O ČEM CELÝ BLOG JE? ČTI... TADY a ZDE aTU
FACEBOOK BLOGU ZDE

Mám tě rád(a), ale... - Příběh Alana a Emy

16. října 2017 v 14:17 | Nisa |  Literární šuplík - úvahy
Stojí na chodbě s květinovým kobercem. Hřbetem levé ruky utírá z obličeje slzy a rozmazanou tužku na oči. V pravačce svírá držadlo cestovního kufru tak silně, až to bolí. Rozhlíží se kolem. Tančící zrníčka prachu, jinak všude klid. Aspoň v tuhle chvíli. Ještě pořád se ale třese při vzpomínce na poslední hádku. Chtěla po něm, aby s ní začal navštěvovat taneční kurz pro páry. Jenže on přeci netančí. Nemá to rád. Jenže doufala, že po společném půlroce by se možná nechal obměkčit. Kvůli ní. Protože to pro ni tolik znamenalo. Už co se naučila chodit, ji teta Anna učila tancovat polku a tango. Chtěla to zažít se svým partnerem. Tak to znovu nadhodila. Odmítl to automaticky, aniž by tomu věnoval přílišnou pozornost. Rozhodla se návrh zopakovat. Tentokrát na ni upřel oči a vysvětlil jí: "Víš, že netančím, tak toho nech." Věděla a chtěla toho nechat. Ale... copak nechápal, jak moc po tom touží?
"Prosííím!" škemrala. Věřila, že mu dojde, jakou jí tím udělá radost, až uvidí její téměř dětsky nadšený obličej.
"Ne," zabručel a odstrčil ji, když se ho snažila pohladit po tváři. Možná, že ho dotek uklidní a bude vstřícnější. Neuklidnil. Rozhořela se brutální hádka, kde si vyčetli snad všechno.
Povzdychla si. Ano, byly rozdílní. Ale milovali se přece, ne?
"Děláš ze mě někoho, kdo nejsem!" zakřičel na ni v zápalu hádky, "netančím, nečtu a nesnáším divadlo!"
Ano, a to byl, alespoň podle ní, ten problém. On na spoustu věcí říkal ne a spoustu věcí neměl rád. Byl to samotář, na rozdíl od ní. A neústupnost byla jeho druhé jméno. Cítila se vedle něj... ušlapávaná. Ochuzená. Jenže jí taky poskytoval pocit bezpečí. Uměl ji rozesmát. Skvěle vařil. A téměř jakoukoli opravu v bytě zvládl sám. Zbožňovala ty líná sobotní odpoledne, kdy spolu jen tak leželi v posteli a on jí vyprávěl o tom, jak s dědou v jeho sedmi až do puberty chodily na ryby. Zbožňovala, jak ji něžně hladil po zádech a jak nikdy nezapomněl přinést jí každý týden květinu. Růže, narcisky, tulipány... Nechtěla toho po něm moc? Opravdu se z něj snažila udělat něco, co nebyl? Skutečně by měla tolerovat každé jeho odmítnutí, proto, že jí vaří čaj, když je nemocná? A co když ano? Nefetuje, nesází, nebije ji (rozbil o zeď jen popelník, když mu oznámila, že u nich na tři dny přespí kamarádka a on byl proti). Má vůbec jinou špatnou vlastnost, než že je neústupný a občas něco mrskne o stěnu? Ano, dusilo ji to. Ale skutečně má tahle vlastnost přebít všechno ostatní? Vyčerpaně se posadila na botník a rozplakala se...

Procházel se zimní krajinou a pomalu chladnul. Ledový vítr ho štípal do tváří. Skoro to nevnímal pohroužen do vlastních myšlenek. Vzpomínal na to, jak se poznali. Na vysoké, na přednášce o Japonsku. Oba to měli jako C předmět. On studoval historii, ona ruský jazyk. Hned ho přitahovala, když ji na chodbě spatřil, jak si pohrává s hnědými loknami. A hned ji nesnášel, když zaslechl, jak nadšeně mluví o ruské kultuře. Neměl Rusko rád. Kdyby si měl vybrat jinou zemi, kam se uchýlit, odletí do Ameriky. A to byl začátek nekonečného výčtu jejich protipólů. Pohádali se ještě ten den a spoustu spolužáků to vyjeveně sledovalo. Vynadala mu do debilů a sedla si na druhou stranu učebny. A pak ji o pár dní později našel hystericky běhat kolem školy. Někde jí vypadl mobil. Možná proto, že měl výčitky svědomí, možná proto, že měla tak nádherný obrovský modrý oči, se jí rozhodl pomoct. Neměl to dělat. Už tehdy to měl tušit, říkal si. Kdyby jí nepomohl, kdyby svým mobilem nevytočil její číslo, necítila by se mu zavázaná. Neposlala by mu několik dní na to SMS, že ho zve na saké. A on by blázen nešel. (Nemá rád saké, dal si kafe.) A ona by tak zaujatě neposlouchala jeho vyprávění o Borkovi, dědovu vlčákovi. Byla vděčná posluchačka a on narcistický vyprávěč. Měl rád její pozornost. Nezašli by ani na žádnou další schůzku. A nelíbali by se u vchodu do baru Červený trpaslík. A ona by mu nakonec po jednom milování neřekla, že chce být jeho přítelkyně. Byl to špatný nápad. Ona miluje čínu, on pizzu. On si nenechá do ničeho kecat, ona očekává, že změní názor na všechno, jen aby byla šťastná. Tak mu to aspoň připadalo. Takhle to ale být nemá, ne? Neměl by člověk mít rád jeden druhého takového, jaký je? Ano, protiklady se přitahují, jenže se taky věčně nedokážou shodnout. Existují sice kompromisy, ale když je budou dělat pořád, nebudou pořád šťastní jen napůl? Neztratí se v nich? Budou to ještě oni pod vrstvou ústupků a kompromisů? Navíc ho hrozně vytáčela její žárlivost. Naposledy ho obvinila, že něco má s kolegyní z práce. Obědvali spolu a ona ho překvapila při polední pauze.
"Proč neobědváš s tím plešatým kolegou?" křičela.
Snažil se jí vysvětlit, že plešatý kolega je na nemocenské. Zpočátku. Pak jen pobaveně sledoval její hysterický výstup. Neměl by jí zlít vodou, nebo tak něco, aby se uklidnila? Měl sto chutí. Koho by to neunavovalo. To a fakt, že jsou tak kurevsky rozdílní, říkal si. Jenže jen při pohledu na ni se roztékal. Miloval, jak nadšeně mu naslouchala. A když se cítil mizerně, držela mu hlavu v dlaních a šeptala, že je úžasný. Moc lidí si to o něm nemyslelo. On si to o sobě nemyslel. Nenutila ho chodit s ním na nákupy, jako jiné ženské. Podporovala ho. Miloval její zpěv. Tiše mu zpívala, když v noci nemohl spát. Dělala mu snídani do postele. Jak moc na tom všem záleželo v poměru s tím ostatním? Zavřel oči. Nedokázal se rozhodnout.

Otevřely se dveře. Stáli nehnutě naproti sobě. A v tu chvíli je oba napadlo, proč musí být láska tak složitá. Proč jiní bezstarostně leží přitulení na gauči a společně plánují společná přání, zatímco oni se sotva shodnou na tom, co chtějí k večeři. Jsou tyhle třaskavé lásky vůbec možné, nebo je to jen jednosměrná jízdenka do pekla? Dá se to vůbec, i kdyby v kompromisech zvládnout, nebo jen prostě vyhoříte? V dalším případě skončíte u rozvodového soudu, litujete promarněných let a taháte se o děti? Není tohle jen zbytečné mučení duše? Netouží každý po tom šťastném životě plném úsměvů a souznění? Pak ji napadlo, že to nebude úplně pravda. Její teta Anna byla v bezproblémovém (a naštěstí bezdětném) manželství třicet let. Všichni jim záviděli. Do dne, než strýc Richard zatoužil po vzrušení. Skončil v posteli se svou pacientkou. Byl psychiatr. Zapřísahal pak tetu, že ji miluje, že mu jenom něco chybělo. Prostě to bylo moc dlouho bez mráčku. Přišel o manželku i o práci. Takže tahle úvaha ji taktéž nikam neposunula.
"Hádám, že tohle je konec," špitla unaveně.
Nic neříkal, jen zamyšleně kývl hlavou, jako by tam vůbec nebyl. Jako by ji nevnímal. Opak byl pravdou. Palčivě si uvědomoval, její vzdalující se záda, kufr, jehož zaseklá kolečka se odmítaly otáčet. Chtěl ji popadnout za ruku a přitáhnout k sobě. Políbit ji a prosit, aby nikam neodcházela. Jenže... Mluvila to z něj láska, nebo sexuální touha? Srdce, které mu napovídalo, že je tou pravou, nebo šílenství jeho mozku chystající se k sebedestrukci? Nevěděl, a tak neuděl nic. A ona směřujíc k výtahu se zoufale snažila potlačit touhu otočit se. Pustit kufr a rozběhnout se mu do náručí. Slíbit, že už se nikdy, nikdy nebudou hádat. Chtěla mu slzami lítosti zmáčet košili a držet se ho jako klíště, dokud se neuklidní. Chtěla mu udělat večeři a sedět mu při tom na klíně, až se bude ládovat. Bylo to přání však způsobeno láskou, za kterou mělo smysl bojovat, nebo jejími vrozenými sklony k masochismu, které v takových chvílích zamlžovaly racionální myšlení a skutečnost, že to by prostě nedopadlo dobře? Nevěděla. A tak prostě zmáčkla tlačítko na přivolání výtahu...

A právě v tenhle moment hrdiny opouštím. Důvod je prostý - ani já to nevím. Netuším, jestli je správné zůstat, či odejít. Nacházím se - spolu s Alanem a Emou - na oné hraně nerozhodnosti. Ke všemu nechci poskytnout odpověď. Chci, abyste se zamysleli spolu se mnou. Jakou mají šanci? Jaký je jejich konec? Popadne ji v poslední vteřině za ruku? Sjede výtahem dolů, aby se vrátila znovu nahoru a zabušila na dveře? Ustoupí oba ze svých postojů a budou za 60 let vyprávět vnoučatům tajemství pravé lásky? Nebo se budou pořád hádat, ale spolu? Šťastní? Skončí u rozvodového stání a budou se nenávidět? Nebo se v tu chvíli skutečně jejich cesty rozdělí a oni najdou štěstí někde jinde? S někým méně rozdílným? Možná jeden, nebo oba, pokud se po letech potkají, budou litovat, že to vzdali. A možná už se nepotkají, protože jeden z nich zemře. Co myslíte vy, jak to bylo dál? Klidně mi to napište, můžeme popřemýšlet spolu.


A hlavně - kdy ještě má člověk bojovat o lásku? Jak se měli rozhodnout?
 

Dítě jménem Kuba

15. října 2017 v 9:00 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Tereza Melišová
Národnost: česká

Anotace: Nahlédněte do života blogerky, svobodné maminky a neúnavné parťačky jejího malého syna Kuby. O tom, že starat se sama o malého klučinu je fuška. O tom, že lze být těhotná pět měsíců, ale porodit až v měsíci devátém. O tom, že naštvat batole je jednodušší, než se může zdát. O tom, že když se chce, všechno jde. A taky o tom, že to při správném úhlu pohledu může být sranda k popukání. Na motivy blogu, který byl čtenáři vybrán do finále soutěže Blogerka roku 2016.

Můj názor: Musím přiznat, že letos nebylo moc knížek, na které bych se těšila podobně jako na vánoce. Jednou z vyjímek byla právě knížka Dítě jménem Kuba. A už jsem se viděla, jak se z ní nadšeně rozplývám, hodnotím sty procenty a doporučuju a doporučuju... No... tak přesně to, pokud chci být soudná, udělat nemůžu. Důvod mého předpokládaného nadšení byl ten, že znám facebook Dítě jménem Kuba a musím říct, že ty zdejší příspěvky mě rozesmějí, nebo rozněžní celkem spolehlivě.

Knižní Kuba - miminko Kuba až Kuba něco přes dva roky - mi tak zábavný nepřipadal. Celé to působilo (pod?)průměrným, sic oddechovým dojmem. A stalo se to, co by se z mého dosavadního vyjádření dalo i vydedukovat, - čím víc u konce jsem se nacházela, tím méně jsem si konec přála. Logicky proto, že čím blíž konci to bylo, tím byl Kuba starší. Můj dojem je takový, že na Kubovi je zábavné, když rozumuje, když mluví. To miminko nedělá, jak asi všichni víme, takže to nebude žádný knižní spoiler. Knížní Kuba (a tuhle větu přeskočte, nechcete-li ani minimální spoiler) se vzteká, krade, řve a věčně utíká. A autorčin styl psaní mě neunesl natolik, aby utáhl kvalitu knihy sám o sobě.

Co ale oceňuji, jsou fotografie uvnitř knihy. A ačkoliv jsem nepochopila účel obřích písmen, kterými je kniha psaná, chválím i to. Působí to vlastně hrozně hezky.

Přesto, že jsem čekala od knihy malinko víc, tajně doufám, že vyjde pokračování. Přesně o tom Kubovi, který mě fascinuje. Malý, živý, chytrý, soucitný rozumbrada. A já dám nadšeně lepší hodnocení. A abych vás přesvědčila, že pokračování by stálo za to (tudíž i přečíst si tuhle knížku. U knižních sérií přece taky nepřeskočíte první díl jen proto, že narodíl od dalších šesti dílů má blbé hodnocení), přidávám odkaz na zmiňovanou FB stránku a autorčin blog.

Plusy: Oddechovka, fotografie, je to o Kubovi, občas se zasmějete.
Mínusy: Styl psaní, jiná očekávání.
Hodnocení: 55%

Z knihy:

Psala jsem zoufalou SMS. Asi jsem měla pocit, že si ji přečte, vyskočí z vlaku, poběží a bude tu rychleji. Nestalo se.

Znovu se pokoušel o krádež auta. To bylo radosti, když se mu podařilo jedno auto otevřít. Pán za volantem byl docela v šoku, když mu dozadu přiskočilo hlasitě se smějící dítě.

P.S.

14. října 2017 v 14:59 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Aňa Geislerová
národnost: česká

Anotace: Soubor fejetonů, kterými herečka Aňa Geislerová přispívala do magazínu ELLE, nyní vychází knižně. V souhrnném vydání vyvstává příběh, který mohl dříve čtenářům snadno uniknout; příběh části života, ve které jako by se odehrálo úplně všechno. Příchod nových členů rodiny, odcházení těch starých, lásky, pády, úspěchy, problémy. Pět podivuhodných let, k nimž autorka přidala ještě několik dříve nepublikovaných textů. Zdroj

Můj názor: Fejetony do magazínu Elle... no, tak přesně to to je. A já asi nikdy nebudu patřit k ženám, co by si zrovna tento magazín kupovali. Občas je to celé moc navoněné a idealistické, nebo moralistické. Skoro až přechytralé? Jenže... někdy též milé, úsměvné a sympatické. Skoro jako pytlíček se sladkostmi, z něhož naslepo losujete. Jeden fejeton vám sedne, druhý nikoli.

Na autorčině díle se mi ovšem strašně líbí styl vyjadřování. Až mi přijde líto, že svůj barvitý jazyk nevyužila k napsání něčeho více komplexního. Příběhu. Ten bych si v jejím podání dala ráda. Těžko ale říct, jak by dopadl po stránce obsahové, protože i v těchto fejetonech jsem se občas trochu ztrácela.

To, co je krásné, je obálka a ilustrace od autorčiny sestry. Stoprocentně přitahují pozornost.

Moje doporučení ke knize by znělo asi takto - čtěte po kouskách. Jednak předejdete tomu, že se vám témata v knize budou zdát opakující se a jednak toho tlachání o lásce, dětech, vnitřních pochodech Ani a návodů, jak žít šťastnější život, na vás nebude moc. Čtěte to v létě, nebo v době, kdy skutečně máte náladu na filosofování a sladké pohlazení duše. A nic od toho dopředu nečekejte, to pomáhá u každé knihy.

Plusy: Obálka, ilustrace, styl psaní (individuálně za mě, protože ne každému se líbí) a některé myšlenky.
Mínusy: Všechno ostatní
Hodnocení: 55% - ty plusy jsou vážně hodně výrazné.

Z knihy:

Myslím, že jsem byla vždycky zkažena dobrou literaturou. Viděla jsem lásku jako takový řetězec dramat. Dva se potkají a přes strašlivý překážky se do sebe neodvolatelně osudově zamilují, naplní tu touhu a lásku, ale ihned nastanou komplikace. A po nich následuje zrada jednoho, zrada druhýho, mezitím vášeň, kdy se k sobě zase vracejí a pak se navzájem mučí strašným krutým způsobem, a na hrobě, kde nakonec leží spolu, mají vytesáno - ani s tebou, ani bez tebe.

Byly i další části, které jsem chtěla uvést, ale zapomněla jsem si je poznačit.
 


Metro 2033

12. října 2017 v 10:49 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Dmitry Glukhovsky
Národnost: ruská

Anotace: Arťom žije se svým pěstounem ve spletitém labyrintu moskevského metra, na jediném místě na světě, kde je lidstvo po jaderné válce schopné alespoň zčásti přežívat. Jednotlivá lidská společenství živoří v šachtách metra, kde co stanice, to zvláštní komunita, jakýsi mikrostát se všemi svými ctnostmi a nešvary, které známe z každodenního života na zemském povrchu. Arťom se nachází na stanici, která je sice pokládána za jedno z bezpečnějších míst v obrovské síti tunelů, avšak tuto jistotu narušuje temná moc, jež hrozí zničit nejen chlapcovo útočiště, ale celé metro. Mladík, jenž kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru, je nucen - aby odčinil svou vinu - putovat od jedné stanice ke druhé, projít celým moskevským metrem až do poslední stanice, kde žijí v ideálním společenském zřízení kazatelé. Ti údajně vlastní záhadný předmět, který Arťom musí získat, aby zachránil metro před zkázou, jež hrozí nejen zevnitř podzemního mikrosvěta, ale proniká sem i z povrchu v podobě temných sil... Zdroj

Můj názor: Arťom je sympatický mladý kluk. Stejně jako čtenář toho o Metru moc neví, a tak se většinu informací dozvídá čtenář spolu s ním. A už na začátku vás pohltí jedna brilantní věc na knize a tou je atmosféra. Děsivá a správně postapokalyptická. Prostě se propadnete do tunelů za Arťomem a budete se bát kolem pobíhajících krys a všudypřítomné smrti.

Jenže pak je tu ta věc, že metro je takový mikrokosmos plný politiky, mocenských bojů, náboženských ideologií a samozřejmě pověr... Občas v klidu popíjíte čaj, jindy hledíte zlu přímo do očí. Je to prostě smíchané v neuvěřitelný guláš a vy si říkáte, není toho už trochu moc? To ale naše planeta vlastně je - takový guláš. A záleží na tom, které sousto toho guláše zrovna jíte. Jestli vám bude chutnat, nebo nikoli. Já to tak měla. Jednu chvíli jsem příběh nadšeně hltala, jindy se snažila jen prokousat další kapitolou. A podle několika prolistovaných reakcí nejsem jediná. Tedy nápad super. A spojit všechny ty aspekty dohromady chtělo určitou... znalost a oceňuji to. Ale prostě to ne každého čtenáře udrží v nadšení celou knihu.

Právě rozporuplné pocity z díla způsobily, že jsem ani nečekala kdovíjaký závěr. Chyba. Ta poslední kapitola mi otevřela pusu dokořán. A tím u mě Metro stouplo v ceně. Navíc se v knize pořád něco děje. Takže, i když vás určitý úsek zrovna nebaví, brzy se určitě dostanete někam, kde vás to opět chytí a nepustí. A byla by škoda opustit Arťoma na jeho cestě tunely předčasně. Protože ono to tak nějak přeci jen vytvoří souvislý příběh. A kdybyste spolu s Arťomem neprošly ty dílčí celky metra, ledacos byste nechápali. A nedošlo by vám, jak brilantní symbiotický výtvor kypící životem to vlastně pod zemí bují...

Plusy: Atmosféra, zvraty, postavy, závěr.
Mínusy: Neudrží stabilní pozornost čtenáře, zdánlivá překombinovanost, zpočátku se hůře orientuje v názvech stanic metra.
Hodnocení: 80%

Z knihy:

Pohrával si s představou, že ty kyklopské stavby kdysi obývali lidé. Jakými vozidly se přepravovali; ta tehdy určitě zářila všemi možnými barvami a s jemným šuměním motorů klouzala po hladké vozovce, takže tvrdý asfalt se pod gumovými pneumatikami zahříval. Používali metro, aby se rychleji dostali z jednoho konce toho nesmírně rozlehlého města na druhý. Nepředstavitelné. Na co každý den mysleli? Jaké starosti je sužovaly? Čím si vůbec může lámat hlavu člověk, který se nemusí neustále obávat o vlastní život a bojovat o to, aby si ho prodloužil alespoň o den?

Arťom nebyl schopen pohnout se z místa. (...) Náhle si uvědomil, nakolik se člověk vzdálilod vlastních výdobytků. Podobal se nádhernému ptákovi, jenž kdysi hrdě kroužil na obloze; nyní, smrtelně zraněný, přistál na zemi, aby se uchýlil do nějakého bezpečného zákoutí a tam tiše zemřel.

Stín v mé hlavě

11. října 2017 v 17:33 | Nisa |  Literární šuplík - sociální témata
Budík na nočním stolku ukazuje tři čtvrtě na tři. Nehlučně otevřu oči a třeštím je na temný vysoké strop ložnice. Mojí ložnice. Zhluboka dýchám. Tep se pomalu vrací k normálu. Sen se rozplývá a vytrácí jako výkres, na který nejdříve převrhnete misku s vodou a pak ho zmuchláte a hodíte do koše na odpadky. Z výjevu na papíře nezbude nic. Ale z toho snu přeci jen... vědomí, že to souviselo s tebou. Pomalu se posadím. Skrze žaluzie prosvítá tlumené světlo pouličních lamp. Dopadá do místnosti a osvětluje prostor kolem. Pomalu otáčím hlavou. Obezřetně. Vystrašeně. Kdesi nad mojí hlavou zapraskají trubky od topení. Trhnu sebou. Zřetelně cítím, jak vzduch kolem houstne. Jako by mohl zhoustnout natolik, aby tě zhmotnil přímo přede mnou. Nebo je podivná tíha, kterou cítím, pouze varování? Krčíš se tu dávno za prádelníkem a sleduješ, jak spím? Vlezl jsi sem oknem jako tolikrát v době, kdy to byla ještě zábava? Pohled instinktivně stočím k okenicím. Jsou zavřené. Aspoň myslím. Vteřinu nebo dvě přemýšlím, co udělám, pak odhodím přikrývku stranou a postavím se. Snažím se počínat si co nejrychleji, ale zároveň tiše jako myška. Co kdyby náhodou. Dojdu k oknu a lomcuju kličkou. Zavřeno. Jak jinak. Najednou mám pocit, že by se mi hodil doušek čerstvého listopadového vzduchu. Zpocenými prsty kličkou otočím a vpustím ho dovnitř. Okamžitě mi ochladí tvář a zazebe na týlu, odkud mi po zádech stékají kapičky potu, o nichž jsem doteď neměla tušení. Blond vlasy mi vlají ve větru. Usměju se pro sebe, přeci jen je to trošku lepší. Do momentu než postřehnu šelest v keři pod oknem. Stín. Téměř přidušeně vykřiknu a přibouchnu okenice. Téměř. Než na parapet vyskočí Izzy. Mně dobře známá zrzavá kočičí slečna. Mrskne netrpělivě ocasem a dívá se na mě.
"Ty jsi mě ale vyděsila," pronesu k ní jako bych ji chtěla napomenout a zabránit tak tomu, že se to bude v budoucnosti opakovat.
Zamňouká, snad že mi rozumí. Znovu roztáhnu rty do úsměvu a podrbu ji za ušima. Spokojeně zavrní a já ji vezmu do náruče. Jednou rukou opět utěsním okna a vrátím se i s kočkou do postele. Ta je klidná. Se zaujetím přede a víc ji netrápí. Takže nemusí ani mě. Věřím totiž, že kočky dokáží vycítit zlo. Tíživá atmosféra zmizela.

"Dobré ráno," pozdraví mě od stolu mladší sestra Alžběta.
Zívnu a usměju se na ni místo odpovědi. Všimne si kruhů pod mýma očima.
"Zase noční můry?" odtuší, zatímco si nalévám kafe.
Jen kývnu a s kouřícím hrnkem sedím tiše vedle ní.
"Kdy máš další sezení s psycholožkou?" zajímá se.
"Zítra," pípnu.
A když nic neříká, jen pokývá hlavou, že rozumí a zamyšleně stiskne rty do tenké čárky, odhodlám se a odkašlu si.
"Poslyš," začnu a prohrábnu si při tom nervózně vlasy, takže si uvědomím, že bych si je měla večer umýt, "myslím, že je na čase, abych se odstěhovala."
Sestře překvapením zaskočí v krku sousto rohlíku s marmeládou, co si přichystala k snídani. Rozkašle se. "Co-že? Proč? Ani náhodou." A po poslední větě ještě pořád kašle.
Využiju toho, abych jí skočila do řeči. "Bydlím tu s tebou už tři měsíce. Teď, když je Jirka v Americe, to jde, ale co až se vrátí? Nemáte snad v plánu, že se nastěhuje k tobě?"
"To teď musí počkat!" rozhazuje sestra volnou rukou. V druhé drží rohlík a mezi slovy se opět nerušeně láduje, takže to zní spíš jako huhlání. "Ty mě potřebuješ. Zotavuješ se tady a doktor říkal..."
"Nemám pocit, že bych se tu zotavovala," vyletí ze mě dřív, než se stihnu zarazit. Nezachrání to ani dlaň, co si připlácnu na pusu. Sklopím provinile oči. "Promiň, tak jsem to nemyslela."
"A jak jsi to teda myslela?" ptá se a žvýká při tom sousto nezvykle pomalu a rozvážně. Zkoumá mě a analyzuje. Jedno obočí jí při tom komicky vyletí nahoru.
Povzdychnu si. Po probdělé noci nemám náladu si vymýšlet. A tak jí to všechno řeknu. O tom, jak jsem tady každou minutu, kdy jsem jí tu měla krmit Izzy a zalévat kytky, trávila s tebou. Že jsi sem párkrát přišel dveřmi na moje pozvání, jindy jsi na ně rozčileně bušil pěstí. A jindy jsi nehlučně vklouzl dovnitř přesně v tom pokoji, v jakém spím i teď, a vnutil se pod mou peřinu. Někdy to bylo milé a vzrušující. Jindy jsem měla jenom strach odmítnout. Vyprávím jí o našem milování ve sprchovém koutě, a jak tě tam dodnes cítím, kdykoli tam stojím. Jako bys tam pořád stál a šeptal mi, že mě miluješ. Ale taky to, že bez tebe nejsem nic. Říkám jí, že příběh o tom, jak mi rozrazil hlavu o topení, když mi spolužák poslal zprávu, zda půjdu na školní sraz po 20 letech, se odehrál tady, ne v naší společné domácnosti. A že jsem z něj pak hodiny drhla krev ze strachu, že to přeci poznáš. Říkám jí to všechno a z hrudi mi padá obrovský balvan. Brečíme obě.
"I tady?" hlesne jen pod tíhou toho, jakým hrůzám byl její vlastní byt svědkem, zatímco ona jen vždy přijela domů, uvelebila se u televize s mísou špaget a považovala to tu za tak šťastné místo. Pro ni bylo. Přikývnu a ona mě pohladí po vlasech.
"Potřebuju najít místo, kde se budu cítit dobře. Místo bez vzpomínek," hlesnu vyčerpaně a utřu si oči do cípu noční košile.
"Jak ti můžu pomoct já?" nabídne se.
Zlehka se usměju. "Koupíš mi do nového bytu kočku?"

Když o tři týdny později sedíme na koberci v obýváku vzdušného a prostorného bytu, který jsem si pronajala, Alžběta uznale pokývá hlavou. "Tyy jo. Ještě budu žárlit," prohlásí laškovně.
Před námi leží krabice s doručenou a už načatou pizzou. Oblíznu prsty jako vždycky, když dojím dílek a přitáhnu k sobě do klína Barnabáše. Svého černobílého kocourka z útulku. Jméno nic moc, ale už na něj slyšel, tak jsem ho nechtěla zbytečně mást...
"Potřebuju poradit, co kdybych dala výpověď v práci?" vypálím prostě.
"Výpověď v práci?" zopakuje má sestra nechápavě.
"Jo," přisvědčím a vezmu si další kousek pizzy. Doufám, že když se budu soustředit na jídlo, nebudu tak nervózní.
"Máš proto nějaký zvláštní důvod?"
"Necítím se tam dobře," odseknu.
"Kvůli němu?" odhadne opatrně. Když nic neříkám, pokračuje. "Vážně? Ale vždyť jsi sama říkala... a on je..."
"Vím, co jsem říkala!" vyštěknu.
Ano, vím to. Po tom, co jsem strávila tři roky v tyranském vztahu, jsem byla přesvědčená, že jsem mu obětovala dost. Tedy po tom, co jsem si znovu vybudovala střípek sebevědomí. Chtěla jsem zpátky život, který jsem mu dovolila, aby mi vzal. Zavolala jsem bývalému zaměstnavateli a poprosila ho znovu o místo. S tebou jsem pracovat nemusela. Mohla jsem se věnovat své vášni - psaní. Tedy nejdřív nemusela, pak už to byl rozkaz. A s psaním byl konec, když jsi mi roztřískal notebook za prasklé párky k večeři. Prý se mám víc věnovat domácnosti, než blbostem. Tolik k tvé neochvějné víře v můj talent... Moje bývalé místo volné nebylo, ale na podobné pracovní pozici kolegyně odcházela na mateřskou. Jaké to bylo štěstí. Jen kolem vrátného jsem vždy procházela spěšně. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak jsi tam na mě čekával ležérně opřený o pult, abych domů nejezdila MHDéčkem. Tedy do doby, než jsi jednoho podezříval, že se mnou flirtuje a zlomil mu nos. Pak ti do budovy zakázali vstup. Dál jsi ale neochvějně čekal v autě a netrpělivě troubil...
"Haló, slyšíš mě?"
Trhnu sebou, když se sestra dotkne mého ramene. Ani si neuvědomuji, jak hluboko padám do vlastních myšlenek. Zkrátka - ano, návrat do staré práce mě těšil, vzala jsem si zpět kus sebe samé. Do chvíle než nám včera oznámili změnu vedení. A můj nový šéf - bůh mi pomáhej - měl stejně rozježené černé vlasy a pronikavé zelené oči. Samozřejmě, nejsi to ty. Ty máš nos jako skobičku, ne takový pršák jako on. A jemu chybí piha pod tvým pravým okem. Ale jinak... I stisk ruky má stejně pevný jako ty. Málem jsem se zlomila v kolenou, když sevřel mou dlaň na přivítanou. A na chvíli místo jeho vysokého nezvykle pisklavého hlasu uslyšela tvůj podmanivý baryton. "Říkal jsem, že patříme k sobě. Teď tě odvedu domů..." On ale pouze řekl, že mě rád poznává. Já něco vykoktala nazpátek a utekla na nejbližší toalety. V ruce malinkou zelenou tobolku na uklidnění a rychle ji spolkla.
"Promiň, co jsi říkala?"
"Ptám se, co chceš dělat, pokud dáš výpověď?"
"Vlastně už nápad mám..." řeknu a vstanu, abych vyhodila prázdnou lepenkovou krabici.
"Ano?"
"Ještě pořád sháníš někoho do obchodu?"
"Ty chceš dělat v mém butiku?" vyhrkne nevěřícně Alžběta.
Horečně kývnu. "Ber to takhle, ty nebudeš muset nikoho shánět a já budu mít práci..."
"To jo, ale v mém butiku? Ty? Vždyť nabízím poloviční plat, než máš teď."
"Mně to nevadí. A navíc ses rozčilovala, že u tebe už nebydlím, takhle mě budeš mít zase na očích. Pro všechny případy..."
Zazubila se. "Teda jako tvoje sestra si myslím, že jsi blázen, ale jako tvoje budoucí šéfka skáču nadšením!" vypískne a objímá mě.

Sleduju z okna západ slunce. Zvláštní uvědomit si, že je to jedna z věcí, kterou jsme spolu nikdy nedělali. Jasně na prvním rande jsme pozorovali hvězdy a při východu Slunce jsi mě často nutil vstávat, když ses vrátil z hospody. Ale západ Slunce je jen můj. V tomhle krásném bytě, kde kolem nechodí tvůj stín. Necítím tě tady. A snad mě tu nikdy nenajdeš.

Než si uvědomím, co dělám, vytočím číslo.
"Ano? Copak je?" ozve se z druhé strany s dlouhým zívnutím.
"Jen se chci zeptat, jestli není něco nového..."
Povzdech. "Copak jsem ti neříkal, že jsme to uzavřeli..."
"Jo ale..."
"Hele, skočil z mostu při zatýkání, proud někam odnesl tělo, ale nemohl to přežít... vyplave... časem..."
Po nějaké době hovor skončí.
Nemohl jsi to prý přežít. Ušklíbnu se. A jako na povel se mi v hlavě rozezní tvůj hlas. "Já můžu všechno."

Blog v novém

9. října 2017 v 11:30 | Nisa |  Aktuálně
Možná trochu překvapený čtenáři,

hodně dlouho jsem se neobjevila v internetových vodách, protože jsem přemýšlela, co si s blogem počít dál. Stala se totiž jedna nemilá věc, co mi zabránila v mých plánech ohledně rozhovorů. Naštěstí snad jen dočasně. Protože mě to vážně baví a dva rozhovory jsou ještě teď skutečně domluvené. Netuším ale, kdy se do nich budu moci pustit, což mě činí smutnou a trochu mi to vzalo vůli blogovat. Na druhou stranu je to jen dočasné. A první krok, první rozhovor, mám už za sebou a končit nechci, jen musím dát pauzu teď místo později. Navíc jsem na začátku ani nepočítala s tím, že to vůbec bude reálné a sama tu psala, že nevím, jak budu příspěvkovat vzhledem k tomu, že je to koníček. Takže proč si zbytečně sypat popel na hlavu, že? Všeho moc škodí. Prostě a jednoduše, pokud vás na tomto blogu zajímají pouze rozhovory, počkejte spolu se mnou na lepší konstelaci hvězd.

Zároveň mi tato situace poskytla jistý prostor pro to, abych se zamyslela, co by se na tomto blogu dalo z mé strany ještě dělat. Protože (než se vrátím k rozhovorům) mi přišlo dosti jednostranné a ploché zveřejňovat pouze moji tvorbu. A hle! Co souvisí s psaním, víc než čtení. Takže jsem se rozhodla recenzovat knížky, co přečtu. To mě taky baví. Jen nečekejte recenze pouze na nejnovější tituly. Čtu všechno. Ale ty takzvané momentální hity teprve většinou až opadne davové šílenství. Nemám totiž ráda takové to - zrovna to čtou všichni, tak musím taky. Ale pokud vám jde prostě o knižní tipy, zavítejte sem. Čtu všechno od pohádek přes horor, od detektivky k románu a tak dál. A můžu svatosvatě slíbit, že recenze budou bez spoilerů, protože to sama nemám ráda.

Tak co říkáte na můj nový nápad? ROZHOVORY - MOJE TVORBA - KNIŽNÍ RECENZE. Toť nový koncept mého blogu a já mám znovu chuť psát.

blogerka Nisa

ČERT ŽENICHEM a HOŘÍCÍ HVĚZDY

26. srpna 2017 v 9:38 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
HOŘÍCÍ HVĚZDY

Život mít jako hořící hvězdy,
ptát se kdoví, možná, jestli…
Úsměv jako třepot motýlích křídel.
Přání - snad jen bubliny z mýdel.
Nevadí. Mlč se mnou chvíli v tom tichu.
Mlč a drž mě, nic víc, za ruku.
Život jako hořící hvězdy. Nevadí.
Však on si s tím osud už poradí…


ČERT ŽENICHEM

V pekle mají ženicha,
ten se ale udýchá.
Chce si vzíti Káču z Brodu,
mají tam však velkou vodu.
Čert se totiž nerad myje,
je to člověk bez naděje.
Špinavý on půjde spát,
nebude si s nikým hrát.
Nežli by se chudák myl,
raděj by se utopil.
To se radši neožení,
zůstane jen na ženění.

Jsou to takové kratičké veršované jednohubky hotové za pět minut. Čert ženichem vznikla už hrozně dávno a přesto ji považuju za povedenou, což je u mé rané poezie, opravdu rané, téměř zázrak.
A Hořící hvězdy jsou plné skrytých významů. Zajímalo by mě, co při čtení těch řádků proletí hlavou vám... Napište mi to do komentáře, když budete chtít. :)

blogerka Nisa

Každý týden něco nového

26. srpna 2017 v 9:09 | Nisa |  Aktuálně
Laskavý čtenáři,

přesně o to se snažím od doby, kdy jsem si řekla, že by byla škoda blog víc nevyužít. Bohužel mám několik velkých nepřátel, co mi hází klacky pod nohy. Jmenují se - Nedostatek-volného-času, Vlastní-život-mimo-virtuální-svět, Nemoc a Občas-se-mi-prostě-taky-nechce. Určitě chápete, že s nimi po boku to není snadné. :) Takže prosím o shovívavost, když nějaký ten týden se tu nebude nic dít.

Jeden rozhovor se právě kvůli nemoci o několik týdnů posunul, jinak by tu už nejspíš dávno byl. Ale možná sem v průběhu příštího týdne hodím předem medailonek, ať se máte na co těšit.

Další rozhovor je v plánu na podzim, ale přesné datum ještě nevím. A další věci jsou se chystají... Volno od plánování a od rozhovorování si dám až v lednu. :) Do konce roku je ještě pár věcí, co bych ráda stihla. Tak určitě nezapomínejte občas zavítat na tento blog.


Jo, a povídky a básničku budou taky - mám jich v šuplíku stále dost. Ale tohle téma týdne asi nevyužiju. :)

blogerka Nisa

Papíráček

11. srpna 2017 v 14:00 | Nisa |  Literární šuplík - pohádky
V jedné malé vesničce, na jejím samotném kraji bydlela sedmiletá Magdalenka se svými rodiči. Všichni ve vesnici ji měli rádi. Byla totiž nejen velice milá a zvídavá, ale hlavně poslušná a každého dokázala rozveselit. Magdalenka právě seděla na své posteli a vytrhávala z kalendáře lístek s úhledně napsanou osmičkou.
"Hurá! Už za sedm dní jdu do školy!" vykřikovala nadšeně a s úsměvem hleděla na lístek s číslem sedm, který teď místo předchozí osmičky zdobil její kalendář.
Teprve teď přišla posnídat do kuchyně. Sedla si ke stolu a pustila se do čerstvě naservírovaných palačinek. Její tatínek se v kuchyni chystal do práce.
"Dobré ráno," pozdravil ji spěšně ve chvíli, kdy si nemotorně uvazoval kravatu.
"Pomůžu ti," nabídla Magdalenka.
Uvazovat kravatu byla jedna z věcí, kterou díky mamince dávno zvládala perfektně.
"Ty jsi moje šikovná dcera. Dcera finančního ředitele firmy Starks," opakoval jí vždy tatínek, když mu kravatu uvázala.
Ještě ji pohladil po vlasech a byl ten tam.

U stavební firmy Starks pracoval tatínek už přes dvacet let a Magdalenka ho od doby, co dostala rozum, pozorovala z okna, když tam odcházel. Ani dnes tomu nebylo jinak. Sledovala, jak se svým nablýskaným služebním autem vyjížděl z vrat a pak se jí během několika sekund ztratil z dohledu. Poté trochu poklidila v kuchyni a přišla za maminkou do obýváku.
"Přišla jsi právě včas. Zrovna jsem tu vytřela," oznámila Magdalence.
Ta přikývla, odběhla do svého pokoje a v mžiku byla zpátky se sadou pastelek a štosem papírů. Posadila se za dřevěný stoleček naproti televizi a začala si kreslit.
"Budu pracovat na zahrádce, kdybys něco potřebovala," řekla ještě maminka a zmizela za venkovními dvířky.

I když bylo dnes venku zataženo a na Zemi pronikalo jen minimum světla, obývák osvětloval plápolající oheň v krbu. Magdalenku ale kreslení moc dlouho nebavilo, a tak
po papírech za chvíli jen čmárala. Z těchto výtvorů ovšem nebyla nadšená. Papír vždy znuděně zmačkala a trefovala se do krbu. Takto likvidovala už asi třicátý papír, když krb bezdůvodně zhasl a tichá místnost se ponořila do šera. Ostražitá Magdalenka se rozhlížela po pokoji. Neobjevila však nic zvláštního. Chtěla pokračovat v kreslení, ale všimla si, že se kus papírku sám pohybuje po stolečku. Polekaně se přikrčila.
"Neschovávej se mi, Magdalenko. Neublížím ti," volat tichý pisklavý hlásek.
Magdalenka se pomalu narovnala a zůstala stát s otevřenou pusou. To, co považovala za chodící kousek papíru, byl malý sněhově bílý papírový mužíček.
"Kdo… kdo jsi?" zeptala se udiveně. "Jsem z rodu Papírových skřítků a jmenuji se Papíráček," odpověděl mužíček zadýchaně.
Snažil se totiž přejít hory nesouměrně naházených papírů, což pro něj byla značná námaha. Nožičky mu legračně klouzaly, až se nechtěně dostal na kraj stolku a spadl. Místo svislého pádu Papíráčka nadlehčil vzduch a unášel ho po obýváku až ke krbu. Tam nemilosrdně spadl do hromádky popela.
"Papíráčku!" zvolala starostlivě Magdalenka a rozběhla se ke krbu.
Panáček zvedl hlavičku z popela a zamrkal.
"Jsem v pořádku," řekl, sešel z hromádky a oklepal se.
Magdalenka se při pohledu na ušmudlaného Papíráčka uculila a vzala ho do ruky.
"Chtěl bych tě vzít na výlet," špitl Magdalence do ucha.
Té se přímo rozzářily oči. Dychtivě přikývla.
"Kuňk papiruňk," čaroval tedy Papíráček, ukázal na Magdalenku prstem a třikrát zamrkal.
Magdalenka teď měla podobu papírového skřítka. Její tělo ovšem na rozdíl od Papíráčka bylo z papíru náčrtníkového. Ještě se nestačila vzpamatovat, když ji Papíráček chytil za ruku a přenesli se do neznáma.

Magdalenka měla celou dobu raději zavřené oči. Když je zase otevřela, zjistila, že stojí na cestě z linkovaného papíru.
"Vítej v mé rodné zemi," řekl Papíráček.
Bylo vidět, že je rád zpátky doma.
"Provedu tě tu," nabídl ještě a vykročil vpřed.
Magdalenka ho tiše následovala. Míjeli domky ze čtvrtkového papíru, spousty jiných papírových skřítků z bílého i náčrtníkové papíru a stromy, jejichž kmen i větve byly z lepenky, listí ze zeleného balicího papíru a plody zřejmě z papírů barevných.
"Jak je tohle možné? Vždyť lidé vyrábějí papír ze dřeva…" vydechla Magdalenka. "To ti mohu vysvětlit." Papíráček zamířil k lavičce ze čtvrtkového papíru.
Magdalenka se usadila vedle něj a čekala na jeho vyprávění.
"Všechno to začalo před několika miliardami let. V té době žil náš věhlasný cestovatel Škuban Linkovaný. Cestoval mezi různými světy. Díky tomu objevil i vás, lidi. Několika dalším skřítkům vaši rasu představil. Již tehdy věřili všichni tomu, že z vás jednou bude velice chytrá rasa. Dlouhé dohady a váhaní předcházely tomu, než se náš národ rozhodl obdarovat lidstvo papírem. Chtěli jsme ovšem vyzkoušet vaši důmyslnost. Tak jsme použili naše kouzla, aby se papír dal vyrobit ze dřeva. Tedy až po spojení s vodou," vypověděl příběh Papíráček. "Lidstvo to tedy dokázalo. Všechny druhy papíru jsme vyrobili. Čtvrtky, náčrtníky, kapesníky, lepenku, balicí papír, linkovaný papír, barevný papír…" uvažovala Magdalenka potěšeně.
"To vyrobili, to máš pravdu…" odvětil Papíráček posmutněle.
"Copak se děje?" zeptala se Magdalenka.
"Já totiž lituji, že jsme vám papír dali," odpověděl Papíráček.
"Proč proboha?" divila se Magdalenka mírně uraženě.
"Tak já ti to ukážu," pronesl Papíráček bezradně.
Luskl prstíky a kolem nich to ztemnělo. Náhle se před nimi objevila první fotografie.
"Ničeho si totiž nevážíte. Na této fotografie vidíš, jak vypadá jedna z vašich řek. Špinavá voda už není pitná. A tak vypadají všechny řeky. Pro lidstvo používáte čističky, ale co zvířata? Nebo lesy. Kácíte velké spousty stromů. To vše jen kvůli dřevu a papíru! Přitom vám pomáhají produkovat kyslík. Navíc opět berete domov zvířatům. Také si znečišťuje ovzduší spodinami z aut. Nebo kdybyste alespoň třídili odpad. Ten byste mohli recyklovat a nevyužívali byste stále nové a nové zdroje," vyprávěl a fotografie se postupně měnily.
"No to je hrůza," špitla Magdalenka. "Já budu ale jiná. Já naši planetu ochráním, uvidíš," prohlásila a objala ho.
"Vážně? Čmáralas po papíru a házela ho do krbu… Takové plýtvání."
Posmutněla. "Máš pravdu, omlouvám se. Ale už budu jiná."
"Věřím ti," odpověděl Papíráček a zamířil k jednomu papírovému skřítkovi.
Magdalenka ho následovala.
"Vezmi si taky jeden kornout, ale sněz jen jeho náplň. Ta je z barevného papíru. To je jediný papír, který je pro náš národ k jídlu."
Ujídali společně žlutý papír a rozhlíželi se kolem sebe. Najednou začalo sněžit.
"Z nebe padají kousíčky papírových kapesníků!" rozzářila se Magdalenka a se smíchem se točila dokola.
"Jsem rád, že se ti tu líbí, ale nechceš se už přeci jen vrátit domů?" zeptal se najednou Papíráček.
"Máš pravdu. Musím domů," vyhrkla Magdalenka a ve vteřině se s Papíráčkem přenesli do obývacího pokoje.
Tam Papíráček přečaroval Magdalenku zase na holčičku.
"Magdalenko, měla bys jít spát. Zítra vstáváš do školy," slyšela volat svou maminku z kuchyně.
"Cože? Už zítra? Vždyť tam jdu až za sedm dní," divila se.
"U nás čas běží trochu jinak. Ve vašem světě jsi byla pryč asi šest dní. Nikdo to ale neví, to jsem už zařídil," vysvětlil to Papíráček.
"Jejda," vyjekla Magdalenka.
Odběhla se vykoupat, vyčistila si zoubky, převlékla se a zalehla do peřin.

Ráno ji probudilo denní světlo, které ji šimralo do očí. Rychle se nasnídala, oblékla se, provedla ranní hygienu a odjela s rodiči a Papíráčkem v kapse do školy.

Seděla v lavici a dívala se k oknu, za nímž na ni nenápadně mával Papíráček. Rozhodl se totiž, že raději počká venku.
"Magdalenko, jsi na řadě. Pojď před tabuli a pověz nám něco o sobě," vybízela ji najednou paní učitelka Málková.
Vyšla tedy, chvilku nervózně přešlapovala.
"Jmenuji se Magdalena Fialová a je mi sedm let. Ráda si maluji a pomáhám mamince na zahrádce. Moje maminka pracuje v mateřské školce, už mě naučila počítat do deseti a vázat kravatu. Díky jednomu kamarádovi jsem se však naučila ještě něco. Lidé musí chránit přírodu a vážit si toho, co mají," pronesla nakonec a zamžourala k oknu.
"To je hezká myšlenka," pochválila ji učitelka a nechala ji odejít do lavice.
"Ráda bych vám zadala první domácí úkol. Do školního sešitu prvouky mi nakreslete dva příklady, co byste na škole změnili, abyste chránili, nebo zlepšili naší přírodu," oznámila dětem paní učitelka a zanedlouho je propustila domů.
"Chtěla bych, aby se tu třídil odpad a okolo školy se vysázelo více stromů," špitla Magdalenka paní učitelce, než opustila třídu.

Vyšla s úsměvem ze školy a snažila se najít Papíráčka, kterého na poslední hodinu ztratila z očí. Po něm už však nebylo ani stopy.
"Papíráčku, kde si?" volala tiše a z očí se jí začaly kutálet slzy.
Vzápětí si všimla malého papírku, na němž byla ta nezapomenutelná věta: Milá Magdalenko, možná mě odvál vítr a já se vznáším někde v oblacích, mé srdce i myšlenky jsou však navždy s tebou, přítelkyně.
Utřela si slzy a papírek si uložila do kapsy.
"Sbohem," zašeptala s hlavou zdviženou k oblakům a nastoupila k rodičům do auta.
Věděla, že již Papíráčka nikdy nespatří. Byla si však vědoma také toho, že na něj do konce svého života nezapomene.
----

Tuhle pohádku jsem napsala už hrozně dávno. Ani nevím kolik mi bylo. Říkám jí ekopohádka. Ekologie očima dítěte. Myslím si, že s ochranou přírody není nikdy pozdě začít. Ale lépe dnes, než zítra. A nejlépe je vštěpovat to už malým dětem. Třeba z nich pak vyroste vděčnější a pokornější a hlavně rozumější generace.
blogerka Nisa

Melanie Ottmannová

3. srpna 2017 v 17:49 | Nisa |  Literární šuplík - hororové story
Povídka vznikla opět podle snu spojující novověk, středověk, nadpřirozeno a totalitní režím. A Melanie Ottmannová si na konci opravdu bude přát změit svůj život... I když vlastně nejen na konci.
Příjemné čtení... Blogerka Nisa

Jmenuji se Lena Parkerová. Utíkám. Hoří za mnou. Neohlížím se, ale kouř mě i tak dohání. Slyším křik. Pláč. Kdybych mohla, kdyby na to byl čas, připlácnu si dlaně na uši a sama se rozpláču. Jenže nesmím plakat. Nepláče nikdo, kdo chce ukázat, že se ho to netýká. Jen tak si zachrání život. A já musím běžet, schovat se v lese. Zachránit se. To bylo to poslední, co jsem slíbila babičce, než ji zabili.

Babiččin obývák byl potemnělý. Až nezvykle. Seděli jsme u konferenčního stolku s bratrem vedle sebe a dívali se na ni. Byla noc, my tam po tmě a napjatí.
"Babi, co se děje?" nevydržela jsem s otázkou.
"Jsme ve válce," pronesla babička.
S bratrem jsme se po sobě podívali.
"Ale babičko," začal on.
"Válka už přeci skončila. Vyhráli jsme," dořekla jsem za něj.
Žena před námi se zatvářila přísně zrovna, když se začal dům otřásat. Skleničky řinčely. Padaly z polic. Venku se ozýval hluk.
"Co to je, babi? Co se děje?" vykřikla jsem, abych přehlušila ten rámus.
Bratr vyskočil ostražitě na nohy. Rozhlížel se po něčem ostrém, co by mohl vzít do ruky. Na obranu.
"Už to začalo. Nepřítel nabral druhý dech. Musíte jít. HNED."
Zmateně jsem se postavila. Zděšení ve tváři.
"BĚŽ, LENO, BĚŽ," křičela na mě ta žena dál a utěrkou máchala směrem k balkónu.
Dům ještě neobklíčili. Pak se ozval zvuk rozbíjeného okna. Dovnitř vletěl šíp. Určený pro babičku. Zasáhl cíl. Zachroptěla. Objevila se krev. Oči měla skleněné. Prosily nás.
"Běž, Leno, běž," ozvalo se mi znovu v hlavě. Pohlédla jsem prosebně na bratra.
"Musím tu zůstat, Leno, běž. Zachraň se," volal na mě od okna.
Jeho mužská čest mu bránila odejít. Chtěl zemřít v boji. V boji se všemi ostatními odpůrci po boku. Se svými přáteli, kteří také zbrojili proti režimu. V té chvíli mi bylo jasné, že ho vidím naposledy. Strnule jsem kývla a ztěžklé nohy donutila rozběhnout se. Někam. Za přežitím.

Svítá. Schovaná v křoviscích jsem přečkala noc. Několikrát to tu pročesávali vojáci. Skoro jsem v těch chvílích zapomněla dýchat. Nevšimli si mě. Musel to být zázrak. Teď je klid. Jen ptáci zpívají, jako by to snad bylo pouze další obyčejné ráno. Ale není. Je mi jasné, že kdybych se vydala cestou zpátky, najdu tam spáleniště. Vypálené domy, pole… A někde tam uhořelo i spousta mých přátel. Členové rodin proti režimu a jejich příbuzní a kamarádi. Všichni zaplatili. Včetně mě. Zabili mi rodinu. Vím to jistě. Rodiče museli najít dřív, než babičku. Jejich dům stojí blíž. Nejspíš byli už dávno mrtví, když přišli za ní. Jak dlouho asi vzdoroval bratr? Kde padl? Co udělali s jeho tělem? S jejich těly? Najednou mi to dochází. Že pokud neuhořela při jejich včerejších nájezdech, určitě je posbírají, nahází na hromadu a obřadně zapálí před zraky zbytku obyvatel. Pro výstrahu. Jsem rozhodnutá vytratit se odsud. Dřív než se uklidní zmatek. Jen teď je šance. Určitě právě svážejí přeživší, aby si udělali seznam. A oddělili zrna od plev, tedy přívržence od zázračně přežitých odpůrců. Jako třeba mě. A dokončili práci. Bestie. Vykračuji stezkou lemovanou borůvčím. Obličej poškrábaný. Z čokoládových dlouhých vlasů cestou vybírám listí a větvičky. Bílé tričko potrhané. Džíny zašpiněné. Pak mě do očí zaštípá světlo. Vycházím z lesa. Kamenitou cestu poznávám. Vede na náves a dál. Třeba k JEJICH středisku. Musím na opačnou stranu. Až k rybníku a doleva. Když půjdu dost dlouho, dostanu se do sousední země. A pak půjdu pro jistotu ještě dál.
"Hej! Hej, maličká, kampak jdeš? Na sčítání?"
Přijíždějícího vozu si málem ani nevšimnu. Zacloním si oči rukou před sluníčkem. Farmář s kloboukem sedí vpředu a kočíruje koně. Na dřevěné korbě za ním se mačká několik lidí. Vyděšených nebo apatických. Dívají se do klína. Nikoli na sebe. Vypadají podobně zuboženě jako já. Kývnu.
"Tak si nastup," řekne.
Přiměju se jít. Jen nevzbudit podezření. Někdo mi podá ruku a pomůže nahoru. Šance pominula. Nemám ponětí, co teď.

Jsme u cíle. Vystupujeme. V dálce před námi stojí řada vojáků. Jeden kývne, abychom šli k nim. Poslechnou všichni. I já. Snažím se působit klidně, ale mám pocit, že mi to moc nejde. Ohlédnu se vedle sebe a vidím, že naštěstí nejsem sama.
"Jméno?" zahučí ten voják na černovlasou ženu po mé levici.
Mohla by mi dělat mámu. Vyschne mi v krku. Jméno.
"Simone…" Selže jí hlas. Rozkašle se.
"Jak?" vrčí netrpělivě muž v uniformě.
Ostatní se po něm s obavami dívají. Napadne mě, že možná nepostupuje úplně podle předpisů. Pár lidí vedle nás už prošlo. Nezazněly jejich jména. Prostě je nechali projít.
"Simone… Simone Smithová…"
" Cože? SMITHOVÁ?!" zařve muž hromově.
Žena kývne. Vypadá zmateně. Voják vytasí pušku a třemi kulkami ženu pošle na onen svět. Všichni nadskočí. Dívám se na to, jak se pod mrtvolou tvoří krvavá kaluž. Přiběhne jiný muž v uniformě. Na první pohled je zřejmé, že je výše postavený, než ten, co právě vraždil.
"Co se to tu děje?" vyštěkne podrážděně a pohlédne na tělo na zemi. "Vzpouzela se?"
"Ne!" vykřikne nejspíš nechtěně několik lidí.
Pohlédne na ně. "Jen řekla jméno," přidám se, aniž bych to původně zamýšlela.
Najednou mi to přijde správné. A nebezpečné. Tudíž pěkně pitomé.
"Jméno?" zavrčí nadřízený ke střelci, "Nemají říkat jména! Jen se mají nalodit do těch plechovek na kolech!"
Vojákovi v očích zajiskří strach. "Ale pane, pane, byla to Smithová! Smithová - to je jméno ze seznamu!" Jeho oči se na druhého muže dívají prosebně.
"To není tvoje věc! To je na NICH. Nikdo. Neměl. Zemřít." hláskuje každé slovo, "Ne. Teď."
Padne další výstřel. Tentokrát zasáhne vojáka. Crčí z něj krev. Klesá k zemi. Přidržím si dlaň před pusou. Začíná se mi motat žaludek. Vládne ticho.
"To byl trest," pronese výše postavený a ještě s kouřící se zbraní odkráčí.
"Běžte," pronese jiný voják a gesty nás popohání. Projdeme.

Sedím na sedadle v plechové krabici a dívám se z okna. Pohybujeme se. Nikdy jsem nic takového neviděla. Kolem je narváno. Uličkou prochází voják. Zírám do klína.
"Máte tu příbuzné?" ozve se najednou hlasitě.
To mě oslovil on. Napadne mě, jak moc ztracená mu asi připadám. Už se chystám otevřít pusu k nějaké rozumné výmluvě, když si toho všimnu. V zadní řadě za vojákovými zády na mě mává muž. Cizí.
"Támhle," vydechnu úlevně a zvednu se.
Klestím si cestu k zachránci. Černovlasý, nakrátko střižený, sytě zelené oči. Má u sebe dvě děti. Kluk jako by muži z oka vypadl. Dívka je drobnější a snad i mladší. Blond. Vlasy sepnuté. Oči též barvy trávy. Stojím před sedadlem zabraným stařenkou. Do uličky. Ten klučina sedí za ní, muž s dívkou na klíně vedle, u okna.
"Paní, můžete sem pustit mou ženu, prosím," ozve se.
Stařenka se zamračí, ale poslechne. Voják byl totiž už netrpělivý a děsil i ji. Posadím se a nechám si vtisknout polibek.

"Vypadalas ztraceně," šeptne mi do ucha.
Vděčně se pousměju. Tak to mám vážně napsané na čele…
"Jsem Henry, Henry Ottmann," představí se šeptem a nenápadně mi podá ruku.
"Lena," opáčím. Prostě jen Lena.
"A to jsou mé děti," doplňuje rychle, "Finn a Mia."
Kluk na mě kývne, ale malá se ani nehne. Super.

Další instrukce zní jasně. Vystoupíte, udáte jméno a nastoupíte do jiné pojízdné krabice dle abecedy. Jdu první. On s dětmi se drží za mnou.
"Vymysli si jméno," sykne na mě ještě.
Jméno. V hlavě mi buší. Tohle nemůže vyjít. Myšlenky mi rotují dokola. Mezi Pamelou a Melanií. Pamela, nebo Melanie? Nemůžu se rozhodnout. Bože, praskne to!
"Jméno?" spustí voják venku otráveně.
"Melanie," vyhrknu, "Melanie."
"A dál?" Nervózně poklepává špičkou boty.
"O-Ottmannová," dodám a strach mi pulsuje tělem.
Ukáže kamsi rukou. Pojízdná krabice s velkým O na boku. Jdu. Dýchám. Zhluboka dýchám.
"Patřím k ní," slyším Henryho říkat. Měl říct jméno. Probůh, proč neřekl jméno? Běží za mnou.
"Mělas říct P. Příjmení od P… Potřebuju do P," šeptá naléhavě.
To jsem asi přeslechla. Ach jo.
"Pane! Pane, jméno!" vyřídí se za ním vojáci.
Zastaví. I já zůstanu stát.
"Ottmann. Henry. A mé děti Mia a Finn. A támhle (ukáže na mě) má žena…"
"Melanie," skočím mu do řeči.
"…promiňte, pánové, jsem již vyčerpaný, zapomněl jsem…"
"Má chyba," vlítnu do toho zas, "měla jsem uvést celou rodinu."
A jdu blíž a vezmu si Miu do náruče. Díkybohu je klidná. Jako by věděla. Jdeme dál. Henry zálibně hledí o kus dál na vozidlo s P. Zastavím ho. Konejším pohledem. Je mi jasné, že dostat se tam bylo důležité. Jenže nejde couvnout. Nastoupíme.

Místnost, v níž se nacházíme, mě děsí. Ledově modré stěny. A dřevěná lavice, na které sedíme. Já a Henry. On po mé pravici. Nemáme zdání, co se děje s dětmi. A voják sedí před námi za stolem. Šklebí se. Mračí. Páchne spáleninou. Pomněnkové oči klamou. Je to zabiják.
"Takže… Ottmannovi…" pohlédne na nás, "vy jste manželé, že?"
Kývnu a slyším Henryho - ano -. Cožpak on se nebojí?
"Paní Ottmannová… jak jmenují vaše děti?" pokračuje.
"Finn a Mia," zaskřehotám.
Srdce mi chce vyskočit z těla. Pohlédnu nejistě na jejich otce. Kývne.
"Ale nejsou vaše, že?"
"Ne. Vyvdala jsem je," pokračuji v odpovědích a cítím, jak se mi třes šíří od chodidel nahoru.
"A tak… Správně. A kolik je Mie let?"
Zpanikařím. Usměje se. Předstírám slabost a přitočím se k Henrymu. Skoro se ťukneme hlavami.
"Čtyři," zašeptá můj odhad.
"Čty-ři?" sýpu.
Dělá se mi špatně. Znovu se usměje. Ještě daleko víc.
"Vážně? Neříkejte? A Finnovi?"
Z jeho pobaveného tónu mi je jasné, že všechno ví. Možná dávno všechno věděli. Už tam, kde jsem ho poznala. Nebo ještě dřív. A tohle byla hra. Jejich zvrácená hra. Věděli to. A Henry teď zaplatí. Zaplatí za to, že si hrál na samaritána. Že chránil Lenu Parkerovou. On a jeho děti. Odkudsi se ozve dětský křik. Panebože, Finn a Mia! Co když křičí oni? Hlavou mi projede, kam jsem ty nevinné malé andílky dostala… Jak je budou mučit. Bože. A můžu za to já…
"Deset…" zkouším to a pro jistotu se opět přibližuji k muži vedle mě.
Voják uhodí pěstí do stolu.
"Já vás slyším šeptat," zařve a popadne mě za rameno.
Trhnu sebou. Vezme dřevěnou desku s dvěma vykukujícími obřími šrouby. Protlačí mi ty šrouby ramenem, až projdou i opěradlem lavice. Uvězní mě. Nemůžu se hnout. A krvácím. Hodně. A příšerně to bolí. Křičím. Henry si zacpává uši.
"Ty hajzle!" zaječí najednou na mučitele a vystartuje.
Ten ho přirazí zpátky a jednou ranou pěstí mu zlomí nos. Spustí se mu krev.
"Vy držte hubu, pane Ottmanne. Máme vaše… a tam…"
Víc neregistruji. Začínám ztrácet vědomí. Až když řekne - však mi to z vás dostaneme - zbystřím. Voják práskne dveřmi a zmizí. V místnosti se viditelně ochladí. Pomalu mi dochází, co to znamená. Skrz stěny zvolna proniká černý kouř. Jdou sem. Jdou si pro nás. ONI. Zabijí ho. Zabijí mě. A co děti? Panika. Žal. Bolest. Nedokázala jsem to… Je konec.

S křikem se probouzím. Je den. Nemám páru kolik. Hnědovlasá žena stojí u mé postele. Máma. Chytá mě za ruku.
"Leno, Leno, zlato, uklidni se. To byl jen sen…"
Jen sen? Zrychleně dýchám.
"Mami, mami, co je za den?" vybafnu na ni bez rozmyslu.
Znejistí. Vidím jí to na očích. "Čtvrtek, proč?"
Po odpovědi vyskočím na nohy a hystericky plním nejbližší batoh.
"Čtvrtek, čtvrtek, je po válce?" štěknu.
Nechápe. Je vyděšená. "Leno, dítě… chci říct… ano, včera jsme…"
"Vyhráli. Takže máme dvacet dní…"
Odmlčím se. Co mám dělat? Mia. Finn. Henry.
"Mami, poslouchej mě. Musíme odsud, chápeš? Sežeň bratra a tátu a sbalte se. Není moc času. A nezapomeňte na babičku…"
Hodím si batoh přes rameno. Koktá. "A-A kam-jdeš ty?"
"Já jdu najít Ottmannovi. Do večera jsem zpátky, slibuju."
Vlepím ji rychle pusu a vyběhnu ven.
"Sbalte se," křiknu naposledy.
Musíme pryč. Vím to. Ale bez těch tří neodejdu. Neodejdu bez muže, který pro mě v budoucnu riskuje život. Zemře pro mě. A jeho děti s ním. Muže, kterého za to nejspíš i miluji. A kterého musím zachránit.

Kam dál