Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Červen 2018

Budoucnost je nejistá

13. června 2018 v 13:01 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Gabriela ležela v posteli probuzená bolestí hlavy. Láhev vodky a pár skleniček whisky udělalo svoje. Nešetřila na sobě. Žal zapíjela kvalitním alkoholem. Zasloužila si to. I ty dvoje nové lodičky. Včera si slíbila, že se pohne dál, že musí. Vybrala část peněž našetřených na dovolenou - kam za těchto okolností nepojede - a užila si večer. Vlastně… užila? Asi jo. Přinejmenším něco cítila. Nějakou jinou emoci než otupělost a stesk. Po dlouhé době.

A teď tu ležela, pozorovala líné ranní sluníčko, jak se prodírá skrz záclony, a došla k závěru, že už nikdy nebude taková jako dřív. Cítila tlukot vlastního srdce a přemýšlela, jak popsat to, co se jí honilo hlavou a jako inkoust rozlévalo po těle. Člověk se prý nemění. A nyní si byla jistá, že je to hloupost. Že člověk se mění každý den, jen si toho nevšimne. Běžné i nevšední okamžiky kolem něho protékají a - stejně jako řeka kamení - jej obrušují a formují.

Měla pocit, že ona právě uvízla v jednom z těch okamžiků výraznějšího formování. Věděla, kým byla, vnímala, jak odlesky minulého já zasahují do přítomnosti, aby zachovaly bytostnou podobnost, ale tušila, že už to nestačí. Jako by jí minulé názory, postoje a plány tlačily jako špatně padnoucí boty. Minimálně o číslo menší. Jako by jí vyrostla noha. Zkoumala ty pomyslné boty, kroutila se v nich a snažila se uvelebit, ale nemohla změnit fakt, že už to prostě nejde. Ať chtěla, jak chtěla a vzpomínala na roky životních tancovaček, které s nimi prošla, neseděly jí.

Problém byl, že netušila, kým se stává. Byla v procesu, na rozcestí. Včera večer roztrhala svůj řidičský průkaz přesvědčená, že za volant už nikdy nesedne. Ona? Dívka, která kromě klasické jízdy milovala i rallye? Dívka, která každé dva roky našetřila dost na to, aby se osobně mohla dívat z tribuny na jeden z evropských závodů F1? I kdyby jí někdo zaplatil letenku i s hotelem a mohla se vyfotit s Fernandem Alonsem, zůstala by doma. Nemohla protáčející se kola ani vidět.

Jenže co bude dál? Vrátí se k tomu jednou? Bude moci? Bude chtít? Zatím byla odpověď v obou případech záporná. Co to znamenalo? Pořídí si kolo? Začne jezdit na inlajnech? Nebo zkusí ranní běh do práce a z práce po vzoru vlastního otce, kterému se za to vždycky pošklebovala. Potřásla nad tím hlavou. Auto bylo auto, byla pohodlná. Avšak do zatuchlého MHD ji nikdo nedostane! Nebo… jo? S třepotajícím srdcem vnímala, jak se ohýbá, mizí a mění vše, co považovala za trvalou součást svojí osobnosti. Jako by přímo cítila, jak se rozpadá a zase pomalu skládá dohromady každá molekula její duše. Jenom jinak. Do obrazu, který stále nebyl zcela kompletní.

Natáhla se k protějšímu nočnímu stolku a ze zásuvky vylovila téměř plnou krabičku cigaret. Jednu zapálila. Promiň, mami, zašeptala si v duchu omluvu pro ženu, co v jejích deseti letech zemřela na rakovinu plic. Byla to vášnivá kuřačka a ona jí slíbila, že se nikdy nenechá unést stejným pokušením. Jenže teď potáhla jednou… a strašně se zakuckala… podruhé… a znovu se dusila… a potřetí. A když táhla počtvrté připadala si krásně. Zvedla hlavu ke stropu, pozorovala mizící dým a hlavou jí zavířila myšlenka: "Rozplývám se v dýmu a jsem ti zas o kousek blíž." Přesně tak si připadala. Jako by ta zapálená cigareta natáhla neviditelné lanko a ona zase cítila máminu přítomnost. Navíc nejen její, ale i Petrovu. To jeho byla ta krabička cigaret. Jak často se kvůli tomu hádali a teď? Teď se usmívala. Představovala si, jak by si ti dva rozuměli. Jaké by to bylo mít je oba vedle sebe. Smát se, popíjet na balkóně kávu a k tomu si dát pravidelnou ranní dávku nikotinu… Co by za to dala.

I Petr umřel a ji noční můry o prožité autonehodě - blbý mikrospánek auta v protisměru - nepřestávaly strašit. Mluvili zrovna o té plánované dovolené v Kanadě, pro oba ideální místo předsvatebních líbánek. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a přinutila se myslet na něco hezčího. Už nesmí brečet. Ignorovala ledový pocit, který se jí snažil sevřít srdce. Nechá ho vyhrát? Stane se uzavřenou zapšklou ženskou, co se bojí lidí a lásky? Nebo to překoná? Nevěděla. Típla cigaretu do skleněného popelníku na stolku a vstala, aby otevřela okno. Nadechla se čerstvého vzduchu. Dnes odpoledne měla pracovní schůzku a rozhodla, že na ni půjde pěšky. Cestou se staví v cukrárně a koupí si indiána. Když už má nebýt sama sebou, když už se mění, tak si nehodlá ponechat zrovna lpění na dietě. Petr stejně pořád říkal, že pár kilo navíc by jí slušelo.

Usmála se. Budoucnost je nejistá. Sama sebe nepoznává. Ale stejně ji nezbývá nic jiného, než to nechat plynout… A ustálit. Zformovat. Věděla jen jediné, dnes bude krásný den.

Muslimské peklo - Skutečný příběh české ženy a její dcerky

11. června 2018 v 12:36 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Iva Karlíková
Národnost: česká
Anotace: Kniha Ivy Karlíkové je ryze autobiografická. Přestože autorka nefabuluje, její vyprávění o několikaletém vztahu s bosenským muslimem je strhující a plné zvratů. V lecčems se podobá příběhu světoznámé knihy "Bez dcerky neodejdu" - s tím rozdílem, že dějištěm Muslimského pekla je Evropa, kterou považujeme za civilizovanou a kulturní. Zdroj (i obrázku)

Můj názor: Ať přemýšlím, jak přemýšlím, knihu na téma muslimského násilí na ženách jsem snad ještě nečetla. Ačkoli se nedá říct, že bych nevěděla, co tam najdu. Byla jsem zasvěcená a poučená z jiných zdrojů. Bezprostředně po přečtení mi ovšem došla slova. Jak máte komentovat a hodnotit něco, co popisuje tak ohavné chování? Nikdy to nevím. Ať už jde o násilí muslimské, sekty, nebo jiné. Takové knihy vás donutí se nadechnout a mít pocit, že ta jedna nezaplacená složenka na vašem stole svět nezboří. To se přeci dá řešit. A i případná nevěra manžela se zdá jako procházka růžovou zahradou. Ano, bolí to. Teď to bolí. Ale můžete využít celý svět k tomu, aby to přebolelo co nejdřív. Pomazlit se doma se psem, dát si vanilkovou zmrzlinu, mít radost z práce a v klidu relaxovat. Žít a najít zpět ztracenou rovnováhu. Nezní to idylicky oproti těm, kteří se panicky pořád ohlíží za rameno, roztřesou se při každém zvýšení hlasu a bojují s nočními můrami? Tahle kniha je jednou z těch, která mi tenhle pocit navodila.

Nechci psát antimuslimský proslov. Nerada házím všechny do jednoho pytle. Ale faktem zůstává, že nevím, kolik je "hodných" muslimů, kteří svou ženu nebijí, nechovají se k ní jako ke kusu hadru a ve všem nehledají oporu u svého boha. Věřím, že jsou (ostatně minimálně s jedním se v knize potkáte). Jenže na první pohled to rozlišit nejde. A jak píše sama hrdinka, umí být milí. Ba dokonce litují, když vidí jinou zmlácenou ženu a pak ty své řežou úplně stejně. Tohle poselství ve mně zarezonovalo asi nejvíc. Říká se, že člověk člověku do hlavy nevidí. Že by měl být opatrný. A myslím si, že při vztahu k tak odlišné kultuře by na to měl člověk myslet obzvlášť. Ostatně, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají, že?

Omlouvám se, že to víc než recenzi na knihu samotnou připomíná úvahu, ale přišlo mi důležité to sdělit. O knize samotné jen krátce. Je silná. Hrdinka možná trochu naivní. Proč neodešla dřív, ptáte se. Ale ona se sebe ptá taky. A z pohodlí křesla se lehce kritizuje. My nebyli ochromeni strachem. Určitě stojí za přečtení. Ačkoli mi dojem zpočátku kazil pocit uspěchanosti a jakéhosi skákání z A do B. Občas psané spíše střípkovitě. Nakonec jsem si ovšem zvykla.

Hodnocení: 90%

Proč číst knihy a jak se k tomu donutit?

8. června 2018 v 19:23 | Nisa |  Knižní povídání
Dnes to vezmeme trošku v jiném stylu. S novou rubrikou. Budeme si povídat. Já vám budu povídat. Už pár týdnů mi jde čtení hodně pomalu. Mívám takové pauzy. Ale čtení jako takového se úplně vzdát nechci. A tak jsem se zamyslela. Proč vlastně čtu? Co je dobré na tom být čtenář? Asi to nebude nějaké objevení Ameriky, ale na pár zásadních bodů jsem přišla. Tak si to pojďme shrnout.

1. Jazyková kultivace

Možná někomu poleze na nervy, že jsem tímto začala, ale čtenář má z mého pohledu opravdu lepší vztah k jazyku. Nejsem hnidopich. Čeština je složitá a gramaticky náročná. Proto chápu, že člověku občas ujede s/z, i/y, velké, či malé písmeno. Nebo třeba čárky v souvětí. Stává se. Já sama mám s určitými výrazy dodnes problém, nebo něco sem tam pozapomenu a popletu. Chybovat je ovšem lidské. A pár chybiček se v obsáhlém textu ztratí. Navíc existují korektury, když už to chcete mít perfektní. Smůla, že i v těch knížkách bývají překlepy. I korektura občas stává slepou. A právě proto nad nějakou chybičkou dokážu zavřít oko. Dle mého názoru člověk nemusí být neomylný v pravopise. Ale je fajn se o to snažit.

Nicméně kroutím hlavou a skřípu zuby nad písemným projevem, který český jazyk vůbec nepřipomíná.
"Gdiš ty řeknu, že tě myluju..." (Když ti řeknu, že tě miluju...) Jen pro ukázku. Já si ty hrůzy v rámci věty moc neumím poskládat v hlavě, ale snad rozumíte, kam tím mířím. Některé výplody spíš než češtinu připomínají maďarštinu zkříženou s kdoví čím. Bohužel zklamu idealisty, kteří doufají, že tak strašně budou psát jen cizinci. Kdepak. Znám dost Čechů jako poleno, co se vyjadřují takto. A nečtou. Logicky. Logické je to proto, že snad nikdo, kdo pravidelně čte a vidí v textu milionkrát slovo "když", ho snad následně nenapíše takto - gdiš.

První bod je tedy jasný - čtěte, nikoli proto, abyste byli bezchybní češtináři (ačkoliv by to bylo fajn), ale aby váš projev alespoň daný jazyk připomínal. Kdo čte, tohle si pojistí.

2. Rozvoj fantazie

Televize nám vše pasivně servíruje. Knihy nás nutí si daný příběh představovat v hlavě. Bylo napsáno mnohé o tom, jak je to prospěšné hlavně u dětí. Jak to podporuje nejen kreativitu. Ono se to ví, ale pro některé je tak snadnější posadit děti s pohádkou k televizi, nebo jim dát do ruky na hraní tablet. Jakmile to někde vidím, tiše pláču.

Alespoň ty večery, kdy maminka, nebo tatínek sedí u potomkovy postele, listují spolu v knížce, předčítají, hladí po vlasech a líbají na čelo, jsou pro mne jedny z nejkrásnějších momentů s dítětem. Já k tomu jako malá většinou dostala hrnek mléka a škemrala o další a další pohádku... Díky, rodiče.

Proč to nedopřát všem dětem?

3. Útěk od reality a relax

Kolik čtenářů už objevilo kouzlo knih? Když se doma rodiče hádají, nemusí mizet stopem do Pákinstánu. Prostě se zabarikádují v pokojíčku a zaboří nos do knihy. Je to skoro jako magie. Nezabírá vždycky, ale dost často to stačí. Jednoduše nevnímáte nic jiného kromě příběhu. Blbý den ve škole? Otrávený povzdech, taška letí do kouta a knížku bereme do ruky. Z hlavy nám pomalu mizí nic neříkající fyzikální vzorečky. To je úleva! A pomalu se noříme zpět za Aničkou, jak to s ní vlastně dopadlo. Jen pozor na dlouhé čtení. A za špatného světla. To pak bolí oči i hlava. Ačkoliv... víte, jak těžké se občas odtrhnout od dobré knihy?

4. Společenské uplatnění a rozhled

Přesně o tom to je. Jednak, kdo čte, umí dobře psát a jednak má rozhled. Nejen v tom, že se dokáže zapojit do litererární konverzace a neplete si díla B. Němcové s K. Čapkem, nýbrž také chápe narážky, co z knih prosáknou do reálného světa. Ví, co znamená, když před někým byla jeho osobní Sophiina volba. Můžete se učit. A to nejen naučnou literaturou. Dost poznatků a drobností k vám prosákne skrze literaturu krásnou. Třeba jako drobná zmínka, která vám zůstane v hlavě. A tohle všechno se počítá. Je to plus jak v mezilidských vztazích, v zaměstnání i v prostém životě. Člověk neví, kdy se mu to, co přečte, bude hodit.

5. Číst je IN

Pro nečtenáře divná představa, ale já si to myslím. Vzhledem k předcházejícím bodům na čtení nenacházím jediné mínus. Vzít knihu do ruky podporuje náš přirozený vztah k jazyku, zvyšuje naši kreativitu, poskytuje nám pramen kulturního a knižního rozhledu, vzdělává nás to, poskytuje relax a úlevu. Navíc to můžeme vždy nějak rozumně využít v našem životě. Takže kdo by vlastně nechtěl číst?

Nečtenáři oponují: "Já, mě to nebaví!" I na to mám pár rad.

A) Začněte tenčí knihou.

Bichle děsí a odrazují dopředu. "Tolik stránek, to nemůžu nikdy přečíst!" Dostaví se pocity frustrace, vzteku a zbytečnosti. Film zkouknu za hodinu...

B) Najděte si to své

Není kniha jako kniha. A do začátku je opravdu těžké vydržet a hledat. Nejdřív žánr, co by seděl, a pak knihu. I když půjdete do bestselleru, může se stát, že budete patřit k těm, kteří řeknou: "Tak tohle ne." Je to smůla, ale je to v pořádku. I mně se to stalo. Vštěpovali mi, že od rozečtené knihy se neodchází. Je to na vás. Čtěte, nečtěte, ale hledejte dál. Jednou tu pravou knihu najdete.

C) Čtěte často, ale krátce

Někdy čtu něco, co mě nebaví. Tak tohle pravidlo používám. Deset minut denně? Pět stránek denně? Nastavte si to podle sebe. Nebudete mít pocit, že čtením zabíjíte příliš mnoho času, přesto budete číst a jednou se nakonec dostanete na poslední stránku. Hurá! Z toho má člověk vždycky radost. Tedy pokud zrovna nelituje toho, že příběh už končí. Ale to už vzniká ta láska ke čtení...

D) Kombinujte

Dnešní doba je vstřícná v tom, že se ke čtení dostaneme v několika formách. Klasická knížka voní inkoustem, papírem - novým, či starým -, večerní čtení v posteli doplňuje cvakání vypínače lampičky, šustot stránek a nepostradatelná záložka. Pokud místo ní neohýbáte rohy stránky. Knihomol miluje klasickou knihu. Nic se nevyrovná mnoha vjemům a rituálům. I já to zbožňuji. Několikrát jsem se řízla o papír. A stejně jsem na knihu nezanevřela. A tahám ji na cestách, ačkoli bývá tak těžká... Jenže někdo na to není. Tak to zkuste s e-knihou. Nemusíte tahat bichle, řezat se o papír a celou knihovnu narvete do čtečky. Je to pohodlnější na cesty. Můžete číst kdekoli a kdykoli a nic složitě vytahovat a uklízet. V noci nemusíte svítit a podsvícení obrazovky protějšek nebudí. Jenže co když vás zrovna bolí oči, nebo hlava? Vezměme zavděk audioknihou. Oči zavřete, posloucháte a necháte se unášet příběhem. Navíc u toho můžete případně dělat i jiné věci. Máte pocit vyšší produktivity. Já v audio verzi čtu například také autory a knihy, co se mi hůře čtou. Místo toho, abych se tím pracně prokousávala, prostě napnu uši. Jediný nedostatek - nemáte na očích tu psanou češtinu.

Zkuste všechno. Kombinujte. Na něčem se ustálíte. Něco zavrhnete. Nevadí. Ale přijdete na to. Já mám povětšinou rozečtenou jednu e-knihu, jednu audioknihu a jednu papírovou. Dle potřeb mých, okolností a nálady se uchýlím k jedné z možností. Někdy čtu hodně, někdy méně. Ale svým způsobem pořád.

Čtení je IN - čti taky.

Top 5 nejzvláštnějších knih, které stojí za to přečíst

1. června 2018 v 15:27 | Nisa |  Knižní recenze
Milí čtenáři,

k Tématu Týdne "Mých pět nej" jsem se zcela logicky rozhodla sepsat pět knižních tipů. Ale jakých? Nejlepších? To je moc snadné. Nejhorších? Něco takového už tu bylo. Tady. Tak jsem zvolila slovo "nejzvláštnější". Zahrnuje povětšinou díla, nad kterými jsem kroutila hlavou. Něčím mi nesedla, něco jsem na nich oceňovala. Moje subjektivní hodnocení zpravidla nebývá vysoké, avšak věřím, že jiným by se ona literatura líbit mohla. Tak odložte literární trháky a dejte šanci něčemu jinému. Třeba zrovna vám se trefí do noty. A pokud ne... inu, abychom ocenili skvost, musíme se sem tam poprat s něčím horším. Stejně tak jako bez bolesti bychom neocenili štěstí. :-)

5. Pohádky z bramborových řádků
Autor a národnost: Carl Sandburg, švédská

Anotace: Ertepelsko je pohádková vybájená země, ve které je povoleno vše, co jen fantazii vypravěče a dětí může napadnout. Je plná rozpustilostí, ale i toho, co v sobě skrývá každá pohádka: na konci spousty příběhů je ukryta nějaká životní moudrost, která se třeba může zdát neupotřebitelná v našem světě, ale pro život v Ertepelsku je naprosto nezbytná. ZDROJ
Můj názor: Na začátek tato kniha získala Pulitzerovu cenu a já se na ni opravdu těšila. Má to být bizarní svět plný všeho možného. Věřila jsem, že jsem na to dost otevřená. O to víc mě mrzelo moje vlastní zklamání. Z pozitiv - napsané je to krásným něžným pohádkovým stylem. Ten se tak často nevidí, řekla bych. A některé pohádky byly skutečně pěkné. Namátkou si představte svět, kde paviáni jedí chleba s máslem, krtci poslouchají myší vyprávění, nebo zjistěte, s čím se potýká vesnička Sněhové Pusinky. Škoda, že toho krásného subjektivně nalézám pramálo. A vůbec to nesouvisí s mým nedostatkem fantazie. Naopak spíše s mým dojmem jako by pejsek s kočičkou vařili dort. Pokud mrakodrapy rodí děti a kozy žerou budíky - to je v pořádku. Co v pořádku není, je to, když mám pocit, že je pohádka situačně divně poslepovaná, skáče z A do X, popřípadě jí chybí pořádná pointa, či příběh. Skoro jako by někdo narychlo potřeboval uspat děti, tak začal mlít a mlít a ono z toho něco pěkného (nějaký příběh) vyleze. Nebo taky ne. Ale děti se budou smát, protože je to všechno švihnutý. Haha. Už dlouho jsem pohádkovou knížku nečetla s takovou nechutí. A to bolí, vždyť jsou to pohádky! Ale zohledním-li dobu kdy knížka vznikla, zase jí hodnocení trochu stoupne. Děti to asi bavit skutečně bude, na to je onen svět dost šílený. A možná já jsem přespříliš kritická, možná já ji nedokážu docenit.
Hodnocení: 35 - 40% (Prostě se to stále drží kolem dvou hvězd.)

4. Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče
Autor a národnost: Dušan Taragel, slovenská

Anotace: Neobvyklé, netradiční pohádky "nepohádky" o zlobivých či jinak "nedokonalých" dětech a jejich více či méně úspěšné výchově či převýchově. Trochu crazy a s notnou dávkou nadsázky, při které se pobaví děti i dospělí. Již samy názvy pohádek leccos napoví - Pohádka o líném Toníkovi, Pohádka o Bětce, které se zdálo všechno směšné, Pohádka o lakomé Dorotce, Pohádka o chlapečkovi, který při jídle mlaskal... ZDROJ
Můj názor: Asi to bude momentálně vypadat, že mám něco proti pohádkám. Doufám, že nikoli. Troufám si to tvrdit. Asi mám holt špatnou ruku... Nebo vkus. Nad tímto jsem skutečně kroutila hlavou. 14 novodobých pohádek plné absurdního humoru a brutality v duchu grimmovek. Aby bylo jasno, proti starším temnějším pohádkám nic nemám. Ačkoli dětem bych ponaučení přednášela formou jinou mnohem raději. Ovšem - co je moc, to je moc. Tato knížka by se za mě dala jednoduše označit slůvkem příliš. Příliš mnoho absurdního humoru, příliš brutality, příliš překombinovanosti. A - aby toho nebylo málo - nepříliš dobrá slovní zásoba. Chápu, že děti také moc velkou slovní zásobu nemají, ale když některé pohádky hrají na to, že se tam stejná věta použije stokrát, trnou mi zuby. Nehledě, že jisté stejné výrazivo použily pohádky snad všechny. Pochopí mě ten, kdo má pocit, že jsem zde přespříliš použila slovíčko příliš. Tak jsem u čtení trpělá já. Na druhou stranu - knižní ilustrace jsou pěkné a stejně tak audio přednes. Absurdní humor občas pobavil a některá rozuzlení by na zlobivější potomky zapůsobit mohla. Zkuste a uvidíte. Není to žádná bichle. A pak se rozhodněte sami, zda to dětem číst.
Hodnocení: 35%

3. Nikdo sem nepatří víc než ty
Autor a národnost: Miranda July, americká

Anotace: Sbírka šestnácti mistrovských povídek, jejichž hlavními protagonisty jsou smutní, osamělí a uzavření lidé, kteří nedokážou naplnit život podle svých snů, ale ani se smířit se svou prohrou. Většina povídek se odehrává ve snovém světě; hrdinky a hrdinové si představují, co se děje za každodenní realitou, a zcela této "surrealitě" propadají. Oproti ostatním členům společnosti jsou jistým způsobem postiženi, protože se svých snů nedokáží vzdát a nemůžou ani splynout s davem. Jsou stvořeni pro to, aby vše v jejich životě mělo řád, ale nenalézají to nejdůležitější - smysl svého života. Existenciální podtón je odlehčen ironií, humorem a údivem, často hraničícím s úsměvnou naivitou, a dokonale odráží stav současné společnosti. ZDROJ
Můj názor: Je to dva roky od přečtení a já si dodnes živě pamatuji téměř bolestivé šrotování mých koleček v hlavě, abych pochopila smysl jednotlivých dílek. Bohužel to ne vždycky vyšlo. Surrealita a snový svět nebyly hlavním kamenem úrazu. Ve spojení se stylem psaní knihy se to celé ale stalo mým osobním utrpením. Jako by mi něco proklouzávalo mezi prsty. Jako bych nechápala, "co se mi básník snaží říct." Byla jsem zmatená, skleslá, dezorientovaná a plná zvláštní tísně. Možná by to napravil drink s autorkou, kde bychom podebatovaly. A možná taky ne. Pravděpodobně by pomohlo pustit se do těch řádků znovu. Jenže se mi do toho tak strašně moc nechce, že netuším kdy a jestli vůbec. Na tomto celém mám jen jednu pozitivní věc - jde o povídky, takže zákonitě se našlo pár takových, které oslovily i mne. Ano, tuto knížku subjektivně nepovažuji za nic dobrého, ale možná jsem jí jenom nedokázala napoprvé rozumět... Schválně, co si o ní budete myslet vy.
Hodnocení: 20%

4. Můří deníky
Autor a národnost: Rachel Klein, americká
Anotace: Šestnáctiletá hrdinka, žijící v luxusní internátní škole, si zapisuje do deníku sve nejtajnější myšlenky. Ovládá ji stále rostoucí posedlost spolužačkou, se kterou sdílí ložnici, Lucy Blakeovou, a nemyslí na nic jiného než na její přátelství s novou žákyní Ernessou, tajuplnou, náladovou bledou kráskou s uhrančivým pohledem. S Ernessou jsou spojeny ponuré klepy, podezření a tajemství i řada hrozivých nehod. Školou se šíří hrůza a Lucy už neví, co je skutečnost a co je jen výplod zjitřené představivosti. Tajuplná, hrůzná atmosféra v sobě spojuje všechny děsy, touhy a úzkosti dospívání. Středobodem deníkových záznamů je jediná otázka: je Ernessa skutečně upír, nebo vypravěčka uvízla v horečnatém světě vlastní fantazie? ZDROJ
Můj názor: Tato knížka spadá do kategorie zvláštní, ale byla jsem z ní unešena. Naprosto. Snový svět a fantazie prolínající realitu sem neskutečně zapadají. Vydařená atmosféra i děj. Všechno koresponduje s fakty, jež se o hrdince dozvíte. A ano, na závěr musíte zapnout vlastní hlavu a domněnky, ale tuto knížku považuji za dobře zpracovaný unikát. Dodnes mi zastřeně leží v hlavě a já mám chuť se k ní vrátit. Jednou. Jo, kdyby těch nových knih nebylo tolik... Jen upozorním, že jsem knihu četla dost let zpátky a je možné, že starším čtenářům nesedne.
Hodnocení: 90%

5. Pekelný spasitel
Autor a národnost: Hana Kavurová, česká

Anotace: Svůj druhý román (v nakladatelství XYZ již vydala knihu Toxický squat o osudech mladé narkomanky) zasadila autorka do prostředí psychiatrické léčebny. Drsná témata si pro svá díla nevolí náhodou - v budoucnu se chce zabývat situací ohrožených dětí a obecně lidmi na okraji společnosti. ZDROJ
Můj názor: Uf, tohle bylo něco. Zmatený děj na prvních sto stranách, nezáživné dialogy a překombinovanost. Opravdu se mi to četlo dost špatně. Proč to tedy nehodnotím jako špatnou knihu, ale jako zvláštní knihu? Protože si říkám, že číst knihu mladší, možná bych hrdinku nechtěla zfackovat, ale chápala ji. Protože s odstupem času mě části, které ve mně vzbuzovaly pocit parodie na upírské ságy, stále baví a nutí se smát. Protože kniha mluví o sebepoškozování a filosofuje o špatných vlastnostech lidí. Protože milostný trojúhelník byl netradiční sám o sobě i svým průběhem. Přečtení nelituji, jelikož to bylo zase něco jiného, nového. Ano, mě kniha nesedla, ale věřím, že jiným se zalíbit může.
Hodnocení: 35%