Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Literatura jako cíl: Co s povinnou školní četbou?

5. července 2018 v 14:07 | Nisa |  Knižní povídání
Před nějakou dobou jsem dočetla knihu od Bohumila Hrabala - konkrétně Postřižiny. Na základní škole šla klasika, tedy tzv. povinná školní četba mimo mě. Na střední škole jsem si dala předsevzetí, že se do ní pustím. Nejen kvůli strašáku maturity v tehdy vzdálené budoucnosti, ale sakra, vždyť jsem čtenář! Četla jsem knížky ještě dřív, než jsem nastoupila do první třídy. To byla dlouhá doba na to, abych čtenářsky povyrostla. Od Honzíkovy cesty někam dál. Jde o přirozený vývoj jako v každé jiné činnosti. Tak jak to - vrtalo mi hlavou -, že jsem se za ty roky nepročetla k Němcové a Tolstému, nýbrž pořád raději čtu Harryho Pottera? Jak to, že mě ty roky čtení nenadchly pro Jiráska, ale radši sáhnu po Stephanu Kingovi? Nechtěla jsem být totiž jenom čtenář, chtěla jsem být vzdělaný čtenář. Chtěla jsem, aby mi to čtení něco dávalo, zušlechťovalo duši, jak se říká. A taky se dlouho říkalo, že správný čtenář umí docenit onu klasiku. Jak to, že já ne? Jak to, že představa číst Máj místo Prázdnin v sedle se mi protiví? Napadlo mě, že je to prostě jako s vínem, že se k tomu musím pročíst, že ještě nenastal můj čas. Dodnes se domnívám, že tahle myšlenka je správná. Ovšem tehdy ji zpochybňoval fakt, že podle osnov školy bych na to měla být připravená už teď. To nyní nastávaly ty čtyři roky, co bych měla věnovat četbě maturitní. Nerozuměla jsem tomu, proč se mi do toho tedy tak příšerně nechce. Byla jsem trochu zklamaná sama sebou. Ale stanovila jsem si cíl. A (přesný počet si nepamatuji, protože si nepamatuji onen výčet zvolených dvaceti maturitních titulů) řekla bych, že tak 70% jsem se skřípání zubů splnila. Všechno lepší, než nic. Víme, jak to chodí...

Dnes? Dnes s lehkostí sobě vlastní střídám nejen národnost autorů (či se o to alespoň snažím), ale pohádky prokládám hororem, detektivku romantikou a moderní literaturu tzv. uznávanou klasikou. A víte vy co? Najednou to jde. Jasně, někdy ztěžka, ale už to nepřičítáte tomu, že čtete klasiku, nýbrž knize samotné. Buď vám nesedne ona, nebo autor jako takový. Proč? Protože například Romeo, Julie a tma je fantastická. Protože Kytice je dokonalá. Protože Deník Anny Frankové je jen jeden. Najednou opravdu nezáleží na tom, zda to nějaká chytrá hlava zařadila, či nezařadila do jakéhosi výčtu povinné literatury. Je to jen kniha. Která se vám líbí, nebo ne. Po absolvování povinné školní četby už nad vámi nevisí ten strašák, že všechno tohle je literární skvost a vy byste si ho měli užít. S úplně stejným klidem, s jakým pochválím Nesnesitelnou lehkost bytí, řeknu, že pokaždé, když čtu Čapka, umírám, ale mám ještě jeden cíl - přečíst jednou ještě R.U.R., protože prostě chci. Se stejnou lehkostí vám sdělím, že Hrabalovy Postřižiny jsou napsány neskutečně krásným jazykem a miluji barvitost jeho vyprávění. Styl psaní v nekonečně dlouhých větách mě ale natolik kazí požitek (protože smysl věty v polovině vždycky ztratím a čtu znovu), že si ho (stejně jako ony Postřižiny) vychutnávat hodlám už jen v audio přednesu. Čtení klasické by bylo něco jako trhání zubů. Takhle si jen užívám...

Ale pokaždé, když držím v ruce nějakou tu pověstnou klasiku, říkám si, kolik lidí se ani nedostane k tomu, aby dali těm knihám ze školních let druhou šanci. Protože spousta lidí je na tom jako já. V době povinné školní docházky povinnou školní četbu doslova nenávidí. A to i řada knihomolů. Někteří se k tomu po škole, nebo během ní nakonec dopracují tak jako já. Jiný nadále čtou, ale té tzv. povinné četbě se vyhýbají do konce života. Nejhůř jsou na tom ti, kteří po nakouknutí mezi řádky předepsaných knih čtení zavrhnou do posledního dne mezi živými. Ptám se, dá se tomu nějak předejít? Jak z povinné školní četby udělat něco ocenitelného? Něco, co nebudí souhrnně hrůzu, ale kde vidíme tituly jednotlivě, a přesto, že je to klasika, uznávaná, mladý člověk má právo říct - nelíbí se mi Shakespeare? Já třeba konkrétně ho ráda mám, ale stojím si za tím, že divadelní hry byly psány pro herecké představení, tudíž raději sedím v hledišti a kochám se, než abych něco četla. A pokud se někomu Shakespeare nelíbí? Jeho motivy sice využíváme dodnes (láska na znepřátelených stranách), ale to neznamená, že se vám musí líbit zrovna zpracování tohoto autora. Stačí mu přiznat kredit za nápad, víc nemusíte. Je to jeden autor z tisíců. Třeba vás Kafka osloví víc.

To je váš názor a je subjektivně správný, nehledě na to, že je to jakási povinná školní četba. Co se tím snažím říct, je ovšem to, že pokud bychom došli k názoru, že se nám ze seznamu něco nelíbí, měli bychom zapomenout termín povinná školní četba ve smyslu toho, že jde o nějaký prapodivný žánr, který nám nesedí, jako když dojdete k závěru, že nečtete sci-fi. Není to žánr. Je to Epos o Gilgamešovi, Dostojevski, Remarque, sestry Brontëovy... A jestli vás neuchvátil Hugův Chrám Matky Boží v Paříži, možná vás dostanou Bídníci. Vlastně to ve výsledku není žádná povinná četba, ale jen knihy a každá z nich si zaslouží vlastní posouzení. Nebo alespoň autor. Jenže jak toho dosáhnout a lidem je při tom dopředu nezprotivit?

Na hodinách politologie nám říkali, že když se člověku něco nelíbí, neměl by jenom prskat, ale přijít s nápadem na (pokud možno promyšlenou a reálnou) změnu. Takže...

Zrušit ji? Žádná povinná školní četba? Nevedlo by to k tomu, že by se nové generace vůbec neobtěžovaly číst Sophiinu volbu pod tíhou nových a nových nástupců Stmívání a Hvězdy nám nepřály? Možná by pomohl větší prostor v rámci výuky na kolektivní předčítání? Něco jako čtenářský kroužek. Mluvnice a sloh svůj prostor mají, literatura je ale často o tom, co kdo napsal, proč a jak zemřel. Což samo o sobě opodstatnění má a hodí se to, ale kde se mají děti učit lásce k literatuře? Buď jim ji předají doma, nebo k ní dojdou sami, ale neměla by se o to snažit i škola? Nevycházela by ona memorovaná fakta už z povahy společně čtených textů, alespoň částečně? Možná, že kdyby ty mladší při tom předčítání někdo vedl, nebyly by některé texty tak těžké. Jak stylisticky, tak obsahově. Možná by rychleji pochopili, co pro ně má smysl číst. Možná by se zamilovali. Tedy literárně. Možná ubrat počet knih k maturitě? Přidat jednu dle vlastního výběru?

Myslím, že cíl, abych to tady dneska rozlouskla, mi nevyjde. Ale pár myšlenek jsem nahodila. Kolektivním myšlením spolu s tebou, čtenáři, možná přijdeme na něco lepšího. Nebo to dovedeme k dokonalosti. Jistě, do škol se myšlenka mrknutím oka nedostane, ale kdoví... všechno někdy nějak začalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 5. července 2018 v 20:22 | Reagovat

Povinná četba je úžasná, pokud jsi rodič-čtenář. :-)
Takže jo, co přinesou děti, to hltám a někde mezi tím si čtu to svoje.
Asi nejvíc mě potěšil Herriot v povinné četbě.
Někdy se tam najdou skvosty a klenoty. :-)
Co mě ale mrzí, že synek nečte.
Nějak se nepomamil...
Holky obě jo, ale synek ani písmenko... A přitom základy mají stejné.
Pohádky od maminky, mámu věčně s knížkou...

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 9. července 2018 v 14:11 | Reagovat

[1]: A ptala ses ho proč nečte? :)

3 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 11. července 2018 v 18:48 | Reagovat

[2]: Ptala. :-)
Nečte proto, že tam jsou písmenka a celkově to je prostě moc námahy, zbytečné, když se může podívat na fil. A pokud to nebylo zfilmované, tak to prý stejně nestojí za to. :-)
No, synek je takový jiný. :-)

4 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 12. července 2018 v 19:11 | Reagovat

[3]: Moc námahy, známá výmluva. :D Tyto lidi považuji za lenochy. :) Al já su taky líná, jen ne ve čtení. :D S tím se bojovat nedá, asi... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama