Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Květen 2018

Jak to začalo

28. května 2018 v 12:28 | Nisa |  Literární šuplík - Abstraktní novinářka
Jmenuji se Darina. Jsem divná. Píšu divná, protože psát výjimečná mi přijde namyšlené. Ale přeberte si to, jak chcete. Je mi dvacet. Bydlím s kočkou Helgou a křečkem Ferdinandem. Ten patří spolubydlící Lucce. Jsme kamarádky od školky a bydlíme spolu od doby, co jsem před rokem zrušila svatbu s Lukášem. Ale o tom až jindy. Potud je to normální.


Normální není, že vídám věci. Ale ne, jak ten chlapeček ze Šestého smyslu, nejsou to duchové. Jsou to abstraktní bytosti, pojmy. Něco, co by nemělo existovat, ale existuje. A občas to pravda bývá strašidelné. Obzvlášť pokud jste malá šestiletá holčička na pohřbu vlastní babičky. Někdo děti na pohřbech neschvaluje, moji rodiče to brali jako způsob, jak se s babičkou rozloučit. Troufám si tvrdit, že to fungovalo. Až na ten jeden malý incident. Pár minut po začátku ceremonie se u čerstvě vykopaného hrobu objevila postava v plášti. Byl černý, nepotrhaný a matný. Dlouhý až na zem. Cizinci nebylo přes kapuci vidět do tváře. Jen z rukávů vykukovaly kostnaté bílé prsty. Rozkřičela jsem se. Byl to trhaný záchvatový pláč, při kterém se člověk dusí. Hrozně jsem se bála. Teta Marie stojící opodál mě k sobě přitiskla. Snažila se mě uklidnit a stejně jako ostatní si myslela, že na mě právě dolehla tíha ze ztráty blízkého člověka. Starostlivě těkala očima po ostatních, včetně rodičů, ale já řvala dál a upírala pohled na temnou postavu. Konečně si mě všimla. Upřela na mě pohled, který jsem neviděla, ale pomalu jako ve zpomaleném záběru. A když se rozmyslela, vydala se mi vstříc. To mě vyděsilo ještě víc. Natolik, že jsem přestala plakat a jenom zaraženě zírala na tu přibližující se neznámou. Ta osoba v kápi si stoupla vedle tety, která mě držela v náručí, a dotkla se mého ramene. Ale než se ho dotkla, kostnaté prsty se změnily v hřejivou dlaň. A bylo to neuvěřitelné, ale ta hřejivá dlaň mě konejšila. Přestala jsem se bát. Nebylo čeho. Ta osoba byla Smrt. Přišla se rozloučit s babičkou. S jejím tělem, duši už si vzala dávno. Smrt chodí na pohřeb jen výjimečným lidem. Moje babička byla výjimečná. To po ní mám ten dar. Se Smrti byly staré známé, protože za těch 80 let života viděla babička umřít spoustu lidí. Ale to všechno jsem se dozvěděla až mnohem později. Teď jsem se choulila k tetě do náručí, upírala pohled na babiččinu rakev a cítila zvláštní klid, co na mě přenesl dotek Smrti na mém rameni. Víte, Smrt umí být milosrdná i děsivá. Záleží na okolnostech, jakou tvář lidem nastaví. Ale i to jsem se dozvěděla až mnohem později. Teď jsem tam tak stála, a když jsem sebrala odvahu, abych se podívala na cizince v kapuci, měla jsem pocit, že se usmívá.

Těch příhod, které mě provázely životem, mám nespočet. Ne všechny byly takhle děsivé či poetické. Některé byste označili spíše za groteskní. Jako když jsem se učila na maturitu a nemohla se ani trochu soustředit. Už mi to učení trochu lezlo na mozek. Nahlas jsem si posteskla, něco v tom smyslu, že bych své myšlenky potřebovala srovnat do latě. Už to nikdy v životě neudělám. Protože několik mých neposedných myšlenek mi vyskákalo z hlavy a rozuteklo se po bytě. Nevím, zda myšlenky cizích lidí vypadají stejně. Ty moje vypadají jako zlatý peníz s černými čárkami místo ručiček a nožiček. Vypadají jako špatně odvedená animace. A jsou rozdováděné jako děti po večerní dávce cukru. Aspoň těch několik, co si dovolilo vyskočit z mého mozku. Ono to samo o sobě už něco vypovídá. Která normální myšlenka si něco takového dovolí? A tak jsem je rozesmáté naháněla po bytě a ony se schovávaly pod postel a do květináče maminčina fíkusu. Nakonec jsem je pochytala do dvou obřích zavařovacích sklenic a vedla s nimi několika minutovou debatu, proč by se měly vrátit zpátky. Byla to například myšlenka téměř obsesivně-kompulzivní na čokoládovou zmrzlinu. Upřímně řečeno mi v hlavě nijak zvlášť nechyběla, ale tak nějak ke mně patří, takže co nadělám. Kdybych ji nechala volně potulovat světem, časem bych Zemi mohla uvést do chaosu. Copak to jde - myšlenka mimo hlavu? Takovou drobností to začíná a nakonec bych způsobila Apokalypsu. Mimochodem - myslet fakticky bolí. Protože návrat myšlenek do hlavy nebyl zrovna příjemnou záležitostí. Měla jsem z toho lehkou migrénu. Zatímco ten krátký pocit, než jsem si uvědomila, že vyskákaly ven, to bylo, jako když se zhulite kvalitní trávou. Člověk byl tak nějak lehčí, aniž by si uvědomoval, že je tomu tak doslova.

Ale pojďme od těch taškařic. Samozřejmě se o mém daru v tomhle nepřirozeném světě brzo vědělo. A já přemýšlela, co se sebou dál. Zasáhl osud. Já tipuji, že to byl Osud s velkým O, můj budoucí šéf. V nepřirozeném světě vede redakci časopisu. Kdo by to byl řekl, že Osud má při své důležitosti čas na takovouhle kratochvíli. Možná je to tím, že se snaží neřídit úplně všechno a nechat lidem svobodnou vůli. Šla jsem tehdy na pohovor do cestovní agentury a spletla si patro. Úplně nahoře v sedmém patře je na první pohled pro ostatní holé nic. A nikdy tam snad nic nebude, protože tam prý není zavedena elektřina. A jedno okno je kupodivu vymlácené. Já tam však objevila živou štěbetající redakci nepřirozeného světa. Mámení, což je taková holka v růžových šatech lízátkem v puse, mi otevřelo dveře šéfovy kanceláře a bylo jasno. Stála jsem se novinářkou. Dostala velkou bichli, která se podobala našim Zlatým stránkám, kde jsou vypsány kontakty a adresy na různá stvoření, a dostala za úkol každý týden jedno z nich vyzpovídat. Není to jen tak, vážení. Je to nebezpečná práce. Brodíte se bažinami do brlohu slečny Závisti, lezete po mrakodrapech, kde na vás čeká floutek Adrenalin a škodolibě se zubí od ucha k uchu, a schováváte se před Špatnou Náladou, která má tendence ke stalkingu. A na tohle, věřte mi, naše policie nestačí. Na druhou stranu přiznávám, že intelektuální rozhovor se slečnou Realitou byl obohacující. Po setkání se Smíchem mě dva týdny bolela bránice a slečna Móda mi opravdu kvalitně vylepšila šatník. Bylo to několik skutečně holčičích hodin.

Můj život je jízda a já vás zvu, abyste do něj nahlédli. Už víte, jak to začalo. Ale upřímně, ani Já netuším, jak to jednou skončí. Jediné, co vím, je, že u toho bude moje kamarádka Smrt. To mě uklidňuje, přátele. Každý chce umírat obklopen přáteli. A ta moje mě dokonce chytne za ruku a převede na druhou stranu.