Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Milostný ping pong

6. prosince 2017 v 10:52 | Nisa |  Literární šuplík - love story
A byla to pravda. Stalo se to. Nebylo pochyb. Líné podzimní slunce se prodíralo skrz závěsy, zatímco ochromená tíhou minulých událostí Iva stále nehybně ležela v posteli a zírala do stropu. Neměla odvahu podívat se doleva. Na místo, kde vedle ní stále spal Šimon - její dlouholetý kamarád. Znali se už od školky a včera… včera se spolu vyspali. Jenže to nebyl žádný přirozený vývoj jejich láskyplných citů. Mezi nimi žádná láska nebyla. Tedy aspoň z její strany ne. Jak na tom byl on, tušila už hodně dlouho. To byl taky jeden z důvodů, proč se to nemělo stát. Ale teď to nebylo to hlavní. Šlo hlavně o to, že byla zamilovaná do jiného. Zamilovaná a zadaná.

Dlouze, ale tiše si povzdechla. Co teď? Netušila. A kdyby nezaslechla nenápadné vibrování svého telefonu, asi by ještě dlouho neměla důvod vstát. Toužila se před světem schovat pod deku a předstírat, že jí se nic netýká.
Shodila nohy z postele a natáhla se pro své rifle ležící na zemi. Vylovila z kapsy mobil. Jeden zmeškaný hovor z právě teď a tři textové zprávy od Tomáše.
MILÁČKU, MOC MĚ TA HÁDKA MRZÍ, POJĎ DOMŮ.
Ivu také ta hádka mrzela. Víc ji však mrzely její následky.
KDE JSI?
V pekle.
LÁSKO, ZAVOLEJ, MÁM O TEBE STRACH.
A ona měla strach o to, co udělá, až mu sdělí, co provedla. Věděla totiž, že mu nedokáže lhát.
Dlouze se nadechla, přemohla chuť brečet a napsala odpověď:
NEBOJ SE O MĚ. ZA CHVÍLI JSEM DOMA.
Pak se potichu začala oblékat, naškrábala krátký vzkaz o tom, že musela jít, a vypadla ze dveří.

Sotva se ocitla na chodbě v jejich bytě, věděla, že stojí opodál a sleduje ji. Mlčky se otočila. Stál opřený o futra dělící chodbu a kuchyň.
"Kdes byla?" zeptal se.
Několikrát se krátce nadechla a rozpačitě kousla do rtu, než odpověděla.
"U Šimona."
Krátké, výstižné a s výrazem její tváře všeříkající. Sklopila pohled. Naštvaně začal prsty bubnovat o futra. Nedíval se na ni. Nezvládl by to. Ten vztek.
"Takže jsi s ním spala," konstatoval po chvíli.
Začala zmatečně vysvětlovat.
"Já… my… tolik jsme se teď hádali a… on tam byl a…"
"Nechci to slyšet," utnul ji slovně i patřičným gestem a za třískotu dveří zmizel v obýváku.
Osaměla. Sesunula se na zem zády opřená o zeď a po tvářích jí začaly stékat tiché slzy.

Nevěděla, kolik času uběhlo, než se zase objevil vedle ní. Pohlédla na něj s výrazem odevzdanosti a dlaní otírala ubrečený obličej.
"Je tohle konec?"
Nic neřekl, jen natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. Nechápala. Ale využila příležitosti, aby řekla to jediné nevyřčené, co ještě stálo za to vyslovit.
"Miluju tě."
Políbil ji. Nic víc, nic míň. Prostě se líbali. A když se od sebe odtáhli a on ji pohladil po dlouhých černých vlasech, zašeptal jen: "Už mi to nikdy nedělej."
Přikývla, ztracená v jeho zelenomodrých očích. Pak ji k sobě přitiskl a dlouhou dobu tak stáli.

Už asi hodinu seděl u baru a popíjel několikáté pivo. Nechtělo se mu domů. Tedy na místo, kde si dřív připadal jako doma. Teď si tam připadal divně. Protože tam bydlel s ní. A cokoli mu připomínalo ji, mu připomínalo i to, co udělala. Sice jí slíbil (a taky sobě), že to překonají, že ji miluje, ale realita pokulhávala… Nemohl to dostat z hlavy. Miloval ji, ale nemohl. A rvalo ho to na kusy. Kolikrát měl chuť prostě s něčím praštit. A když si teď uvědomil tuhle potřebu, odnesl to půllitr s pivem. Jedním prudkým máchnutím ho shodil na podlahu. Prostě musel. Překvapený barman, který si tam do téhle chvíle něco šudlal zády k němu, se prudce otočil.
"Sorry, kámo, zaplatím to," řekl mu jen a jal se vytahovat peněženku.
Stejně byl čas se zvedat.

Našel ji v kuchyni pobíhající kolem napůl hořící večeře. Zřejmě ani ona neměla svůj den. Ale hladina alkoholu v krvi mu bránila v tom vzít na to ohled. Spíš naopak. Najednou mu přišlo strašně komické, jak tam tak stála pocuchaná se zástěrou poprskanou od omastku a snažila se zachránit maso nezáměrně flambované na pánvičce. Vlastně stejně marně jako jejich vztah. Dávno bylo nejspíš všechno na škvarek.
"Ahoj, prosím tě, promiň, vůbec se mi dneska nedaří… Nemohl bys aspoň prostřít?" pozdravila ho.
Neodpověděl. Jen něco zamručel a velice neochotně se přesunul ke skřínce s talíři.
"Sakra!" zaklela mezitím Iva, co se popálila o pánvičku a máchala rukou ve vzduchu.
Zíral na ni zamyšleně beze slova.
"Nechtěl bys mi pomoct?" ozvala se již poněkud rozladěná jeho počínáním.
"Možná by ses měla přestat snažit…" konstatoval.
Nechápavě nakrčila obočí. "Co?"
"S tím jídlem… nebude to stravitelný. A se vším ostatním asi taky."
Zaskočená jeho slovy se opřela rukama o zadní opěradlo nejbližší židle a nespouštěla z něho oči. "Jak to myslíš?"
Zamračil se. Na hlubokomyslné debaty neměl náladu. Vlastně najednou neměl náladu vůbec na nic. Jen na jedno.
"Máme pivo?" zeptal se.
Pořád ještě překvapená zmohla se jen na zamítavý pohyb hlavou.
Znova se zamračil. "Tak si na jedno zajdu."
"Ale vždyť si zrovna přišel," namítla a vyšla mu vstříc.
"No a? Chci pivo," trval si na svém.
"Ale… už jsi pil, cítím to z tebe. A co večeře?"
Obličej mu zkameněl vzteky.
"Mě nezajímá tvoje pitomá večeře!" zakřičel a štrádoval si to zpátky na chodbu.
Nechápajíc nic se vydala za ním. "Tomáši…"
Nereagoval. Obul si boty a otevřel dveře. A než ji tam nechal stát, řekl jen: "Nečekej mě, zdržím se přes noc."
A oba věděli, co to znamená.

Tedy tušili. Nebyl si jistý svým záměrem, ale věděl, že se nějak těch hrozných pocitů zbavit musí. Vsadil na teorii - oko za oko, zub za zub. A pak bude líp. Přesně to si říkal, když na nedaleké diskotéce sbalil první dosti přiopilou slečnu - tedy snadnou kořist - a rozdal si to s ní kousek ode dveří na nechutně pozvracené pánské toalety. Svoje myšlenky zahalil vztekem, nevnímal nic jiného. Ani vzdechy oné blondýny tuhé jako prkno, nebo urputně zvonící telefon, na který se snažila dovolat Iva, aby plná děsu zabránila tomu, co se právě dělo. Když jí dlouho nebral telefon, vzdala to a rozbrečela se.

Přišel domů ráno, přesně jak avizoval. Prásknutí dveří donutilo Ivu vyjít z ložnice. Stála na jejím prahu oblečená v noční košili a sledovala výjev před sebou. Ten, kterého se sice nejvíc bála, ale vlastně ho čekala. Tomáš zelenobílý v obličeji stále ještě v nestřízlivém stavu se opíral o vysoký botník s výrazem, co se dal vyložit buď jako - je mi tak zle, že je mi všechno jedno -, nebo méně komplikovaně - prostě je mi to jedno. Měl zpola vykasanou košili a rozbitý ret.
"Řekneš mi, co se ti stalo?" zkusila to po dobrém.
"Jeden debil se mi připletl do cesty…" zahudral odpověď.
"Cos mu provedl?"
Pokrčil rameny. "Krom toho, že jsem ojel jeho ožralou holku? Nic."
I když si byla téměř jistá, co v noci dělal, ta stoprocentní jistota ji přibila na místě.
Pokračoval. "Myslel jsem si, že ti to vrátím. Že mě to pak přestane žrát, víš…"
"A?"
Rozhodil rukama. "Nepřestalo. A ten sex nestál za nic."
Pak se skoro až pobaveně ušklíbl, zatímco její tvář se stáhla do bolestné grimasy.
"Ale ty víš, že mě to mrzí…" oponovala, "miluju tě."
"Mrzí, mrzí, udělalas to. Chrápala jsi s ním!" rozkřikl se.
"Ale jenom proto, že…"
"Kurva, mě to nezajímá, mě Adriana vlezla přímo do postele a stejně jsem ji poslal pryč!"
To už se jí v očích nahromadily slzy. Měl pravdu. Adriana, jeho bývalá ho skutečně před čtvrt rokem začala znovu uhánět. Ale copak nechápe, že tehdy to bylo jiné? Tehdy se ještě tolik nehádali, neřešili rozdílné názory na to, kde chtějí bydlet, a hlavně ho vídala… To bylo ještě před tím jeho povýšením. Připadala náhle tak sama, a když už byli konečně spolu, tak se jen hádali. Po jedné takové stupidní hádce, která začala zrušenými plány na víkend, se sebrala vybrečet k Šimonovi. A on tam byl a…
"Ujela jsem, ok? Ale miluju tě," zopakovala.
"Já vím, ale nezvládnu to…"
"Takže konec?"
Jenom kývl. Odešla do ložnice balit kufr, který si před spaním opřela o jednu ze zdí.

Tenhle parný den se opravdu vyvedl. A byl by jistě ještě mnohem hezčí, kdyby neseděla se Šimonem na zmrzlině a sklesle mu nevykládala události posledních dnů.
"Cože udělal?" rozčílil se nevěřícně.
Mlčky přikývla.
"Tak na to můžu říct jen jedno - že je to pěknej idiot, když nechá holku, jako jsi ty."
Lehce se usmála. To, co řekl, ji potěšilo. Samozřejmě. Ale zároveň v ní narůstala chuť se ho zastat.
"Tak ale zase chápej… Podvedla jsem ho…"
"No a?" vyprsknul. "Jako by se to nikdy nikomu nemohlo stát. Můj táta měl po tom, co narodil můj starší brácha, milenku půl roku. Kdyby mu to máma neodpustila, nikdy se nenarodím…"
"Tvůj táta?" zopakovala šokovaná Iva. "Vždyť vaši působí tak šťastně…"
"Taky jsou," souhlasil, "ale ne vždycky tomu tak bylo. To hlavní je, že to nevzdali."
To hlavní je, že to nevzdali. Se zamyšlením si tu větu přehrávala v hlavě a kousala se přitom do rtu, až jí začal krvácet.
"Teče ti krev," upozornil ji a nahnul se, aby jí prsty setřel červenou tekutinu z brady a rtu.
Ve chvíli onoho dotyku jimi oběma otřásl třetí hlas. Patřil Tomášovi.
"Koukám, že neztrácíte čas," pronesl uštěpačně.
Zmateně na něho hleděla. "Já…"
Podrážděně se do toho vložil Šimon - vstal a naproti Tomášovi prohlásil: "Hele kámo, co ti vadí? I kdyby, poslal si ji přece k vodě."
A po těch slovech přiskočil k Ivě a políbil ji dřív, než stihla protestovat. Překvapenému Tomášovi přeběhl přes tvář bolestný výraz. Ani jeden ho však nemohl vidět. Zaťal pěsti a nadechl se. Šimon měl bohužel v jednom pravdu, poslal ji k vodě, tak jaká měl teď práva? Když se od sebe odtrhli, Iva na něj hleděla trochu s obavou. Cítil to. Přinutil se nezabývat se tím.
"Jen, když už jsme se tu potkali, napadá mě, jestli přijdeš na grilování k Lauře."
Byla to otázka bez otazníku na konci. Na tuhle událost při tom všem úplně zapomněla. Laura byla jejich společná kamarádka víc jak rok. Ona a její manžel Erik. Chodili k nim párkrát do roka na pokec.
"Jestli chceš, abych šla."
Pokrčil rameny. "Je mi to jedno, už jsem jim sdělil, jak se věci mají. A řekl, že přijdu s Andreou. Takže, jestli ti to nevadí… určitě tě taky rádi uvidí."
"Přijdu," vykoktala překotně a mlčky zpracovávala tu nepříjemnou informaci - bude tam s Andreou.

Seděl na zahradě v hnědém pleteném svetru, částečně zabrán do rozhovoru s Erikem, ruku Andrey omotanou kolem pasu, a pozoroval ji. Seděla dost daleko od něj. U dlouhých bíle prostřených stolů a povídala si s Laurou. Smála se. Iva. Přišla sama. Vrtalo mu to hlavou. Proč přišla sama, a ne se Šimonem? Počítal s tím, když je tuhle viděl. A chtěl ji naštvat. Nechtěl si připadat pitomě, až se tu budou předvádět. A tak rychle sdělil Lauře s Erikem, že se rozešli, a přesvědčil je, že si s sebou oba vezmou jiný doprovod. Aby ukecal Andreu, která to teď rozehrála s nějakým vysokým motorkářem, musel ji vzít na dost drahou večeři. A teď se zdálo, že zbytečně. Iva přišla sama.

"Holka, já se ti divím, že se ti na to chce dívat," prohlásila zrovna Laura.
Iva potřásla hlavou. Nechtělo, ale co měla dělat? Snažila se, alespoň pohled upírat jinam. Zrovna teď letmo zahlédla, jak Andrea položila hlavu na Tomášovo rameno a on jí stiskl dlaň.
"Mně to bylo hnedka divný, že byste oba už někoho měli…" pokračovala hostitelka ve svém monologu.
"On si to nejspíš myslel. Ale to jen Šimon trochu blbnul. Každopádně mu to umožnilo přiznat, že se začal tahat s ní…"
"To brzo teda," neodpustila si Laura, "možná jsi ho podvedla, ale co je moc, to je moc. Takhle ubližovat by ti vážně nemusel. Copak jsi mu neříkala, že ho miluješ?"
"Víc než jednou. Je mu to fuk."
Po těch slovech otočila hlavu zpět ke své kamarádce.
"Burgery už budou. Dojdu do kuchyně pro chleba."
Vstala a zašla se dovnitř, aniž by postřehla, že se Tomáš vydal za ní.

"Podáš mi pivo z ledničky, když tam stojíš? Venku už došlo a Andrea by ještě jedno chtěla."
Hodila po něm znechucený pohled a následně i pivo.
"Au, chceš mě zabít?"
"Špatný nápad by to nebyl," ucedila a kráčela z místnosti.
Prudce ji popadl za paži a otočil zpátky k sobě. Ignoroval její bolestné vyjeknutí.
"Jo? A to proč jako?"
Zamračila se. "Ještě se tak blbě ptej, pane Holku-si-najdu-snadno-a-rychle."
Šokovaně se zasmál. "Tobě vadí Andrea? A co ty a Šimon? Ty můžeš, já ne?"
"Mezi mnou a Šimonem nic není. Nechal se jen snadno vyprovokovat. Byla to jen pusa. Nikdo neřekl, že jsme spolu. Ale ty, ty si dotáhneš slečnu Vlezla-mi-do-postele až sem, k našim přátelům a představuješ ji tu. Držíte se za ruce a tulíte jako by nic! A to už sakra něco je!"
Zíral na ni s téměř otevřenou pusou. Ječela na něho s takovou razancí, že až zrudla ve tvářích. Obvykle to miloval. Byla děsně rajcovní. Teď ale sotva vnímal. Nikdo neřekl, že jsme spolu. Byla to jen pusa. Začínal chápat, že je něco špatně.
"Vy nejste…"
"Ne, ale ty si to užij, ignorante jeden! Věděls, že tě miluju, a stejně ti to nestačilo. Vynadáš mi, ok. Vrátíš mi to, ok. A teď se ještě taháš pár dní po rozchodu s jinou přímo přede mnou. Už máš té pomsty dost? Protože já jo. Užij si to. A já si jdu s dovolením teď užívat taky."
S těmi slovy ho tam nechala samotného. Bylo to zvláštní. Když ho podvedla, nedokázal myslet na nic jiného, než na tu nevěru. Ale teď, když už spolu nebyli, nedokázal myslet na nic jiného, než že řekla, že ho miluje. Jakmile vyšel ven, zjistil, že popadla svou bundu, omluvila se a odešla pryč.

Diskotéková světla a dostatečný přísun alkoholu konečně zafungovaly. Cítila, že se konečně uvolňuje. Já si jdu s dovolením teď užívat taky. Přesně na tuhle větu myslela, když se k ní přitočil fousatý chlap jako hora. Tancovali, ona blýskala úsměvy a snažila se věřit, že to dokáže. Pak ji neznámý sjel rukou na zadek.
"Tu ruku bys měl dál výš," zakřičela skrz hlasitou hudbu.
Zazubil se, jako by ji zkoušel.
"Tu ruku dolů," zopakovala.
Stále se nic nedělo.
"Neslyšels, co dáma říká?!" ozval se nečekaně známý hlas.
Tomášův. Stál tam a měřil se s cizincem pohledem.
"Ona je tu snad s tebou?" zahuhlal podrážděně.
"Nejsem!" vykřikla konečně, když se vzpamatovala. "Vlastně mi sahej, kam chceš. A vůbec…," při těch slovech se rozešla směrem k podiu. "…nevidím důvod, proč by se pánové nemohli trochu pobavit. Co myslíš, bude se jim můj striptýz líbit tolik jako tehdy tobě?"
Ano, dávala si dobrý pozor, aby se Tomáš držel v závěsu za ní. A zrovna, když se škrábala nahoru, strhnul ji zpátky.
"Tak myslím, že už trochu přeháníš," zakřičel.
Zasmála se a s o to větší urputností se jala lézt na pódium.
"A už toho mám dost," konstatoval, znovu ji strhnul k sobě a přes veškeré protesty si ji přehodil přes rameno.
Takto obtěžkán vřeštícím nákladem se vydal ven.

Teprve v chladné podzimní noci ji postavil zpátky na nohy. Vteřinu těžce oddechovala, než začala mluvit.
"Zbláznil ses? Co to sakra děláš, ty jeden idiote?" prskala jako naježená kočka a rozhazovala při tom rukama.
"Tím si nejsem tak jistej," přiznal se a udělal to jediné, co chtěl udělat už tak dlouho.
Políbil svou černovlásku. Vášnivě a majetnicky. Žádný striptýz pro cizí chlapy. Žádný Šimon. Tahle holka byla, je a bude jenom jeho. Naléhavost a urputnost jeho počínání ji překvapily. Dotlačil ji k nejbližší zdi a znemožnil útěk. Stejně chtěla protestovat jenom zlomek sekundy. Tenhle chlap patřil k ní. Donesl ji do jeho nedaleko stojícího auta a milovali se tam.

Ráno. Skoro si nepamatovala, jak se dostali do jejich bytu. Tedy dříve jejich, teď tu bydlel sám. Dívala se na něj, jak se obléká, a nemohla se vynadívat. Myslela si, že už to nikdy neuvidí.
"Poslyš… znamená ta noc něco?" přerušila s obavou ticho.
Oblečen, neoblečen, vrhl se zpět k ní do postele.
"Chtěla bys, aby jo?"
Mlčky kývla a sklopila hlavu. Měla pocit, že brzo začne brečet. Chytil ji za bradu a donutil podívat se mu do očí.
"Vezmi si mě," zašeptal.
Překvapená Iva chvíli luštila smysl jeho slov a pak začala horečně přikyvovat na souhlas.
"Ano, ano, ano!" křičela a vrhla se mu kolem krku.
Slzy se jí skutečně valily z očí, ale z úplně jiného důvodu. Byla šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 6. prosince 2017 v 18:46 | Reagovat

Milá Niso,
nevím sice, jak to děláš, ale vždycky mě dějem úplně přikováš. :-)

2 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 9. prosince 2017 v 17:54 | Reagovat

Musím souhlasit s Nisou. Moc nečtu povídky na blozích, protože málokdy za něco stojí. Ale tohle je bájo, jen tak dál! :)

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 15. prosince 2017 v 7:13 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že tomu tak je, děkuji. :-)

[2]: Díky, mám radost, že se ti moje tvorba líbí. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama