Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Budoucnost je nejistá

13. června 2018 v 13:01 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Gabriela ležela v posteli probuzená bolestí hlavy. Láhev vodky a pár skleniček whisky udělalo svoje. Nešetřila na sobě. Žal zapíjela kvalitním alkoholem. Zasloužila si to. I ty dvoje nové lodičky. Včera si slíbila, že se pohne dál, že musí. Vybrala část peněž našetřených na dovolenou - kam za těchto okolností nepojede - a užila si večer. Vlastně… užila? Asi jo. Přinejmenším něco cítila. Nějakou jinou emoci než otupělost a stesk. Po dlouhé době.

A teď tu ležela, pozorovala líné ranní sluníčko, jak se prodírá skrz záclony, a došla k závěru, že už nikdy nebude taková jako dřív. Cítila tlukot vlastního srdce a přemýšlela, jak popsat to, co se jí honilo hlavou a jako inkoust rozlévalo po těle. Člověk se prý nemění. A nyní si byla jistá, že je to hloupost. Že člověk se mění každý den, jen si toho nevšimne. Běžné i nevšední okamžiky kolem něho protékají a - stejně jako řeka kamení - jej obrušují a formují.

Měla pocit, že ona právě uvízla v jednom z těch okamžiků výraznějšího formování. Věděla, kým byla, vnímala, jak odlesky minulého já zasahují do přítomnosti, aby zachovaly bytostnou podobnost, ale tušila, že už to nestačí. Jako by jí minulé názory, postoje a plány tlačily jako špatně padnoucí boty. Minimálně o číslo menší. Jako by jí vyrostla noha. Zkoumala ty pomyslné boty, kroutila se v nich a snažila se uvelebit, ale nemohla změnit fakt, že už to prostě nejde. Ať chtěla, jak chtěla a vzpomínala na roky životních tancovaček, které s nimi prošla, neseděly jí.

Problém byl, že netušila, kým se stává. Byla v procesu, na rozcestí. Včera večer roztrhala svůj řidičský průkaz přesvědčená, že za volant už nikdy nesedne. Ona? Dívka, která kromě klasické jízdy milovala i rallye? Dívka, která každé dva roky našetřila dost na to, aby se osobně mohla dívat z tribuny na jeden z evropských závodů F1? I kdyby jí někdo zaplatil letenku i s hotelem a mohla se vyfotit s Fernandem Alonsem, zůstala by doma. Nemohla protáčející se kola ani vidět.

Jenže co bude dál? Vrátí se k tomu jednou? Bude moci? Bude chtít? Zatím byla odpověď v obou případech záporná. Co to znamenalo? Pořídí si kolo? Začne jezdit na inlajnech? Nebo zkusí ranní běh do práce a z práce po vzoru vlastního otce, kterému se za to vždycky pošklebovala. Potřásla nad tím hlavou. Auto bylo auto, byla pohodlná. Avšak do zatuchlého MHD ji nikdo nedostane! Nebo… jo? S třepotajícím srdcem vnímala, jak se ohýbá, mizí a mění vše, co považovala za trvalou součást svojí osobnosti. Jako by přímo cítila, jak se rozpadá a zase pomalu skládá dohromady každá molekula její duše. Jenom jinak. Do obrazu, který stále nebyl zcela kompletní.

Natáhla se k protějšímu nočnímu stolku a ze zásuvky vylovila téměř plnou krabičku cigaret. Jednu zapálila. Promiň, mami, zašeptala si v duchu omluvu pro ženu, co v jejích deseti letech zemřela na rakovinu plic. Byla to vášnivá kuřačka a ona jí slíbila, že se nikdy nenechá unést stejným pokušením. Jenže teď potáhla jednou… a strašně se zakuckala… podruhé… a znovu se dusila… a potřetí. A když táhla počtvrté připadala si krásně. Zvedla hlavu ke stropu, pozorovala mizící dým a hlavou jí zavířila myšlenka: "Rozplývám se v dýmu a jsem ti zas o kousek blíž." Přesně tak si připadala. Jako by ta zapálená cigareta natáhla neviditelné lanko a ona zase cítila máminu přítomnost. Navíc nejen její, ale i Petrovu. To jeho byla ta krabička cigaret. Jak často se kvůli tomu hádali a teď? Teď se usmívala. Představovala si, jak by si ti dva rozuměli. Jaké by to bylo mít je oba vedle sebe. Smát se, popíjet na balkóně kávu a k tomu si dát pravidelnou ranní dávku nikotinu… Co by za to dala.

I Petr umřel a ji noční můry o prožité autonehodě - blbý mikrospánek auta v protisměru - nepřestávaly strašit. Mluvili zrovna o té plánované dovolené v Kanadě, pro oba ideální místo předsvatebních líbánek. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a přinutila se myslet na něco hezčího. Už nesmí brečet. Ignorovala ledový pocit, který se jí snažil sevřít srdce. Nechá ho vyhrát? Stane se uzavřenou zapšklou ženskou, co se bojí lidí a lásky? Nebo to překoná? Nevěděla. Típla cigaretu do skleněného popelníku na stolku a vstala, aby otevřela okno. Nadechla se čerstvého vzduchu. Dnes odpoledne měla pracovní schůzku a rozhodla, že na ni půjde pěšky. Cestou se staví v cukrárně a koupí si indiána. Když už má nebýt sama sebou, když už se mění, tak si nehodlá ponechat zrovna lpění na dietě. Petr stejně pořád říkal, že pár kilo navíc by jí slušelo.

Usmála se. Budoucnost je nejistá. Sama sebe nepoznává. Ale stejně ji nezbývá nic jiného, než to nechat plynout… A ustálit. Zformovat. Věděla jen jediné, dnes bude krásný den.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 13. června 2018 v 15:52 | Reagovat

Parádně napsané, moc chválím! :-) Četlo se to úplně samo. :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 13. června 2018 v 20:44 | Reagovat

Zas tak krátký! Ty na mě Necukříku vůbec nemyslíš! ;-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 16. června 2018 v 15:21 | Reagovat

Tohle je paráda! Fakt se to četlo samo, trefila jsi pocit nejistoty a rozhodování se. Přece jen se někde v dáli rýsuje budoucnost. Chtělo to ještě pár vět ;-)

4 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. července 2018 v 7:46 | Reagovat

Budoucnost?
Dá se sice plánovat, ale bohužel realita je zcela jiná. Najednou z minuty na minutu se budoucnost zcela změní, aniž o to člověk stál...

5 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 1. července 2018 v 18:41 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

[2]: Dorko, vynasnažím se příště dát sem něco delšího. :D ;-)

[3]: Děkuji. Já chtěla zachytit moment, ne formovat budoucnost. :-) Pár vět navíc by nejspíš čtenáře nasměrovalo, co bude dál, takhle sní každý sám za sebe.

[4]: Zcela souhlasím. A to tu šlo. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama