Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Listopad 2017

Chci...

27. listopadu 2017 v 17:48 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
CHCI
Chci být víc než vteřinka,
zanechaná vzpomínka,
stopa na tvé cestě životem,
než se - našim dvěma čarám -
na opačné změnil směr.
Chci být víc než tajné přání
vidět zas tvé pousmání.
Chci být víc než anděl strážný
- prý jednoho máme každý.
Chci být víc než stíny na tvé stěně.
Když pláčeš, - taky smutno je mně.
Chci být víc než letní vánek,
co hlídá tvůj křehký spánek.
Chci být víc než kouřové signály,
jestli jsme to moc brzo nevzdali?
Chci být víc než cinkot skleniček,
když slavit máš co.
Víš o tom, že přeju ti to?
Chci být víc, víc než právě jsem.

Možná jednou… se zas naleznem.

Série: Kronika prokletých zaklínačů (1. - 4.)

25. listopadu 2017 v 11:15 | Nisa |  Knižní recenze
Autorky: Kami Garciová, Margaret Stohlová
Národnost: americká

Souhrnná poznámka na začátek: Přiznám se, že jsem se bála tuhle sérii otevřít. Anotace mi trochu připomínala Stmívání. Tedy akorát z upírů byli zaklínači a ten jiný nebyl on, nýbrž ona. Nic proti Stmívání - kdysi jsem přečetla všechny díly -, ale postupem času, bráno zpětně, jsem si k Belle vypěstovala jistou averzi. Taková nevýrazná šedá myš a všichni po ní toužili, nechápu. Nehledě na to, že Stmívání opravdu hodně tlačí na pilu v emocionální rovině. Paradoxně si vzpomínám, jak jsem si tenhle aspekt v pubertě užívala. Nyní nerozumím tomu proč. Asi to jde skutečně s věkem. Stmívání nejdřív milujete, a když to otevřete po letech, považujete to za brak. Každopádně z téhle literární odbočky plyne, že v době, kdy jsem před sebou měla Nádherné bytosti, jsem o reinkarnaci Stmívání již nestála. A... byla jsem hodně mile překvapená.

1. NÁDHERNÉ BYTOSTI

Anotace: Ethan žije v městečku Gatlin v Jižní Karolíně celý život, stejně jako celé generace jeho rodiny. A jedno ví bezpečně - tady se nikdy nic nemění, nikdy se nic neděje. Pak se však objeví Lena Duchannesová a najednou není nic takové, jako bylo dřív. Ethan postupně zjišťuje, že výstřední, zvláštní, nešťastná a nesmírně přitažlivá Lena je z rodiny mocných Zaklínačů a o jejích šestnáctých narozeninách na ni má dopadnout kletba - kletba, která ohrožuje její život. Lenu a Ethana však k sobě váže hlubší pouto, než kterýkoli z nich tuší, a Ethan je možná Leninou jedinou nadějí. ZDROJ

Můj názor: Knížku jsem otevřela nakonec na základě traileru k chystanému filmovému zpracování. (Ten film byl nakonec tak příšerný, že jsem ho nebyla schopná dokoukat do konce.) A byla jsem opravdu nadšená. Příběh vypráví Ethan a mě tehdy vypravěč-kluk opravdu potěšil. Navíc k tomu využíval ryze nespisovnou češtinu, což tomu dodávalo punc jakési originality a opravdovosti. Navíc propojuje vyprávění současnosti s minulostí. A tenhle přesah nám poskytuje komplexnější možnost zapadnout do námi teprve objeveného města. Pochopit jeho vazby, vztahy a tak. Ačkoli to znamená číst pozorně - co, kdo a jak.

Chování postav u mě nebudilo (na rozdíl od zpětného rozboru Stmívání) nějaký pocit psychické nevyrovnanosti. Nebo chuti praštit postavy pohrabáčem. Milostný příběh není přeslazený, tajemná zápletka drží. Zvraty jsou.
Je to svět, kde se zdánlivě nic neděje, a přitom je plný tajuplných medailonů, strašidelných podzemních chodeb a magie... Za mě rozhodně dobrý.

Hodnocení: 80%

2. NÁDHERNÁ TEMNOTA

Anotace: Abych nespoilerovala první díl a děj vůbec, tak další anotace s vaším dovolením vynechám. Ale najdete ji TADY.

Můj názor: Stejně jako v prvním díle je vypravěčem Ethan a používá stejné nespisovné vyjadřování. Kupodivu mi to stále nevadilo. Oproti jedničce ovšem zmizel historický přesah. Mimo jiné i proto, že příběh, který jsme zde měli odhalit, byl už odvyprávěn. To se mi osobně spíš ulevilo, než že by mě to mrzelo, ale každého věc.

Zvyšuje se počet padouchů. Což je na knižní sérii ne dvakrát obvyklé. Stačí jeden, že? Tedy pokud se nejedná o téměř nekonečnou sérii, kde si mohou vypomáhat obměnami padouchů, aby bylo stále o čem psát. Tady jsou díly čtyři a už ve dvojce počet těch špatných neuvěřitelně roste. A padá. Záleží, kde v knížce zrovna jste a jak si třídíte myšlenky. Ale to je na tom právě to zajímavý. A ty zvraty!

Je to příběh o tom, že možná nakonec získali méně, než ztratili. Příběh o smrti. O Maconovi a Jane. Záhadné Jane, která je pro hrdiny možná víc důležitá, než tušili. Příběh o bolesti, strachu a temnotě. O Olivii a Johnovi. Příběh o víře, oddanosti a lásce téměř na hranici posedlosti. Alespoň tak vnímám část milostné linky... Ale je krásné, když o naše srdce jednou někdo pořádně zabojuje, co říkáte?

Hodnocení: 80%

3. NÁDHERNÝ ZMATEK

Anotace: ZDE.

Můj názor: Za předchozí dva díly jsem si stačila zamilovat postavy. Takže objektivita šla trochu stranou. Jenže zajímavá zápletka to byla. O záchraně Gatlinu. O tom, jestli i ona miluje jeho, tak jako on ji. O přátelství. A o tom, že člověk musí nést následky svých činů. Přiznám se, že ze všech dílů si tady děj ovšem vybavuji nejméně. Stejně jsem ale spokojená otevřela závěrečný díl...

Hodnocení: 80% (Objektivita šla do háje, já ten příběh milovala.)

4. NÁDHERNÉ VYKOUPENÍ

Anotace: ZDE.

Můj názor: Vyprávění se tentokrát poprvé dělí mezi Lenu a Ethana. Je to poprvé a naposledy. Zajímalo mě, jestli se toho nakonec dočkám a těšila se na to. Bohužel. Někteří autoři prostě neumí dodržet napsanou postavu stejnou, když ji popisují zvnějšku jinou postavou a když se sama stane vypravěčem. Stane se, že když vypráví příběh více postav najednou, při vnitřních pochodech zmizí jejich osobnost jako taková, protože autor se neumí pořádně vcítit do postavy, která příběh teď vypráví. V tomhle případě, jakmile se vypravěčem stala Lena, zmizela vlastně hlavní hrdinka sama o sobě jako taková. V tu chvíli Lena nebyla Lenou, stala se Ethanem. Myslela stejně, chovala se stejně. Vyprávění z jejího úhlu, prostě k její postavě nepatřilo. Takhle by ona neuvažovala. Autorky se nedokázaly oprostit od povahy a reakcí Ethana, nedokázala ji poskytnout vlastní identitu, kterou tak vehementně popisuje Ethan celé tři díly předtím. A vše se vrátilo do pořádku jen, když znovu vyprávěl on. Kéž by se do toho experimentu s vypravěčem nikdy nepouštěly. Kéž by to napsaly jinak. Tohle byl totální průšvih. A bohužel ne poslední v celé knize.

Další velký přešlap přišel v podobě nedořešeného konce. Je tolik věcí, co se nedozvíme. A nejde tu použít - domysli si sám, prostě nejde. Nerozumím tomu. Měly už snad autorky příběhu plné zuby? Nebo nevěděly, co s tím? Tak obrovské zklamání jsem nečekala. Tohle si ten příběh nezasloužil. Velká, velká škoda, že si s tím vším nedaly více práce...

Hodnocení: 40%

Souhrnná poznámka na konec: Vím, že je to záležitost pro teenagery, ale já si u takových věcí ráda odpočinu. Možná i tato spokojenost je otázkou věku, a kdybych knihy otevřela nyní (recenze je pár let zpětná), budu se divit, nevím. Faktem ale zůstává, že jestli to tak je, určitá věková skupina bude nadšená. A já si u téhle série kazit dojem nechci. Určitě není dokonalá, ale je jedna z těch lepších. Nehledě na ten konec. Ten mě opravdu, opravdu naštval. Ovšem ty nádherné (zajímavé) knižní obálky...

Básničky pro děti 1. (CO BEZ ČEHO NENÍ a ČAJ)

22. listopadu 2017 v 8:22 | Nisa |  Literární šuplík - básničky

Pár veršů pro ty nejmenší z nás. :-)

CO BEZ ČEHO NENÍ

Není život bez kvítí,
není hlemýžď bez krytí.
Není den bez svítání,
nikdy se to nezmění.
Není kvítek bez krásy,
není oko bez řasy.
Není světlo bez žárovky,
není brouk, co nemá krovky.
Není kvítí bez slunce,
ani my ne dokonce.

ČAJ

Co nás vždycky zahřeje,
když jsou zimní závěje?
Je to ten náš dobrý čaj,
zná ho dneska celý kraj.
Ať z toho nejsi zbytečně smutná,
vyber si příchuť, jen co ti chutná.
Čaj je lepší, nežli káva.
To je moje dnešní zpráva!


Holky ze střední

20. listopadu 2017 v 9:42 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
"Fakticky tam musím s tebou?" protáhla jsem otráveně před skříní v ložnici.
Můj drahý přítel Michal ke mně z chodby nakoukl a uculil se.
"Dagmar, neblbni. Jsem přece podnikatel. A když ti říkám, že ta večeře vyžaduje přítomnost partnerky, tak s tím nic nenaděláš. Víš přece, že mám určité povinnosti," řekl.
Zaúpěla jsem. Vyhrál. "Kdybych tě tolik nemilovala, tak se na to vykašlu," procedila jsem sarkasticky.
"S tím počítám," přisvědčil těsně před tím, než ke mně přišel blíž a vtiskl mi rychlou pusu, "tak ahoj večer!"

A bylo to tady. Hodin jako na kostele, únava z práce mě pomalu klátila na lopatky, ale já místo toho, abych vyspávala v měkké teplé posteli, seděla na nepohodlně polstrované židli několikahvězdičkové restaurace a nervózně se ošívala.
"Ty šaty jsou mi těsný," postěžovala jsem si polohlasně a zcela vážně litovala volby vytáhnout ze skříně zrovna je.
Byly černobílé proužkované, koktejlky. Co jsem taky čekala po pěti letech? Ach jo, Dagmar, to jsou ty tvoje dortíčky, vyhubovala jsem sama sobě. Marně. Vynadat si ke shození zadku a boků nestačilo. Proč mi aspoň nevyrostly prsa!
"Ale sluší ti. Celou tě krásně obepínají, řekl bych."
Protočila jsem oči nad jeho koketérií. Nechápal, jak moc těsně totiž.
"Kdy už přijdou ostatní? Ten tvůj kolega a váš nový obchodní partner?" změnila jsem téma.
"Nejspíš se zdrželi," poznamenal s pohledem upřeným k hodinkám. A vzápětí dodal: "Támhle jsou!" když zvedl hlavu a začal zběsile mávat.
Jenže k mému překvapení na blonďatou ženu s kudrlinami ve flitrových fialových šatech. Zamračila jsem se. Takhle jeho kolega Igor nevypadal, toho jsem dobře znala.
"Ženská? Tvůj nový obchodní partner je ženská? Nebo…" zaváhala jsem (mají přece firmu na zpracování dřeva), "mi chceš představit milenku?"
Při poslední větě jsem se trochu zajíkla a on se zasmál.
"Promiňte to zdržení, provoz je dneska šílený…" prořízl mezitím prostor hlas blonďaté ženy a ona se usadila na židli naproti mně, jako by právě uběhla maraton.
Nikdo to nijak nekomentoval. A mně se to celé čím dál víc přestávalo líbit. Mračila jsem se.
"Ehm, tady Bára není moje obchodní partnerka, je to… známe se z práce," vykoktal Michal.
"Aha…" protáhla jsem vyčkávavě a mávla na číšníka v domnění, že brzy budu chtít něco na posilněnou. "Takže odkdy spolu spíte?"
Oba dva se jako na povel zatvářili pohoršeně a zmiňovaná Bára dokonce překvapeně vyjekla.
"My spolu nespíme," zopakoval Michal. "Je to jen kolegyně, personalistka."
A zmíněná kolegyně, personalistka dodala: "Tobě nepřijdu povědomá?"
Zamyšleně jsem pomalu zakroutila hlavou k nesouhlasu. Lhala jsem, aspoň myslím. Na těch jejích očích a kudrlinách bylo něco povědomého. Jenže jsem nedokázala pojmenovat co. Možná jsem spíš nechtěla.
"Jmenuju se Barbora Králíková. Králíková, chápeš? Gympl před deseti lety?" zkusila to.
Svitlo mi. A to si neměla přát. V očích se mi zalesklo zděšení a hned po tom ho vystřídal vztek.
"Co to má znamenat?" otočila jsem k Michalovi.
"Já… chtěla tě vidět a prosila mě. Prý se s ní jinak nesejdeš," vysvětloval s rukama v obranném gestu, "promiň… myslel jsem…"
Vstala jsem tak rychle, že jsem převrhla židli.
"No tak jsme se sešli a zase sbohem," zavrčela jsem a vyrazila ven.

Michal mě dohonil před vchodem.
"Dagmar, počkej!" zakřičel.
Nereagovala jsem, natáhl se po mě. "No tak."
"Co?" prskla jsem, když mě k sobě otočil čelem.
Zmateně poodstoupil. "Co to do tebe vjelo?"
Namíchlo mě to ještě víc. "Co to do mě vjelo? Tys mi lhal, táhnul mě sem, navíc kvůli ní a ptáš se, co to do mě vjelo?"
Znovu to jeho obranné gesto. "Tak jo, tak jo. Byla to chyba, uznávám, neměl jsem ti lhát. Ale stejně to nechápu. Je to tvoje spolužačka, navíc říkala, že jste byly kamarádky…"
"Možná kdyby ses nejdřív zeptal," zavrčela jsem opět.
"Fajn, fajn, promiň. Říkala, že jí jinak nebudeš chtít vidět. Myslel jsem, že přehání. Nikdy jsem tě neviděl takovou. Vždyť ty jsi milá i na našeho domácího…" připomněl mi bezradně.
Zjihla jsem při pohledu do jeho upřímných šedých očí. Měl pravdu. Takovou mě neznal. Já byla milá holka. I na našeho všetečného domácího při jeho otravných a častých kontrolách bytu. A netušil, že právě blonďatá Barbora Králíková byla jeden z důvodů proč. Pořád jsem těžce oddechovala, když se k nám dotyčná připojila.
"Zaplatila jsem účet," obrátila se smutně na mého přítele.
"Fajn a teď můžeš jít," utrhla jsem se na ni.
Nenechala si to líbit. "Půjdu, ale víš ty co? Jsem z tebe zklamaná. Myslíš, že když se mnou nebudeš mluvit, tak tím něco změníš? Nejsi jediná, kdo trpí. Ale byly jsme kamarádky! Chybělas mi. A už nejsem ta, co na střední. A koukám," změřila si mě od hlavy k patě, jako bych to tam někde měla napsaný, "že ani ty ne."
Nasucho jsem polkla a otočila se k Michalovi. "Necháš nás na minutku?"
Potěšeně přikývl a zmizel opět uvnitř. Nejspíš si celou dobu nepřál nic jiného. Ničemu nerozuměl, to zaprvé, a taky nesnášel konfrontace.
"Taky mě to trápí, jasný, ale nezměním, co se stalo. Chvíli mi to trvalo, dýl než tobě, ale došlo mi, jak to bylo špatný… Ty už jsi se mnou ale potom nemluvila."
"Bála jsem se. Tvářili jste se, jako by o nic nešlo, a já v tom nechtěla pokračovat…"
"To mi došlo."
"Co Jarka?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
Bára pokrčila rameny.
"Šli jsme spolu na vysokou, ale ji vyhodili v prvním semestru. Zkopala holku, protože chtěla její náramek. Byla to kámošova ségra. V tu chvíli jsem si uvědomila, co jsme to celou dobu prováděli, co jsme způsobili. Do té doby jsem si to snad nepřiznávala, nebo co… Dokonce jsem začala chodit na terapie, abych se s tím vyrovnala, srovnala se sama se sebou."
Při tom vyprávění jsem své dlouhé rovné zrzavé vlasy nepřítomně obtáčela kolem prstu a kývala hlavou, ale jen neznatelně.
"Víš o ní něco?" zeptala jsem se na to, co mě celou dobu trápilo nejvíc.
"O kom? O Patricii?"
Přikývla jsem.
"Bydlí v domku po prarodičích, kousek za Prahou."
"Už ji propustili?" divila jsem se upřímně. Pořád jsem si představovala, jak tam sedí na zahradě v bílé erární košili a s nepřítomným pohledem se houpe sem a tam. Možná s rukama obvázanýma. Nebo popálenýma, kdoví. A byla příliš vyděšená na to se zajímat.
"Po roce a půl, tuším," sdělila mi.
"Byla jsem za ní," řekla jsem jako by to byl logický tok rozhovoru, "tenkrát… když tam byla druhý měsíc. Omluvila jsem se jí. Ani se na mě nepodívala, jen zírala do klína. A když jsem se jí chtěla dotknout, tak ucukla. Bylo to strašný."
"Dášo… To je mi líto, je mi to moc líto. Měla jsem tam být s tebou. Ale já… tehdy ještě…"
"Neříkej mi, Dášo. Dáša byla ta holka na gymplu, to už nejsem já. Jsem Dagmar," skočila jsem jí do věty, kterou stejně neměla v plánu dokončit a spěšně si stírala slzy.
"Tak dobře," souhlasila a pak přišla s nečekanou nabídkou, "nechceš se za ní jet podívat?"

"Já tomu nerozumím," zamumlal v autě Michal na cestě domů.
"Prostě spolu jedeme v sobotu pryč, vadí ti to?"
"Ne," zaváhal, "jen, že jsi mi na začátku večera málem vyškrábala oči, že tam je, pak jste se spolu vrátili jako největší kámošky, vypili flašku vína a teď budete celou sobotu pryč?"
"Neřekla bych, že jako největší kámošky," protestovala jsem, "ale je celkem fajn."
"Víc mi neřekneš, že ne?" odhadl a hodil po mě kradmý pohled.
Usmála jsem se a on se dál věnoval řízení.

"No a jsme tady," prohlásila celkem zbytečně Bára.
Jeli jsme autobusem a potom museli pěšky až na konec ulice. Stál tam domek s hnědou střechou a stejně laděnou fasádou. V oknech bílé záclonky a květináče s maceškami. K tomu domu patřila obrovská zahrada. Bylo léto. Všechno se lesklo, zelenalo a kvetlo ve slunečních paprscích. Všimla jsem si lavičky o kus dál a altánu vedle ní.
"Tak jdeme, ne?" shrnula jsem situaci, jakmile jsem se zhluboka nadechla, a štrádovala si to ke dveřím.
"Ty chceš jít dovnitř?" vyjekla Bára nevěřícně a pospíchala za mnou, "myslela jsem, že ti bude stačit omrknout, jak si pěkně žije…"
"Chci s ní mluvit," konstatovala jsem a stiskla zvonek.
Bára zmlkla a sklopila pohled. Čekali jsme. Šoupavé kroky, konečně. A pak se dveře otevřely. Stála tam pohublá vysoká žena s dlouhými tmavě kaštanovými vlasy.
"Přejete si?" zeptala se nedůvěřivě.
"Ehm, Patricie Lišková?" ujala jsem se slova.
Kývla na souhlas.
"Můžeme, prosím na chvíli dál? Dlouho vás nezdržíme, ale je to důležité."
Její oči se ostražitě stočily k Báře.
"Jak říká," potvrdila ta a nervózně si při tom hrála s rukama.
"Pojďte dál," svolila nakonec Patricie a my prošli na chodbu.
"Já… jsem Dagmar a tohle je…"
"Já vím, kdo jste, poznala jsem vás podle těch jejích kudrlin a došlo mi to," máchla rukou k Báře, "tak co chcete?"
Další hluboký nádech.
"Omluvit se," vypadlo ze mě konečně.
Zamračila se. "Cože? Teď? Proč? Navíc…" zauvažovala nahlas, "jestli si dobře vzpomínám, tak ses mi už omlouvala, tenkrát v léčebně…"
"Ona jo, ale já ne," vmísila se do toho Bára, "a nejspíš za to všechno jedna omluva nestačí."
Pak se nadechla a překotně pokračovala: "Hele, fakt je nám to líto. Byly jsme blbý puberťačky a… teď jsme vážně jiný lidi a…"
"Jiný lidi?" zaujalo ji to.
"Jo, dělám učitelku v mateřské školce a venčím psy z útulku…" řekla jsem, "snažím se být dobrá."
Bára si povzdechla. "No já jsem personalistka a nic tak hezkýho nedělám, ale už taky nikoho nešikanuju, stačí to?"
Patricie si nás podezíravě měřila pohledem. "Všechno?"
Nejistě jsem přešlápla z nohy na nohu. "No, zajímá nás, jak se máš ty?"
Chvíli nad tou větou uvažovala a pak se nás s povzdechem zeptala, jestli máme rády domácí citronové sušenky. Vedla nás chodbou do prostorného obýváčku, kde nás uvítalo krákoravé nazdarrr!
"To je Rudolf," představila nám červenokřídlého papouška v kleci, zatímco jsme se usazovali do proutěných křesel, "co chcete vědět?"
"Co teď děláš?" vypálila jsem první, co mě napadlo, a sledovala jsem při tom Báru, jak se lačně vrhla na sušenky na skleněném stolku. Když je nervózní, tak jí. Některé věci nezměníte.
"Jsem korektorka v jednom nakladatelství. Opravuju chyby v textech, jinak řečeno."
"Vážně?" užasla jsem.
"Jo," přisvědčila, "když mě pustili… po nějaké době jsem šla na vysokou. Český jazyk a literatura."
Bára uznale pokývala hlavou.
"Takže se ti daří?" shrnula jsem to nejistě.
"Dostala jsem se z depresí, jestli se ptáš na tohle. Ale občas beru prášky proti úzkosti a něco na spaní. Ale je fakt, že už aspoň nechci skočit z okna v pátým patře."
Jak to dořekla, okamžitě se mi vybavila vzpomínka na naši pětiposchoďovou budovu gymplu. A jak tam to jedno květnový ráno ve čtvrťáku ležela rozplácnutá na trávě s krvavou hlavou a polámanými kostmi. Viděla jsem ji. Přišla jsem do areálu pár sekund po tom, co skočila. To já o tom řekla Báře a Jarce.
"Fakt je nám to líto," zopakovala jsem.
"Jo no… díky," řekla nakonec.
Když jsme odcházeli, Bára ještě něco vylovila z kabelky. "Hele, nezměníme, co se stalo, ale… kdybys něco potřebovala, můžeme se ti to aspoň snažit vynahradit."
A vtiskla jí do ruky vizitku. Poznala jsem ji, protože stejnou používá Michal.

Nezavolala. Že se jí nedivím.

PS: Vážně jsem četla TT vzpomínky ze střední, nikoli základní školy. :-D Takže se omlouvám, ale chybička se vloudila. Snad mi to odpustíte. :-)

Princ Jůtůber a jiné nepohádky

17. listopadu 2017 v 11:08 | Nisa |  Knižní recenze
Když jsem uviděla téma týdne, vybavila se mi knížka, kterou jsem kdysi četla. Jmenovala se Princ Jůtůber a ano, byla to knížka pro děti. Nelíbila se mi. Hodně se mi nelíbila. A to mě inspirovalo k tomu, napsat článek o třech pohádkových knížkách, které mě zklamaly.

PRINC JŮTŮBER
Autor: Oto Linhart
Anotace z databazeknih.cz: Princezny i princové jsou v moderních umělých pohádkách ze současného světa již něco jako atavismus. V knížce Oty Linharta, známého svérázným humorem jeho románů pro dospělé, jsou to ale hrdinové zcela dnešní - jsou vybavení internetem, mobily a tablety - zároveň však jsou věční ve svých prastarých touhách po lásce, dobru a lidském pochopení. Jejich příběhy se neohlížejí na přísnou logiku světa dospělých - je jen na nás, zda ještě umíme přivřít oči, očistit se od shonu a pěny dní, popustit uzdu fantazii a vstoupit do nich.
Můj názor: Odvahu vkročit do pohádek jsem měla. Myslím, že oplývám i obstojnou fantazií. Ale na toto bylo snad i škoda papíru... Ty příběhy byly tak pitomé, že si za A) nepamatuju jedinou pohádku, za B) pořád pamatuju mé rozčarování nad každou stránkou, že nechápu, o čem vlastně čtu, či jaká je pointa a za C) že chybou zde nejsou moderní technologie, že je to prostě jen blbě napsaný, ať už má princezna tablet, nebo ne. Kéž by se toho napadu nápadu někdo ujal znovu a lépe.
Hodnocení: 10% (za ilustrace a nápad)

POHÁDKY Z BRAMBOROVÝCH ŘÁDKŮ
Autor: Carl Sandburg
Anotace z databazeknih.cz: Ertepelsko je pohádková vybájená země, ve které je povoleno vše, co jen fantazii vypravěče a dětí může napadnout. Je plná rozpustilostí, ale i toho, co v sobě skrývá každá pohádka: na konci spousty příběhů je ukryta nějaká životní moudrost, která se třeba může zdát neupotřebitelná v našem světě, ale pro život v Ertepelsku je naprosto nezbytná.
Můj názor: Ztřeštěnost mi nevadí. Ani fakt, že se tam střevíčky přilepují k Měsíci, či myšky jedí hřebíky. Ale fakt, že příběh drží pohromadě na dobré slovo, pointa se někdy úplně vytrácí a dvakrát se autorovi povedl přešlap ve stylu, že malí kluci tráví volný čas zabíjením hadů (takovýhle návod svým dětem fakt číst nechci), to už mi překáží hodně. Chápu, že děti se budou jenom smát nad těmi šílenostmi v příbězích, ale... to mám ocenit práci někoho, kdo zplácal (podle mě na koleni), co ho zrovna napadlo, aby měl čím uspat děti? A možná z toho něco souvislého vyleze a možná ne, dětem to je stejně jedno, že jo. Dětem jo, ale mně nějak ne. Ale některé příběhy naštěstí hlavu a patu měly a autor píše něžným stylem pohádkových dědečků. Takže jo, možná to někdy vezmu na milost a z nouze dětem přečtu, nebo když budu chtít, aby na mě zvědavě poulily oči a smály se. Ale Šípková Růženka je Šípková Růženka.
Hodnocení: 35%

MIKEŠ:
Autor: Josef Lada
Anotace z databazeknih.cz: Černý kocourek žil v Hrusicích u Ševců a nejvíc si s ním rozuměl Pepík. Spolu se navyváděli mnoho veselých kousků a taškařic, při nichž nikdy nechyběli kamarádi Pašík a Bobeš, později i roztomilý Nácíček. Když se Mikeš vypravil do světa, prožil nejedno dobrodružství na cestách a v cirkuse, kde na čas zakotvil. Ale všude dobře, doma nejlíp, a tak se kocourek zase vrátil, aby rozdával radost všem dětem.
Můj názor: Kdo by neznal Mikeše. I já ho mám ráda. První díl tak na 90 procent. Ten druhý neměl ovšem proboha vůbec nikdy vzniknout. A) Je v něm splácáno dohromady plno věcí a postav, co prostě pospolu nefungují, je to zbytečné. B) Víte, jaký je rozdíl mezi utopií a pohádkou? Přečtěte oba dva díly a schválně! Přeslazené a nereálné až to bolí i na pohádku. C) Peníze prý vládnou světu. A majetek. A hodný kocourek dává, dává, aby se všichni měli dobře. Odkdy je tohle výchovné? A za D) proč jsi všichni - včetně dospělých - chodí pro radu ke kocourovi? Je to detail, ale... on má být jako chytřejší, než všichni lidi dohromady? Já myslela, že je to jen obyčejný kocourek, co umí mluvit, ne Mesiáš... 35 procent za druhý díl. Beru na vědomí fakt, že dětem utopie vadit nebude.
Hodnocení: 70% průměrem, ale druhý díl dětem číst nehodlám!

A příště to zkusíme třeba z druhého konce, co vy na to? (Ano, skutečně jsou pohádky, které tolik nekritizuji a mám ráda.)

Vánoce s Ruběnkou

16. listopadu 2017 v 11:32 | Nisa |  Literární šuplík - pohádky
Milí čtenáři,

vím, že pro některé z vás je teprve polovina listopadu, ale já se po poslední ne zrovna pozitivním veršování snažila nalézt něco milejšího. A miluju vánoce. Pro mě je už půlka listopadu. A tyhle svátky pro mě nikdy nebyly shon a stres. Já se na ně těším celý rok. Tak snnad mi tu vánoční atmosféru nebudete mít v tuto dobu za zlé. A možná si ke čtení uvaříte čaj s vůní jablka a skořice...

Vánoce s Ruběnkou

Ráno jsem se probudila a všechno kolem vypadalo normálně. Tedy podle žebříčku normálnosti Štědrého dne. V ložnici ze stropu visely bílé vločky a nad televizí blikala červená světýlka. Má drahá polovička spokojeně pochrupovala. Velký černý budík na stolku po mé levici hlásil osm ráno. Vstala jsem a oblékla se. Pak jsem si to namířila do koupelny přes chodbu…

S urputností mně vlastní jsem drhla své zuby, když se to stalo. Seděla na okraji umyvadla, nohu přes nohu a bezstarostně jimi kývala.
"Ahoj," zatrylkovala zvesela.
Trhla jsem sebou a vykřikla. Počala jsem se dusit pastou. Naklonila jsem se nad umyvadlo a vykašlávala ji ven.
"Jé, promiň..." zamumlala s chichotem.
Opláchla jsem si obličej a otřela ho do modrého ručníku. Pak jsem se na to stvoření otočila. "Ruběnko! Tys mi dala... Tohle mi nesmíš dělat!"
Omluvně pokrčila rameny a vzápětí se zazubila.
"Jsi hrozná," zasmála jsem se a ohnala se po ní oním ručníkem, "slez dolů."
Poslechla a seskočila na zem. Nic to pro ni nebylo. Pak ke mně zvedla hlavičku a začala šplhat po mých černých společenských kalhotách. Zakotvila na mém levém rameni.
"Dobrý? Můžeme?" zeptala jsem se při pohledu na ni.
Spokojeně kývla

Abyste pochopili, Ruběnka byla vánoční skřítek. Ten vánoční skřítek, co pomáhá Ježíškovi vyrábět vánoční dárky. Bydlí na Severním pólu. A proč je tak malá? Inu, to patří k jejím kouzelným schopnostem, zmenšovat se. Zmenšená se lépe ztratí ve světě lidí… Natrefila jsem na ni, když mi bylo sedm. A od té doby už se neztratila. Skamarádili jsme se. To byl hlavně v dětství trošku problém. Řekla jsem o Ruběnce rodičům a oni mi samozřejmě nevěřili. Nastalo pro ně období "imaginární kamarádky". Chtěla jsem, aby ji viděli, ale Ruběnka se odmítala vzdálit z místa, kde se ukrývala. Hrozně se tehdy naštvala, že jsem o ní někomu řekla, obzvlášť dospělým. Bylo to poprvé, co jsme se opravdu ošklivě pohádali. Hodně plakala a trvala na tom, že už nepřijde. Prosila jsem a naříkala tak dlouho, až nakonec výhružku nesplnila. A já už o Ruběnce nemluvila. Vše se pomalu vrátilo do starých kolejí… Tedy až na to, že jedna sedmiletá holčička hrála po nocích karty s vánočním skřítkem…

Dnes mi bylo 43. Stála jsem u kuchyňské linky, vařila konvici černé kávy a Ruběnka mi seděla na rameni. Byla celá v červeném, i boty s dlouhou špičkou měly tu barvu. A v bambulce na čepičce se schovával úlomek rubínu.
"Co tu vůbec děláš?" zeptala jsem se zrovna, když jsem zalívala svůj hrnek.
Seskočila mi ramene a posadila se na okraj linky kousek od konvice.
"Co by... Přišla jsem tě pozdravit. Tam je nuda..."
"Nuda? Na Štědrý den?" nevěřila jsem.
Podezřívavě jsem se na ni zamračila.
"No..."
"No? Nebudou tě doma postrádat?"
Ledabyle mávla ručičkou. "Jeremiáš vydá za tři. Ani si nevšimnou, že jsem odešla."
"Ruběnko!"
"Co? Tam je plno zmatku a hluk… Bolí mě z toho hlava. Chci klid. Chci… Vánoce," zamumlala.
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu.
"Co? Jak to myslíš?"
V tu ránu vyskočila na nožky a poskakovala se sepjatýma rukama. "Prosím, prosím, můžu tu letos zůstat?? Prosím. Prosím."
Než jsem si v hlavě urovnala, co mi říká, přenesla jsem si horkou kávu ke stolu a posadila se. Hned stála vedle hrnečku a smutně na mě mžourala.
"Prosím, prosím, nebudu překážet! Skoro si nevšimneš, že tu jsem…"
Zasmála jsem se. "Ruběnko, já… To je sice hezký, ale… Co když tě budou potřebovat?"
Zase máchla ručkou a sedla si.
"Nebudou, nebudou," trvala na svém, "jsou nás tam tisíce! A třeba Škarohlíd, tak ten se pokaždé na Štědrý večer někam zašije a hltá horkou čokoládu! Tak proč bych nemohla já? Prosím, prosím. Vážně slibuju, že…"
Povzdech. "Nelžeš mi?"
"Nikdy jsem ti nelhala!" vykřikla a tvářila se uraženě, levou ruku v bok.
Další povzdech. "Tak dobře, dáš si cukroví?"
Moje otázka přerušila její radostný skotačivý tanec po bílém ubrusu s rolničkami. Přikývla a zase si kecla na zadek. Usmála jsem se a vytáhla z horní poličky talířek. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem otevřela špajzku a tam žádné nebylo. Dokonce ani ta dóza na cukroví.
"Dominik!" zamumlala jsem jméno svého pětiletého syna, nejmladšího dítěte, protože měl sklon tajně ujídat, a letěla k jeho pokoji.
Ruběnka se mi držela v patách.

Spráskla jsem ruce. To jsem mohla tušit. Dominik spal s přiotevřenou pusou, hlavu na stranu, onu dózu na klíně. Převrhla se na bok a rohlíčky byly všude. Na peřině, na zemi... I když tam už vlastně moc ne. Náš pes, buldoček Rox se do nich spokojeně pustil.
"A jééj," protáhla Ruběnka.
Povzdychla jsem si a vydala se pro dózu plnou snad jen drobečků. Posbírala jsem něco po peřině a otočila se na patě.
"Bude se muset upéct nové," konstatovala Ruběnka.
"Budu muset přesvědčit Honzu, že vyměnit dětem plovoučku za koberec je vážně blbej nápad."

"A jde se pííííct!" pištěla nadšeně Ruběnka.
"Pšt, ještě je všechny probudíš," okřikla jsem ji.
Zazubila se.
"I ty jedna..." Zasmála jsem se.
"Takže co to bude?" chtěla vědět.
"Rohlíčky, naštěstí mi zbylo trochu těsta," odpověděla jsem a natáhla se do ledničky, "peklas vůbec někdy cukroví?"
Holdujíc v drobečkách z dózy huhlala s plnou pusou. "Kdepak, já ne. To smí jenom skřítkové kuchařky. Jako třeba teta Evží..."
Jo, jo, copak teta Evženie, o té už jsme toho hodně slyšeli. Nosila velký sněhobílý kuchařský čepec a Ruběnku odmala napomínala, ať se nehrbí, že jí to zůstane...
"Tak to se ti bude líbit, " oznámila jsem jí a hrnula se pro cukr.

Práce nám šla hezky od ruky. A to i přesto, že pro Ruběnku byl každý rohlíček snad stejně velký jako ona sama.
"Dívej, dívej," vykřikovala nadšeně, jakmile na plech přidala další ze svých výtvorů.
Usmála jsem se.
"Jde ti to," pochválila jsem ji.
Pak ale zničehonic praštila těstem o stůl.
"Rohlíčky jsou nuda," řekla, "dá se z toho tvarovat i něco jiného?"
Zasmála jsem se. "Asi, nikdy jsem to nezkoušela... Co bys chtěla?"
Zatvářila se zadumaně a na plechu se vzápětí objevilo pár kuliček. Šťastně se zazubila.
"No pěkný," konstatovala jsem a se smíchem z rohlíčku v ruce vytvořila kuličku, "spokojená?"
Souhlasně pokývala hlavou. Ale za chvilku se zase mračila.
"Mám nápad!" vykřikla a z poslední kuličky udělala placku.
"Takže teď tohle, jo?"
"Počkej," zarazila mě netrpělivě a moment do té placky něco vyrývala prstíkem.
"Tadáá," zvolala později a nechala mě pohlédnout na své dílko.
"To jsem já?" užasla jsem nevěřícně.
Z těsta na mě zíral můj portrét. Zase se zazubila.
"Děkuju Ruběnko," zamumlala jsem a pohladila ji po hlavičce.
Zčervenala a uculovala se. Pak se ozvaly dveře. Můj drahý Honza se vyhrabal z peřin.
"Nechám tě tu pracovat, hned přijdu," slíbila jsem a honem na tác vytvářela snídani, abych ho udržela z dosahu své kamarádky.

U štědrovečerního stolu jsme se sešli všichni. Já, můj manžel Honza a naše tři děti - dvacet tři let stará Petra, její devítiletá sestra Anežka a Dominik. Ruběnka mi schovaná pod ubrusem seděla na klíně.
"Tak ať se tu příští rok zase všichni objevíme," pronesla jsem přípitek a povznesla skleničku.
Anežka s Dominikem poslušně cucali limonádu.
Ozval se cinkot skleniček a Ruběnka zapištěla: "Já chci taky!"
"Pšt!" ozvala jsem se a držela umělý bezstarostný úsměv.
"Já chci taky!" trvala na svém.
Honza nakrčil obočí. Nejspíš něco zaslechl, ale než se stačil nahlas zeptat - co to bylo? - ozval se zvonek.
"Od stolu se nevstává," zarazila jsem zpět do židle nejstarší dceru.
Povzdychla si.
"Ale, mami, to bude asi Adam," řekla.
Ten kluk byl její přítel už tři roky…
"Adam? Co ten tu dělá? Proč jsi neřekla, že přijde?" nechápala jsem.
Se zaúpěním obrátila oči v sloup. "Zapomněla jsem vám to sdělit. Promiň. Můžeme pro jednou vstát?"
Povzdechla jsem si a usmála se. Petra následovaná svým otcem i oběma sourozenci okamžitě zmizela z kuchyně.
"Já chci taky," zopakovala v tu chvíli Ruběnka hlasitěji a trucovitě.
Odhrnula jsem ubrus z klína, abych na ni viděla.
"Co chceš taky?" ptala jsem se šeptem.
"Přípitek!" vykřikla.
"Pšt, co blázníš, vždyť tě uslyší. Ruběnko, chvilku vydrž a dám ti limonádu."
"Já chci to, co máš ty!" zamračila se.
To jsem se zamračila i já.
"Tohle přeci nejde, Ruběnko, jsi moc malá."
"Je mi 135, jsem starší, než ty!" oponovala mi.
Usmála jsem se. "To sice jo, ale to na mě neplatí. Dobře vím, v kolika letech jsou skřítkové plnoletí. Tvému taťkovi je kolik, 407?"
"405" opravila mě s našpulenou pusou.
"No nebuď naštvaná," chlácholila jsem ji se smíchem, "až ti bude 230, dej si vína, kolik budeš chtít. Do té doby..."
Smutně si povzdechla. "Ach jo, a dostanu aspoň tu limonádu?"
"Jistě."
"Mami? Mami, s kým to mluvíš?" ozvala se nečekaně Petra.
Stála na prahu do kuchyně s Adamem a celou naší rodinkou. Podezřívavě na mě hleděla. Jen tak, tak jsem stačila svého vánočního skřítka skrýt za ubrus.

V obývacím pokoji se svítilo. Stromek do toho blikal barevnými světýlky. Děti rozbalovaly dárky.
"Máte nádhernou výzdobu paní Málková. A to úžasně nápadité cukroví, to jste dělala vy?" přerušil Adam chvíli ticha.
Usmála jsem se. "To já ne, to vánoční skřítek."
Chvíli na mě překvapeně zíral a pak se zasmál. Honza mě s úsměvem chytil kolem pasu.
"To víš to je u nás normální, na cukroví skřítci, na výzdobu elfové," vmísila se do toho Petra a zasmála se, "a ten elf jsem já."
Adam ji přitáhl k sobě a vlepil pusu na spánek. Usmála se a nervózně se ošila.
"Mami, tati, myslím, že je správná chvíle, vám to říct," začala pak.
Tázavě jsme se na ni podívali.
"Budeme se brát," zazněli s Adamem unisono a Petra ukázala prstýnek na ruce.
Překvapením jsme jen civěli.
"Tedy pokud nic nenamítáte," dodal její nastávající.
Usmáli jsme se.

Nějak jsme se potom začali tak věnovat dárečkům, že se mi z dohledu ztratila Ruběnka. Mělo mi dojít, že se k něčemu chystá, už když se přiřítil Rox a začal zuřivě čenichat.
"Kuš Roxi, tady není nic pro tebe," odháněl ho Dominik.
V poslední vteřině jsem sledovala jeho pohled. Ruběnka seděla na červené vánoční kouli a usmívala se… Vystartoval.
"Roxi, ne!" zaslechla jsem Honzův hlas.
Ztuhla jsem hrůzou a skoro vykřikla Ruběnčino jméno. Rox povalil stromeček a zamotal se do žároviček. Svítily na něm a on otráveně zakňučel. Tíživé ticho. A smích. Rox si odevzdaně lehnul a žárovičky blikaly dál. Smáli se a já si všimla Ruběnky schované za křeslem. Vystrašeně na mě zírala s čepičkou v ruce. Blonďaté vlásky dlouhé skoro na zadek stažené v gumičce. Povzbudivě jsem se na ni usmála a zamířila ke křeslu. V nestřeženou chvilku mi zalezla za záda. Tohle bylo o fousek.

Anežka ležela spolu s bratrem na gauči a sledovala pohádky. Byla už pozdní noc. Zalezla jsem mezi ně a sáhla po cukroví.
"Nesněží," posteskla si Anežka.
Prohrábla jsem jí vlasy. "Cože?"
"Jo, vánoce bez sněhu jsou nanic," přidal se Dominik.
"Ale no tak," konejšila jsem je.
Pak jsem se ale pohledem spojila s Ruběnkou. Byla schovaná za záclonou na okně. Usmívala se. A pochopila. Usmála se ještě víc a luskla prstíky. V tu ránu se z nebe začaly snášet přímo chomáče sněhu.
"Jéé, mami, dívej!" zapištěla Anežka a spolu s bratrem se vydali k oknu.
Ruběnka jen tak, tak seskočila na topení a dolů… Vylezla mi na rameno. Děti nosy přilepily k okenní tabuli.
"Děkuju," zašeptala jsem.
Zachichotala se.
"Já děkuju," řekla, usmála se a zmizela, aniž bych si toho hned všimla.
Byly Vánoce a za okny se sypal sníh...

Vnitřní boj

6. listopadu 2017 v 16:57 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Vzpomínáte si, jaké to je v pubertě? Protože já tohle v pubertě psala. Ten čas hledání sebe sama, strachu, bolesti a depresí... Nechybí mi to. Ale člověk nemusí být v pubertě, aby mu svět připadal jako ošklivé místo. Aby se obávál svého vlastního života, nebo jiných lidí... Stačí mít prostě špatný den, nebo procházet životní krizí. Každopádně bojujeme a bojíme se dost často. Sebe, světa, lidí, jak už jsem řekla.

Ztmavlou oblohou pluje si mrak,
na co čekám? Že by na zázrak?
Oknem sleduji dovádění studeného větru,
venku se zavděčíš svému huňatému svetru.

Pozor, napětí stoupá
a já - dívka hloupá,
sleduji první volně padající dešťové kapky…

Na rtech objeví se pousmání,
ale radost? Kdepak, to je zdání.
I já v sobě bouřku mám,
a tak trochu nezvládám.

Už snad ani neznám důvody
téhle mojí doživotní ostudy.
Možná je to vina mých sedmnácti let,
možná za tu dobu už unavil mě svět.

A tak tu sedím a přemítám,
v čem ještě vůbec jasno mám.
Připadám si tak moc složitá, to vím
a doufám, že se jednou pochopím.

Život poskytl mi dobrou školu
- několik životních karambolů.
I když…
Vím, že i to dobré bylo,
co mi život zpříjemnilo.

Jenže už jsem unavená…

Chci šťastná na víc než den, dva být,
chci se smát, toulat se a ne jen snít.
K čemu mi jsou ty chvíle,
když pak další dlouhé míle,
brodím se bahnem
ráno za ránem!

Moji duši denně mučí minulost,
srdce navždy poutá silná čirá zlost.
Oči pořád vidí špína světa,
co hromadí se dlouhá léta.
Chce se mi křičet z nespravedlnosti,
mám strach
z toho, co bylo, je a z budoucnosti.

Děsí mě,
kde ocitám se právě teď,
kam dovede mě svět.
Prý roztáhni křídla a leť…

Jenže kam?

Do očí štípe mě plno špatností
pronikajících až do morku kostí.
A sama sobě zazlívám,
že očima již uhýbám.

Nesnesu pohled na to zlo, tak bezmocná…
Už toho mám dost…

Proč umírá předčasně,
kdo chová se překrásně
a ten,
kdo potrestán by být měl,
na toho bůh zapomněl?

A právě tehdy proboha,
tak ráda hrála bych si na boha,
abych omyla svět z temnoty,
té, co kolem sebe máš i ty.
Jen ji nejspíš nevidíš…

Možná kanou tyhle slzy
z mých očí až příliš brzy.
Ztracená v temných pocitech,
snažím popadnout se dech.
V hlavě mi myšlenky víří,
rozechvělost po těle se šíří.
V srdci bolest, v očích tma,
Touto dívkou mám být já?

Za mnou temný les, kam se nechci vracet,
z některých těch míst nutkání mám zvracet.
Lákavé světýlko tam v dálce svítí,
doufají snad, že mě znovu chytí?

Přede mnou je mlha hustá jako kaše,
kdo to říkával mi, budoucnost je vaše?
Jak asi,
když na krok nevidím,
jámy skryté pod listím…

A v přítomnosti v poutech
schovávám se v koutech.
Vystrašená, smutná…
Zklamaná a naštvaná…
Mám ještě sílu na nohách stát?
Mám chuť dál lidem pomáhat?
A co když ne?
Co pak?
Co s padlým andělem?

A na závěr pozitivní myšlenka z pokračování, které nestojí za uveřejnění.

Nade mnou pluje si černý mrak,
na co čekám? Že by na zázrak?
Vím,
že toho si však nedočkám,
každý nejlíp poradí si sám.

Jenže někdy, ach proboha,
chybí vážně pomoc od boha!
Ráda do příštích několika let
trochu zlepšila bych tenhle svět.
Tak proč jsem se vzdala?
Proč sklopila jsem dolů hlavu
a nechala se v tomhle stavu?
Je fakt,
že někdy toužila bych dělat víc,
ale lepší každé málo, nežli nic!
A mojí malou odměnou?
Pouhé úsměvy mi jsou.

I když vzpomínky se neztratí,
vím, že minulost se nevrátí.
Ať si jak chce, zuby cení,
v současnost se nepromění.
A ta sama o sobě není tak děsivá,
jak se mnohdy snad i lidem zdá.
Jen se nesmí člověk tak bát
a s neštěstím umět bojovat.
Pak i do té mlhy před ním vkročí,
i když slepé jsou v ní jeho oči.
Jenže hej, na co se bát?
Stane se, co se má stát.

A vždy je možnost bojovat!