Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Občas není špatné mít smůlu

9. července 2018 v 14:10 | Nisa |  Literární šuplík - Abstraktní novinářka
"Tak to tedy ne!" vletěla jsem rozhořčeně do kanceláře šéfa - Osudu - a třískla složkou s rozpisem o stůl.
Podíval se na mě s ledovým klidem. Bafal ze svého doutníku a jen očima jako by se ptal, co mě trápí. Osud je flegmatik. Vlastně jsem toho zavalitého chlápka - dnes v bledě modré košili s bílými knoflíčky - nikdy neviděla vyjadřovat jinou emoci než klid. Asi je to dobře, došlo mi. Co by se asi stalo, rozhněvat Osud? Tahle myšlenka mě donutila zmírnit vlastní tón hlasu a zároveň potlačit úsměv při uvědomění, že s tou pleškou na hlavě vypadá jako vzdálený bratranec Michala Davida.
"Nebudu dělat rozhovor se Smůlou," konstatovala jsem, "co když má sklony ke stalkingu a nalepí se na mě? Nemůžu riskovat permanentní smůlu… Je to moc nebezpečné, omlouvám se."
Vševědoucně se uculil. "Nebude moc ráda," poznamenal zamyšleně.
"To je mi jedno, prostě ji z toho rozpisu škrtněte… Zítra zapracuji na náhradních variantách a pozítří je máte na stole, slibuju."
Pokýval hlavou, jakože asi jo, a já se spokojeně usmála. Tohle byla jednoznačně výhra. Potěšeně jsem sebrala své desky a s přáním hezkého zbytku dne téměř vytančila z kanceláře.

Ráno mi nezvonil budík. Musela jsem ho zacvaknout. Pravděpodobně jsem si ty prášky na spaní neměla brát včera večer dva. Jenže se mi nechtělo zbůhdarma zírat na strop a počítat ovečky. Poučení pro příště. Výhoda byla, že jsem dnes pracovala z domu a tudíž nehrozilo, že někam přijdu pozdě. Líně jsem se přesunula před skříň, oblékla a vydala se do kuchyně za vidinou horkých toustů s marmeládou a černé kávy s cukrem.

Nepřekvapilo mě, když se mi podařilo se při přípravě snídaně popálit o tousty. Bez kávy vždycky na půl spím. Labužnicky jsem na ně nanesla tlustou vrstvu domácí rybízové od babičky a nedočkavě naslouchala hučení rychlovarné konvice. Teprve s plným nákladem jsem usedla ke stolku. A zatímco jsem vytouženou kávu sunula ke rtům, mé oči zabloudily k volně pohozenému magazínu na stole. Byl otevřený na stránce s horoskopy. Myslela jsem na to, že se musím šéfa zeptat, co je na nich pravdy, když jsem sebou polekaně trhla. Ta káva byla osolená! A jak jsem sebou škubla, vystříkl mi doušek černé dobroty do klína. Sykla jsem bolestí a hbitě sáhla po utěrce hozené přes opěradlo židle. Zamezit obrovské tmavě hnědé skvrně na mých bílých kalhotách jsem už ale nedokázala. A zrovna bílé kalhoty! S medvídky. Počkat… cože? Udiveně jsem zamrkala a došlo mi, že mám na sobě stále spodek od dvoudílného pyžama. Ehm. Přeskočíme tu část, kdy bych vám měla vysvětlovat, že ve svých letech nosím dvoudílné pyžamo s medvídky. To vůbec není téma k diskuzi a toho pyžama se nevzdám, máte smůlu! Jenže v tu chvíli mi došlo, že je něco špatně. Zacvaknutý budík, prsty popálené od toustů, osolená káva a skvrna na kalhotách… od pyžama ještě k tomu. A já tušila co. Zatraceně! Chtěla jsem si teorii ověřit tím, že shodím toust na zem. Ovšem on tou namazanou stranou dolů padá trvale, takže by mi to ve výsledku nic nepotvrdilo a jen bych přišla o snídani.
"Smůlo!" zakřičela jsem místo toho, "Smůlo, vím, že tu jsi, ukaž se!"
A byla. Zhmotnila se u okna a její rozzuřený pohled mě okamžitě postavil na nohy. Černé vlasy jí kolem hlavy vlály jako zelektrizované, tmavě modré oči žhnuly vzteky a u tenkých rtů se div netvořila pěna. Hlavou mi běželo, že tohle je asi hodně velký průšvih.
"Tak já ti nestojím za rozhovor?! Tak ty mě jen tak vyškrtneš?! A proč? Protože jsem Smůla?"
Jak mluvila, celá kuchyň se začala otřásat, až padaly skleničky z horních poliček.
"Pokrytče! Copak pro život stačí jen Štěstí? Neměl by to chápat někdo jako ty? Neměla bys být nestranná? Ale ty se chceš jen dívat na tu pozitivní stranu! Hanba ti! Takový dar máš a zbytečně. Nikdy nepochopíš, o čem je život, dokud nedokážeš ocenit i jeho odvrácenou stranu!" prskala na mě a teatrálně si odplivla.
Zírala jsem jejím směrem neschopná slova. Monolog ji zřejmě vyčerpal. Otřesy kuchyně se zmírňovaly. Usedla naproti mně ke stolu a telepaticky si do ruky přihrála hrnek s osolenou kávou. Vypila ji na ex a netvářila se, že by ji chuť nějak obtěžovala. Z toho vycházelo jediné - buď žádnou chuť necítila, anebo má německé předky. Říká se přeci, že Němci splácají kdeco. Já se jí ale nezeptala. Pořád mi naháněla hrůzu. Co kdyby ve skutečnosti pocházela z Finska a urazila se? Ne děkuji pěkně, já si chtěla zachovat nějaké nádobí v celku. Místo otázky jsem sledovala, jak nečekaně začíná lkát.
"Víš, jak je to těžký - pro nás? Se Smíchem, Štěstím a Dobrou Náladou si chce hrát každý. Ale se Smůlou? Byla jsem sama, pořád tak strašně sama… A víš, kdo mi dal první pusu? Adrenalin, ten domýšlivý floutek! A prý jen proto, že se vsadil s Rozpustilostí, jestli je to bezpečný, nebo ne!" vzlykala. "A když mu umřel pes, prý jsem za to mohla já! Jenže to nebyla pravda! Šla jsem za Osudem a zeptala se. Když viděl, jak jsem nešťastná, prozradil mi, že den po tom polibku chodil s hovínkem na podrážce, ale toho si ani nevšiml! A ten pes umřel, protože měl dlouhodobou srdeční vadu, chápeš? Chápeš to?"
Netušila jsem, jestli mám něco říct, a tak jsem mlčela. Ona brečela, popotahovala a mluvila dál.
"Je to nevděčná práce a nevděčný život tohle!" křikla.
Kývla jsem mlčky hlavou k hrnku a rozhodla se udělat jí další porci kávy. Tentokrát automaticky s cukrem. Ona zatím pokračovala.
"Ale přitom třeba ta tvoje sousedka, víš, ta Marta z přízemí… Včera se rozčilovala, že přišla do práce pozdě, že nestihla správnou tramvaj. Nadávala celý den a víš co? Kdyby ji stihla, tak ji na přechodu před firmou srazí škodovka, bílá! Řidič se vracel z víkendového flámu. Zlomila by si obě ruce a z práce by ji nakonec propustili, protože by zapracovali záskok. Samozřejmě by tak nezněla oficiální verze. Ale vděk žádný!"
Vypadalo to, že se zase začne vztekat, tak jsem jí honem přihrála to kafe.
"Chápu, chápu, už to chápu, stačí?" řekla jsem, když jsem ho před ní položila a soucitně jí stiskla dlaň na stole. Neměla jsem tušení, co dělám.
Druhou rukou uchopila hrnek a srkla si. Pak se na mě udiveně podívala, oči se jí znovu zalily slzami a hlesla: "Já si to kafe vždycky osolím, už mi to ani nepřijde zvláštní…"
Další poznatek dne tedy byl, že Smůla přináší smůlu často i sama sobě. Potvrdila mi to, když se rozpovídala o zjizvené levé půlce tváře. Na první pohled jsem si toho nevšimla pohlcená jejím vztekem.
"Shořel mi můj první dům, pitomá elektrická dečka…" řekla k tomu jen.
Au, pomyslela jsem si a bylo mi jí hrozně líto. Najednou mi nevadilo trávit čas v její společnosti. Říkala jsem si, že co Smůla nechtěně způsobí, Štěstí může vždycky napravit. A tak jsme spolu seděli v kuchyni několik hodin a dostali se i k soukromí. Víte, že už pár let chodila s chlápkem jménem Skepse? On se na život sám dívá dost negativisticky, takže ho nějaká ta smůla nepřekvapí, věří, že by ji měl i bez Smůly. A prostě se zamiloval do jejích modrých očí. Akorát ženit se nechce. Ke svatbě se staví jak jinak než skepticky. Smůle to nevadí. Hlavně když jí v noci šeptá, že je jeho štěstí, že život je zlý sám o sobě. To jí ještě nikdo nikdy neřekl.

Usmívala jsem se jako blbec celý zbytek dne. I když jsem vyhazovala do koše plno střepů z rozbitých skleniček. Smůla… Vlastně na tom byla líp než já. Měla chlapa, ve mně novou kamarádku a i ten článek jsem o ní nakonec napsala. Vypadalo to, že i na Smůlu se občas uměje Štěstí.

A já se poučila - víte, jak se to říká - občas není špatné mít smůlu… Sousedka Marta by mohla vyprávět, kdyby to ovšem tušila… A když jsem přišla další den do práce, Osud se usmíval víc než obvykle. On věděl, co se stane! Hajzlík, můj šéf je hajzlík. Ale milej. Usmála jsem se na něho zpátky a těšila se, co mě tady ještě čeká.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Surly Surly | Web | Včera v 9:08 | Reagovat

Dnešný deň sa niesol v dosť blbom duchu.
Ešte šťastie, že sa mi podarilo objaviť tento milý príbeh. 🙂

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama