O ČEM CELÝ BLOG JE? ČTI... TADY a ZDE aTU
FACEBOOK BLOGU ZDE

Stín v mé hlavě

11. října 2017 v 17:33 | Nisa |  Literární šuplík - sociální témata
Budík na nočním stolku ukazuje tři čtvrtě na tři. Nehlučně otevřu oči a třeštím je na temný vysoké strop ložnice. Mojí ložnice. Zhluboka dýchám. Tep se pomalu vrací k normálu. Sen se rozplývá a vytrácí jako výkres, na který nejdříve převrhnete misku s vodou a pak ho zmuchláte a hodíte do koše na odpadky. Z výjevu na papíře nezbude nic. Ale z toho snu přeci jen... vědomí, že to souviselo s tebou. Pomalu se posadím. Skrze žaluzie prosvítá tlumené světlo pouličních lamp. Dopadá do místnosti a osvětluje prostor kolem. Pomalu otáčím hlavou. Obezřetně. Vystrašeně. Kdesi nad mojí hlavou zapraskají trubky od topení. Trhnu sebou. Zřetelně cítím, jak vzduch kolem houstne. Jako by mohl zhoustnout natolik, aby tě zhmotnil přímo přede mnou. Nebo je podivná tíha, kterou cítím, pouze varování? Krčíš se tu dávno za prádelníkem a sleduješ, jak spím? Vlezl jsi sem oknem jako tolikrát v době, kdy to byla ještě zábava? Pohled instinktivně stočím k okenicím. Jsou zavřené. Aspoň myslím. Vteřinu nebo dvě přemýšlím, co udělám, pak odhodím přikrývku stranou a postavím se. Snažím se počínat si co nejrychleji, ale zároveň tiše jako myška. Co kdyby náhodou. Dojdu k oknu a lomcuju kličkou. Zavřeno. Jak jinak. Najednou mám pocit, že by se mi hodil doušek čerstvého listopadového vzduchu. Zpocenými prsty kličkou otočím a vpustím ho dovnitř. Okamžitě mi ochladí tvář a zazebe na týlu, odkud mi po zádech stékají kapičky potu, o nichž jsem doteď neměla tušení. Blond vlasy mi vlají ve větru. Usměju se pro sebe, přeci jen je to trošku lepší. Do momentu než postřehnu šelest v keři pod oknem. Stín. Téměř přidušeně vykřiknu a přibouchnu okenice. Téměř. Než na parapet vyskočí Izzy. Mně dobře známá zrzavá kočičí slečna. Mrskne netrpělivě ocasem a dívá se na mě.
"Ty jsi mě ale vyděsila," pronesu k ní jako bych ji chtěla napomenout a zabránit tak tomu, že se to bude v budoucnosti opakovat.
Zamňouká, snad že mi rozumí. Znovu roztáhnu rty do úsměvu a podrbu ji za ušima. Spokojeně zavrní a já ji vezmu do náruče. Jednou rukou opět utěsním okna a vrátím se i s kočkou do postele. Ta je klidná. Se zaujetím přede a víc ji netrápí. Takže nemusí ani mě. Věřím totiž, že kočky dokáží vycítit zlo. Tíživá atmosféra zmizela.

"Dobré ráno," pozdraví mě od stolu mladší sestra Alžběta.
Zívnu a usměju se na ni místo odpovědi. Všimne si kruhů pod mýma očima.
"Zase noční můry?" odtuší, zatímco si nalévám kafe.
Jen kývnu a s kouřícím hrnkem sedím tiše vedle ní.
"Kdy máš další sezení s psycholožkou?" zajímá se.
"Zítra," pípnu.
A když nic neříká, jen pokývá hlavou, že rozumí a zamyšleně stiskne rty do tenké čárky, odhodlám se a odkašlu si.
"Poslyš," začnu a prohrábnu si při tom nervózně vlasy, takže si uvědomím, že bych si je měla večer umýt, "myslím, že je na čase, abych se odstěhovala."
Sestře překvapením zaskočí v krku sousto rohlíku s marmeládou, co si přichystala k snídani. Rozkašle se. "Co-že? Proč? Ani náhodou." A po poslední větě ještě pořád kašle.
Využiju toho, abych jí skočila do řeči. "Bydlím tu s tebou už tři měsíce. Teď, když je Jirka v Americe, to jde, ale co až se vrátí? Nemáte snad v plánu, že se nastěhuje k tobě?"
"To teď musí počkat!" rozhazuje sestra volnou rukou. V druhé drží rohlík a mezi slovy se opět nerušeně láduje, takže to zní spíš jako huhlání. "Ty mě potřebuješ. Zotavuješ se tady a doktor říkal..."
"Nemám pocit, že bych se tu zotavovala," vyletí ze mě dřív, než se stihnu zarazit. Nezachrání to ani dlaň, co si připlácnu na pusu. Sklopím provinile oči. "Promiň, tak jsem to nemyslela."
"A jak jsi to teda myslela?" ptá se a žvýká při tom sousto nezvykle pomalu a rozvážně. Zkoumá mě a analyzuje. Jedno obočí jí při tom komicky vyletí nahoru.
Povzdychnu si. Po probdělé noci nemám náladu si vymýšlet. A tak jí to všechno řeknu. O tom, jak jsem tady každou minutu, kdy jsem jí tu měla krmit Izzy a zalévat kytky, trávila s tebou. Že jsi sem párkrát přišel dveřmi na moje pozvání, jindy jsi na ně rozčileně bušil pěstí. A jindy jsi nehlučně vklouzl dovnitř přesně v tom pokoji, v jakém spím i teď, a vnutil se pod mou peřinu. Někdy to bylo milé a vzrušující. Jindy jsem měla jenom strach odmítnout. Vyprávím jí o našem milování ve sprchovém koutě, a jak tě tam dodnes cítím, kdykoli tam stojím. Jako bys tam pořád stál a šeptal mi, že mě miluješ. Ale taky to, že bez tebe nejsem nic. Říkám jí, že příběh o tom, jak mi rozrazil hlavu o topení, když mi spolužák poslal zprávu, zda půjdu na školní sraz po 20 letech, se odehrál tady, ne v naší společné domácnosti. A že jsem z něj pak hodiny drhla krev ze strachu, že to přeci poznáš. Říkám jí to všechno a z hrudi mi padá obrovský balvan. Brečíme obě.
"I tady?" hlesne jen pod tíhou toho, jakým hrůzám byl její vlastní byt svědkem, zatímco ona jen vždy přijela domů, uvelebila se u televize s mísou špaget a považovala to tu za tak šťastné místo. Pro ni bylo. Přikývnu a ona mě pohladí po vlasech.
"Potřebuju najít místo, kde se budu cítit dobře. Místo bez vzpomínek," hlesnu vyčerpaně a utřu si oči do cípu noční košile.
"Jak ti můžu pomoct já?" nabídne se.
Zlehka se usměju. "Koupíš mi do nového bytu kočku?"

Když o tři týdny později sedíme na koberci v obýváku vzdušného a prostorného bytu, který jsem si pronajala, Alžběta uznale pokývá hlavou. "Tyy jo. Ještě budu žárlit," prohlásí laškovně.
Před námi leží krabice s doručenou a už načatou pizzou. Oblíznu prsty jako vždycky, když dojím dílek a přitáhnu k sobě do klína Barnabáše. Svého černobílého kocourka z útulku. Jméno nic moc, ale už na něj slyšel, tak jsem ho nechtěla zbytečně mást...
"Potřebuju poradit, co kdybych dala výpověď v práci?" vypálím prostě.
"Výpověď v práci?" zopakuje má sestra nechápavě.
"Jo," přisvědčím a vezmu si další kousek pizzy. Doufám, že když se budu soustředit na jídlo, nebudu tak nervózní.
"Máš proto nějaký zvláštní důvod?"
"Necítím se tam dobře," odseknu.
"Kvůli němu?" odhadne opatrně. Když nic neříkám, pokračuje. "Vážně? Ale vždyť jsi sama říkala... a on je..."
"Vím, co jsem říkala!" vyštěknu.
Ano, vím to. Po tom, co jsem strávila tři roky v tyranském vztahu, jsem byla přesvědčená, že jsem mu obětovala dost. Tedy po tom, co jsem si znovu vybudovala střípek sebevědomí. Chtěla jsem zpátky život, který jsem mu dovolila, aby mi vzal. Zavolala jsem bývalému zaměstnavateli a poprosila ho znovu o místo. S tebou jsem pracovat nemusela. Mohla jsem se věnovat své vášni - psaní. Tedy nejdřív nemusela, pak už to byl rozkaz. A s psaním byl konec, když jsi mi roztřískal notebook za prasklé párky k večeři. Prý se mám víc věnovat domácnosti, než blbostem. Tolik k tvé neochvějné víře v můj talent... Moje bývalé místo volné nebylo, ale na podobné pracovní pozici kolegyně odcházela na mateřskou. Jaké to bylo štěstí. Jen kolem vrátného jsem vždy procházela spěšně. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak jsi tam na mě čekával ležérně opřený o pult, abych domů nejezdila MHDéčkem. Tedy do doby, než jsi jednoho podezříval, že se mnou flirtuje a zlomil mu nos. Pak ti do budovy zakázali vstup. Dál jsi ale neochvějně čekal v autě a netrpělivě troubil...
"Haló, slyšíš mě?"
Trhnu sebou, když se sestra dotkne mého ramene. Ani si neuvědomuji, jak hluboko padám do vlastních myšlenek. Zkrátka - ano, návrat do staré práce mě těšil, vzala jsem si zpět kus sebe samé. Do chvíle než nám včera oznámili změnu vedení. A můj nový šéf - bůh mi pomáhej - měl stejně rozježené černé vlasy a pronikavé zelené oči. Samozřejmě, nejsi to ty. Ty máš nos jako skobičku, ne takový pršák jako on. A jemu chybí piha pod tvým pravým okem. Ale jinak... I stisk ruky má stejně pevný jako ty. Málem jsem se zlomila v kolenou, když sevřel mou dlaň na přivítanou. A na chvíli místo jeho vysokého nezvykle pisklavého hlasu uslyšela tvůj podmanivý baryton. "Říkal jsem, že patříme k sobě. Teď tě odvedu domů..." On ale pouze řekl, že mě rád poznává. Já něco vykoktala nazpátek a utekla na nejbližší toalety. V ruce malinkou zelenou tobolku na uklidnění a rychle ji spolkla.
"Promiň, co jsi říkala?"
"Ptám se, co chceš dělat, pokud dáš výpověď?"
"Vlastně už nápad mám..." řeknu a vstanu, abych vyhodila prázdnou lepenkovou krabici.
"Ano?"
"Ještě pořád sháníš někoho do obchodu?"
"Ty chceš dělat v mém butiku?" vyhrkne nevěřícně Alžběta.
Horečně kývnu. "Ber to takhle, ty nebudeš muset nikoho shánět a já budu mít práci..."
"To jo, ale v mém butiku? Ty? Vždyť nabízím poloviční plat, než máš teď."
"Mně to nevadí. A navíc ses rozčilovala, že u tebe už nebydlím, takhle mě budeš mít zase na očích. Pro všechny případy..."
Zazubila se. "Teda jako tvoje sestra si myslím, že jsi blázen, ale jako tvoje budoucí šéfka skáču nadšením!" vypískne a objímá mě.

Sleduju z okna západ slunce. Zvláštní uvědomit si, že je to jedna z věcí, kterou jsme spolu nikdy nedělali. Jasně na prvním rande jsme pozorovali hvězdy a při východu Slunce jsi mě často nutil vstávat, když ses vrátil z hospody. Ale západ Slunce je jen můj. V tomhle krásném bytě, kde kolem nechodí tvůj stín. Necítím tě tady. A snad mě tu nikdy nenajdeš.

Než si uvědomím, co dělám, vytočím číslo.
"Ano? Copak je?" ozve se z druhé strany s dlouhým zívnutím.
"Jen se chci zeptat, jestli není něco nového..."
Povzdech. "Copak jsem ti neříkal, že jsme to uzavřeli..."
"Jo ale..."
"Hele, skočil z mostu při zatýkání, proud někam odnesl tělo, ale nemohl to přežít... vyplave... časem..."
Po nějaké době hovor skončí.
Nemohl jsi to prý přežít. Ušklíbnu se. A jako na povel se mi v hlavě rozezní tvůj hlas. "Já můžu všechno."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 11. října 2017 v 21:56 | Reagovat

Píšeš vážně dobře, ale to bych se opakovala. :-)

2 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 11. října 2017 v 22:00 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuju a ještě se omlouvám za ty hrůzy v první publikované verzi. (Mimochodem teď jsem málem napsala verzi s tvrdým Y - mám prsty rychlejší než mozek, jak říkám. :-D)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. října 2017 v 22:18 | Reagovat

Skvěle napsáno. Tím citovým stylem, který já většinou nepoužívám, moc pocity nerozebírám, což je někdy na škodu.

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 11. října 2017 v 22:33 | Reagovat

[2]: To má občas každý - jednou ti možná prozradím, jako hrůzu jsem napsala já v jednom komentáři. ;-) :D

5 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 12. října 2017 v 10:54 | Reagovat

[3]: Děkuji. :-) Růženko, myslím, že každý má svůj styl a to je dobře. Různorodost je dobrá věc. :-)

[4]: Proč až jednou? Klidně se pochlub. :D

6 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 12. října 2017 v 19:33 | Reagovat

Hmmm, musím Doktorce poděkovat, že mě upozornila, že se mám podívat :-)
Normálně totiž povídky vynechávám :-)
A slovo "povídka" v titulkové upotávce mě odradilo dost spolehlivě :-)
Tahle rozhodně stojí za přečtení...

7 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 13. října 2017 v 17:17 | Reagovat

[6]: To víš, Do(kto)rka má čuch na dobrý věci. ;-)
Jo, popiskem (a opět stejným obrázkem) to B. bohužel totálně zabila... Což je škoda!

8 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 13. října 2017 v 17:27 | Reagovat

[7]: Jůůů, něco je jinak...
Přišla mi na mail reakce na komentář, což je divný :-)
Před půlhodinou mi přišla středeční reakce :-)

9 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 13. října 2017 v 17:38 | Reagovat

[8]: Tak to jsem zvědavá, kdy za jak dlouho Blog.cz vydechne naposled. ;-) :D :-D

10 Melkora Melkora | Web | 13. října 2017 v 19:42 | Reagovat

Zajímavá pointa. Dobře napsané.

11 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 14. října 2017 v 15:05 | Reagovat

[6]: Jsem ráda, že se ti povídka líbila. V posledních letech píšu pouze poezii a povídky. Hlavně proto, že román vyžaduje o tisíc procent víc času a já mám hlavu plnou náladů, které bych jinak nestihla napsat. A ony by časem vybledly v mé hlavě a už by se na papír nedostaly.

[10]: Děkuju. :-)

12 Valentine Viviane Valentine Viviane | Web | 15. října 2017 v 18:04 | Reagovat

Krásné

13 Tea Tea | E-mail | Web | 16. října 2017 v 0:01 | Reagovat

V některých částech jsem měla až husí kůži :O Hodně dobře napsané, naopak já mám ráda, když se do povídky, nebo příběhu přidají city a emoce :) Dávám článek do Tématu týdne :)

14 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 16. října 2017 v 14:30 | Reagovat

[12]:[13]: Děkuju, že se líbí. :-)

15 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 17. října 2017 v 18:31 | Reagovat

Sice mi vadí povídky psané v přítomném čase, (ale to je spíš věc zvyku, nic proti tvé povídce), ale tohle je fakt úžasné :)

16 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 17. října 2017 v 21:05 | Reagovat

[15]: Díky! Třeba se ti bude líbit i něco dalšího. :-) Já pohled vypravěče, tedy formu, měním podle nálady a dané povídky. Tady to prostě chtělo přítomný čas a první osobu. :)

17 Melkora Melkora | Web | Čtvrtek v 19:04 | Reagovat

[15]: To  i taky obvykle trochu vadí, vadí, ale v tomhle případě to docela sedělo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama