Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Líčení hnusného večera

15. prosince 2017 v 6:53 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
LÍČENÍ HNUSNÉHO VEČERA
---
Hledala jsem něco kratšího, co by nebyla básnička. A jelikož tento týden opravdu nemám čas psát... našla jsem tenhle výtvor, který byl púvodně školním slohem. Zadání znělo stejně jako název. Myslím, že se to docela hodí k současnému počasí. Hezké čtení.
---

Byl podzim. Brzy se stmívalo. Seděl jsem za psacím stolem a naslouchal padajícím kapkám deště. Nepřetržitě bubnovaly na okno. Tak neodbytně a monotónně. Bylo mi to strašně protivné. A do toho hvízdal vítr. To pronikavé pištění způsobovalo snad i bolesti hlavy. Navíc byl nepříjemně ledový a vlezlý… Skrze škvíry v okně si našel cestu i do mého pokoje. Několikrát jsem se otřásl, poté se i tepleji oblékl, ale nepomáhalo to. Nakonec se mi papíry ze stolku rozlétly po místnosti. Svobodně se vznášely. Trochu škodolibě, řekl bych. Bylo v nich více radosti než ve mně samém. Mávl jsem nad tím odevzdaně rukou a posadil se k oknu.

Oblohu zrovna pročísly první blesky. Ozářily majestátně celou místnost a za doprovodu výhružných, až děsivých fanfár hromu jako by oznamovaly lidem, kdo je tady pánem. Vítr zuřivě proháněl vzduchem listí. Zvedal je ze země i servával z větví korun stromů. Ty marně vzdorovaly ohýbajíce se v poryvech vichřice. Připomínaly matky, které se s posledních sil snaží, aby jim nevyrvaly z náručí jejich dítě. Ty děti, které byly mokré. To díky těm tlustým, těžkým kapkám životodárné tekutiny. Byly zkroucené. Za to mohly nemilosrdné podrážky lidské obuvi, nebo kola všudypřítomných aut. Ale hlavně zbarvené do všelijakých odstínů. Vypadali jako banda neposedů, kteří se vydali na karneval. Rozdováděné ratolesti, co si užívaly ten let vzduchem… Možná by byl slyšet i jejich bezstarostný smích. Smějí se, zatímco kolem zuří válka. Nebo že by jen ukázka umění přírody? Ukázka, kde krvavě červená taky mohla znamenat obrovskou katastrofu… Jistota přicházející smrti. Tehdy milionům listí krvácí jejích pomyslná srdce z myšlenky, že je brzy vítr serve z rodných větví a pošle na zem bůhví kam, aby tam ztleli opuštění a nadobro zapomenutí. A to bylo to, co jsem tam dnes viděl já.

Konečně se rozsvítila lampa pouličního osvětlení stojící na chodníku před domem. Poslední dobou často vypadávala z provozu. Její svícení bylo tak nejisté, jako mysl některých lidí… Jako by přemýšlela, zdali má chuť vůbec něco dělat. Lampa flegmatik, napadlo mě. Ale dnes? Tentokrát svítila jako o život. Jako by chtěla konkurovat majestátné záři blesků. Tak nesmyslné. Předem prohraný boj. Ale ona se nevzdávala. Blikala a blikala. A každé bliknutí byl zážeh nové naděje. Naděje, že dnešní večer není jen jeden z mnoha. Naděje, kterou uhasily první sněhové vločky. Symbol krásy, ale také moci a chladu. Pokryly vršek lampy. Padaly něžně. Elegantně a tiše. Jako by ještě nikomu nesměly vyzradit své poselství. Zima se hlásila o slovo. A naději odvál vítr. Lampa zhasla nadobro.

Ale nic není tak jednoduché. Zima se sice hlásila o svůj nárok nástupu na trůn, jenže podzim to ještě nehodlal vzdát. Sledoval jsem tu třetí světovou s neskutečným zaujetím. Blesky osvětlovaly jeviště, v němž se mísily kapky deště se sněhem… Byl to zvláštní souboj. Tak zuřivý a zároveň nudně stejný. Chladný. Připadal jsem si jako na parketu diskotéky se skupinou boxerů. Sníh s deštěm se mixovaly dohromady v neidentifikovatelnou břečku. Vítr rozháněl listí i sněhový poprašek a vše vypadalo jako nesmyslný chaos. Blázinec, co končí ve špinavých a částečně zamrzlých kalužích chodníků a silnic.

Do té války, která venku zuřila, by mě nevyhnali ani náhodou. Chtěl jsem si vzít knížku a přečkat to počasí, ale nešla elektřina, abych si posvítil na stránky. Takže ani televize mně nemohla ukrátit chvíli. Zavřel jsem oči a naslouchal zvukům. Sousedčin pes neúnavně štěkal a skučel. Zřejmě tohle počasí miloval tak jako já. Jeho nářek jen prohluboval mou úzkost. Tma se zdála temnější, blesky zářivější, hromy děsivější… Vítr mocnější, sníh chladnější… A celá tahle situace únavnější.

Lapen v představách, znuděn šedí dne bloumal jsem po bytě. Prázdném, tancujícím v otřesech hromů. Částečky prachu pluly vzduchem. Ze stěn odpadávala hnusná okrová omítka. Měla v sobě prasklin tolik jako Amerika měst. Znal jsem je nazpaměť. Honilo se mi hlavou nespočet myšlenek a úvah. Jenže mé úvahy se táhly hlavou moc pomalu a zdlouhavě… Byly jako natahovaná žvýkačka. Jenže bez příchutě. Nijaká. Nudná. Asi jako mé plány na dalších pár hodin. K ničemu. Stejně jako snaha vyrovnat se v síle záření bleskům mé kamarádky lampy. A marné jako žal sousedčina psa. A nudné, hnusné jako válka zimy s podzimem za mými okny. S ucpávkami v uších jsem šel spát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama