Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Vnitřní boj

6. listopadu 2017 v 16:57 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Vzpomínáte si, jaké to je v pubertě? Protože já tohle v pubertě psala. Ten čas hledání sebe sama, strachu, bolesti a depresí... Nechybí mi to. Ale člověk nemusí být v pubertě, aby mu svět připadal jako ošklivé místo. Aby se obávál svého vlastního života, nebo jiných lidí... Stačí mít prostě špatný den, nebo procházet životní krizí. Každopádně bojujeme a bojíme se dost často. Sebe, světa, lidí, jak už jsem řekla.

Ztmavlou oblohou pluje si mrak,
na co čekám? Že by na zázrak?
Oknem sleduji dovádění studeného větru,
venku se zavděčíš svému huňatému svetru.

Pozor, napětí stoupá
a já - dívka hloupá,
sleduji první volně padající dešťové kapky…

Na rtech objeví se pousmání,
ale radost? Kdepak, to je zdání.
I já v sobě bouřku mám,
a tak trochu nezvládám.

Už snad ani neznám důvody
téhle mojí doživotní ostudy.
Možná je to vina mých sedmnácti let,
možná za tu dobu už unavil mě svět.

A tak tu sedím a přemítám,
v čem ještě vůbec jasno mám.
Připadám si tak moc složitá, to vím
a doufám, že se jednou pochopím.

Život poskytl mi dobrou školu
- několik životních karambolů.
I když…
Vím, že i to dobré bylo,
co mi život zpříjemnilo.

Jenže už jsem unavená…

Chci šťastná na víc než den, dva být,
chci se smát, toulat se a ne jen snít.
K čemu mi jsou ty chvíle,
když pak další dlouhé míle,
brodím se bahnem
ráno za ránem!

Moji duši denně mučí minulost,
srdce navždy poutá silná čirá zlost.
Oči pořád vidí špína světa,
co hromadí se dlouhá léta.
Chce se mi křičet z nespravedlnosti,
mám strach
z toho, co bylo, je a z budoucnosti.

Děsí mě,
kde ocitám se právě teď,
kam dovede mě svět.
Prý roztáhni křídla a leť…

Jenže kam?

Do očí štípe mě plno špatností
pronikajících až do morku kostí.
A sama sobě zazlívám,
že očima již uhýbám.

Nesnesu pohled na to zlo, tak bezmocná…
Už toho mám dost…

Proč umírá předčasně,
kdo chová se překrásně
a ten,
kdo potrestán by být měl,
na toho bůh zapomněl?

A právě tehdy proboha,
tak ráda hrála bych si na boha,
abych omyla svět z temnoty,
té, co kolem sebe máš i ty.
Jen ji nejspíš nevidíš…

Možná kanou tyhle slzy
z mých očí až příliš brzy.
Ztracená v temných pocitech,
snažím popadnout se dech.
V hlavě mi myšlenky víří,
rozechvělost po těle se šíří.
V srdci bolest, v očích tma,
Touto dívkou mám být já?

Za mnou temný les, kam se nechci vracet,
z některých těch míst nutkání mám zvracet.
Lákavé světýlko tam v dálce svítí,
doufají snad, že mě znovu chytí?

Přede mnou je mlha hustá jako kaše,
kdo to říkával mi, budoucnost je vaše?
Jak asi,
když na krok nevidím,
jámy skryté pod listím…

A v přítomnosti v poutech
schovávám se v koutech.
Vystrašená, smutná…
Zklamaná a naštvaná…
Mám ještě sílu na nohách stát?
Mám chuť dál lidem pomáhat?
A co když ne?
Co pak?
Co s padlým andělem?

A na závěr pozitivní myšlenka z pokračování, které nestojí za uveřejnění.

Nade mnou pluje si černý mrak,
na co čekám? Že by na zázrak?
Vím,
že toho si však nedočkám,
každý nejlíp poradí si sám.

Jenže někdy, ach proboha,
chybí vážně pomoc od boha!
Ráda do příštích několika let
trochu zlepšila bych tenhle svět.
Tak proč jsem se vzdala?
Proč sklopila jsem dolů hlavu
a nechala se v tomhle stavu?
Je fakt,
že někdy toužila bych dělat víc,
ale lepší každé málo, nežli nic!
A mojí malou odměnou?
Pouhé úsměvy mi jsou.

I když vzpomínky se neztratí,
vím, že minulost se nevrátí.
Ať si jak chce, zuby cení,
v současnost se nepromění.
A ta sama o sobě není tak děsivá,
jak se mnohdy snad i lidem zdá.
Jen se nesmí člověk tak bát
a s neštěstím umět bojovat.
Pak i do té mlhy před ním vkročí,
i když slepé jsou v ní jeho oči.
Jenže hej, na co se bát?
Stane se, co se má stát.

A vždy je možnost bojovat!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Blanka Blanka | 7. listopadu 2017 v 0:52 | Reagovat

Milá  Niso,

Těšila  jsem se, az sem zase něco dáš a dočkala jsem se. Když jsem četla tenhle tvůj příspěvek, vzpomněla jsem si na svoji pubertu. Jsi vážně skvělá a prosím, pokračuj v tomhle, co děláš. A jen tak mezi námi děvčaty, ukápla mi slza a zlomilo mi to srdce, ale v takovém tom dobrém slova smyslu. Jen tak dál. Budu se těšit na další tvé povidky, básnicky atd.

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 17. listopadu 2017 v 12:47 | Reagovat

[1]: Děkuju mockrát, Blanko. Jsem ráda, že jsem tě potěšila. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama