Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Mám tě rád(a), ale... - Příběh Alana a Emy

16. října 2017 v 14:17 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
Stojí na chodbě s květinovým kobercem. Hřbetem levé ruky utírá z obličeje slzy a rozmazanou tužku na oči. V pravačce svírá držadlo cestovního kufru tak silně, až to bolí. Rozhlíží se kolem. Tančící zrníčka prachu, jinak všude klid. Aspoň v tuhle chvíli. Ještě pořád se ale třese při vzpomínce na poslední hádku. Chtěla po něm, aby s ní začal navštěvovat taneční kurz pro páry. Jenže on přeci netančí. Nemá to rád. Jenže doufala, že po společném půlroce by se možná nechal obměkčit. Kvůli ní. Protože to pro ni tolik znamenalo. Už co se naučila chodit, ji teta Anna učila tancovat polku a tango. Chtěla to zažít se svým partnerem. Tak to znovu nadhodila. Odmítl to automaticky, aniž by tomu věnoval přílišnou pozornost. Rozhodla se návrh zopakovat. Tentokrát na ni upřel oči a vysvětlil jí: "Víš, že netančím, tak toho nech." Věděla a chtěla toho nechat. Ale... copak nechápal, jak moc po tom touží?
"Prosííím!" škemrala. Věřila, že mu dojde, jakou jí tím udělá radost, až uvidí její téměř dětsky nadšený obličej.
"Ne," zabručel a odstrčil ji, když se ho snažila pohladit po tváři. Možná, že ho dotek uklidní a bude vstřícnější. Neuklidnil. Rozhořela se brutální hádka, kde si vyčetli snad všechno.
Povzdychla si. Ano, byly rozdílní. Ale milovali se přece, ne?
"Děláš ze mě někoho, kdo nejsem!" zakřičel na ni v zápalu hádky, "netančím, nečtu a nesnáším divadlo!"
Ano, a to byl, alespoň podle ní, ten problém. On na spoustu věcí říkal ne a spoustu věcí neměl rád. Byl to samotář, na rozdíl od ní. A neústupnost byla jeho druhé jméno. Cítila se vedle něj... ušlapávaná. Ochuzená. Jenže jí taky poskytoval pocit bezpečí. Uměl ji rozesmát. Skvěle vařil. A téměř jakoukoli opravu v bytě zvládl sám. Zbožňovala ty líná sobotní odpoledne, kdy spolu jen tak leželi v posteli a on jí vyprávěl o tom, jak s dědou v jeho sedmi až do puberty chodily na ryby. Zbožňovala, jak ji něžně hladil po zádech a jak nikdy nezapomněl přinést jí každý týden květinu. Růže, narcisky, tulipány... Nechtěla toho po něm moc? Opravdu se z něj snažila udělat něco, co nebyl? Skutečně by měla tolerovat každé jeho odmítnutí, proto, že jí vaří čaj, když je nemocná? A co když ano? Nefetuje, nesází, nebije ji (rozbil o zeď jen popelník, když mu oznámila, že u nich na tři dny přespí kamarádka a on byl proti). Má vůbec jinou špatnou vlastnost, než že je neústupný a občas něco mrskne o stěnu? Ano, dusilo ji to. Ale skutečně má tahle vlastnost přebít všechno ostatní? Vyčerpaně se posadila na botník a rozplakala se...

Procházel se zimní krajinou a pomalu chladnul. Ledový vítr ho štípal do tváří. Skoro to nevnímal pohroužen do vlastních myšlenek. Vzpomínal na to, jak se poznali. Na vysoké, na přednášce o Japonsku. Oba to měli jako C předmět. On studoval historii, ona ruský jazyk. Hned ho přitahovala, když ji na chodbě spatřil, jak si pohrává s hnědými loknami. A hned ji nesnášel, když zaslechl, jak nadšeně mluví o ruské kultuře. Neměl Rusko rád. Kdyby si měl vybrat jinou zemi, kam se uchýlit, odletí do Ameriky. A to byl začátek nekonečného výčtu jejich protipólů. Pohádali se ještě ten den a spoustu spolužáků to vyjeveně sledovalo. Vynadala mu do debilů a sedla si na druhou stranu učebny. A pak ji o pár dní později našel hystericky běhat kolem školy. Někde jí vypadl mobil. Možná proto, že měl výčitky svědomí, možná proto, že měla tak nádherný obrovský modrý oči, se jí rozhodl pomoct. Neměl to dělat. Už tehdy to měl tušit, říkal si. Kdyby jí nepomohl, kdyby svým mobilem nevytočil její číslo, necítila by se mu zavázaná. Neposlala by mu několik dní na to SMS, že ho zve na saké. A on by blázen nešel. (Nemá rád saké, dal si kafe.) A ona by tak zaujatě neposlouchala jeho vyprávění o Borkovi, dědovu vlčákovi. Byla vděčná posluchačka a on narcistický vyprávěč. Měl rád její pozornost. Nezašli by ani na žádnou další schůzku. A nelíbali by se u vchodu do baru Červený trpaslík. A ona by mu nakonec po jednom milování neřekla, že chce být jeho přítelkyně. Byl to špatný nápad. Ona miluje čínu, on pizzu. On si nenechá do ničeho kecat, ona očekává, že změní názor na všechno, jen aby byla šťastná. Tak mu to aspoň připadalo. Takhle to ale být nemá, ne? Neměl by člověk mít rád jeden druhého takového, jaký je? Ano, protiklady se přitahují, jenže se taky věčně nedokážou shodnout. Existují sice kompromisy, ale když je budou dělat pořád, nebudou pořád šťastní jen napůl? Neztratí se v nich? Budou to ještě oni pod vrstvou ústupků a kompromisů? Navíc ho hrozně vytáčela její žárlivost. Naposledy ho obvinila, že něco má s kolegyní z práce. Obědvali spolu a ona ho překvapila při polední pauze.
"Proč neobědváš s tím plešatým kolegou?" křičela.
Snažil se jí vysvětlit, že plešatý kolega je na nemocenské. Zpočátku. Pak jen pobaveně sledoval její hysterický výstup. Neměl by jí zlít vodou, nebo tak něco, aby se uklidnila? Měl sto chutí. Koho by to neunavovalo. To a fakt, že jsou tak kurevsky rozdílní, říkal si. Jenže jen při pohledu na ni se roztékal. Miloval, jak nadšeně mu naslouchala. A když se cítil mizerně, držela mu hlavu v dlaních a šeptala, že je úžasný. Moc lidí si to o něm nemyslelo. On si to o sobě nemyslel. Nenutila ho chodit s ním na nákupy, jako jiné ženské. Podporovala ho. Miloval její zpěv. Tiše mu zpívala, když v noci nemohl spát. Dělala mu snídani do postele. Jak moc na tom všem záleželo v poměru s tím ostatním? Zavřel oči. Nedokázal se rozhodnout.

Otevřely se dveře. Stáli nehnutě naproti sobě. A v tu chvíli je oba napadlo, proč musí být láska tak složitá. Proč jiní bezstarostně leží přitulení na gauči a společně plánují společná přání, zatímco oni se sotva shodnou na tom, co chtějí k večeři. Jsou tyhle třaskavé lásky vůbec možné, nebo je to jen jednosměrná jízdenka do pekla? Dá se to vůbec, i kdyby v kompromisech zvládnout, nebo jen prostě vyhoříte? V dalším případě skončíte u rozvodového soudu, litujete promarněných let a taháte se o děti? Není tohle jen zbytečné mučení duše? Netouží každý po tom šťastném životě plném úsměvů a souznění? Pak ji napadlo, že to nebude úplně pravda. Její teta Anna byla v bezproblémovém (a naštěstí bezdětném) manželství třicet let. Všichni jim záviděli. Do dne, než strýc Richard zatoužil po vzrušení. Skončil v posteli se svou pacientkou. Byl psychiatr. Zapřísahal pak tetu, že ji miluje, že mu jenom něco chybělo. Prostě to bylo moc dlouho bez mráčku. Přišel o manželku i o práci. Takže tahle úvaha ji taktéž nikam neposunula.
"Hádám, že tohle je konec," špitla unaveně.
Nic neříkal, jen zamyšleně kývl hlavou, jako by tam vůbec nebyl. Jako by ji nevnímal. Opak byl pravdou. Palčivě si uvědomoval, její vzdalující se záda, kufr, jehož zaseklá kolečka se odmítaly otáčet. Chtěl ji popadnout za ruku a přitáhnout k sobě. Políbit ji a prosit, aby nikam neodcházela. Jenže... Mluvila to z něj láska, nebo sexuální touha? Srdce, které mu napovídalo, že je tou pravou, nebo šílenství jeho mozku chystající se k sebedestrukci? Nevěděl, a tak neuděl nic. A ona směřujíc k výtahu se zoufale snažila potlačit touhu otočit se. Pustit kufr a rozběhnout se mu do náručí. Slíbit, že už se nikdy, nikdy nebudou hádat. Chtěla mu slzami lítosti zmáčet košili a držet se ho jako klíště, dokud se neuklidní. Chtěla mu udělat večeři a sedět mu při tom na klíně, až se bude ládovat. Bylo to přání však způsobeno láskou, za kterou mělo smysl bojovat, nebo jejími vrozenými sklony k masochismu, které v takových chvílích zamlžovaly racionální myšlení a skutečnost, že to by prostě nedopadlo dobře? Nevěděla. A tak prostě zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu...

A právě v tenhle moment hrdiny opouštím. Důvod je prostý - ani já to nevím. Netuším, jestli je správné zůstat, či odejít. Nacházím se - spolu s Alanem a Emou - na oné hraně nerozhodnosti. Ke všemu nechci poskytnout odpověď. Chci, abyste se zamysleli spolu se mnou. Jakou mají šanci? Jaký je jejich konec? Popadne ji v poslední vteřině za ruku? Sjede výtahem dolů, aby se vrátila znovu nahoru a zabušila na dveře? Ustoupí oba ze svých postojů a budou za 60 let vyprávět vnoučatům tajemství pravé lásky? Nebo se budou pořád hádat, ale spolu? Šťastní? Skončí u rozvodového stání a budou se nenávidět? Nebo se v tu chvíli skutečně jejich cesty rozdělí a oni najdou štěstí někde jinde? S někým méně rozdílným? Možná jeden, nebo oba, pokud se po letech potkají, budou litovat, že to vzdali. A možná už se nepotkají, protože jeden z nich zemře. Co myslíte vy, jak to bylo dál? Klidně mi to napište, můžeme popřemýšlet spolu.


A hlavně - kdy ještě má člověk bojovat o lásku? Jak se měli rozhodnout?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evicka Evicka | 16. října 2017 v 15:46 | Reagovat

Opět jsem nadšená. Miluji, jakým stylem píšeš a uz ted se nemůžu dočkat, az sem přidáš neco dalšího :) hrozně se mi líbil otevřený konec. Každý si tak můžeme dosadit náš vlastni, podle zkušenosti nebo podle toho, jak bychom se třeba v takovéhle situaci zachovali my :)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 16. října 2017 v 23:31 | Reagovat

A když ti prozradím, co si myslím, bude příště pokračování? ;-)

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 17. října 2017 v 21:01 | Reagovat

[1]: Naprosto přesně jsi pochopila důvod, proč je konec takový, jaký je. :-)

[2]: Myslím, že pokračováním bych poskytla svou, či jinou odpověď a úvaha by ztratila část svého kouzla. :-) A tvůj názor mě přesto zajímá. :-)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 17. října 2017 v 23:46 | Reagovat

Zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu a...
Hernajs, zrovna teď se to muselo stát! Porucha! To už je jak na Blog.cz!  ;-) :-D

5 Melkora Melkora | Web | 19. října 2017 v 19:07 | Reagovat

Je to povedené. Děj je v podstatě banální, ale je to napsané tak, že to opravdu zaujme.

6 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 17. listopadu 2017 v 12:49 | Reagovat

[4]: Snad to s Blogem.cz bude časem zase lepší. :-) Ale trefila jsi to. :D

[5]: Děkuju mockrát. :-)

7 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 17. listopadu 2017 v 17:42 | Reagovat

Vidíš, Melkora vyjádřila to, co jsem ti už psala: ne každý dokáže popsat i drobnosti tak, že to zaujme. :-)

8 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 22. listopadu 2017 v 8:02 | Reagovat

[7]: Díky! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama