Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Když se bojíte spát

23. ledna 2018 v 9:30 | Nisa |  Literární šuplík - horor story
---
Povídka podle skutečné události. Tímto děkuji aktérce Sacharin za spolupráci.
Upozorňuji na občasnou zmatenost snových výjevů - neboť jde o sny.
---

Když se bojíte spát

Další noc. Spíš ráno. Půl třetí. Nechci jít spát. Nechci, ale měla bych. Vypínám počítač a dopíjím hrnek se šťávou položený vedle. Jsem unavená a mířím do ložnice. Mířím tam, kde spokojeně pochrupuje má drahá polovička. Zalézám do peřin. Chumlám se tam a to i přesto, že tak zoufale nechci. Noční můra z předešlého spánku je ještě příliš živá…

Vlak se kodrcal už asi deset minut. Regionka. Nejela jsem daleko, ale stále jsem nebyla u cíle. Světla svítila. Díky tomu nebylo ve tmě venku téměř nic vidět. Jen dešťové kapky stékající po oknech. A pak se obyčejný déšť změnil v bouři. Voda, která dopadala na střechu vlaku, tvořila spolu se stále sílícím větrem příšerně ohlušující zvuk. Nebylo slyšet vlastního slova. Ještě mi nedocházelo, že bych se měla začít bát. Pohlédla jsem ven a uviděla tmavou siluetu listnáče. Úplně se ve větru ohýbal na stranu. Trhlo to se mnou. Okno vedle mě dostatečně netěsnilo. Voda mi někudy vystříkla na obličej. Rozetřela jsem ji dlaní a zjistila, jak strašně jsem horká. Ta studená troška mi poskytla setinu úlevy, o kteréžto potřebě jsem doteď vůbec nevěděla. Další okno vpředu kus ode mě se pro jistotu samo od sebe otevřelo. A s hlasitou ranou zase sjíždělo dolů a opět vyjíždělo nahoru. Ve vlaku se díky tomu viditelně ochladilo. Pršelo na nás. Protivně a neustávajíce. Vítr shodil na zem jedno z uchycených přepravovaných kol. Z toho rámusu všichni nadskočili. Pár mužských se zvedlo a společně se snažili okno zavřít. Neúspěšně. Znovu se vteřinu po té sesunulo dolů. Světla začala poblikávat. Bylo to poprvé, co jsem viděla blikat vlakové osvětlení. Kdesi se rozplakalo dítě. Zvuk řezal do uší. Pohlédla jsem na jednu šedovlasou paní s vlasy v copanu. Měla přes sebe černý šál. Tvář ztvrdlou, zděšenou… oči nepřítomné. V levačce svírala přívěšek, co se jí houpal kolem krku. Co se to děje, prolétlo mi hlavou a vzápětí mě napadlo, že, ať už je to cokoli, nebude to dobré, když se ozval ten hlas: "Pozor narazíme na to!"
Šílený mužský řev. Skřípění brzd. Náraz. Sletěla jsem ze sedačky na všechny čtyři. Praštila jsem se do kolene a ve špičce levé nohy to zabodalo. Na podlaze pode mnou se skvělo pár rudých kapek pocházejících z rozkousnutého rtu. Šlo to těžce, ale snažila jsem se zhluboka dýchat. Třásly se mi ruce od paží po konečky prstů. A najednou se souprava začala převracet na pravý bok. Byl slyšet křik. Jména. Nářek. Praskaly z toho ušní bubínky. V tu chvíli na mne něco těžkého padlo. Možná jedno z kol. Podvolila jsem se gravitaci a zůstala ležet na pravém boku pod tíhou neznámého. Obličej plný krvavých šrámů…

Ano, šla jsem spát, i když byl ten sen stále tak neskutečně živý. Přítel ve spánku zašmátral po mé dlani. Chytila jsem se ho a pocítila teplo. Možná jsem se obávala zbytečně…

Běžela jsem. Ve vzduchu bylo cítit jaro. I když foukal silný vítr a já přes vlasy nic neviděla. Stačila jsem si uchovat banální myšlenku, že bude jaro. Přestože jsem chtěla hlavně do bezpečí. Někam mezi lidi. Ze rtu mi kapala krev. Adrenalin proudil v žilách. Panikařila jsem. Ale nakonec narazila na vytoužené skleněné dveře jednoho fastfoodu. Díkybohu, vykřikla jsem v duchu. Zaplavil mne pocit úlevy. Hned však zmizel, když jsem se ocitla uvnitř. Kam teď? Myšlenky se mi ztrácely v šustění papírů, hlasech, smíchu, vřískání dětí, pípání pokladen. Na záchod, byla jsem si najednou jistá. Ale bylo pozdě. Byl mi v patách. A už tam stál. Cítila jsem jeho přítomnost ještě předtím, než jsem se krátce ohlédla přes rameno. Ušklíbl se. Jako zkoprnělá jsem se k němu otočila čelem. K potetované holohlavé hoře chlapa s chybějícími zuby a modrýma očima… Ucouvla jsem třesoucí se strachy. Škodolibě se usmál. Byl to pro mne jakýsi impulz, abych se otočila na patě a snažila se utéct k toaletám. Marně. Vystartoval za mnou a ve vteřině se mnou za límec smýkl po podlaze. Zůstala jsem ochromená ležet na zádech a cítila, jak mě pálí. Tričko jsem měla vzadu vyhrnuté od projížďky po zemi. Bez váhání popadl nejbližší volnou kovovou židli a několikrát mě s ní udeřil. Rukama jsem si chránila obličej a vydávala jen slabé bolestné zvuky. Křičela jsem jen těsně před prvním úderem, jak se židle blížila. Pak mi bolest vzala sílu. A on do mě dál bušil. Ty pocity a bolest asi nejdou popsat. Cítila jsem spoustu vlastní krve a počala se jí dusit zrovna, když přestal. Zdálo se, že si zálibně prohlíží své dílo. Se sípěním jsem se přetočila na bok a plivala krev. Všechno mě bodalo a připadala jsem si strašně vysílená. Položila jsem odevzdaně hlavu do kaluže krve, už to začínalo být jedno. A pak jsem ji uviděla. Rozostřeně, zamlženě, ale uviděla. Černovlásku s modrýma očima. Znala jsem ji. A zrovna ona tam teď seděla u stolu s kýmsi, komu jsem nevěnovala pozornost, s vytřeštěnýma očima, šokovaným výrazem a dívala se přímo na mě. Zdálo se, že byla jediná, KDO NĚCO vidí. Jinak jako by život fastfoodu nic nenarušovalo. Prodavačky dál přijímaly a vydávaly objednávky, hosté se dál vzrušeně bavili mezi sebou a jiní lidé přicházeli a odcházeli, chodili kolem mě a mého mučitele, jako bychom byli vzduch. A co když byli? Jenže ONA nás viděla. Poznala jsem jí to na očích. Pokusila jsem se k ní prosebně natáhnout ruku, ale byla ztěžklá a od krve. Nepohnula jsem s ní ani o milimetr. Vysílala jsem k ní pohledy plné proseb a volání o pomoc. Proč už se nezvedla? Proč už mi nepomohla? Drželo ji snad cosi přilepenou násilím k židli? Anebo mi jen pomoct nechtěla? Najednou se její výraz víc projasnil. Uvolnil. Pousmála se? Chtěla jsem zavolat její jméno, jenže hlasivky mě pořád zrazovaly. A ona nečekaně začala mizet. Blednout a vypařovat se jako pára nad hrncem. Až po ní a jejích společnících zbyl jen prázdný opuštěný stůl. Byl to jasný vzkaz, co se mi rozezněl v hlavě - jsi v tom sama. V ten moment popadl židli a znovu několikrát udeřil. Zavřela jsem oči. Nemělo cenu se bránit. Cítila jsem, že už bude brzy po všem…

Trhla jsem sebou a vytřeštěně zírala do tmy. Posadila jsem se a snažila se zhluboka dýchat. Nevěděla jsem, který ze snů byl horší. Dojmy z toho novějšího mi stále probíjely tělem. Jenže únava mi tíživě seděla na prsou. Plácla jsem sebou zpátky na polštář rozhodnutá spát. Vždyť tak děsivé sny se člověku nemohou zdát věčně… ne?

Stála jsem kdesi a dívala se do skleněné vitríny pod sebou. Měla čtyři stěny. Bez víka. A v ní byl byt s několika místnostmi. Dívala jsem se dovnitř a spatřila své devítileté já. Smálo se a pohazovalo hlavou. A vedle něho muž, podsaditý, s pleší na temeni hlavy, baculatý, příbuzný, jehož existenci si mé starší pozorující já nedokázalo vysvětlit. Neměl existovat. Nikdy nebyl. Tak kdo to, sakra, byl? Tahle otázka mě děsila sama o sobě. O to horší byl vzápětí fakt, že mé starší já postihla hrůza absolutního vhledu. On ji zabil. Zabil ji. Zabil koho? Nemohla jsem si vzpomenout. Blonďatá hlavička oddělená od těla. Slyšela jsem ji naříkat těsně předtím, než to udělal, volat maminku… Nudle jí tekla z nosu. Pláč ji dusil. Byla vyděšená. A neměla ani medvídka, ke kterému by se úzkostlivě přitiskla. On ji zabil. Hlavička oddělená od těla… On to byl. V tu chvíli začalo dávat dění uvnitř smysl. Moje malá sestřenka. Tři roky. Byla pátý den nezvěstná. Policejní pátrání bezvýsledné. Oni ještě netušili, že byla mrtvá. To jen já, nezvaný pozorovatel, kterému bolest nad pravdu svírala srdce. A nechtěné vzpomínky vytvářely nutkání zvracet. Hlavička oddělená od těla. A mé devítileté já kolem toho monstra skotačilo a mělo ho rádo. I to jsem cítila, tu náklonnost. A rvala mě na kusy. Měla jsem ho moc, moc ráda. A on mě k sobě tisknul. Přejížděl mi po zádech až k nohám v zámince hlazení a jeho buclaté ruce byly všude. Užívaly si přítomnost dětského dívčího těla. Vzrušovalo ho to. Jenže já malá holčička to neviděla. O něčem jsem mu v objetí nadšeně vykládala, zatímco jeho pohled a křivý úsměv říkaly, že budu další… Děs ovládl mé starší já. To se přece nesmělo stát! Proto jsem pocítila vlnu vděku k mým rodičům, když mému mladšímu já domlouvali. Nechtěli, aby se s ním stýkalo. I jejich silnou nedůvěru k němu mé starší já vnímalo. Jako by snad bylo bohem. Oni tušili nevyřčené… Jenže mé mladší já se vztekalo, křičelo a házelo rukama. Nemělo rádo rodiče, nemělo je rádo za to, že mu chtěli sebrat takového skvělého kamaráda, jakým byl tenhle strejda. On skvěle rozuměl dětem. Četl mi pohádky, foukal na odřené koleno a dělal super kakao. Nebyl zlý. Nebyl, nebyl, nebyl. To všichni ostatní byli, jestliže tvrdili něco takového. A tvrdošíjně jsem odkráčela s rukou v bok, sebrala z poličky videokazety s kreslenými pohádkami a spokojeně se uvrtala do gauče vedle dotyčného strejdy. Objal mě paží. A mé starší já skouslo spodní ret. Srdce bilo splašeně… Hlavička oddělená od těla. A já za pár dní mrtvá taky. Teď jsem to věděla.

Znovu jsem byla vzhůru. Tentokrát mě bolela hlava. Došla jsem si do kuchyně pro něco k pití. Podle výjevu za oknem svítalo. Musela jsem se soustředit na každé polknutí.
"Ty nespíš?" zazněl za mnou přítelův hlas.
"Šla jsem se jen napít," zalhala jsem.
Prokoukl to. "Ale no tak, co se děje?" zeptal se a objal mě paží kolem pasu.
"Zlé sny," prozradila jsem bez zbytečného vyprávění o tom, jak moc zlé.
Políbil mě do vlasů. "Zlato, to nic. Nic se ti nestane. Pojď si lehnout."
Poslechla jsem.

Jezero bylo temné. Velké. Hluboké a špinavé. Jiné přívlastky mě pro jeho popsání nenapadaly. Nechápala jsem všeobecné nadšení z koupání v něm. Mně jeho vody naháněly hrůzu. Temné s tmavě zeleným nádechem. Jak mě přítel donutil vlézt tam, nad tím mi zůstával rozum stát. Řekl, že mne naučí plavat. Protestovala jsem. Smál se mi. Nezbylo mi nic, než pustil se jeho ruky. Vší silnou jsem máchala rukama, natahovala krk, co nejdál to šlo, a kopala nohama. Marně. Já vždycky skončila pod hladinou. Chytil mou maličkost, než jsem se potopila. Vidíš, já ti to říkala, pronesla jsem mírně vyčítavě a po tom zážitku chtěla hodně rychle pryč. On byl jiného názoru. Teď to zkusíme jinak, nechal se slyšet a zvedl mě nad hlavu. Pud sebezáchovy mě prý zachrání…
"Ne," křičela jsem.
Ochromil mě strach, panika, zděšení. On mi to přece nemůže udělat, on mě miluje. Jenže udělal. Šplouchlo to a hladina se nade mnou zavřela. Obklopilo mě černozelené temno. Měla jsem pocit, že voda kolem je jedovatá. Cosi v ní plavalo. Prach, vlákna, hleny? Nedokázala jsem ty nechutnosti určit. A nutkání snažit se o to jsem horečně potlačovala. Každý další nápad mě víc a víc děsil. Snažila jsem se vystřelit nad hladinu jako raketa. Bezvýsledně. Měla jsem ten stejný pocit, jako když se snažíte doběhnout z místa na místo na běžícím pásu, nebo někam dojet na napevno přišroubovaném rotopedu. V plicích to bodalo. Toužily po kyslíku. Hlava bubnovala. A on nic. Čekal. Já tu umřu, došlo mi ve chvíli, kdy jsem to nevydržela a nabrala do plic vodu všemi dostupnými otvory. Nechutnosti mě škrábaly v krku. Ovládla mě silná chuť zvracet smíšená příšerným pocitem dušení. Svět se mi začal vzdalovat, když mě konečně čísi ruce uchopily. Jeho ruce. Cítila jsem, že byl naštvaný, ale neměla jsem na to čas. Dávila jsem se.
A zpátky na břehu mi to došlo. Odteď je z nepochopitelného důvodu voda můj nepřítel. A jestli tam vlezu nepřipravená i příště, bude po mně. Ptala jsem se všech a prosila, zdali by mě nenaučili plavat. Ale nikdo už mi pomoct nechtěl. Všichni sledovala ten můj pokus před chvílí a dívali se na mě jako na divnou. Jejich oči mě děsily. Takhle se naučil plavat každý, jsi divná, asi nejsi člověk, říkaly. Jenže… co když oni nebyli lidé? Jejich temné oči, prkenné pohyby… panebože, kde jsem to byla?

Znovu jsem se probudila. Po poledni. Zašmátrala jsem rukou po svém obličeji, po posteli a zkoumala pokoj… Jako bych se chtěla ujistit, že nejsem v dalším snu. Úleva, tentokrát skutečná.
"Víš, kolik je hodin?" zeptal se přítel.

Kývla jsem a pokusila se usmát, abych nemusela mluvit. Věděla jsem, kolik je hodin, a taky to, kolik jich zbývá do další noci. Někde práskly dveře. Nadskočila jsem. Snad to spraví hrnek kafe…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 23. ledna 2018 v 11:03 | Reagovat

teď už nebudu spát ani já ;-)  :-D

2 Meduňka Meduňka | Web | 27. ledna 2018 v 9:33 | Reagovat

Skvěle napsáno, mám z toho "husinu" jako při každém dobrém hororu. Zařazuji do výběru! :-)

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 2. února 2018 v 13:59 | Reagovat

[1]: Účel splněn :D

[2]: Děkuji, děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama