Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Plány mládí

20. února 2018 v 10:34 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
Psal se rok 2020. Karla seděla v obýváku se zaslouženým hrnkem kávy. Měla uklizeno, vypráno a trochu už ji pobolívala záda, když se její čerstvě sedmnáctiletá dcera Radana vrátila ze školy.
"Čau," pozdravila znaveně a klesla do vedlejšího křesla jako mrtvola. Tašku si držela u nohou.
"Co tak znaveně?" ptala se zaskočená matka, kterou to i trochu pobavilo, a srkla si další horký doušek nápoje.
"Nic! Jen nechápu, jak mohl být učitel Zelený tvůj oblíbenec," odsekla otráveně.
Teď se při zmínce o svém bývalém učiteli češtiny musela nahlas rozesmát. Bylo všeobecně známé, že Radaně - na rozdíl kdysi od ní - šla lépe angličtina než rodný jazyk.
"A copak ti ten prevít provedl?" zajímala se trochu teatrálně.
Radana rozhodila rukama. "Máme psát slohovku. Zase, chápeš to? Vždyť jsme ji psali nedávno."
"Jestli chceš odmaturovat, tak se slohovkám nevyhneš," pokusila se starší žena ukončit protesty a ospravedlnit učitelovy nároky. Schytala za to dceřinu našpulenou pusu, a tak radši rychle dodala: "Co je to za téma?"
"Kde si sama sebe představuju za dvacet let…"
Karle se v tu ránu rozsvítily oči. "Tak přece nemění zadání…" zamumlala spíš pro sebe a myšlenkami byla už úplně někde jinde.
Kde si sama sebe představuje za dvacet let? Našla by ten papír ještě? Školní sešity měla schované v jedné ze skříní v ložnici - dole, úplně vzadu, ve dvou krabicích. Přepadla ji náhle vlna zvědavosti. Co tam vlastně tenkrát psala? Něco o Janovi, to bylo jasné, ale dál…?
"Počkej tady," prohlásila vlastně jen tak, aby neodešla beze slova, a vydala se na pátrací výpravu.

Nemohla uvěřit, že to doopravdy vyštrachala. Byl pečlivě uložen v šanonu slohových prací, které dostávali zpátky. Jak to tenkrát řekl? Abychom nezapomněli, co chceme? A ona zapomněla, jak je to možné? Ačkoli o to víc teď byla zvědavá. Trochu se jí třásla ruka, když s tím textem usedala na zemi tak, aby se opírala zády pohodlně o hranu postele.

Byl to proud slov psaný hustě za sebe tmavě modrým inkoustem bombičkového pera. Jak ona ráda psala inkoustovým perem. Zdálo se, že je to vytržená stránka z deníku. Tak to napsala schválně. Dostala za to také pochvalu pro originalitu zpracování. V horním rohu stálo datum 3. duben 1994:

Milý deníčku,

za dvacet let budu už určitě paní Otčenášková a budu mít syna. Jan o tom pořád mluví, že chce syna, aby po něm v budoucnu převzal rodinný autoservis. Takže syna, jinak to nevidím. Kolik dětí bude k tomu, to nechám náhodě.

Po škole chci odjet k tetě na Slovensko. Má tam umělecký ateliér. Chci se od ní učit a jednou být strááášně slavná sochařka. Kdoví, třeba do dvaceti let vysochám nějakou novou pražskou památku. :-) To by se mi líbilo. Neumím si představit, co jiného bych mohla v životě dělat.

Budu se pořád kamarádit s Emou. A budeme společně vzpomínat na naši dovolenou. Někde v jižních Čechách. Plánujeme ji hned po škole jako odměnu za maturitu. Moc se těším, bude to super!

S bráchou se konečně přestanu tak často hádat. Je to starší přechytralý zmetek, ale je to brácha. Musím na to myslet a začít se chovat dospěle. Nebo z toho našeho hašteření mámu s tátou jednou trefí šlak. To není věštění z křišťálové koule, to je předsevzetí, ok? Tak do toho.

Chtěla bych už tou dobou umět plynule francouzsky a mít psa. A to je tak asi všechno. Když má totiž člověk těch snů moc, no… nic se nemá přehánět.

P.S.: Doufám, že dneska k večeři fakt budou palačinky, jak máma slíbila. Nemůžu se dočkat!

Minutu, nebo dvě jsem tam seděla se smíšenými pocity. Život na těch řádcích byl úplně jiný, než ten, co ho žila, ale vadilo to? Jí ne. K tetě neodjela. Pár týdnů po maturitě vážně onemocněl tatínek. Zůstala doma s maminkou, aby mu mohli poskytnout pravou domácí péči. To už se dneska nevidí… Přistěhoval se dokonce i Jan. Aby pomáhal a aby byli spolu. Měli velký dům, tak to nevadilo. Střídala se s ostatními (včetně bratra) v péči o tatínka a nastoupila do zdejšího krámku s potravinami. Byla celkem spokojená, ačkoli to nebylo to, co si vysnila.

Ale kde byl konec Janovi dnes? Netušila. Neměla sebemenší tušení a vlastně byla ráda. Proč si připomínat muže, který ji opustit měsíc před svatbou? Měli se brát rok po sestěhování a on pak odešel. Odešel, protože potratila jejich vytouženého syna. Ano, byla těhotná. Proto se také měli brát, že. Tak se vším nakonec musela protloukat sama. Ačkoli ne úplně. Měla maminku. Ona truchlila po dítěti, maminka po zesnulém manželovi. Držely se vzájemně. Aspoň že v penězích se začalo lépe dařit. To když ji přijali coby pomocnou sílu do nově postaveného módního butiku. A pak - k dovršení všeho - patnáct měsíců nato potkala Martina - svého budoucího manžela. A otce báječné - ačkoli občas laxní - Radany. Před devíti lety navíc - když už by to nikdo nečekal - porodila zdravá dvojčata. Petru a Sylvii. Byla opravdu dílem náhody a nechráněného manželského sexu. Pořádně je to zaskočilo. V jejích letech? Připadala si stará na dítě po třicítce, ačkoli všude jinde to považovali za normální. Nakonec však děti donosila. A dnes má tři dcery a ani jednoho syna. Musela se usmát. Neměnila by.

Přemýšlela, jak se těm dvěma uličnicím asi zrovna daří. Bratr Karel je vzal se svojí rodinou stanovat. (Radana přece doma nenechá kámošky samotný, no ne?) Předsevzetí se naplnilo. Možná ale spíš náhodou. Ještě před smrtí tatínka odjel totiž za prací na druhou stranu republiky a dlouhé tři roky se neobtěžoval ukázat doma. Popravdě nechyběl jí. Vztahy mezi nimi byly pořád vlažné. Ale když pak přijel a zastavil se u ní (to už bydlela v bytě s Martinem), něco se změnilo. Možná on, možná oni oba. Jisté bylo, že když si pak uvařili kafe, klábosili spolu hodiny jako staří známí. A snad poprvé v životě si měli co říct. Možná za to mohla i Soňa, jeho nová přítelkyně a budoucí matka dvou synů. O jejím boji s rakovinou vyprávěl s takovou pokorou, něhou a obdivem, že ho nepoznávala. A na sobě pozorovala nadšení pro příběhy z velkého světa financí, jemuž nerozuměla. Už jí to nepřipadalo jako jeho chvástání. Zvláštní, že? Jak všechno tok času změní…

Jen škoda, že se toho všeho nedožila Ema. Její milovaná Emička. Tu dovolenou ještě stihly. Sice jen na víkend kvůli nemocnému tatínkovi, ale jely. Vzali si na to tátovu starou škodovku (Ema měla řidičák už rok a půl) a vyrazily po celých jižních Čechách. Tolik fotek, co nafotily! Škoda jen že se jich tolik poztrácelo různým stěhováním. Byly to totiž Eminy poslední fotky. Týden na to mířila s přítelem na motorce k jeho rodičům a oba je srazil blbec v protisměru. Byli na místě mrtví. Ema neměla helmu a s ním to praštilo stejně tak silně, že se rozštípla. Nastaly těžké časy. A ona už nikdy nedokázala najít ženu, s níž by mohla sdílet podobné pouto.

Místo toho se objevil Eda. Martinův nový pracovní kolega. Poznala ho na jednom z pracovních večírků, kam ji prý nutně musel Martin vzít. Znamenalo to sice požádat jeho rodiče o hlídání čtyřleté vnučky a vyndat ze skříně nepohodlné šaty, ale šla. Rozuměli si okamžitě. Až ji to překvapilo. Začali se scházet, čistě na přátelské úrovni ovšem. Samozřejmě se obávala, že ji bude manžel možná neprávem podezírat z nevěry. Nikdy se však nic takového nestalo. Až o mnoho let později se dozvěděla, že Martina Edova společnost netrápila, protože si celou tu dobu myslel, že je gay. Takové drby o něm kolovaly ve firmě. To jí sdělil šeptem zrovna ve chvíli, kdy v roli ženicha krájel Eda před jejich očima svatební dort. Bral si po jedenácti letech přítelkyni, co pracovala šest let v Austrálii, ale oni se rozhodli vztah udržet na dálku. Rozbrečela se tehdy smíchy, až si rozmazala líčení. Když se na ty pomluvy zeptala později hlavního aktéra, řekl: "Já je ještě podporoval, aby mě ženské nechaly na pokoji!" A tvářil se pobavě i hrdinsky zároveň. Byl to filuta.

"Mami? Co tu děláš?" ozval se nečekaně Radanin hlas.
Karla se usmála. "Ale… našla jsem svojí slohovku, kde jsem se viděla za dvacet let…"
"Nekecej, ukaž! Splnilo se to?" chtělo vědět mladé děvče a přidřeplo vedle matky, aby nakukovalo do textu.
"Něco ano," přiznala a myslela při tom hlavně na to, jak se jí podařilo naučit se nejen francouzsky, ale i polsky a švédsky. Byla na sebe hrdá. "Třeba to, že máme psa," prohlásila nahlas a usmála se.
"No a dál?"
"Tak si to přečti," řekla a podala jí bez vytáček papír, "stejně půlce z toho nebudeš rozumět."
Dívka chňapla po papíru a zazubila se. "To je studijní materiál. Najdu inspiraci pro svoje plány."
"Plánuj, jen plánuj. Ale když to nevyjde," doporučila s úsměvem, "tak stejně může být život báječnej, víš…" A myslela to vážně. Jen si sakra nemohla vzpomenout, jestli měli k večeři tenkrát ty palačinky...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 20. února 2018 v 19:49 | Reagovat

No, právem Tě Dorka nominovala do výběru TT. Gratuluju... :-)

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 22. února 2018 v 11:13 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama