Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Apartmán

18. prosince 2017 v 10:45 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Když je téma týdne MELODIE SRDCE, tak dáme zase trochu té romantiky, co říkáte?

---

Zdálo se mi to téměř neuvěřitelné. Léto bylo v plném proudu, paprsky hřály a já seděla v mé oblíbené kavárně na konci města v zeleném tílku a riflové sukni nad kolena. Občas jsem si pramen špinavých blond vlasů natočila na prst a modré oči těkavě upírala střídavě na dveře a bílý stolek, kde stála má sklenice s minerálkou. Čekala jsem na NĚJ. Na Romana. Vysokého kluka s krátkými tmavými vlasy a taktéž modrýma očima. Kolem nich měl roztomilé drobné vrásky, když se usmál.

Potkala jsem ho v autobuse a všimla jsem si ho i přesto, že díky sluchátkům v uších často nic okolo v městské hromadné dopravě nevnímám. Stál tam s kamarádem u držadla a o něčem se s úsměvem bavili. Vyndala jsem sluchátka z uší a nenápadně popošla blíž, abych slyšela aspoň něco.
"Počkej, kámo, jednou budeš světově známej architekt a pak budu říkat - jo, Roman Záruba, to je můj dlouholetej kámoš. A v hospodě mi dají vždycky pivo zadarmo!" vykřikoval zrovna ten druhý.
Malý, podsaditý, téměř plešatý zelenooký chlápek.
Roman se zasmál. "Děláš s té jedné velké zakázky moc velké drama," protestoval.
"Jo? Však uvidíš…"
Pak se ještě chvíli bavili o architektuře, přešli na fotbal a skončili u psů. Než vystoupili. Za celou tu dobu jsem nenašla odvahu oslovit ho. Napůl omráčená z toho, jak moc se mi líbil, a na půl z evidentního věkového rozdílu. Mně bylo před pár dny třiadvacet, jemu mohlo být přes třicet až klidně ke čtyřiceti. Jenže se mi to rozleželo v hlavě. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Pamatovala jsem si jméno a rozhodla se zkusit štěstí. Připojila jsem se k jinak proklínané stránce jménem Facebook a dala se do hledání. A nemohla jsem uvěřit tomu, když jsem ho skutečně našla. Několik minut jsem zírala na jeho profilovou fotku a váhala. Jenže byl tak zatraceně sexy, že nešlo odolat. Nadechla jsem se a vyťukala zprávu:
AHOJ, NEPOTKALI JSME SE UŽ NĚKDE? MÁM POCIT, ŽE TĚ ODNĚKUD ZNÁM. JAK SE MÁŠ?
Odepsal, že asi ne a že se má dobře. Psali jsme si pár dní (mimochodem jsem stačila zjistit, že mu je 36), než jsem využila jeho lásku k ledové kávě a nenápadně nadhodila, že bychom si spolu mohli jednu příští středu odpoledne dát. Chvíli se cukal, že asi ne, že má moc práce a tak… ale nakonec souhlasil.

Hodiny ukazovaly dvě minuty po půl druhé, když se přede mnou ozval jeho hlas.
"Dáša?" otázal se.
Zvedla jsem hlavu, neboť jsem oči upírala zrovna na stůl, a jen mlčky přikývla. Bože, byl úchvatnej! Stál tam v těsných tmavých džínsech a šedém triku s černými vodorovnými pruhy. Mohla jsem beztrestně obdivovat jeho opálení. Rozpačitě se usmál a posadil naproti mně.
"Koukám, že už sis objednala beze mě," podotkl.
Teď jsem zrozpačitěla já.
"Měla jsem žízeň," zalhala jsem a rychle dopila zbylý obsah sklenice.
Nechtěla jsem mu přeci přiznávat, že už od momentu, kdy jsem před pěti minutami dosedla na židli, jsem pochybovala o tom, že dorazí, a tudíž jsem netoužila po tom tu tak dvě hodiny čekat na suchu, než to vzdám. Jenže on přišel.
Přišla k nám usměvavá obsluha. "Co to bude?"
Objednal nám dvě ledové kávy a dali jsme se do řeči. Mluvil o tom, že miluje vážnou hudbu a že odmalička chtěl psa, ale ještě ho nemá, o architektuře a obrazech a já obdivovala jeho umělecký rozhled. Fascinovalo mě to. Když poznamenal, že má doma gramofon, zablesklo se mi v očích. Probudilo to mé vzpomínky na prababičku. Postřehl to a usmál se.
"Mohl bych ti někdy nějakou desku pustit, kdybys chtěla…" poznamenal, "vlastně bydlím kousek odtud."
Naprázdno jsem polkla. Cítila jsem šanci, jen jsem tak pořád netušila k čemu vlastně.
"Tak to bychom si něco mohli pustit už dneska, ne?" slyšela jsem sama sebe navrhnout.
Nervozita mi probíjela celým tělem. O co jsem se to sakra snažila? Zkoumavě na mě hleděl, nakonec odhodlaně polkl poslední doušek už druhé kávy a vstal.
"Vážně chceš jít?" zeptal se.
Kývla jsem a na důkaz toho se také okamžitě zvedla ze židle.

Bylo skoro půl páté, když jsme se vedle sebe synchronizovanými kroky vydali k němu domů. Slunce pořád svítilo a my šli po rozpálených chodnících. Nemohla jsem věřit tomu, že se to děje. A ještě víc u vytržení jsem byla, když jsme dorazili na místo. Tak velký, prostorný a přitom nepřeplácaný moderní byt jsem viděla snad jen v katalozích.
"Páni, máš to tu nádherný." neodolala jsem složení komplimentu usazená na sněhově bílé kožené sedačce.
Usmál se. "Kamarád je bytový designér, trochu mi s tím vypomohl."
Uznale jsem pokývala hlavou. Pustil gramofon. Ozvalo se to známé a tolik milované zapraskání. A obývací pokoj naplnil hlas Edith Piaf. Musela jsem se usmát.
"Miluju francouzštinu," přiznala jsem.
Trochu to ztlumil, abychom se lépe slyšeli a dodal: "Já taky, dáš si něco k pití?"
Posunkem jsem naznačila, že ano, a on zmizel v kuchyni, aby se vrátil s lahví šampaňského.
"Leží mi tu už nějaký pátek od kamarádčiných narozenin, nenačneme ji?"
"Klidně," souhlasila jsem a s očekáváním sledovala, jak ho otvírá, rozlévá do sklenic a sedá vedle mě.
Napil se bez přípitku. Nechala jsem to být a zchladila hrdlo vlastním pořádným douškem. Bylo vychlazené akorát. A, jak se mi rozlévalo po těle, hned jsem se cítila méně nervózní. A on se zdál víc a víc přitažlivější. Mluvil, tuším, zrovna o tom, jak si rád dělá doma lasagne. Bylo těžké se soustředit, když byl tak blízko. A Edith zpívala a zpívala… Posunula jsem se blíž a zahleděla se mu do očí. Nic jiného pro mě v tu chvíli neexistovalo. I v jeho pohledu se cosi změnilo. Jako by pochopil. Lačně mě políbil. Bylo to tak nečekané a vášnivé jako výbuch ohňostroje. Upustil za mě svou skleničku. Po chvíli mě pustil ze svého zajetí. Popadla jsem dech a odložila svou sklenku na konferenční stolek před námi. Divila jsem se, že se nevylila. Abych získala trochu času na přemýšlení, otočila jsem se pro tu jeho a taktéž ji odložila. Nebylo to nic platné. Jakmile se naše oči střetly, chtěla jsem přesně to, co chtěl on. Koukalo mu to z očí. Znovu si mne vášnivě přivlastnil a muchlovali jsme se na pohovce. Myslela jsem, že snad horkostí exploduju…
A on se najednou zvedl, párkrát se nadechl a jako by nic se zeptal: "Nechceš si zaplavat?"
Marný byl můj zaskočený pohled, protesty, že nemám plavky, nakonec jsem skončila v jeho bazénu. Zbývala hodina do západu slunce. Voda příjemně chladila. Vracela rozum do hlavy. Ale ne na dlouho, když plaval jen v trenýrkách naproti mně. Okolní teplota jako by stoupla o tisíc stupňů. Věděl to, když se na mě díval. Ponořila jsem se pod hladinu a zas se vynořila. Voda mi kapala z vlasů. Odhrnul mi je z obličeje. Pak se do mě očima znovu magneticky vpil. Znovu jsme se líbali. A tentokrát jsem byla v pasti. Cítila jsem to. Tentokrát žádná šance vycouvat. Už ne. Líbal mě, hladil, tisknul… Nutil zasténat. Nakonec mě přitáhnul ke kraji bazénu, kde jsme se zapřeli a stoupali společně až na vrchol. Milovali jsme se v jeho bazénu.
Slastně vysílenou mě donesl do postele a hladil po vlasech. Vyprávěl mi pohádky o měsíčních skřítcích, co si pro něj kdysi vymýšlela teta, dokud jsem neusnula.

Ráno mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to vlastně jsem. U něj v posteli, skoro nahá. Navlečená jen v jeho bílé košili, do které mě večer zabalil. Byla mi velká. Protáhla jsem se a myšlenky mi šrotovaly na plné obrátky. Nikde jsem ho neviděla. Pak mé oči padly na vzkaz opodál: ŠEL JSEM PRO SNÍDANI, jak pozorné. Ale stejně… Přehrávala jsem si události předešlého večera. On byl hezký, vzdělaný, náruživý a něžný milenec… ne z toho nic víc nepokvete. Vždyť jsme si psali jen pár dní a on se se mnou vyspal. Rozhlédla jsem se kolem a říkala si, že určitě nejsem první známost v jeho posteli. Možná to tak dělal běžně. Ale nevadilo mi to, vždyť jsem to chtěla. Vstala jsem a procházela se po bytě čekajíc na nevyhnutelné… A pak to přišlo. Chrastění v zámku, vrzání dveří a překřikování. Dva hlasy. S někým se hádal. Zmateně jsem nakrčila obočí a pomalu se vydala tím směrem. Stál tam mezi dveřmi s papírovou taškou nacpanou po okraj v náručí. Otočený směrem ven upíral svůj pohled na dlouhovlásku barvy kaštanu s tmavě modrýma očima. Měla riflové kraťasy a šedivé tričko na ramínka.
"Míšo, pochop to, mezi námi je konec," trval na svém.
Míša se zamračila. "To kvůli ní?" prskla kysele a zabodla mým směrem prst.
"Zdravím," řekla jsem s rozpaky a zvedla ruku k pozdravu.
Úplně jsem zapomněla, že tam stojím jen v jeho bílé košili. Podíval se na mě. Vteřinu jako by usilovně přemýšlel.
"Jo," souhlasil a položil tašku na zem, "Dášo, to je Míša moje bývalá. Míšo, to je Dáša moje přítelkyně."
Nezmohla jsem se na slovo. Cože? Míša na tom byla podobně. Nakonec uraženě pohodila hlavou a odkráčela. Zabouchl dveře.
"Přítelkyně?" zopakovala jsem.
Usmál se a popošel ke mně. "Byla bys radši, kdybych tě jen tak poslal pryč?"
"Myslela jsem si, že to uděláš," přiznala jsem.
Udělal další krok mým směrem. "No tak ses spletla. Poslyš, vzali jsme to trochu hopem, ale vážně se mi líbíš a chtěl bych to zkusit, tak co ty na to?"
Váhavě jsem přešlápla z nohy na nohu. "A už nebudeme spěchat?"
"Pokusíme se," poznamenal férově a mrkl na mě.
Neubránila jsem se úsměvu. Pochopil, vzal mě do náruče a zatočil se se mnou.

Tak takhle jsem před třiceti lety poznala svého manžela…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Poly Poly | Web | 18. prosince 2017 v 11:18 | Reagovat

Nádherný příběh. Máme dost společného. Jak věkový rozdíl manželů, tak rychlost s jakou vztah začal. :-) A není to nic proti ničemu, viďte ? :-)

2 Brabouk Brabouk | E-mail | 18. prosince 2017 v 12:47 | Reagovat

Krásně napsané, ale nepravděpodobné, i když asi opravdu pravdivé. Četl manžel tu vzpomínku?

3 Eliss Eliss | Web | 18. prosince 2017 v 14:38 | Reagovat

To je krásný příběh, ať vám to vydrží už napořád :-)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 18. prosince 2017 v 22:49 | Reagovat

Tys nám přes noc nějak zestárla. ;-)

5 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 1. ledna 2018 v 12:26 | Reagovat

[1]:[2]:[4]:[3]: Děkuju všem za komentáře. :-) Upřímně mě nenapadlo, že poslední věta hlavní hrdinky bude vyznívat tak, že je to o mém manželovi. :D Za tu nechtěnou mystifikaci se omlouvám. :-) Všechno literární tu je fikce. :-) Ačkoli komentář první dokládá, že fikce je často podobná životu a i já se jím občas inspiruju. ;-) Takže ne, Doktorko, nezestárla jsem. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama