Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Šťastné konce nejsou jen v pohádkách

3. února 2018 v 10:25 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
---
Dnes trochu jednodušší příběh, který původně vznikl jako školní sloh. Myslím, že všichni máme v okolí tak trochu naivní příběhy se šťastným koncem. A tolik si ten happyend přejeme, že?
---

"Seděla jsem u stolečku hlavu skloněnou nad knihou čar. Musel být přece nějaký způsob, jak zachránit…"
"Šedofouse," skočila mi do toho má mladší sestra Janička.
Musela jsem se usmát při pohledu do jejích dychtivých zelených očí. Tenhle příběh milovala.
"Jo Šedofouse," přitakala jsem, "vždyť už to znáš nazpaměť."
Ona se jen slastně zavrtala víc pod peřinu. "To nevadí, čti dál," prosila ležíc na levém boku.
Seděla jsem na posteli u jejích nohou, v ruce knížku a dívala se na ni. Její kudrnaté blond vlásky jí nesahaly ani k ramenům. Drobný nosík, místo očí dva smaragdy a rty tenké v barvě lesních jahod. Byla tak drobná a bezbranná. Zrovna před týdnem měla páté narozeniny.
"Dnes už ne," namítla jsem a jí se na čelíčku objevila vráska nespokojenosti.
"Proč ne? Prosím, prosím," mumlala.
Usmála jsem se. "Je moc hodin. Další část zítra," slíbila jsem.
Janička se usmála.
"Hezky se vyspi," prohlásila jsem a lípla jí pusu na čelo.
"Ty taky," odpověděla, a tak jsem zamířila ke dveřím.
Ona zatím zhasla lampičku na svém stolku a já mohla bez obav opustit její pokoj.

Stala jsem na chodbě. Neuběhly ani dvě minuty a někdo odemykal dveře. Byla to máma. Pomalu k levé stěně položila igelitovou tašku a sundala si svou šedou bundu, kterou pověsila na věšák vpravo. Bez pozdravu se na mě pousmála. Oplatila jsem jí to.
"Malá už spí?" zajímala se.
"Asi. Před chvilkou jsem jí popřála dobrou noc," přiznala jsem a své myšlenky nechala dál plout jiným směrem. "Jak je tátovi?" nevydržela jsem se nezeptat.
Máma sklopila své modré oči k podlaze. "Pořád stejně," hlesla po chvíli, když se zase podívala na mě.
Chudák byla psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. Prostě jsem tu blonďatou dlouhovlasou ženu, jejíž blankytně modré oči byly plné bolesti, musela obejmout. Tak jsme tam stály a ona mě k sobě láskyplně tiskla.
"Ještě, že tě mám, Haničko," šeptala mi do mých do půlky zad sahajících jemných vlnitých vlasů barvy mléčné čokolády.
Ty jsem měla po tátovi, ale mé oči byly stejně modré jako její.
"Dáš si večeři? Namazala jsem ti housku máslem a přidala šunku," nabídla jsem jí, abych odlehčila situaci a změnila téma.
Ona se pousmála a jednou rukou stírala slzy, co jí tekly po tvářích. Tu druhou měla svěšenou podél těla. Tak jsem stiskla tuto volnou dlaň a společně jsme vykročili směr kuchyně.

Můj táta… Jak mu asi je? Abyste pochopili, pracoval jako stavební dělník. V životě to neměl už od začátku lehké. Babička je alkoholička a děda patří k lidem, co se nestarají o nikoho jiného, než o sebe. Asi si umíte přibližně představit to dětství. S životem se prakticky pral sám. Škola, zaměstnání… Měl, co měl, a od nikoho nežádal víc. Jenže před dvaceti lety mu osud seslal mámu. Po roce se vzali a rok na to jsem se narodila já. Idylka? Ale kdepak. Život s sebou přece vždycky přináší starosti. I přesto se však dalo říct, že jsme byli šťastní. Byli… ještě před třemi měsíci. Ano, je to dvanáct dlouhých týdnů, co už táta leží v nemocnici po pádu z lešení. Doktoři říkali, že se stal zázrak, když to přežil. Žije, ale přitom vlastně pořád spí. Je v kómatu.

"Probere se ještě vůbec?" přemítala jsem mlčky každé ráno, když jsem si před zrcadlem pověšeným na dveřích mé skříně vybírala oblečení na sebe. Nejinak tomu bylo i dnes. Zírala jsem na svůj odraz a nemohla si nevšimnout obrovských kruhů pod očima. Celou noc jsem zase nespala a díky tomu vypadala čím dál tím hůř. Spíš než osmnáctiletou slečnu jsem připomínala dvěstěletou oživlou mrtvolu. Snad to trocha make-upu spraví, pomyslela jsem si s povzdychem a sáhla pro svou béžovou kosmetickou taštičku ležící nahoře na skříni.

Cestu do školy jsem jako vždycky musela absolvovat autobusem. Byl nacpaný. Stála jsem hned vepředu otočená čelem ke dveřím. Myšlenkami jsem byla úplně jinde. Do školy se mi absolutně nechtělo. Obzvlášť ne ve čtvrtek. To bylo totiž nejdelší vyučování. Se zavřenýma očima jsem se snažila nevnímat pulsující bolest hlavy a doufala, že se mi podaří být dneska pro učitele neviditelná.
"Strašilová, Strašilová!" slyšela jsem nečekaně někoho křičet moje příjmení.
I přes počáteční nechuť jsem se nakonec přemohla a rozhlédla se, abych zjistila, o koho jde. Přes celý zástup lidí se ke mně prodíral Aleš. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, protože jsme si zrovna do oka nepadli. Blýskal po mně svýma šedýma očima a jeho tmavě hnědé krátké kudrnaté vlasy tvořily čepičku pro oválný obličej. Měl na sobě tyrkysově modrou košili, černé manšestrové kalhoty a na levé ruce stříbrné náramkové hodinky. Přitiskla jsem se k jedné ze svislých držadel a otráveně na něho zírala s hlavou mírně nakloněnou doleva.
"Co chceš?" zamumlala jsem.
Moje reakce ho, zdálo se, mírně překvapila. Rozpačitě se poškrabal na hlavě a uhnul pohledem.
"Hele já vím, že se zrovna moc nemusíme, ale… Víš, ještě se nenašla příležitost, abych ti to řekl, ale…slyšel jsem o tvém tátovi a… je mi to vážně líto," prohlásil.
Na okamžik jsem zavřela oči. Jako bych potřebovala čas, abych si uvědomila význam těch slov.
"Hm," zněla moje odpověď a dál jsem na něho zírala.
Čekal, jako by snad tušil, že povím ještě něco. I on se díval na mě.
"Díky," zašeptala jsem vděčně a hrnula se ke dveřím, protože tady byla moje konečná.

Konečně byla velká přestávka! Seděla jsem v lavici a šťourala lžičkou do vanilkového pribináčku.
"Teda já se bojím té dnešní matiky," prohlásila moje spolužačka, která se mě celý den snažila vytrhnout z mých tesklivých myšlenek.
"Matiky? Proč?" nechápala jsem.
"Píšeme přece čtvrtletku!" připomněla mi šokovaná mou otázkou.
Najednou jsem se cítila zmateně. "Cože?" úpěla jsem a ona přikývla.
Odevzdaně jsem položila hlavu na lavici a natáhla ruce. To bylo v háji.
"Ty ses neučila?" odhadla opatrně.
Povzdychla jsem si. "Úplně jsem zapomněla hlídat kolikátého je," přiznala jsem a čím dál tím víc litovala svého rozhodnutí sem jít. Chtěla jsem za tátou…

Letěla jsem jako vítr. Škola skončila a já mířila rovnou do nemocnice. Máma nám jeho návštěvy zakázala, protože chtěla, abychom si ho pro všechny případy zapamatovali plného života. Jenže na to já teď kašlala! Sice mě to stálo chvíli dohadování s ošetřující sestrou, ale nakonec jsem přeci jen stála u jeho postele. Ležel tam tak odevzdaně a nehybně, že se mi z toho málem podlomila kolena. Přišla jsem k němu blíž a opatrně stiskla jeho dlaň. Hnědé vlasy měl zplihlé a zeleným očím ve výhledu clonila sklopená oční víčka. Ale jeho vráska smíchu kolem úst zůstávala pořád stejná. Nevnímala jsem pípání přístrojů ani všudypřítomné hadičky. Klekla jsem si k jeho posteli a začala monolog.
"Tati, musíš se co nejdřív probudit, slyšíš? Janče strašně chybíš. Měli ve školce besídku a ona moc krásně recitovala básničku. Vzpomínáš? Říkával jsi, že to má po mámě. Ale ta pořád samozřejmě tvrdí, že ne, však ji znáš. Moc teď pracuje a…"

Netuším, kolik času uběhlo, zatímco jsem mluvila.
"…chtěli jsme ti kousek dortu schovat, ale pak nás napadlo…" mlela jsem pořád, co mě zrovna přišlo na jazyk, a tajně doufala, že mě třeba slyší, když se to stalo.
"Tati?" užasla jsem.
Jasně jsem ucítila, že mi sám stiskl dlaň. V šoku jsem vyčkávala. Znovu to udělal a tentokrát ještě silněji. Pohlédla jsem na jeho obličej. Víčka se mu třepetala, jako by se snažil otevřít oči. Hbitě jsem se ho pustila.
"Sestři! Sestři!" rozkřikla jsem se jako smyslů zbavená stojíc jednou nohou na chodbě.

"Hani!" uslyšela jsem konečně mámin naléhavý hlas.
Zvedla jsem se z nemocniční lavičky a rozběhla se k ní. Volnou rukou mě objala, v druhé totiž svírala ručku mé malé sestřičky.
"Vážně je táta vzhůru? Ptal se po mně? Určitě se mu stýskalo," sypala ze sebe mezitím nejmladší Strašilová a oči jí svítily.
Zběsile jsem kývala hlavou. "Jo, probral se… on… je vzhůru," mumlala jsem a nedokázala zastavit proud slz. Konečně!

Mlčely jsme. Nebylo o čem mluvit. Všechny jsme měly v hlavě jen tátu. Čekaly jen, až někdo poví tu spásnou větu. "Můžete k němu," ozvalo se.
To byla ta věta a pronesla ji starší zrzovlasá sestra.
"Ehm, ale jen jedna z vás…zatím," dodala, když jsme se zvedaly společně.
Automaticky jsem se posadila. "Běž ty, mami," navrhla jsem a zamrkala na svou sestru.
Byla malá, ale pochopila. Taky si sedla zpátky.
Máma se na nás překvapeně podívala. "A nechtěly byste spíš vy…"
Usmála jsem se. "Jen běž. My tam můžeme jít později," ujistila jsem ji.
Pokrčila tedy rameny a šťastně zamířila za svým manželem. Já se mezitím pošoupla blíž k Janičce.
"A co my tady? Chceš si kreslit?" nabízela jsem jí při pohledu na batůžek, který měla vedle sebe.
Po chvilce přemýšlení zakroutila hlavou, že ne, a v tom batohu zalovila.
"Přečteš mi něco?" poprosila svírajíc v ruce oblíbenou knížku.
Musela jsem se usmát. "Tak kde jsme to skončili? Á už vím, hledala způsob, jak zachránit Šedofouse," prohlásila jsem, ale Janička nesouhlasila.
"Otoč na další stránku. Kousek mi četli ve školce," vysvětlovala.
Vyhověla jsem jí tedy. "Na další stránce, jo? Takže… Ozvala se strašlivá rána, z lektvaru se zakouřilo a já se proměnila v…"
"Žábu," skočila mi do toho sestra a já se rozesmála...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 3. února 2018 v 10:43 | Reagovat

Na pohádkách jsou právě šťastné konce to nejlepší. :-)

2 Eliss Eliss | Web | 3. února 2018 v 11:28 | Reagovat

Nádherný příběh, a ten konec, máš opravdu talent!

3 Meduňka Meduňka | Web | 4. února 2018 v 16:46 | Reagovat

Zařazuji do výběru nejlepších článků na tema-tydne.blog.cz

4 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 6. února 2018 v 8:47 | Reagovat

[1]: To máš pravdu! :-)

[2]: Děkuju :)

[3]: Přiznám se, že tentokrát jsem v to vůbec nedoufala, příjde mi to jako moc jednoduchý a prvoplánový příběh. :-) O to víc děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama