Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Únor 2018

Plány mládí

Úterý v 10:34 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
Psal se rok 2020. Karla seděla v obýváku se zaslouženým hrnkem kávy. Měla uklizeno, vypráno a trochu už ji pobolívala záda, když se její čerstvě sedmnáctiletá dcera Radana vrátila ze školy.
"Čau," pozdravila znaveně a klesla do vedlejšího křesla jako mrtvola. Tašku si držela u nohou.
"Co tak znaveně?" ptala se zaskočená matka, kterou to i trochu pobavilo, a srkla si další horký doušek nápoje.
"Nic! Jen nechápu, jak mohl být učitel Zelený tvůj oblíbenec," odsekla otráveně.
Teď se při zmínce o svém bývalém učiteli češtiny musela nahlas rozesmát. Bylo všeobecně známé, že Radaně - na rozdíl kdysi od ní - šla lépe angličtina než rodný jazyk.
"A copak ti ten prevít provedl?" zajímala se trochu teatrálně.
Radana rozhodila rukama. "Máme psát slohovku. Zase, chápeš to? Vždyť jsme ji psali nedávno."
"Jestli chceš odmaturovat, tak se slohovkám nevyhneš," pokusila se starší žena ukončit protesty a ospravedlnit učitelovy nároky. Schytala za to dceřinu našpulenou pusu, a tak radši rychle dodala: "Co je to za téma?"
"Kde si sama sebe představuju za dvacet let…"
Karle se v tu ránu rozsvítily oči. "Tak přece nemění zadání…" zamumlala spíš pro sebe a myšlenkami byla už úplně někde jinde.
Kde si sama sebe představuje za dvacet let? Našla by ten papír ještě? Školní sešity měla schované v jedné ze skříní v ložnici - dole, úplně vzadu, ve dvou krabicích. Přepadla ji náhle vlna zvědavosti. Co tam vlastně tenkrát psala? Něco o Janovi, to bylo jasné, ale dál…?
"Počkej tady," prohlásila vlastně jen tak, aby neodešla beze slova, a vydala se na pátrací výpravu.

Nemohla uvěřit, že to doopravdy vyštrachala. Byl pečlivě uložen v šanonu slohových prací, které dostávali zpátky. Jak to tenkrát řekl? Abychom nezapomněli, co chceme? A ona zapomněla, jak je to možné? Ačkoli o to víc teď byla zvědavá. Trochu se jí třásla ruka, když s tím textem usedala na zemi tak, aby se opírala zády pohodlně o hranu postele.

Byl to proud slov psaný hustě za sebe tmavě modrým inkoustem bombičkového pera. Jak ona ráda psala inkoustovým perem. Zdálo se, že je to vytržená stránka z deníku. Tak to napsala schválně. Dostala za to také pochvalu pro originalitu zpracování. V horním rohu stálo datum 3. duben 1994:

Milý deníčku,

za dvacet let budu už určitě paní Otčenášková a budu mít syna. Jan o tom pořád mluví, že chce syna, aby po něm v budoucnu převzal rodinný autoservis. Takže syna, jinak to nevidím. Kolik dětí bude k tomu, to nechám náhodě.

Po škole chci odjet k tetě na Slovensko. Má tam umělecký ateliér. Chci se od ní učit a jednou být strááášně slavná sochařka. Kdoví, třeba do dvaceti let vysochám nějakou novou pražskou památku. :-) To by se mi líbilo. Neumím si představit, co jiného bych mohla v životě dělat.

Budu se pořád kamarádit s Emou. A budeme společně vzpomínat na naši dovolenou. Někde v jižních Čechách. Plánujeme ji hned po škole jako odměnu za maturitu. Moc se těším, bude to super!

S bráchou se konečně přestanu tak často hádat. Je to starší přechytralý zmetek, ale je to brácha. Musím na to myslet a začít se chovat dospěle. Nebo z toho našeho hašteření mámu s tátou jednou trefí šlak. To není věštění z křišťálové koule, to je předsevzetí, ok? Tak do toho.

Chtěla bych už tou dobou umět plynule francouzsky a mít psa. A to je tak asi všechno. Když má totiž člověk těch snů moc, no… nic se nemá přehánět.

P.S.: Doufám, že dneska k večeři fakt budou palačinky, jak máma slíbila. Nemůžu se dočkat!

Minutu, nebo dvě jsem tam seděla se smíšenými pocity. Život na těch řádcích byl úplně jiný, než ten, co ho žila, ale vadilo to? Jí ne. K tetě neodjela. Pár týdnů po maturitě vážně onemocněl tatínek. Zůstala doma s maminkou, aby mu mohli poskytnout pravou domácí péči. To už se dneska nevidí… Přistěhoval se dokonce i Jan. Aby pomáhal a aby byli spolu. Měli velký dům, tak to nevadilo. Střídala se s ostatními (včetně bratra) v péči o tatínka a nastoupila do zdejšího krámku s potravinami. Byla celkem spokojená, ačkoli to nebylo to, co si vysnila.

Ale kde byl konec Janovi dnes? Netušila. Neměla sebemenší tušení a vlastně byla ráda. Proč si připomínat muže, který ji opustit měsíc před svatbou? Měli se brát rok po sestěhování a on pak odešel. Odešel, protože potratila jejich vytouženého syna. Ano, byla těhotná. Proto se také měli brát, že. Tak se vším nakonec musela protloukat sama. Ačkoli ne úplně. Měla maminku. Ona truchlila po dítěti, maminka po zesnulém manželovi. Držely se vzájemně. Aspoň že v penězích se začalo lépe dařit. To když ji přijali coby pomocnou sílu do nově postaveného módního butiku. A pak - k dovršení všeho - patnáct měsíců nato potkala Martina - svého budoucího manžela. A otce báječné - ačkoli občas laxní - Radany. Před devíti lety navíc - když už by to nikdo nečekal - porodila zdravá dvojčata. Petru a Sylvii. Byla opravdu dílem náhody a nechráněného manželského sexu. Pořádně je to zaskočilo. V jejích letech? Připadala si stará na dítě po třicítce, ačkoli všude jinde to považovali za normální. Nakonec však děti donosila. A dnes má tři dcery a ani jednoho syna. Musela se usmát. Neměnila by.

Přemýšlela, jak se těm dvěma uličnicím asi zrovna daří. Bratr Karel je vzal se svojí rodinou stanovat. (Radana přece doma nenechá kámošky samotný, no ne?) Předsevzetí se naplnilo. Možná ale spíš náhodou. Ještě před smrtí tatínka odjel totiž za prací na druhou stranu republiky a dlouhé tři roky se neobtěžoval ukázat doma. Popravdě nechyběl jí. Vztahy mezi nimi byly pořád vlažné. Ale když pak přijel a zastavil se u ní (to už bydlela v bytě s Martinem), něco se změnilo. Možná on, možná oni oba. Jisté bylo, že když si pak uvařili kafe, klábosili spolu hodiny jako staří známí. A snad poprvé v životě si měli co říct. Možná za to mohla i Soňa, jeho nová přítelkyně a budoucí matka dvou synů. O jejím boji s rakovinou vyprávěl s takovou pokorou, něhou a obdivem, že ho nepoznávala. A na sobě pozorovala nadšení pro příběhy z velkého světa financí, jemuž nerozuměla. Už jí to nepřipadalo jako jeho chvástání. Zvláštní, že? Jak všechno tok času změní…

Jen škoda, že se toho všeho nedožila Ema. Její milovaná Emička. Tu dovolenou ještě stihly. Sice jen na víkend kvůli nemocnému tatínkovi, ale jely. Vzali si na to tátovu starou škodovku (Ema měla řidičák už rok a půl) a vyrazily po celých jižních Čechách. Tolik fotek, co nafotily! Škoda jen že se jich tolik poztrácelo různým stěhováním. Byly to totiž Eminy poslední fotky. Týden na to mířila s přítelem na motorce k jeho rodičům a oba je srazil blbec v protisměru. Byli na místě mrtví. Ema neměla helmu a s ním to praštilo stejně tak silně, že se rozštípla. Nastaly těžké časy. A ona už nikdy nedokázala najít ženu, s níž by mohla sdílet podobné pouto.

Místo toho se objevil Eda. Martinův nový pracovní kolega. Poznala ho na jednom z pracovních večírků, kam ji prý nutně musel Martin vzít. Znamenalo to sice požádat jeho rodiče o hlídání čtyřleté vnučky a vyndat ze skříně nepohodlné šaty, ale šla. Rozuměli si okamžitě. Až ji to překvapilo. Začali se scházet, čistě na přátelské úrovni ovšem. Samozřejmě se obávala, že ji bude manžel možná neprávem podezírat z nevěry. Nikdy se však nic takového nestalo. Až o mnoho let později se dozvěděla, že Martina Edova společnost netrápila, protože si celou tu dobu myslel, že je gay. Takové drby o něm kolovaly ve firmě. To jí sdělil šeptem zrovna ve chvíli, kdy v roli ženicha krájel Eda před jejich očima svatební dort. Bral si po jedenácti letech přítelkyni, co pracovala šest let v Austrálii, ale oni se rozhodli vztah udržet na dálku. Rozbrečela se tehdy smíchy, až si rozmazala líčení. Když se na ty pomluvy zeptala později hlavního aktéra, řekl: "Já je ještě podporoval, aby mě ženské nechaly na pokoji!" A tvářil se pobavě i hrdinsky zároveň. Byl to filuta.

"Mami? Co tu děláš?" ozval se nečekaně Radanin hlas.
Karla se usmála. "Ale… našla jsem svojí slohovku, kde jsem se viděla za dvacet let…"
"Nekecej, ukaž! Splnilo se to?" chtělo vědět mladé děvče a přidřeplo vedle matky, aby nakukovalo do textu.
"Něco ano," přiznala a myslela při tom hlavně na to, jak se jí podařilo naučit se nejen francouzsky, ale i polsky a švédsky. Byla na sebe hrdá. "Třeba to, že máme psa," prohlásila nahlas a usmála se.
"No a dál?"
"Tak si to přečti," řekla a podala jí bez vytáček papír, "stejně půlce z toho nebudeš rozumět."
Dívka chňapla po papíru a zazubila se. "To je studijní materiál. Najdu inspiraci pro svoje plány."
"Plánuj, jen plánuj. Ale když to nevyjde," doporučila s úsměvem, "tak stejně může být život báječnej, víš…" A myslela to vážně. Jen si sakra nemohla vzpomenout, jestli měli k večeři tenkrát ty palačinky...

Proč číst autobiografie, tedy jak žijí svůj život jiní? A pár tipů

11. února 2018 v 15:20 | Nisa |  Knižní recenze
Čtenáři, dnes to bude trochu jiná recenze. Téma týdne mi poskytlo prostor, co jsem ani netušila, že ocením. Četli jste někdy literaturu faktu? Autobiografie? Já je mám moc ráda. Ačkoli nesmíme zapomínat, že mnohdy je může autor trochu přizpůsobit své představě.

Nejraději čtu knížky drsnější. Knížky neobvyklé. Které mi dají něco, co já nikdy (mnohdy díkybohu) neprožiji. Člověk má pak oči dokořán. Má variabilnější představu o tom, jaký život může všechno být. Vzrušující, bolavý, ale i prostě jiný. Myslím, že to člověku pomáhá svým způsobem růst. Učí ho to být vděčný za to, co má. Popřípadě si může říct, že není sám. Pokud i on má život jiný. Učí ho to chápavosti a empatii. A v mém případě ukojí i notnou zvědavost.

Nejnovější knížka, která do této kategorie spadá, co jsem přečetla, se jmenuje "Váš kluk prostitut?" od českého autora Cyrila Valšíka. Popisuje zajímavé pro mě zatím nenaťuknuté téma chlapecké prostituce. Slovo chlapecké používám záměrně, neboť jde o skoro ještě děti. Kniha vznikala dlouhých deset let a odkrývá několik reálných osudů českých mladých prostitutů. Používá reálných jazyk, předestírá myšlení chlapců a celkově to působí děsně syrově. Děsivě odporně. Rozhodně bych knihu nedoporučila ovšem žádnému homofóbikovi. Jinak by si scestně mohl potvrdit zakořeněnou představu o homosexuálech - zvrácená, nechutná, ušišlaná prasata. Takoví někteří klienti jsou. Nezapomínejme ale, že konzumenti dámských ero služeb jsou často stejně odporní. (Teď nemyslím klasické muže, ale ty, co si přes prostitutku plní neobvyklé choutky - hlavně přes ty pouliční, ale do přednášky zabíhat nebudu.)

Když už jsme u prostituce - ikonickou knihou v oblasti prodávajících se žen se pro mě stala ta od Jennifer Belle "Až na dno". Podobně syrově popisuje svět luxusních prostitutek. Myšlenky, dialogy... Jako byste na chvíli stáli vedle nich. A pokud vezmete v úvahu hrdinčin sociální svět, dojde vám, že zlo plodí jen zlo. Když máte kolem sebe kamaráda, který dělá, to, co dělá, a rodiče takové, jaké máte, přijímáte úplně jiné normy. Můžeme někoho pak odsuzovat? Já hrdince spíš držela pěsti. Zasloužila si šťastný konec. A nezapomenu zmínit knižní obálku. Kdo si na první dobrou všiml obtisku pánského přirození?

Asi nejošklivější z hlediska všeobecné tabuizace je téma sexuálního zneužívání dětí. Příběh Moniky, který v knize "Už nejsem vaše dcera" zpracovala německá autorka Karin Jäckel, do konce života nezapomenu. Zlo plodí jen zlo, tu platí s vykřičníkem. Jeden netvor stvoří svými normami kopu dalších. A zvrácenost přerůstá do dalších generací. Je to skutečně silné čtení. Incest, pornografie, kuplířství, násilí, sebevražda... Doporučuju jen skutečně silným povahám, ale doporučuju. Víte vy, co se děje u sousedů? Na tohle téma psala i česká autorka Eva Štefková - Dotyky zla aneb Nezletilá milenka.

Karin Jäckel ovšem nabízí jen ty nejděsivější osudy. Třeba život v satanské sektě. Tam odmala vyrůstala malá Isis a vám nad tím zůstane rozum stát. Titul nese název "Isis, kněžka noci - ve spárech satanské sekty". Jak snadno lze přeprogramovat malé dítě. Jak snadno ho nechat trpět pro potěchu dospělých. A pro co vlastně? Pro vlastní uctívání? Strach? Moc? A o sektě si toho také můžeme přečíst dost. Dále třeba v knize "Bez sestry neodejdu" o třech sestrách vyrůstajících podle "zákona lásky" sekty Děti Boží. Smutné, co všechno se lidem pořád děje pod nosem.

Jako například příběhy o domácím násilí. Knihy jako "Naprostý cizinec" a "Rok Patrika" přímo apelují na vaši obezřetnost. Ačkoli ta druhá na kvalitě trochu tratí stylem zpracování. Takže doporučuji spíš tu první. Učí vás opatrnosti. A že bychom nikdy neměli do ničeho skákat po hlavě. Jenže zamilovanost je mrcha. Je to naivita žen, nebo manipulací mužů? Možná obojí. I ta zrádná touha po štěstí. A mnohdy může to násilí přijít i po letech vyklíčené změnou okolností... A kdy druhého opravdu známe? Kolik z nás se drží zlatého pravidla - jedna facka a konec? Kdy odpustit a kdy sami sebe zavíráme do bludného kruhu násilí?

Ale pojďme někam jinam. Co třeba Aspergerův syndrom? Je to forma autismu a mě vždycky fascinovaly příběhy těch, co vnímají svět jinak. Knížka "Život za sklem" nám dává možnost nahlédnout do života jedné takové dámy. A ačkoli je ten život těžký, z její fascinace obyčejných věcí by se mnozí mohli učit. Natolik ji uchvacuje čerstvě napadaný síh, že jej nechce znehodnotit svými kroky...

Knížka "Bezbranná" nám popisuje život Julie. Její matka z ní udělala nedobrovolného otroka svého Münchhausenova syndromu v zastoupení. Což je laicky řečeno psychická porucha, kdy předstíráte nemoc v touze po pozornosti. Při formě "v zastoupení" však těmi nemocemi netrpíte vy, ale vynucujete si pozornost přes někoho bližního. Třeba matka tahá po doktorech děti. A mnohdy jim i škodí, aby nemocné skutečně byly. Silný příběh. Ne každému však vyhovuje forma psaní. I mně trvalo se začíst.

Jaký je život mimo naši civilizaci? Mimo naše pohodlí? O tom podají svědectví příběhy z KLDR. Děsivé podmínky, hlad, strach. Zaplavuje mě vděčnost za náhodu, kde jsem se narodila já. A to vždycky, když tyhle osudy čtu. Například "Útěk z tábora 14". Je tam i politicko-historický kontext, který vám mnohé dá. Nedá mi to, abych v souvislosti s tím nezmínila knížky o druhé světové válce a koncentračních táborech. "Děti, které přežily Mengeleho", nebo "Ženy z bloku 10". Jak tohle mohlo lidstvo dopustit, nikdy nepochopím.

Stejně jako nikdy nepochopím myšlení sériových vrahů. Sexuálních sadistů a dalších lidí mezi námi. Píše o tom ve své autobiografii Zpovědník vrahů, (hlavně v první třetině knihy) pan Hubálek. Dnes již zemřelý přední český psychiatr a sexuolog. Píše o sadistech, ale taky třeba o příběhu Anny Janatkové, či heparinového vraha. A to dost otevřeně. Ačkoli kniha postupně ztrácí tempo, stojí za přečtení. Stejně jako počin Izraelce Yorama Yovella. "Nepřítel v mém pokoji" nám poskytuje unikátní pohled na příběhy z jeho terapeutické praxe. I s výkladem. Něco mezi beletrií a naučnou literaturou. Porozumí tomu i laik. A setká se se všemi možnými druhy psychických obtíží... Jednoznačně doporučuji.

Ke konci zmíním už jen sérii české autorky Ivony Březinové Holky na vodítku (Ester, Martina, Alice). Které zpracovává problematiku drog, anorexie a závislosti na automatech. Ocení i starší čtenář pro svou opravdovost.

A na závěr kontroverzní kniha Daniela Kubce "Příběhy dospívajících pedofilů". Budu citovat sama sebe, když napíšu, že nevím, zda se dá se tohle vůbec hodnotit. Pedofilové budou vždycky budit obavy. I u mě. Ale chápu, že si člověk nevybírá. Nevybírá, jestli bude hetero, homo, zoofil, pedofil, nekrofil... A zjistit v pubertě, že se vám líbí čtyřletá sestra kamaráda je šílený nápor na psychiku. Ale... s ohledem na dětskou psychiku pedofilních lásek, pedofilům nezbývá nic jiného než se držet zpátky, pokud nechtějí byť nevědomě napáchat škody. A řešit to s odborníky. Ať je mu 40, nebo 17. Co jsem si ale při čtení uvědomila je, že společnost už je jakž tak připravená na možnost, že za vámi ratolest přijde a řekne: "Mami, tati, jsem gay. Jsem kluk, ale cítím se jako holka. Mám rád tvrdé BDSM. Ale kolik z nás si uvědomuje, že můžeme vychovávat malého zmateného pedofila, který se bojí svěřit? Nekrofila? A tak dál. A neuvědomovala jsem si to pořádně ani já. Ale pedofilie je jen jedna z mnoha sexuálních preferencí, která se v člověku může vyvinout. A v tomhle ohledu to mají ti ostatní oproti homosexuálům a výše uvedeným těžší. Na lesby jsme jakž tak společensky připraveni. Ale co byste řekli, jak byste reagovali, kdyby vám dítě řeklo: "Chci se milovat s naší klisnou?"

Takže... Čtu autobiografie. Čtu o tom, jak žijí svůj život jiní. Mnohé vám to dá. Možná otevřete pusu, možná oči. Vím, že to, co jsem napsala, je jen zlomek. Dá se číst o Africe (Pouštní květ - u mě to trochu zabila cestopisná forma psaní), o mnohočetné poruše osobnosti (Roztříštěná mysl) a mnoha dalších osudech... A já se na to chystám. Jako třeba na poslední zmíněnou Roztříštěnou mysl, nebo Život s vysokou intelincí. A co vy? Najdete v tom něco pro sebe? PS: Tipy mi klidně dejte!

Rozhovor s Václavem Beránkem (5.2.2018)

6. února 2018 v 8:36 | Nisa |  Rozhovory
Václav Beránek je mladý a cílevědomý muž narozený 16. června 1991. Na svět přišel s diagnózou Dětské mozkové obrny - kvadruspastická forma (tedy postihující všechny čtyři končetiny). V životě se ale nevzdal a vychodil ZŠ v Lipnici nad Sázavou. Poté nastoupil na SŠ do Světlé nad Sázavou, obor Sociální péče - Sociálněsprávní činnost. Získal maturitní vysvědčení a nechal se přesvědčit, aby pokračoval na VOŠ ve stejném městě. Studoval obor Řízení sklářské a keramické výroby a po třech letech řádného studia dosáhl cíle.

A jelikož je nadaný poeta, v loňském roce mu vyšla sbírka básní "Když přijde láska…". Malou ochutnávku naleznete TADY. A právě ona ochutnávka mě navnadila na to, abych v budoucnu knížku přečetla celou. Až se tak stane, určitě se podělím o recenzi. Každopádně se na knížku těším - Vašek má podle mě talent a dar říct slova tak, aby rezonovala někde hluboko ve vás.

Když už jsme u daru, možná Vaška znáte z dokumentu Václav Beránek - Byl mi dán dar z roku 2012. Tím darem je pro něho život sám. Pokud jste neviděli, doporučuju kliknout SEM.

Kromě jiného Vašek v současnosti pracuje jako PR v neziskové organizaci a je součástí týmu internetového zpravodajského portálu (více níže). Rád čte, jezdí na koni a chodí do divadla. A je to velice milý a duchovně založený člověk.

Prostě jsem si nemohla nechat ujít příležitost ho vyzpovídat. Nejen o jeho spisovatelství, ale i nemoci a životě obecně. Komunikace probíhala elektronicky a byla velice rychlá. Já tímto Vaškovi děkuji za ochotu, čas i neplánovaný přechod k tykání.

Jeho webové stránky naleznete TU. A já je taky použila jako zdroj k tomu, abych vám něco o Vaškovi mohla povědět. Facebook TADY.

A teď už přeji hezké čtení…
Vaše bloggerka Nisa

1.Plánuješ pokračování knížky "Když přijde láska..."?
Byl bych moc rád, kdyby nezůstalo jen u této knížky. K psaní přistupuji s velkým respektem, pokud budu cítit, že mám psát, tak psát budu. Rozhodně nechci lámat nic přes koleno, to by pak nemělo význam. Vše do sebe musí zapadnout, jestliže má jít o kvalitní výsledek, který má ke čtenáři mluvit. Nesmí jít o povel zvenčí, že někomu řekneš: "Piš," a dotyčný začne psát, protože prostě musí. Múzy a inspirace nehrají na musíš, ale na Cítíš.

2.Co tě k poezii dovedlo?
Osud. Mne nikdy nenapadlo, že budu psát básničky a vydám básnickou sbírku. Člověk míní a Život mění a někdy k tomu stačí jeden den. Jeden den může změnit celý život. Knížka "Když přijde Láska…" o tom vypráví.

3.Sám rád čteš. Jaký žánr přesně? Máš teď něco rozečteného?
Mám rád knížky s Duchovní tématikou. Nedávno jsem si koupil knížku "Andělé na dosah" od Lorny Byrne. Lorna - je má oblíbená autorka. Mám tu ale spoustu dalších knih, které čekají, až je přečtu. Snad brzy bude nálada, čas a nějakou knihu rozečtu! :-)

4.Jsi součástí týmu internetového zpravodajského portálu REGIONVYSOCINA.CZ a pracuješ v obecně prospěšné společnosti Háta na pozici PR. Jak to jde dohromady? Co z toho tě baví víc? A jak ses k tomu dostal?
Obě dvě činnosti se potkávají ve správě sociálních sítí (Nových médií), nebo webových stránek. Jinak samozřejmě, že každá práce je jiná. Pokud jde o pozici PR - pracovníka pro styk s veřejností -, je to jiný level v tom, že člověk cítí daleko větší odpovědnost za to, co řekne, nebo napíše. Každé vyjádření má odezvu, které pak má vliv nejen na mne, ale i na celou firmu. V Hátě jsem od září minulého roku. Kamarádka mi dala tip, že hledají nového zaměstnance, tak jsem to zkusil a vyšlo to.

V týmu REGIONVYSOCINA.CZ. jsem od roku 2016, to jsme se potkali se zástupcem šéfredaktora (tehdy ještě vysocina-news.cz). Slovo dalo slovo a zakrátko jsme se potkali i se šéfredaktorem - Byla mi nabídnuta spolupráce, která trvá dodnes. :-)

5.Jak vzpomínáš na natáčení dokumentu "Byl mi dán dar"? Šel bys do něčeho takového znovu? Myslíš, dokument splnit svůj účel?
Na natáčení dokumentu vzpomínám moc rád a šel bych do toho znova všemi deseti. Byla to nádherná spolupráce, jejíž výsledek vidělo k dnešnímu dni 5.492 lidí. 5.492 Osudů, zamyšlení a číslo neustále roste, účel plní zcela jistě. :-)

6.Je v tvém životě oproti tomu, jak ho zachycuje dokument, teď něco jinak?
Život plyne a nezastavuje se. Tudíž se neustále měníme, vyvíjíme. Za ten čas, co je dokument na světě, se udála spousta změn. Některé jsou vidět a jiné ne, protože se odehrály ve mne. Potkal jsem, potkávám a bezesporu ještě potkám spoustu lidí, kteří mne budou inspirovat, pomáhat mi. Vždy když se ohlédnu zpět, uvědomím si, že tehdy jsem neměl to, co mám teď. Cítím obrovskou vděčnost za Přátele, které mám. Za to, že jsem mohl vydat knížku, která má co říct a lidem se líbí. To, ale není jen moje zásluha. Je to o inspiraci, o tom, že potkáte lidi, které potkat máte. V knížce jsou obrázky, které vytvořila moje kamarádka Tereza Otavová, herečka Horáckého divadla Jihlava. S Terezkou jsme se poznali díky Horáckému divadlu a "náhodou" (na náhody nevěřím, proto ty uvozovky) jsem zjistil, že Terezka maluje… :-)

7.Vzhledem k tvé diagnóze… jaký problém musíš v životě nejčastěji řešit?
Život na vozíku není bez úskalí, třeba že čtyřiadvacet hodin někoho potřebujete, aby vám pomohl například s toaletou, nebo Vás někam dovezl a odvezl.

8.Lidé jsou zvídaví. Jakou otázku ti skrz tvé postižení nejčastěji pokládají třeba známí a kamarádi?
Žádná otázka mne nenapadá… Možná - co holky? (smích)

9.Jsi hodně duchovní člověk… podělíš se o to, co tě k tomu dovedlo, co přesně tě zajímá a jak jsi na tom v tomhle směru teď?
K věcem mezi nebem a zemí mne poprvé přivedla moje paní učitelka na střední škole. Nosila mi knihy s touto tématikou a poodhalila mi směr, kudy bych se mohl vydat. Dávalo mi to smysl, a tak jsem začal nahlížet. Poslouchal jsem pořad na jednom regionálním rádiu a seznámil jsem se s kamarádkou, která mi hodně pomáhá rozvíjet se dál. Baví mne záhady, tajemno, alternativní medicína.

10.Co plánuješ do budoucna? Myšleno v kratším i delším horizontu.
Uvidíme, co přinesou dny. Určitě budu pořád něco vymýšlet, nudit se zcela jistě nebudu! (Vše najdete na webu a FB Vaška - odkaz výše - pozn. Blogerky.) Ale vyjde například CD s básněmi! :-)

11.Máš nějaké přání, co by sis chtěl v životě splnit? (Teď nemyslím zdravé nohy…)
Být tu tak dlouho, jak jen to půjde, dělat to, co mne baví, a něco tu po sobě zanechat… Může se to zdát jako pesimismus, ale není.

Šťastné konce nejsou jen v pohádkách

3. února 2018 v 10:25 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
---
Dnes trochu jednodušší příběh, který původně vznikl jako školní sloh. Myslím, že všichni máme v okolí tak trochu naivní příběhy se šťastným koncem. A tolik si ten happyend přejeme, že?
---

"Seděla jsem u stolečku hlavu skloněnou nad knihou čar. Musel být přece nějaký způsob, jak zachránit…"
"Šedofouse," skočila mi do toho má mladší sestra Janička.
Musela jsem se usmát při pohledu do jejích dychtivých zelených očí. Tenhle příběh milovala.
"Jo Šedofouse," přitakala jsem, "vždyť už to znáš nazpaměť."
Ona se jen slastně zavrtala víc pod peřinu. "To nevadí, čti dál," prosila ležíc na levém boku.
Seděla jsem na posteli u jejích nohou, v ruce knížku a dívala se na ni. Její kudrnaté blond vlásky jí nesahaly ani k ramenům. Drobný nosík, místo očí dva smaragdy a rty tenké v barvě lesních jahod. Byla tak drobná a bezbranná. Zrovna před týdnem měla páté narozeniny.
"Dnes už ne," namítla jsem a jí se na čelíčku objevila vráska nespokojenosti.
"Proč ne? Prosím, prosím," mumlala.
Usmála jsem se. "Je moc hodin. Další část zítra," slíbila jsem.
Janička se usmála.
"Hezky se vyspi," prohlásila jsem a lípla jí pusu na čelo.
"Ty taky," odpověděla, a tak jsem zamířila ke dveřím.
Ona zatím zhasla lampičku na svém stolku a já mohla bez obav opustit její pokoj.

Stala jsem na chodbě. Neuběhly ani dvě minuty a někdo odemykal dveře. Byla to máma. Pomalu k levé stěně položila igelitovou tašku a sundala si svou šedou bundu, kterou pověsila na věšák vpravo. Bez pozdravu se na mě pousmála. Oplatila jsem jí to.
"Malá už spí?" zajímala se.
"Asi. Před chvilkou jsem jí popřála dobrou noc," přiznala jsem a své myšlenky nechala dál plout jiným směrem. "Jak je tátovi?" nevydržela jsem se nezeptat.
Máma sklopila své modré oči k podlaze. "Pořád stejně," hlesla po chvíli, když se zase podívala na mě.
Chudák byla psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. Prostě jsem tu blonďatou dlouhovlasou ženu, jejíž blankytně modré oči byly plné bolesti, musela obejmout. Tak jsme tam stály a ona mě k sobě láskyplně tiskla.
"Ještě, že tě mám, Haničko," šeptala mi do mých do půlky zad sahajících jemných vlnitých vlasů barvy mléčné čokolády.
Ty jsem měla po tátovi, ale mé oči byly stejně modré jako její.
"Dáš si večeři? Namazala jsem ti housku máslem a přidala šunku," nabídla jsem jí, abych odlehčila situaci a změnila téma.
Ona se pousmála a jednou rukou stírala slzy, co jí tekly po tvářích. Tu druhou měla svěšenou podél těla. Tak jsem stiskla tuto volnou dlaň a společně jsme vykročili směr kuchyně.

Můj táta… Jak mu asi je? Abyste pochopili, pracoval jako stavební dělník. V životě to neměl už od začátku lehké. Babička je alkoholička a děda patří k lidem, co se nestarají o nikoho jiného, než o sebe. Asi si umíte přibližně představit to dětství. S životem se prakticky pral sám. Škola, zaměstnání… Měl, co měl, a od nikoho nežádal víc. Jenže před dvaceti lety mu osud seslal mámu. Po roce se vzali a rok na to jsem se narodila já. Idylka? Ale kdepak. Život s sebou přece vždycky přináší starosti. I přesto se však dalo říct, že jsme byli šťastní. Byli… ještě před třemi měsíci. Ano, je to dvanáct dlouhých týdnů, co už táta leží v nemocnici po pádu z lešení. Doktoři říkali, že se stal zázrak, když to přežil. Žije, ale přitom vlastně pořád spí. Je v kómatu.

"Probere se ještě vůbec?" přemítala jsem mlčky každé ráno, když jsem si před zrcadlem pověšeným na dveřích mé skříně vybírala oblečení na sebe. Nejinak tomu bylo i dnes. Zírala jsem na svůj odraz a nemohla si nevšimnout obrovských kruhů pod očima. Celou noc jsem zase nespala a díky tomu vypadala čím dál tím hůř. Spíš než osmnáctiletou slečnu jsem připomínala dvěstěletou oživlou mrtvolu. Snad to trocha make-upu spraví, pomyslela jsem si s povzdychem a sáhla pro svou béžovou kosmetickou taštičku ležící nahoře na skříni.

Cestu do školy jsem jako vždycky musela absolvovat autobusem. Byl nacpaný. Stála jsem hned vepředu otočená čelem ke dveřím. Myšlenkami jsem byla úplně jinde. Do školy se mi absolutně nechtělo. Obzvlášť ne ve čtvrtek. To bylo totiž nejdelší vyučování. Se zavřenýma očima jsem se snažila nevnímat pulsující bolest hlavy a doufala, že se mi podaří být dneska pro učitele neviditelná.
"Strašilová, Strašilová!" slyšela jsem nečekaně někoho křičet moje příjmení.
I přes počáteční nechuť jsem se nakonec přemohla a rozhlédla se, abych zjistila, o koho jde. Přes celý zástup lidí se ke mně prodíral Aleš. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, protože jsme si zrovna do oka nepadli. Blýskal po mně svýma šedýma očima a jeho tmavě hnědé krátké kudrnaté vlasy tvořily čepičku pro oválný obličej. Měl na sobě tyrkysově modrou košili, černé manšestrové kalhoty a na levé ruce stříbrné náramkové hodinky. Přitiskla jsem se k jedné ze svislých držadel a otráveně na něho zírala s hlavou mírně nakloněnou doleva.
"Co chceš?" zamumlala jsem.
Moje reakce ho, zdálo se, mírně překvapila. Rozpačitě se poškrabal na hlavě a uhnul pohledem.
"Hele já vím, že se zrovna moc nemusíme, ale… Víš, ještě se nenašla příležitost, abych ti to řekl, ale…slyšel jsem o tvém tátovi a… je mi to vážně líto," prohlásil.
Na okamžik jsem zavřela oči. Jako bych potřebovala čas, abych si uvědomila význam těch slov.
"Hm," zněla moje odpověď a dál jsem na něho zírala.
Čekal, jako by snad tušil, že povím ještě něco. I on se díval na mě.
"Díky," zašeptala jsem vděčně a hrnula se ke dveřím, protože tady byla moje konečná.

Konečně byla velká přestávka! Seděla jsem v lavici a šťourala lžičkou do vanilkového pribináčku.
"Teda já se bojím té dnešní matiky," prohlásila moje spolužačka, která se mě celý den snažila vytrhnout z mých tesklivých myšlenek.
"Matiky? Proč?" nechápala jsem.
"Píšeme přece čtvrtletku!" připomněla mi šokovaná mou otázkou.
Najednou jsem se cítila zmateně. "Cože?" úpěla jsem a ona přikývla.
Odevzdaně jsem položila hlavu na lavici a natáhla ruce. To bylo v háji.
"Ty ses neučila?" odhadla opatrně.
Povzdychla jsem si. "Úplně jsem zapomněla hlídat kolikátého je," přiznala jsem a čím dál tím víc litovala svého rozhodnutí sem jít. Chtěla jsem za tátou…

Letěla jsem jako vítr. Škola skončila a já mířila rovnou do nemocnice. Máma nám jeho návštěvy zakázala, protože chtěla, abychom si ho pro všechny případy zapamatovali plného života. Jenže na to já teď kašlala! Sice mě to stálo chvíli dohadování s ošetřující sestrou, ale nakonec jsem přeci jen stála u jeho postele. Ležel tam tak odevzdaně a nehybně, že se mi z toho málem podlomila kolena. Přišla jsem k němu blíž a opatrně stiskla jeho dlaň. Hnědé vlasy měl zplihlé a zeleným očím ve výhledu clonila sklopená oční víčka. Ale jeho vráska smíchu kolem úst zůstávala pořád stejná. Nevnímala jsem pípání přístrojů ani všudypřítomné hadičky. Klekla jsem si k jeho posteli a začala monolog.
"Tati, musíš se co nejdřív probudit, slyšíš? Janče strašně chybíš. Měli ve školce besídku a ona moc krásně recitovala básničku. Vzpomínáš? Říkával jsi, že to má po mámě. Ale ta pořád samozřejmě tvrdí, že ne, však ji znáš. Moc teď pracuje a…"

Netuším, kolik času uběhlo, zatímco jsem mluvila.
"…chtěli jsme ti kousek dortu schovat, ale pak nás napadlo…" mlela jsem pořád, co mě zrovna přišlo na jazyk, a tajně doufala, že mě třeba slyší, když se to stalo.
"Tati?" užasla jsem.
Jasně jsem ucítila, že mi sám stiskl dlaň. V šoku jsem vyčkávala. Znovu to udělal a tentokrát ještě silněji. Pohlédla jsem na jeho obličej. Víčka se mu třepetala, jako by se snažil otevřít oči. Hbitě jsem se ho pustila.
"Sestři! Sestři!" rozkřikla jsem se jako smyslů zbavená stojíc jednou nohou na chodbě.

"Hani!" uslyšela jsem konečně mámin naléhavý hlas.
Zvedla jsem se z nemocniční lavičky a rozběhla se k ní. Volnou rukou mě objala, v druhé totiž svírala ručku mé malé sestřičky.
"Vážně je táta vzhůru? Ptal se po mně? Určitě se mu stýskalo," sypala ze sebe mezitím nejmladší Strašilová a oči jí svítily.
Zběsile jsem kývala hlavou. "Jo, probral se… on… je vzhůru," mumlala jsem a nedokázala zastavit proud slz. Konečně!

Mlčely jsme. Nebylo o čem mluvit. Všechny jsme měly v hlavě jen tátu. Čekaly jen, až někdo poví tu spásnou větu. "Můžete k němu," ozvalo se.
To byla ta věta a pronesla ji starší zrzovlasá sestra.
"Ehm, ale jen jedna z vás…zatím," dodala, když jsme se zvedaly společně.
Automaticky jsem se posadila. "Běž ty, mami," navrhla jsem a zamrkala na svou sestru.
Byla malá, ale pochopila. Taky si sedla zpátky.
Máma se na nás překvapeně podívala. "A nechtěly byste spíš vy…"
Usmála jsem se. "Jen běž. My tam můžeme jít později," ujistila jsem ji.
Pokrčila tedy rameny a šťastně zamířila za svým manželem. Já se mezitím pošoupla blíž k Janičce.
"A co my tady? Chceš si kreslit?" nabízela jsem jí při pohledu na batůžek, který měla vedle sebe.
Po chvilce přemýšlení zakroutila hlavou, že ne, a v tom batohu zalovila.
"Přečteš mi něco?" poprosila svírajíc v ruce oblíbenou knížku.
Musela jsem se usmát. "Tak kde jsme to skončili? Á už vím, hledala způsob, jak zachránit Šedofouse," prohlásila jsem, ale Janička nesouhlasila.
"Otoč na další stránku. Kousek mi četli ve školce," vysvětlovala.
Vyhověla jsem jí tedy. "Na další stránce, jo? Takže… Ozvala se strašlivá rána, z lektvaru se zakouřilo a já se proměnila v…"
"Žábu," skočila mi do toho sestra a já se rozesmála...

Co mě naučil tučňák

2. února 2018 v 13:45 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Tom Michell
Národnost: britská

Anotace: Jedinečný, silný životní příběh o nevídaném vztahu mezi mladým učitelem a tučňákem. Pro všechny, kteří kdy snili o tom rozumět řeči zvířat. Dvacetiletý Tom Michell, toužící po dobrodružství, přijme místo učitele na prestižní argentinské internátní škole. Během svého výletu do Uruguaye zachrání tučňáka uvězněného v ropné skvrně. Ten den se jeho život navždy změní. Pták, který dostane jméno Juan Salvador, odmítá mladého učitele opustit a jemu tak nezbývá nic jiného, než svého nového "domácího mazlíčka" propašovat přes hranice a vrátit se s ním zpět do školy. Tučňák se samozřejmě brzy dostává do centra pozornosti. Stane se z něj nejen maskot ragbyového týmu, důvěrník paní domácí, spoluhostitel Tomových party, ale také nejokázalejší plavecký trenér ve světových dějinách. Navzdory těžkým časům peronistické vlády, hrozivé ekonomice a politickým bojům Juan Salvador všechny kolem sebe rozveseluje. Zdroj

Můj názor: Troufám si tvrdit, že o téhle knize nenapíšu nic nového. A já ji rozhodně doporučuji. Je to příběh o neobvyklém přátelství, který vás logicky poučí o tučňáčím životě a tučňácích jako takových. Což je samo o sobě zajímavé. Najdete tam porci humoru a nadsázky. V prvních několika kapitolách dokonce domnělé myšlenky Juana Salvadora. Škoda, že postupem času ubývají. Mně to přišlo ohromně komické a roztomilé.

Je to politicko-historický cestopis o Jižní Americe. Té minulé. A mě, jako člověka se slabostí pro tuto oblast, to nutilo informace hltat. Jestli máte rádi cestopisy, politiku, historii, přijdete si na své.

A v neposlední řadě - je to filosoficko-ekologické. Kolik tvorů vinou člověka trpí? Jak a lze tomu zabránit? Zase jednou se naštvete na lidstvo. Chudáci zvířata, chudák ta naše planeta. Ale aby se něco změnilo, je potřeba začít u jednotlivců. Z jednotlivců až lze poskládat dav. Já třídím odpad (alespoň) a vy?

Vadí mi jen náhlý konec, který naplánoval sám život. Čtenář to ale nečeká a má pocit, jakéhosi useknutí.

Plusy: Cestopisný politicko-historický přesah, o tučňákovi mezi lidmi, ekologie, ilustrace, obálka
Mínusy: Chci více myšlenek Juana Salvadora, useknutý konec
Hodnocení: 80%

Život té druhé

2. února 2018 v 13:17 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Adele Parks
Národnost: americká
Anotace: Opravdu si myslíte, že ostatní mají lepší život než vy? Sestry Evergreenovy byly už od dětství jako voda a oheň. A zůstalo jim to doposud: Martha je vdaná, má dokonalý dům, milovaného manžela, dvě děti a vede spořádaný život, jaký si vždycky představovala. Naproti tomu Eliza bydlí v jednopokojovém
Život té druhé
bytě s přítelem, který je sice hrozně moc sexy, ale... ale to je asi tak všechno dobré, co o něm může říct. Jinak je nespolehlivý, nepořádný a především nedospělý. A tak ho jednoho krásného dne Eliza opustí. Shodou okolností to udělá přesně ve chvíli, kdy Marthu opustí její manžel. A teprve tehdy začnou mít obě sestry pocit, že se ocitly na jedné lodi. A co víc: že můžou ochutnat předchozí život té druhé, který jim najednou připadá mnohem lákavější než ten, jaký každá z nich vedla doposud. Martha najde odvahu navázat vztah, na jaký by se nikdy neodvážila ani pomyslet: vášnivý a nespoutaný. Eliza si naopak hýčká partnerství s mužem, který jí nabízí stálost a jistotu. Možná jim ta změna přinese konečně štěstí. Ale taky možná zjistí, že když jdeme proti vlastní podstatě, lásku to jenom komplikuje. Zdroj


Můj názor: Na začátku podotýkám, že obliba knihy závisí i na očekáváních a období, kdy knihu čtete. A mně se toto dílko líbilo hodně. Žánrově spadá do červené knihovny. Ale ta je nepřeslazená, střídmá. Ačkoli konec tak působit nemusí. To, co může působit ploše, je jakási stereotypizace postav - jedna sestra nezodpovědná, druhá doslovná domácí puťka. Domnívám se ale, že jejich charakter byl tak vybrán záměrně. Protože na tom je postavena řada jejich názorů o stereotypních a uznávaných "pravidel vztahu". Které jsou samozřejmě navzájem v ostré polaritě. A tyto dialogické střety, či vnitřní samoúvahy hrdinů, mě nutily se zamýšlet. Existuje přílišná naivita? Nebo je to jen důvěra v druhého? Je životní styl klíčem ke štěstí? Každá z nás už možná někdy slyšela, ať už vůči sobě, nebo kamarádkám: "Ten si chce jenom užít! To je pro tyhle chlapy typické!" Nebo: "Ježíš, to jsi neměla dělat, teď to bude vypadat, že..." Či: "Tenhle chlap tě neudělá šťastnou, protože... (nevydělává, neuklízí, nemiluje se s tebou...)." A ač se, ženy, snažíme sebevíc, občas na tom kafi s kámoškou k nějakému tomu paušálnímu hodnocení sklouzneme. Není to špatně, pomáhá nám to se zorientovat ve světě vztahových pavučin, ale... neškodí mít na paměti, že lidé nejsou paušalizovatelní. A co nějak vypadá, nemusí tak být. A co platí pro druhého, není platné pro třetího. Vím, že tyhle obecné pravdy bychom měli mít v hlavě, ale není špatné si to sem tam nečekaně připomenout. A mně to připomněla tato na první pohled obyčejná kniha. Záleží prostě na tom, co si z knihy vezmete a jak ji čtete.

Napsaná je citlivým ženským stylem a jistou dávkou humoru. Moc mě to bavilo. Navíc to pořád působí jako oddychovka po náročném dni. Ten přesah výše tam třeba nebudete mít chuť hledat. Ale to je škoda, protože potom může působit tuctovější, než je. Alespoň za mě.

Plusy: Úvahy, ostrý kontrast postav, občasné myšlenkové pochody i postav vedlejších, oddychovka, obálka knihy
Mínusy: Jedna ze sester má více prostoru v knize, než druhá, což je škoda
Hodnocení: 95%