Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Říjen 2017

Mám tě rád(a), ale... - Příběh Alana a Emy

16. října 2017 v 14:17 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
Stojí na chodbě s květinovým kobercem. Hřbetem levé ruky utírá z obličeje slzy a rozmazanou tužku na oči. V pravačce svírá držadlo cestovního kufru tak silně, až to bolí. Rozhlíží se kolem. Tančící zrníčka prachu, jinak všude klid. Aspoň v tuhle chvíli. Ještě pořád se ale třese při vzpomínce na poslední hádku. Chtěla po něm, aby s ní začal navštěvovat taneční kurz pro páry. Jenže on přeci netančí. Nemá to rád. Jenže doufala, že po společném půlroce by se možná nechal obměkčit. Kvůli ní. Protože to pro ni tolik znamenalo. Už co se naučila chodit, ji teta Anna učila tancovat polku a tango. Chtěla to zažít se svým partnerem. Tak to znovu nadhodila. Odmítl to automaticky, aniž by tomu věnoval přílišnou pozornost. Rozhodla se návrh zopakovat. Tentokrát na ni upřel oči a vysvětlil jí: "Víš, že netančím, tak toho nech." Věděla a chtěla toho nechat. Ale... copak nechápal, jak moc po tom touží?
"Prosííím!" škemrala. Věřila, že mu dojde, jakou jí tím udělá radost, až uvidí její téměř dětsky nadšený obličej.
"Ne," zabručel a odstrčil ji, když se ho snažila pohladit po tváři. Možná, že ho dotek uklidní a bude vstřícnější. Neuklidnil. Rozhořela se brutální hádka, kde si vyčetli snad všechno.
Povzdychla si. Ano, byly rozdílní. Ale milovali se přece, ne?
"Děláš ze mě někoho, kdo nejsem!" zakřičel na ni v zápalu hádky, "netančím, nečtu a nesnáším divadlo!"
Ano, a to byl, alespoň podle ní, ten problém. On na spoustu věcí říkal ne a spoustu věcí neměl rád. Byl to samotář, na rozdíl od ní. A neústupnost byla jeho druhé jméno. Cítila se vedle něj... ušlapávaná. Ochuzená. Jenže jí taky poskytoval pocit bezpečí. Uměl ji rozesmát. Skvěle vařil. A téměř jakoukoli opravu v bytě zvládl sám. Zbožňovala ty líná sobotní odpoledne, kdy spolu jen tak leželi v posteli a on jí vyprávěl o tom, jak s dědou v jeho sedmi až do puberty chodily na ryby. Zbožňovala, jak ji něžně hladil po zádech a jak nikdy nezapomněl přinést jí každý týden květinu. Růže, narcisky, tulipány... Nechtěla toho po něm moc? Opravdu se z něj snažila udělat něco, co nebyl? Skutečně by měla tolerovat každé jeho odmítnutí, proto, že jí vaří čaj, když je nemocná? A co když ano? Nefetuje, nesází, nebije ji (rozbil o zeď jen popelník, když mu oznámila, že u nich na tři dny přespí kamarádka a on byl proti). Má vůbec jinou špatnou vlastnost, než že je neústupný a občas něco mrskne o stěnu? Ano, dusilo ji to. Ale skutečně má tahle vlastnost přebít všechno ostatní? Vyčerpaně se posadila na botník a rozplakala se...

Procházel se zimní krajinou a pomalu chladnul. Ledový vítr ho štípal do tváří. Skoro to nevnímal pohroužen do vlastních myšlenek. Vzpomínal na to, jak se poznali. Na vysoké, na přednášce o Japonsku. Oba to měli jako C předmět. On studoval historii, ona ruský jazyk. Hned ho přitahovala, když ji na chodbě spatřil, jak si pohrává s hnědými loknami. A hned ji nesnášel, když zaslechl, jak nadšeně mluví o ruské kultuře. Neměl Rusko rád. Kdyby si měl vybrat jinou zemi, kam se uchýlit, odletí do Ameriky. A to byl začátek nekonečného výčtu jejich protipólů. Pohádali se ještě ten den a spoustu spolužáků to vyjeveně sledovalo. Vynadala mu do debilů a sedla si na druhou stranu učebny. A pak ji o pár dní později našel hystericky běhat kolem školy. Někde jí vypadl mobil. Možná proto, že měl výčitky svědomí, možná proto, že měla tak nádherný obrovský modrý oči, se jí rozhodl pomoct. Neměl to dělat. Už tehdy to měl tušit, říkal si. Kdyby jí nepomohl, kdyby svým mobilem nevytočil její číslo, necítila by se mu zavázaná. Neposlala by mu několik dní na to SMS, že ho zve na saké. A on by blázen nešel. (Nemá rád saké, dal si kafe.) A ona by tak zaujatě neposlouchala jeho vyprávění o Borkovi, dědovu vlčákovi. Byla vděčná posluchačka a on narcistický vyprávěč. Měl rád její pozornost. Nezašli by ani na žádnou další schůzku. A nelíbali by se u vchodu do baru Červený trpaslík. A ona by mu nakonec po jednom milování neřekla, že chce být jeho přítelkyně. Byl to špatný nápad. Ona miluje čínu, on pizzu. On si nenechá do ničeho kecat, ona očekává, že změní názor na všechno, jen aby byla šťastná. Tak mu to aspoň připadalo. Takhle to ale být nemá, ne? Neměl by člověk mít rád jeden druhého takového, jaký je? Ano, protiklady se přitahují, jenže se taky věčně nedokážou shodnout. Existují sice kompromisy, ale když je budou dělat pořád, nebudou pořád šťastní jen napůl? Neztratí se v nich? Budou to ještě oni pod vrstvou ústupků a kompromisů? Navíc ho hrozně vytáčela její žárlivost. Naposledy ho obvinila, že něco má s kolegyní z práce. Obědvali spolu a ona ho překvapila při polední pauze.
"Proč neobědváš s tím plešatým kolegou?" křičela.
Snažil se jí vysvětlit, že plešatý kolega je na nemocenské. Zpočátku. Pak jen pobaveně sledoval její hysterický výstup. Neměl by jí zlít vodou, nebo tak něco, aby se uklidnila? Měl sto chutí. Koho by to neunavovalo. To a fakt, že jsou tak kurevsky rozdílní, říkal si. Jenže jen při pohledu na ni se roztékal. Miloval, jak nadšeně mu naslouchala. A když se cítil mizerně, držela mu hlavu v dlaních a šeptala, že je úžasný. Moc lidí si to o něm nemyslelo. On si to o sobě nemyslel. Nenutila ho chodit s ním na nákupy, jako jiné ženské. Podporovala ho. Miloval její zpěv. Tiše mu zpívala, když v noci nemohl spát. Dělala mu snídani do postele. Jak moc na tom všem záleželo v poměru s tím ostatním? Zavřel oči. Nedokázal se rozhodnout.

Otevřely se dveře. Stáli nehnutě naproti sobě. A v tu chvíli je oba napadlo, proč musí být láska tak složitá. Proč jiní bezstarostně leží přitulení na gauči a společně plánují společná přání, zatímco oni se sotva shodnou na tom, co chtějí k večeři. Jsou tyhle třaskavé lásky vůbec možné, nebo je to jen jednosměrná jízdenka do pekla? Dá se to vůbec, i kdyby v kompromisech zvládnout, nebo jen prostě vyhoříte? V dalším případě skončíte u rozvodového soudu, litujete promarněných let a taháte se o děti? Není tohle jen zbytečné mučení duše? Netouží každý po tom šťastném životě plném úsměvů a souznění? Pak ji napadlo, že to nebude úplně pravda. Její teta Anna byla v bezproblémovém (a naštěstí bezdětném) manželství třicet let. Všichni jim záviděli. Do dne, než strýc Richard zatoužil po vzrušení. Skončil v posteli se svou pacientkou. Byl psychiatr. Zapřísahal pak tetu, že ji miluje, že mu jenom něco chybělo. Prostě to bylo moc dlouho bez mráčku. Přišel o manželku i o práci. Takže tahle úvaha ji taktéž nikam neposunula.
"Hádám, že tohle je konec," špitla unaveně.
Nic neříkal, jen zamyšleně kývl hlavou, jako by tam vůbec nebyl. Jako by ji nevnímal. Opak byl pravdou. Palčivě si uvědomoval, její vzdalující se záda, kufr, jehož zaseklá kolečka se odmítaly otáčet. Chtěl ji popadnout za ruku a přitáhnout k sobě. Políbit ji a prosit, aby nikam neodcházela. Jenže... Mluvila to z něj láska, nebo sexuální touha? Srdce, které mu napovídalo, že je tou pravou, nebo šílenství jeho mozku chystající se k sebedestrukci? Nevěděl, a tak neuděl nic. A ona směřujíc k výtahu se zoufale snažila potlačit touhu otočit se. Pustit kufr a rozběhnout se mu do náručí. Slíbit, že už se nikdy, nikdy nebudou hádat. Chtěla mu slzami lítosti zmáčet košili a držet se ho jako klíště, dokud se neuklidní. Chtěla mu udělat večeři a sedět mu při tom na klíně, až se bude ládovat. Bylo to přání však způsobeno láskou, za kterou mělo smysl bojovat, nebo jejími vrozenými sklony k masochismu, které v takových chvílích zamlžovaly racionální myšlení a skutečnost, že to by prostě nedopadlo dobře? Nevěděla. A tak prostě zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu...

A právě v tenhle moment hrdiny opouštím. Důvod je prostý - ani já to nevím. Netuším, jestli je správné zůstat, či odejít. Nacházím se - spolu s Alanem a Emou - na oné hraně nerozhodnosti. Ke všemu nechci poskytnout odpověď. Chci, abyste se zamysleli spolu se mnou. Jakou mají šanci? Jaký je jejich konec? Popadne ji v poslední vteřině za ruku? Sjede výtahem dolů, aby se vrátila znovu nahoru a zabušila na dveře? Ustoupí oba ze svých postojů a budou za 60 let vyprávět vnoučatům tajemství pravé lásky? Nebo se budou pořád hádat, ale spolu? Šťastní? Skončí u rozvodového stání a budou se nenávidět? Nebo se v tu chvíli skutečně jejich cesty rozdělí a oni najdou štěstí někde jinde? S někým méně rozdílným? Možná jeden, nebo oba, pokud se po letech potkají, budou litovat, že to vzdali. A možná už se nepotkají, protože jeden z nich zemře. Co myslíte vy, jak to bylo dál? Klidně mi to napište, můžeme popřemýšlet spolu.


A hlavně - kdy ještě má člověk bojovat o lásku? Jak se měli rozhodnout?

Dítě jménem Kuba

15. října 2017 v 9:00 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Tereza Melišová
Národnost: česká

Anotace: Nahlédněte do života blogerky, svobodné maminky a neúnavné parťačky jejího malého syna Kuby. O tom, že starat se sama o malého klučinu je fuška. O tom, že lze být těhotná pět měsíců, ale porodit až v měsíci devátém. O tom, že naštvat batole je jednodušší, než se může zdát. O tom, že když se chce, všechno jde. A taky o tom, že to při správném úhlu pohledu může být sranda k popukání. Na motivy blogu, který byl čtenáři vybrán do finále soutěže Blogerka roku 2016.

Můj názor: Musím přiznat, že letos nebylo moc knížek, na které bych se těšila podobně jako na vánoce. Jednou z vyjímek byla právě knížka Dítě jménem Kuba. A už jsem se viděla, jak se z ní nadšeně rozplývám, hodnotím sty procenty a doporučuju a doporučuju... No... tak přesně to, pokud chci být soudná, udělat nemůžu. Důvod mého předpokládaného nadšení byl ten, že znám facebook Dítě jménem Kuba a musím říct, že ty zdejší příspěvky mě rozesmějí, nebo rozněžní celkem spolehlivě.

Knižní Kuba - miminko Kuba až Kuba něco přes dva roky - mi tak zábavný nepřipadal. Celé to působilo (pod?)průměrným, sic oddechovým dojmem. A stalo se to, co by se z mého dosavadního vyjádření dalo i vydedukovat, - čím víc u konce jsem se nacházela, tím méně jsem si konec přála. Logicky proto, že čím blíž konci to bylo, tím byl Kuba starší. Můj dojem je takový, že na Kubovi je zábavné, když rozumuje, když mluví. To miminko nedělá, jak asi všichni víme, takže to nebude žádný knižní spoiler. Knížní Kuba (a tuhle větu přeskočte, nechcete-li ani minimální spoiler) se vzteká, krade, řve a věčně utíká. A autorčin styl psaní mě neunesl natolik, aby utáhl kvalitu knihy sám o sobě.

Co ale oceňuji, jsou fotografie uvnitř knihy. A ačkoliv jsem nepochopila účel obřích písmen, kterými je kniha psaná, chválím i to. Působí to vlastně hrozně hezky.

Přesto, že jsem čekala od knihy malinko víc, tajně doufám, že vyjde pokračování. Přesně o tom Kubovi, který mě fascinuje. Malý, živý, chytrý, soucitný rozumbrada. A já dám nadšeně lepší hodnocení. A abych vás přesvědčila, že pokračování by stálo za to (tudíž i přečíst si tuhle knížku. U knižních sérií přece taky nepřeskočíte první díl jen proto, že narodíl od dalších šesti dílů má blbé hodnocení), přidávám odkaz na zmiňovanou FB stránku a autorčin blog.

Plusy: Oddechovka, fotografie, je to o Kubovi, občas se zasmějete.
Mínusy: Styl psaní, jiná očekávání.
Hodnocení: 55%

Z knihy:

Psala jsem zoufalou SMS. Asi jsem měla pocit, že si ji přečte, vyskočí z vlaku, poběží a bude tu rychleji. Nestalo se.

Znovu se pokoušel o krádež auta. To bylo radosti, když se mu podařilo jedno auto otevřít. Pán za volantem byl docela v šoku, když mu dozadu přiskočilo hlasitě se smějící dítě.

P.S.

14. října 2017 v 14:59 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Aňa Geislerová
národnost: česká

Anotace: Soubor fejetonů, kterými herečka Aňa Geislerová přispívala do magazínu ELLE, nyní vychází knižně. V souhrnném vydání vyvstává příběh, který mohl dříve čtenářům snadno uniknout; příběh části života, ve které jako by se odehrálo úplně všechno. Příchod nových členů rodiny, odcházení těch starých, lásky, pády, úspěchy, problémy. Pět podivuhodných let, k nimž autorka přidala ještě několik dříve nepublikovaných textů. Zdroj

Můj názor: Fejetony do magazínu Elle... no, tak přesně to to je. A já asi nikdy nebudu patřit k ženám, co by si zrovna tento magazín kupovali. Občas je to celé moc navoněné a idealistické, nebo moralistické. Skoro až přechytralé? Jenže... někdy též milé, úsměvné a sympatické. Skoro jako pytlíček se sladkostmi, z něhož naslepo losujete. Jeden fejeton vám sedne, druhý nikoli.

Na autorčině díle se mi ovšem strašně líbí styl vyjadřování. Až mi přijde líto, že svůj barvitý jazyk nevyužila k napsání něčeho více komplexního. Příběhu. Ten bych si v jejím podání dala ráda. Těžko ale říct, jak by dopadl po stránce obsahové, protože i v těchto fejetonech jsem se občas trochu ztrácela.

To, co je krásné, je obálka a ilustrace od autorčiny sestry. Stoprocentně přitahují pozornost.

Moje doporučení ke knize by znělo asi takto - čtěte po kouskách. Jednak předejdete tomu, že se vám témata v knize budou zdát opakující se a jednak toho tlachání o lásce, dětech, vnitřních pochodech Ani a návodů, jak žít šťastnější život, na vás nebude moc. Čtěte to v létě, nebo v době, kdy skutečně máte náladu na filosofování a sladké pohlazení duše. A nic od toho dopředu nečekejte, to pomáhá u každé knihy.

Plusy: Obálka, ilustrace, styl psaní (individuálně za mě, protože ne každému se líbí) a některé myšlenky.
Mínusy: Všechno ostatní
Hodnocení: 55% - ty plusy jsou vážně hodně výrazné.

Z knihy:

Myslím, že jsem byla vždycky zkažena dobrou literaturou. Viděla jsem lásku jako takový řetězec dramat. Dva se potkají a přes strašlivý překážky se do sebe neodvolatelně osudově zamilují, naplní tu touhu a lásku, ale ihned nastanou komplikace. A po nich následuje zrada jednoho, zrada druhýho, mezitím vášeň, kdy se k sobě zase vracejí a pak se navzájem mučí strašným krutým způsobem, a na hrobě, kde nakonec leží spolu, mají vytesáno - ani s tebou, ani bez tebe.

Byly i další části, které jsem chtěla uvést, ale zapomněla jsem si je poznačit.

Metro 2033

12. října 2017 v 10:49 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Dmitry Glukhovsky
Národnost: ruská

Anotace: Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu. Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen - aby odčinil svou vinu - putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil... Zdroj

Můj názor: Arťom je sympatický mladý kluk. Stejně jako čtenář toho o Metru moc neví, a tak se většinu informací dozvídá čtenář spolu s ním. A už na začátku vás pohltí jedna brilantní věc na knize a tou je atmosféra. Děsivá a správně postapokalyptická. Prostě se propadnete do tunelů za Arťomem a budete se bát kolem pobíhajících krys a všudypřítomné smrti.

Jenže pak je tu ta věc, že metro je takový mikrokosmos plný politiky, mocenských bojů, náboženských ideologií a samozřejmě pověr... Občas v klidu popíjíte čaj, jindy hledíte zlu přímo do očí. Je to prostě smíchané v neuvěřitelný guláš a vy si říkáte, není toho už trochu moc? To ale naše planeta vlastně je - takový guláš. A záleží na tom, které sousto toho guláše zrovna jíte. Jestli vám bude chutnat, nebo nikoli. Já to tak měla. Jednu chvíli jsem příběh nadšeně hltala, jindy se snažila jen prokousat další kapitolou. A podle několika prolistovaných reakcí nejsem jediná. Tedy nápad super. A spojit všechny ty aspekty dohromady chtělo určitou... znalost a oceňuji to. Ale prostě to ne každého čtenáře udrží v nadšení celou knihu.

Právě rozporuplné pocity z díla způsobily, že jsem ani nečekala kdovíjaký závěr. Chyba. Ta poslední kapitola mi otevřela pusu dokořán. A tím u mě Metro stouplo v ceně. Navíc se v knize pořád něco děje. Takže, i když vás určitý úsek zrovna nebaví, brzy se určitě dostanete někam, kde vás to opět chytí a nepustí. A byla by škoda opustit Arťoma na jeho cestě tunely předčasně. Protože ono to tak nějak přeci jen vytvoří souvislý příběh. A kdybyste spolu s Arťomem neprošly ty dílčí celky metra, ledacos byste nechápali. A nedošlo by vám, jak brilantní symbiotický výtvor kypící životem to vlastně pod zemí bují...

Plusy: Atmosféra, zvraty, postavy, závěr.
Mínusy: Neudrží stabilní pozornost čtenáře, zdánlivá překombinovanost, zpočátku se hůře orientuje v názvech stanic metra.
Hodnocení: 80%

Z knihy:

Pohrával si s představou, že ty kyklopské stavby kdysi obývali lidé. Jakými vozidly se přepravovali; ta tehdy určitě zářila všemi možnými barvami a s jemným šuměním motorů klouzala po hladké vozovce, takže tvrdý asfalt se pod gumovými pneumatikami zahříval. Používali metro, aby se rychleji dostali z jednoho konce toho nesmírně rozlehlého města na druhý. Nepředstavitelné. Na co každý den mysleli? Jaké starosti je sužovaly? Čím si vůbec může lámat hlavu člověk, který se nemusí neustále obávat o vlastní život a bojovat o to, aby si ho prodloužil alespoň o den?

Arťom nebyl schopen pohnout se z místa. (...) Náhle si uvědomil, nakolik se člověk vzdálilod vlastních výdobytků. Podobal se nádhernému ptákovi, jenž kdysi hrdě kroužil na obloze; nyní, smrtelně zraněný, přistál na zemi, aby se uchýlil do nějakého bezpečného zákoutí a tam tiše zemřel.

Stín v mé hlavě

11. října 2017 v 17:33 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Budík na nočním stolku ukazuje tři čtvrtě na tři. Nehlučně otevřu oči a třeštím je na temný vysoké strop ložnice. Mojí ložnice. Zhluboka dýchám. Tep se pomalu vrací k normálu. Sen se rozplývá a vytrácí jako výkres, na který nejdříve převrhnete misku s vodou a pak ho zmuchláte a hodíte do koše na odpadky. Z výjevu na papíře nezbude nic. Ale z toho snu přeci jen... vědomí, že to souviselo s tebou. Pomalu se posadím. Skrze žaluzie prosvítá tlumené světlo pouličních lamp. Dopadá do místnosti a osvětluje prostor kolem. Pomalu otáčím hlavou. Obezřetně. Vystrašeně. Kdesi nad mojí hlavou zapraskají trubky od topení. Trhnu sebou. Zřetelně cítím, jak vzduch kolem houstne. Jako by mohl zhoustnout natolik, aby tě zhmotnil přímo přede mnou. Nebo je podivná tíha, kterou cítím, pouze varování? Krčíš se tu dávno za prádelníkem a sleduješ, jak spím? Vlezl jsi sem oknem jako tolikrát v době, kdy to byla ještě zábava? Pohled instinktivně stočím k okenicím. Jsou zavřené. Aspoň myslím. Vteřinu nebo dvě přemýšlím, co udělám, pak odhodím přikrývku stranou a postavím se. Snažím se počínat si co nejrychleji, ale zároveň tiše jako myška. Co kdyby náhodou. Dojdu k oknu a lomcuju kličkou. Zavřeno. Jak jinak. Najednou mám pocit, že by se mi hodil doušek čerstvého listopadového vzduchu. Zpocenými prsty kličkou otočím a vpustím ho dovnitř. Okamžitě mi ochladí tvář a zazebe na týlu, odkud mi po zádech stékají kapičky potu, o nichž jsem doteď neměla tušení. Blond vlasy mi vlají ve větru. Usměju se pro sebe, přeci jen je to trošku lepší. Do momentu než postřehnu šelest v keři pod oknem. Stín. Téměř přidušeně vykřiknu a přibouchnu okenice. Téměř. Než na parapet vyskočí Izzy. Mně dobře známá zrzavá kočičí slečna. Mrskne netrpělivě ocasem a dívá se na mě.
"Ty jsi mě ale vyděsila," pronesu k ní jako bych ji chtěla napomenout a zabránit tak tomu, že se to bude v budoucnosti opakovat.
Zamňouká, snad že mi rozumí. Znovu roztáhnu rty do úsměvu a podrbu ji za ušima. Spokojeně zavrní a já ji vezmu do náruče. Jednou rukou opět utěsním okna a vrátím se i s kočkou do postele. Ta je klidná. Se zaujetím přede a víc ji netrápí. Takže nemusí ani mě. Věřím totiž, že kočky dokáží vycítit zlo. Tíživá atmosféra zmizela.

"Dobré ráno," pozdraví mě od stolu mladší sestra Alžběta.
Zívnu a usměju se na ni místo odpovědi. Všimne si kruhů pod mýma očima.
"Zase noční můry?" odtuší, zatímco si nalévám kafe.
Jen kývnu a s kouřícím hrnkem sedím tiše vedle ní.
"Kdy máš další sezení s psycholožkou?" zajímá se.
"Zítra," pípnu.
A když nic neříká, jen pokývá hlavou, že rozumí a zamyšleně stiskne rty do tenké čárky, odhodlám se a odkašlu si.
"Poslyš," začnu a prohrábnu si při tom nervózně vlasy, takže si uvědomím, že bych si je měla večer umýt, "myslím, že je na čase, abych se odstěhovala."
Sestře překvapením zaskočí v krku sousto rohlíku s marmeládou, co si přichystala k snídani. Rozkašle se. "Co-že? Proč? Ani náhodou." A po poslední větě ještě pořád kašle.
Využiju toho, abych jí skočila do řeči. "Bydlím tu s tebou už tři měsíce. Teď, když je Jirka v Americe, to jde, ale co až se vrátí? Nemáte snad v plánu, že se nastěhuje k tobě?"
"To teď musí počkat!" rozhazuje sestra volnou rukou. V druhé drží rohlík a mezi slovy se opět nerušeně láduje, takže to zní spíš jako huhlání. "Ty mě potřebuješ. Zotavuješ se tady a doktor říkal..."
"Nemám pocit, že bych se tu zotavovala," vyletí ze mě dřív, než se stihnu zarazit. Nezachrání to ani dlaň, co si připlácnu na pusu. Sklopím provinile oči. "Promiň, tak jsem to nemyslela."
"A jak jsi to teda myslela?" ptá se a žvýká při tom sousto nezvykle pomalu a rozvážně. Zkoumá mě a analyzuje. Jedno obočí jí při tom komicky vyletí nahoru.
Povzdychnu si. Po probdělé noci nemám náladu si vymýšlet. A tak jí to všechno řeknu. O tom, jak jsem tady každou minutu, kdy jsem jí tu měla krmit Izzy a zalévat kytky, trávila s tebou. Že jsi sem párkrát přišel dveřmi na moje pozvání, jindy jsi na ně rozčileně bušil pěstí. A jindy jsi nehlučně vklouzl dovnitř přesně v tom pokoji, v jakém spím i teď, a vnutil se pod mou peřinu. Někdy to bylo milé a vzrušující. Jindy jsem měla jenom strach odmítnout. Vyprávím jí o našem milování ve sprchovém koutě, a jak tě tam dodnes cítím, kdykoli tam stojím. Jako bys tam pořád stál a šeptal mi, že mě miluješ. Ale taky to, že bez tebe nejsem nic. Říkám jí, že příběh o tom, jak mi rozrazil hlavu o topení, když mi spolužák poslal zprávu, zda půjdu na školní sraz po 20 letech, se odehrál tady, ne v naší společné domácnosti. A že jsem z něj pak hodiny drhla krev ze strachu, že to přeci poznáš. Říkám jí to všechno a z hrudi mi padá obrovský balvan. Brečíme obě.
"I tady?" hlesne jen pod tíhou toho, jakým hrůzám byl její vlastní byt svědkem, zatímco ona jen vždy přijela domů, uvelebila se u televize s mísou špaget a považovala to tu za tak šťastné místo. Pro ni bylo. Přikývnu a ona mě pohladí po vlasech.
"Potřebuju najít místo, kde se budu cítit dobře. Místo bez vzpomínek," hlesnu vyčerpaně a utřu si oči do cípu noční košile.
"Jak ti můžu pomoct já?" nabídne se.
Zlehka se usměju. "Koupíš mi do nového bytu kočku?"

Když o tři týdny později sedíme na koberci v obýváku vzdušného a prostorného bytu, který jsem si pronajala, Alžběta uznale pokývá hlavou. "Tyy jo. Ještě budu žárlit," prohlásí laškovně.
Před námi leží krabice s doručenou a už načatou pizzou. Oblíznu prsty jako vždycky, když dojím dílek a přitáhnu k sobě do klína Barnabáše. Svého černobílého kocourka z útulku. Jméno nic moc, ale už na něj slyšel, tak jsem ho nechtěla zbytečně mást...
"Potřebuju poradit, co kdybych dala výpověď v práci?" vypálím prostě.
"Výpověď v práci?" zopakuje má sestra nechápavě.
"Jo," přisvědčím a vezmu si další kousek pizzy. Doufám, že když se budu soustředit na jídlo, nebudu tak nervózní.
"Máš proto nějaký zvláštní důvod?"
"Necítím se tam dobře," odseknu.
"Kvůli němu?" odhadne opatrně. Když nic neříkám, pokračuje. "Vážně? Ale vždyť jsi sama říkala... a on je..."
"Vím, co jsem říkala!" vyštěknu.
Ano, vím to. Po tom, co jsem strávila tři roky v tyranském vztahu, jsem byla přesvědčená, že jsem mu obětovala dost. Tedy po tom, co jsem si znovu vybudovala střípek sebevědomí. Chtěla jsem zpátky život, který jsem mu dovolila, aby mi vzal. Zavolala jsem bývalému zaměstnavateli a poprosila ho znovu o místo. S tebou jsem pracovat nemusela. Mohla jsem se věnovat své vášni - psaní. Tedy nejdřív nemusela, pak už to byl rozkaz. A s psaním byl konec, když jsi mi roztřískal notebook za prasklé párky k večeři. Prý se mám víc věnovat domácnosti, než blbostem. Tolik k tvé neochvějné víře v můj talent... Moje bývalé místo volné nebylo, ale na podobné pracovní pozici kolegyně odcházela na mateřskou. Jaké to bylo štěstí. Jen kolem vrátného jsem vždy procházela spěšně. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak jsi tam na mě čekával ležérně opřený o pult, abych domů nejezdila MHDéčkem. Tedy do doby, než jsi jednoho podezříval, že se mnou flirtuje a zlomil mu nos. Pak ti do budovy zakázali vstup. Dál jsi ale neochvějně čekal v autě a netrpělivě troubil...
"Haló, slyšíš mě?"
Trhnu sebou, když se sestra dotkne mého ramene. Ani si neuvědomuji, jak hluboko padám do vlastních myšlenek. Zkrátka - ano, návrat do staré práce mě těšil, vzala jsem si zpět kus sebe samé. Do chvíle než nám včera oznámili změnu vedení. A můj nový šéf - bůh mi pomáhej - měl stejně rozježené černé vlasy a pronikavé zelené oči. Samozřejmě, nejsi to ty. Ty máš nos jako skobičku, ne takový pršák jako on. A jemu chybí piha pod tvým pravým okem. Ale jinak... I stisk ruky má stejně pevný jako ty. Málem jsem se zlomila v kolenou, když sevřel mou dlaň na přivítanou. A na chvíli místo jeho vysokého nezvykle pisklavého hlasu uslyšela tvůj podmanivý baryton. "Říkal jsem, že patříme k sobě. Teď tě odvedu domů..." On ale pouze řekl, že mě rád poznává. Já něco vykoktala nazpátek a utekla na nejbližší toalety. V ruce malinkou zelenou tobolku na uklidnění a rychle ji spolkla.
"Promiň, co jsi říkala?"
"Ptám se, co chceš dělat, pokud dáš výpověď?"
"Vlastně už nápad mám..." řeknu a vstanu, abych vyhodila prázdnou lepenkovou krabici.
"Ano?"
"Ještě pořád sháníš někoho do obchodu?"
"Ty chceš dělat v mém butiku?" vyhrkne nevěřícně Alžběta.
Horečně kývnu. "Ber to takhle, ty nebudeš muset nikoho shánět a já budu mít práci..."
"To jo, ale v mém butiku? Ty? Vždyť nabízím poloviční plat, než máš teď."
"Mně to nevadí. A navíc ses rozčilovala, že u tebe už nebydlím, takhle mě budeš mít zase na očích. Pro všechny případy..."
Zazubila se. "Teda jako tvoje sestra si myslím, že jsi blázen, ale jako tvoje budoucí šéfka skáču nadšením!" vypískne a objímá mě.

Sleduju z okna západ slunce. Zvláštní uvědomit si, že je to jedna z věcí, kterou jsme spolu nikdy nedělali. Jasně na prvním rande jsme pozorovali hvězdy a při východu Slunce jsi mě často nutil vstávat, když ses vrátil z hospody. Ale západ Slunce je jen můj. V tomhle krásném bytě, kde kolem nechodí tvůj stín. Necítím tě tady. A snad mě tu nikdy nenajdeš.

Než si uvědomím, co dělám, vytočím číslo.
"Ano? Copak je?" ozve se z druhé strany s dlouhým zívnutím.
"Jen se chci zeptat, jestli není něco nového..."
Povzdech. "Copak jsem ti neříkal, že jsme to uzavřeli..."
"Jo ale..."
"Hele, skočil z mostu při zatýkání, proud někam odnesl tělo, ale nemohl to přežít... vyplave... časem..."
Po nějaké době hovor skončí.
Nemohl jsi to prý přežít. Ušklíbnu se. A jako na povel se mi v hlavě rozezní tvůj hlas. "Já můžu všechno."

Blog v novém

9. října 2017 v 11:30 | Nisa |  Aktuálně
Možná trochu překvapený čtenáři,

hodně dlouho jsem se neobjevila v internetových vodách, protože jsem přemýšlela, co si s blogem počít dál. Stala se totiž jedna nemilá věc, co mi zabránila v mých plánech ohledně rozhovorů. Naštěstí snad jen dočasně. Protože mě to vážně baví a dva rozhovory jsou ještě teď skutečně domluvené. Netuším ale, kdy se do nich budu moci pustit, což mě činí smutnou a trochu mi to vzalo vůli blogovat. Na druhou stranu je to jen dočasné. A první krok, první rozhovor, mám už za sebou a končit nechci, jen musím dát pauzu teď místo později. Navíc jsem na začátku ani nepočítala s tím, že to vůbec bude reálné a sama tu psala, že nevím, jak budu příspěvkovat vzhledem k tomu, že je to koníček. Takže proč si zbytečně sypat popel na hlavu, že? Všeho moc škodí. Prostě a jednoduše, pokud vás na tomto blogu zajímají pouze rozhovory, počkejte spolu se mnou na lepší konstelaci hvězd.

Zároveň mi tato situace poskytla jistý prostor pro to, abych se zamyslela, co by se na tomto blogu dalo z mé strany ještě dělat. Protože (než se vrátím k rozhovorům) mi přišlo dosti jednostranné a ploché zveřejňovat pouze moji tvorbu. A hle! Co souvisí s psaním, víc než čtení. Takže jsem se rozhodla recenzovat knížky, co přečtu. To mě taky baví. Jen nečekejte recenze pouze na nejnovější tituly. Čtu všechno. Ale ty takzvané momentální hity teprve většinou až opadne davové šílenství. Nemám totiž ráda takové to - zrovna to čtou všichni, tak musím taky. Ale pokud vám jde prostě o knižní tipy, zavítejte sem. Čtu všechno od pohádek přes horor, od detektivky k románu a tak dál. A můžu svatosvatě slíbit, že recenze budou bez spoilerů, protože to sama nemám ráda.

Tak co říkáte na můj nový nápad? ROZHOVORY - MOJE TVORBA - KNIŽNÍ RECENZE. Toť nový koncept mého blogu a já mám znovu chuť psát.

blogerka Nisa