Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Prosinec 2017

Apartmán

18. prosince 2017 v 10:45 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Když je téma týdne MELODIE SRDCE, tak dáme zase trochu té romantiky, co říkáte?

---

Zdálo se mi to téměř neuvěřitelné. Léto bylo v plném proudu, paprsky hřály a já seděla v mé oblíbené kavárně na konci města v zeleném tílku a riflové sukni nad kolena. Občas jsem si pramen špinavých blond vlasů natočila na prst a modré oči těkavě upírala střídavě na dveře a bílý stolek, kde stála má sklenice s minerálkou. Čekala jsem na NĚJ. Na Romana. Vysokého kluka s krátkými tmavými vlasy a taktéž modrýma očima. Kolem nich měl roztomilé drobné vrásky, když se usmál.

Potkala jsem ho v autobuse a všimla jsem si ho i přesto, že díky sluchátkům v uších často nic okolo v městské hromadné dopravě nevnímám. Stál tam s kamarádem u držadla a o něčem se s úsměvem bavili. Vyndala jsem sluchátka z uší a nenápadně popošla blíž, abych slyšela aspoň něco.
"Počkej, kámo, jednou budeš světově známej architekt a pak budu říkat - jo, Roman Záruba, to je můj dlouholetej kámoš. A v hospodě mi dají vždycky pivo zadarmo!" vykřikoval zrovna ten druhý.
Malý, podsaditý, téměř plešatý zelenooký chlápek.
Roman se zasmál. "Děláš s té jedné velké zakázky moc velké drama," protestoval.
"Jo? Však uvidíš…"
Pak se ještě chvíli bavili o architektuře, přešli na fotbal a skončili u psů. Než vystoupili. Za celou tu dobu jsem nenašla odvahu oslovit ho. Napůl omráčená z toho, jak moc se mi líbil, a na půl z evidentního věkového rozdílu. Mně bylo před pár dny třiadvacet, jemu mohlo být přes třicet až klidně ke čtyřiceti. Jenže se mi to rozleželo v hlavě. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Pamatovala jsem si jméno a rozhodla se zkusit štěstí. Připojila jsem se k jinak proklínané stránce jménem Facebook a dala se do hledání. A nemohla jsem uvěřit tomu, když jsem ho skutečně našla. Několik minut jsem zírala na jeho profilovou fotku a váhala. Jenže byl tak zatraceně sexy, že nešlo odolat. Nadechla jsem se a vyťukala zprávu:
AHOJ, NEPOTKALI JSME SE UŽ NĚKDE? MÁM POCIT, ŽE TĚ ODNĚKUD ZNÁM. JAK SE MÁŠ?
Odepsal, že asi ne a že se má dobře. Psali jsme si pár dní (mimochodem jsem stačila zjistit, že mu je 36), než jsem využila jeho lásku k ledové kávě a nenápadně nadhodila, že bychom si spolu mohli jednu příští středu odpoledne dát. Chvíli se cukal, že asi ne, že má moc práce a tak… ale nakonec souhlasil.

Hodiny ukazovaly dvě minuty po půl druhé, když se přede mnou ozval jeho hlas.
"Dáša?" otázal se.
Zvedla jsem hlavu, neboť jsem oči upírala zrovna na stůl, a jen mlčky přikývla. Bože, byl úchvatnej! Stál tam v těsných tmavých džínsech a šedém triku s černými vodorovnými pruhy. Mohla jsem beztrestně obdivovat jeho opálení. Rozpačitě se usmál a posadil naproti mně.
"Koukám, že už sis objednala beze mě," podotkl.
Teď jsem zrozpačitěla já.
"Měla jsem žízeň," zalhala jsem a rychle dopila zbylý obsah sklenice.
Nechtěla jsem mu přeci přiznávat, že už od momentu, kdy jsem před pěti minutami dosedla na židli, jsem pochybovala o tom, že dorazí, a tudíž jsem netoužila po tom tu tak dvě hodiny čekat na suchu, než to vzdám. Jenže on přišel.
Přišla k nám usměvavá obsluha. "Co to bude?"
Objednal nám dvě ledové kávy a dali jsme se do řeči. Mluvil o tom, že miluje vážnou hudbu a že odmalička chtěl psa, ale ještě ho nemá, o architektuře a obrazech a já obdivovala jeho umělecký rozhled. Fascinovalo mě to. Když poznamenal, že má doma gramofon, zablesklo se mi v očích. Probudilo to mé vzpomínky na prababičku. Postřehl to a usmál se.
"Mohl bych ti někdy nějakou desku pustit, kdybys chtěla…" poznamenal, "vlastně bydlím kousek odtud."
Naprázdno jsem polkla. Cítila jsem šanci, jen jsem tak pořád netušila k čemu vlastně.
"Tak to bychom si něco mohli pustit už dneska, ne?" slyšela jsem sama sebe navrhnout.
Nervozita mi probíjela celým tělem. O co jsem se to sakra snažila? Zkoumavě na mě hleděl, nakonec odhodlaně polkl poslední doušek už druhé kávy a vstal.
"Vážně chceš jít?" zeptal se.
Kývla jsem a na důkaz toho se také okamžitě zvedla ze židle.

Bylo skoro půl páté, když jsme se vedle sebe synchronizovanými kroky vydali k němu domů. Slunce pořád svítilo a my šli po rozpálených chodnících. Nemohla jsem věřit tomu, že se to děje. A ještě víc u vytržení jsem byla, když jsme dorazili na místo. Tak velký, prostorný a přitom nepřeplácaný moderní byt jsem viděla snad jen v katalozích.
"Páni, máš to tu nádherný." neodolala jsem složení komplimentu usazená na sněhově bílé kožené sedačce.
Usmál se. "Kamarád je bytový designér, trochu mi s tím vypomohl."
Uznale jsem pokývala hlavou. Pustil gramofon. Ozvalo se to známé a tolik milované zapraskání. A obývací pokoj naplnil hlas Edith Piaf. Musela jsem se usmát.
"Miluju francouzštinu," přiznala jsem.
Trochu to ztlumil, abychom se lépe slyšeli a dodal: "Já taky, dáš si něco k pití?"
Posunkem jsem naznačila, že ano, a on zmizel v kuchyni, aby se vrátil s lahví šampaňského.
"Leží mi tu už nějaký pátek od kamarádčiných narozenin, nenačneme ji?"
"Klidně," souhlasila jsem a s očekáváním sledovala, jak ho otvírá, rozlévá do sklenic a sedá vedle mě.
Napil se bez přípitku. Nechala jsem to být a zchladila hrdlo vlastním pořádným douškem. Bylo vychlazené akorát. A, jak se mi rozlévalo po těle, hned jsem se cítila méně nervózní. A on se zdál víc a víc přitažlivější. Mluvil, tuším, zrovna o tom, jak si rád dělá doma lasagne. Bylo těžké se soustředit, když byl tak blízko. A Edith zpívala a zpívala… Posunula jsem se blíž a zahleděla se mu do očí. Nic jiného pro mě v tu chvíli neexistovalo. I v jeho pohledu se cosi změnilo. Jako by pochopil. Lačně mě políbil. Bylo to tak nečekané a vášnivé jako výbuch ohňostroje. Upustil za mě svou skleničku. Po chvíli mě pustil ze svého zajetí. Popadla jsem dech a odložila svou sklenku na konferenční stolek před námi. Divila jsem se, že se nevylila. Abych získala trochu času na přemýšlení, otočila jsem se pro tu jeho a taktéž ji odložila. Nebylo to nic platné. Jakmile se naše oči střetly, chtěla jsem přesně to, co chtěl on. Koukalo mu to z očí. Znovu si mne vášnivě přivlastnil a muchlovali jsme se na pohovce. Myslela jsem, že snad horkostí exploduju…
A on se najednou zvedl, párkrát se nadechl a jako by nic se zeptal: "Nechceš si zaplavat?"
Marný byl můj zaskočený pohled, protesty, že nemám plavky, nakonec jsem skončila v jeho bazénu. Zbývala hodina do západu slunce. Voda příjemně chladila. Vracela rozum do hlavy. Ale ne na dlouho, když plaval jen v trenýrkách naproti mně. Okolní teplota jako by stoupla o tisíc stupňů. Věděl to, když se na mě díval. Ponořila jsem se pod hladinu a zas se vynořila. Voda mi kapala z vlasů. Odhrnul mi je z obličeje. Pak se do mě očima znovu magneticky vpil. Znovu jsme se líbali. A tentokrát jsem byla v pasti. Cítila jsem to. Tentokrát žádná šance vycouvat. Už ne. Líbal mě, hladil, tisknul… Nutil zasténat. Nakonec mě přitáhnul ke kraji bazénu, kde jsme se zapřeli a stoupali společně až na vrchol. Milovali jsme se v jeho bazénu.
Slastně vysílenou mě donesl do postele a hladil po vlasech. Vyprávěl mi pohádky o měsíčních skřítcích, co si pro něj kdysi vymýšlela teta, dokud jsem neusnula.

Ráno mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to vlastně jsem. U něj v posteli, skoro nahá. Navlečená jen v jeho bílé košili, do které mě večer zabalil. Byla mi velká. Protáhla jsem se a myšlenky mi šrotovaly na plné obrátky. Nikde jsem ho neviděla. Pak mé oči padly na vzkaz opodál: ŠEL JSEM PRO SNÍDANI, jak pozorné. Ale stejně… Přehrávala jsem si události předešlého večera. On byl hezký, vzdělaný, náruživý a něžný milenec… ne z toho nic víc nepokvete. Vždyť jsme si psali jen pár dní a on se se mnou vyspal. Rozhlédla jsem se kolem a říkala si, že určitě nejsem první známost v jeho posteli. Možná to tak dělal běžně. Ale nevadilo mi to, vždyť jsem to chtěla. Vstala jsem a procházela se po bytě čekajíc na nevyhnutelné… A pak to přišlo. Chrastění v zámku, vrzání dveří a překřikování. Dva hlasy. S někým se hádal. Zmateně jsem nakrčila obočí a pomalu se vydala tím směrem. Stál tam mezi dveřmi s papírovou taškou nacpanou po okraj v náručí. Otočený směrem ven upíral svůj pohled na dlouhovlásku barvy kaštanu s tmavě modrýma očima. Měla riflové kraťasy a šedivé tričko na ramínka.
"Míšo, pochop to, mezi námi je konec," trval na svém.
Míša se zamračila. "To kvůli ní?" prskla kysele a zabodla mým směrem prst.
"Zdravím," řekla jsem s rozpaky a zvedla ruku k pozdravu.
Úplně jsem zapomněla, že tam stojím jen v jeho bílé košili. Podíval se na mě. Vteřinu jako by usilovně přemýšlel.
"Jo," souhlasil a položil tašku na zem, "Dášo, to je Míša moje bývalá. Míšo, to je Dáša moje přítelkyně."
Nezmohla jsem se na slovo. Cože? Míša na tom byla podobně. Nakonec uraženě pohodila hlavou a odkráčela. Zabouchl dveře.
"Přítelkyně?" zopakovala jsem.
Usmál se a popošel ke mně. "Byla bys radši, kdybych tě jen tak poslal pryč?"
"Myslela jsem si, že to uděláš," přiznala jsem.
Udělal další krok mým směrem. "No tak ses spletla. Poslyš, vzali jsme to trochu hopem, ale vážně se mi líbíš a chtěl bych to zkusit, tak co ty na to?"
Váhavě jsem přešlápla z nohy na nohu. "A už nebudeme spěchat?"
"Pokusíme se," poznamenal férově a mrkl na mě.
Neubránila jsem se úsměvu. Pochopil, vzal mě do náruče a zatočil se se mnou.

Tak takhle jsem před třiceti lety poznala svého manžela…

Co kdyby takhle vypadal svět v roce 2034?

17. prosince 2017 v 8:48 | Nisa |  Knižní recenze
Svět v roce 2034. Mám jeden nápad. Ale tu vizi jsem nevymyslela já. Je to výtvor českého autora Milana Vodičky. Musím přiznat, že nemám moc ráda čtení knih, které doprovází obrovská reklama před vydáním. Nerada čtu knížky, co čtou v danou chvíli všichni ostatní. Ale když tenhle počin v roce 2014 vyšel, neodolala jsem a koupila to. Zvítězila zvědavost. A verdikt?

CO S NÁMI BUDE? STRUČNÁ HISTORIE PŘÍŠTÍCH 20 LET

Autor: MilanVodička
Národnost: česká

Můj názor: Popravdě před otevřením knížky jsem se bála, že v ní najdu jednu fantaskní teorii, co si někdo vymyslel, když se ráno zasnil u chleba s máslem. Ale ono to tak nebylo. Je to souhrn prognóz, faktů a výzkumů. Muselo dát hrozně práce jen ty informace shromáždit. A už jen za to obrovský palec nahoru.

Anotace tentokrát obsah knihy vystihuje krásně. Lépe bych to nevystihla. Tedy že, aniž si to uvědomujeme, stojíme vždy jednou nohou v budoucnosti a na řadu vymožeností i problémů již "máme zaděláno". Co nás tedy čeká? Jaká bude budoucnost v oblasti automobilismu, sportu, kulinářství, sexu, cestování a zábavy. Jaké katastrofy nám hrozí? Jaké velmoci se zrodí, které civilizace začnou upadat? A s jakými zvířaty budeme na této planetě spolužít? Zdroj. To, co v anotaci řečeno nebylo a přihodím to já, je například seznám nových zaměstnání, mezi které patří například i vertikální rolník.

Byla to jednoduše jízda. Cesta do budoucnosti, která vás pobaví, nadchne i zamrazí. A donutí zamyslet se nad sebou samým i nad lidstvem obecně. Skutečně mi nebude vadit, když se vyplní prognóza o nakupování, víceméně doufám, že sex nebude až tak moderní, ale vize katastrof spojené s nedostatkem vody a výpadkem proudu mě vyděsily. A možná je to dobře. Možná ještě něco změníme. Minimálně lidský přístup ke všemu.

Takhle knížka byla pro mě obsahově natolik dobrá, že ani styl psaní mi tolik nevadil, ba naopak. Podobá se odborným knihám, ale to se tady skvěle hodí. A těším se, až tu knížku otevřu v roce 2034. Stejně nás budoucnost nejspíš v lecčem překvapí...

Plusy: Obsah
Mínusy: Styl psaní se sice logicky ke knížce hodí, ale raději čtu knihy formou vyprávění. Toto je ale ryze subjektivní faktor a knížka se tak skutečně napsat nedala.
Hodnocení: 90%

Z knihy:

Lidský rozhled je milosrdně omezen klapkami každodennosti.

Američané říkávali, že všechno, co se stane v Las Vegas, zůstane ve Vegas. Teď říkají, že všechno, co se stane ve Vegas, zůstává na Googlu.

Líčení hnusného večera

15. prosince 2017 v 6:53 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
LÍČENÍ HNUSNÉHO VEČERA
---
Hledala jsem něco kratšího, co by nebyla básnička. A jelikož tento týden opravdu nemám čas psát... našla jsem tenhle výtvor, který byl púvodně školním slohem. Zadání znělo stejně jako název. Myslím, že se to docela hodí k současnému počasí. Hezké čtení.
---

Byl podzim. Brzy se stmívalo. Seděl jsem za psacím stolem a naslouchal padajícím kapkám deště. Nepřetržitě bubnovaly na okno. Tak neodbytně a monotónně. Bylo mi to strašně protivné. A do toho hvízdal vítr. To pronikavé pištění způsobovalo snad i bolesti hlavy. Navíc byl nepříjemně ledový a vlezlý… Skrze škvíry v okně si našel cestu i do mého pokoje. Několikrát jsem se otřásl, poté se i tepleji oblékl, ale nepomáhalo to. Nakonec se mi papíry ze stolku rozlétly po místnosti. Svobodně se vznášely. Trochu škodolibě, řekl bych. Bylo v nich více radosti než ve mně samém. Mávl jsem nad tím odevzdaně rukou a posadil se k oknu.

Oblohu zrovna pročísly první blesky. Ozářily majestátně celou místnost a za doprovodu výhružných, až děsivých fanfár hromu jako by oznamovaly lidem, kdo je tady pánem. Vítr zuřivě proháněl vzduchem listí. Zvedal je ze země i servával z větví korun stromů. Ty marně vzdorovaly ohýbajíce se v poryvech vichřice. Připomínaly matky, které se s posledních sil snaží, aby jim nevyrvaly z náručí jejich dítě. Ty děti, které byly mokré. To díky těm tlustým, těžkým kapkám životodárné tekutiny. Byly zkroucené. Za to mohly nemilosrdné podrážky lidské obuvi, nebo kola všudypřítomných aut. Ale hlavně zbarvené do všelijakých odstínů. Vypadali jako banda neposedů, kteří se vydali na karneval. Rozdováděné ratolesti, co si užívaly ten let vzduchem… Možná by byl slyšet i jejich bezstarostný smích. Smějí se, zatímco kolem zuří válka. Nebo že by jen ukázka umění přírody? Ukázka, kde krvavě červená taky mohla znamenat obrovskou katastrofu… Jistota přicházející smrti. Tehdy milionům listí krvácí jejích pomyslná srdce z myšlenky, že je brzy vítr serve z rodných větví a pošle na zem bůhví kam, aby tam ztleli opuštění a nadobro zapomenutí. A to bylo to, co jsem tam dnes viděl já.

Konečně se rozsvítila lampa pouličního osvětlení stojící na chodníku před domem. Poslední dobou často vypadávala z provozu. Její svícení bylo tak nejisté, jako mysl některých lidí… Jako by přemýšlela, zdali má chuť vůbec něco dělat. Lampa flegmatik, napadlo mě. Ale dnes? Tentokrát svítila jako o život. Jako by chtěla konkurovat majestátné záři blesků. Tak nesmyslné. Předem prohraný boj. Ale ona se nevzdávala. Blikala a blikala. A každé bliknutí byl zážeh nové naděje. Naděje, že dnešní večer není jen jeden z mnoha. Naděje, kterou uhasily první sněhové vločky. Symbol krásy, ale také moci a chladu. Pokryly vršek lampy. Padaly něžně. Elegantně a tiše. Jako by ještě nikomu nesměly vyzradit své poselství. Zima se hlásila o slovo. A naději odvál vítr. Lampa zhasla nadobro.

Ale nic není tak jednoduché. Zima se sice hlásila o svůj nárok nástupu na trůn, jenže podzim to ještě nehodlal vzdát. Sledoval jsem tu třetí světovou s neskutečným zaujetím. Blesky osvětlovaly jeviště, v němž se mísily kapky deště se sněhem… Byl to zvláštní souboj. Tak zuřivý a zároveň nudně stejný. Chladný. Připadal jsem si jako na parketu diskotéky se skupinou boxerů. Sníh s deštěm se mixovaly dohromady v neidentifikovatelnou břečku. Vítr rozháněl listí i sněhový poprašek a vše vypadalo jako nesmyslný chaos. Blázinec, co končí ve špinavých a částečně zamrzlých kalužích chodníků a silnic.

Do té války, která venku zuřila, by mě nevyhnali ani náhodou. Chtěl jsem si vzít knížku a přečkat to počasí, ale nešla elektřina, abych si posvítil na stránky. Takže ani televize mně nemohla ukrátit chvíli. Zavřel jsem oči a naslouchal zvukům. Sousedčin pes neúnavně štěkal a skučel. Zřejmě tohle počasí miloval tak jako já. Jeho nářek jen prohluboval mou úzkost. Tma se zdála temnější, blesky zářivější, hromy děsivější… Vítr mocnější, sníh chladnější… A celá tahle situace únavnější.

Lapen v představách, znuděn šedí dne bloumal jsem po bytě. Prázdném, tancujícím v otřesech hromů. Částečky prachu pluly vzduchem. Ze stěn odpadávala hnusná okrová omítka. Měla v sobě prasklin tolik jako Amerika měst. Znal jsem je nazpaměť. Honilo se mi hlavou nespočet myšlenek a úvah. Jenže mé úvahy se táhly hlavou moc pomalu a zdlouhavě… Byly jako natahovaná žvýkačka. Jenže bez příchutě. Nijaká. Nudná. Asi jako mé plány na dalších pár hodin. K ničemu. Stejně jako snaha vyrovnat se v síle záření bleskům mé kamarádky lampy. A marné jako žal sousedčina psa. A nudné, hnusné jako válka zimy s podzimem za mými okny. S ucpávkami v uších jsem šel spát.

Milostný ping pong

6. prosince 2017 v 10:52 | Nisa |  Literární šuplík - love story
A byla to pravda. Stalo se to. Nebylo pochyb. Líné podzimní slunce se prodíralo skrz závěsy, zatímco ochromená tíhou minulých událostí Iva stále nehybně ležela v posteli a zírala do stropu. Neměla odvahu podívat se doleva. Na místo, kde vedle ní stále spal Šimon - její dlouholetý kamarád. Znali se už od školky a včera… včera se spolu vyspali. Jenže to nebyl žádný přirozený vývoj jejich láskyplných citů. Mezi nimi žádná láska nebyla. Tedy aspoň z její strany ne. Jak na tom byl on, tušila už hodně dlouho. To byl taky jeden z důvodů, proč se to nemělo stát. Ale teď to nebylo to hlavní. Šlo hlavně o to, že byla zamilovaná do jiného. Zamilovaná a zadaná.

Dlouze, ale tiše si povzdechla. Co teď? Netušila. A kdyby nezaslechla nenápadné vibrování svého telefonu, asi by ještě dlouho neměla důvod vstát. Toužila se před světem schovat pod deku a předstírat, že jí se nic netýká.
Shodila nohy z postele a natáhla se pro své rifle ležící na zemi. Vylovila z kapsy mobil. Jeden zmeškaný hovor z právě teď a tři textové zprávy od Tomáše.
MILÁČKU, MOC MĚ TA HÁDKA MRZÍ, POJĎ DOMŮ.
Ivu také ta hádka mrzela. Víc ji však mrzely její následky.
KDE JSI?
V pekle.
LÁSKO, ZAVOLEJ, MÁM O TEBE STRACH.
A ona měla strach o to, co udělá, až mu sdělí, co provedla. Věděla totiž, že mu nedokáže lhát.
Dlouze se nadechla, přemohla chuť brečet a napsala odpověď:
NEBOJ SE O MĚ. ZA CHVÍLI JSEM DOMA.
Pak se potichu začala oblékat, naškrábala krátký vzkaz o tom, že musela jít, a vypadla ze dveří.

Sotva se ocitla na chodbě v jejich bytě, věděla, že stojí opodál a sleduje ji. Mlčky se otočila. Stál opřený o futra dělící chodbu a kuchyň.
"Kdes byla?" zeptal se.
Několikrát se krátce nadechla a rozpačitě kousla do rtu, než odpověděla.
"U Šimona."
Krátké, výstižné a s výrazem její tváře všeříkající. Sklopila pohled. Naštvaně začal prsty bubnovat o futra. Nedíval se na ni. Nezvládl by to. Ten vztek.
"Takže jsi s ním spala," konstatoval po chvíli.
Začala zmatečně vysvětlovat.
"Já… my… tolik jsme se teď hádali a… on tam byl a…"
"Nechci to slyšet," utnul ji slovně i patřičným gestem a za třískotu dveří zmizel v obýváku.
Osaměla. Sesunula se na zem zády opřená o zeď a po tvářích jí začaly stékat tiché slzy.

Nevěděla, kolik času uběhlo, než se zase objevil vedle ní. Pohlédla na něj s výrazem odevzdanosti a dlaní otírala ubrečený obličej.
"Je tohle konec?"
Nic neřekl, jen natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. Nechápala. Ale využila příležitosti, aby řekla to jediné nevyřčené, co ještě stálo za to vyslovit.
"Miluju tě."
Políbil ji. Nic víc, nic míň. Prostě se líbali. A když se od sebe odtáhli a on ji pohladil po dlouhých černých vlasech, zašeptal jen: "Už mi to nikdy nedělej."
Přikývla, ztracená v jeho zelenomodrých očích. Pak ji k sobě přitiskl a dlouhou dobu tak stáli.

Už asi hodinu seděl u baru a popíjel několikáté pivo. Nechtělo se mu domů. Tedy na místo, kde si dřív připadal jako doma. Teď si tam připadal divně. Protože tam bydlel s ní. A cokoli mu připomínalo ji, mu připomínalo i to, co udělala. Sice jí slíbil (a taky sobě), že to překonají, že ji miluje, ale realita pokulhávala… Nemohl to dostat z hlavy. Miloval ji, ale nemohl. A rvalo ho to na kusy. Kolikrát měl chuť prostě s něčím praštit. A když si teď uvědomil tuhle potřebu, odnesl to půllitr s pivem. Jedním prudkým máchnutím ho shodil na podlahu. Prostě musel. Překvapený barman, který si tam do téhle chvíle něco šudlal zády k němu, se prudce otočil.
"Sorry, kámo, zaplatím to," řekl mu jen a jal se vytahovat peněženku.
Stejně byl čas se zvedat.

Našel ji v kuchyni pobíhající kolem napůl hořící večeře. Zřejmě ani ona neměla svůj den. Ale hladina alkoholu v krvi mu bránila v tom vzít na to ohled. Spíš naopak. Najednou mu přišlo strašně komické, jak tam tak stála pocuchaná se zástěrou poprskanou od omastku a snažila se zachránit maso nezáměrně flambované na pánvičce. Vlastně stejně marně jako jejich vztah. Dávno bylo nejspíš všechno na škvarek.
"Ahoj, prosím tě, promiň, vůbec se mi dneska nedaří… Nemohl bys aspoň prostřít?" pozdravila ho.
Neodpověděl. Jen něco zamručel a velice neochotně se přesunul ke skřínce s talíři.
"Sakra!" zaklela mezitím Iva, co se popálila o pánvičku a máchala rukou ve vzduchu.
Zíral na ni zamyšleně beze slova.
"Nechtěl bys mi pomoct?" ozvala se již poněkud rozladěná jeho počínáním.
"Možná by ses měla přestat snažit…" konstatoval.
Nechápavě nakrčila obočí. "Co?"
"S tím jídlem… nebude to stravitelný. A se vším ostatním asi taky."
Zaskočená jeho slovy se opřela rukama o zadní opěradlo nejbližší židle a nespouštěla z něho oči. "Jak to myslíš?"
Zamračil se. Na hlubokomyslné debaty neměl náladu. Vlastně najednou neměl náladu vůbec na nic. Jen na jedno.
"Máme pivo?" zeptal se.
Pořád ještě překvapená zmohla se jen na zamítavý pohyb hlavou.
Znova se zamračil. "Tak si na jedno zajdu."
"Ale vždyť si zrovna přišel," namítla a vyšla mu vstříc.
"No a? Chci pivo," trval si na svém.
"Ale… už jsi pil, cítím to z tebe. A co večeře?"
Obličej mu zkameněl vzteky.
"Mě nezajímá tvoje pitomá večeře!" zakřičel a štrádoval si to zpátky na chodbu.
Nechápajíc nic se vydala za ním. "Tomáši…"
Nereagoval. Obul si boty a otevřel dveře. A než ji tam nechal stát, řekl jen: "Nečekej mě, zdržím se přes noc."
A oba věděli, co to znamená.

Tedy tušili. Nebyl si jistý svým záměrem, ale věděl, že se nějak těch hrozných pocitů zbavit musí. Vsadil na teorii - oko za oko, zub za zub. A pak bude líp. Přesně to si říkal, když na nedaleké diskotéce sbalil první dosti přiopilou slečnu - tedy snadnou kořist - a rozdal si to s ní kousek ode dveří na nechutně pozvracené pánské toalety. Svoje myšlenky zahalil vztekem, nevnímal nic jiného. Ani vzdechy oné blondýny tuhé jako prkno, nebo urputně zvonící telefon, na který se snažila dovolat Iva, aby plná děsu zabránila tomu, co se právě dělo. Když jí dlouho nebral telefon, vzdala to a rozbrečela se.

Přišel domů ráno, přesně jak avizoval. Prásknutí dveří donutilo Ivu vyjít z ložnice. Stála na jejím prahu oblečená v noční košili a sledovala výjev před sebou. Ten, kterého se sice nejvíc bála, ale vlastně ho čekala. Tomáš zelenobílý v obličeji stále ještě v nestřízlivém stavu se opíral o vysoký botník s výrazem, co se dal vyložit buď jako - je mi tak zle, že je mi všechno jedno -, nebo méně komplikovaně - prostě je mi to jedno. Měl zpola vykasanou košili a rozbitý ret.
"Řekneš mi, co se ti stalo?" zkusila to po dobrém.
"Jeden debil se mi připletl do cesty…" zahudral odpověď.
"Cos mu provedl?"
Pokrčil rameny. "Krom toho, že jsem ojel jeho ožralou holku? Nic."
I když si byla téměř jistá, co v noci dělal, ta stoprocentní jistota ji přibila na místě.
Pokračoval. "Myslel jsem si, že ti to vrátím. Že mě to pak přestane žrát, víš…"
"A?"
Rozhodil rukama. "Nepřestalo. A ten sex nestál za nic."
Pak se skoro až pobaveně ušklíbl, zatímco její tvář se stáhla do bolestné grimasy.
"Ale ty víš, že mě to mrzí…" oponovala, "miluju tě."
"Mrzí, mrzí, udělalas to. Chrápala jsi s ním!" rozkřikl se.
"Ale jenom proto, že…"
"Kurva, mě to nezajímá, mě Adriana vlezla přímo do postele a stejně jsem ji poslal pryč!"
To už se jí v očích nahromadily slzy. Měl pravdu. Adriana, jeho bývalá ho skutečně před čtvrt rokem začala znovu uhánět. Ale copak nechápe, že tehdy to bylo jiné? Tehdy se ještě tolik nehádali, neřešili rozdílné názory na to, kde chtějí bydlet, a hlavně ho vídala… To bylo ještě před tím jeho povýšením. Připadala náhle tak sama, a když už byli konečně spolu, tak se jen hádali. Po jedné takové stupidní hádce, která začala zrušenými plány na víkend, se sebrala vybrečet k Šimonovi. A on tam byl a…
"Ujela jsem, ok? Ale miluju tě," zopakovala.
"Já vím, ale nezvládnu to…"
"Takže konec?"
Jenom kývl. Odešla do ložnice balit kufr, který si před spaním opřela o jednu ze zdí.

Tenhle parný den se opravdu vyvedl. A byl by jistě ještě mnohem hezčí, kdyby neseděla se Šimonem na zmrzlině a sklesle mu nevykládala události posledních dnů.
"Cože udělal?" rozčílil se nevěřícně.
Mlčky přikývla.
"Tak na to můžu říct jen jedno - že je to pěknej idiot, když nechá holku, jako jsi ty."
Lehce se usmála. To, co řekl, ji potěšilo. Samozřejmě. Ale zároveň v ní narůstala chuť se ho zastat.
"Tak ale zase chápej… Podvedla jsem ho…"
"No a?" vyprsknul. "Jako by se to nikdy nikomu nemohlo stát. Můj táta měl po tom, co narodil můj starší brácha, milenku půl roku. Kdyby mu to máma neodpustila, nikdy se nenarodím…"
"Tvůj táta?" zopakovala šokovaná Iva. "Vždyť vaši působí tak šťastně…"
"Taky jsou," souhlasil, "ale ne vždycky tomu tak bylo. To hlavní je, že to nevzdali."
To hlavní je, že to nevzdali. Se zamyšlením si tu větu přehrávala v hlavě a kousala se přitom do rtu, až jí začal krvácet.
"Teče ti krev," upozornil ji a nahnul se, aby jí prsty setřel červenou tekutinu z brady a rtu.
Ve chvíli onoho dotyku jimi oběma otřásl třetí hlas. Patřil Tomášovi.
"Koukám, že neztrácíte čas," pronesl uštěpačně.
Zmateně na něho hleděla. "Já…"
Podrážděně se do toho vložil Šimon - vstal a naproti Tomášovi prohlásil: "Hele kámo, co ti vadí? I kdyby, poslal si ji přece k vodě."
A po těch slovech přiskočil k Ivě a políbil ji dřív, než stihla protestovat. Překvapenému Tomášovi přeběhl přes tvář bolestný výraz. Ani jeden ho však nemohl vidět. Zaťal pěsti a nadechl se. Šimon měl bohužel v jednom pravdu, poslal ji k vodě, tak jaká měl teď práva? Když se od sebe odtrhli, Iva na něj hleděla trochu s obavou. Cítil to. Přinutil se nezabývat se tím.
"Jen, když už jsme se tu potkali, napadá mě, jestli přijdeš na grilování k Lauře."
Byla to otázka bez otazníku na konci. Na tuhle událost při tom všem úplně zapomněla. Laura byla jejich společná kamarádka víc jak rok. Ona a její manžel Erik. Chodili k nim párkrát do roka na pokec.
"Jestli chceš, abych šla."
Pokrčil rameny. "Je mi to jedno, už jsem jim sdělil, jak se věci mají. A řekl, že přijdu s Andreou. Takže, jestli ti to nevadí… určitě tě taky rádi uvidí."
"Přijdu," vykoktala překotně a mlčky zpracovávala tu nepříjemnou informaci - bude tam s Andreou.

Seděl na zahradě v hnědém pleteném svetru, částečně zabrán do rozhovoru s Erikem, ruku Andrey omotanou kolem pasu, a pozoroval ji. Seděla dost daleko od něj. U dlouhých bíle prostřených stolů a povídala si s Laurou. Smála se. Iva. Přišla sama. Vrtalo mu to hlavou. Proč přišla sama, a ne se Šimonem? Počítal s tím, když je tuhle viděl. A chtěl ji naštvat. Nechtěl si připadat pitomě, až se tu budou předvádět. A tak rychle sdělil Lauře s Erikem, že se rozešli, a přesvědčil je, že si s sebou oba vezmou jiný doprovod. Aby ukecal Andreu, která to teď rozehrála s nějakým vysokým motorkářem, musel ji vzít na dost drahou večeři. A teď se zdálo, že zbytečně. Iva přišla sama.

"Holka, já se ti divím, že se ti na to chce dívat," prohlásila zrovna Laura.
Iva potřásla hlavou. Nechtělo, ale co měla dělat? Snažila se, alespoň pohled upírat jinam. Zrovna teď letmo zahlédla, jak Andrea položila hlavu na Tomášovo rameno a on jí stiskl dlaň.
"Mně to bylo hnedka divný, že byste oba už někoho měli…" pokračovala hostitelka ve svém monologu.
"On si to nejspíš myslel. Ale to jen Šimon trochu blbnul. Každopádně mu to umožnilo přiznat, že se začal tahat s ní…"
"To brzo teda," neodpustila si Laura, "možná jsi ho podvedla, ale co je moc, to je moc. Takhle ubližovat by ti vážně nemusel. Copak jsi mu neříkala, že ho miluješ?"
"Víc než jednou. Je mu to fuk."
Po těch slovech otočila hlavu zpět ke své kamarádce.
"Burgery už budou. Dojdu do kuchyně pro chleba."
Vstala a zašla se dovnitř, aniž by postřehla, že se Tomáš vydal za ní.

"Podáš mi pivo z ledničky, když tam stojíš? Venku už došlo a Andrea by ještě jedno chtěla."
Hodila po něm znechucený pohled a následně i pivo.
"Au, chceš mě zabít?"
"Špatný nápad by to nebyl," ucedila a kráčela z místnosti.
Prudce ji popadl za paži a otočil zpátky k sobě. Ignoroval její bolestné vyjeknutí.
"Jo? A to proč jako?"
Zamračila se. "Ještě se tak blbě ptej, pane Holku-si-najdu-snadno-a-rychle."
Šokovaně se zasmál. "Tobě vadí Andrea? A co ty a Šimon? Ty můžeš, já ne?"
"Mezi mnou a Šimonem nic není. Nechal se jen snadno vyprovokovat. Byla to jen pusa. Nikdo neřekl, že jsme spolu. Ale ty, ty si dotáhneš slečnu Vlezla-mi-do-postele až sem, k našim přátelům a představuješ ji tu. Držíte se za ruce a tulíte jako by nic! A to už sakra něco je!"
Zíral na ni s téměř otevřenou pusou. Ječela na něho s takovou razancí, že až zrudla ve tvářích. Obvykle to miloval. Byla děsně rajcovní. Teď ale sotva vnímal. Nikdo neřekl, že jsme spolu. Byla to jen pusa. Začínal chápat, že je něco špatně.
"Vy nejste…"
"Ne, ale ty si to užij, ignorante jeden! Věděls, že tě miluju, a stejně ti to nestačilo. Vynadáš mi, ok. Vrátíš mi to, ok. A teď se ještě taháš pár dní po rozchodu s jinou přímo přede mnou. Už máš té pomsty dost? Protože já jo. Užij si to. A já si jdu s dovolením teď užívat taky."
S těmi slovy ho tam nechala samotného. Bylo to zvláštní. Když ho podvedla, nedokázal myslet na nic jiného, než na tu nevěru. Ale teď, když už spolu nebyli, nedokázal myslet na nic jiného, než že řekla, že ho miluje. Jakmile vyšel ven, zjistil, že popadla svou bundu, omluvila se a odešla pryč.

Diskotéková světla a dostatečný přísun alkoholu konečně zafungovaly. Cítila, že se konečně uvolňuje. Já si jdu s dovolením teď užívat taky. Přesně na tuhle větu myslela, když se k ní přitočil fousatý chlap jako hora. Tancovali, ona blýskala úsměvy a snažila se věřit, že to dokáže. Pak ji neznámý sjel rukou na zadek.
"Tu ruku bys měl dál výš," zakřičela skrz hlasitou hudbu.
Zazubil se, jako by ji zkoušel.
"Tu ruku dolů," zopakovala.
Stále se nic nedělo.
"Neslyšels, co dáma říká?!" ozval se nečekaně známý hlas.
Tomášův. Stál tam a měřil se s cizincem pohledem.
"Ona je tu snad s tebou?" zahuhlal podrážděně.
"Nejsem!" vykřikla konečně, když se vzpamatovala. "Vlastně mi sahej, kam chceš. A vůbec…," při těch slovech se rozešla směrem k podiu. "…nevidím důvod, proč by se pánové nemohli trochu pobavit. Co myslíš, bude se jim můj striptýz líbit tolik jako tehdy tobě?"
Ano, dávala si dobrý pozor, aby se Tomáš držel v závěsu za ní. A zrovna, když se škrábala nahoru, strhnul ji zpátky.
"Tak myslím, že už trochu přeháníš," zakřičel.
Zasmála se a s o to větší urputností se jala lézt na pódium.
"A už toho mám dost," konstatoval, znovu ji strhnul k sobě a přes veškeré protesty si ji přehodil přes rameno.
Takto obtěžkán vřeštícím nákladem se vydal ven.

Teprve v chladné podzimní noci ji postavil zpátky na nohy. Vteřinu těžce oddechovala, než začala mluvit.
"Zbláznil ses? Co to sakra děláš, ty jeden idiote?" prskala jako naježená kočka a rozhazovala při tom rukama.
"Tím si nejsem tak jistej," přiznal se a udělal to jediné, co chtěl udělat už tak dlouho.
Políbil svou černovlásku. Vášnivě a majetnicky. Žádný striptýz pro cizí chlapy. Žádný Šimon. Tahle holka byla, je a bude jenom jeho. Naléhavost a urputnost jeho počínání ji překvapily. Dotlačil ji k nejbližší zdi a znemožnil útěk. Stejně chtěla protestovat jenom zlomek sekundy. Tenhle chlap patřil k ní. Donesl ji do jeho nedaleko stojícího auta a milovali se tam.

Ráno. Skoro si nepamatovala, jak se dostali do jejich bytu. Tedy dříve jejich, teď tu bydlel sám. Dívala se na něj, jak se obléká, a nemohla se vynadívat. Myslela si, že už to nikdy neuvidí.
"Poslyš… znamená ta noc něco?" přerušila s obavou ticho.
Oblečen, neoblečen, vrhl se zpět k ní do postele.
"Chtěla bys, aby jo?"
Mlčky kývla a sklopila hlavu. Měla pocit, že brzo začne brečet. Chytil ji za bradu a donutil podívat se mu do očí.
"Vezmi si mě," zašeptal.
Překvapená Iva chvíli luštila smysl jeho slov a pak začala horečně přikyvovat na souhlas.
"Ano, ano, ano!" křičela a vrhla se mu kolem krku.
Slzy se jí skutečně valily z očí, ale z úplně jiného důvodu. Byla šťastná.

Děti, které přežily Mengeleho

5. prosince 2017 v 14:11 | Nisa |  Knižní recenze
Autoři: Eva Mozes Kor, Lisa Rojany Buccieri
Národnost: rumunská, americká

Anotace: Evě Mozes bylo deset let, když byla se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry byli posláni do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral coby pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti - Dr. Josef Mengele. Dívky byly podrobeny sadistickým medicínským experimentům a musely každodenně bojovat o svůj život.
V tomto neuvěřitelném příběhu, který sepsala samotná oběť děsivých událostí, jsou čtenáři svědky dětské odolnosti proti mimořádnému zlu. Eva byla například vystavena infekci, u níž Mengele věřil, že bude smrtelná, a bude pak moci provést pitvu i na Miriam, která měla sloužit jako "srovnávací vzorek". Přežila - a dodnes neví, jaké onemocnění to bylo. Po osvobození tábora sestry založily skupinu, která podporovala bývalé oběti Mengeleho experimentů. Zdroj.

Můj názor: Na začátek musím říct, že kniha má celkem malý počet stran - kolem 220. A na těch stránkách najdeme opravdu ošklivé věci. Jsem ráda, že podobné knihy vznikají, abychom nezapomínali na minulost. Na některé věci bychom neměli zapomenout. Takové knihy se těžko hodnotí. Jak hodnotit hrůzu, kterou někdo prožil. To se nedá, obzvlášť pokud jde o děti. Ten příběh je prostě stoprocentní a strašný.

Nicméně - pojďme se podívat dál. On název trošičku zavádí. O panu doktorovi, co se jmenoval Mengele, tam toho totiž moc nenajdete. A zavádí i sama anotace, protože příběh není jen o pobytu v Osvětimi. Zachycuje i dobu před uvězněním a po něm, tedy skočí z koncentračního tábora do komunismu. Já nesnižuji příběh samotný, ale na ten počet stránek mi to přišlo trošku moc. Moc široké rozpětí, a tedy málo prostoru na všechno. Po stránce zpracování jsem už prostě četla hlubší svědectví.

Možná právě proto bych však tuto knížku zařadila do školních kánonů literatury vedle Deníku Anny Frankové. Ta kniha má co říct. Nejenom o hrůze koncentračních táborů, ale i politické době kolem. Udělá, co udělat má - dá vám další děsivé varování. A mně osobně vděk. Vděk, že se mě to netýkalo. Možná budou vděční i jiní, až si knihu přečtou.

Plusy: příběh, náhled do komunismu, dětem
Mínusy: široké rozpětí příběhu, zavádějící název a anotace

Hodnocení: 70% zpracování, 100% příběh

Cena za svobodu

4. prosince 2017 v 12:15 | Nisa |  Literární šuplík - horor story
Eva spěchala ulicí. Pršelo. Dlouhé tmavé vlasy se jí slepovaly do provazců. Zelené oči občas přestaly odhodlaně zírat dopředu a poplašeně těkaly sem a tam. Někoho hledaly. Ale jen krátce. Nebyl čas. Vlastně ho nechtěla najít. Bála se ho. Jenže on se stejně nakonec objevil. Neslyšně jako pára vznikající nad hrncem. A prudce ji uchopil za levou paži, až vyjekla. Otočil ji k sobě. Lhostejný dav spěchal dál. Jako by se vůbec nic nedělo.
"Kam si myslíš, že jdeš?" ozval se ostře.
Nezvykle ostře na jeho povahu. Aspoň vůči ní. Poplašeně hleděla do jeho uhlových očí. Krátké kaštanové vlasy měl deštěm připlácnuté k hlavě. Vůbec nepůsobil jako ten, kdo ve skutečnosti byl. Obzvláště ne v tom šedivém vlněném svetru a tmavě modrých džínsech.
"Pryč," vydolovala ze sebe, když našla dostatek odvahy.
Pobaveně se usmál. Znervózňovalo ji to. Připadala si hloupě. A naivní. Ano, byla naivní, když chtěla pryč? Odpověď už znala, ale když už se do toho stupidní pokusu dala, chtěla to dohrát až do konce.
"Ty tomu vážně věříš, sestřičko?"
Potřásla hlavou, aby ta slova odehnala ze své mysli, kam doletěla skrz uši. Sestřičko. Kdyby mohla, kdyby to nebylo tak nesmyslné, vrhla by se mu vyčerpaně do náruče a rozvzlykala by se. Přitiskla by se k jeho mohutné hrudi a slzami by mu smáčela svetr. A on by… možná by… objal by ji paží. Pevně by ji stiskl. A sklonil se k jejím vlasům, aby ji něžně políbil na temeno hlavy. Udělal by to? Nebyla si jistá. Ačkoliv mu celé roky vysvětlovala, co má udělat, když je jí smutno.
Přistihla se, že chvíli nevnímala, co jí říká. Zavřela oči a zase je otevřela. Soustřeď se, přikázala si. Jenže byla slabá, vyčerpaná…
"Neblázni, pojď se mnou, než si pro tebe přijde Richard."
Richard. Oslovení otec, táta v téhle rodině neplatilo… Představila si ho. Vrásky kolem černých očí, tvrdé rysy, oválná brada, věčně kritizující křivé tenké rty a krátké šedé vlasy… Otřásla se jen při té představě. Natož si představovat, jak se zlobí, táhne ji domů a křičí tím svým majestátným hlasem. Nahnalo ji to slzy do očí. Co by s ní udělal?
"Tak dobře, Samueli," vzdychla a sklopila hlavu, aby ty slzy neviděl.
I on si povzdychl, postavil se vedle ní a vzal ji kolem ramen. Vděčně se na něj usmála za to gesto. Úsměv jí oplatil a už za chůze se podíval na černé husté mraky na obloze, které se začaly protrhávat, ačkoliv z nich stále padal déšť.
"Už bylo načase, přestává pršet."

Dovedl ji domů. V hale prostorného rodinného baráčku bylo na první pohled ticho. Rozhlédla se kolem. Světle růžové stěny, v oknech těžké vínové závěsy a šedá lesklá podlaha. V levé části kuchyň s linkou z třešňového dřeva a stejně sladěným stolem se židlemi s vínovým polstrováním. A v pravé části obrovský obývák, kterému vévodil šedý gauč a plazmová televize naproti připevněná ke zdi.
"Elo?" rozlehl se prostorem Samuelův hlas.
Eva zatajila dech. Na schodech se ozvalo klapání jehlových podpatků. A brzy se objevily v jejím zorném poli. Černé lodičky s otevřenou špičkou na vysokém podpatku. A spolu s nimi světle zelené letní šaty, které se vůbec nehodily k podzimní plískanici, která zuřila za okny. Patřily zrzovlasé hrdé ženě. Scházela elegantně dolů, nenuceně a v ruce skleničku martini. Uhlově černé oči k ní nepasovaly. K její bledé kůži, dlouhým kudrlinám sahajícím až k ramenům bez ofiny. K tenkým, ale plným rtům a něžné pize na pravé straně kořene nosu. Byla tak štíhlá, tak tenká, že jste měli pocit, že ji i závan vánku snad rozpůlí vedví. Ach…
Zastavila se na posledním schodu a zkoumavě si Evu prohlížela. Od hlavy k patě. Její černý kabát, černé kozačky se šněrováním, ale nejvíc ji zaujal červený šátek omotaný kolem jejího krku. S bílými puntíky. Upila ze svého martini a řekla: "Hezký doplněk, dodal ti šmrnc."
Uštěpačnost v jejím hlase se nedala přeslechnout. Aby ne, Eva jí ho vzala ze šuplíku. A znovu, tentokrát pod tíhou vlastních výčitek, sklopila pohled.
"No," řekla, když se znovu napila, "hlavně, že jsi zpátky. Ví o tom Richard?"
"Myslím, že ne. Našel jsem ji dřív, než stihl zjistit, že zmizela," informoval Samuel, zatímco přecházela ke stolu a usadila se.
"To je dobře," oddychla si a hodila do sebe zbytek sklenice.
Pak si podepřela zamyšleně hlavu a dodala: "Nechcete se vy dva jít převlíct, než tu po vás bude rybník?"
Eva sledovala kaluže vody tvořící se pod ní a pod Samuelem. Odkapávala jim z vlasů a z oblečení, možná spíš přímo crčela. On se vytratil okamžitě. Ona zamyšleně kývla a rozběhla se nahoru.

Ležela v nadýchaných peřinách. Jen odhodila mokrý kabát a kozačky a natáhla se v černém tílku a legínách. S šátkem pořád na krku. Pohrávala si s jeho uzlem a pozorovala čtyřbodový lustr na červeně natřeném stropě. Teď nesvítil. Oknem s černými závěsy proudilo do místnosti dost světla i tak. Přestalo pršet.

Musela usnout. Probudilo ji nesmělé klepání na dveře. Neměla ponětí, kolik času uplynulo.
"Ano?" oslovila návštěvníka za dveřmi a vzápětí se ve dveřích objevila střapatá hlava, blond s prvními známkami šedin.
Zora. Zora s modrýma očima. Úlevou si vydechla.
"Paní Eleonora mě za vámi poslala, slečno. Prý máte něco sníst."
Kývla.
"Je libo tousty a jahodový džem?" zeptala se, když se usadila k ní na postel a tác položila mezi ně. "Taky mám konvici s šípkovým čajem."
Usmála se. Úsměv jí ale téměř okamžitě z tváře zmizel, když si všimla jejího ovázaného levého zápěstí. Zora si stáhla rukáv níž. Pozdě. Střetly se smutnýma očima.
"To…"
"Paní Eleonora…"
Zavřela oči před tou nechtěnou informací.
"Mrzí mě to," zašeptala.
"Vy za to přeci nemůžete," opáčila Zora a konejšivě ji stiskla dlaň.
Nevěřícně na ni pohlédla. Jak to, že ne?
"Kdybych tu nebyla já, nebyla byste tu ani vy!"
Zora se smutně usmála.
"Kdybyste tu nebyla, slečno, byla bych už nejspíš mrtvá. Kdybyste tu nebyla, slečno, bylo by to mnohem horší…"

Sejít dolů se opovážila až pozdě v noci. Kolem jedné. Když utichlo vřískání druhého bratra - Romana. Odešel ven. Byla unavená, ale za celý den se jí nepodařilo usnout. Teď už to musela vzdát a jít mezi ostatní. Richard seděl za stolem a vypadalo to, že čte noviny. Jinak nikde nikoho neviděla.
"Pojď sem," pokynul jí a odložil tiskoviny.
Poslechla, obezřetně, ale přece. Když ji měl nadosah, dlouhými kostnatými prsty jí odhrnul vlasy z čela a dlouze ji pozoroval.
"Tvoje oči… pořád jsou zelené," konstatoval zamyšleně.
Mlčela.
"Jako by to bylo včera," dodal.
Tupě přikývla. Bylo to dávno. Tak hrozně dávno. Šestnáct, sedmnáct let…
"Pamatuješ si ten příběh?"
Přikývla.
"Taky pršelo jako dneska odpoledne," rozpovídal se. "Ta chata byla úplně na konci osady…"
Zase kývla.
"Žena blondýna. Taková krev a mlíko. A muž. Docela houževnatý. Hnědé vlasy, modré oči... Chtěl bojovat, chudák. Pak už jen prosil, když jsme mu před očima utrhli hlavu jeho ženy."
Uznale pokýval hlavou. V myšlenkách se vrátil do minulosti. Nad něčím dumal. Však Eva taky. Nad tím, co po těch letech cítí při vyprávění fragmentů pohádky o tom, jak jí zavraždili rodiče. Nic. Necítila téměř nic. Otupěla. Bylo to jako, když se člověku zprvu zvedá žaludek při pohledu na krev a pak, pak si zvykne. A navíc, oni byli cizí. Cizí postavičky dávné pohádky na dobrou noc. Jediné, kterou Richard uměl vyprávět.
Náhle směrem k ní posunul skleničku na víno. "Byla bys tak hodná?"
Byla, proč by ne. Přisunula zápěstí k její nabroušené hraně a táhla. Téměř okamžitě se objevil tenký krvavý řez. Posunula ruku krapet víc do středu a nechala krev téct.
"To stačí," konstatoval Richard, když byla třetina plná.
Poslušně ruku stáhla a rozvázala šátek na krku. Zaškrtila jím zápěstí. Rychle, naučeně, zběhle. Ještě dřív než, Richard poprvé smočil rty. Pak se na ni usmál a jazykem olízl kapku krve, která mu zůstala v pravém koutku. Nejspíš myslel na to, jak je potěšen její poslušností. Krk byl posetý dvojicemi dírek v různém stádiu hojení.

Spala. Probudil ji pocit, že ji někdo sleduje. Polekaně sebou škubla.
"Samueli..." vydechla úlevou, když zaostřila na postavu sedící pár centimetrů od ní.
"Nechtěl jsem tě vyděsit... promiň," vysoukal ze sebe neobratně, jako by mu ta slova nechtěla vylézt z pusy.
Jako by to byla nazpaměť naučená básnička a teď si v půlce nebyl jistý jejím zněním. A taky, že byla. Učil se reagovat na její emoce naprogramovaně, tak jak ho celou dobu učila. Nebyl totiž schopen vcítění. Nebyl schopen citů.
"To nic," chlácholila ho a posunula se tak, že měla hlavu v jeho klíně.
Začal ji jemně hladit po vlasech. Spokojeně se uculila a zavřela oči. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy si tu připadala naprosto v bezpečí. Milovaná. Těžká ironie osudu, když on vlastně milovat neuměl...
"Řeknu Ele a Richardovi, aby tě tolik nevyužívali. Vypadáš nezdravě," poznamenal zamyšleně.
Otočila k němu hlavu. Sledovala jeho oči. Hluboká čerň se začala rozplývat v odstínech rubínové červeně.
"Mně to nevadí," prohlásila nejistě.
"Ale mně to vadí. Jsi moje. Nechci, aby se ti něco stalo."
Na rozdíl od ní mluvil odhodlaně, pevně. Jsi moje. Nebyl to sice žádný projev lásky, sourozenecké sounáležitosti, nebo něhy, nýbrž neskutečně silné touhy vlastnit, ale byla jeho. Majetek, který mu patřil, ale byla jeho. To on ji zachránil. To on objevil nemluvně v postýlce. Překvapení, co nečekali. Jako malý upírek. Vykulil oči. Nikdy předtím miminko neviděl. Natáhla k němu ručičky. Zavýskal a postavil si hlavu. Necháme si to, zamumlal natěšeně.
"Tohle? To se přece jí," zněl protest.
Marně. Necháme si to. Tak zněl verdikt. Ta informace o emocích nebyla totiž úplně přesná. Cítí strach, touhu (po něčem, nebo někom) a zlost. Umožňuje jim to přežít. A zkuste upírovi sebrat něco, co chce. I Richard tehdy věděl, že by to mohlo dopadnout všelijak. A navíc... mít vlastní domácí zvířátko a čerstvou krev po ruce? Necháme si to, proč ne. Tenhle příběh jí vyprávěl mockrát. Další pohádka před spaním.
"Ty máš hlad," změnila téma.
"Mám," přiznal, "měl bych jít sehnat něco k jídlu."
"Nesmysl, když jsem poblíž," protestovala.
Obratem mu pod rty přistrčila druhé zápěstí. Zarazil se.
"Vydržíš to?"
"Neboj, protentokrát jo a pak si dám pár dní na zotavenou, ok?"
Sotva neznatelně kývl a lačně prokousl její broskvovou kůži. Vyjekla a zavřela oči před bolestí.

Pravděpodobně přecenila své síly. Došlo jí to hned druhý den, když nabrala vědomí. Byla tak slabá, jako by se snad mohla rozpustit skrze matraci. Nebo prostě uletět z té křehké tělesné schránky. To, co ji drželo vzhůru, byla myšlenka, že se potřebuje napít. S námahou se posadila na posteli. Motala se jí hlava, ale přesto se rozhodla vstát. A vzápětí omdlela na podlahu tak nešikovně, že roztříštila o kus dál stojící skleněný stolek. Rámus donutil přiběhnout ostatní. První byla Zora. Kromě ní jediný člověk. Hospodyně a chůva, kterou pořídili hlavně kvůli ní.
"Ježíši Kriste, pojďte sem někdo! Potřebuje doktora!" křičela sklánějíc se nad ní.
Druhý byl Roman. Připotácel se špinavý, nasáklý rumem a směsicí dámských parfémů. Obličej celý pokrytý krvavými šmouhami. Nejspíš právě přišel z nočního mejdanu a chystal se jít spát. Zvědavě nakoukl dovnitř a suše nastalou situaci komentoval: "Samueli, myslím, že ti zvířátko právě chcíplo."

Probrala se znovu ležící na posteli. Ale jen tak napůl. I oči měla přivřené.
"Potřebuje transfúzi," konstatoval zrovna doktor Červenka.
"Musí okamžitě do nemocnice!" trvala na svém Zora.
Čtveřice zbylého osazenstva domu jen mlčky sledovala jejich slovní dohady.
"S těmi kousanci po těle? To nepřichází v úvahu! Jak byste to vysvětlili?"
"Něco dělat musíme!"
"Tak jí tu transfúzi dejte tady," utrousil Roman, který se ze všech sil snažil zůstat bdělý, ale zmáhal ho spánek, takže nepotlačil zívnutí.
"Nemůžu, nemám prostředky. A máte mu snad zásoby B negativní?" bránil se doktor.
"Připomínám vám, že můžeme kdykoli zničit celou vaši rodinu - ženu, dcerku - a já vám zaručuji, že budou trpět. Takže v rámci naší dohody bych vám radil něco rychle vymyslet!" prohlásil neústupně Richard, kterého pomalu znervózňovalo emocionální rozpoložení syna Samuela. Seděl Evě u nohou a vypadal, že každou chvíli do něčeho kopne.
"Mohla bych zavolat Sáře, ta nám snad poskytne, co potřebujete," sdělila polohlasně Ela.
Sára byla ředitelka menší ne tak vzdálené nemocnice. Ideální pro její… potřeby. Krevních konzerv měli dost. A občas si pochutnat na pacientovi v kómatu, proč prý ne.
"Dobrá, dobrá… jestli se s paní Sárou domluvíte, nebude problém, ale… Eva stejně potřebuje čas na zotavenou. Bylo by moudré s tím přestat. Možná úplně… Pokud vám na ní záleží," poznamenal pan Červenka opatrně.
"Záleží?" válel v ústech Richard nedůvěřivě to slovo.
I Samuel se nad tím zamyslel. Jenže při pohledu na ni si nedokázal vybavit nic víc, než chuť její rubínové krve a ten sladký pocit nadřazenosti, když se mu to bezbranné stvořeníčko opřelo o rameno. Bez něho by nepřežila. To ho těšilo. A stejně tak ho bavilo vědomí její vděčnosti, když si hrál na jejího ochránce. Byla jeho. Nesměl o ni přijít. Tak snadno by ji nenahradil.
"To jako přestat z ní pít? A k čemu by nám potom byla?!" vřískla rozhořčeně Ela.
"Měli jsme ji zabít už tenkrát. Jsou s ní jenom starosti," přednesl svůj názor Roman.
Přesně jak očekával, namíchl tím mladšího bratra. Vystartoval po něm. Ale než se stačili začít rvát, stoupl mezi ně Richard.
"Tak dost! Na tohle nemáme čas. Romane, místo těch provokací by ses měl zamyslet sám nad sebou. Skoro každý týden mi volá policie. Vraždy, zmizení, podezřelé úmrtí vinou divoké zvěře… Kolik myslíš, že se mi toho podaří po těch tvých mejdanech ještě ututlat?! A to mám pod palcem půlku policejního sboru! Jenže to taky není všechno, lidi se začnou ptát," rozohnil se naštvaně.
Roman škytnul, pokýval hlavou a rozhodl se stáhnout. Jakmile odešel, v místnosti zavládla o něco lehčí atmosféra a všichni se zas otočili k Evě.
"Něco vymyslíme," zašeptal Samuel, ačkoliv si sám nebyl jistý co. Jestli z ní už neměl pít, mělo smysl si ji nechávat? Pářit se s nimi nešlo. Přeměnit ji také ne. To je, jak kdyby člověk doufal, že se stane slonem. Nemožné. Žádné transformace možné nebyly. A Samuela fascinovalo, kde lidé přišli na ten pošetilý nápad, včetně toho, jak si upíry romantizovali. Ano, kdysi dávno se zřejmě vyvinuli z lidí, tak to říkal darwinismus, ale to bylo celé.

"Zabijte mě," zachroptěla Eva zničehonic zesláble.
Ela se ustaraně zachmuřila. "Nejspíš budeme muset," poznamenala, "Sára to sem nestihne včas. Vichřice strhla most, teď mi volala…"
Nebyla ráda, že mu sděluje tu zprávu. Na druhou stranu byla potěšena Eviným přáním. Ona sama by jí nejraději rukama zlomila vaz. Začínala ji vnímat jako kazící se konzervu s jídlem. A když se jí nezbaví včas, začne smrdět a přiláká hejna much.
Samuel popadl torzo skleněného stolku a přehodil ho přes místnost. Ela nevěděla, co si počít. Nikdo nevěděl. Jen Eva si ho k sobě zavolala. Klekl k ní.
"Vypij mě celou," zašeptala.
Rozzlobeně zakroutil hlavou. Ten nápad se mu nelíbil. Ale ona věděla, jak ho přesvědčit. Slabá a v obličeji bílá jako papír dotkla se jeho ruky.
"Jsem tvoje, nebo ne? A jestli mám umřít, chci, abys mě vypil celou. Chci se stát tvojí součástí. Pak budu tvoje navěky."
To prohlášení všechny zaujalo.
"Má pravdu a stejně musí umřít," podotkl Richard zamyšleně.
A zapravdu tomu mlčky dával i Samuel. Jen Zora potlačila výkřik hrůzy s rukou před pusou. Bolest nad dívčiným osudem jí lámala srdce a mrkala, aby rozehnala slzy stojící v očích. Ale bylo rozhodnuto.

Když vedle ní ležel na posteli, už ho skoro nevnímala. Nechali je o samotě. Kreslil jí prstem po kůži a prodlužoval tak společnou poslední chvíli. Třásla se. Bála se. Jenže to on nevěděl. A i kdyby, nechápal by to. Zasténala a on si lačně olízl rty. Dýchl jí na krk a pobaveně sledoval zježené chloupky.
"Jsem tvoje," zašeptala.
Probudilo to v něm touhu. Toužil po ní. Co když tuhle chvíle protáhne moc a ona zemře dřív, než do ní zaboří špičáky? Nechtěl ji pít studenou, mrtvou. Chtěl, aby mu umřela v náručí. Chtěl z ní život vysát. Nadechl se a prokousl jí hrdlo. Nedočkavě sál. Krev mu plnila ústa. Bylo to báječné. A nejbáječnější na tom byla ta její oddanost. Že se mu odevzdala sama. Toužila po tom stejně jako on.

Mrtvé tělo nechali na posteli do druhého dne. Postaral se o něj Richard. Hodili ho do řeky. A na mostě nad tou řekou Samuel potkal Veroniku. O dvacet let později. A myslel při tom na to, že našel novou hračku. Nového tvora, kterého si ochočí. Stejně jako kdysi Evu. A nikdy se nedozvěděl, že Eva si jenom přála se osvobodit. A když se jí nepovedl útěk, pochopila, že smrt je jediné řešení. A jít na to přes Samuelovu touhu po tom, že patří jenom jemu, jediná možnost. Odevzdala se mu jen, aby byla konečně volná.