Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Melanie Ottmannová

3. srpna 2017 v 17:49 | Nisa |  Literární šuplík - horor story
Povídka vznikla opět podle snu spojující novověk, středověk, nadpřirozeno a totalitní režím. A Melanie Ottmannová si na konci opravdu bude přát změit svůj život... I když vlastně nejen na konci.
Příjemné čtení... Blogerka Nisa

Jmenuji se Lena Parkerová. Utíkám. Hoří za mnou. Neohlížím se, ale kouř mě i tak dohání. Slyším křik. Pláč. Kdybych mohla, kdyby na to byl čas, připlácnu si dlaně na uši a sama se rozpláču. Jenže nesmím plakat. Nepláče nikdo, kdo chce ukázat, že se ho to netýká. Jen tak si zachrání život. A já musím běžet, schovat se v lese. Zachránit se. To bylo to poslední, co jsem slíbila babičce, než ji zabili.

Babiččin obývák byl potemnělý. Až nezvykle. Seděli jsme u konferenčního stolku s bratrem vedle sebe a dívali se na ni. Byla noc, my tam po tmě a napjatí.
"Babi, co se děje?" nevydržela jsem s otázkou.
"Jsme ve válce," pronesla babička.
S bratrem jsme se po sobě podívali.
"Ale babičko," začal on.
"Válka už přeci skončila. Vyhráli jsme," dořekla jsem za něj.
Žena před námi se zatvářila přísně zrovna, když se začal dům otřásat. Skleničky řinčely. Padaly z polic. Venku se ozýval hluk.
"Co to je, babi? Co se děje?" vykřikla jsem, abych přehlušila ten rámus.
Bratr vyskočil ostražitě na nohy. Rozhlížel se po něčem ostrém, co by mohl vzít do ruky. Na obranu.
"Už to začalo. Nepřítel nabral druhý dech. Musíte jít. HNED."
Zmateně jsem se postavila. Zděšení ve tváři.
"BĚŽ, LENO, BĚŽ," křičela na mě ta žena dál a utěrkou máchala směrem k balkónu.
Dům ještě neobklíčili. Pak se ozval zvuk rozbíjeného okna. Dovnitř vletěl šíp. Určený pro babičku. Zasáhl cíl. Zachroptěla. Objevila se krev. Oči měla skleněné. Prosily nás.
"Běž, Leno, běž," ozvalo se mi znovu v hlavě. Pohlédla jsem prosebně na bratra.
"Musím tu zůstat, Leno, běž. Zachraň se," volal na mě od okna.
Jeho mužská čest mu bránila odejít. Chtěl zemřít v boji. V boji se všemi ostatními odpůrci po boku. Se svými přáteli, kteří také zbrojili proti režimu. V té chvíli mi bylo jasné, že ho vidím naposledy. Strnule jsem kývla a ztěžklé nohy donutila rozběhnout se. Někam. Za přežitím.

Svítá. Schovaná v křoviscích jsem přečkala noc. Několikrát to tu pročesávali vojáci. Skoro jsem v těch chvílích zapomněla dýchat. Nevšimli si mě. Musel to být zázrak. Teď je klid. Jen ptáci zpívají, jako by to snad bylo pouze další obyčejné ráno. Ale není. Je mi jasné, že kdybych se vydala cestou zpátky, najdu tam spáleniště. Vypálené domy, pole… A někde tam uhořelo i spousta mých přátel. Členové rodin proti režimu a jejich příbuzní a kamarádi. Všichni zaplatili. Včetně mě. Zabili mi rodinu. Vím to jistě. Rodiče museli najít dřív, než babičku. Jejich dům stojí blíž. Nejspíš byli už dávno mrtví, když přišli za ní. Jak dlouho asi vzdoroval bratr? Kde padl? Co udělali s jeho tělem? S jejich těly? Najednou mi to dochází. Že pokud neuhořela při jejich včerejších nájezdech, určitě je posbírají, nahází na hromadu a obřadně zapálí před zraky zbytku obyvatel. Pro výstrahu. Jsem rozhodnutá vytratit se odsud. Dřív než se uklidní zmatek. Jen teď je šance. Určitě právě svážejí přeživší, aby si udělali seznam. A oddělili zrna od plev, tedy přívržence od zázračně přežitých odpůrců. Jako třeba mě. A dokončili práci. Bestie. Vykračuji stezkou lemovanou borůvčím. Obličej poškrábaný. Z čokoládových dlouhých vlasů cestou vybírám listí a větvičky. Bílé tričko potrhané. Džíny zašpiněné. Pak mě do očí zaštípá světlo. Vycházím z lesa. Kamenitou cestu poznávám. Vede na náves a dál. Třeba k JEJICH středisku. Musím na opačnou stranu. Až k rybníku a doleva. Když půjdu dost dlouho, dostanu se do sousední země. A pak půjdu pro jistotu ještě dál.
"Hej! Hej, maličká, kampak jdeš? Na sčítání?"
Přijíždějícího vozu si málem ani nevšimnu. Zacloním si oči rukou před sluníčkem. Farmář s kloboukem sedí vpředu a kočíruje koně. Na dřevěné korbě za ním se mačká několik lidí. Vyděšených nebo apatických. Dívají se do klína. Nikoli na sebe. Vypadají podobně zuboženě jako já. Kývnu.
"Tak si nastup," řekne.
Přiměju se jít. Jen nevzbudit podezření. Někdo mi podá ruku a pomůže nahoru. Šance pominula. Nemám ponětí, co teď.

Jsme u cíle. Vystupujeme. V dálce před námi stojí řada vojáků. Jeden kývne, abychom šli k nim. Poslechnou všichni. I já. Snažím se působit klidně, ale mám pocit, že mi to moc nejde. Ohlédnu se vedle sebe a vidím, že naštěstí nejsem sama.
"Jméno?" zahučí ten voják na černovlasou ženu po mé levici.
Mohla by mi dělat mámu. Vyschne mi v krku. Jméno.
"Simone…" Selže jí hlas. Rozkašle se.
"Jak?" vrčí netrpělivě muž v uniformě.
Ostatní se po něm s obavami dívají. Napadne mě, že možná nepostupuje úplně podle předpisů. Pár lidí vedle nás už prošlo. Nezazněly jejich jména. Prostě je nechali projít.
"Simone… Simone Smithová…"
" Cože? SMITHOVÁ?!" zařve muž hromově.
Žena kývne. Vypadá zmateně. Voják vytasí pušku a třemi kulkami ženu pošle na onen svět. Všichni nadskočí. Dívám se na to, jak se pod mrtvolou tvoří krvavá kaluž. Přiběhne jiný muž v uniformě. Na první pohled je zřejmé, že je výše postavený, než ten, co právě vraždil.
"Co se to tu děje?" vyštěkne podrážděně a pohlédne na tělo na zemi. "Vzpouzela se?"
"Ne!" vykřikne nejspíš nechtěně několik lidí.
Pohlédne na ně. "Jen řekla jméno," přidám se, aniž bych to původně zamýšlela.
Najednou mi to přijde správné. A nebezpečné. Tudíž pěkně pitomé.
"Jméno?" zavrčí nadřízený ke střelci, "Nemají říkat jména! Jen se mají nalodit do těch plechovek na kolech!"
Vojákovi v očích zajiskří strach. "Ale pane, pane, byla to Smithová! Smithová - to je jméno ze seznamu!" Jeho oči se na druhého muže dívají prosebně.
"To není tvoje věc! To je na NICH. Nikdo. Neměl. Zemřít." hláskuje každé slovo, "Ne. Teď."
Padne další výstřel. Tentokrát zasáhne vojáka. Crčí z něj krev. Klesá k zemi. Přidržím si dlaň před pusou. Začíná se mi motat žaludek. Vládne ticho.
"To byl trest," pronese výše postavený a ještě s kouřící se zbraní odkráčí.
"Běžte," pronese jiný voják a gesty nás popohání. Projdeme.

Sedím na sedadle v plechové krabici a dívám se z okna. Pohybujeme se. Nikdy jsem nic takového neviděla. Kolem je narváno. Uličkou prochází voják. Zírám do klína.
"Máte tu příbuzné?" ozve se najednou hlasitě.
To mě oslovil on. Napadne mě, jak moc ztracená mu asi připadám. Už se chystám otevřít pusu k nějaké rozumné výmluvě, když si toho všimnu. V zadní řadě za vojákovými zády na mě mává muž. Cizí.
"Támhle," vydechnu úlevně a zvednu se.
Klestím si cestu k zachránci. Černovlasý, nakrátko střižený, sytě zelené oči. Má u sebe dvě děti. Kluk jako by muži z oka vypadl. Dívka je drobnější a snad i mladší. Blond. Vlasy sepnuté. Oči též barvy trávy. Stojím před sedadlem zabraným stařenkou. Do uličky. Ten klučina sedí za ní, muž s dívkou na klíně vedle, u okna.
"Paní, můžete sem pustit mou ženu, prosím," ozve se.
Stařenka se zamračí, ale poslechne. Voják byl totiž už netrpělivý a děsil i ji. Posadím se a nechám si vtisknout polibek.

"Vypadalas ztraceně," šeptne mi do ucha.
Vděčně se pousměju. Tak to mám vážně napsané na čele…
"Jsem Henry, Henry Ottmann," představí se šeptem a nenápadně mi podá ruku.
"Lena," opáčím. Prostě jen Lena.
"A to jsou mé děti," doplňuje rychle, "Finn a Mia."
Kluk na mě kývne, ale malá se ani nehne. Super.

Další instrukce zní jasně. Vystoupíte, udáte jméno a nastoupíte do jiné pojízdné krabice dle abecedy. Jdu první. On s dětmi se drží za mnou.
"Vymysli si jméno," sykne na mě ještě.
Jméno. V hlavě mi buší. Tohle nemůže vyjít. Myšlenky mi rotují dokola. Mezi Pamelou a Melanií. Pamela, nebo Melanie? Nemůžu se rozhodnout. Bože, praskne to!
"Jméno?" spustí voják venku otráveně.
"Melanie," vyhrknu, "Melanie."
"A dál?" Nervózně poklepává špičkou boty.
"O-Ottmannová," dodám a strach mi pulsuje tělem.
Ukáže kamsi rukou. Pojízdná krabice s velkým O na boku. Jdu. Dýchám. Zhluboka dýchám.
"Patřím k ní," slyším Henryho říkat. Měl říct jméno. Probůh, proč neřekl jméno? Běží za mnou.
"Mělas říct P. Příjmení od P… Potřebuju do P," šeptá naléhavě.
To jsem asi přeslechla. Ach jo.
"Pane! Pane, jméno!" vyřídí se za ním vojáci.
Zastaví. I já zůstanu stát.
"Ottmann. Henry. A mé děti Mia a Finn. A támhle (ukáže na mě) má žena…"
"Melanie," skočím mu do řeči.
"…promiňte, pánové, jsem již vyčerpaný, zapomněl jsem…"
"Má chyba," vlítnu do toho zas, "měla jsem uvést celou rodinu."
A jdu blíž a vezmu si Miu do náruče. Díkybohu je klidná. Jako by věděla. Jdeme dál. Henry zálibně hledí o kus dál na vozidlo s P. Zastavím ho. Konejším pohledem. Je mi jasné, že dostat se tam bylo důležité. Jenže nejde couvnout. Nastoupíme.

Místnost, v níž se nacházíme, mě děsí. Ledově modré stěny. A dřevěná lavice, na které sedíme. Já a Henry. On po mé pravici. Nemáme zdání, co se děje s dětmi. A voják sedí před námi za stolem. Šklebí se. Mračí. Páchne spáleninou. Pomněnkové oči klamou. Je to zabiják.
"Takže… Ottmannovi…" pohlédne na nás, "vy jste manželé, že?"
Kývnu a slyším Henryho - ano -. Cožpak on se nebojí?
"Paní Ottmannová… jak jmenují vaše děti?" pokračuje.
"Finn a Mia," zaskřehotám.
Srdce mi chce vyskočit z těla. Pohlédnu nejistě na jejich otce. Kývne.
"Ale nejsou vaše, že?"
"Ne. Vyvdala jsem je," pokračuji v odpovědích a cítím, jak se mi třes šíří od chodidel nahoru.
"A tak… Správně. A kolik je Mie let?"
Zpanikařím. Usměje se. Předstírám slabost a přitočím se k Henrymu. Skoro se ťukneme hlavami.
"Čtyři," zašeptá můj odhad.
"Čty-ři?" sýpu.
Dělá se mi špatně. Znovu se usměje. Ještě daleko víc.
"Vážně? Neříkejte? A Finnovi?"
Z jeho pobaveného tónu mi je jasné, že všechno ví. Možná dávno všechno věděli. Už tam, kde jsem ho poznala. Nebo ještě dřív. A tohle byla hra. Jejich zvrácená hra. Věděli to. A Henry teď zaplatí. Zaplatí za to, že si hrál na samaritána. Že chránil Lenu Parkerovou. On a jeho děti. Odkudsi se ozve dětský křik. Panebože, Finn a Mia! Co když křičí oni? Hlavou mi projede, kam jsem ty nevinné malé andílky dostala… Jak je budou mučit. Bože. A můžu za to já…
"Deset…" zkouším to a pro jistotu se opět přibližuji k muži vedle mě.
Voják uhodí pěstí do stolu.
"Já vás slyším šeptat," zařve a popadne mě za rameno.
Trhnu sebou. Vezme dřevěnou desku s dvěma vykukujícími obřími šrouby. Protlačí mi ty šrouby ramenem, až projdou i opěradlem lavice. Uvězní mě. Nemůžu se hnout. A krvácím. Hodně. A příšerně to bolí. Křičím. Henry si zacpává uši.
"Ty hajzle!" zaječí najednou na mučitele a vystartuje.
Ten ho přirazí zpátky a jednou ranou pěstí mu zlomí nos. Spustí se mu krev.
"Vy držte hubu, pane Ottmanne. Máme vaše… a tam…"
Víc neregistruji. Začínám ztrácet vědomí. Až když řekne - však mi to z vás dostaneme - zbystřím. Voják práskne dveřmi a zmizí. V místnosti se viditelně ochladí. Pomalu mi dochází, co to znamená. Skrz stěny zvolna proniká černý kouř. Jdou sem. Jdou si pro nás. ONI. Zabijí ho. Zabijí mě. A co děti? Panika. Žal. Bolest. Nedokázala jsem to… Je konec.

S křikem se probouzím. Je den. Nemám páru kolik. Hnědovlasá žena stojí u mé postele. Máma. Chytá mě za ruku.
"Leno, Leno, zlato, uklidni se. To byl jen sen…"
Jen sen? Zrychleně dýchám.
"Mami, mami, co je za den?" vybafnu na ni bez rozmyslu.
Znejistí. Vidím jí to na očích. "Čtvrtek, proč?"
Po odpovědi vyskočím na nohy a hystericky plním nejbližší batoh.
"Čtvrtek, čtvrtek, je po válce?" štěknu.
Nechápe. Je vyděšená. "Leno, dítě… chci říct… ano, včera jsme…"
"Vyhráli. Takže máme dvacet dní…"
Odmlčím se. Co mám dělat? Mia. Finn. Henry.
"Mami, poslouchej mě. Musíme odsud, chápeš? Sežeň bratra a tátu a sbalte se. Není moc času. A nezapomeňte na babičku…"
Hodím si batoh přes rameno. Koktá. "A-A kam-jdeš ty?"
"Já jdu najít Ottmannovi. Do večera jsem zpátky, slibuju."
Vlepím ji rychle pusu a vyběhnu ven.
"Sbalte se," křiknu naposledy.
Musíme pryč. Vím to. Ale bez těch tří neodejdu. Neodejdu bez muže, který pro mě v budoucnu riskuje život. Zemře pro mě. A jeho děti s ním. Muže, kterého za to nejspíš i miluji. A kterého musím zachránit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evicka Evicka | 3. srpna 2017 v 18:15 | Reagovat

Jakto, ze jsem tohle ještě od tebe nečetla? :) tohle je jedna z povídek, která mi zůstane v hlavě. Věděla jsem, ze jsi skvělá 😘 zajímalo by me třeba pokračování 😉

2 Sabina Sabina | 6. srpna 2017 v 13:14 | Reagovat

Souhlasím. Chtělo by to pokračování. Povídku jsem přečetla jedním dechem

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 8. srpna 2017 v 12:06 | Reagovat

[1]: Protože číst ode mě všechno, tak neděláš nic jiného tak měsíc. :D Děkuju. :)

[2]: Děkuji. :) Nad pokračováním začínám uvažovat... Uvidíme. :) Nejdřív bych ho musela vymyslet. :)

4 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 13. října 2017 v 17:14 | Reagovat

[3]: Já bych si ale ráda ještě něco přečetla... Tak nebuď lakomá a rozděl se. :-)

5 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 14. října 2017 v 15:08 | Reagovat

[4]: Už jsem se rozhodla, že podělím. :-) Jen někdy najít čas to pokračování napsat.  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama