Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Leden 2018

Když se bojíte spát

23. ledna 2018 v 9:30 | Nisa |  Literární šuplík - horor story
---
Povídka podle skutečné události. Tímto děkuji aktérce Sacharin za spolupráci.
Upozorňuji na občasnou zmatenost snových výjevů - neboť jde o sny.
---

Když se bojíte spát

Další noc. Spíš ráno. Půl třetí. Nechci jít spát. Nechci, ale měla bych. Vypínám počítač a dopíjím hrnek se šťávou položený vedle. Jsem unavená a mířím do ložnice. Mířím tam, kde spokojeně pochrupuje má drahá polovička. Zalézám do peřin. Chumlám se tam a to i přesto, že tak zoufale nechci. Noční můra z předešlého spánku je ještě příliš živá…

Vlak se kodrcal už asi deset minut. Regionka. Nejela jsem daleko, ale stále jsem nebyla u cíle. Světla svítila. Díky tomu nebylo ve tmě venku téměř nic vidět. Jen dešťové kapky stékající po oknech. A pak se obyčejný déšť změnil v bouři. Voda, která dopadala na střechu vlaku, tvořila spolu se stále sílícím větrem příšerně ohlušující zvuk. Nebylo slyšet vlastního slova. Ještě mi nedocházelo, že bych se měla začít bát. Pohlédla jsem ven a uviděla tmavou siluetu listnáče. Úplně se ve větru ohýbal na stranu. Trhlo to se mnou. Okno vedle mě dostatečně netěsnilo. Voda mi někudy vystříkla na obličej. Rozetřela jsem ji dlaní a zjistila, jak strašně jsem horká. Ta studená troška mi poskytla setinu úlevy, o kteréžto potřebě jsem doteď vůbec nevěděla. Další okno vpředu kus ode mě se pro jistotu samo od sebe otevřelo. A s hlasitou ranou zase sjíždělo dolů a opět vyjíždělo nahoru. Ve vlaku se díky tomu viditelně ochladilo. Pršelo na nás. Protivně a neustávajíce. Vítr shodil na zem jedno z uchycených přepravovaných kol. Z toho rámusu všichni nadskočili. Pár mužských se zvedlo a společně se snažili okno zavřít. Neúspěšně. Znovu se vteřinu po té sesunulo dolů. Světla začala poblikávat. Bylo to poprvé, co jsem viděla blikat vlakové osvětlení. Kdesi se rozplakalo dítě. Zvuk řezal do uší. Pohlédla jsem na jednu šedovlasou paní s vlasy v copanu. Měla přes sebe černý šál. Tvář ztvrdlou, zděšenou… oči nepřítomné. V levačce svírala přívěšek, co se jí houpal kolem krku. Co se to děje, prolétlo mi hlavou a vzápětí mě napadlo, že, ať už je to cokoli, nebude to dobré, když se ozval ten hlas: "Pozor narazíme na to!"
Šílený mužský řev. Skřípění brzd. Náraz. Sletěla jsem ze sedačky na všechny čtyři. Praštila jsem se do kolene a ve špičce levé nohy to zabodalo. Na podlaze pode mnou se skvělo pár rudých kapek pocházejících z rozkousnutého rtu. Šlo to těžce, ale snažila jsem se zhluboka dýchat. Třásly se mi ruce od paží po konečky prstů. A najednou se souprava začala převracet na pravý bok. Byl slyšet křik. Jména. Nářek. Praskaly z toho ušní bubínky. V tu chvíli na mne něco těžkého padlo. Možná jedno z kol. Podvolila jsem se gravitaci a zůstala ležet na pravém boku pod tíhou neznámého. Obličej plný krvavých šrámů…

Ano, šla jsem spát, i když byl ten sen stále tak neskutečně živý. Přítel ve spánku zašmátral po mé dlani. Chytila jsem se ho a pocítila teplo. Možná jsem se obávala zbytečně…

Běžela jsem. Ve vzduchu bylo cítit jaro. I když foukal silný vítr a já přes vlasy nic neviděla. Stačila jsem si uchovat banální myšlenku, že bude jaro. Přestože jsem chtěla hlavně do bezpečí. Někam mezi lidi. Ze rtu mi kapala krev. Adrenalin proudil v žilách. Panikařila jsem. Ale nakonec narazila na vytoužené skleněné dveře jednoho fastfoodu. Díkybohu, vykřikla jsem v duchu. Zaplavil mne pocit úlevy. Hned však zmizel, když jsem se ocitla uvnitř. Kam teď? Myšlenky se mi ztrácely v šustění papírů, hlasech, smíchu, vřískání dětí, pípání pokladen. Na záchod, byla jsem si najednou jistá. Ale bylo pozdě. Byl mi v patách. A už tam stál. Cítila jsem jeho přítomnost ještě předtím, než jsem se krátce ohlédla přes rameno. Ušklíbl se. Jako zkoprnělá jsem se k němu otočila čelem. K potetované holohlavé hoře chlapa s chybějícími zuby a modrýma očima… Ucouvla jsem třesoucí se strachy. Škodolibě se usmál. Byl to pro mne jakýsi impulz, abych se otočila na patě a snažila se utéct k toaletám. Marně. Vystartoval za mnou a ve vteřině se mnou za límec smýkl po podlaze. Zůstala jsem ochromená ležet na zádech a cítila, jak mě pálí. Tričko jsem měla vzadu vyhrnuté od projížďky po zemi. Bez váhání popadl nejbližší volnou kovovou židli a několikrát mě s ní udeřil. Rukama jsem si chránila obličej a vydávala jen slabé bolestné zvuky. Křičela jsem jen těsně před prvním úderem, jak se židle blížila. Pak mi bolest vzala sílu. A on do mě dál bušil. Ty pocity a bolest asi nejdou popsat. Cítila jsem spoustu vlastní krve a počala se jí dusit zrovna, když přestal. Zdálo se, že si zálibně prohlíží své dílo. Se sípěním jsem se přetočila na bok a plivala krev. Všechno mě bodalo a připadala jsem si strašně vysílená. Položila jsem odevzdaně hlavu do kaluže krve, už to začínalo být jedno. A pak jsem ji uviděla. Rozostřeně, zamlženě, ale uviděla. Černovlásku s modrýma očima. Znala jsem ji. A zrovna ona tam teď seděla u stolu s kýmsi, komu jsem nevěnovala pozornost, s vytřeštěnýma očima, šokovaným výrazem a dívala se přímo na mě. Zdálo se, že byla jediná, KDO NĚCO vidí. Jinak jako by život fastfoodu nic nenarušovalo. Prodavačky dál přijímaly a vydávaly objednávky, hosté se dál vzrušeně bavili mezi sebou a jiní lidé přicházeli a odcházeli, chodili kolem mě a mého mučitele, jako bychom byli vzduch. A co když byli? Jenže ONA nás viděla. Poznala jsem jí to na očích. Pokusila jsem se k ní prosebně natáhnout ruku, ale byla ztěžklá a od krve. Nepohnula jsem s ní ani o milimetr. Vysílala jsem k ní pohledy plné proseb a volání o pomoc. Proč už se nezvedla? Proč už mi nepomohla? Drželo ji snad cosi přilepenou násilím k židli? Anebo mi jen pomoct nechtěla? Najednou se její výraz víc projasnil. Uvolnil. Pousmála se? Chtěla jsem zavolat její jméno, jenže hlasivky mě pořád zrazovaly. A ona nečekaně začala mizet. Blednout a vypařovat se jako pára nad hrncem. Až po ní a jejích společnících zbyl jen prázdný opuštěný stůl. Byl to jasný vzkaz, co se mi rozezněl v hlavě - jsi v tom sama. V ten moment popadl židli a znovu několikrát udeřil. Zavřela jsem oči. Nemělo cenu se bránit. Cítila jsem, že už bude brzy po všem…

Trhla jsem sebou a vytřeštěně zírala do tmy. Posadila jsem se a snažila se zhluboka dýchat. Nevěděla jsem, který ze snů byl horší. Dojmy z toho novějšího mi stále probíjely tělem. Jenže únava mi tíživě seděla na prsou. Plácla jsem sebou zpátky na polštář rozhodnutá spát. Vždyť tak děsivé sny se člověku nemohou zdát věčně… ne?

Stála jsem kdesi a dívala se do skleněné vitríny pod sebou. Měla čtyři stěny. Bez víka. A v ní byl byt s několika místnostmi. Dívala jsem se dovnitř a spatřila své devítileté já. Smálo se a pohazovalo hlavou. A vedle něho muž, podsaditý, s pleší na temeni hlavy, baculatý, příbuzný, jehož existenci si mé starší pozorující já nedokázalo vysvětlit. Neměl existovat. Nikdy nebyl. Tak kdo to, sakra, byl? Tahle otázka mě děsila sama o sobě. O to horší byl vzápětí fakt, že mé starší já postihla hrůza absolutního vhledu. On ji zabil. Zabil ji. Zabil koho? Nemohla jsem si vzpomenout. Blonďatá hlavička oddělená od těla. Slyšela jsem ji naříkat těsně předtím, než to udělal, volat maminku… Nudle jí tekla z nosu. Pláč ji dusil. Byla vyděšená. A neměla ani medvídka, ke kterému by se úzkostlivě přitiskla. On ji zabil. Hlavička oddělená od těla… On to byl. V tu chvíli začalo dávat dění uvnitř smysl. Moje malá sestřenka. Tři roky. Byla pátý den nezvěstná. Policejní pátrání bezvýsledné. Oni ještě netušili, že byla mrtvá. To jen já, nezvaný pozorovatel, kterému bolest nad pravdu svírala srdce. A nechtěné vzpomínky vytvářely nutkání zvracet. Hlavička oddělená od těla. A mé devítileté já kolem toho monstra skotačilo a mělo ho rádo. I to jsem cítila, tu náklonnost. A rvala mě na kusy. Měla jsem ho moc, moc ráda. A on mě k sobě tisknul. Přejížděl mi po zádech až k nohám v zámince hlazení a jeho buclaté ruce byly všude. Užívaly si přítomnost dětského dívčího těla. Vzrušovalo ho to. Jenže já malá holčička to neviděla. O něčem jsem mu v objetí nadšeně vykládala, zatímco jeho pohled a křivý úsměv říkaly, že budu další… Děs ovládl mé starší já. To se přece nesmělo stát! Proto jsem pocítila vlnu vděku k mým rodičům, když mému mladšímu já domlouvali. Nechtěli, aby se s ním stýkalo. I jejich silnou nedůvěru k němu mé starší já vnímalo. Jako by snad bylo bohem. Oni tušili nevyřčené… Jenže mé mladší já se vztekalo, křičelo a házelo rukama. Nemělo rádo rodiče, nemělo je rádo za to, že mu chtěli sebrat takového skvělého kamaráda, jakým byl tenhle strejda. On skvěle rozuměl dětem. Četl mi pohádky, foukal na odřené koleno a dělal super kakao. Nebyl zlý. Nebyl, nebyl, nebyl. To všichni ostatní byli, jestliže tvrdili něco takového. A tvrdošíjně jsem odkráčela s rukou v bok, sebrala z poličky videokazety s kreslenými pohádkami a spokojeně se uvrtala do gauče vedle dotyčného strejdy. Objal mě paží. A mé starší já skouslo spodní ret. Srdce bilo splašeně… Hlavička oddělená od těla. A já za pár dní mrtvá taky. Teď jsem to věděla.

Znovu jsem byla vzhůru. Tentokrát mě bolela hlava. Došla jsem si do kuchyně pro něco k pití. Podle výjevu za oknem svítalo. Musela jsem se soustředit na každé polknutí.
"Ty nespíš?" zazněl za mnou přítelův hlas.
"Šla jsem se jen napít," zalhala jsem.
Prokoukl to. "Ale no tak, co se děje?" zeptal se a objal mě paží kolem pasu.
"Zlé sny," prozradila jsem bez zbytečného vyprávění o tom, jak moc zlé.
Políbil mě do vlasů. "Zlato, to nic. Nic se ti nestane. Pojď si lehnout."
Poslechla jsem.

Jezero bylo temné. Velké. Hluboké a špinavé. Jiné přívlastky mě pro jeho popsání nenapadaly. Nechápala jsem všeobecné nadšení z koupání v něm. Mně jeho vody naháněly hrůzu. Temné s tmavě zeleným nádechem. Jak mě přítel donutil vlézt tam, nad tím mi zůstával rozum stát. Řekl, že mne naučí plavat. Protestovala jsem. Smál se mi. Nezbylo mi nic, než pustil se jeho ruky. Vší silnou jsem máchala rukama, natahovala krk, co nejdál to šlo, a kopala nohama. Marně. Já vždycky skončila pod hladinou. Chytil mou maličkost, než jsem se potopila. Vidíš, já ti to říkala, pronesla jsem mírně vyčítavě a po tom zážitku chtěla hodně rychle pryč. On byl jiného názoru. Teď to zkusíme jinak, nechal se slyšet a zvedl mě nad hlavu. Pud sebezáchovy mě prý zachrání…
"Ne," křičela jsem.
Ochromil mě strach, panika, zděšení. On mi to přece nemůže udělat, on mě miluje. Jenže udělal. Šplouchlo to a hladina se nade mnou zavřela. Obklopilo mě černozelené temno. Měla jsem pocit, že voda kolem je jedovatá. Cosi v ní plavalo. Prach, vlákna, hleny? Nedokázala jsem ty nechutnosti určit. A nutkání snažit se o to jsem horečně potlačovala. Každý další nápad mě víc a víc děsil. Snažila jsem se vystřelit nad hladinu jako raketa. Bezvýsledně. Měla jsem ten stejný pocit, jako když se snažíte doběhnout z místa na místo na běžícím pásu, nebo někam dojet na napevno přišroubovaném rotopedu. V plicích to bodalo. Toužily po kyslíku. Hlava bubnovala. A on nic. Čekal. Já tu umřu, došlo mi ve chvíli, kdy jsem to nevydržela a nabrala do plic vodu všemi dostupnými otvory. Nechutnosti mě škrábaly v krku. Ovládla mě silná chuť zvracet smíšená příšerným pocitem dušení. Svět se mi začal vzdalovat, když mě konečně čísi ruce uchopily. Jeho ruce. Cítila jsem, že byl naštvaný, ale neměla jsem na to čas. Dávila jsem se.
A zpátky na břehu mi to došlo. Odteď je z nepochopitelného důvodu voda můj nepřítel. A jestli tam vlezu nepřipravená i příště, bude po mně. Ptala jsem se všech a prosila, zdali by mě nenaučili plavat. Ale nikdo už mi pomoct nechtěl. Všichni sledovala ten můj pokus před chvílí a dívali se na mě jako na divnou. Jejich oči mě děsily. Takhle se naučil plavat každý, jsi divná, asi nejsi člověk, říkaly. Jenže… co když oni nebyli lidé? Jejich temné oči, prkenné pohyby… panebože, kde jsem to byla?

Znovu jsem se probudila. Po poledni. Zašmátrala jsem rukou po svém obličeji, po posteli a zkoumala pokoj… Jako bych se chtěla ujistit, že nejsem v dalším snu. Úleva, tentokrát skutečná.
"Víš, kolik je hodin?" zeptal se přítel.

Kývla jsem a pokusila se usmát, abych nemusela mluvit. Věděla jsem, kolik je hodin, a taky to, kolik jich zbývá do další noci. Někde práskly dveře. Nadskočila jsem. Snad to spraví hrnek kafe…

Právnička Tóra: POSLEDNÍ RITUÁL a MRAZIVÉ SVĚTLO

19. ledna 2018 v 12:42 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Yrsa Sigurðardóttir
Národnost: islandská

Poslední rituál a Mrazivé světlo jsou první dva díly detektivní série, jejíž hlavní hrdinkou je právnička Tóra. V knihách se nevěnujeme pouze případům, ale i jejímu osobnímu a rodinnému životu.

POSLEDNÍ RITUÁL

Anotace: Jsme na Islandu, v budově univerzitní katedry historie. A právě zde je nalezena zohavená mrtvola německého studenta Haralda. Má vypíchnuté oči a jeho tělo je označeno magickou runou. Bohatá rodina zavražděného najme bývalého kriminalistu Matthewa a islandskou právničku Tóru. Brzy vyjde najevo, že Harald založil spolek zájemců o čarodějnictví a vášnivě studoval islandské čarodějnické procesy. Sám měl na těle spoustu tetování, nechal si rozpůlit jazyk, aby vypadal jako hadí, a zajímal se o mučení, které možná kdysi vyzkoušel i v praxi. Tóra s Matthewem tedy logicky hledají vraha mezi adepty magie. Další stopa, báseň psaná krví, vede pro změnu k Haraldově rodině, kde očividně není všechno v pořádku. Do toho se ještě přimíchá tajemný rukopis, plán cesty k záhadnému předmětu, k němuž má hledače dovést třetí znamení. Přes to všechno není román jen obyčejnou detektivkou. Svou oblibu získal i barvitě vylíčeným, pracovním i milostným, životem rozvedené právničky Tóry a jejích dospívajících dětí. Příznivce tajemna a magie potěší realistickým pohledem do této nanejvýš zajímavé oblasti a milovníky kriminálních příběhů napínavým pátráním po vrahovi. Zdroj

Můj názor: Případ v této knize byl bizarní. Připomíná to tím Hadrového panáka od Daniela Colea, nebo Hedvábníka od Rowlingové. Zdůrazňuji, že pouze zvláštností případu. Absolutně k sobě nepřirovnávám knihy jako celek. Ovšem tyhle typy já ráda. Bavilo mě postupně odkrývat tak zajímavý osud. Nitky se splétaly dohromady, rozplétaly, ale teprve konec vše zasadil na správné místo. Bylo to napínavé, čtivé, zajímavé. S historickým přesahem o mystičnu a magii na Islandu. Podrobným přesahem. Nemám hlavu na letopočty a tady jich bylo. Doporučuji tedy spíše trpělivým čtenářům. Na konci navíc vyvstala filosofická otázka. A pár dní mi vrtala hlavou.

Linka Tóčina osobního a rodinného dramatu byla příjemným zpestřením drsného případu. Exmanžel, děti a milostné eskapády obecně. Já se bavila a musela se párkrát i zasmát. Asi je to ale vyloženě ženská detektivka. Protože Tóra řeší kromě případu ryze ženské životní trable. Tedy lépe řečeno - řeší vše ze svého ženského pohledu. Je exmanželkou, milenkou, matkou. A bylo to skvělé.

S ohledem na Čtenářskou výzvu 2018 byl v knize zmíněn titul Kladivo na čarodějnice.

Plusy: případ, milostná linka
Mínusy: podrobný historický přesah (což může pro jiného další plus)
Hodnocení: 80%

MRAZIVÉ SVĚTLO

Anotace: V nově postaveném hotelu obchází duch, ale zavražděná je až příliš skutečná… Když advokátce Tóře zavolá její kamarád Jónas, pomyslí si, že si z ní tropí žerty. V ezotericky zaměřeném hotelu, který vybudoval na pozemcích dvou starých statků, prý straší. Tóra sice na ducha nevěří, ale mrtvole místní architektky nalezené na pláži uvěřit musí. Vyšetřování jde ztěžka, zvlášť proto, že některá vlákna prorůstají hluboko do minulosti. Co se to vlastně před lety odehrálo? Kdo je tajemná Kristín, která jako by nikdy neexistovala? Když se do všeho zaplete jeden letitý a jeden ambiciózní politik, zohavený mladý muž na vozíku a náznaky čísi nacistické minulosti, je toho právě dost, aby to všem pořádně zamotalo hlavu. Větrné islandské pobřeží, kde se náš příběh odehrává, je dokonalou kulisou pro dávnou legendu o lásce, smrti a tajemství sahajících až do našich časů... Zdroj

Můj názor: Nevím, čím to bylo, ale tahle detektivka se na mě absolutně minula účinkem. Duchařina v severských kulisách sama o sobě neutáhla táhlé vyšetřování smrti jedné architektky, co mě po pár kapitolách přestala zajímat. Děj se odehrává navíc tak zvláštně, že se pořád a stále vynořují nové postavy i ke konci knihy a k žádné se vám nedaří si najít cestu. Alespoň mě ne. Nebavilo mě to jak námětem, tak dějem. Četla jsem bohužel s donucením. Ze zvědavosti, jak to teda dopadne. Ale že bych vyloženě musela číst a nemohla spát, to určitě ne. Mezi klady ale jednoznačně počítám závěr a z toho plynoucí propletenost jednotlivých postav sahající až do historie. Ten koncept sám je vynikající. Zpracování pokulhává. A tentokrát je slabší i rodinné drama, které by tam za mě ani nemuselo být.

Plusy: duchařina, závěr, propletenost postav
Mínusy: táhlý děj, koncept vyprávění
Hodnocení: 50 - 60% (za předpokladu, že vás na rozdíl ode mne zaujme případ)

Jak a proč číst Patrika Hartla

11. ledna 2018 v 15:01 | Nisa |  Knižní recenze
Český spisovatel narozený roku 1976, Patrik Hartl, vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU, kterou absolvoval TV filmem Adam a Eva 2001. Střídavě se věnuje divadelní, filmové a televizní režii. V divadle režíroval řadu divácky velmi úspěšných inscenací (Otevřené manželství, Caveman, Absolvent, Půldruhé hodiny zpoždění, Madame Melville) a jeho vlastní divadelní hry Hovory o štěstí mezi čtyřma očima (2004), Klára a Bára (2006) a Soukromý skandál (2011) se staly hity. Ve filmu debutoval komedií Taková normální rodinka (2008). Kniha PRVOK, ŠAMPÓN, TEČKA A KAREL je jeho literární prvotinou. Zdroj.

K dnešnímu dni napsal tři romány. Je něco, co jeho tvorbu spojuje? Nazvala bych to příběhy o obyčejných lidských životech. Téměř vždycky se tam ale děje něco mírně neobvyklého. Aspoň chvilku. Životní cesty se zajímavě proplétají, rozplétají, vzdalují a vrací k sobě stejně jako v životě. Když čtu Hartla, mám pocit, že nečtu knížku, ale sleduju něčí skutečný život.

A to všechno dokáže dostat na papír s jakýmsi odlehčením. Předkládá vám život se všemi jeho radostmi i strastmi, ale ne nijak dramaticky. Nebudete kvůli tomu nespat, zírat s otevřenou a uklidňovat splašené emoce. Pokud chcete emočně silný příběh, po Hartlovi raději nesahejte. Pokud stojíte o nenásilnou, zajímavou četbu aneb co život dal a vzal, a jak to bylo dál... - vřele doporučuju.

Zajímavé je, že ve všech třech dílech se prolíná téma nevěry. Ať už stěžejně, či okrajově. Dalo by se polemizovat, proč tomu tak je. Nastavuje tím společnosti zrcadlo? Opravdu je dnešní tak prolezlá touto neřestí? Nebo pouze promítá své fantazie, vzhledem k tomu, že má dlouhodobý a šťastný trvalý vztah? Tak či tak, pokud jste na to téma hákliví a raději čtete o čisté nezkažené lásce, pana spisovatele raději ne. Obzvláště Malý pražský erotikon. Pokud ale bere nevěru jako součást našeho století, nic vám nebrání pustit se do "hartlovky".

Přímá řeč není v příbězích tak podstatná. Důležitější je celistvé vyprávění vypravěče. Tudíž jestli stavíte na momentu tady a teď skrz přímou řeč (já si bez toho nedokážu užít detektivku), asi vás tyto romány zklamou. Já ovšem Hartlovo vyprávění považuji za poutavé, svižné a barvitě popsané. Tudíž román si dokážu vychutnat i s minimem přímé řeči.

Nikdy se příběh neomezuje na jednu, dvě postavy. Zpravidla se nám poskládá mozaika z několika životů. Z několika úhlů pohledu. A to včetně postav vedlejších. Prožijeme s nimi kus života, nikoli třeba jen jedno léto. Což já osobně mám ráda, protože provázím postavu delší čas a stále a pořád dostávám odpověď na otázku - co bylo dál. Ačkoli někde příběh stejně končí. Postavy jsou navíc ryze české a bydlí v Praze. Pokud máte rádi příběhy z kulis hlavního města, hurá pro Hartla.

Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2012)

Anotace: Román vypráví s vtipným nadhledem příběh čtyř kamarádů. Příběh je o čtyřech kamarádech, kteří si dvacet let po maturitě položí otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. A protože si musí přiznat, že by sami ze sebe nejspíš byli zklamaní, pokusí se to změnit. Zdroj

Můj názor: Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst. Možná proto, že hlavními protagonisty jsou pouze muži a problém jejich krize středního věku jsem nikdy moc nechápala. Ale styl psaní, obsah a plastické zajímavé postavy mě nakonec přesvědčily. Ačkoli konec možná trochu uspěchal...

Malý pražský erotikon (2014)

Anotace: Tento nový román je díky autorovu nekonformnímu nadhledu a smyslu pro humor určený i těm, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví. Na Babě stojí nad strání s výhledem na Prahu dvě sousedící řadovky, ve kterých bydlí rodiny, jejichž členové prožívají pod povrchem zdánlivě všedních dní nečekaně osudové milostné příběhy. Honza cítí pokušení, ale protože si nechce komplikovat život, snaží se mu odolat. Marta, přestože je vdaná, občas neodolá, a Zbyněk se ani odolávat nepokouší. Táňa miluje tajně, Petra má zábrany, Tomáš je až příliš velký romantik, Cyril trochu zvrhlík a Adéla se miluje častěji než všichni předchozí dohromady, aby se necítila sama. Malý pražský erotikon je zábavným obrazem jejich intimního života, který líčí jejich touhy, okamžiky radosti i katastrofy od předškolního věku až po věk důchodový. Zdroj

Můj názor: Tohle je taková milostná bomba, že puritáni zakroutí hlavou, jestli to autor nepřehnal. No já puritán nejsem a svět nevidím jen růžově. Takže mě to bavilo. Navíc je to skutečně několikaletá kronika života hrdinů a hrdinek. Vidíme jejich pády, vzlety, plněné sny i nenaplněné touhy. Prostě člověk míní, život mění. To známe i my. A já si to opravdu neskutečně užívala. Ačkoli v ústředí stojí sex a autorův barvitý jazyk se tady nějak vytratil. Působí to osekaně.

Okamžiky štěstí (2016)

Anotace: Tuto knihu je možné začít číst z kterékoli strany. Vyberte si! Příběh sourozenců Veroniky a Jáchyma budete prožívat podle toho, který začátek zvolíte. Buďto do života skočíte jako Jáchym volným pádem z výšky čtyř tisíc metrů, nebo se jako Veronika budete statečně prokousávat citovými nástrahami ode dne ke dni. Prožijete dva příběhy v jednom. Jako on a jako ona. Nebo v opačném pořadí, což bude překvapivě jiné, než byste očekávali... Můžete s nimi hledat štěstí, doufat, věřit, dělat chyby a napravovat je. Budete se o ně bát, fandit jim a zamilovávat se s nimi. A nejenom s nimi. Taky s Eliškou, Kubou, Dedém, Monikou, Viktorem, Amy, Kryštofem, Danou, Viki a Ondřejem. Protože štěstí a lásku hledá každý. I když to zní jako fráze. Zdroj

Můj názor: Dva v jednom v opět krásném hartlovském vyprávění. Začala jsem Jáchymem. A jelikož jeho příběh začíná na střední, bála jsem se, že to sklouzne do příběhu pro teenagery. Nestalo se, díky bohu a palec nahoru. Zase příběh několika let. A tentokrát se i podíváme mimo Prahu. Krása, spokojenost. Až na ty časové skoky a návraty zpět. Vyprávění to poněkud mátlo, usekávalo a ubíralo dojem. Uspěchaný konec u Jáchyma a zmatené vyprávění u Veroniky. Škoda. Jedno doporučení. Nesnažte se spojit v hlavě oba příběhy chronologicky do jednoho. Zbytečně si zamotáte hlavu. A začněte Veronikou.

Sečteno, potrženo - Hartla mám ráda, další knihu si ráda určitě přečtu. K dokonalosti však vždycky něco chybí. Takže pokaždé: 80%

Související obrázek

Instagram (aneb Absolutní sociální nula)

10. ledna 2018 v 13:56 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma

INSTAGRAM

Zita stála v pokoji a netrpělivě hleděla na display chytrého telefonu ve svých rukou. Klepaly se jí nervozitou a nedočkavostí. Svítila aplikace Instagram. Jenže se pořád nic nedělo. Vzteky zakřičela a hodila mobil proti zdi.
"Co se tu děje?" vešla do místnosti její starší sestra Stela přivolaná hlukem.
Zita se mezitím sesunula na zem a ronila slzy. "Jsem nula, absolutní!" škytla skrz ně.
"Co?" nechápalo druhé z děvčat a přišlo k ní starostlivě blíž.
"Na Instagramu," hlesla.
Pořád tomu jaksi nerozuměla. "Jak to myslíš?"
Plačka se zvedla na podlaze do sedu a otřela slzy. "Mám tam jen třicet followers. Třicet! A u poslední fotky dvě srdíčka, dvě!"
"Hele," dodala a strčila sestře pod nos mobil se zobrazenou fotkou z dnešního rána. Zita se na ní zubila u talíře teplých vaflí se šlehačkou. Byla to krásná fotka.
"A? Co na tom záleží?"
"Co na to záleží?!" vybuchla nevěřícně, "Všechno! Anna z béčka jich má pět set."
"K čemu jí to ale je?"
"Je oblíbená!" rozhodila Zita rukama.
"U cizích lidí…" nedala se Stela.
"To nejsou všechno cizí. Jsou to i spolužáci, kámoši a tak."
"A zbytek cizí lidi."
"No a? Ty tomu nerozumíš."
Povzdechla si. Musela přiznat, že tomu vážně nerozumí. Nebyla moc online člověk, ale byla při začátcích Facebooku. Než si ho před dvěma lety smazala. Dodnes si pamatovala, jak si uživatelé mezi sebou posílali zprávy typu: "Nevíš, kdo je…? Chce si mě přidat do přátel." "Nevím, neznám, tak si ho nepřidám." Ano, byla to politika - koho neznám, ten má smůlu. Alespoň u těch zodpovědných. A taky proto, že neznámý mohl být úchyl, nebo hecker. A těm, kdo toto nepsané doporučení nedodržovali, se postupem času začalo říkat sběrači přátel. Zrovna poklona to pro dotyčného nebyla. Spíš naopak.

Zdálo se ale, že nástupce Instagram šel proti proudu. Mějte co nejvíc followers! (Mimochodem jí ty anglické výrazy v češtině neskutečně lezly krkem. Copak nestačí říct - následovníků, odběratelů?) Roztrhl se pytel s návody, jak použít správné hashtagy (další cizí slovo), aby vás ti vaši followers našli. Nechápala na co. Proč by mělo nějakou Anču z Horní Dolní zajímat, co si Stela Vránová dala k obědu? Její foto u Eiffelové věže? Aby ji poznávali na ulici jako tu holku, co se včera vyfotila před zrcadlem v těch červených botách? Dobře a dál? K čemu je to veřejné obnažení dobré? Rozuměla tomu u celebrit. O jejich fotku před zrcadlem se ale followers zajímají z nějakých dalších důvodů. Mají k nim vazbu skrz jejich práci. A vlastně čím větší počet jich celebrita bude mít, tím víc si možná vydělá. U obyčejných smrtelníků účel nechápala. A pokusila se to nastínit své sestře.

"Ale ti oblíbení udávají tón, jsou v televizi! A je i cena o nejlepší Instagram!"
Jo, to měla pravdu. Ale kolik z nich to je? Kolik z nich to je? 1 z miliónu? A proto se tolik lidí zbavuje soukromí a spamuje, hashtaguje a hledá followery? Pro pseudoslávu vzniklou z toho, že umí hezky vyblejsknout svůj život? Co jiného vlastně dokázali? Nehledě na to, kolik z nich pro super selffíčko udělá všechno.
"Ty tomu nerozumíš! Je jiná doba…"
Nerozuměla, jak sama přiznala. Veřejný Instagram a hashtagy byly podle ní pro celebrity, firmy, nebo třeba amatérského fotografa, co se snaží upoutat na svou práci. Ona si odpolední kafíčko s kámoškou sice zvěční, ale nikam ho věšet nebude. A z pohledu své sestry vyčetla, že teď se absolutní nulou stává ona. Je naprosto vyřízená. Výhoda byla, že ji to vůbec netrápilo.

Ale Zitu trápily hashtagy. Už se uklidnila. Vstala a šla ke stolu. Pořádně si všechno promyslí. Však ona najde způsob, jak se zviditelnit! A na mysl jí vytanula mámina černá krajková podprsenka. Ne… to by bylo moc… Nebo ne?

Náušnice

7. ledna 2018 v 20:02 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Zrovna jsem domyla v kuchyni poslední zbytek nádobí, když se netrpělivě ozval zvonek u dveří. Roztržitě jsem uzavřela kohoutek, otřela ruce do zástěry, tu hodila na židli a hrnula se otevřít. Stál tam patnáctiletý Filip a vtrhnul dovnitř jako velká voda.
"Ahoj Miriam, tak máme po tréninku. Dneska nám dal trenér pořádně zabrat…" uvítal mě těmito slovy a štrádoval si to do kuchyně.
Trochu v šoku jsem uháněla za ním a vzpamatovala se teprve, když hodil školní tašku z ramene do kouta a usadil se ke stolu.
"Nemáš něco k jídlu?" zajímal se.
"Velikonočního beránka, dáš si kousek?" zamumlala jsem automaticky (uhádnete, že bylo čerstvě po Velikonocích) a, aniž bych čekala na jeho neznatelné přikývnutí, ukrojila jsem mu kus na dezertní talířek.
Pustil se do toho okamžitě.
"Co tady děláš?" započala jsem následující diskusi otázkou.
"Řekl jsem našim, že jdu k Venoušovi, chtěl jsem ti říct o tom zápase a ve škole byla dneska veřejná sbírka…" huhlal mezi sousty.
"Takže jsi jim lhal?"
Pokrčil rameny. "Nelžu jim snad vždycky, když jdu k tobě?" připomněl mi a prskal na mě přitom drobečky vánočního beránka.
"Dobře, dobře, nejdřív to dojez," zastavila jsem ho s rukama v obranném gestu a neubránila se úšklebku. Nemám ráda prskání.
"Jde o to," pokračovala jsem, zatímco jsem vstala a skládala na topení na židli odloženou zástěru, "že jsem o tom nevěděla. Co kdybych nebyla doma? Co kdyby se ti po cestě něco stalo, hm? Nikdo by nevěděl, kde jinde tě hledat…"
Zase pokrčil rameny. Měl to skoro jako zlozvyk. Tentokrát ale omluvně. Netušila jsem ale, jestli kvůli prskání, nebo tomu, co jsem právě řekla. Obměkčilo mě to. "Už to nikdy nedělej."
"Dáš si čaj?" nabídla jsem mu nakonec a sama se chystala na přípravu vody kvůli šálku své oblíbené černé mleté kávy. Souhlasně přikývl.

"Tak o co jde?" zeptala jsem se po chvíli sedící naproti němu s hrnkem kafe, "určitě jsi sem bez domluvy netrmácel jenom kvůli popisu tréninku…"
Provinile sklopil oči. Já to věděla!
"No povídej," pobídla jsem ho a přátelsky stiskla ruku položenou na stole.
"Příští týden hrajem zápes… důležitej," začal neochotně a já svraštila obočí, "a chci, abys tam byla." "Všichni tam budou i babička!" dodal vzdorovitě.
Povzdychla jsem si a nasadila mučednický výraz. Nesnášela jsem tyhle rozhovory.
"Filipe, vždyť víš, že tam nemůžu přijít," zopakovala jsem trpělivě jako už tolikrát.
"Lžeš, ty prostě přijít nechceš!" naštval se.
Další povzdech. "Víš, že to není pravda, ale jestli mě tam uvidí tvoje máma, asi dostane infarkt."
"Nedostane," tvrdil a úpěnlivě na mě zíral.
"Nerozumíš tomu," utnula jsem jeho snahu a raději vstala s tím, že z ledničky vytáhnu nějakou zmrzlinu.
Bude chtít zamlsat zklamání, až mu dojde, že tam opravdu nepůjdu.
"Co se mezi vámi stalo?" chtěl vědět, zatímco jsem se přehrabovala v chladných útrobách spotřebiče.
S mírným roztrpčením jsem vzala zavděk poslednímu kelímku jahodové, když jsem odpověděla: "Tomu bys ještě nerozuměl."
"Schválně zkus mě, já už jsem taky dospělej," trumfoval mě, jakmile jsem k němu dosedla s jednou lžičkou v puse a zmrzlinou v rukou.
"Vážně?" zvedla jsem pobaveně obočí a podala mu druhou lžičku.
Mlčky přikývnul a pustil se do dobroty. "Už sexuju," oznámil mi po pár soustech.
Rozkašlala jsem se. Šokem mi zaskočilo sousto. Tedy samozřejmě - bylo mu už patnáct, ale stejně to nikdy tak nějak nečekáte. "Cože?"
Zase jen pokrčil rameny a zazubil se. Spokojeně pokračoval v jídle.
"Máma o tom ví?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne, táta. Tajně spolu kupujeme kondomy…"
Vrtalo mi hlavou, proč Vašek kupuje tajně kondomy. Jen pro syna, nebo i pro sebe? A s bolestí jsem naznala, že odpověď už nejspíš znám.
"Sex, nesex… tohle ti neřeknu, tak mě s tím dál neotravuj. A na ten zápas nemůžu přijít," zatvrdila jsem se.
"Tak se zeptám mámy," vyštěkl na mě uraženě.
To už jsem nevydržela a poprvé v životě před ním uhodila pěstí do stolu. "Hergot - kolik ti je? Patnáct, nebo pět?! Víš dobře, že kdyby máma věděla, že sem za mnou chodíš, tak nám oběma utrhne uši a mně možná i něco dalšího…" poznamenala jsem sklesle.
"Já to nechápu. Co jsi jí udělala? Já tě mám rád," zamumlal a pro změnu chytil za ruku on mě.
Smutně jsem se usmála, ale neodpověděla mu. Jak jsem to měla vysvětlit patnáctiletému klukovi? Pořád mi přišlo, že je moc malý. Moc malý na to, aby to nevypadalo, že proti Naděždě, jeho mamince, ponoukám její vlastní dítě. Ačkoliv bych řekla čistou pravdu. Jenže pravda může být i dvojí. A Naděžda měla tu svou. To byl důvod, proč jsem svou někdejší kamarádku už něco přes 15 let neviděla, přestože předtím jsme spolu byly den za dnem snad od plenek. Není divu, když naše mámy bydlely ve vedlejších vchodech. Osud je mrcha, pomyslela jsem si později, když jsem Filipa sledovala oknem, jak se vydal domů.

Uběhlo deset let, aniž by se něco změnilo a já za to byla upřímně ráda. Jenže Filipovi už to dlouhodobě nebylo po chuti a ten den se rozhodl vzít věci do rukou sám. Zalívala jsem palmu v obýváku, když se nečekaně ozval zvonek tentokrát.
"Už jdu!" houkla jsem, odložila konývku a běžela otevřít.
Čekala jsem balíček z České pošty. Jenže za dveřmi nestál doručovatel, ale Filip s vyzáblou černovláskou.
"Já… nečekala jsem tě. Kdo…" mumlala jsem rozpačitě.
"To je Sandra," oznámil mi, "budeme se brát, můžeme dovnitř?"
Okamžitě se mi rozzářil obličej. "Neříkej, vážně? Jasně, pojďte, pojďte," hnala jsem je nadšeně dovnitř a přitom se vrhla tomu pětadvacetiletému floutkovi kolem krku. "Mám takovou radost!"
Usadili jsme se v kuchyni stejně jako tenkrát.
"Dáte si něco? Kafe, čaj?"
"Vodu," požádala už od pohledu stydlivá Sandra.
"Nepekla jsi včera tu buchtu?" připomněl mi Filip.
Skoro jsem se teatrálně praštila do čela a vytáhla plech perníku s čokoládovou polevou. Když se Filip spokojeně ládoval, sedla jsem si k nim.
"Pěkně dlouho tě schovával před světem," obrátila jsem se k Sandře vzhledem k tomu, že spolu chodili tři roky a tohle bylo poprvé, co jsem věděla víc, než její jméno.
"Chtěli jsme si nechat jistý prostor k soukromí," poznamenala tiše.
Usmála jsem se a Filip pokračoval. "Včera jsme byli u mámy s Pepou a bylo to super!"
"Protože se budete brát…?" zopakovala jsem to podstatné.
Kývl a Sandra dodala: "Čekáme miminko."
Podezíravě jsem nakrčila obočí. "Jen proto se berete?"
"Jo, teda ne… no…" koktal Filip a Sandra se začala smát.
"Nikdy jsme o svatbě neuvažovali. Ale miminko jsme chtěli. A když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, byl tak nadšený, že mě požádal o ruku," vysvětlila.
"Původně jsem to nemyslel vážně, prostě to ze mě vyletělo. Ale pak mi došlo, že to vlastně chci," řekl on a instinktivně sjel své snoubence na bříško dlaní volné ruky.
"A rodiče?"
"Moji jsou nadšení, hlavně, že ho konečně poznali," přiznala Sandra.
"A máma s tátou vlastně taky, i když oni se nikdy nevzali. Máma je teď šťastná s Pepou a táta si vzal Ladu," dokončil Filip.
"Kdy bude svatba?"
"Na konci května a ženich by vás tam chtěl mít," zamrkala na mě budoucí paní Jarošová.
Rázně jsem vstala od stolu a dala vařit vodu na kafe. Cokoliv jen, abych tam dál nemusela nečinně sedět. "Je mi to líto, fakticky, ale to nepůjde a ty to dobře víš…"
Filip vstal a zastoupil mi cestu. "Fajn, když mi řekneš, co se mezi vámi tenkrát stalo, nebudu tě nutit a dovezu ti svatební buchtičky…"
Povzdychla jsem si.
"Už nejsem malý," připomněl mi a nasměroval mě zpátky na židli, "já to kafe dodělám."
Sandra se na mě povzbudivě usmála. Zavřela jsem oči. "Když ti to povím, už ani slovo o tom, že musím na vaši svatbu."
Oba unisono přikývli a já se rázem ocitla ve světě, kde mi nebylo 45, ale o 25 míň…

"Jak mi tohle vysvětlíš?" vřískala na mě tehdy také dvacetiletá Naděžda a mávala mi něčím stříbrným před obličejem. Náušnicí. Stříbrnou, lesklou, mojí.
"Co to má být?" zívla jsem nechápavě. Bylo půl 9 sobota dopoledne.
"To bych se ptát spíš já, ne? Co dělá tvoje náušnice v posteli mého chlapa!" zaječela mi do ucha.
Nechápala jsem. "Co? Vždyť já svoje náušnice mám."
Zarazila se. "Vážně? Tak ukaž!"
Neochotně jsem se ploužila obývákem svého studentského bytu při studiu na pedagogické fakultě. A otvírala jednu šperkovnici po druhé… Měla jsem jich hodně, těch náušnic. Jenže ty stříbrné - andělská křídla s bílými peříčky - jsem najednou nemohla najít.
"Já nevím, někde tu musí být," koktala jsem zmateně a všechny je vysypala na hromadu. Nic.
"No nevím, kam jsi dala tu druhou, ale jednu ti vracím, mrcho," počastovala mě Naděžda a náušnici po mě hodila. "Myslela jsem si, že jsme kamarádky!"
"Vždyť jsme," souhlasila jsem zmateně, jelikož jsem ničemu nerozuměla. Navíc mi chyběla moje ranní dávka kofeinu.
Ona nade mnou jen znechuceně mávla rukou. "Víš co, nemusíš nic říkat. Já už všechno vím. Jen mě zajímalo, jak dlouho budeš zapírat - kamarádko."
"Jak to myslíš?"
"Vašek mi všechno přiznal, když jsem tu náušnici poznala," to bylo poslední, co na mě vypálila, než za sebou třískla dveřmi.

"Ty jsi spala s mým tátou?!" skočil mi do toho Filip opovržlivě.
"Samozřejmě, že ne!" ozvala jsem se dotčeně. "Ale tvoje máma si to myslela. A pravděpodobně ještě myslí. Našla v jeho posteli moji náušnici a on jí to potvrdil."
"Ale proč by to dělal? A jak by se tam ta náušnice dostala?" chtěla vědět Sandra.
"To mi dlouho nebylo jasný… Šla jsem za ním, abychom si to vysvětlili, ale moc jsem si nepomohla, spíš naopak…"

Bušila jsem na dveře. "Otevři Vašku, vím, že tam jsi, musíme si promluvit!"
"Co chceš?" vylezl v tričku s límečkem. V puse párátko.
Protlačila jsem se kolem něho dovnitř. "Můžeš mi vysvětlit, proč si Naděždě řekl, že spolu spíme?"
"A proč ne?" uculoval se, "Netvrdila jsi náhodou, že jsem hezkej chlap?"
Ušklíbla jsem se a snažila se ho od sebe odstrčit, protože mě přišpendlil ke zdi. "To jsem byla opilá a myslela jsem to jako lichotku. Víš, kolik hezkých chlapů běhá po světě? To neznamená, že budu s každým spát."
Uculil se ještě víc. "No ale řekla jsi to a ona o tom přece ví. A ta náušnice je tvoje, z toho se nevykácáš."
"Já se z toho, ale nevykecávám. Já s tebou přece nespím. Ale proč seš si tak jistý, že je moje? Co sakra víš? Jak se tam dostala?"
Byla jsem strašně zmatená.
"Promiň kotě, ale budu muset běžet," utnul moje otázky a vyšoupnul mě na chodbu, "čao."
"Počkej přece!" volala jsem a pustila se za ním ze schodů.
Na jednom z nich jsem ale špatně došlápla a zřítila se dolů. Sousedka mi volala po pár minutách sanitku. On se nezastavil. Odvezli mě s otřesem mozku a zlomenou nohou těsně nad kotníkem.

"Od toho tak kulháš?" přerušil mě Filip.
Přikývla jsem. "Špatně to srostlo."
"Zatím z toho nejsem moc moudrá," zamumlala Sandra, "takže on věděl, jak se tam ta náušnice dostala?"
Další přikývnutí. "Ale všechno mi došlo a o pár týdnů později v parku. Tvůj táta tam byl se svojí milenkou…"

"Lado?" vzdychla jsem šokovaně.
Líbající dvojice se od sebe odtrhla.
"Co ty tu děláš?" vykoktali společně.
"Co já tu dělám? Snad vy, ne?" vřískla jsem rozhořčeně a pak se mi rozsvítilo. "Teď už chápu, proč jste to hodili na mě - protože jsi zasnoubená s Karlem!"
"Ale no tak, nevyváděj…" chlácholila mě ona.
"Nevyváděj? Oba jste hnusný! Ale počkat… ta moje náušnice… Jak?"
Oba se usmívali natolik samolibě, že mi z nich dělalo špatně. A pak se mi rozsvítilo podruhé. "Ty jsi mi je ukradla?"
Nevěřícně jsem na ni zírala, zatímco ona si bez zájmu sloupávala lak z nehtů. "To je hloupost."
"Já ti dám hloupost!" vykřikla jsem a ohnala se po ní. "Mohlas mi je ukrást kdykoliv, když jsme se společně učili ájinu."
Vašek mě zarazil. "Hele brzdi, krásko. Musím ti připomenout, že to ty jsi Naděždě řekla, že se ti líbím. Tvojí náušnici našla u mě v posteli a tebe našla sousedka u mě pod schody. Už jsem Naděždě stihl vysvětlit, že se tě prostě nemůžu zbavit, protože mě chceš mít pro sebe…"
"Co?"
"No… komu myslíš, že bude věřit? Tobě, když jsi v tom až po uši, nebo mně? Já jsem šťastně zadaná a mám se vdávat. Fakt si myslíš, že ti uvěří, že s Vaškem spím já? A že jsem ti ještě ukradla náušnici?" shrnula situaci Lada.
Jako kapr jsem otevřela a zavřela pusu.
"Cokoliv řekneš, bude vypadat, jako že kopeš kolem sebe…" přisadil si Vašek.
A já musela uznat, že v tomhle má nejspíš pravdu. Už teď to znělo šíleně. Ale no… byla to pravda. "Já jí to vysvětlím," nedala jsem se.
"Být tebou, tak jí neříkám nic. Nechce s tebou mít nic společného, copak ti to nepsala? Neuvěří ti…"
Psala. Nenávistných zpráv mi jen za pár dní v nemocnici přišlo snad milion.
"…a ještě se jí přitíží a potratí," postrašila mě Lada.
"Je něco s fazolkou?"
"Nic, co by nespravila trocha lásky a péče, jakmile mi odpustí ten úlet… s tebou. Ale nesmí se rozčilovat."

Oba mladí na mě koukali jako na husu do flašky.
"Teta Lada? Tátova druhá žena?" vzpamatoval se první Filip.
Kývla jsem. "Mám za to, že to spolu nikdy neskončili. Ani když si Lada vzala Karla a pak…"
Sandra užasle zapískala. "Ale jak jste to mohla tak nechat?"
Pokrčila jsem rameny. "Naděžda byla už tak rozčilená. Bála jsem se, že kvůli mně potratí a navíc mi stejně neuvěří. Pak bych to celé jen zhoršila. A říkala jsem si, že to na ně časem praskne samo. Že zas někde nechají náušnici, nebo něco… A pak by máma možná přišla za mnou. Já bych jí to konečně vysvětlila a bylo by všechno v pořádku."
"Jenže nepřišla," podotknul rozmrzele Filip.
"Ne. A pak jsem tě po letech objevila ve třídě šesťáků, co jsem je přišla učit zeměpis…"
To už se usmál. "Jak jsi věděla, že jsem to já?"
"Tušila. Tvoje máma se nikdy nevdala, takže ti dala své rodné příjmení. Stačilo se tě jen zeptat, jak se jmenují tvoji rodiče."
"A vy jste se někdy vdala?" uplatnila Sandra přirozenou zvědavost.
"Jednou. A měla jsem holčičku. Ale oba zemřeli při autonehodě dva roky předtím, než jsem poznala Filipa."
"To je mi líto," zamumlala, zatímco její nastávající mi stiskl konejšivě ruku. Tuhle historku už znal.
"Jak jste se vy dva spřátelili?" napadlo ji potom.
Usmála jsem se. "Šla jsem si do jejich třídy pro křídu. Už měli po hodině. A on tam seděl s rozškubaným sešitem matiky a brečel."
Podezíravě švihla po Filipovi pohledem. "No co. Zvoral jsem písemku a štvalo mě to," bránil se.
"Tak jsem mu nabídla, že mu něco vysvětlím. Učila jsem i matiku, ale ne jejich třídu. A pak jsem ho začala tak nějak doučovat… Jen jsem si nebyla jistá, jak by reagovala Naděžda, tak jsme se domluvili, že si to necháme pro sebe."
Nastalo ticho.
"Tak co? Musím na svatbu?"
"Dovezu ti buchtičky. Ale stejně si myslím, že by máma měla vědět pravdu."
"Filipe, nech to být. Je pozdě. Nesypej sůl do starých ran."
Povzdechl si.
"Slib mi, že nic neřekneš. Nebo budu litovat, že jsem otevřela pusu."
"Slibuju," vzdal to.
A já byla přesvědčená, že minulost je lepší nechat spát.

Rozhovor s Terezou Melišovou (2.1.2018)

3. ledna 2018 v 18:56 | Nisa |  Rozhovory
Tereza Melišová, žijící aktuálně v Hradci Králové (ačkoli svou stopu zanechala například i v Praze), je úspěšná blogerka a maminka malého a chytrého, hyperaktivního Kuby. A právě o něm a o své milované fence Seibn nejraději píše od podzimu 2015. Nejen na blogu, ale i na Facebooku. Je to žena, která má věčně co dělat, nejen proto, že se tak ráda angažuje v pomoci druhým a miluje svou práci PR manažerky. Už jste četli knížku Dítě jménem Kuba? Pokud ne, mojí recenzi najdete TADY. Pokud ano, určitě vás potěší následující rozhovor. Protože Terezu její fanoušci milují.

Ten sám o sobě vznikl jako obrovská hra osudu. A můžete za to vy - moji čtenáři a fanoušci Terezy Melišové. Nebýt toho, že jsem autorce předávala vzkaz od fanynky, nejspíš by k oboustrannému kontaktu nedošlo. Jenže stalo se a mě napadlo, že si paní Melišovou vyzpovídám. Protože ono je na co se ptát. Souhlasila v rámci možností, které byly přijatelné pro nás obě. Já poslala otázky, ona odpověděla. Ne, že bych se s paní autorkou nechtěla vidět (u většiny rozhovorů si potrpím na osobním kontaktu), ale tento, tedy už loňský rok, jsem na to opravdu neměla prostor a Tereza Melišová také ne. Šlo tedy o to, rozhovor uskutečníme buď takto, nebo vůbec. Přišlo mi lepší nenechat si ujít příležitost. A tady máte výsledky naší společné práce. P.S.: Datum v závorce je den, kdy mi dorazily odpovědi.

Já ještě jednou děkuji autorce za spolupráci mezi vánočními svátky a přeji nejen jí, ale i vám - čtenářům - krásný nový rok 2018! :-)

1. Angažujete se hodně v charitě. Co vás k tomu dovedlo?
Vždycky jsem ráda pomáhala. Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času u dědy na vesnici a obcházela tam babičky a ptala se, zda nepotřebují třeba na nákup nebo s něčím pomoci doma. A asi mě k tomu dovedl Kája Mařík :-) - milovala jsem ho :-)

2. Vzpomenete si na nějaký zážitek spojený s touto vaší činností, který ve vás dlouho zůstal?
Tak to opravdu není jednoduché. Těch momentů bylo hodně. Nejsilnější je vždy setkat se osobně s někým, komu jsme mohli pomoci. A nejvíce mě osobně zasahují příběhy nemocných dětí. http://pomahatsradosti.cz/

3. Jste brána jako pracující vytížená svobodná maminka. Umíte si představit, že byste zvolnila a byla například "jen" ženou v domácnosti, nebo byste se nudila?
Představit si to samozřejmě umím, na tom není nic těžkého. :-) Ale rozhodně bych se nenudila. Věděla bych o mnoha aktivitách, které bych chtěla dělat, a na které teď bohužel nemám čas a prostor.

4. Jaké byly Vánoce s Kubou? Případně jaké bude nadcházející léto?
Vánoce byly skvělé. Vždycky jsem je milovala a od té doby, co mám Kubu, tak ještě mnohem víc. Bylo úžasné sledovat ty jeho rozzářené oči. Jak reagoval na zvoneček, na rozsvícený stromeček… Trávili jsme je s mou mamkou a bráchou, takže jsem byla obklopena těmi, které mám nejradši.
A co léta týká, určitě mám v plánu zase nějakou cestu. Loni jsme sami autem projeli 7 států Evropy, v autě spali, při usínání se koukali na měsíc a bylo to úžasné. Zatím ještě nemám žádný pevný plán, ale určitě něco uskutečníme.

5. Ráda cestujete, pokud vím. Kam byste se ještě ráda podívala? Máte nějaký sen?
Ano, miluji cestování. Poznávání nových zemí, míst, kultur, setkávání se s lidmi. A jsem šťastná, že to má Kuba stejně. Od malička je na cestách skvělý :-), hrozně ho to baví. A kam bych se ráda podívala? Úplně všude. :-) Jen na něco si budu muset ještě počkat, až budu mít pocit, že Kuba zvládne x hodin v letadle. :-)

6. Co dělá Tereza Melišová ve volném čase? Má vůbec nějaký?
Já si ráda čtu. Také hraji v divadle. A ve volném čase pomáhám druhým. Nejsem za to nijak placená, vše dělám ze své iniciativy, dobrovolně, a právě ve volném čase. :-)

7. Jak to vypadá s pokračování knížky Dítě jménem Kuba?
To se snad brzy dozvíme. :-)

8. Našla jste se v psaní natolik, že byste psala dál, i kdyby třeba ne o Kubovi?
Klidně bych psala, psaní mám moc ráda. Jen je Česká republika moc malý rybník a já v tomto směru nemám takové ambice, abych si knížku, propagaci, distribuci atd. dělala sama. Jinak se na tom opravdu vydělat nedá. Takže se zaměřuji na to, co mi nějaké peníze nese - tedy moje práce, která je zároveň i mým koníčkem, což je skvělé. :-)

9. Na knihu se najdou reakce, že by Kuba mohl občas dostat na zadek. (Hodnocení mých známých a komentáře na Databazeknih.cz - pozn. blogerky.) Jak se vy díváte na fyzické tresty dětí?
Tuto reakci čtu poprvé od vás. :-) Kuba je v knížce ještě hodně malý a nemyslím si, že by měl dostávat na zadek. Je to skvělý, slušný kluk, který pomáhá ostatním a všude ho všichni chválí, jak je slušně vychovaný. A co se týká fyzických trestů - nejsem jejich zastánce. Vám by se líbilo, když byste měla jiný názor nebo udělala něco, co se vašemu příteli nelíbí a on by vám rovnou jednu ubalil? Mně tedy ne. S Kubou vedu diskuzi, bavíme se o věcech, umím být i přísná a myslím, že to své ovoce nese.

10. Máte pocit, že se od popularizace blogu/vydání knížky váš život změnil?
Ne, rozhodně se nijak nezměnil. Nebo já ten pocit nemám.

11. Narazila jsem na rozhovor s vámi o tom, jak jste hubla po porodu. Povedlo se vám to. Máte nějaký další cíl či předsevzetí?
Povedlo. :-) Ale povedlo se mi zase něco nabrat, pak zase zhubnout a pak zase něco nabrat. Vše je to o jídle, a hlavně o hlavě. Takže teď jsem zase ve fázi, kdy bude potřeba dát něco dolů. Rozhodně na tom ale nejsem tak špatně, jako jsem byla po porodu. :-)
A dalším cílem? Ráda bych z projektu Pomáhat s radostí udělala neziskovou organizaci, abychom mohli pomáhat i finančně a více.

12. A musím se zeptat. Jaký je nyní váš vztah k jídlu? Hřešíte? Jaké je vaše oblíbené?
Hřeším, to víte, že hřeším. Zrovna teď jsem několik týdnů hřešila a obalovala si nervy oříškovou čokoládou - bohužel se neobalily jen nervy. :-)

13. Působíte velice pozitivním dojmem. Jak bojujete proti špatné náladě?
Jsem ráda, že tak působím. :-) Snažím se být pozitivní a na věci nahlížet z toho lepšího světla. A proti špatné náladě bojuji tím, že něco dělám. Nejhorší je si lehnout a užírat se. Anebo právě pomocí druhým. To je super lék na špatnou náladu. :-)

14. Co pro vás znamená práce PR manažerky? Čím jste chtěla být jako malá?

Jako malá jsem chtěla být popelářem :-) - chtěla jsem jezdit vzadu na tom autě. Pak jsem chtěla být zvěrolékařkou. Nakonec jsem po gymplu vystudovala mediální a komunikační studia a pak bohemistiku a nějak mě to zaválo tímto směrem a jsem za to moc ráda. Svou práci miluji a jak jsem již psala výše, je pro mě i koníčkem.

Dva díly trilogie: Nocte a Verum

1. ledna 2018 v 12:04 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Courtney Cole
Národnost: americká

Anotace NOCTE: Jmenuju se Calla Priceová. Je mi osmnáct a je mě jen půl. Moje druhá polovina - moje dvojče, můj bratr Finn - je blázen. Miluju ho. Víc než život, víc než cokoli. A i když se děsím toho, že mě stáhne s sebou dolů, jsem jediná, kdo ho může zachránit. Dělám, co můžu, abych si udržela zdravý rozum, ale topím se v tom čím dál víc. Takže se chytám stébla. Dare DuBray. Je můj zachránce a můj antikrist. V jeho náruči se cítím v bezpečí. Ale taky se v ní bojím, že nevím, kam patřím. Bojím se, že jsem ztracená. Uzdraví mě, zlomí mě, bude mě milovat i nenávidět. Má moc mě zničit. Možná je to v pořádku. Protože to vypadá, že Finna zachránit nedokážu, a nemůžu milovat Darea, aniž bych všem ublížila. Proč? To kvůli tomu tajemství. Tajemství, které se tak moc snažím rozlousknout, že jsem vůbec nečekala, že to přijde. Taky vás to překvapí. Zdroj

Můj názor: Knihu vesměs tvoří dva prvky. Milostná linka mezi Callou a Darem je první. A pokud nejste na typické slintání nad něčí neodolatelnou krásou, asi vás to bude trochu štvát. Pokud naopak takové čtení rády hltáte (tajemný sexy kluk, dámy), budete nadšení. Navíc mě hrozně hřálo u srdce Dareovo chování vůči Calle. Víte, ona je zlomená. Přišla o mámu a její bratr je blázen. A on... nikam neodešel. Miluje. Víc si přečtěte sami. Protože s poslední stránkou o něm možná budete pochybovat.

Druhý prvek je šílenství bratra Finna. A všudypřítomné tajemství. Kniha má těžkopádnou atmosféru. Shrňme si to ještě jednou - umřela vám máma, bydlíte v pohřebním ústavu, je tu tajemství a váš bratr je blázen. Bojíte se o něj. Nebo byste se měli spíš bát jeho? Tuhle otázku si kladete zejména, když se vypravěčem stává Finn. Odpověď vás překvapí. A budete chtít znát odpovědi. Proto se bez problémů a rychle pročtete na konec. Mám ráda knihy s nečekaným zvratem.

Problémem příběhu je ovšem to, že se tam vlastně nic moc neděje. Nijak záživně se nemění ani kulisy příběhu. A postav je komorní počet. Kladu si ovšem otázku jestli právě to také nepřispělo k potržení atmosféry v knize. Stagnující, těžká, mírně depresivní, zmatená, vystrašená, zoufalá. To všechno z knihy budete cítit.


Plusy: atmosféra, zvrat, obálka knihy
Mínusy: málo postav, stagnující děj
Hodnocení: 80%


Anotace VERUM: Jmenuji se Calla Priceová a topím se. Můj nový svět je temný, temný oceán a všechna tajemství mě tlačí ke dnu. Můžu vůbec někomu věřit? Už nevím. Lži jsou jako spirály. Točí se a kroutí, oslepují mě svými trny a hadími jazyky. A když už si myslím, že jsem našla pravdu, všechno ze dna vystoupí. A obklopí mě temnota. Ale pravda mě osvobodí. Je jen kousek přede mnou, můžu se jí skoro dotknout. Ale i když září a třpytí se, vidím její blyštivé tesáky a vím, že mě rozerve. Zničí. Bojíte se? Já ano. Zdroj.

Můj názor: Zcela zapomeňte na to, co jste cítili při čtení prvního dílu. Atmosféra se mění, protože se mění postavy i prostředí. Takže konečně se na pozadí hledání odpovědí i něco děje. Kniha je živější. A to všechno z minula nahrazují dvě jediné emoce - touha po lásce (milostná linka je zpět a nikdy nikam neodešla) a totální zmatení. Nejenže o tom budete číst, vy se tak budete cítit spolu s Callou. A budete chtít na autorku začít křičet, že to už stačí, že toho máte po krk. Chcete odpovědi a ne tenhle zmatený souvislý text a postavy, které vám nic nechtějí říct. Vydržte. Ono to má svůj důvod. A budete koukat. Zase. Možná trochu víc, než u prvního dílu.

Až si říkám, jestli to autorka trochu nepřehnala. Protože v současnosti toho nakonec máte v rukou velmi, velmi málo. Najednou netušíte nic. A třetí díl může skrývat vlastně cokoli. Nápad brilantní, ale... jsem dost netrpělivý čtenář. A bojím se. Toho, co z toho nakonec vyleze. A ty negativní pocity zmatenosti se do mě natolik zažraly, že ačkoli vím, že k tomu je pádný důvod, ubírá mi to subjektivní procenta a nemůžu s tím nic dělat. Snažila jsem se, leč můj mozek si trvá na svém.

Plusy: více postav, více drobností ozvláštňujících děj, zvrat, obálka kniha
Mínusy: chování postav, které bez kontextu konce chcete nakopnout
Hodnocení: 80% (Chování postav hodnocení vůči prvnímu dílu snižuje, zvrat naopak převyšuje - takže jsme na stejném počtu.)


Nakonec vyzdvihnu krásnou obálku a přidám doporučení, že knížky ocení víc asi mladší ročníky.