Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Zamilovaná

14. dubna 2018 v 11:50 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Šla jsem překvapivě tichou odpolední ulicí. Jen sem tam projelo auto a poslalo do vzduchu nějaké to spadané podzimní listí. Než se v několika piruetách opět sneslo k zemi. Chladivý vítr mě šlehal do tváře. Měla jsem jediný cíl. Jen jsem si pořád nebyla jistá, zda k němu vůbec dojdu. Nakonec jsem s tvrdošíjným odhodláním přidala do kroku.

Roztřesenou rukou jsem z kapsy u bundy vylovila svazek klíčů. Hledala jsem jeden určitý klíč, co by pasoval do zámku zdobených dveří zeleně natřeného řadového domku, před kterým jsem rozpačitě postávala a rozhlíţela se při tom na všechny strany. Nikde nikdo, hurá. A mně se po několika pokusech podařilo rozklepanou rukou zasunout klíč do zámku. Vešla jsem a s úlevou za sebou zabouchla.

Chvíli jsem jen tak se zavřenýma očima stála opřená o dveře. Panovalo tu ticho a klid. To pomáhalo zklidnit i můj nezdravě zrychlený dech. Dokázala jsem to. Otevřela jsem oči, abych se rozhlédla po dlouhé úzké chodbě. Tancoval v ní prach. Několik vteřin jsem ho pozorovala téměř fascinovaná. Než jsem si uvědomila, že je také plná pavouků. Otřásla jsem se a spěšným tempem zamířila do obýváku. Cestou jsem pohledem zavadila o botník, z něhož vykukoval pár černých dámských kozaček. Ušklíbla jsem se.

Obývák stál tak, jak jsem si ho pamatovala. Věčně rozestlaná postel, skříně, televize v rohu… Tedy skoro. Moje fotka z poličky zmizela. Přistoupila jsem k ní pomalu a dotkla se místa, kde stávala. Jistěže se dalo čekat, že tam nebude, ale stejně… To zjištění bylo zvláštní. Místo toho jsem si o kus dál všimla JEJÍ fotografie. Se zamyšlením jsem ji vzala do ruky. Cse, vyměnil mě tak strašně rychle… A proč zrovna za NÍ? Zkoumavým pohledem, při němž jsem krčila nos i obočí, jsem její tvář znovu a znovu skenovala. Snažila jsem se přijít na to, co na ní vidí. Nepřišla. Ropucha jedna. Mé vlastní přesvědčení, že jsem hezčí než ona, mi léčilo pocuchané ego. Spokojeně jsem se uculila a fotku položila zpátky. Pak jsem si prohrábla dlouhé hnědé vlasy. A navíc je blondýna! Cse. Nesnáším blondýny. A on říkal, že je nesnáší taky. Předtím, než mě vyměnil za NÍ. S povzdechem jsem dosedla na postel a opřela se zády o zeď. Padala na mě úzkost. Jak jsem se tak rozhlížela, začínalo to být jasné - zmizelo všechno, co mělo něco společného se mnou… Nepatřila jsem sem. Už ne. Rozhodla jsem se něco dělat. Dřív, než mě ta informace úplně poloţí. Mozek okamžitě zavelel, že potřebuju kafe.

Přehrabovala jsem se ve skřínkách staré černě lakované kuchyňské linky i špajzu. Bezvýsledně. On už nekupuje kafe? To zjištění mnou projelo téměř bolestivě. To by se mu se mnou stát nemohlo. Vařil mi kávu každé ráno a budil mě její nezaměnitelnou vůní. Otrávená jsem snad skoro vztekle hrábla po ovocném čaji a hodila jeden pytlík do hrnku. Pak jsem to zalila horkou vodou a šla si sednout ke stolu. Trůnil tam kalendář se psy. Ten tu za mě také nebyl. A červenou fixou v něm bylo zakrouţkované zítřejší datum. Svou vlastní rukou tam připsal: PŮLROČNÍ VÝROČÍ. Ten rukopis bych poznala i v polospánku. Vážně už spolu byli tak dlouho? Ten čas ale letěl… Začala jsem automaticky dumat nad tím, jaké výročí bychom bývali tenhle měsíc oslavili MY. Dřív, než jsem to ovšem stihla spočítat, projela mnou nečekaná vlna palčivé ţárlivosti. Toužila jsem stránku z kalendáře vytrhnout a roztrhat ji na kousky. To ale nebylo moc chytré, pokud jsem zároveň netoužila po tom, aby věděl, že jsem tu byla. Což do mého plánu skutečně nezapadalo. Ani nevěděl, že mám klíč. Udělala jsem si ho tajně týden před tím, než mě poslal do háje. Chtěla jsem ho překvapit romantickou večeří, až zas jednou bude déle v práci… No, na večeři nedošlo, ale teď se ta malá ozubená mrška přeci jen vyplatila. Zavřela jsem oči, stiskla pevně čelisti k sobě a odolávala nutkání. Zhluboka jsem se nadechla a i s hrnkem čaje odkráčela zpět do obýváku. Usadila jsem se na postel a přikryla se kus ode mě pohozenou dekou. Začínala mně být zima. Usrkávala jsem čaj, a kdybych jen trochu chtěla, mohla bys snad i předstírat, že je vše při starém. Že tu na něho čekám jako milovaná a milující přítelkyně, než přijde z práce. Že si za chvíli pustím hudbu a začnu bezstarostně tancovat po pokoji s vědomím, že mě u toho neuvidí a nebude se mi smát. A pak půjdu umýt nádobí. Jedna pobledlá a pohublá hnědovlasá holka s temnými kruhy pod očima z nedostatku spánku. Která si teprve teď stačila všimnout, že pod dekou, kterou na sebe přetáhla, byla ukrytá bílá podprsenka s červeným puntíkem. A rozhodně nepatřila jí. Natáhla jsem ruku. Šokovaná. Přestoţe na tom vlastně nic šokujícího nebylo. Měl přeci právo mít baráku rozházené spodní prádlo své přítelkyně… Měl přeci právo… S trhnutím jsem ruku stáhla. Najednou jsem si byla skálopevně jistá, že se nechci dotýkat JEJÍHO spodního prádla. Nechci, nebo ztratím poslední zbytky rozumu. Teď jsem se té věci snad dokonce štítila. Položila jsem dopitý hrnek vedle sebe, přitáhla ruce k tělu a zoufale se rozvzlykala.

Ležela na posteli, obličej zabořený do polštáře a brečela ještě dobrých pár minut. Dokud mě pláč nevyčerpal. Pak jsem ztěžka zvedla hlavu a rozhodla se, že si napustím horkou vanu. Dala se do mě totiž zimnice. Cestou do koupelny jsem odložila v kuchyni hrnek do dřezu. Začínalo mi být jedno, jestli mě tu objeví…

Voda obklopila moje tělo a z vany stoupala pára. Bylo to uvolňující. Ne však dost na to, abych si nevzpomněla, kolikrát jsme se tu milovali. Naštěstí jsem se nezabývala myšlenkou, kolikrát se tu asi tak už miloval s NÍ. Pohlédla jsem ke stropu, jako bych hleděla k Bohu a hledala spasení. Zbav mě té bolesti, prosila jsem mlčky. Nic se nezměnilo. Zázrak se nekonal. Popadla jsem z poličky jeden sprchový gel s úmyslem použít ho. Hm, s kokosovým mlíkem. To neznělo špatně, aspoň na něčem se shodneme. Tedy nepočítala-li jsem fakt, že milujeme stejného chlapa. Což jsem si ale stejně nechtěla připouštět. Já ho milovala víc. Bez diskuze. Jinak bych tu přeci nebyla…

Pořád jsem seděla ve vaně, když jsem uslyšela jako by z dálky, že bouchly dveře. To, že je doma, jsem si začala pomalu uvědomovat, až když stál přede mnou. Zíral na mě s otevřenou pusou.
"Co tu sakra děláš?" zeptal se důrazně a jeho hlas se mi znásobený koupelnou ozvěnou zarýval do mozku. "Jak ses dostala dovnitř?"
Pohlédla jsem na něho ubrečenýma očima a zase upřela pohled pře sebe. Víc jsem nereagovala. Povzdechl si. Částečně se mi ulevilo. Povzdech znamenal, že se rozhodl změnit přístup. Nebude na mě řvát. Za to jsem byla nevýslovně vděčná. Kdyby na mě začal řvát, netušila jsem, co to se mnou udělá. Nejspíš pochopil, že něco není v pořádku. Ačkoli… je vůbec někdy něco v pořádku na tom, najít svou bývalou nahou ve své vaně, pokud jste ji o to sami nepožádali? Klekl si ke mně.
"Diano, mluv se mnou…"
Nic. Chvíli na mě zamyšleně hleděl, pak si znova povzdechl a vstal. Zmizel na chodbu a za minutu se vrátil s čistým ručníkem.
"Tak pojď," konstatoval a vlastnoručně mě vyndal z vany.
Pak mě obratně zabalil do ručníku ignorujících fakt, že sám sebe při těch manévrech pořádně zlil vodou. Nesl mě do obýváku jako dítě. Svírala jsem ho kolem krku a neřekla jediné slovo. Uložil mě do postele a přikryl dekou. Inkriminovanou podprsenku zahodil pod postel. Křečovitě jsem si kousala spodní ret. Bylo to to jediné, na co jsem se dokázala soustředit. Na moment se vzdálil do kuchyně. Nejspíš, aby si nalil pořádného panáka.
"Diano, řekneš mi už konečně něco?" zeptal se, kdyţ se vrátil.
Stále jsem mlčela. Jen jsem zpod deky vysunula ruku a natáhla ji po posteli k němu. Pochopil a chytil mou dlaň. Zavřela jsem oči. Nečekaně jsem ucítila, jak se postel pod další vahou prohnula. Lehl si za mě a držel mě kolem pasu. Nejspíš, abych se uklidnila.Tiskla jsem se k němu zády a přála si v tom okamžiku zůstat navěky. Vnímala jsem jen jeho dobře známou vůni a teplo jeho těla. Jako by mi to do žil znovu vlévalo život. Bála jsem se pohnout, abych nerozbila kouzlo toho momentu, ale nakonec jsem se přeci jen přetočila na druhý bok a pohlédla mu do jeho bledě modrých očí. Lehce se usmál a odhrnul mi vlasy víc z obličeje. Ten dotek mě donutil znovu přivřít oči. Tála jsem jako čokoláda. Těžknul mi dech. A on to MUSEL cítit. Připadala jsem si jako zabalený vánoční dárek, který jen čeká na to, až trhne mašlí. A on mě políbil. Nejdřív zlehka, něžně. Jako by ověřoval mou reakci. Když jsem neprotestovala, nárokoval si mě čím dál tím vášnivěji. A strhnul mě s sebou. Někam do ráje. Téměř okamžitě jsem mu jeho náruživost začala oplácet. Bouchla jsem jako mina. Jako natlakovaná nádrž s dusíkem, jejíž obsah patřil pořád a stále jen jemu. Mezi sladkými vzdechy jsem se snažila popadnout dech. Několikrát mě donutil nahlas zasténat a pokaţdé mě při tom stiskl silněji, což umocnilo ten báječný pocit, že mu zase patřím. Že se mi to nezdá. Když zašeptal, ach, zlato, věděla jsem, že už moc dlouho nevydržím. Ale já nechtěla, aby to skončilo. Nechtěla jsem myslet na to, co se stane potom. Že mi nejspíš vyrve klíče z ruky a se slovy, že se nechal unést okamžikem, mě pošle na ulici. Že řekne, víc než tenhle sex na rozloučenou ti nemůžu dát. Že miluje svou přítelkyni… Jak se mi tak hlavou honily ty scénáře, v očích mě začaly pálit slzy. Jenže čím víc jsem se proti tomu snažila bránit, tím intenzivnější to bylo. Jako by mě fakt, že nesmím, vzrušoval zvráceným způsobem ještě víc. Topila jsem se v pocitech. Topila jsem se v něm. A vyvrcholila. Hlasitě. Byla jsem vysílená. Ale on nepřestával. Balancoval na hranici toho, co ještě můžu snést. Napadlo mě, jestli si můj orgasmus svým způsobem neužívá víc než já. Vždyť si právě dokázal, že to se mnou ještě pořád umí. Že to nezapomněl. Stěží jsem vnímala jeho vlastní hlas, jak sténá a šeptá něco směrem ke mně. Milovala jsem jeho hlas. A pod tíhou toho všeho vyvrcholila znovu.
"Pavle…" zašeptala jsem. "Ach, bože, Pavle…"
"Jo, jo. Pavel. Ségra, vstávej," zaslechla jsem najednou čísi hlas.
Do prostředí Pavlova obýváku a nás dvou v posteli nějak nezapadal. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že patří mému mladšímu bratrovi. Zatřásl se mnou.
"Diano, slyšíš, vstávej!"
Ve vteřině jsem byla vzhůru. A nechápavě na něho zírala.
"Co?" zamumlala jsem a promnula si oči.
"Vstávej, slyšíš. Pavel na tebe čeká v kuchyni."
Vystřelila jsem téměř v okamžení do sedu, div jsem bratrovi nevysklila zuby. Cože?

Cestou do kuchyně jsem myslela na to, jak se mi to všechno, proboha, mohlo jen zdát... A taky na to, že realističtější erotický jsem asi ještě neměla. Nejen proto jsem se musela pekelně snažit, abych nezrudla hned při našem prvním střetu pohledů. Stál tam ve své kostkované košili, s polorozcuchanými vlasy a rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Co mohl chtít? Pak beze slova natáhl ruku a něco mi podal. Můj náramek.
"Našel jsem ho zapadlý v křesle, myslel jsem, že bys ho chtěla zpátky," vysvětlil.
Nějakou dobu jsem si ho mlčky přehazovala z ruky do ruky, než jsem našla sílu promluvit.
"Jasně, díky. A… jak se máš?"
Evidentně nepochopil, že o tuto informaci vůbec nestojím. Nestojím o to, aby mi naservíroval, jak je šťastný. A BEZE mě.
"Já dobře, díky, a ty?"
"Taky." Rozpačitě se usmál.
"S přítelkyní to klape?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.
Nechápala jsem, proč se ptám, jelikož tohle jsem chtěla vědět ze všeho nejmíň. Bohužel mu opět nedělalo problém se podělit.
"Jo, jo, budeme se brát," vypálil na mě, "a co ty? Máš někoho?"
To, že jsem musela zblednout hned o několik odstínů, evidentně nezaregistroval. Posadila jsem se na nejbližší židli, aby se mi snad nepodlomila kolena.
"Páni… To teda… Tak gratuluju," vysoukala jsem ze sebe a byla vděčná za to, že si vždycky myslel, že jsem dobrá herečka, to by znamenalo, že jsem snad zvládla zahrát i tohle.
Vykouzlila jsem ten nejlepší úsměv, jaký jsem v tu chvíli měla v arsenálu a on zopakoval: "A co ty, máš někoho?"
Potřásla jsem hlavou, jako bych si rovnala myšlenky, a řekla: "Vlastně mám. Je to mezi námi dost žhavé. Milujeme se každou noc, minimálně jednou."
Odpovědí jsem ho evidentně šokovala. Když ji zpracoval, sklopil hlavu a krátce se zasmál. Asi ho pobavila moje otevřenost.
"To ti přeju," řekl a pohlédl z okna, kde u auta stepovala ta jeho nová kráska. Toho jsem si všimla teprve teď.
"Asi bych měl jít," prohodil.
Chápavě jsem kývla hlavou. A pak jsem ještě dlouho nenápadně koukala z okna, jak odjíždí odbočkou k západní části města. "Tak zase večer, můj milý…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 14. dubna 2018 v 12:51 | Reagovat

To bylo hezký, pěkně jsem to celé přečetla. :-D a četlo se to krásně!

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 14. dubna 2018 v 15:45 | Reagovat

Hezký, i když nemám moc ráda tu realitu strčenou do snu...připadám si vždycky podvedená... :-)

3 stuprum stuprum | Web | Čtvrtek v 16:20 | Reagovat

Bože, to bylo tak erotické. Chtěl bych být na jeho místě, aby mi krásky z příběhu lezly samy do postýlky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama