Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Srpen 2017

ČERT ŽENICHEM a HOŘÍCÍ HVĚZDY

26. srpna 2017 v 9:38 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
HOŘÍCÍ HVĚZDY

Život mít jako hořící hvězdy,
ptát se kdoví, možná, jestli…
Úsměv jako třepot motýlích křídel.
Přání - snad jen bubliny z mýdel.
Nevadí. Mlč se mnou chvíli v tom tichu.
Mlč a drž mě, nic víc, za ruku.
Život jako hořící hvězdy. Nevadí.
Však on si s tím osud už poradí…


ČERT ŽENICHEM

V pekle mají ženicha,
ten se ale udýchá.
Chce si vzíti Káču z Brodu,
mají tam však velkou vodu.
Čert se totiž nerad myje,
je to člověk bez naděje.
Špinavý on půjde spát,
nebude si s nikým hrát.
Nežli by se chudák myl,
raděj by se utopil.
To se radši neožení,
zůstane jen na ženění.

Jsou to takové kratičké veršované jednohubky hotové za pět minut. Čert ženichem vznikla už hrozně dávno a přesto ji považuju za povedenou, což je u mé rané poezie, opravdu rané, téměř zázrak.
A Hořící hvězdy jsou plné skrytých významů. Zajímalo by mě, co při čtení těch řádků proletí hlavou vám... Napište mi to do komentáře, když budete chtít. :)

blogerka Nisa

Každý týden něco nového

26. srpna 2017 v 9:09 | Nisa |  Aktuálně
Laskavý čtenáři,

přesně o to se snažím od doby, kdy jsem si řekla, že by byla škoda blog víc nevyužít. Bohužel mám několik velkých nepřátel, co mi hází klacky pod nohy. Jmenují se - Nedostatek-volného-času, Vlastní-život-mimo-virtuální-svět, Nemoc a Občas-se-mi-prostě-taky-nechce. Určitě chápete, že s nimi po boku to není snadné. :) Takže prosím o shovívavost, když nějaký ten týden se tu nebude nic dít.

Jeden rozhovor se právě kvůli nemoci o několik týdnů posunul, jinak by tu už nejspíš dávno byl. Ale možná sem v průběhu příštího týdne hodím předem medailonek, ať se máte na co těšit.

Další rozhovor je v plánu na podzim, ale přesné datum ještě nevím. A další věci jsou se chystají... Volno od plánování a od rozhovorování si dám až v lednu. :) Do konce roku je ještě pár věcí, co bych ráda stihla. Tak určitě nezapomínejte občas zavítat na tento blog.


Jo, a povídky a básničku budou taky - mám jich v šuplíku stále dost. Ale tohle téma týdne asi nevyužiju. :)

blogerka Nisa

Papíráček

11. srpna 2017 v 14:00 | Nisa |  Literární šuplík - pohádky
V jedné malé vesničce, na jejím samotném kraji bydlela sedmiletá Magdalenka se svými rodiči. Všichni ve vesnici ji měli rádi. Byla totiž nejen velice milá a zvídavá, ale hlavně poslušná a každého dokázala rozveselit. Magdalenka právě seděla na své posteli a vytrhávala z kalendáře lístek s úhledně napsanou osmičkou.
"Hurá! Už za sedm dní jdu do školy!" vykřikovala nadšeně a s úsměvem hleděla na lístek s číslem sedm, který teď místo předchozí osmičky zdobil její kalendář.
Teprve teď přišla posnídat do kuchyně. Sedla si ke stolu a pustila se do čerstvě naservírovaných palačinek. Její tatínek se v kuchyni chystal do práce.
"Dobré ráno," pozdravil ji spěšně ve chvíli, kdy si nemotorně uvazoval kravatu.
"Pomůžu ti," nabídla Magdalenka.
Uvazovat kravatu byla jedna z věcí, kterou díky mamince dávno zvládala perfektně.
"Ty jsi moje šikovná dcera. Dcera finančního ředitele firmy Starks," opakoval jí vždy tatínek, když mu kravatu uvázala.
Ještě ji pohladil po vlasech a byl ten tam.

U stavební firmy Starks pracoval tatínek už přes dvacet let a Magdalenka ho od doby, co dostala rozum, pozorovala z okna, když tam odcházel. Ani dnes tomu nebylo jinak. Sledovala, jak se svým nablýskaným služebním autem vyjížděl z vrat a pak se jí během několika sekund ztratil z dohledu. Poté trochu poklidila v kuchyni a přišla za maminkou do obýváku.
"Přišla jsi právě včas. Zrovna jsem tu vytřela," oznámila Magdalence.
Ta přikývla, odběhla do svého pokoje a v mžiku byla zpátky se sadou pastelek a štosem papírů. Posadila se za dřevěný stoleček naproti televizi a začala si kreslit.
"Budu pracovat na zahrádce, kdybys něco potřebovala," řekla ještě maminka a zmizela za venkovními dvířky.

I když bylo dnes venku zataženo a na Zemi pronikalo jen minimum světla, obývák osvětloval plápolající oheň v krbu. Magdalenku ale kreslení moc dlouho nebavilo, a tak
po papírech za chvíli jen čmárala. Z těchto výtvorů ovšem nebyla nadšená. Papír vždy znuděně zmačkala a trefovala se do krbu. Takto likvidovala už asi třicátý papír, když krb bezdůvodně zhasl a tichá místnost se ponořila do šera. Ostražitá Magdalenka se rozhlížela po pokoji. Neobjevila však nic zvláštního. Chtěla pokračovat v kreslení, ale všimla si, že se kus papírku sám pohybuje po stolečku. Polekaně se přikrčila.
"Neschovávej se mi, Magdalenko. Neublížím ti," volat tichý pisklavý hlásek.
Magdalenka se pomalu narovnala a zůstala stát s otevřenou pusou. To, co považovala za chodící kousek papíru, byl malý sněhově bílý papírový mužíček.
"Kdo… kdo jsi?" zeptala se udiveně. "Jsem z rodu Papírových skřítků a jmenuji se Papíráček," odpověděl mužíček zadýchaně.
Snažil se totiž přejít hory nesouměrně naházených papírů, což pro něj byla značná námaha. Nožičky mu legračně klouzaly, až se nechtěně dostal na kraj stolku a spadl. Místo svislého pádu Papíráčka nadlehčil vzduch a unášel ho po obýváku až ke krbu. Tam nemilosrdně spadl do hromádky popela.
"Papíráčku!" zvolala starostlivě Magdalenka a rozběhla se ke krbu.
Panáček zvedl hlavičku z popela a zamrkal.
"Jsem v pořádku," řekl, sešel z hromádky a oklepal se.
Magdalenka se při pohledu na ušmudlaného Papíráčka uculila a vzala ho do ruky.
"Chtěl bych tě vzít na výlet," špitl Magdalence do ucha.
Té se přímo rozzářily oči. Dychtivě přikývla.
"Kuňk papiruňk," čaroval tedy Papíráček, ukázal na Magdalenku prstem a třikrát zamrkal.
Magdalenka teď měla podobu papírového skřítka. Její tělo ovšem na rozdíl od Papíráčka bylo z papíru náčrtníkového. Ještě se nestačila vzpamatovat, když ji Papíráček chytil za ruku a přenesli se do neznáma.

Magdalenka měla celou dobu raději zavřené oči. Když je zase otevřela, zjistila, že stojí na cestě z linkovaného papíru.
"Vítej v mé rodné zemi," řekl Papíráček.
Bylo vidět, že je rád zpátky doma.
"Provedu tě tu," nabídl ještě a vykročil vpřed.
Magdalenka ho tiše následovala. Míjeli domky ze čtvrtkového papíru, spousty jiných papírových skřítků z bílého i náčrtníkové papíru a stromy, jejichž kmen i větve byly z lepenky, listí ze zeleného balicího papíru a plody zřejmě z papírů barevných.
"Jak je tohle možné? Vždyť lidé vyrábějí papír ze dřeva…" vydechla Magdalenka. "To ti mohu vysvětlit." Papíráček zamířil k lavičce ze čtvrtkového papíru.
Magdalenka se usadila vedle něj a čekala na jeho vyprávění.
"Všechno to začalo před několika miliardami let. V té době žil náš věhlasný cestovatel Škuban Linkovaný. Cestoval mezi různými světy. Díky tomu objevil i vás, lidi. Několika dalším skřítkům vaši rasu představil. Již tehdy věřili všichni tomu, že z vás jednou bude velice chytrá rasa. Dlouhé dohady a váhaní předcházely tomu, než se náš národ rozhodl obdarovat lidstvo papírem. Chtěli jsme ovšem vyzkoušet vaši důmyslnost. Tak jsme použili naše kouzla, aby se papír dal vyrobit ze dřeva. Tedy až po spojení s vodou," vypověděl příběh Papíráček. "Lidstvo to tedy dokázalo. Všechny druhy papíru jsme vyrobili. Čtvrtky, náčrtníky, kapesníky, lepenku, balicí papír, linkovaný papír, barevný papír…" uvažovala Magdalenka potěšeně.
"To vyrobili, to máš pravdu…" odvětil Papíráček posmutněle.
"Copak se děje?" zeptala se Magdalenka.
"Já totiž lituji, že jsme vám papír dali," odpověděl Papíráček.
"Proč proboha?" divila se Magdalenka mírně uraženě.
"Tak já ti to ukážu," pronesl Papíráček bezradně.
Luskl prstíky a kolem nich to ztemnělo. Náhle se před nimi objevila první fotografie.
"Ničeho si totiž nevážíte. Na této fotografie vidíš, jak vypadá jedna z vašich řek. Špinavá voda už není pitná. A tak vypadají všechny řeky. Pro lidstvo používáte čističky, ale co zvířata? Nebo lesy. Kácíte velké spousty stromů. To vše jen kvůli dřevu a papíru! Přitom vám pomáhají produkovat kyslík. Navíc opět berete domov zvířatům. Také si znečišťuje ovzduší spodinami z aut. Nebo kdybyste alespoň třídili odpad. Ten byste mohli recyklovat a nevyužívali byste stále nové a nové zdroje," vyprávěl a fotografie se postupně měnily.
"No to je hrůza," špitla Magdalenka. "Já budu ale jiná. Já naši planetu ochráním, uvidíš," prohlásila a objala ho.
"Vážně? Čmáralas po papíru a házela ho do krbu… Takové plýtvání."
Posmutněla. "Máš pravdu, omlouvám se. Ale už budu jiná."
"Věřím ti," odpověděl Papíráček a zamířil k jednomu papírovému skřítkovi.
Magdalenka ho následovala.
"Vezmi si taky jeden kornout, ale sněz jen jeho náplň. Ta je z barevného papíru. To je jediný papír, který je pro náš národ k jídlu."
Ujídali společně žlutý papír a rozhlíželi se kolem sebe. Najednou začalo sněžit.
"Z nebe padají kousíčky papírových kapesníků!" rozzářila se Magdalenka a se smíchem se točila dokola.
"Jsem rád, že se ti tu líbí, ale nechceš se už přeci jen vrátit domů?" zeptal se najednou Papíráček.
"Máš pravdu. Musím domů," vyhrkla Magdalenka a ve vteřině se s Papíráčkem přenesli do obývacího pokoje.
Tam Papíráček přečaroval Magdalenku zase na holčičku.
"Magdalenko, měla bys jít spát. Zítra vstáváš do školy," slyšela volat svou maminku z kuchyně.
"Cože? Už zítra? Vždyť tam jdu až za sedm dní," divila se.
"U nás čas běží trochu jinak. Ve vašem světě jsi byla pryč asi šest dní. Nikdo to ale neví, to jsem už zařídil," vysvětlil to Papíráček.
"Jejda," vyjekla Magdalenka.
Odběhla se vykoupat, vyčistila si zoubky, převlékla se a zalehla do peřin.

Ráno ji probudilo denní světlo, které ji šimralo do očí. Rychle se nasnídala, oblékla se, provedla ranní hygienu a odjela s rodiči a Papíráčkem v kapse do školy.

Seděla v lavici a dívala se k oknu, za nímž na ni nenápadně mával Papíráček. Rozhodl se totiž, že raději počká venku.
"Magdalenko, jsi na řadě. Pojď před tabuli a pověz nám něco o sobě," vybízela ji najednou paní učitelka Málková.
Vyšla tedy, chvilku nervózně přešlapovala.
"Jmenuji se Magdalena Fialová a je mi sedm let. Ráda si maluji a pomáhám mamince na zahrádce. Moje maminka pracuje v mateřské školce, už mě naučila počítat do deseti a vázat kravatu. Díky jednomu kamarádovi jsem se však naučila ještě něco. Lidé musí chránit přírodu a vážit si toho, co mají," pronesla nakonec a zamžourala k oknu.
"To je hezká myšlenka," pochválila ji učitelka a nechala ji odejít do lavice.
"Ráda bych vám zadala první domácí úkol. Do školního sešitu prvouky mi nakreslete dva příklady, co byste na škole změnili, abyste chránili, nebo zlepšili naší přírodu," oznámila dětem paní učitelka a zanedlouho je propustila domů.
"Chtěla bych, aby se tu třídil odpad a okolo školy se vysázelo více stromů," špitla Magdalenka paní učitelce, než opustila třídu.

Vyšla s úsměvem ze školy a snažila se najít Papíráčka, kterého na poslední hodinu ztratila z očí. Po něm už však nebylo ani stopy.
"Papíráčku, kde si?" volala tiše a z očí se jí začaly kutálet slzy.
Vzápětí si všimla malého papírku, na němž byla ta nezapomenutelná věta: Milá Magdalenko, možná mě odvál vítr a já se vznáším někde v oblacích, mé srdce i myšlenky jsou však navždy s tebou, přítelkyně.
Utřela si slzy a papírek si uložila do kapsy.
"Sbohem," zašeptala s hlavou zdviženou k oblakům a nastoupila k rodičům do auta.
Věděla, že již Papíráčka nikdy nespatří. Byla si však vědoma také toho, že na něj do konce svého života nezapomene.
----

Tuhle pohádku jsem napsala už hrozně dávno. Ani nevím kolik mi bylo. Říkám jí ekopohádka. Ekologie očima dítěte. Myslím si, že s ochranou přírody není nikdy pozdě začít. Ale lépe dnes, než zítra. A nejlépe je vštěpovat to už malým dětem. Třeba z nich pak vyroste vděčnější a pokornější a hlavně rozumější generace.
blogerka Nisa

Melanie Ottmannová

3. srpna 2017 v 17:49 | Nisa |  Literární šuplík - horor story
Povídka vznikla opět podle snu spojující novověk, středověk, nadpřirozeno a totalitní režím. A Melanie Ottmannová si na konci opravdu bude přát změit svůj život... I když vlastně nejen na konci.
Příjemné čtení... Blogerka Nisa

Jmenuji se Lena Parkerová. Utíkám. Hoří za mnou. Neohlížím se, ale kouř mě i tak dohání. Slyším křik. Pláč. Kdybych mohla, kdyby na to byl čas, připlácnu si dlaně na uši a sama se rozpláču. Jenže nesmím plakat. Nepláče nikdo, kdo chce ukázat, že se ho to netýká. Jen tak si zachrání život. A já musím běžet, schovat se v lese. Zachránit se. To bylo to poslední, co jsem slíbila babičce, než ji zabili.

Babiččin obývák byl potemnělý. Až nezvykle. Seděli jsme u konferenčního stolku s bratrem vedle sebe a dívali se na ni. Byla noc, my tam po tmě a napjatí.
"Babi, co se děje?" nevydržela jsem s otázkou.
"Jsme ve válce," pronesla babička.
S bratrem jsme se po sobě podívali.
"Ale babičko," začal on.
"Válka už přeci skončila. Vyhráli jsme," dořekla jsem za něj.
Žena před námi se zatvářila přísně zrovna, když se začal dům otřásat. Skleničky řinčely. Padaly z polic. Venku se ozýval hluk.
"Co to je, babi? Co se děje?" vykřikla jsem, abych přehlušila ten rámus.
Bratr vyskočil ostražitě na nohy. Rozhlížel se po něčem ostrém, co by mohl vzít do ruky. Na obranu.
"Už to začalo. Nepřítel nabral druhý dech. Musíte jít. HNED."
Zmateně jsem se postavila. Zděšení ve tváři.
"BĚŽ, LENO, BĚŽ," křičela na mě ta žena dál a utěrkou máchala směrem k balkónu.
Dům ještě neobklíčili. Pak se ozval zvuk rozbíjeného okna. Dovnitř vletěl šíp. Určený pro babičku. Zasáhl cíl. Zachroptěla. Objevila se krev. Oči měla skleněné. Prosily nás.
"Běž, Leno, běž," ozvalo se mi znovu v hlavě. Pohlédla jsem prosebně na bratra.
"Musím tu zůstat, Leno, běž. Zachraň se," volal na mě od okna.
Jeho mužská čest mu bránila odejít. Chtěl zemřít v boji. V boji se všemi ostatními odpůrci po boku. Se svými přáteli, kteří také zbrojili proti režimu. V té chvíli mi bylo jasné, že ho vidím naposledy. Strnule jsem kývla a ztěžklé nohy donutila rozběhnout se. Někam. Za přežitím.

Svítá. Schovaná v křoviscích jsem přečkala noc. Několikrát to tu pročesávali vojáci. Skoro jsem v těch chvílích zapomněla dýchat. Nevšimli si mě. Musel to být zázrak. Teď je klid. Jen ptáci zpívají, jako by to snad bylo pouze další obyčejné ráno. Ale není. Je mi jasné, že kdybych se vydala cestou zpátky, najdu tam spáleniště. Vypálené domy, pole… A někde tam uhořelo i spousta mých přátel. Členové rodin proti režimu a jejich příbuzní a kamarádi. Všichni zaplatili. Včetně mě. Zabili mi rodinu. Vím to jistě. Rodiče museli najít dřív, než babičku. Jejich dům stojí blíž. Nejspíš byli už dávno mrtví, když přišli za ní. Jak dlouho asi vzdoroval bratr? Kde padl? Co udělali s jeho tělem? S jejich těly? Najednou mi to dochází. Že pokud neuhořela při jejich včerejších nájezdech, určitě je posbírají, nahází na hromadu a obřadně zapálí před zraky zbytku obyvatel. Pro výstrahu. Jsem rozhodnutá vytratit se odsud. Dřív než se uklidní zmatek. Jen teď je šance. Určitě právě svážejí přeživší, aby si udělali seznam. A oddělili zrna od plev, tedy přívržence od zázračně přežitých odpůrců. Jako třeba mě. A dokončili práci. Bestie. Vykračuji stezkou lemovanou borůvčím. Obličej poškrábaný. Z čokoládových dlouhých vlasů cestou vybírám listí a větvičky. Bílé tričko potrhané. Džíny zašpiněné. Pak mě do očí zaštípá světlo. Vycházím z lesa. Kamenitou cestu poznávám. Vede na náves a dál. Třeba k JEJICH středisku. Musím na opačnou stranu. Až k rybníku a doleva. Když půjdu dost dlouho, dostanu se do sousední země. A pak půjdu pro jistotu ještě dál.
"Hej! Hej, maličká, kampak jdeš? Na sčítání?"
Přijíždějícího vozu si málem ani nevšimnu. Zacloním si oči rukou před sluníčkem. Farmář s kloboukem sedí vpředu a kočíruje koně. Na dřevěné korbě za ním se mačká několik lidí. Vyděšených nebo apatických. Dívají se do klína. Nikoli na sebe. Vypadají podobně zuboženě jako já. Kývnu.
"Tak si nastup," řekne.
Přiměju se jít. Jen nevzbudit podezření. Někdo mi podá ruku a pomůže nahoru. Šance pominula. Nemám ponětí, co teď.

Jsme u cíle. Vystupujeme. V dálce před námi stojí řada vojáků. Jeden kývne, abychom šli k nim. Poslechnou všichni. I já. Snažím se působit klidně, ale mám pocit, že mi to moc nejde. Ohlédnu se vedle sebe a vidím, že naštěstí nejsem sama.
"Jméno?" zahučí ten voják na černovlasou ženu po mé levici.
Mohla by mi dělat mámu. Vyschne mi v krku. Jméno.
"Simone…" Selže jí hlas. Rozkašle se.
"Jak?" vrčí netrpělivě muž v uniformě.
Ostatní se po něm s obavami dívají. Napadne mě, že možná nepostupuje úplně podle předpisů. Pár lidí vedle nás už prošlo. Nezazněly jejich jména. Prostě je nechali projít.
"Simone… Simone Smithová…"
" Cože? SMITHOVÁ?!" zařve muž hromově.
Žena kývne. Vypadá zmateně. Voják vytasí pušku a třemi kulkami ženu pošle na onen svět. Všichni nadskočí. Dívám se na to, jak se pod mrtvolou tvoří krvavá kaluž. Přiběhne jiný muž v uniformě. Na první pohled je zřejmé, že je výše postavený, než ten, co právě vraždil.
"Co se to tu děje?" vyštěkne podrážděně a pohlédne na tělo na zemi. "Vzpouzela se?"
"Ne!" vykřikne nejspíš nechtěně několik lidí.
Pohlédne na ně. "Jen řekla jméno," přidám se, aniž bych to původně zamýšlela.
Najednou mi to přijde správné. A nebezpečné. Tudíž pěkně pitomé.
"Jméno?" zavrčí nadřízený ke střelci, "Nemají říkat jména! Jen se mají nalodit do těch plechovek na kolech!"
Vojákovi v očích zajiskří strach. "Ale pane, pane, byla to Smithová! Smithová - to je jméno ze seznamu!" Jeho oči se na druhého muže dívají prosebně.
"To není tvoje věc! To je na NICH. Nikdo. Neměl. Zemřít." hláskuje každé slovo, "Ne. Teď."
Padne další výstřel. Tentokrát zasáhne vojáka. Crčí z něj krev. Klesá k zemi. Přidržím si dlaň před pusou. Začíná se mi motat žaludek. Vládne ticho.
"To byl trest," pronese výše postavený a ještě s kouřící se zbraní odkráčí.
"Běžte," pronese jiný voják a gesty nás popohání. Projdeme.

Sedím na sedadle v plechové krabici a dívám se z okna. Pohybujeme se. Nikdy jsem nic takového neviděla. Kolem je narváno. Uličkou prochází voják. Zírám do klína.
"Máte tu příbuzné?" ozve se najednou hlasitě.
To mě oslovil on. Napadne mě, jak moc ztracená mu asi připadám. Už se chystám otevřít pusu k nějaké rozumné výmluvě, když si toho všimnu. V zadní řadě za vojákovými zády na mě mává muž. Cizí.
"Támhle," vydechnu úlevně a zvednu se.
Klestím si cestu k zachránci. Černovlasý, nakrátko střižený, sytě zelené oči. Má u sebe dvě děti. Kluk jako by muži z oka vypadl. Dívka je drobnější a snad i mladší. Blond. Vlasy sepnuté. Oči též barvy trávy. Stojím před sedadlem zabraným stařenkou. Do uličky. Ten klučina sedí za ní, muž s dívkou na klíně vedle, u okna.
"Paní, můžete sem pustit mou ženu, prosím," ozve se.
Stařenka se zamračí, ale poslechne. Voják byl totiž už netrpělivý a děsil i ji. Posadím se a nechám si vtisknout polibek.

"Vypadalas ztraceně," šeptne mi do ucha.
Vděčně se pousměju. Tak to mám vážně napsané na čele…
"Jsem Henry, Henry Ottmann," představí se šeptem a nenápadně mi podá ruku.
"Lena," opáčím. Prostě jen Lena.
"A to jsou mé děti," doplňuje rychle, "Finn a Mia."
Kluk na mě kývne, ale malá se ani nehne. Super.

Další instrukce zní jasně. Vystoupíte, udáte jméno a nastoupíte do jiné pojízdné krabice dle abecedy. Jdu první. On s dětmi se drží za mnou.
"Vymysli si jméno," sykne na mě ještě.
Jméno. V hlavě mi buší. Tohle nemůže vyjít. Myšlenky mi rotují dokola. Mezi Pamelou a Melanií. Pamela, nebo Melanie? Nemůžu se rozhodnout. Bože, praskne to!
"Jméno?" spustí voják venku otráveně.
"Melanie," vyhrknu, "Melanie."
"A dál?" Nervózně poklepává špičkou boty.
"O-Ottmannová," dodám a strach mi pulsuje tělem.
Ukáže kamsi rukou. Pojízdná krabice s velkým O na boku. Jdu. Dýchám. Zhluboka dýchám.
"Patřím k ní," slyším Henryho říkat. Měl říct jméno. Probůh, proč neřekl jméno? Běží za mnou.
"Mělas říct P. Příjmení od P… Potřebuju do P," šeptá naléhavě.
To jsem asi přeslechla. Ach jo.
"Pane! Pane, jméno!" vyřídí se za ním vojáci.
Zastaví. I já zůstanu stát.
"Ottmann. Henry. A mé děti Mia a Finn. A támhle (ukáže na mě) má žena…"
"Melanie," skočím mu do řeči.
"…promiňte, pánové, jsem již vyčerpaný, zapomněl jsem…"
"Má chyba," vlítnu do toho zas, "měla jsem uvést celou rodinu."
A jdu blíž a vezmu si Miu do náruče. Díkybohu je klidná. Jako by věděla. Jdeme dál. Henry zálibně hledí o kus dál na vozidlo s P. Zastavím ho. Konejším pohledem. Je mi jasné, že dostat se tam bylo důležité. Jenže nejde couvnout. Nastoupíme.

Místnost, v níž se nacházíme, mě děsí. Ledově modré stěny. A dřevěná lavice, na které sedíme. Já a Henry. On po mé pravici. Nemáme zdání, co se děje s dětmi. A voják sedí před námi za stolem. Šklebí se. Mračí. Páchne spáleninou. Pomněnkové oči klamou. Je to zabiják.
"Takže… Ottmannovi…" pohlédne na nás, "vy jste manželé, že?"
Kývnu a slyším Henryho - ano -. Cožpak on se nebojí?
"Paní Ottmannová… jak jmenují vaše děti?" pokračuje.
"Finn a Mia," zaskřehotám.
Srdce mi chce vyskočit z těla. Pohlédnu nejistě na jejich otce. Kývne.
"Ale nejsou vaše, že?"
"Ne. Vyvdala jsem je," pokračuji v odpovědích a cítím, jak se mi třes šíří od chodidel nahoru.
"A tak… Správně. A kolik je Mie let?"
Zpanikařím. Usměje se. Předstírám slabost a přitočím se k Henrymu. Skoro se ťukneme hlavami.
"Čtyři," zašeptá můj odhad.
"Čty-ři?" sýpu.
Dělá se mi špatně. Znovu se usměje. Ještě daleko víc.
"Vážně? Neříkejte? A Finnovi?"
Z jeho pobaveného tónu mi je jasné, že všechno ví. Možná dávno všechno věděli. Už tam, kde jsem ho poznala. Nebo ještě dřív. A tohle byla hra. Jejich zvrácená hra. Věděli to. A Henry teď zaplatí. Zaplatí za to, že si hrál na samaritána. Že chránil Lenu Parkerovou. On a jeho děti. Odkudsi se ozve dětský křik. Panebože, Finn a Mia! Co když křičí oni? Hlavou mi projede, kam jsem ty nevinné malé andílky dostala… Jak je budou mučit. Bože. A můžu za to já…
"Deset…" zkouším to a pro jistotu se opět přibližuji k muži vedle mě.
Voják uhodí pěstí do stolu.
"Já vás slyším šeptat," zařve a popadne mě za rameno.
Trhnu sebou. Vezme dřevěnou desku s dvěma vykukujícími obřími šrouby. Protlačí mi ty šrouby ramenem, až projdou i opěradlem lavice. Uvězní mě. Nemůžu se hnout. A krvácím. Hodně. A příšerně to bolí. Křičím. Henry si zacpává uši.
"Ty hajzle!" zaječí najednou na mučitele a vystartuje.
Ten ho přirazí zpátky a jednou ranou pěstí mu zlomí nos. Spustí se mu krev.
"Vy držte hubu, pane Ottmanne. Máme vaše… a tam…"
Víc neregistruji. Začínám ztrácet vědomí. Až když řekne - však mi to z vás dostaneme - zbystřím. Voják práskne dveřmi a zmizí. V místnosti se viditelně ochladí. Pomalu mi dochází, co to znamená. Skrz stěny zvolna proniká černý kouř. Jdou sem. Jdou si pro nás. ONI. Zabijí ho. Zabijí mě. A co děti? Panika. Žal. Bolest. Nedokázala jsem to… Je konec.

S křikem se probouzím. Je den. Nemám páru kolik. Hnědovlasá žena stojí u mé postele. Máma. Chytá mě za ruku.
"Leno, Leno, zlato, uklidni se. To byl jen sen…"
Jen sen? Zrychleně dýchám.
"Mami, mami, co je za den?" vybafnu na ni bez rozmyslu.
Znejistí. Vidím jí to na očích. "Čtvrtek, proč?"
Po odpovědi vyskočím na nohy a hystericky plním nejbližší batoh.
"Čtvrtek, čtvrtek, je po válce?" štěknu.
Nechápe. Je vyděšená. "Leno, dítě… chci říct… ano, včera jsme…"
"Vyhráli. Takže máme dvacet dní…"
Odmlčím se. Co mám dělat? Mia. Finn. Henry.
"Mami, poslouchej mě. Musíme odsud, chápeš? Sežeň bratra a tátu a sbalte se. Není moc času. A nezapomeňte na babičku…"
Hodím si batoh přes rameno. Koktá. "A-A kam-jdeš ty?"
"Já jdu najít Ottmannovi. Do večera jsem zpátky, slibuju."
Vlepím ji rychle pusu a vyběhnu ven.
"Sbalte se," křiknu naposledy.
Musíme pryč. Vím to. Ale bez těch tří neodejdu. Neodejdu bez muže, který pro mě v budoucnu riskuje život. Zemře pro mě. A jeho děti s ním. Muže, kterého za to nejspíš i miluji. A kterého musím zachránit.