Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Náušnice

7. ledna 2018 v 20:02 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Zrovna jsem domyla v kuchyni poslední zbytek nádobí, když se netrpělivě ozval zvonek u dveří. Roztržitě jsem uzavřela kohoutek, otřela ruce do zástěry, tu hodila na židli a hrnula se otevřít. Stál tam patnáctiletý Filip a vtrhnul dovnitř jako velká voda.
"Ahoj Miriam, tak máme po tréninku. Dneska nám dal trenér pořádně zabrat…" uvítal mě těmito slovy a štrádoval si to do kuchyně.
Trochu v šoku jsem uháněla za ním a vzpamatovala se teprve, když hodil školní tašku z ramene do kouta a usadil se ke stolu.
"Nemáš něco k jídlu?" zajímal se.
"Velikonočního beránka, dáš si kousek?" zamumlala jsem automaticky (uhádnete, že bylo čerstvě po Velikonocích) a, aniž bych čekala na jeho neznatelné přikývnutí, ukrojila jsem mu kus na dezertní talířek.
Pustil se do toho okamžitě.
"Co tady děláš?" započala jsem následující diskusi otázkou.
"Řekl jsem našim, že jdu k Venoušovi, chtěl jsem ti říct o tom zápase a ve škole byla dneska veřejná sbírka…" huhlal mezi sousty.
"Takže jsi jim lhal?"
Pokrčil rameny. "Nelžu jim snad vždycky, když jdu k tobě?" připomněl mi a prskal na mě přitom drobečky vánočního beránka.
"Dobře, dobře, nejdřív to dojez," zastavila jsem ho s rukama v obranném gestu a neubránila se úšklebku. Nemám ráda prskání.
"Jde o to," pokračovala jsem, zatímco jsem vstala a skládala na topení na židli odloženou zástěru, "že jsem o tom nevěděla. Co kdybych nebyla doma? Co kdyby se ti po cestě něco stalo, hm? Nikdo by nevěděl, kde jinde tě hledat…"
Zase pokrčil rameny. Měl to skoro jako zlozvyk. Tentokrát ale omluvně. Netušila jsem ale, jestli kvůli prskání, nebo tomu, co jsem právě řekla. Obměkčilo mě to. "Už to nikdy nedělej."
"Dáš si čaj?" nabídla jsem mu nakonec a sama se chystala na přípravu vody kvůli šálku své oblíbené černé mleté kávy. Souhlasně přikývl.

"Tak o co jde?" zeptala jsem se po chvíli sedící naproti němu s hrnkem kafe, "určitě jsi sem bez domluvy netrmácel jenom kvůli popisu tréninku…"
Provinile sklopil oči. Já to věděla!
"No povídej," pobídla jsem ho a přátelsky stiskla ruku položenou na stole.
"Příští týden hrajem zápes… důležitej," začal neochotně a já svraštila obočí, "a chci, abys tam byla." "Všichni tam budou i babička!" dodal vzdorovitě.
Povzdychla jsem si a nasadila mučednický výraz. Nesnášela jsem tyhle rozhovory.
"Filipe, vždyť víš, že tam nemůžu přijít," zopakovala jsem trpělivě jako už tolikrát.
"Lžeš, ty prostě přijít nechceš!" naštval se.
Další povzdech. "Víš, že to není pravda, ale jestli mě tam uvidí tvoje máma, asi dostane infarkt."
"Nedostane," tvrdil a úpěnlivě na mě zíral.
"Nerozumíš tomu," utnula jsem jeho snahu a raději vstala s tím, že z ledničky vytáhnu nějakou zmrzlinu.
Bude chtít zamlsat zklamání, až mu dojde, že tam opravdu nepůjdu.
"Co se mezi vámi stalo?" chtěl vědět, zatímco jsem se přehrabovala v chladných útrobách spotřebiče.
S mírným roztrpčením jsem vzala zavděk poslednímu kelímku jahodové, když jsem odpověděla: "Tomu bys ještě nerozuměl."
"Schválně zkus mě, já už jsem taky dospělej," trumfoval mě, jakmile jsem k němu dosedla s jednou lžičkou v puse a zmrzlinou v rukou.
"Vážně?" zvedla jsem pobaveně obočí a podala mu druhou lžičku.
Mlčky přikývnul a pustil se do dobroty. "Už sexuju," oznámil mi po pár soustech.
Rozkašlala jsem se. Šokem mi zaskočilo sousto. Tedy samozřejmě - bylo mu už patnáct, ale stejně to nikdy tak nějak nečekáte. "Cože?"
Zase jen pokrčil rameny a zazubil se. Spokojeně pokračoval v jídle.
"Máma o tom ví?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne, táta. Tajně spolu kupujeme kondomy…"
Vrtalo mi hlavou, proč Vašek kupuje tajně kondomy. Jen pro syna, nebo i pro sebe? A s bolestí jsem naznala, že odpověď už nejspíš znám.
"Sex, nesex… tohle ti neřeknu, tak mě s tím dál neotravuj. A na ten zápas nemůžu přijít," zatvrdila jsem se.
"Tak se zeptám mámy," vyštěkl na mě uraženě.
To už jsem nevydržela a poprvé v životě před ním uhodila pěstí do stolu. "Hergot - kolik ti je? Patnáct, nebo pět?! Víš dobře, že kdyby máma věděla, že sem za mnou chodíš, tak nám oběma utrhne uši a mně možná i něco dalšího…" poznamenala jsem sklesle.
"Já to nechápu. Co jsi jí udělala? Já tě mám rád," zamumlal a pro změnu chytil za ruku on mě.
Smutně jsem se usmála, ale neodpověděla mu. Jak jsem to měla vysvětlit patnáctiletému klukovi? Pořád mi přišlo, že je moc malý. Moc malý na to, aby to nevypadalo, že proti Naděždě, jeho mamince, ponoukám její vlastní dítě. Ačkoliv bych řekla čistou pravdu. Jenže pravda může být i dvojí. A Naděžda měla tu svou. To byl důvod, proč jsem svou někdejší kamarádku už něco přes 15 let neviděla, přestože předtím jsme spolu byly den za dnem snad od plenek. Není divu, když naše mámy bydlely ve vedlejších vchodech. Osud je mrcha, pomyslela jsem si později, když jsem Filipa sledovala oknem, jak se vydal domů.

Uběhlo deset let, aniž by se něco změnilo a já za to byla upřímně ráda. Jenže Filipovi už to dlouhodobě nebylo po chuti a ten den se rozhodl vzít věci do rukou sám. Zalívala jsem palmu v obýváku, když se nečekaně ozval zvonek tentokrát.
"Už jdu!" houkla jsem, odložila konývku a běžela otevřít.
Čekala jsem balíček z České pošty. Jenže za dveřmi nestál doručovatel, ale Filip s vyzáblou černovláskou.
"Já… nečekala jsem tě. Kdo…" mumlala jsem rozpačitě.
"To je Sandra," oznámil mi, "budeme se brát, můžeme dovnitř?"
Okamžitě se mi rozzářil obličej. "Neříkej, vážně? Jasně, pojďte, pojďte," hnala jsem je nadšeně dovnitř a přitom se vrhla tomu pětadvacetiletému floutkovi kolem krku. "Mám takovou radost!"
Usadili jsme se v kuchyni stejně jako tenkrát.
"Dáte si něco? Kafe, čaj?"
"Vodu," požádala už od pohledu stydlivá Sandra.
"Nepekla jsi včera tu buchtu?" připomněl mi Filip.
Skoro jsem se teatrálně praštila do čela a vytáhla plech perníku s čokoládovou polevou. Když se Filip spokojeně ládoval, sedla jsem si k nim.
"Pěkně dlouho tě schovával před světem," obrátila jsem se k Sandře vzhledem k tomu, že spolu chodili tři roky a tohle bylo poprvé, co jsem věděla víc, než její jméno.
"Chtěli jsme si nechat jistý prostor k soukromí," poznamenala tiše.
Usmála jsem se a Filip pokračoval. "Včera jsme byli u mámy s Pepou a bylo to super!"
"Protože se budete brát…?" zopakovala jsem to podstatné.
Kývl a Sandra dodala: "Čekáme miminko."
Podezíravě jsem nakrčila obočí. "Jen proto se berete?"
"Jo, teda ne… no…" koktal Filip a Sandra se začala smát.
"Nikdy jsme o svatbě neuvažovali. Ale miminko jsme chtěli. A když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, byl tak nadšený, že mě požádal o ruku," vysvětlila.
"Původně jsem to nemyslel vážně, prostě to ze mě vyletělo. Ale pak mi došlo, že to vlastně chci," řekl on a instinktivně sjel své snoubence na bříško dlaní volné ruky.
"A rodiče?"
"Moji jsou nadšení, hlavně, že ho konečně poznali," přiznala Sandra.
"A máma s tátou vlastně taky, i když oni se nikdy nevzali. Máma je teď šťastná s Pepou a táta si vzal Ladu," dokončil Filip.
"Kdy bude svatba?"
"Na konci května a ženich by vás tam chtěl mít," zamrkala na mě budoucí paní Jarošová.
Rázně jsem vstala od stolu a dala vařit vodu na kafe. Cokoliv jen, abych tam dál nemusela nečinně sedět. "Je mi to líto, fakticky, ale to nepůjde a ty to dobře víš…"
Filip vstal a zastoupil mi cestu. "Fajn, když mi řekneš, co se mezi vámi tenkrát stalo, nebudu tě nutit a dovezu ti svatební buchtičky…"
Povzdychla jsem si.
"Už nejsem malý," připomněl mi a nasměroval mě zpátky na židli, "já to kafe dodělám."
Sandra se na mě povzbudivě usmála. Zavřela jsem oči. "Když ti to povím, už ani slovo o tom, že musím na vaši svatbu."
Oba unisono přikývli a já se rázem ocitla ve světě, kde mi nebylo 45, ale o 25 míň…

"Jak mi tohle vysvětlíš?" vřískala na mě tehdy také dvacetiletá Naděžda a mávala mi něčím stříbrným před obličejem. Náušnicí. Stříbrnou, lesklou, mojí.
"Co to má být?" zívla jsem nechápavě. Bylo půl 9 sobota dopoledne.
"To bych se ptát spíš já, ne? Co dělá tvoje náušnice v posteli mého chlapa!" zaječela mi do ucha.
Nechápala jsem. "Co? Vždyť já svoje náušnice mám."
Zarazila se. "Vážně? Tak ukaž!"
Neochotně jsem se ploužila obývákem svého studentského bytu při studiu na pedagogické fakultě. A otvírala jednu šperkovnici po druhé… Měla jsem jich hodně, těch náušnic. Jenže ty stříbrné - andělská křídla s bílými peříčky - jsem najednou nemohla najít.
"Já nevím, někde tu musí být," koktala jsem zmateně a všechny je vysypala na hromadu. Nic.
"No nevím, kam jsi dala tu druhou, ale jednu ti vracím, mrcho," počastovala mě Naděžda a náušnici po mě hodila. "Myslela jsem si, že jsme kamarádky!"
"Vždyť jsme," souhlasila jsem zmateně, jelikož jsem ničemu nerozuměla. Navíc mi chyběla moje ranní dávka kofeinu.
Ona nade mnou jen znechuceně mávla rukou. "Víš co, nemusíš nic říkat. Já už všechno vím. Jen mě zajímalo, jak dlouho budeš zapírat - kamarádko."
"Jak to myslíš?"
"Vašek mi všechno přiznal, když jsem tu náušnici poznala," to bylo poslední, co na mě vypálila, než za sebou třískla dveřmi.

"Ty jsi spala s mým tátou?!" skočil mi do toho Filip opovržlivě.
"Samozřejmě, že ne!" ozvala jsem se dotčeně. "Ale tvoje máma si to myslela. A pravděpodobně ještě myslí. Našla v jeho posteli moji náušnici a on jí to potvrdil."
"Ale proč by to dělal? A jak by se tam ta náušnice dostala?" chtěla vědět Sandra.
"To mi dlouho nebylo jasný… Šla jsem za ním, abychom si to vysvětlili, ale moc jsem si nepomohla, spíš naopak…"

Bušila jsem na dveře. "Otevři Vašku, vím, že tam jsi, musíme si promluvit!"
"Co chceš?" vylezl v tričku s límečkem. V puse párátko.
Protlačila jsem se kolem něho dovnitř. "Můžeš mi vysvětlit, proč si Naděždě řekl, že spolu spíme?"
"A proč ne?" uculoval se, "Netvrdila jsi náhodou, že jsem hezkej chlap?"
Ušklíbla jsem se a snažila se ho od sebe odstrčit, protože mě přišpendlil ke zdi. "To jsem byla opilá a myslela jsem to jako lichotku. Víš, kolik hezkých chlapů běhá po světě? To neznamená, že budu s každým spát."
Uculil se ještě víc. "No ale řekla jsi to a ona o tom přece ví. A ta náušnice je tvoje, z toho se nevykácáš."
"Já se z toho, ale nevykecávám. Já s tebou přece nespím. Ale proč seš si tak jistý, že je moje? Co sakra víš? Jak se tam dostala?"
Byla jsem strašně zmatená.
"Promiň kotě, ale budu muset běžet," utnul moje otázky a vyšoupnul mě na chodbu, "čao."
"Počkej přece!" volala jsem a pustila se za ním ze schodů.
Na jednom z nich jsem ale špatně došlápla a zřítila se dolů. Sousedka mi volala po pár minutách sanitku. On se nezastavil. Odvezli mě s otřesem mozku a zlomenou nohou těsně nad kotníkem.

"Od toho tak kulháš?" přerušil mě Filip.
Přikývla jsem. "Špatně to srostlo."
"Zatím z toho nejsem moc moudrá," zamumlala Sandra, "takže on věděl, jak se tam ta náušnice dostala?"
Další přikývnutí. "Ale všechno mi došlo a o pár týdnů později v parku. Tvůj táta tam byl se svojí milenkou…"

"Lado?" vzdychla jsem šokovaně.
Líbající dvojice se od sebe odtrhla.
"Co ty tu děláš?" vykoktali společně.
"Co já tu dělám? Snad vy, ne?" vřískla jsem rozhořčeně a pak se mi rozsvítilo. "Teď už chápu, proč jste to hodili na mě - protože jsi zasnoubená s Karlem!"
"Ale no tak, nevyváděj…" chlácholila mě ona.
"Nevyváděj? Oba jste hnusný! Ale počkat… ta moje náušnice… Jak?"
Oba se usmívali natolik samolibě, že mi z nich dělalo špatně. A pak se mi rozsvítilo podruhé. "Ty jsi mi je ukradla?"
Nevěřícně jsem na ni zírala, zatímco ona si bez zájmu sloupávala lak z nehtů. "To je hloupost."
"Já ti dám hloupost!" vykřikla jsem a ohnala se po ní. "Mohlas mi je ukrást kdykoliv, když jsme se společně učili ájinu."
Vašek mě zarazil. "Hele brzdi, krásko. Musím ti připomenout, že to ty jsi Naděždě řekla, že se ti líbím. Tvojí náušnici našla u mě v posteli a tebe našla sousedka u mě pod schody. Už jsem Naděždě stihl vysvětlit, že se tě prostě nemůžu zbavit, protože mě chceš mít pro sebe…"
"Co?"
"No… komu myslíš, že bude věřit? Tobě, když jsi v tom až po uši, nebo mně? Já jsem šťastně zadaná a mám se vdávat. Fakt si myslíš, že ti uvěří, že s Vaškem spím já? A že jsem ti ještě ukradla náušnici?" shrnula situaci Lada.
Jako kapr jsem otevřela a zavřela pusu.
"Cokoliv řekneš, bude vypadat, jako že kopeš kolem sebe…" přisadil si Vašek.
A já musela uznat, že v tomhle má nejspíš pravdu. Už teď to znělo šíleně. Ale no… byla to pravda. "Já jí to vysvětlím," nedala jsem se.
"Být tebou, tak jí neříkám nic. Nechce s tebou mít nic společného, copak ti to nepsala? Neuvěří ti…"
Psala. Nenávistných zpráv mi jen za pár dní v nemocnici přišlo snad milion.
"…a ještě se jí přitíží a potratí," postrašila mě Lada.
"Je něco s fazolkou?"
"Nic, co by nespravila trocha lásky a péče, jakmile mi odpustí ten úlet… s tebou. Ale nesmí se rozčilovat."

Oba mladí na mě koukali jako na husu do flašky.
"Teta Lada? Tátova druhá žena?" vzpamatoval se první Filip.
Kývla jsem. "Mám za to, že to spolu nikdy neskončili. Ani když si Lada vzala Karla a pak…"
Sandra užasle zapískala. "Ale jak jste to mohla tak nechat?"
Pokrčila jsem rameny. "Naděžda byla už tak rozčilená. Bála jsem se, že kvůli mně potratí a navíc mi stejně neuvěří. Pak bych to celé jen zhoršila. A říkala jsem si, že to na ně časem praskne samo. Že zas někde nechají náušnici, nebo něco… A pak by máma možná přišla za mnou. Já bych jí to konečně vysvětlila a bylo by všechno v pořádku."
"Jenže nepřišla," podotknul rozmrzele Filip.
"Ne. A pak jsem tě po letech objevila ve třídě šesťáků, co jsem je přišla učit zeměpis…"
To už se usmál. "Jak jsi věděla, že jsem to já?"
"Tušila. Tvoje máma se nikdy nevdala, takže ti dala své rodné příjmení. Stačilo se tě jen zeptat, jak se jmenují tvoji rodiče."
"A vy jste se někdy vdala?" uplatnila Sandra přirozenou zvědavost.
"Jednou. A měla jsem holčičku. Ale oba zemřeli při autonehodě dva roky předtím, než jsem poznala Filipa."
"To je mi líto," zamumlala, zatímco její nastávající mi stiskl konejšivě ruku. Tuhle historku už znal.
"Jak jste se vy dva spřátelili?" napadlo ji potom.
Usmála jsem se. "Šla jsem si do jejich třídy pro křídu. Už měli po hodině. A on tam seděl s rozškubaným sešitem matiky a brečel."
Podezíravě švihla po Filipovi pohledem. "No co. Zvoral jsem písemku a štvalo mě to," bránil se.
"Tak jsem mu nabídla, že mu něco vysvětlím. Učila jsem i matiku, ale ne jejich třídu. A pak jsem ho začala tak nějak doučovat… Jen jsem si nebyla jistá, jak by reagovala Naděžda, tak jsme se domluvili, že si to necháme pro sebe."
Nastalo ticho.
"Tak co? Musím na svatbu?"
"Dovezu ti buchtičky. Ale stejně si myslím, že by máma měla vědět pravdu."
"Filipe, nech to být. Je pozdě. Nesypej sůl do starých ran."
Povzdechl si.
"Slib mi, že nic neřekneš. Nebo budu litovat, že jsem otevřela pusu."
"Slibuju," vzdal to.
A já byla přesvědčená, že minulost je lepší nechat spát.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kitty kitty | E-mail | Web | 7. ledna 2018 v 22:00 | Reagovat

Príma napsané, přímo ze života, ale zažít bych to nechtěla. Ráda tě zařazuji do T-T Slib a těším se na další příspěvky :-)

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 10. ledna 2018 v 14:40 | Reagovat

[1]: Moc si toho vážím, děkuji. :-)

3 Kitty Kitty | E-mail | Web | 10. ledna 2018 v 14:55 | Reagovat

[1]: MOC RÁDO SE STALO. NÁUŠNICE JSOU VŮBEC ČASTÝ PŘEDMĚT NEDOROZUMĚNÍ :-?

4 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 11. ledna 2018 v 15:56 | Reagovat

[3]: To ano, bohužel. A nejen ony.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama