Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Holky ze střední

20. listopadu 2017 v 9:42 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
"Fakticky tam musím s tebou?" protáhla jsem otráveně před skříní v ložnici.
Můj drahý přítel Michal ke mně z chodby nakoukl a uculil se.
"Dagmar, neblbni. Jsem přece podnikatel. A když ti říkám, že ta večeře vyžaduje přítomnost partnerky, tak s tím nic nenaděláš. Víš přece, že mám určité povinnosti," řekl.
Zaúpěla jsem. Vyhrál. "Kdybych tě tolik nemilovala, tak se na to vykašlu," procedila jsem sarkasticky.
"S tím počítám," přisvědčil těsně před tím, než ke mně přišel blíž a vtiskl mi rychlou pusu, "tak ahoj večer!"

A bylo to tady. Hodin jako na kostele, únava z práce mě pomalu klátila na lopatky, ale já místo toho, abych vyspávala v měkké teplé posteli, seděla na nepohodlně polstrované židli několikahvězdičkové restaurace a nervózně se ošívala.
"Ty šaty jsou mi těsný," postěžovala jsem si polohlasně a zcela vážně litovala volby vytáhnout ze skříně zrovna je.
Byly černobílé proužkované, koktejlky. Co jsem taky čekala po pěti letech? Ach jo, Dagmar, to jsou ty tvoje dortíčky, vyhubovala jsem sama sobě. Marně. Vynadat si ke shození zadku a boků nestačilo. Proč mi aspoň nevyrostly prsa!
"Ale sluší ti. Celou tě krásně obepínají, řekl bych."
Protočila jsem oči nad jeho koketérií. Nechápal, jak moc těsně totiž.
"Kdy už přijdou ostatní? Ten tvůj kolega a váš nový obchodní partner?" změnila jsem téma.
"Nejspíš se zdrželi," poznamenal s pohledem upřeným k hodinkám. A vzápětí dodal: "Támhle jsou!" když zvedl hlavu a začal zběsile mávat.
Jenže k mému překvapení na blonďatou ženu s kudrlinami ve flitrových fialových šatech. Zamračila jsem se. Takhle jeho kolega Igor nevypadal, toho jsem dobře znala.
"Ženská? Tvůj nový obchodní partner je ženská? Nebo…" zaváhala jsem (mají přece firmu na zpracování dřeva), "mi chceš představit milenku?"
Při poslední větě jsem se trochu zajíkla a on se zasmál.
"Promiňte to zdržení, provoz je dneska šílený…" prořízl mezitím prostor hlas blonďaté ženy a ona se usadila na židli naproti mně, jako by právě uběhla maraton.
Nikdo to nijak nekomentoval. A mně se to celé čím dál víc přestávalo líbit. Mračila jsem se.
"Ehm, tady Bára není moje obchodní partnerka, je to… známe se z práce," vykoktal Michal.
"Aha…" protáhla jsem vyčkávavě a mávla na číšníka v domnění, že brzy budu chtít něco na posilněnou. "Takže odkdy spolu spíte?"
Oba dva se jako na povel zatvářili pohoršeně a zmiňovaná Bára dokonce překvapeně vyjekla.
"My spolu nespíme," zopakoval Michal. "Je to jen kolegyně, personalistka."
A zmíněná kolegyně, personalistka dodala: "Tobě nepřijdu povědomá?"
Zamyšleně jsem pomalu zakroutila hlavou k nesouhlasu. Lhala jsem, aspoň myslím. Na těch jejích očích a kudrlinách bylo něco povědomého. Jenže jsem nedokázala pojmenovat co. Možná jsem spíš nechtěla.
"Jmenuju se Barbora Králíková. Králíková, chápeš? Gympl před deseti lety?" zkusila to.
Svitlo mi. A to si neměla přát. V očích se mi zalesklo zděšení a hned po tom ho vystřídal vztek.
"Co to má znamenat?" otočila jsem k Michalovi.
"Já… chtěla tě vidět a prosila mě. Prý se s ní jinak nesejdeš," vysvětloval s rukama v obranném gestu, "promiň… myslel jsem…"
Vstala jsem tak rychle, že jsem převrhla židli.
"No tak jsme se sešli a zase sbohem," zavrčela jsem a vyrazila ven.

Michal mě dohonil před vchodem.
"Dagmar, počkej!" zakřičel.
Nereagovala jsem, natáhl se po mě. "No tak."
"Co?" prskla jsem, když mě k sobě otočil čelem.
Zmateně poodstoupil. "Co to do tebe vjelo?"
Namíchlo mě to ještě víc. "Co to do mě vjelo? Tys mi lhal, táhnul mě sem, navíc kvůli ní a ptáš se, co to do mě vjelo?"
Znovu to jeho obranné gesto. "Tak jo, tak jo. Byla to chyba, uznávám, neměl jsem ti lhát. Ale stejně to nechápu. Je to tvoje spolužačka, navíc říkala, že jste byly kamarádky…"
"Možná kdyby ses nejdřív zeptal," zavrčela jsem opět.
"Fajn, fajn, promiň. Říkala, že jí jinak nebudeš chtít vidět. Myslel jsem, že přehání. Nikdy jsem tě neviděl takovou. Vždyť ty jsi milá i na našeho domácího…" připomněl mi bezradně.
Zjihla jsem při pohledu do jeho upřímných šedých očí. Měl pravdu. Takovou mě neznal. Já byla milá holka. I na našeho všetečného domácího při jeho otravných a častých kontrolách bytu. A netušil, že právě blonďatá Barbora Králíková byla jeden z důvodů proč. Pořád jsem těžce oddechovala, když se k nám dotyčná připojila.
"Zaplatila jsem účet," obrátila se smutně na mého přítele.
"Fajn a teď můžeš jít," utrhla jsem se na ni.
Nenechala si to líbit. "Půjdu, ale víš ty co? Jsem z tebe zklamaná. Myslíš, že když se mnou nebudeš mluvit, tak tím něco změníš? Nejsi jediná, kdo trpí. Ale byly jsme kamarádky! Chybělas mi. A už nejsem ta, co na střední. A koukám," změřila si mě od hlavy k patě, jako bych to tam někde měla napsaný, "že ani ty ne."
Nasucho jsem polkla a otočila se k Michalovi. "Necháš nás na minutku?"
Potěšeně přikývl a zmizel opět uvnitř. Nejspíš si celou dobu nepřál nic jiného. Ničemu nerozuměl, to zaprvé, a taky nesnášel konfrontace.
"Taky mě to trápí, jasný, ale nezměním, co se stalo. Chvíli mi to trvalo, dýl než tobě, ale došlo mi, jak to bylo špatný… Ty už jsi se mnou ale potom nemluvila."
"Bála jsem se. Tvářili jste se, jako by o nic nešlo, a já v tom nechtěla pokračovat…"
"To mi došlo."
"Co Jarka?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
Bára pokrčila rameny.
"Šli jsme spolu na vysokou, ale ji vyhodili v prvním semestru. Zkopala holku, protože chtěla její náramek. Byla to kámošova ségra. V tu chvíli jsem si uvědomila, co jsme to celou dobu prováděli, co jsme způsobili. Do té doby jsem si to snad nepřiznávala, nebo co… Dokonce jsem začala chodit na terapie, abych se s tím vyrovnala, srovnala se sama se sebou."
Při tom vyprávění jsem své dlouhé rovné zrzavé vlasy nepřítomně obtáčela kolem prstu a kývala hlavou, ale jen neznatelně.
"Víš o ní něco?" zeptala jsem se na to, co mě celou dobu trápilo nejvíc.
"O kom? O Patricii?"
Přikývla jsem.
"Bydlí v domku po prarodičích, kousek za Prahou."
"Už ji propustili?" divila jsem se upřímně. Pořád jsem si představovala, jak tam sedí na zahradě v bílé erární košili a s nepřítomným pohledem se houpe sem a tam. Možná s rukama obvázanýma. Nebo popálenýma, kdoví. A byla příliš vyděšená na to se zajímat.
"Po roce a půl, tuším," sdělila mi.
"Byla jsem za ní," řekla jsem jako by to byl logický tok rozhovoru, "tenkrát… když tam byla druhý měsíc. Omluvila jsem se jí. Ani se na mě nepodívala, jen zírala do klína. A když jsem se jí chtěla dotknout, tak ucukla. Bylo to strašný."
"Dášo… To je mi líto, je mi to moc líto. Měla jsem tam být s tebou. Ale já… tehdy ještě…"
"Neříkej mi, Dášo. Dáša byla ta holka na gymplu, to už nejsem já. Jsem Dagmar," skočila jsem jí do věty, kterou stejně neměla v plánu dokončit a spěšně si stírala slzy.
"Tak dobře," souhlasila a pak přišla s nečekanou nabídkou, "nechceš se za ní jet podívat?"

"Já tomu nerozumím," zamumlal v autě Michal na cestě domů.
"Prostě spolu jedeme v sobotu pryč, vadí ti to?"
"Ne," zaváhal, "jen, že jsi mi na začátku večera málem vyškrábala oči, že tam je, pak jste se spolu vrátili jako největší kámošky, vypili flašku vína a teď budete celou sobotu pryč?"
"Neřekla bych, že jako největší kámošky," protestovala jsem, "ale je celkem fajn."
"Víc mi neřekneš, že ne?" odhadl a hodil po mě kradmý pohled.
Usmála jsem se a on se dál věnoval řízení.

"No a jsme tady," prohlásila celkem zbytečně Bára.
Jeli jsme autobusem a potom museli pěšky až na konec ulice. Stál tam domek s hnědou střechou a stejně laděnou fasádou. V oknech bílé záclonky a květináče s maceškami. K tomu domu patřila obrovská zahrada. Bylo léto. Všechno se lesklo, zelenalo a kvetlo ve slunečních paprscích. Všimla jsem si lavičky o kus dál a altánu vedle ní.
"Tak jdeme, ne?" shrnula jsem situaci, jakmile jsem se zhluboka nadechla, a štrádovala si to ke dveřím.
"Ty chceš jít dovnitř?" vyjekla Bára nevěřícně a pospíchala za mnou, "myslela jsem, že ti bude stačit omrknout, jak si pěkně žije…"
"Chci s ní mluvit," konstatovala jsem a stiskla zvonek.
Bára zmlkla a sklopila pohled. Čekali jsme. Šoupavé kroky, konečně. A pak se dveře otevřely. Stála tam pohublá vysoká žena s dlouhými tmavě kaštanovými vlasy.
"Přejete si?" zeptala se nedůvěřivě.
"Ehm, Patricie Lišková?" ujala jsem se slova.
Kývla na souhlas.
"Můžeme, prosím na chvíli dál? Dlouho vás nezdržíme, ale je to důležité."
Její oči se ostražitě stočily k Báře.
"Jak říká," potvrdila ta a nervózně si při tom hrála s rukama.
"Pojďte dál," svolila nakonec Patricie a my prošli na chodbu.
"Já… jsem Dagmar a tohle je…"
"Já vím, kdo jste, poznala jsem vás podle těch jejích kudrlin a došlo mi to," máchla rukou k Báře, "tak co chcete?"
Další hluboký nádech.
"Omluvit se," vypadlo ze mě konečně.
Zamračila se. "Cože? Teď? Proč? Navíc…" zauvažovala nahlas, "jestli si dobře vzpomínám, tak ses mi už omlouvala, tenkrát v léčebně…"
"Ona jo, ale já ne," vmísila se do toho Bára, "a nejspíš za to všechno jedna omluva nestačí."
Pak se nadechla a překotně pokračovala: "Hele, fakt je nám to líto. Byly jsme blbý puberťačky a… teď jsme vážně jiný lidi a…"
"Jiný lidi?" zaujalo ji to.
"Jo, dělám učitelku v mateřské školce a venčím psy z útulku…" řekla jsem, "snažím se být dobrá."
Bára si povzdechla. "No já jsem personalistka a nic tak hezkýho nedělám, ale už taky nikoho nešikanuju, stačí to?"
Patricie si nás podezíravě měřila pohledem. "Všechno?"
Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. "No, zajímá nás, jak se máš ty?"
Chvíli nad tou větou uvažovala a pak se nás s povzdechem zeptala, jestli máme rády domácí citronové sušenky. Vedla nás chodbou do prostorného obýváčku, kde nás uvítalo krákoravé nazdarrr!
"To je Rudolf," představila nám červenokřídlého papouška v kleci, zatímco jsme se usazovali do proutěných křesel, "co chcete vědět?"
"Co teď děláš?" vypálila jsem první, co mě napadlo, a sledovala jsem při tom Báru, jak se lačně vrhla na sušenky na skleněném stolku. Když je nervózní, tak jí. Některé věci nezměníte.
"Jsem korektorka v jednom nakladatelství. Opravuju chyby v textech, jinak řečeno."
"Vážně?" užasla jsem.
"Jo," přisvědčila, "když mě pustili… po nějaké době jsem šla na vysokou. Český jazyk a literatura."
Bára uznale pokývala hlavou.
"Takže se ti daří?" shrnula jsem to nejistě.
"Dostala jsem se z depresí, jestli se ptáš na tohle. Ale občas beru prášky proti úzkosti a něco na spaní. Ale je fakt, že už aspoň nechci skočit z okna v pátým patře."
Jak to dořekla, okamžitě se mi vybavila vzpomínka na naši pětiposchoďovou budovu gymplu. A jak tam to jedno květnový ráno ve čtvrťáku ležela rozplácnutá na trávě s krvavou hlavou a polámanými kostmi. Viděla jsem ji. Přišla jsem do areálu pár sekund po tom, co skočila. To já o tom řekla Báře a Jarce.
"Fakt je nám to líto," zopakovala jsem.
"Jo no… díky," řekla nakonec.
Když jsme odcházeli, Bára ještě něco vylovila z kabelky. "Hele, nezměníme, co se stalo, ale… kdybys něco potřebovala, můžeme se ti to aspoň snažit vynahradit."
A vtiskla jí do ruky vizitku. Poznala jsem ji, protože stejnou používá Michal.

Nezavolala. Že se jí nedivím.

PS: Vážně jsem četla TT vzpomínky ze střední, nikoli základní školy. :-D Takže se omlouvám, ale chybička se vloudila. Snad mi to odpustíte. :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evicka Evicka | 20. listopadu 2017 v 11:11 | Reagovat

Já tvoje povídky prostě miluji. Zase jsem četla jedním dechem :) hrozně se mi líbí, jak píšeš. S napětím budu očekávat další povídku a samozřejmě budu cela natěšená 😂

2 alenakortanova alenakortanova | 20. listopadu 2017 v 22:26 | Reagovat

Moc se mi povídka líbila. I když z ní mrazí.

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 22. listopadu 2017 v 7:57 | Reagovat

[1]: Děkuju, těší mě to. :-)

[2]: Jsem moc ráda. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama