O ČEM CELÝ BLOG JE? ČTI... TADY a ZDE
FACEBOOK BLOGU TADY a ZDE

Pohádka

4. července 2017 v 15:32 | Nisa |  Literární šuplík - sociální témata
Milý čtenáři,

toto téma týdne jsem chtěla úplně vynechat, ale pak mě napadlo, že právě u povídky s názvem Pohádka si možná alespoň jednou řeknete, co to hergot je? Buď už kvůli samotnému názvu, nebo kvůli první části textu, která dost spoléhá na vaši fantazii, nebo kvůli samotnému ne zrovna pohádkovému závěru. Na mé poměry je to navíc nezvykle krátké. Takže co to hergot je? Má právo říkat si to povídka? Já tvrdím, že ano. Má to poselství.

POHÁDKA
Svět se se mnou točil. Oslepovala mě zlatavo-oranžová záře. Houpy hou. Svět spletený z pavučin. Jejich stříbrné nitky vynikaly v oné záři. Tančily a točily se. Obdivuj tu krásu! Po pavoučcích ani stopy. Nebo jsem se v tom zběsilém rytmu barev a pohybu spletla? Támhle možná přeběhnul. Hnědý, vypasený. Někam spěchal. Po nitkách. Pryč z mého obzoru. Aby mě nechal samotnou v tom zvláštním osamoceném království. Ale já tam nebyla sama. Najednou. Roztančené pavučiny změnily se v kápě bílých kostlivců. Svět obehnaly zdi. Byly tam vždycky? Nevěděla jsem. Znala jsem jen to, co jsem viděla. Čtyři zdi, čtyři kostlivci. Každý vláknem vedeným z kapuce přichycen ke své stěně. Jako pes na vodítku. Doslova. Ale nezdálo se, že by jim to nějak zvlášť vadilo. I když moment… možná jednou, když se na mě jeden zadíval, jako by mu přes tvář přelétl stín smutku. Přes tvář? Kostlivci? Nezbláznila jsem se náhodou? Může mít vůbec kostlivec emoce? Dívala jsem se na ně v tom stále se pohybujícím a rotujícím světě. Houpy hou. Jako by tancovali, vzdalovali se a přibližovali v jeho rytmu. Jednou byl dokonce až nebezpečně blízko. Houpy hou. Věděl, že tam jsem. Ale já netušila, jestli tam patřím, nebo je ze mě vetřelec. Ale zatím neutočili. Jen tak pulzovali s tím světem. A nakonec začali mluvit. Nesouvislou hatmatilkou. Ty slabiky naplňovaly prostor kolem mě. LA-DA-HA-DA-KA-ŠA-ŠE. KA-LE-PE-VE-SE. DO-RE-DA-SO-ŠE. Šeptali jako vítr ve větvích a zároveň hučeli jako roj včel. KA-SA-ŠE-PO-LO. FE-RE-LO-KY. ŠE-SE-PO. Říkali stále naléhavěji. Měla jsem pocit, že bych jim měla rozumět. Ale nerozuměla. Štvalo mě to. Věděla jsem, že se mi snaží něco říct. Nebo si možná chtějí jen popovídat. Jako se starou známou. Starou známou? Znala jsem je? Začala jsem v těch kostrách pátrat po něčem, co by mi připomnělo někoho koho znám… Taková pitomost. Ale přece… KA-ŠA-SE-DO-LO. Mluvili dál a začínali se jevit zoufalejší. Pochopili, že jim nerozumím. Ale ty jim rozumíš, ozval se mi v hlavě hlásek, potřebuješ jen trochu času, abys pochopila. Oživila zapomenuté… Ty to znáš. Je znáš. Nechceš, aby tě vyhnali pryč. Líbí se ti zářivý houpavý svět. I když ti způsobuje mírnou nevolnost. Houpy hou. Chceš to napořád. A zatímco hlásek nabádal, jakousi kulisu tvořila hatmatilka kostlivců. HA-KE-ŠA-ŠA-ŠE. LE-ŠE-VA-ŠE. Jestli mě bude pořád rozptylovat, nikdy to nerozluštím! Ale nechci pryč, měl pravdu. LA-KO-SA-VA-ŠE. Hučel svět ve slabikách. Ale pak vše rozřízl skřehotavý smích čarodějnice. Přilétla na koštěti. Špičatý klobouk, zelený obličej, bradavice na nose. Prolétla kolem mě odporně se smějící. A nechala všechno zmizet pod záplavou svým černých kadeří. Jako když malíř přetře obrazovku černou barvou a najednou není nic vidět. Svět zmizel. Já zmizela. Do nicoty.

Umývárnu naplňovalo ostré žluté světlo žárovky. Odrážely se od zeleného nátěru i bíle vykachlíkované podlahy a spodní poloviny stěn.
"Agáta Zachová," ozval se hrubý mužský hlas snad i trochu nalomen skleslostí, "vypadá to na předávkování tou novou drogou - Pohádka."
Vysvětloval, zatímco vešel dovnitř a zamířil rovnou k tělu. Hromádce neštěstí usazenou na zemi. Opřenou o zeď. Kolena skrčená, hlava svěšená. Krátké rovrkočené tmavé vlasy. Agáta Zachová. Holčina, co vyletěla ze čtvrtého semestru oboru Oděvní návrhářství. A tak sáhla po drogové novince s názvem Pohádka… Předávkovaná.
"Našla ji mladá dvojice, na nic nereagovala. Zkusili puls a nic. Už tehdy byla ledová. Musí být mrtvá dost dlouho…" Druhý z policistů, o dost mladší, který přišel s ním, ze zvyku přišel k tělu a zvedl hlavu. Nepřítomné, doširoka otevřené hnědé oči. Nazelenalá, prochladlá kůže. Modré rty. Zkusil tepnu na krku. Necítil nic.
"Mrtvá," prohlásil souhlasně a postavil se.
Hlava Agáty při tom poklesla na rameno. Pohled upřený před sebe. Chtěla jim říct, že je vnímá. Matně, ale ano. Cosi ji probralo z temnoty. Z temnoty a těch předchozích bizardních představ o kostlivcích a čarodějnici. Už vám došlo, po čem získala tato droga své jméno? Jenže se nemohla pohnout. Droga ji paralyzovala. Utlumila tělesné funkce. A byla jí hrozná zima. Ale byla živá.
"Stejně bude nařízená pitva," podotkl starší.
Zděsila se. Pitvaná zaživa. Vak na mrtvoly. Chtěla hrozně křičet. Podívejte se na mě! Jsem živá! Ale dál se chovala jako mrtvá… Kolik lidí takhle asi vlivem požití přílišného množství drogy zaživa rozpitvali? Pohřbili? Evidentně netušili, s jakým svinstvem mají stále tu čest…
Starší policista se jí zadíval do obličeje. "Připomíná mi vnučku," řekl.
Z posledních sil k němu stočila nepřítomný pohled. Ano! Zhluboka se zděšeně nadechl.
"Kurva! Do prdele!" ulevil si a začal překotně couvat. "Ona se na mě dívá!" Znělo to zasněně, nevěřícně. Pak se probral ze šoku. "Honem, volej sanitku," popoháněl mladšího kolegu, který téměř neslyšně mumlal - co to hergot je?-, "je živá. Dívá se na mě."
Mladší policista uposlechl. Pak tam oba stáli a čekali. S Agátou, jejíž oči těkaly tam sem, tam sem… Jediný důkaz toho, že z ní ještě nevyprchal život.

Povídka kdysi vnikla spojením zvláštního snu a úvah o tom, co ještě horšího by člověk do sebe mohl narvat, po pročítání článků o droze Krokodil.

Zase za týden, tentokrát v obvyklém víkendu, blogerka Nisa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Louisa Louisa | 4. července 2017 v 20:10 | Reagovat

Třikrát hurá, hurá, hurá.Jakto,ze ještě není k dostání tvoje knížka?Jsi vážně skvěla a já jsem rada,ze jsem na tvůj blok narazila.Mas neskutečný talent a uz se nemůžu dočkat tvoji další tvorby

2 Aliwien Aliwien | E-mail | Web | 5. července 2017 v 14:24 | Reagovat

Přečetla jsem to s chutí a rozhodně piš dál. Bylo by škoda zahodit Tvůj talent.

3 rozhovory-s-nisou rozhovory-s-nisou | E-mail | Web | 25. července 2017 v 17:52 | Reagovat

[1]: Děkuju ti moc, potěšilo mě to. Další tvorba je v plánu. :-)

[2]: Děkuju, budu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama