O ČEM CELÝ BLOG JE? ČTI... TADY a ZDE
FACEBOOK BLOGU TADY a ZDE

Papíráček

11. srpna 2017 v 14:00 | Nisa |  Literární šuplík - pohádky
V jedné malé vesničce, na jejím samotném kraji bydlela sedmiletá Magdalenka se svými rodiči. Všichni ve vesnici ji měli rádi. Byla totiž nejen velice milá a zvídavá, ale hlavně poslušná a každého dokázala rozveselit. Magdalenka právě seděla na své posteli a vytrhávala z kalendáře lístek s úhledně napsanou osmičkou.
"Hurá! Už za sedm dní jdu do školy!" vykřikovala nadšeně a s úsměvem hleděla na lístek s číslem sedm, který teď místo předchozí osmičky zdobil její kalendář.
Teprve teď přišla posnídat do kuchyně. Sedla si ke stolu a pustila se do čerstvě naservírovaných palačinek. Její tatínek se v kuchyni chystal do práce.
"Dobré ráno," pozdravil ji spěšně ve chvíli, kdy si nemotorně uvazoval kravatu.
"Pomůžu ti," nabídla Magdalenka.
Uvazovat kravatu byla jedna z věcí, kterou díky mamince dávno zvládala perfektně.
"Ty jsi moje šikovná dcera. Dcera finančního ředitele firmy Starks," opakoval jí vždy tatínek, když mu kravatu uvázala.
Ještě ji pohladil po vlasech a byl ten tam.

U stavební firmy Starks pracoval tatínek už přes dvacet let a Magdalenka ho od doby, co dostala rozum, pozorovala z okna, když tam odcházel. Ani dnes tomu nebylo jinak. Sledovala, jak se svým nablýskaným služebním autem vyjížděl z vrat a pak se jí během několika sekund ztratil z dohledu. Poté trochu poklidila v kuchyni a přišla za maminkou do obýváku.
"Přišla jsi právě včas. Zrovna jsem tu vytřela," oznámila Magdalence.
Ta přikývla, odběhla do svého pokoje a v mžiku byla zpátky se sadou pastelek a štosem papírů. Posadila se za dřevěný stoleček naproti televizi a začala si kreslit.
"Budu pracovat na zahrádce, kdybys něco potřebovala," řekla ještě maminka a zmizela za venkovními dvířky.

I když bylo dnes venku zataženo a na Zemi pronikalo jen minimum světla, obývák osvětloval plápolající oheň v krbu. Magdalenku ale kreslení moc dlouho nebavilo, a tak
po papírech za chvíli jen čmárala. Z těchto výtvorů ovšem nebyla nadšená. Papír vždy znuděně zmačkala a trefovala se do krbu. Takto likvidovala už asi třicátý papír, když krb bezdůvodně zhasl a tichá místnost se ponořila do šera. Ostražitá Magdalenka se rozhlížela po pokoji. Neobjevila však nic zvláštního. Chtěla pokračovat v kreslení, ale všimla si, že se kus papírku sám pohybuje po stolečku. Polekaně se přikrčila.
"Neschovávej se mi, Magdalenko. Neublížím ti," volat tichý pisklavý hlásek.
Magdalenka se pomalu narovnala a zůstala stát s otevřenou pusou. To, co považovala za chodící kousek papíru, byl malý sněhově bílý papírový mužíček.
"Kdo… kdo jsi?" zeptala se udiveně. "Jsem z rodu Papírových skřítků a jmenuji se Papíráček," odpověděl mužíček zadýchaně.
Snažil se totiž přejít hory nesouměrně naházených papírů, což pro něj byla značná námaha. Nožičky mu legračně klouzaly, až se nechtěně dostal na kraj stolku a spadl. Místo svislého pádu Papíráčka nadlehčil vzduch a unášel ho po obýváku až ke krbu. Tam nemilosrdně spadl do hromádky popela.
"Papíráčku!" zvolala starostlivě Magdalenka a rozběhla se ke krbu.
Panáček zvedl hlavičku z popela a zamrkal.
"Jsem v pořádku," řekl, sešel z hromádky a oklepal se.
Magdalenka se při pohledu na ušmudlaného Papíráčka uculila a vzala ho do ruky.
"Chtěl bych tě vzít na výlet," špitl Magdalence do ucha.
Té se přímo rozzářily oči. Dychtivě přikývla.
"Kuňk papiruňk," čaroval tedy Papíráček, ukázal na Magdalenku prstem a třikrát zamrkal.
Magdalenka teď měla podobu papírového skřítka. Její tělo ovšem na rozdíl od Papíráčka bylo z papíru náčrtníkového. Ještě se nestačila vzpamatovat, když ji Papíráček chytil za ruku a přenesli se do neznáma.

Magdalenka měla celou dobu raději zavřené oči. Když je zase otevřela, zjistila, že stojí na cestě z linkovaného papíru.
"Vítej v mé rodné zemi," řekl Papíráček.
Bylo vidět, že je rád zpátky doma.
"Provedu tě tu," nabídl ještě a vykročil vpřed.
Magdalenka ho tiše následovala. Míjeli domky ze čtvrtkového papíru, spousty jiných papírových skřítků z bílého i náčrtníkové papíru a stromy, jejichž kmen i větve byly z lepenky, listí ze zeleného balicího papíru a plody zřejmě z papírů barevných.
"Jak je tohle možné? Vždyť lidé vyrábějí papír ze dřeva…" vydechla Magdalenka. "To ti mohu vysvětlit." Papíráček zamířil k lavičce ze čtvrtkového papíru.
Magdalenka se usadila vedle něj a čekala na jeho vyprávění.
"Všechno to začalo před několika miliardami let. V té době žil náš věhlasný cestovatel Škuban Linkovaný. Cestoval mezi různými světy. Díky tomu objevil i vás, lidi. Několika dalším skřítkům vaši rasu představil. Již tehdy věřili všichni tomu, že z vás jednou bude velice chytrá rasa. Dlouhé dohady a váhaní předcházely tomu, než se náš národ rozhodl obdarovat lidstvo papírem. Chtěli jsme ovšem vyzkoušet vaši důmyslnost. Tak jsme použili naše kouzla, aby se papír dal vyrobit ze dřeva. Tedy až po spojení s vodou," vypověděl příběh Papíráček. "Lidstvo to tedy dokázalo. Všechny druhy papíru jsme vyrobili. Čtvrtky, náčrtníky, kapesníky, lepenku, balicí papír, linkovaný papír, barevný papír…" uvažovala Magdalenka potěšeně.
"To vyrobili, to máš pravdu…" odvětil Papíráček posmutněle.
"Copak se děje?" zeptala se Magdalenka.
"Já totiž lituji, že jsme vám papír dali," odpověděl Papíráček.
"Proč proboha?" divila se Magdalenka mírně uraženě.
"Tak já ti to ukážu," pronesl Papíráček bezradně.
Luskl prstíky a kolem nich to ztemnělo. Náhle se před nimi objevila první fotografie.
"Ničeho si totiž nevážíte. Na této fotografie vidíš, jak vypadá jedna z vašich řek. Špinavá voda už není pitná. A tak vypadají všechny řeky. Pro lidstvo používáte čističky, ale co zvířata? Nebo lesy. Kácíte velké spousty stromů. To vše jen kvůli dřevu a papíru! Přitom vám pomáhají produkovat kyslík. Navíc opět berete domov zvířatům. Také si znečišťuje ovzduší spodinami z aut. Nebo kdybyste alespoň třídili odpad. Ten byste mohli recyklovat a nevyužívali byste stále nové a nové zdroje," vyprávěl a fotografie se postupně měnily.
"No to je hrůza," špitla Magdalenka. "Já budu ale jiná. Já naši planetu ochráním, uvidíš," prohlásila a objala ho.
"Vážně? Čmáralas po papíru a házela ho do krbu… Takové plýtvání."
Posmutněla. "Máš pravdu, omlouvám se. Ale už budu jiná."
"Věřím ti," odpověděl Papíráček a zamířil k jednomu papírovému skřítkovi.
Magdalenka ho následovala.
"Vezmi si taky jeden kornout, ale sněz jen jeho náplň. Ta je z barevného papíru. To je jediný papír, který je pro náš národ k jídlu."
Ujídali společně žlutý papír a rozhlíželi se kolem sebe. Najednou začalo sněžit.
"Z nebe padají kousíčky papírových kapesníků!" rozzářila se Magdalenka a se smíchem se točila dokola.
"Jsem rád, že se ti tu líbí, ale nechceš se už přeci jen vrátit domů?" zeptal se najednou Papíráček.
"Máš pravdu. Musím domů," vyhrkla Magdalenka a ve vteřině se s Papíráčkem přenesli do obývacího pokoje.
Tam Papíráček přečaroval Magdalenku zase na holčičku.
"Magdalenko, měla bys jít spát. Zítra vstáváš do školy," slyšela volat svou maminku z kuchyně.
"Cože? Už zítra? Vždyť tam jdu až za sedm dní," divila se.
"U nás čas běží trochu jinak. Ve vašem světě jsi byla pryč asi šest dní. Nikdo to ale neví, to jsem už zařídil," vysvětlil to Papíráček.
"Jejda," vyjekla Magdalenka.
Odběhla se vykoupat, vyčistila si zoubky, převlékla se a zalehla do peřin.

Ráno ji probudilo denní světlo, které ji šimralo do očí. Rychle se nasnídala, oblékla se, provedla ranní hygienu a odjela s rodiči a Papíráčkem v kapse do školy.

Seděla v lavici a dívala se k oknu, za nímž na ni nenápadně mával Papíráček. Rozhodl se totiž, že raději počká venku.
"Magdalenko, jsi na řadě. Pojď před tabuli a pověz nám něco o sobě," vybízela ji najednou paní učitelka Málková.
Vyšla tedy, chvilku nervózně přešlapovala.
"Jmenuji se Magdalena Fialová a je mi sedm let. Ráda si maluji a pomáhám mamince na zahrádce. Moje maminka pracuje v mateřské školce, už mě naučila počítat do deseti a vázat kravatu. Díky jednomu kamarádovi jsem se však naučila ještě něco. Lidé musí chránit přírodu a vážit si toho, co mají," pronesla nakonec a zamžourala k oknu.
"To je hezká myšlenka," pochválila ji učitelka a nechala ji odejít do lavice.
"Ráda bych vám zadala první domácí úkol. Do školního sešitu prvouky mi nakreslete dva příklady, co byste na škole změnili, abyste chránili, nebo zlepšili naší přírodu," oznámila dětem paní učitelka a zanedlouho je propustila domů.
"Chtěla bych, aby se tu třídil odpad a okolo školy se vysázelo více stromů," špitla Magdalenka paní učitelce, než opustila třídu.

Vyšla s úsměvem ze školy a snažila se najít Papíráčka, kterého na poslední hodinu ztratila z očí. Po něm už však nebylo ani stopy.
"Papíráčku, kde si?" volala tiše a z očí se jí začaly kutálet slzy.
Vzápětí si všimla malého papírku, na němž byla ta nezapomenutelná věta: Milá Magdalenko, možná mě odvál vítr a já se vznáším někde v oblacích, mé srdce i myšlenky jsou však navždy s tebou, přítelkyně.
Utřela si slzy a papírek si uložila do kapsy.
"Sbohem," zašeptala s hlavou zdviženou k oblakům a nastoupila k rodičům do auta.
Věděla, že již Papíráčka nikdy nespatří. Byla si však vědoma také toho, že na něj do konce svého života nezapomene.
----

Tuhle pohádku jsem napsala už hrozně dávno. Ani nevím kolik mi bylo. Říkám jí ekopohádka. Ekologie očima dítěte. Myslím si, že s ochranou přírody není nikdy pozdě začít. Ale lépe dnes, než zítra. A nejlépe je vštěpovat to už malým dětem. Třeba z nich pak vyroste vděčnější a pokornější a hlavně rozumější generace.
blogerka Nisa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KAY KAY | Web | 12. srpna 2017 v 0:39 | Reagovat

Je nádherná aj napriek smutnému koncu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama