Blogerka Nisa aktuálně 5. 7. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Červenec 2017

Rozhovor s Pokáčem (20.7.2017)

31. července 2017 v 9:52 | Nisa |  Rozhovory
Milý čtenáři,

přiznám se, že Pokáče jsem si jako svůj první cíl vybrala záměrně. Už roky jsem přemýšlela, že se k tvorbě rozhovorů vrátím, ale chyběl dostatečný impulz k tomu, abych se zvedla a oprášila diktafon. (Hodně blízko k tomu bylo v den, kdy jsem objevila Tomáše Kluse, nebo Pavla Calltu.) Tenhle fousatý písničkář měl ale něco navíc (kromě svého typického vzhledu.) Humor, nadsázka a schopnost psát zároveň tak, aby se člověk mohl zamyslet sám nad sebou, nebo nad životem, pokud tam bude ten význam chtít hledat. Zaujal mě jako osoba. A teď zklamu všechny ty, kteří se domnívají, že jsem jedna z jeho vřískajících fanynek. Nejsem a nebudu. Tohle není můj styl. Ale obdivuju talent a lidi, kteří mají něco do sebe. Také s těmi lidmi ráda mluvím, diskutuju, inspiruju se. A do každého začátku člověk potřebuje hlubší motivaci.

Šlo to překvapivě snadno. Klidně, kdy a kde? Zásadně chodím na koncerty zpovídaných. Takže kde jinde, než po tom brněnském na Špilberku. Domluva byla rychlá. Tak, že mě to samotnou překvapilo. Ale překvapení bylo při našem setkání víc. Třeba fakt, že jsme se sešli už před koncertem, místo po něm. Nebo to, že mě za ním dovedla přímo jeho přítelkyně, protože jsem absolutně nevěděla, kde místo konání najít. Jenže jak často se vám stane, že místo fanynky v tričku poprosíte o radu Pokáčovu přítelkyni? A tímto jí mimochodem ještě jednou děkuji. A také Kubovi Ondrovi, který vystupoval před Pokáčem, když už jsem v tom děkování, a nejen jemu - pánové, víte za co. Nesmím zapomenout ani to, že ke konci rozhovoru začalo pršet, takže jsme se společně museli schovat pod střechu.

Prostě zážitek. A pro mě příjemný start. A ačkoli jsem byla nervózní a připadalo mi, že myslím snad na tisíc věcí najednou, takže jsem si zpětně přišla hrozně roztěkaná, Pokáč mi nedal žádnou nelibost znát. Bylo fajn toho sympaťáka poznat osobně…

A to je ze zákulisí všechno, užijte si čtení.

blogerka Nisa

1. Plánuješ někdy shodit vousy?

No, vzhledem k tomu, že bych pak musel přepsat tak zhruba půlku svých textů o vousech a pleši, tak zatím jako ne… Ale nikdy neříkej, nikdy. Takže možná někdy jo. V nejbližší době ale asi ne. Mám na tom postavený design alba a tak. A kdybych shodil vousy a nechal si narůst vlasy, bylo by to celý jinak…

2. Kdy bude společné CD s Voxelem?

No, já jsem zvažoval, jestli ty naše společné songy dát na to moje album, vzhledem k tomu, že jsem je psal já. Pak jsem si ale řekl, že album je spíš z novějších songů a tohle jsou starší věci. Takže potom jsme si řekli, že třeba až napíšu další tři, tak z toho uděláme menší ípíčko a malý turné k tomu, nebo tak. Ale zároveň to není úplně aktuální. Letos určitě ne. A myslím, že ani v nejbližších dvou letech.

3. Nevadí ti trochu, že vás lidi vnímají hodně jako dvojici?

Já z toho mám hroznou radost, protože si myslím, že se nám s Vaškem povedlo něco hezkýho. Dvě alba jsme spolu udělali, máme společný songy… a jsme výborní kamarádi. Navíc pořád spolupracujeme, i když už si Vašek (=Voxel) píše texty sám a já šlapu taky víc po vlastní ose. Takže mi to nevadí.

4. Tvůj nejvíc a nejmíň oblíbený vlastní song?

Takový ty míň oblíbený jsou ty starý a těch je hodně. A z těch co chtějí lidi, abych hrál, a já to nechci hrát, jsou písničky třeba jako Bisexuální diskofil. Melodicky i textově je to zoufalý, myšlenka nic moc. To pak člověk pozná, že když to hraje, tak se za to stydí. A to je špatně. A nejvíc oblíbený? Těch mám právě spousty. Jen jeden bych nevybral. Neříkám, že všechny z alba, ale tak půlka je moje TOP. Stereotypy, Pošta, Vlasy. Ty se povedly. Taky Entry, první singl. Nebo třeba Pohádka, ta se teď rozjela, na to jak je stará.

5. Vybíráš to podle sebe, nebo podle obliby fanoušků?

Určitě podle sebe, ale ono je to má právě tu spojitost, že je to pak populární u fanoušků. I když ne vždycky. Třeba písnička Blbej den, která má na youtube z těch mým pokojových videí asi nejvíc zhlédnutí, tak ta mně přijde rutinní. Neříkám, že je špatná, ale zas mě třeba nebaví jako Nikde žadnej sníh, nebo tak.

6. Když už jsi zmínil Blbej den… Proč si změnil melodii u některých písniček? Blbý den, Pohádka, Entry…

Vždycky to změním, když mi to tak přijde lepší. Ale sám to chápu, že když to někdo zná v původní verzi, tak pak se jim to nemusí líbit, ta změnu. Já když měl oblíbené songy a pak to muzikanti na koncertech hráli jinak, tak jsem to spíš neměl rád, než měl.
U Pohádky se to změnilo v době, kdy Pohádku vlastně nikdo moc neznal. U Blbýho dne je to právě tím, že když se mi něco nepřijde ještě top, top, tak se to snažím zlepšit. A Entry, tam to bylo jinak. Ještě před klipem byla asi tři roky na internetu verze skoro stejná jako ta akustická. Ale my jsme měli ambici, aby to bylo hratelný v rádiích, v televizi. Tak jsme to upravili, aby to nemělo moc dlouhou předehru, mezihru… Jenže nakonec to k ničemu nebylo, takže už to dělat nebudeme, že bychom to na něco pasovali.

7. A ještě k těm starším songům… co ty a starší songy?

Já je nehraju rád, protože je považuju za kvalitativně špatný. Ale je jich pár, který přetrvaly a hraju je furt a rád. Třeba Porno, nebo Pohádka. A zahraju i Novinky a Zimu. Ačkoliv na koncertech zas tolik ne. Pak jsou ale takové, co hraju vyloženě nerad.

8. Když už si zmínil tu Zimu… Nový song je Aromatické léto. Můžeme se těšit na písničku o jaru a podzimu? V komentářích pod videem vzniklo podezření, jestli máš vůbec rád nějaké roční období. Jak to je?

Vzniklo to tím, že jak se snažím hledat originální nepopsaná témata, tak jsem dost v úzkých. Tak je dost možný, že bude i podzim a jaro. Ono lidi můžou napsat celý alba o lásce a nikomu to nevadí. Ale napsat deset songů o tom, jak jsem linej, tak by mi lidi psali, že se opakuju, a měli by pravdu. Tak hledám originální téma. A ještě dvě roční období mi zbyly, díkybohu.

9. Podle čeho si vybíráš, s kým nazpíváš společný song?

Já mám duety obecně hodně rád. Proto je rád píšu, zpívám. A pak jde právě o to, s kým to zpívat. Na gymplu to bylo o tom, která holka ze třídy uměla zpívat. Teď už je to o tom, že se těma muzikantama znám a můžu si vybírat, s kým si myslím, že si budeme hlasově sedět. Třeba ta Káťa(=Kateřina Marie Tichá). Vím, že ona je super holka a že to prostě bude fungovat. Nebo i s Kubou Ondrou, náš českoanglický song. Já si řekl jo, protože jsem věděl, že to bude dobrý, že to Kuba zazpívá dobře. Nikdy to není náhodný. Protože ten song pak bude známý, takže to musí být někdo, za koho dám ruku do ohně, že to bude dobrý.

10. Jak je na tom tvůj kanál? Co tvoje další tvorba mimo songy, Pokáč-boyz a tak, budeš pokračovat?

Já jsem na tom kanálu zkoušel víc věcí, krátké sketche, dlouhé sketche, Lunetic sessions, dema, rozhovory… Ale vnímám, že nejvíc mají smysl songy. Ono to dává smysl, lidi jsou fanoušci mě jako písničkáře, spíš než jako youtubera, si myslím. Třeba ty Pokáč-boyz zaberou hodně času v poměru s tím, jak malý efekt to má. Třeba na tom a capella videu jsem dělal týden a má to jen nějakých 20 000 zhlédnutí. Což není málo, ale je to spíš pro radost mě, než že to osloví lidi. Na druhou stranu já to dělám rád, pro svoji zábavu. Takže určitě ještě něco bude.

11. Řekni o sobě prvních pět věcí, co tě napadnou.

Řekl bych, že humor, vousy a pleš, nadsázka, písničkaření a pohoda.

12. A něco, co nevyplývá z tvého vzhledu a tvorby?

(Dost se zamyslel.) Vždycky mi hodně šla matika, tak třeba matika. (Smích.) A obecně jídlo.

13. Kde se vidíš za 10 let?

Na vyprodaném stadionovém turné. (Smích.) No to asi ne, ale furt chci dělat muziku.

14. Co teď chystáš?

Bude animovaný klip ke Kočce. A bude song s Kubou Děkanem. Bude to Kuba Děkan feat. Pokáč. Je to první člověk, co si mě pozval na feat. Jinak koncerty. A dvě turné. Jedno moje, myslím v prosinci, jedno s O5 a Radeček na podzim. Křest alba v Lucerně v prosinci. A dlouhodobě bych měl radost, kdyby mě hráli v rádiích, bohužel se tak zatím nestalo. (Smích.)

15. Jak se vyrovnáváš s negativní kritikou?

Negativní kritiku vnímám. Pořád ji snáším poměrně těžce. Když mám někde deset komentářů, že dobrý, a jeden, že blbý, tak mě to mrzí. Ale mrzí mě to čím dál míň, zvykám si. Protože chápu, že každý, kdo má fanoušky musí mít i haters. Protože ten, kdo je nemá, tak ho vlastně poslouchají jen kamarádi. Musíte je mít. Musí se vaše tvorba někomu nelíbit.

16. Jak jde momentálně skloubit hudba s osobním životem? Přátele, rodina a tak?

Je to náročný. Ono livestreamy, odpovídat fanouškům, koncerty… To sežere strašnýho času. Hodiny denně. Moje přítelkyně byla rok v Austrálii, tak jsem chodil na tři dny do práce, s kamarády na pivo tak jednou za týden a jinak šlapal do muziky. Ale za ten rok se toho moc stalo. Měl jsem čtyři tisíce fanoušků na FB, teď šestnáct tisíc. I do práce chodím míň. Takže s full time prací by to určitě nešlo skloubit. Je to těžký.

17. Jsou nějaké další plány s písničkou Místa? Protože na albu je jen top 9 slok a tobě se jich přeci líbilo víc…

Až se na to jednou vrhneme, jestli to vyjde všechno, tak kdyby se ty sloky poskládaly všechny za sebe dohromady, mohl by z toho být zápis v Guinessově knize rekordů, jsme zjistili. Pokáč a fanoušci - nejdelší song. A to by bylo pěkný. Další projekty taky budou, ale dáme pauzu. Aby to nebylo každého půl roku. Ale interakci s fanoušky mám hodně rád.

18. Jaký si chceš splnit sen?

Vyprodat O2 arénu a dělat co mě baví.

Pokáč

27. července 2017 v 10:38 | Nisa |  Rozhovory
Pokáč, vlastním jménem Jan Pokorný, je český textař a písničkář hrající na kytaru a ukulele. Narodil se roku 1990 v Praze. Od 19 let vystupuje a v roce 2009 dal dohromady své první demo album PEKÁČ a o dva roky později demo album POKÁK. Už na těchto albech najdete songy, které si dlouhodobě drží fanoušky - Zima, Novinky, nebo Pohádka, která si získala oblibu v minecraft komunitě po vytvoření neoficiálního klipu v roce 2014.

Do širšího povědomí se dostal v roce 2015 s klipem na svou píseň Vymlácený Entry, která vtipně a nostalgicky vzpomíná na hráčskou dobu devadesátých let.


Mezi další klipy patří například ty na písničku 26, Co z tebe bude, nebo Nikde žádný sníh. Na tu poslední vznikly klipy dokonce dva - akustická verze a verze točená formou 360 stupňů.

Na jeho youtube kanále, ale najdete mnohem víc. Svojí tvorbu zprostředkovává fanouškům přes domácí videa z pokoje. Oblíbené se staly Ukulele minisongy. Například Sprostý admin Dušan a další. Na kontě má taky a capella verzi písničky Only you od skupiny Lunetic (nazpívané jako dílo fiktivní skupiny Pokáč-boyz).

Letošní rok vydal první fyzicky sehnatelné album Vlasy, které se bude křtít letos 19. prosince v pražské Lucerně. Nenajdete tam (krom písně Máme doma kočku) nic, co by jeho fanoušci již neznali z youtube. Entry, Pohádku, ale i píseň Rád chodím na poštu, nebo Blbej den. Za zmínku stojí i duet s Kateřinou Marií Tichou - Lovesongy.


Pokud jde o hudební spolupráce, možná si vybavíte spíše spojení duo Pokáč + Voxel, protože právě Pokáč je autorem textů Voxelových alb All boom a Motýlí efekt. Navíc společně nazpívali hity Zítra je taky den, Ekosong či nejnovější Tour, co sedne ke stejnojmenné loňské tour (překvapivě). A jejich spolupráce zdaleka nekončí.


Mezi své další úspěchy může počítat fakt, že si zahrál v O2 Aréně, stal se hostem v Mixéru na televizi Óčko, předskakoval Tomáše Kluse a byl objevem roku 2016 v hudebním ocenění Žebřík. Letos jste ho též mohli spatřit na Colours of Ostrava. A jak s oblibou říkám - uvidíme, co přinese zítřek.

Tak už víte, s kým jsem absolvovala první rozhovor? No jasně, že s Pokáčem. :-) Počkejte si na to...

blogerka Nisa

Pohádka

4. července 2017 v 15:32 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Milý čtenáři,

toto téma týdne jsem chtěla úplně vynechat, ale pak mě napadlo, že právě u povídky s názvem Pohádka si možná alespoň jednou řeknete, co to hergot je? Buď už kvůli samotnému názvu, nebo kvůli první části textu, která dost spoléhá na vaši fantazii, nebo kvůli samotnému ne zrovna pohádkovému závěru. Na mé poměry je to navíc nezvykle krátké. Takže co to hergot je? Má právo říkat si to povídka? Já tvrdím, že ano. Má to poselství.

POHÁDKA
Svět se se mnou točil. Oslepovala mě zlatavo-oranžová záře. Houpy hou. Svět spletený z pavučin. Jejich stříbrné nitky vynikaly v oné záři. Tančily a točily se. Obdivuj tu krásu! Po pavoučcích ani stopy. Nebo jsem se v tom zběsilém rytmu barev a pohybu spletla? Támhle možná přeběhnul. Hnědý, vypasený. Někam spěchal. Po nitkách. Pryč z mého obzoru. Aby mě nechal samotnou v tom zvláštním osamoceném království. Ale já tam nebyla sama. Najednou. Roztančené pavučiny změnily se v kápě bílých kostlivců. Svět obehnaly zdi. Byly tam vždycky? Nevěděla jsem. Znala jsem jen to, co jsem viděla. Čtyři zdi, čtyři kostlivci. Každý vláknem vedeným z kapuce přichycen ke své stěně. Jako pes na vodítku. Doslova. Ale nezdálo se, že by jim to nějak zvlášť vadilo. I když moment… možná jednou, když se na mě jeden zadíval, jako by mu přes tvář přelétl stín smutku. Přes tvář? Kostlivci? Nezbláznila jsem se náhodou? Může mít vůbec kostlivec emoce? Dívala jsem se na ně v tom stále se pohybujícím a rotujícím světě. Houpy hou. Jako by tancovali, vzdalovali se a přibližovali v jeho rytmu. Jednou byl dokonce až nebezpečně blízko. Houpy hou. Věděl, že tam jsem. Ale já netušila, jestli tam patřím, nebo je ze mě vetřelec. Ale zatím neutočili. Jen tak pulzovali s tím světem. A nakonec začali mluvit. Nesouvislou hatmatilkou. Ty slabiky naplňovaly prostor kolem mě. LA-DA-HA-DA-KA-ŠA-ŠE. KA-LE-PE-VE-SE. DO-RE-DA-SO-ŠE. Šeptali jako vítr ve větvích a zároveň hučeli jako roj včel. KA-SA-ŠE-PO-LO. FE-RE-LO-KY. ŠE-SE-PO. Říkali stále naléhavěji. Měla jsem pocit, že bych jim měla rozumět. Ale nerozuměla. Štvalo mě to. Věděla jsem, že se mi snaží něco říct. Nebo si možná chtějí jen popovídat. Jako se starou známou. Starou známou? Znala jsem je? Začala jsem v těch kostrách pátrat po něčem, co by mi připomnělo někoho koho znám… Taková pitomost. Ale přece… KA-ŠA-SE-DO-LO. Mluvili dál a začínali se jevit zoufalejší. Pochopili, že jim nerozumím. Ale ty jim rozumíš, ozval se mi v hlavě hlásek, potřebuješ jen trochu času, abys pochopila. Oživila zapomenuté… Ty to znáš. Je znáš. Nechceš, aby tě vyhnali pryč. Líbí se ti zářivý houpavý svět. I když ti způsobuje mírnou nevolnost. Houpy hou. Chceš to napořád. A zatímco hlásek nabádal, jakousi kulisu tvořila hatmatilka kostlivců. HA-KE-ŠA-ŠA-ŠE. LE-ŠE-VA-ŠE. Jestli mě bude pořád rozptylovat, nikdy to nerozluštím! Ale nechci pryč, měl pravdu. LA-KO-SA-VA-ŠE. Hučel svět ve slabikách. Ale pak vše rozřízl skřehotavý smích čarodějnice. Přilétla na koštěti. Špičatý klobouk, zelený obličej, bradavice na nose. Prolétla kolem mě odporně se smějící. A nechala všechno zmizet pod záplavou svým černých kadeří. Jako když malíř přetře obrazovku černou barvou a najednou není nic vidět. Svět zmizel. Já zmizela. Do nicoty.

Umývárnu naplňovalo ostré žluté světlo žárovky. Odrážely se od zeleného nátěru i bíle vykachlíkované podlahy a spodní poloviny stěn.
"Agáta Zachová," ozval se hrubý mužský hlas snad i trochu nalomen skleslostí, "vypadá to na předávkování tou novou drogou - Pohádka."
Vysvětloval, zatímco vešel dovnitř a zamířil rovnou k tělu. Hromádce neštěstí usazenou na zemi. Opřenou o zeď. Kolena skrčená, hlava svěšená. Krátké rovrkočené tmavé vlasy. Agáta Zachová. Holčina, co vyletěla ze čtvrtého semestru oboru Oděvní návrhářství. A tak sáhla po drogové novince s názvem Pohádka… Předávkovaná.
"Našla ji mladá dvojice, na nic nereagovala. Zkusili puls a nic. Už tehdy byla ledová. Musí být mrtvá dost dlouho…" Druhý z policistů, o dost mladší, který přišel s ním, ze zvyku přišel k tělu a zvedl hlavu. Nepřítomné, doširoka otevřené hnědé oči. Nazelenalá, prochladlá kůže. Modré rty. Zkusil tepnu na krku. Necítil nic.
"Mrtvá," prohlásil souhlasně a postavil se.
Hlava Agáty při tom poklesla na rameno. Pohled upřený před sebe. Chtěla jim říct, že je vnímá. Matně, ale ano. Cosi ji probralo z temnoty. Z temnoty a těch předchozích bizardních představ o kostlivcích a čarodějnici. Už vám došlo, po čem získala tato droga své jméno? Jenže se nemohla pohnout. Droga ji paralyzovala. Utlumila tělesné funkce. A byla jí hrozná zima. Ale byla živá.
"Stejně bude nařízená pitva," podotkl starší.
Zděsila se. Pitvaná zaživa. Vak na mrtvoly. Chtěla hrozně křičet. Podívejte se na mě! Jsem živá! Ale dál se chovala jako mrtvá… Kolik lidí takhle asi vlivem požití přílišného množství drogy zaživa rozpitvali? Pohřbili? Evidentně netušili, s jakým svinstvem mají stále tu čest…
Starší policista se jí zadíval do obličeje. "Připomíná mi vnučku," řekl.
Z posledních sil k němu stočila nepřítomný pohled. Ano! Zhluboka se zděšeně nadechl.
"Kurva! Do prdele!" ulevil si a začal překotně couvat. "Ona se na mě dívá!" Znělo to zasněně, nevěřícně. Pak se probral ze šoku. "Honem, volej sanitku," popoháněl mladšího kolegu, který téměř neslyšně mumlal - co to hergot je?-, "je živá. Dívá se na mě."
Mladší policista uposlechl. Pak tam oba stáli a čekali. S Agátou, jejíž oči těkaly tam sem, tam sem… Jediný důkaz toho, že z ní ještě nevyprchal život.

Povídka kdysi vnikla spojením zvláštního snu a úvah o tom, co ještě horšího by člověk do sebe mohl narvat, po pročítání článků o droze Krokodil.

Zase za týden, tentokrát v obvyklém víkendu, blogerka Nisa.

Kdo je vrah?

1. července 2017 v 14:33 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Náhodný i jiný čtenáři,

nebylo to v plánu, ale... téma týdne mě inspirovalo zveřejnit místo další povídky jednu starší a (snaha byla o) alespoň mírně hororovou básničku s příběhem. Jak tedy může vypadat strach z neznámého?


KDO JE VRAH?
Na město noc padla temná,
Ema šla ulicí,
chyběla kamarádka věrná,
věrná a nespící…

Co s Emou šla by z práce domů
v ten nebezpečný čas,
kdy zcela vážně u sta hromů,
vrah chodil kolem nás.

Všechny zprávy v půl i v celou
hovoří o zavražděných ženách.
Nikomu zatím nehrozí celou,
totožnost vraha ve hvězdách.

I když to doopravdy vážně nechtěla,
vybavila si fotky z míst činu,
jak svému muži přes rameno hleděla.
Umí tento netvor cítit vinu?

Rysy dívek ztuhlé v bolestnou grimasu,
cákance zaschlé krve…
Jen jednu zabil doma, zlákal na terasu,
kde znásilnil ji prve.

Určitě křičela, nikdo ji neslyšel,
blesklo tu Em hlavou.
Kdo by jí zde na pomoc přišel?
Byla by obětí hravou…

Po těle sápal se hle - pocit strachu,
svazoval pevně její vyprahlé hrdlo,
třeba se zjevoval a mizel v prachu.
Představa hodná označení - trdlo.

I tak se otáčela poplašeně
v domněnkách, že NĚCO slyší…
Šedé oči téměř vytřeštěné.
Snad potkan, či armáda myší?

A pak ticho. Zastavila.
Upoutal ji blikot lampy.
Nezhasínej, poprosila.
Neposlechla. Kéž by.

A pak další. I ta za ní,
co to mělo znamenat?
Divný pocit šel vám na ni,
Možná že on chtěl si hrát.

Bílá pára vyšla skrze její ústa,
Spatřila kradmý pohyb ve stínech.
Kolem vznikla ledová krusta.
To neviděla ani ve svých snech.

Běžela.
Co noha, nohu mine.
Věděla,
že tak možná splyne.

Zmizí,
ztratí se v temnotě tak jako on.
Cizí
zdál se jí v hlavě poplašný zvon.

Dnes zemřeš, jo?
říkal, když padala,
i to jí však nedalo,
by znova nevstala.

Běžela s kroky jeho v zádech,
skoro i cítila za krkem horký dech.
Toužila po bezpečných zdech.
Z hrdla jí vydral se zoufalý vzdech.

Únava, tupá bolest v levém boku…
I víc mučilo její zbědované tělo i mysl,
že když udělala dalších pár kroků,
rozmýšlela, zdali útěk má vůbec smysl.

Kolem lampy bez světel a chlad.
V dálce zavyl pes. Špatný došlap a byla zas na zemi.
Marně čekala tu na osudu zvrat.
S výkřikem na čtyřech poznala, že nic se tu nezmění.

Čekala - po dechu lapajíc,
křičet neschopná.
Čekala - co mohla víc?
Smrt je milosrdná.

Stál nad ní s úsměvem.
Myslel si, že ho ve tmě schová?
"Ďábel tě do pekla vem,"
řekla svá vážně poslední slova.

Ale než pobodal ji blízko páteře,
stáhl si kalhoty pohybem zkušeným,
vzpomněla na syna a dvě neteře,
když oddal se odporným orgiím svým.

Na dotek studený snad víc než-li led,
i zamrzla kolem země.
Ledový tak, že houpal a točil se svět
a počínal se jevit černě.

Až zčernal docela…

Jako po mávnutí proutku však,
hned vrátilo se teplo,
jak vrah zmizel, tělo nechal tak,
spolu s ním i světlo.

A jen lampy zářící spolu s hvězdami
v tiché, prázdné ulici
byly s dívkou mrtvolnou, s ní, a samy.
Led se třpytil na líci.

Jen lampy jako němé svědkyně,
věděly, že pachatel skrytý nocí,
ač třeba vypadá sebevíc nevinně,
je ten s nelidskou hrůznou mocí.

Snad zase za týden blogerka Nisa.