vůbec jmenuje.

2. Která kapitola v knihách se vám psala ze všeho nejhůř?

Určitě ta z druhé knihy o tom, kdy jsem čekala druhé dítě. Paní doktorka byla arogantní, nechci říct zrovna zlá, ale pohrdala mnou, aniž by znala okolnosti. Pro ni jsem byla vražedkyně rodícího se života.


3. Mělo vydání obou knih ve vašem okolí nějaké pozitivní či negativní důsledky? Vnímala jste, že by se něco změnilo?

Vůbec ne. Spousta lidí kolem mě vlastně ani neví, že jsem něco napsala a já se tím nechlubím. Není čím.

4. Proč první kniha skončila tam, kde skončila? Pochopila jsem to tak, že už tehdy jste věděla, že příběh měl pokračování. Proč jste to nesepsala celé najednou?

Úplně upřímně - kniha vznikala vlastně nechtěně. Když jsem se vrátila z Bosny, měla jsem zlé sny, nedokázala jsem navázat vztah, bála jsem se všech a všeho. Nelepšilo se to. Proto jsem si řekla, že mi možná pomůže, když se ze všeho vypíšu. Začala jsem si psát vzpomínky, znovu jsem se vracela k tomu, co mi ubližovalo, ale sama pro sebe.To bylo v roce 2005. Když jsem měla asi 20 stránek, zjistila jsem, že stačí. Že se k tomu už nechci a nemusím dál vracet, že jsem si psaním ulevila a vrátila se pomaličku do normálního života. Pak, shodou náhod, jsem potkala chlapíka, který měl svoje nakladatelství. To jsem ale v tu chvíli netušila. Bavili jsme se o muslimech a přišla řeč i na to, že mám svou zkušenost a kdysi jsem kousek i sepsala. Chtěl, abych mu to poslala. Asi po 14ti dnech se ozval, že je to skvělé a že to mám dopsat. Že mi to vydá. Dal mi určitý termín a ten jsem musela dodržet. Bohužel bylo nad mé síly napsat úplně všechno v tak krátkém termínu. Ano, věděla jsem, že můj příběh není celý, ale úplně upřímně - ani jsem nečekala takovou čtenářskou odezvu, takže jsem neřešila, jestli je v něm všechno. Já osobně mám ráda, když čtenář zapojí fantazii a u otevřených konců ji nechá naplno pracovat. Vrátila se, nevrátila, byla tak hloupá, nebyla? Proto mělo Muslimské peklo otevřený konec. Druhý díl byl vlastně logickým vyústěním, ač neplánovaným.


5. Čtenáři musí být jasné - a v knihách to i bylo zmíněno - že díla neobsahují úplně všechny události. Sbíráte k tomu odvahu a třetí díl? Nebo se dočkáme pokračování ve formě toho, jak jste se dočkala svého štěstí potom?

Odvahu nesbírám, vůbec ne. Jen nevím, jak bych třetí díl pojala. Příčí se mi psát stále dokola o tom, jak jsem byla zmlácená, plná modřin, nechce se mi psát pořád dokola o tom, jak jsou muslimové - až na výjimky - zfanatizovaní a svoje činy omlouvají Alláhovou vůli. Myslím, že by to už ani nikoho nezajímalo. Svoje jsem řekla, nevěřím jim ani nos mezi očima, jsou úlisní a sladcí, když jim o něco jde, ale jakmile toho dosáhnou, ukážou svou pravou tvář. Pokud bude třetí díl, bude o jejich zvycích, jejich primitivních pověrách, o jejich životech. Možná to bude protkané nějakou historkou, ale příběh jako takový už to nebude na 100%.


6. Chcete se dal věnovat psaní, nebo knihy o vašem osudu byly to jediné, co jste chtěla světu sdělit?

Pokud by byl zájem, psala bych dál. Vím, že moje knížky nejsou hodny nějakých literárních ocenění a ani po tom netoužím. Píšu tak, jak bych vše i vyprávěla. Nemám ráda omáčky, nemám ráda dlouhé okecávání. Momentálně mám rozepsaný román o nešťastné lásce, lásce na celý život, lásce osudové, ale bohužel ne se šťastným koncem. Inspirováno životem. (připojen smailík s úsměvem)

7. Opravdu jste přerušila nadobro veškeré kontakty se Sekou a jinými? Když uvážím, že vás informovali o smrti Ibrahima a Senada, napadá mě jestli to byl opravdu jediný kontakt…

Jediný kontakt, který občas s někým z nich mám, je s Asimou. Ona je v jádru hodná ženská, s manželem si zažila svoje, se syny si zažila svoje, vlastně i se Sekou si zažila svoje. Dneska jí může být kolem 60ti let a nemyslím si, že by mě a moji rodinu mohla nějak ohrozit. O ostatních nic nevím a vědět ani nechci.

8. Věnujete se nějak dál třeba pomoci týraným muslimským ženám, nebo jste tuhle kapitolu nadobro uzavřela?

Muslimská žena je týraná dobrovolně. Vždycky mají možnost něco změnit, pokud ale setrvávají, znamená to, že jim to vyhovuje. Navenek tvrdí, jak jsou šťastné a jako šťastné je i beru. To, co prožívají v soukromí, znám moc dobře a vím, že pokud nechtějí, pomoct jim nedokáže nikdo. A ony většinou nechtějí. Jsou uzavřené ve svých "šťastných" bublinách a dokud o pomoc samy nepožádají, je každá pomoc spíš kontraproduktivní. Takže ne, nepomáhám, zatím jsem se s žádnou muslimskou nesetkala. Ale pomohla jsem už dvěma našim holčinám, které byly týrané (to jsem spíš měla na mysli - pozn. blogerky) a sama za sebe musím říct, že jsem na ně pyšná. Já jsem je jen nakopla, ten největší kus práce musely udělat ony samy. A zvládly to na jedničku.

9. Jaký je váš život dnes?

Jestli myslíte ten soukromý, tak úžasný. Mám muže, se kterým jsem šťastná, jsme spolu denně opravdu 24 hodin už vlastně přes 10 let a je to čím dál krásnější. Budu podruhé babičkou, už mám skoro pětiletou vnučku a na dalšího vnoučka se moc moc těším. Jsme všichni zdraví a to je to hlavní. Někdy mám sto chutí zakřičet na celé kolo, že děkuju Osudu, že při mně stál…

Já tímto znovu děkuji paní Karlíkové za společně strávený virtuální čas, otevřenost a pozitivní přístup. Na památku mi zůstala knížka a velice příjemný pocit. Přeji jí jen dobré na dalších křižovatkách života.

Ať vás zavedou kamkoliv, nepochybuji o tom, že to zvládnete.

Vaše Nisa

Muslimská pomsta - recenze pokračování knižního příběhu české ženy

8. února 2019 v 12:49 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Iva Karlíková
Národnost: česká
Anotace: Kniha Ivy Karlíkové je pokračováním autobiografického románu Muslimské peklo. Iva Karlíková svoji knihu uvádí slovy: "Senad byl bosenský muslim. Když jsem si ho vybrala za partnera, netušila jsem nic zlého. Jenže jakmile se nám narodila dcera Denny, z milého a galantního muže se stal tyran. V Německu, kde jsme nejprve žili, to ještě šlo, ale pak nás Senad donutil přestěhovat se k němu domů, do Bosny, a tam se naplno ukázalo, co je zač. Několikrát mě málem připravil o život, a nakonec se mě pokusil připravit o dceru. Svůj příběh jsem zaznamenala v knize Muslimské peklo, kterou uzavírá smutný happyend: Senad putoval za mříže a já se s dcerkou usadila v Čechách. Jenže tím to celé neskončilo. Když už jsem si myslela, že já a malá Denny máme všechny útrapy za sebou, přišla nabídka, abych se vrátila do Bosny. Jako tlumočnice pracující pro české vojenské jednotky, které dohlížely na obnovu válkou zničené země. Neměla jsem to dělat. Mohla jsem tušit, že Senad zjistí, kde mě najít, a jednoho dne mě v Bosně skutečně vyhledá. A bude mít připravený ďábelský plán na pomstu. Kvůli své naivitě jsem se znovu nechala vtáhnout do jeho života. Opět jsem musela začít bojovat o svoji budoucnost i o dceru…" Zdroj


Můj názor: Tato kniha je na hodnocení trochu oříšek. Můžeme ji hodnotit buď jako literární dílo obecně, nebo lidsky po stránce toho, že jde o něčí životní příběh. Protože - ač chceme, či nikoli - někteří čtenáři hodnotí knihu i podle toho, jak moc se ztotožňují a chápou jednání hlavních hrdinů. Když ho nechápou, bývá kniha automaticky špatná. Protože je z jejich pohledu nelogická a tudíž nevěrohodná. S dovolením bych zkusila obojí.

Po stránce stylistické mi přijde hodně dobrá. Rozhodně lepší, než částečně zmatená a střípkovitá první část "Muslimské peklo". Což bylo snad také jedním jediným smítkem na kráse prvního dílu. Buď autorka literárně vypilovala své schopnosti, nebo uklidnila mysl, či snad je to tím, že událostí, které popisuje zde je o něco méně. Každopádně za to jsou rozhodně plusové body.

Příběh coby literární dílo je na tom trochu hůř. Vysvětlím to následovně. Když jdete číst "Muslimské peklo", ještě netušíte, koho na stránkách potkáte, jak moc je zlý, co se tam bude tedy dít a hlavně CO bude tím posledním dílkem, který hrdinku přesvědčí odejít, a JAK odejde… Kromě toho, že nic z toho netušíte, a celý příběh je tedy záhada, objevují se i naprosto nečekané události, které příběh zamotají ještě trochu víc. Lsti, zrada. Zážitek nejen po stránce autobiografické, kdy je vám hrdinky strašně líto, ale i z knížky jako takové, protože je v jistých momentech překvapující. A to máme u knih rádi - když děj dopředu nedokážeme odhadnout, minimálně ne úplně. Ovšem "Muslimská pomsta" žádná taková překvapení nenabízí. Knížku jdete číst s tím, že odhadujete povahu hlavních hrdinů i vedlejších postav a skládáte si představu o tom, co by se asi tak na těch 170 stránkách cca mohlo dít. A vaše rámcová představa příběhu je taková: "No tak, když se ho minule zbavila, tak to ji zase bude muset nějak ukecat, něco předstírat, pak ale uklouzne, a jestli není hlavní hrdinka "úplně blbá" (což není), okamžitě ji to vrátí do reálu, probere z poblouznění a bude chtít opět okamžitě zdrhnout. A přesně to se také stane. V naprosto stejném pořadí. A ani o chlup navíc. Tedy až na druhou a pátou kapitolku od konce. Ale ty už tolik nehýbou s původním příběhem, pouze ho dokreslují jako bonbónek na závěr. A nepomáhá tomu ani nastíněná Senadova brutalita. Protože vydechnete - panebože - kvůli soucitu s hlavní hrdinkou a vzápětí dodáte - no to bych od něho přesně čekala - protože prostě na vás působí tak, že to, co koná, byste klidně odhadli, že vykoná. Vřískající, hysterický, násilnický magor... Příběh, který mě nijak nepřekvapil.

Ale to na úplném začátku nemůžete vědět. A tak ty první kapitoly hltáte se zoufalým přáním a staženým hrdlem, aby se z muslimské pomsty nezrodilo něco opravdu jiného - třeba bosenský masakr motorovou pilou - a hlavou vám běží obrazy ze severských detektivek. Nestal. Díkybohu. Koncept nasliboval - ublížil - zdrhnout se stal skutečností. Ale vy během toho zjišťujete, že se vám to moc hezky čte a kapitoly příjemně ubíhají…

Pokud jste knihu už četli, nebo až si ji přečtete, mohli byste mne nyní považovat za bezcitného blázna, protože knižní Iva trpěla a hodně. Prožila hrůzy a násilí. Bojovala o život. Jak mohu tedy prohlásit, že mě příběh nedostal, že mě nepřekvapil, nešokoval… No jo, jenomže musíme oddělit literární kritiku od soucitu. A pokud bych knihu hodnotila bez toho, že se skutečně stala, pak jsem ji opravdu celou odhadla a nepřinesla mi žádné nečekané zvraty. Pokud budu na příběh nahlížet z pohledu výdělku nakladatelství - tak ano, hrdinka bojovala o život - ale nebojovala o něj náhodou už před tím? A pragmaticky řečeno - má smysl psát pokračování o tom, jak vám někdo vrazí facku, když předtím do vás hlava nehlava kopal? Nemá. I v pokračování do vás musí kopnout, minimálně. Atmosféra šokujících knih se - chtě, nechtě - musí držet stejné úrovně násilí, nebo ho zvyšovat. Jinak má čtenář pocit, že "to ztrácí šťávu". Tak to prostě je. Tudíž mi skřítek v hlavě našeptával, že pokud se vydalo pokračování knihy, kde hrdinka málem přišla o život, tady o něj málem přijde taky. Logická čtenářská dedukce. Takže žádné překvapení. Kdyby jí aspoň něco usekli…

Tak a ta poslední věta je most mezi čtenářem a lidstvím. Samozřejmě, že jsem ráda, že se to nestalo. Samozřejmě, že jsem ráda, že jsem příběh odhadla. Že nebyl více nehumánní, bolestný a zamotaný. A uvědomuji si, že to, jak příběh dopadl, byla i notná dávka štěstí. Že to tak dopadnout vůbec nemuselo. Nechci ani pomyslet, co to tehdy v tu chvíli bylo za nápor na nervy… A kdybych mohla, otočím kouzelným prstenem a vymažu první byť sebemenší zkřivení vlásku. Nechtěla bych to zažít, nechtěla. Je to otřesné. Z pohledu lidského života jo. A rozhodně to na celoživotní trauma stačí... Vidíte, jak se najednou mění perspektiva? Soucit z knihy dělá bolestný příběh o naději, utrpení, benzínu a žluté opičce. Protože ty literární obrazy, co vás nepřekvapily, se stávají něčím, co byste nechtěli prožít. Co vás mrzí, že prožil někdo jiný.

A když se tyto dvě roviny snoubí, dostanete něco, co hodnotíte na databázi knih čtyřmi hvězdičkami a oficiálně 90 %. Stejně jako u prvního dílu. Důvod? Co u "Muslimského pekla" pokazil styl vyprávění, zachraňoval příběh, co u "Muslimské pomsty" pokazil příběh, zachraňuje vyprávění… Navíc autorka přeci nevymýšlí, co napsal život. A my jsme rádi, že napsal kapitoly tak, jak je napsal… Ale fakt, že je to autobiografie, při hodnocení prostě roli hraje… Co literárnímu kritikovi nestačí, srdce staví na piedestal a modlí se za to, aby se nikdy nikomu dalšímu nestalo… Co literární kritik čekal, srdce šeptá - Ježíši Kriste a lapÁ po dechu… Tak to prostě je.

Jako doplnění předchozí knížky určitě doporučuji. Jen si tak říkám, že vyjít oba příběhy jako jeden… Stránek by to mělo průměrně akorát, příběh by to ozvláštnilo a já bych tu nemusela vést úvahu, co jsem literárně čekala, či nečekala od pokračování… Místo toho bych jen zírala, jak se to zas zašmodrchalo a kdy to KONEČNĚ dobře dopadne…

Obálka: Hypnotické oko fungovalo natolik dobře, že jsem se do čtení pustila o den dřív večer napůl spící… Prostě jsem musela. :-) Za to taky body nahoru. Ale ta řasenka mi k muslimským ženám nějak nejde. Navíc pod okem a v jeho levém koutku způsobila nečistoty, kterých je při takovém detailu opravdu škoda. Jinak chválím.

Hodnocení: 90%

Poznámka ke knize: Možná si také na konci budete klást otázku: "Proč? Proč se to muselo stát? Proč hrdinka zopakovala chybu minulosti?" Nabízím vám svojí teorii - není to hloupostí, ani naivitou. Někdo neodolá cigaretám, někdo nákupům ve výprodeji, jiný čokoládě… Někdo zvládne ze dne na den pít alkohol, ale chleba se sádlem se vzdát nedokáže… Každý máme svoje limity a místečka s oslabenou vůlí. A někdo neodolá lidem. A nemusí to být jen tyranský partner. Co ta sestra, co vás pokaždé donutí půjčit jí vaše nové oblečení, ačkoli nechcete. Bratr, kterému pořád a pořád půjčujete peníze, ačkoli si říkáte, že příště už ne… Lidem, kteří na nás takto působí a chtějí něco, co se vám nelíbí, je dobré se vyhnout stejně tak jako cukrárně, pokud neodoláte dortu… A autorka utéct chtěla, ovšem… to si přečtěte sami. Škoda, škoda, že tenkrát před svou slabostí včas neutekla.