Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Co chtít víc? Já nic.

23. srpna 2018 v 17:06 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Zuzana právě dočetla knížku Osvětimská knihovnice. Už padla tma. Pomalu se nadechla a vydechla a zavřela oči. Další dlouhý výdech. Jak měla hodnotit příběh, jako byl tento? Jak jinak než plným počtem hvězd, když tam nic stylisticky vyloženě nepřekáželo? Otevřela oči a rozhlédla se po ztemnělé místnosti. Jaká úleva… ocitnout se po přečtení všech těch řádků zpět v moderní civilizaci. Jenže ono ani tak nešlo o moderní civilizaci, ono to totiž bohužel nebylo ani tak dávno. Jednalo se spíš o uvědomění si, jakých zvěrstev je schopný člověk. Šlo o úlevu z toho, že se nenacházela ve špinavém, zapáchajícím koncentračním táboře plného leda tak zlomených lidí a hladu. Ležela ve své ložnici. Bezpečné ložnici ve druhém patře zásobené elektřinou. A plnou ledničku měla na dosah ruky. V porovnání s hrůzami popisovanými knížkou si najednou připadala jako v ráji. Vzala do ruky tablet a rozsvítila jeho obrazovku, aby se ještě víc spojila s normálním světem tam venku. Objevil se internetový prohlížeč a webová stránka načtena jako Blog.cz. Ona neblogovala, ale její sestřenka ano a navíc sama ujížděla na článcích z Krásná cz. Tak na onen portál občas zabrousila. Téma týdne tentokrát hlásilo něco o zbytečnostech, které potřebujeme. Co potřebovala ona? Chvíli přemýšlela a pak došla k závěru, že zbytečnost, nebo ne, právě teď měla pocit, že nepotřebuje absolutně vůbec nic. Jak mohla něco chtít, nedej bože nějakou zbytečnost, když zrovna teď dočetla příběh z koncentračního tábora. A to z pohodlí vlastní měkké postele! Tam si pravidelně čte, pokud její přítel Matěj není doma. Oni v těch podmínkách sotva dostali najíst, trápili je nemoci, špína a nepohodlí, všude vládl nekončící strach z krutosti, bolesti a smrti a ona by teď měla přemýšlet nad nějakou nezbytnou zbytečností? V porovnání s tím, co právě přečetla, ji najednou netrápil ani fakt, že minulý týden přišla o práci. Nějak bylo, nějak bude a věřila, že novou si přeci jen najde. Vždyť jak to říkal ten její bratr? Zrovna hledá někoho jako pomocnou sílu do autoservisu. Může tam uklízet, nebo pomoct s papíry. Však se uvidí… Hlavně že jí přes rameno nekouká příslušník SS, nehrozí pažbou pistole a nesnaží se ji vyděsit k smrti. Všechno bylo lepší, než koncentrační tábor.

Nemohla spát. Třikrát si povzdychla a vstala z postele, aby si udělala večerní horké kakao. Kulhavým krokem se vydala do kuchyně a myslela přitom na tatínka, který jí ho dělal každou noc, když byla malá. Už to bylo šest let, co umřel, a ona teď nemohla z hlavy zahnat myšlenku, že kdyby se historie opakovala, a kdyby ona byla zařazena do skupiny lidí, co má být vyhlazena - ať už by šlo o blondýny, nebo zelenooké například -, určitě by se s tatínkem brzy setkala. Neboť následkem úrazu, co utrpěla před rokem na skateboardu, chodí výrazně kulhavě a má problémy se zády. Byla si téměř jistá, že by ji klasifikovali při první selekci jako práce neschopnou a šla by do plynu. Připadala si mladá, 23 let, a ubíjela ji jistota, s jakou věděla, že by ani nedostala šanci pokusit se přežít až do konce. Dočkat se zase volnosti. Když otevřela ledničku a ovanul ji studený vzduch, byla ráda, že ji to vrátilo trochu do reality. Skoro na sobě cítila nenávistné a opovržlivě pohledy strážných vojáků. Zbytečnosti, které nutně potřebujeme - opakovala si znovu mírně posměšně pro sebe a došla ke stejnému závěru. Když se svobodně dívala z kuchyňského okna na osvětlenou ulici a mohla pozorovat opilce vracející se domů, aniž by se cítila ponižována, nebo se bála o svůj život, nepotřebovala zhola, ale vůbec nic.

Byly tři hodiny ráno, když popíjela v obýváku už třetí hrnek kakaa a za Boha nemohla tu knížku dostat z hlavy. Připadala si málo vděčná, když tu mohla sedět a nerušeně popíjet horký nápoj, před sebou výdobytek moderních technologií - vypnutou televizi - a zítra klidně mohla zajít s holkami do kina. Úspory měla, tak co by si neudělala radost? Ona tu přemýšlela nad kinem a oni se dívali do masových hrobů plných mrtvol připomínajících jen spletenou masu hmoty - dávno však ne lidské bytosti. Sebrali jim všechno od komfortu po důstojnost. A ona tu sedí v měkkých plyšových papučích. Záleží snad na tom, že jí praskla žárovka v koupelně? Záleží snad na tom, že se minule znovu pohádali s Matějem o to, že neumyl nádobí? Teď se jenom roztřásla chladem a steskem, protože jí chyběl. On byl teď to jediné, co potřebovala. Ale o tom, že by byl zbytečnosti, se nedalo mluvit. Mít jeho nablízku - věděla, že nechce už nic.

Ráno se se svými pocity těžko vyrovnávala, a tak se odpoledne sešla na kávu s maminkou. Jak mohla od života ještě něco chtít, když už toho tolik měla? Minimálně svobodu a život, co chtěla víc?
Obarvená zrzovlasá žena se chápavě usmála. Chytila svou dceru za ruku a řekla:
"Je dobře, že si vážíš toho, co máš. Jsou lidé, kteří takové štěstí neměli. Na druhou stranu člověk žije tak, aby zveleboval svoje okolí a aby stále kráčel kupředu. To, že je vděčný za to, co má, neznamená, že nemůže chtít víc. Hendikepovaní lidé žili kdysi jen v ústraní ústavu. Znamená to tedy, že mají být vděční, že už to tak být nemusí, a nechtít víc? Proč by nemohli chtít bezbariérové přístupy úplně všude a 100 % nízkopodlažních spojů veřejné dopravy? Pokrok nezastavíš."
Zamyslela se. Životní cíle jsou opravdu hnacím motorem člověka. Kdo ztratí cíl - ztratí smysl života a je to, jako by zaživa umřel. Nepřestane tedy kráčet kupředu. Nepřestane chtít víc. Ale vždycky jí bude nejvíc záležet na svobodě, důstojnosti, čisté vodě a jídlu, střeše nad hlavou, trochu peněz na to všechno (bohužel se tomu vyhnout nedá) a lásce. Dokud bude mít tohle, pokud o všechno ostatní přijde, nepotřebuje vůbec, ale vůbec nic dalšího.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdeněk Hledač Zdeněk Hledač | E-mail | Web | 23. srpna 2018 v 18:15 | Reagovat

v dnešní Evropě se prakticky nedá umřít hladem, a vždycky je kde přespat... takže hlavně tu lásku, bez ní je to takové o ničem... :-)

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 24. srpna 2018 v 12:44 | Reagovat

je velká škoda že se na tuto část historie často zapomíná přestože se neudála tak dávno
někteří mí vrstevníci neví co to byl holocaust..hrůza

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 2. září 2018 v 18:10 | Reagovat

[1]: Když má človk finance, tak nedá. :-) Jinak o tom pochybuju. ;-)

[2]: Chápu, souhlasím. Je to hrůza. Tohle by člověk zapomínat neměl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama