Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Vánoce s Ruběnkou

16. listopadu 2017 v 11:32 | Nisa |  Literární šuplík - pohádky
Milí čtenáři,

vím, že pro některé z vás je teprve polovina listopadu, ale já se po poslední ne zrovna pozitivním veršování snažila nalézt něco milejšího. A miluju vánoce. Pro mě je už půlka listopadu. A tyhle svátky pro mě nikdy nebyly shon a stres. Já se na ně těším celý rok. Tak snnad mi tu vánoční atmosféru nebudete mít v tuto dobu za zlé. A možná si ke čtení uvaříte čaj s vůní jablka a skořice...

Vánoce s Ruběnkou

Ráno jsem se probudila a všechno kolem vypadalo normálně. Tedy podle žebříčku normálnosti Štědrého dne. V ložnici ze stropu visely bílé vločky a nad televizí blikala červená světýlka. Má drahá polovička spokojeně pochrupovala. Velký černý budík na stolku po mé levici hlásil osm ráno. Vstala jsem a oblékla se. Pak jsem si to namířila do koupelny přes chodbu…

S urputností mně vlastní jsem drhla své zuby, když se to stalo. Seděla na okraji umyvadla, nohu přes nohu a bezstarostně jimi kývala.
"Ahoj," zatrylkovala zvesela.
Trhla jsem sebou a vykřikla. Počala jsem se dusit pastou. Naklonila jsem se nad umyvadlo a vykašlávala ji ven.
"Jé, promiň..." zamumlala s chichotem.
Opláchla jsem si obličej a otřela ho do modrého ručníku. Pak jsem se na to stvoření otočila. "Ruběnko! Tys mi dala... Tohle mi nesmíš dělat!"
Omluvně pokrčila rameny a vzápětí se zazubila.
"Jsi hrozná," zasmála jsem se a ohnala se po ní oním ručníkem, "slez dolů."
Poslechla a seskočila na zem. Nic to pro ni nebylo. Pak ke mně zvedla hlavičku a začala šplhat po mých černých společenských kalhotách. Zakotvila na mém levém rameni.
"Dobrý? Můžeme?" zeptala jsem se při pohledu na ni.
Spokojeně kývla

Abyste pochopili, Ruběnka byla vánoční skřítek. Ten vánoční skřítek, co pomáhá Ježíškovi vyrábět vánoční dárky. Bydlí na Severním pólu. A proč je tak malá? Inu, to patří k jejím kouzelným schopnostem, zmenšovat se. Zmenšená se lépe ztratí ve světě lidí… Natrefila jsem na ni, když mi bylo sedm. A od té doby už se neztratila. Skamarádili jsme se. To byl hlavně v dětství trošku problém. Řekla jsem o Ruběnce rodičům a oni mi samozřejmě nevěřili. Nastalo pro ně období "imaginární kamarádky". Chtěla jsem, aby ji viděli, ale Ruběnka se odmítala vzdálit z místa, kde se ukrývala. Hrozně se tehdy naštvala, že jsem o ní někomu řekla, obzvlášť dospělým. Bylo to poprvé, co jsme se opravdu ošklivě pohádali. Hodně plakala a trvala na tom, že už nepřijde. Prosila jsem a naříkala tak dlouho, až nakonec výhružku nesplnila. A já už o Ruběnce nemluvila. Vše se pomalu vrátilo do starých kolejí… Tedy až na to, že jedna sedmiletá holčička hrála po nocích karty s vánočním skřítkem…

Dnes mi bylo 43. Stála jsem u kuchyňské linky, vařila konvici černé kávy a Ruběnka mi seděla na rameni. Byla celá v červeném, i boty s dlouhou špičkou měly tu barvu. A v bambulce na čepičce se schovával úlomek rubínu.
"Co tu vůbec děláš?" zeptala jsem se zrovna, když jsem zalívala svůj hrnek.
Seskočila mi ramene a posadila se na okraj linky kousek od konvice.
"Co by... Přišla jsem tě pozdravit. Tam je nuda..."
"Nuda? Na Štědrý den?" nevěřila jsem.
Podezřívavě jsem se na ni zamračila.
"No..."
"No? Nebudou tě doma postrádat?"
Ledabyle mávla ručičkou. "Jeremiáš vydá za tři. Ani si nevšimnou, že jsem odešla."
"Ruběnko!"
"Co? Tam je plno zmatku a hluk… Bolí mě z toho hlava. Chci klid. Chci… Vánoce," zamumlala.
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu.
"Co? Jak to myslíš?"
V tu ránu vyskočila na nožky a poskakovala se sepjatýma rukama. "Prosím, prosím, můžu tu letos zůstat?? Prosím. Prosím."
Než jsem si v hlavě urovnala, co mi říká, přenesla jsem si horkou kávu ke stolu a posadila se. Hned stála vedle hrnečku a smutně na mě mžourala.
"Prosím, prosím, nebudu překážet! Skoro si nevšimneš, že tu jsem…"
Zasmála jsem se. "Ruběnko, já… To je sice hezký, ale… Co když tě budou potřebovat?"
Zase máchla ručkou a sedla si.
"Nebudou, nebudou," trvala na svém, "jsou nás tam tisíce! A třeba Škarohlíd, tak ten se pokaždé na Štědrý večer někam zašije a hltá horkou čokoládu! Tak proč bych nemohla já? Prosím, prosím. Vážně slibuju, že…"
Povzdech. "Nelžeš mi?"
"Nikdy jsem ti nelhala!" vykřikla a tvářila se uraženě, levou ruku v bok.
Další povzdech. "Tak dobře, dáš si cukroví?"
Moje otázka přerušila její radostný skotačivý tanec po bílém ubrusu s rolničkami. Přikývla a zase si kecla na zadek. Usmála jsem se a vytáhla z horní poličky talířek. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem otevřela špajzku a tam žádné nebylo. Dokonce ani ta dóza na cukroví.
"Dominik!" zamumlala jsem jméno svého pětiletého syna, nejmladšího dítěte, protože měl sklon tajně ujídat, a letěla k jeho pokoji.
Ruběnka se mi držela v patách.

Spráskla jsem ruce. To jsem mohla tušit. Dominik spal s přiotevřenou pusou, hlavu na stranu, onu dózu na klíně. Převrhla se na bok a rohlíčky byly všude. Na peřině, na zemi... I když tam už vlastně moc ne. Náš pes, buldoček Rox se do nich spokojeně pustil.
"A jééj," protáhla Ruběnka.
Povzdychla jsem si a vydala se pro dózu plnou snad jen drobečků. Posbírala jsem něco po peřině a otočila se na patě.
"Bude se muset upéct nové," konstatovala Ruběnka.
"Budu muset přesvědčit Honzu, že vyměnit dětem plovoučku za koberec je vážně blbej nápad."

"A jde se pííííct!" pištěla nadšeně Ruběnka.
"Pšt, ještě je všechny probudíš," okřikla jsem ji.
Zazubila se.
"I ty jedna..." Zasmála jsem se.
"Takže co to bude?" chtěla vědět.
"Rohlíčky, naštěstí mi zbylo trochu těsta," odpověděla jsem a natáhla se do ledničky, "peklas vůbec někdy cukroví?"
Holdujíc v drobečkách z dózy huhlala s plnou pusou. "Kdepak, já ne. To smí jenom skřítkové kuchařky. Jako třeba teta Evží..."
Jo, jo, copak teta Evženie, o té už jsme toho hodně slyšeli. Nosila velký sněhobílý kuchařský čepec a Ruběnku odmala napomínala, ať se nehrbí, že jí to zůstane...
"Tak to se ti bude líbit, " oznámila jsem jí a hrnula se pro cukr.

Práce nám šla hezky od ruky. A to i přesto, že pro Ruběnku byl každý rohlíček snad stejně velký jako ona sama.
"Dívej, dívej," vykřikovala nadšeně, jakmile na plech přidala další ze svých výtvorů.
Usmála jsem se.
"Jde ti to," pochválila jsem ji.
Pak ale zničehonic praštila těstem o stůl.
"Rohlíčky jsou nuda," řekla, "dá se z toho tvarovat i něco jiného?"
Zasmála jsem se. "Asi, nikdy jsem to nezkoušela... Co bys chtěla?"
Zatvářila se zadumaně a na plechu se vzápětí objevilo pár kuliček. Šťastně se zazubila.
"No pěkný," konstatovala jsem a se smíchem z rohlíčku v ruce vytvořila kuličku, "spokojená?"
Souhlasně pokývala hlavou. Ale za chvilku se zase mračila.
"Mám nápad!" vykřikla a z poslední kuličky udělala placku.
"Takže teď tohle, jo?"
"Počkej," zarazila mě netrpělivě a moment do té placky něco vyrývala prstíkem.
"Tadáá," zvolala později a nechala mě pohlédnout na své dílko.
"To jsem já?" užasla jsem nevěřícně.
Z těsta na mě zíral můj portrét. Zase se zazubila.
"Děkuju Ruběnko," zamumlala jsem a pohladila ji po hlavičce.
Zčervenala a uculovala se. Pak se ozvaly dveře. Můj drahý Honza se vyhrabal z peřin.
"Nechám tě tu pracovat, hned přijdu," slíbila jsem a honem na tác vytvářela snídani, abych ho udržela z dosahu své kamarádky.

U štědrovečerního stolu jsme se sešli všichni. Já, můj manžel Honza a naše tři děti - dvacet tři let stará Petra, její devítiletá sestra Anežka a Dominik. Ruběnka mi schovaná pod ubrusem seděla na klíně.
"Tak ať se tu příští rok zase všichni objevíme," pronesla jsem přípitek a povznesla skleničku.
Anežka s Dominikem poslušně cucali limonádu.
Ozval se cinkot skleniček a Ruběnka zapištěla: "Já chci taky!"
"Pšt!" ozvala jsem se a držela umělý bezstarostný úsměv.
"Já chci taky!" trvala na svém.
Honza nakrčil obočí. Nejspíš něco zaslechl, ale než se stačil nahlas zeptat - co to bylo? - ozval se zvonek.
"Od stolu se nevstává," zarazila jsem zpět do židle nejstarší dceru.
Povzdychla si.
"Ale, mami, to bude asi Adam," řekla.
Ten kluk byl její přítel už tři roky…
"Adam? Co ten tu dělá? Proč jsi neřekla, že přijde?" nechápala jsem.
Se zaúpěním obrátila oči v sloup. "Zapomněla jsem vám to sdělit. Promiň. Můžeme pro jednou vstát?"
Povzdechla jsem si a usmála se. Petra následovaná svým otcem i oběma sourozenci okamžitě zmizela z kuchyně.
"Já chci taky," zopakovala v tu chvíli Ruběnka hlasitěji a trucovitě.
Odhrnula jsem ubrus z klína, abych na ni viděla.
"Co chceš taky?" ptala jsem se šeptem.
"Přípitek!" vykřikla.
"Pšt, co blázníš, vždyť tě uslyší. Ruběnko, chvilku vydrž a dám ti limonádu."
"Já chci to, co máš ty!" zamračila se.
To jsem se zamračila i já.
"Tohle přeci nejde, Ruběnko, jsi moc malá."
"Je mi 135, jsem starší, než ty!" oponovala mi.
Usmála jsem se. "To sice jo, ale to na mě neplatí. Dobře vím, v kolika letech jsou skřítkové plnoletí. Tvému taťkovi je kolik, 407?"
"405" opravila mě s našpulenou pusou.
"No nebuď naštvaná," chlácholila jsem ji se smíchem, "až ti bude 230, dej si vína, kolik budeš chtít. Do té doby..."
Smutně si povzdechla. "Ach jo, a dostanu aspoň tu limonádu?"
"Jistě."
"Mami? Mami, s kým to mluvíš?" ozvala se nečekaně Petra.
Stála na prahu do kuchyně s Adamem a celou naší rodinkou. Podezřívavě na mě hleděla. Jen tak, tak jsem stačila svého vánočního skřítka skrýt za ubrus.

V obývacím pokoji se svítilo. Stromek do toho blikal barevnými světýlky. Děti rozbalovaly dárky.
"Máte nádhernou výzdobu paní Málková. A to úžasně nápadité cukroví, to jste dělala vy?" přerušil Adam chvíli ticha.
Usmála jsem se. "To já ne, to vánoční skřítek."
Chvíli na mě překvapeně zíral a pak se zasmál. Honza mě s úsměvem chytil kolem pasu.
"To víš to je u nás normální, na cukroví skřítci, na výzdobu elfové," vmísila se do toho Petra a zasmála se, "a ten elf jsem já."
Adam ji přitáhl k sobě a vlepil pusu na spánek. Usmála se a nervózně se ošila.
"Mami, tati, myslím, že je správná chvíle, vám to říct," začala pak.
Tázavě jsme se na ni podívali.
"Budeme se brát," zazněli s Adamem unisono a Petra ukázala prstýnek na ruce.
Překvapením jsme jen civěli.
"Tedy pokud nic nenamítáte," dodal její nastávající.
Usmáli jsme se.

Nějak jsme se potom začali tak věnovat dárečkům, že se mi z dohledu ztratila Ruběnka. Mělo mi dojít, že se k něčemu chystá, už když se přiřítil Rox a začal zuřivě čenichat.
"Kuš Roxi, tady není nic pro tebe," odháněl ho Dominik.
V poslední vteřině jsem sledovala jeho pohled. Ruběnka seděla na červené vánoční kouli a usmívala se… Vystartoval.
"Roxi, ne!" zaslechla jsem Honzův hlas.
Ztuhla jsem hrůzou a skoro vykřikla Ruběnčino jméno. Rox povalil stromeček a zamotal se do žároviček. Svítily na něm a on otráveně zakňučel. Tíživé ticho. A smích. Rox si odevzdaně lehnul a žárovičky blikaly dál. Smáli se a já si všimla Ruběnky schované za křeslem. Vystrašeně na mě zírala s čepičkou v ruce. Blonďaté vlásky dlouhé skoro na zadek stažené v gumičce. Povzbudivě jsem se na ni usmála a zamířila ke křeslu. V nestřeženou chvilku mi zalezla za záda. Tohle bylo o fousek.

Anežka ležela spolu s bratrem na gauči a sledovala pohádky. Byla už pozdní noc. Zalezla jsem mezi ně a sáhla po cukroví.
"Nesněží," posteskla si Anežka.
Prohrábla jsem jí vlasy. "Cože?"
"Jo, vánoce bez sněhu jsou nanic," přidal se Dominik.
"Ale no tak," konejšila jsem je.
Pak jsem se ale pohledem spojila s Ruběnkou. Byla schovaná za záclonou na okně. Usmívala se. A pochopila. Usmála se ještě víc a luskla prstíky. V tu ránu se z nebe začaly snášet přímo chomáče sněhu.
"Jéé, mami, dívej!" zapištěla Anežka a spolu s bratrem se vydali k oknu.
Ruběnka jen tak, tak seskočila na topení a dolů… Vylezla mi na rameno. Děti nosy přilepily k okenní tabuli.
"Děkuju," zašeptala jsem.
Zachichotala se.
"Já děkuju," řekla, usmála se a zmizela, aniž bych si toho hned všimla.
Byly Vánoce a za okny se sypal sníh...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | 20. listopadu 2017 v 12:27 | Reagovat

To je krásné  <3

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 20. listopadu 2017 v 18:22 | Reagovat

Jé, já jsem málem prošvihla takovou hezkou pohádku. :-)

3 Nýna Nýna | E-mail | Web | 21. listopadu 2017 v 10:11 | Reagovat

Krásné. Moc děkuju za úžasnou vánoční atmosféru :) :)

4 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 22. listopadu 2017 v 8:01 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se líbí. :-)

[2]: :-) Naštěstí jenom málem, ne? :-) Jsem ráda, že se ti zalíbila. :-)

[3]: Nemáš vůbec za co. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama