Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Cena za svobodu

4. prosince 2017 v 12:15 | Nisa |  Literární šuplík - horor story
Eva spěchala ulicí. Pršelo. Dlouhé tmavé vlasy se jí slepovaly do provazců. Zelené oči občas přestaly odhodlaně zírat dopředu a poplašeně těkaly sem a tam. Někoho hledaly. Ale jen krátce. Nebyl čas. Vlastně ho nechtěla najít. Bála se ho. Jenže on se stejně nakonec objevil. Neslyšně jako pára vznikající nad hrncem. A prudce ji uchopil za levou paži, až vyjekla. Otočil ji k sobě. Lhostejný dav spěchal dál. Jako by se vůbec nic nedělo.
"Kam si myslíš, že jdeš?" ozval se ostře.
Nezvykle ostře na jeho povahu. Aspoň vůči ní. Poplašeně hleděla do jeho uhlových očí. Krátké kaštanové vlasy měl deštěm připlácnuté k hlavě. Vůbec nepůsobil jako ten, kdo ve skutečnosti byl. Obzvláště ne v tom šedivém vlněném svetru a tmavě modrých džínsech.
"Pryč," vydolovala ze sebe, když našla dostatek odvahy.
Pobaveně se usmál. Znervózňovalo ji to. Připadala si hloupě. A naivní. Ano, byla naivní, když chtěla pryč? Odpověď už znala, ale když už se do toho stupidní pokusu dala, chtěla to dohrát až do konce.
"Ty tomu vážně věříš, sestřičko?"
Potřásla hlavou, aby ta slova odehnala ze své mysli, kam doletěla skrz uši. Sestřičko. Kdyby mohla, kdyby to nebylo tak nesmyslné, vrhla by se mu vyčerpaně do náruče a rozvzlykala by se. Přitiskla by se k jeho mohutné hrudi a slzami by mu smáčela svetr. A on by… možná by… objal by ji paží. Pevně by ji stiskl. A sklonil se k jejím vlasům, aby ji něžně políbil na temeno hlavy. Udělal by to? Nebyla si jistá. Ačkoliv mu celé roky vysvětlovala, co má udělat, když je jí smutno.
Přistihla se, že chvíli nevnímala, co jí říká. Zavřela oči a zase je otevřela. Soustřeď se, přikázala si. Jenže byla slabá, vyčerpaná…
"Neblázni, pojď se mnou, než si pro tebe přijde Richard."
Richard. Oslovení otec, táta v téhle rodině neplatilo… Představila si ho. Vrásky kolem černých očí, tvrdé rysy, oválná brada, věčně kritizující křivé tenké rty a krátké šedé vlasy… Otřásla se jen při té představě. Natož si představovat, jak se zlobí, táhne ji domů a křičí tím svým majestátným hlasem. Nahnalo ji to slzy do očí. Co by s ní udělal?
"Tak dobře, Samueli," vzdychla a sklopila hlavu, aby ty slzy neviděl.
I on si povzdychl, postavil se vedle ní a vzal ji kolem ramen. Vděčně se na něj usmála za to gesto. Úsměv jí oplatil a už za chůze se podíval na černé husté mraky na obloze, které se začaly protrhávat, ačkoliv z nich stále padal déšť.
"Už bylo načase, přestává pršet."

Dovedl ji domů. V hale prostorného rodinného baráčku bylo na první pohled ticho. Rozhlédla se kolem. Světle růžové stěny, v oknech těžké vínové závěsy a šedá lesklá podlaha. V levé části kuchyň s linkou z třešňového dřeva a stejně sladěným stolem se židlemi s vínovým polstrováním. A v pravé části obrovský obývák, kterému vévodil šedý gauč a plazmová televize naproti připevněná ke zdi.
"Elo?" rozlehl se prostorem Samuelův hlas.
Eva zatajila dech. Na schodech se ozvalo klapání jehlových podpatků. A brzy se objevily v jejím zorném poli. Černé lodičky s otevřenou špičkou na vysokém podpatku. A spolu s nimi světle zelené letní šaty, které se vůbec nehodily k podzimní plískanici, která zuřila za okny. Patřily zrzovlasé hrdé ženě. Scházela elegantně dolů, nenuceně a v ruce skleničku martini. Uhlově černé oči k ní nepasovaly. K její bledé kůži, dlouhým kudrlinám sahajícím až k ramenům bez ofiny. K tenkým, ale plným rtům a něžné pize na pravé straně kořene nosu. Byla tak štíhlá, tak tenká, že jste měli pocit, že ji i závan vánku snad rozpůlí vedví. Ach…
Zastavila se na posledním schodu a zkoumavě si Evu prohlížela. Od hlavy k patě. Její černý kabát, černé kozačky se šněrováním, ale nejvíc ji zaujal červený šátek omotaný kolem jejího krku. S bílými puntíky. Upila ze svého martini a řekla: "Hezký doplněk, dodal ti šmrnc."
Uštěpačnost v jejím hlase se nedala přeslechnout. Aby ne, Eva jí ho vzala ze šuplíku. A znovu, tentokrát pod tíhou vlastních výčitek, sklopila pohled.
"No," řekla, když se znovu napila, "hlavně, že jsi zpátky. Ví o tom Richard?"
"Myslím, že ne. Našel jsem ji dřív, než stihl zjistit, že zmizela," informoval Samuel, zatímco přecházela ke stolu a usadila se.
"To je dobře," oddychla si a hodila do sebe zbytek sklenice.
Pak si podepřela zamyšleně hlavu a dodala: "Nechcete se vy dva jít převlíct, než tu po vás bude rybník?"
Eva sledovala kaluže vody tvořící se pod ní a pod Samuelem. Odkapávala jim z vlasů a z oblečení, možná spíš přímo crčela. On se vytratil okamžitě. Ona zamyšleně kývla a rozběhla se nahoru.

Ležela v nadýchaných peřinách. Jen odhodila mokrý kabát a kozačky a natáhla se v černém tílku a legínách. S šátkem pořád na krku. Pohrávala si s jeho uzlem a pozorovala čtyřbodový lustr na červeně natřeném stropě. Teď nesvítil. Oknem s černými závěsy proudilo do místnosti dost světla i tak. Přestalo pršet.

Musela usnout. Probudilo ji nesmělé klepání na dveře. Neměla ponětí, kolik času uplynulo.
"Ano?" oslovila návštěvníka za dveřmi a vzápětí se ve dveřích objevila střapatá hlava, blond s prvními známkami šedin.
Zora. Zora s modrýma očima. Úlevou si vydechla.
"Paní Eleonora mě za vámi poslala, slečno. Prý máte něco sníst."
Kývla.
"Je libo tousty a jahodový džem?" zeptala se, když se usadila k ní na postel a tác položila mezi ně. "Taky mám konvici s šípkovým čajem."
Usmála se. Úsměv jí ale téměř okamžitě z tváře zmizel, když si všimla jejího ovázaného levého zápěstí. Zora si stáhla rukáv níž. Pozdě. Střetly se smutnýma očima.
"To…"
"Paní Eleonora…"
Zavřela oči před tou nechtěnou informací.
"Mrzí mě to," zašeptala.
"Vy za to přeci nemůžete," opáčila Zora a konejšivě ji stiskla dlaň.
Nevěřícně na ni pohlédla. Jak to, že ne?
"Kdybych tu nebyla já, nebyla byste tu ani vy!"
Zora se smutně usmála.
"Kdybyste tu nebyla, slečno, byla bych už nejspíš mrtvá. Kdybyste tu nebyla, slečno, bylo by to mnohem horší…"

Sejít dolů se opovážila až pozdě v noci. Kolem jedné. Když utichlo vřískání druhého bratra - Romana. Odešel ven. Byla unavená, ale za celý den se jí nepodařilo usnout. Teď už to musela vzdát a jít mezi ostatní. Richard seděl za stolem a vypadalo to, že čte noviny. Jinak nikde nikoho neviděla.
"Pojď sem," pokynul jí a odložil tiskoviny.
Poslechla, obezřetně, ale přece. Když ji měl nadosah, dlouhými kostnatými prsty jí odhrnul vlasy z čela a dlouze ji pozoroval.
"Tvoje oči… pořád jsou zelené," konstatoval zamyšleně.
Mlčela.
"Jako by to bylo včera," dodal.
Tupě přikývla. Bylo to dávno. Tak hrozně dávno. Šestnáct, sedmnáct let…
"Pamatuješ si ten příběh?"
Přikývla.
"Taky pršelo jako dneska odpoledne," rozpovídal se. "Ta chata byla úplně na konci osady…"
Zase kývla.
"Žena blondýna. Taková krev a mlíko. A muž. Docela houževnatý. Hnědé vlasy, modré oči... Chtěl bojovat, chudák. Pak už jen prosil, když jsme mu před očima utrhli hlavu jeho ženy."
Uznale pokýval hlavou. V myšlenkách se vrátil do minulosti. Nad něčím dumal. Však Eva taky. Nad tím, co po těch letech cítí při vyprávění fragmentů pohádky o tom, jak jí zavraždili rodiče. Nic. Necítila téměř nic. Otupěla. Bylo to jako, když se člověku zprvu zvedá žaludek při pohledu na krev a pak, pak si zvykne. A navíc, oni byli cizí. Cizí postavičky dávné pohádky na dobrou noc. Jediné, kterou Richard uměl vyprávět.
Náhle směrem k ní posunul skleničku na víno. "Byla bys tak hodná?"
Byla, proč by ne. Přisunula zápěstí k její nabroušené hraně a táhla. Téměř okamžitě se objevil tenký krvavý řez. Posunula ruku krapet víc do středu a nechala krev téct.
"To stačí," konstatoval Richard, když byla třetina plná.
Poslušně ruku stáhla a rozvázala šátek na krku. Zaškrtila jím zápěstí. Rychle, naučeně, zběhle. Ještě dřív než, Richard poprvé smočil rty. Pak se na ni usmál a jazykem olízl kapku krve, která mu zůstala v pravém koutku. Nejspíš myslel na to, jak je potěšen její poslušností. Krk byl posetý dvojicemi dírek v různém stádiu hojení.

Spala. Probudil ji pocit, že ji někdo sleduje. Polekaně sebou škubla.
"Samueli..." vydechla úlevou, když zaostřila na postavu sedící pár centimetrů od ní.
"Nechtěl jsem tě vyděsit... promiň," vysoukal ze sebe neobratně, jako by mu ta slova nechtěla vylézt z pusy.
Jako by to byla nazpaměť naučená básnička a teď si v půlce nebyl jistý jejím zněním. A taky, že byla. Učil se reagovat na její emoce naprogramovaně, tak jak ho celou dobu učila. Nebyl totiž schopen vcítění. Nebyl schopen citů.
"To nic," chlácholila ho a posunula se tak, že měla hlavu v jeho klíně.
Začal ji jemně hladit po vlasech. Spokojeně se uculila a zavřela oči. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy si tu připadala naprosto v bezpečí. Milovaná. Těžká ironie osudu, když on vlastně milovat neuměl...
"Řeknu Ele a Richardovi, aby tě tolik nevyužívali. Vypadáš nezdravě," poznamenal zamyšleně.
Otočila k němu hlavu. Sledovala jeho oči. Hluboká čerň se začala rozplývat v odstínech rubínové červeně.
"Mně to nevadí," prohlásila nejistě.
"Ale mně to vadí. Jsi moje. Nechci, aby se ti něco stalo."
Na rozdíl od ní mluvil odhodlaně, pevně. Jsi moje. Nebyl to sice žádný projev lásky, sourozenecké sounáležitosti, nebo něhy, nýbrž neskutečně silné touhy vlastnit, ale byla jeho. Majetek, který mu patřil, ale byla jeho. To on ji zachránil. To on objevil nemluvně v postýlce. Překvapení, co nečekali. Jako malý upírek. Vykulil oči. Nikdy předtím miminko neviděl. Natáhla k němu ručičky. Zavýskal a postavil si hlavu. Necháme si to, zamumlal natěšeně.
"Tohle? To se přece jí," zněl protest.
Marně. Necháme si to. Tak zněl verdikt. Ta informace o emocích nebyla totiž úplně přesná. Cítí strach, touhu (po něčem, nebo někom) a zlost. Umožňuje jim to přežít. A zkuste upírovi sebrat něco, co chce. I Richard tehdy věděl, že by to mohlo dopadnout všelijak. A navíc... mít vlastní domácí zvířátko a čerstvou krev po ruce? Necháme si to, proč ne. Tenhle příběh jí vyprávěl mockrát. Další pohádka před spaním.
"Ty máš hlad," změnila téma.
"Mám," přiznal, "měl bych jít sehnat něco k jídlu."
"Nesmysl, když jsem poblíž," protestovala.
Obratem mu pod rty přistrčila druhé zápěstí. Zarazil se.
"Vydržíš to?"
"Neboj, protentokrát jo a pak si dám pár dní na zotavenou, ok?"
Sotva neznatelně kývl a lačně prokousl její broskvovou kůži. Vyjekla a zavřela oči před bolestí.

Pravděpodobně přecenila své síly. Došlo jí to hned druhý den, když nabrala vědomí. Byla tak slabá, jako by se snad mohla rozpustit skrze matraci. Nebo prostě uletět z té křehké tělesné schránky. To, co ji drželo vzhůru, byla myšlenka, že se potřebuje napít. S námahou se posadila na posteli. Motala se jí hlava, ale přesto se rozhodla vstát. A vzápětí omdlela na podlahu tak nešikovně, že roztříštila o kus dál stojící skleněný stolek. Rámus donutil přiběhnout ostatní. První byla Zora. Kromě ní jediný člověk. Hospodyně a chůva, kterou pořídili hlavně kvůli ní.
"Ježíši Kriste, pojďte sem někdo! Potřebuje doktora!" křičela sklánějíc se nad ní.
Druhý byl Roman. Připotácel se špinavý, nasáklý rumem a směsicí dámských parfémů. Obličej celý pokrytý krvavými šmouhami. Nejspíš právě přišel z nočního mejdanu a chystal se jít spát. Zvědavě nakoukl dovnitř a suše nastalou situaci komentoval: "Samueli, myslím, že ti zvířátko právě chcíplo."

Probrala se znovu ležící na posteli. Ale jen tak napůl. I oči měla přivřené.
"Potřebuje transfúzi," konstatoval zrovna doktor Červenka.
"Musí okamžitě do nemocnice!" trvala na svém Zora.
Čtveřice zbylého osazenstva domu jen mlčky sledovala jejich slovní dohady.
"S těmi kousanci po těle? To nepřichází v úvahu! Jak byste to vysvětlili?"
"Něco dělat musíme!"
"Tak jí tu transfúzi dejte tady," utrousil Roman, který se ze všech sil snažil zůstat bdělý, ale zmáhal ho spánek, takže nepotlačil zívnutí.
"Nemůžu, nemám prostředky. A máte mu snad zásoby B negativní?" bránil se doktor.
"Připomínám vám, že můžeme kdykoli zničit celou vaši rodinu - ženu, dcerku - a já vám zaručuji, že budou trpět. Takže v rámci naší dohody bych vám radil něco rychle vymyslet!" prohlásil neústupně Richard, kterého pomalu znervózňovalo emocionální rozpoložení syna Samuela. Seděl Evě u nohou a vypadal, že každou chvíli do něčeho kopne.
"Mohla bych zavolat Sáře, ta nám snad poskytne, co potřebujete," sdělila polohlasně Ela.
Sára byla ředitelka menší ne tak vzdálené nemocnice. Ideální pro její… potřeby. Krevních konzerv měli dost. A občas si pochutnat na pacientovi v kómatu, proč prý ne.
"Dobrá, dobrá… jestli se s paní Sárou domluvíte, nebude problém, ale… Eva stejně potřebuje čas na zotavenou. Bylo by moudré s tím přestat. Možná úplně… Pokud vám na ní záleží," poznamenal pan Červenka opatrně.
"Záleží?" válel v ústech Richard nedůvěřivě to slovo.
I Samuel se nad tím zamyslel. Jenže při pohledu na ni si nedokázal vybavit nic víc, než chuť její rubínové krve a ten sladký pocit nadřazenosti, když se mu to bezbranné stvořeníčko opřelo o rameno. Bez něho by nepřežila. To ho těšilo. A stejně tak ho bavilo vědomí její vděčnosti, když si hrál na jejího ochránce. Byla jeho. Nesměl o ni přijít. Tak snadno by ji nenahradil.
"To jako přestat z ní pít? A k čemu by nám potom byla?!" vřískla rozhořčeně Ela.
"Měli jsme ji zabít už tenkrát. Jsou s ní jenom starosti," přednesl svůj názor Roman.
Přesně jak očekával, namíchl tím mladšího bratra. Vystartoval po něm. Ale než se stačili začít rvát, stoupl mezi ně Richard.
"Tak dost! Na tohle nemáme čas. Romane, místo těch provokací by ses měl zamyslet sám nad sebou. Skoro každý týden mi volá policie. Vraždy, zmizení, podezřelé úmrtí vinou divoké zvěře… Kolik myslíš, že se mi toho podaří po těch tvých mejdanech ještě ututlat?! A to mám pod palcem půlku policejního sboru! Jenže to taky není všechno, lidi se začnou ptát," rozohnil se naštvaně.
Roman škytnul, pokýval hlavou a rozhodl se stáhnout. Jakmile odešel, v místnosti zavládla o něco lehčí atmosféra a všichni se zas otočili k Evě.
"Něco vymyslíme," zašeptal Samuel, ačkoliv si sám nebyl jistý co. Jestli z ní už neměl pít, mělo smysl si ji nechávat? Pářit se s nimi nešlo. Přeměnit ji také ne. To je, jak kdyby člověk doufal, že se stane slonem. Nemožné. Žádné transformace možné nebyly. A Samuela fascinovalo, kde lidé přišli na ten pošetilý nápad, včetně toho, jak si upíry romantizovali. Ano, kdysi dávno se zřejmě vyvinuli z lidí, tak to říkal darwinismus, ale to bylo celé.

"Zabijte mě," zachroptěla Eva zničehonic zesláble.
Ela se ustaraně zachmuřila. "Nejspíš budeme muset," poznamenala, "Sára to sem nestihne včas. Vichřice strhla most, teď mi volala…"
Nebyla ráda, že mu sděluje tu zprávu. Na druhou stranu byla potěšena Eviným přáním. Ona sama by jí nejraději rukama zlomila vaz. Začínala ji vnímat jako kazící se konzervu s jídlem. A když se jí nezbaví včas, začne smrdět a přiláká hejna much.
Samuel popadl torzo skleněného stolku a přehodil ho přes místnost. Ela nevěděla, co si počít. Nikdo nevěděl. Jen Eva si ho k sobě zavolala. Klekl k ní.
"Vypij mě celou," zašeptala.
Rozzlobeně zakroutil hlavou. Ten nápad se mu nelíbil. Ale ona věděla, jak ho přesvědčit. Slabá a v obličeji bílá jako papír dotkla se jeho ruky.
"Jsem tvoje, nebo ne? A jestli mám umřít, chci, abys mě vypil celou. Chci se stát tvojí součástí. Pak budu tvoje navěky."
To prohlášení všechny zaujalo.
"Má pravdu a stejně musí umřít," podotkl Richard zamyšleně.
A zapravdu tomu mlčky dával i Samuel. Jen Zora potlačila výkřik hrůzy s rukou před pusou. Bolest nad dívčiným osudem jí lámala srdce a mrkala, aby rozehnala slzy stojící v očích. Ale bylo rozhodnuto.

Když vedle ní ležel na posteli, už ho skoro nevnímala. Nechali je o samotě. Kreslil jí prstem po kůži a prodlužoval tak společnou poslední chvíli. Třásla se. Bála se. Jenže to on nevěděl. A i kdyby, nechápal by to. Zasténala a on si lačně olízl rty. Dýchl jí na krk a pobaveně sledoval zježené chloupky.
"Jsem tvoje," zašeptala.
Probudilo to v něm touhu. Toužil po ní. Co když tuhle chvíle protáhne moc a ona zemře dřív, než do ní zaboří špičáky? Nechtěl ji pít studenou, mrtvou. Chtěl, aby mu umřela v náručí. Chtěl z ní život vysát. Nadechl se a prokousl jí hrdlo. Nedočkavě sál. Krev mu plnila ústa. Bylo to báječné. A nejbáječnější na tom byla ta její oddanost. Že se mu odevzdala sama. Toužila po tom stejně jako on.

Mrtvé tělo nechali na posteli do druhého dne. Postaral se o něj Richard. Hodili ho do řeky. A na mostě nad tou řekou Samuel potkal Veroniku. O dvacet let později. A myslel při tom na to, že našel novou hračku. Nového tvora, kterého si ochočí. Stejně jako kdysi Evu. A nikdy se nedozvěděl, že Eva si jenom přála se osvobodit. A když se jí nepovedl útěk, pochopila, že smrt je jediné řešení. A jít na to přes Samuelovu touhu po tom, že patří jenom jemu, jediná možnost. Odevzdala se mu jen, aby byla konečně volná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evička Evička | 4. prosince 2017 v 12:59 | Reagovat

Opět jsem četla jedním dechem a mrzelo me, ze to je povídka a ne cela knížka 😂😂 jinak skvěle napsané. Ty prostě umíš člověka vtáhnout do příběhu a je pak těžké se vrátit zpátky do prace (v mém případě na školení) 😂😂

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 5. prosince 2017 v 14:19 | Reagovat

[1]: Děkuji a snad ses přeci jen vrátila myšlením brzy na školení. Práce je důležitá. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama