Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Můj bratr loví ženy...

2. září 2018 v 18:07 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Můj bratr loví ženy...

Můj bratr loví ženy,
nic lepšího prý není.
Domů však nevede je hlavní bránou,
protože pořád chlapec, bydlí s mámou.

Ve čtvrtek Jarka, v úterý Květa...
dělal to tak bráška dlouhá léta.
Věrnost prý je přežitek.
Povím vám, byl to zážitek,
když se
pondělní Petra střetla se středeční Věrou,
společně mu vyčinily vrchovatou měrou.

Nepoučil se však z toho karambolu,
natož z jejich pořádného srdcebolu.
Dál lovil ženy, dívky po parcích,
v pátek, v neděli, ba i o svátcích.

Stačila jedna noc, či románek krátký,
zbožňoval život milovníkův...
Možná by rád teď vše vrátil zpátky,
plány mu totiž udělaly puf.

Můj bratr kdysi lovil ženy.
Tak pitomý prý dnes už není.
Došly mu všechny argumenty,
když platí sedmery alimenty.

*Báseň vznikla za naprostého ticha a neodráží skutečnost (aspoň tu moji).
 

Co chtít víc? Já nic.

23. srpna 2018 v 17:06 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Zuzana právě dočetla knížku Osvětimská knihovnice. Už padla tma. Pomalu se nadechla a vydechla a zavřela oči. Další dlouhý výdech. Jak měla hodnotit příběh, jako byl tento? Jak jinak než plným počtem hvězd, když tam nic stylisticky vyloženě nepřekáželo? Otevřela oči a rozhlédla se po ztemnělé místnosti. Jaká úleva… ocitnout se po přečtení všech těch řádků zpět v moderní civilizaci. Jenže ono ani tak nešlo o moderní civilizaci, ono to totiž bohužel nebylo ani tak dávno. Jednalo se spíš o uvědomění si, jakých zvěrstev je schopný člověk. Šlo o úlevu z toho, že se nenacházela ve špinavém, zapáchajícím koncentračním táboře plného leda tak zlomených lidí a hladu. Ležela ve své ložnici. Bezpečné ložnici ve druhém patře zásobené elektřinou. A plnou ledničku měla na dosah ruky. V porovnání s hrůzami popisovanými knížkou si najednou připadala jako v ráji. Vzala do ruky tablet a rozsvítila jeho obrazovku, aby se ještě víc spojila s normálním světem tam venku. Objevil se internetový prohlížeč a webová stránka načtena jako Blog.cz. Ona neblogovala, ale její sestřenka ano a navíc sama ujížděla na článcích z Krásná cz. Tak na onen portál občas zabrousila. Téma týdne tentokrát hlásilo něco o zbytečnostech, které potřebujeme. Co potřebovala ona? Chvíli přemýšlela a pak došla k závěru, že zbytečnost, nebo ne, právě teď měla pocit, že nepotřebuje absolutně vůbec nic. Jak mohla něco chtít, nedej bože nějakou zbytečnost, když zrovna teď dočetla příběh z koncentračního tábora. A to z pohodlí vlastní měkké postele! Tam si pravidelně čte, pokud její přítel Matěj není doma. Oni v těch podmínkách sotva dostali najíst, trápili je nemoci, špína a nepohodlí, všude vládl nekončící strach z krutosti, bolesti a smrti a ona by teď měla přemýšlet nad nějakou nezbytnou zbytečností? V porovnání s tím, co právě přečetla, ji najednou netrápil ani fakt, že minulý týden přišla o práci. Nějak bylo, nějak bude a věřila, že novou si přeci jen najde. Vždyť jak to říkal ten její bratr? Zrovna hledá někoho jako pomocnou sílu do autoservisu. Může tam uklízet, nebo pomoct s papíry. Však se uvidí… Hlavně že jí přes rameno nekouká příslušník SS, nehrozí pažbou pistole a nesnaží se ji vyděsit k smrti. Všechno bylo lepší, než koncentrační tábor.

Nemohla spát. Třikrát si povzdychla a vstala z postele, aby si udělala večerní horké kakao. Kulhavým krokem se vydala do kuchyně a myslela přitom na tatínka, který jí ho dělal každou noc, když byla malá. Už to bylo šest let, co umřel, a ona teď nemohla z hlavy zahnat myšlenku, že kdyby se historie opakovala, a kdyby ona byla zařazena do skupiny lidí, co má být vyhlazena - ať už by šlo o blondýny, nebo zelenooké například -, určitě by se s tatínkem brzy setkala. Neboť následkem úrazu, co utrpěla před rokem na skateboardu, chodí výrazně kulhavě a má problémy se zády. Byla si téměř jistá, že by ji klasifikovali při první selekci jako práce neschopnou a šla by do plynu. Připadala si mladá, 23 let, a ubíjela ji jistota, s jakou věděla, že by ani nedostala šanci pokusit se přežít až do konce. Dočkat se zase volnosti. Když otevřela ledničku a ovanul ji studený vzduch, byla ráda, že ji to vrátilo trochu do reality. Skoro na sobě cítila nenávistné a opovržlivě pohledy strážných vojáků. Zbytečnosti, které nutně potřebujeme - opakovala si znovu mírně posměšně pro sebe a došla ke stejnému závěru. Když se svobodně dívala z kuchyňského okna na osvětlenou ulici a mohla pozorovat opilce vracející se domů, aniž by se cítila ponižována, nebo se bála o svůj život, nepotřebovala zhola, ale vůbec nic.

Byly tři hodiny ráno, když popíjela v obýváku už třetí hrnek kakaa a za Boha nemohla tu knížku dostat z hlavy. Připadala si málo vděčná, když tu mohla sedět a nerušeně popíjet horký nápoj, před sebou výdobytek moderních technologií - vypnutou televizi - a zítra klidně mohla zajít s holkami do kina. Úspory měla, tak co by si neudělala radost? Ona tu přemýšlela nad kinem a oni se dívali do masových hrobů plných mrtvol připomínajících jen spletenou masu hmoty - dávno však ne lidské bytosti. Sebrali jim všechno od komfortu po důstojnost. A ona tu sedí v měkkých plyšových papučích. Záleží snad na tom, že jí praskla žárovka v koupelně? Záleží snad na tom, že se minule znovu pohádali s Matějem o to, že neumyl nádobí? Teď se jenom roztřásla chladem a steskem, protože jí chyběl. On byl teď to jediné, co potřebovala. Ale o tom, že by byl zbytečnosti, se nedalo mluvit. Mít jeho nablízku - věděla, že nechce už nic.

Ráno se se svými pocity těžko vyrovnávala, a tak se odpoledne sešla na kávu s maminkou. Jak mohla od života ještě něco chtít, když už toho tolik měla? Minimálně svobodu a život, co chtěla víc?
Obarvená zrzovlasá žena se chápavě usmála. Chytila svou dceru za ruku a řekla:
"Je dobře, že si vážíš toho, co máš. Jsou lidé, kteří takové štěstí neměli. Na druhou stranu člověk žije tak, aby zveleboval svoje okolí a aby stále kráčel kupředu. To, že je vděčný za to, co má, neznamená, že nemůže chtít víc. Hendikepovaní lidé žili kdysi jen v ústraní ústavu. Znamená to tedy, že mají být vděční, že už to tak být nemusí, a nechtít víc? Proč by nemohli chtít bezbariérové přístupy úplně všude a 100 % nízkopodlažních spojů veřejné dopravy? Pokrok nezastavíš."
Zamyslela se. Životní cíle jsou opravdu hnacím motorem člověka. Kdo ztratí cíl - ztratí smysl života a je to, jako by zaživa umřel. Nepřestane tedy kráčet kupředu. Nepřestane chtít víc. Ale vždycky jí bude nejvíc záležet na svobodě, důstojnosti, čisté vodě a jídlu, střeše nad hlavou, trochu peněz na to všechno (bohužel se tomu vyhnout nedá) a lásce. Dokud bude mít tohle, pokud o všechno ostatní přijde, nepotřebuje vůbec, ale vůbec nic dalšího.

Televize zdá se zbytečnou, miláčku...

16. srpna 2018 v 10:59 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Báseň vznikla za naprostého ticha. Důvod zpožděné publikace najdete tady. Předchozí část zde. Opět obsahuje erotické prvky.

Televize zdá se zbytečnou, miláčku...

Miláčku,
nenech to jen jako vizi,
ten nápad s tou televizí…
Jsem z tebe celá horečná,
nedovedu zůstat netečná,
když se na mě díváš tímhle pohledem.
Já už vím, co my dva spolu dovedem.

Kdyby byly mraky, zataženo,
Klidně ti nechám rozsvíceno.
Ale vím, Měsíc nás pohlídá,
radši ať se nikdo jiný nedívá…

Všechno, všecko chci ti dát.
Šukat s tebou i se milovat.
Jak to budeš chtít, můj milý muži.
Život sám nám tuhle tu noc dluží.

Jsem tvoje všehoschopná děvka,
ale ty víš, jak zatraceně křehká.
Jsem tvoje princezna -
noblesní i nezbedná.

Odnes nás třeba do koupelny,
opři mé tělo o chladivé stěny…
Kamkoli se usídlíme spolu,
možno i pod deskou stolu…

Televize zdá se zbytečnou,
když noc vše přikryje tmou.
Jsem tu na sto procent s tebou.
Chceš mě vysvlečenou.
Chceš mě. Na kolenou.

A já chci tebe. Nepokrytě.
Okamžitě. V tomhle bytě.
Už víš o tom, můj drahý,
jak krásně vypadáš nahý?

Já ti vládnu,
ty mě ovládáš.
V hříchu krásně
oblečen vypadáš.

Visím ti na rtech
skrytá ve stínech.
A uvolňuji všechna naše pouta…
To nás v jedno pro teď spoutá.
Ty a já - my společně
vystoupáme bezpečně
tam, kam lidské oko nevidí…

Tak vypni tu televizi na chvíli…
 


Televize je zbytečná, miláčku...

13. srpna 2018 v 12:33 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
* Puritánům není báseň doporučována číst. Obsahuje erotické prvky. Vznikla za melodického doprovodu této skladby.

Televize je zbytečná, miláčku...

Miláčku, přibliž se mi na chvíli,
desátou večer hodiny odbily.
Miláčku, Slunce šlo spát...
a já chci si s tebou hrát…
tak, jak můžou jenom dospělí
kdykoli -
včetně všech čtvrtků a nedělí.

Miláčku, mám jednu hříšnou vizi
o tom, že dnes vypneme televizi.
Že já přitulím se k tobě
po tak nekonečné době.
Televize je zbytečná…
Teď jsme tu jen ty a já.

Ve tmě, nebo nech rozsvíceno…
Jak budeš chtít, má milá ženo.
Něžně - jako bys byla z porcelánu,
slib - spát půjdeme až někdy k ránu.
Anebo vezmu si tě tvrdě a hned,
Snadno roztavím tě jak horko led.

Nechám tě křičet jméno moje
a já budu, drahá, šeptat to tvoje.
Kousnu, škrábnu, políbím - co budeš chtít.
Jenom nech svůj hlas, svoje steny rozeznít.
Stisknu tě, pohladím…
Jen řekni mi, že smím.
Ve vaně, nebo na koberci…
vždyť nám je to jedno přeci.
Zvráceně, anebo vanilkově,
chci být prostě, lásko, v tobě.

Odevzdej se mi.
Pak já se odevzdám tobě.
A spolu splyneme v sobě.

Dám ti všechno, co si jenom budeš přát…
Chceš se mnou šukat, nebo se milovat?

Televize je zbytečná…

"Schovej si můj úsměv do dlaní..."

10. srpna 2018 v 17:13 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Schovej si
Schovej si můj úsměv do dlaní,
neboj se, nic ti v tom nebrání…
Schovej si pohled mých očí do kapes,
jeho význam však nikomu nepověz.
Schovej si mou řasu - pro štěstí,
vedle rybí šupiny,
snad víš, že život sám
jsou i temné hlubiny…
Schovej si mou slzu někde blízko sebe,
ať se krásně třpytí a temnotou tě vede.

Nech si můj polibek v krabičce na nočním stolku,
kdykoliv pak budeš chtít, potěš se jím bez okolku.
Nech si mou vůni v celém svém bytě.
Nech si můj hlas, jak šeptá - chci tě.
Schovej mou nevinnost v peřinách,
schovej tam všechno - i můj strach,
protože jen tam je to v bezpečí.

Schovej si… třeba do náhrdelníku
všechny ty hodiny spletené z hříchu.
Hlavně tam nevmíchej tu moji pýchu,
tu vyhoď hned - klidně do popelníku.

Schovej si…
pramen mých vlasů pod polštář,
než dovede mě táta před oltář.
Schovej si mě celou.

Moje srdce už máš.
---
Báseň je čistě fiktivní a vznikla za doprovodu této skladby.

Chybí vám vícero šablon na Blogu.cz? Už ne!

9. srpna 2018 v 13:51 | Nisa |  Toulky Blogem.cz: Koho a proč číst
Zdravím všechny,

jelikož je blogerka Sacharin zapomnětlivý tvor, tak ve článku o tom, co na Blog.cz chybí, nechala vyšumět jednu myšlenku. Mohla by ji doplnit zpětně, otázkou však zůstává, kolik blogerů by si toho všimlo (i přes nové slovo - editováno - v názvu) a rozkliklo onen výplod mysli znovu. Tudíž jsme se s mým alteregem shodly na tom, že ji zastoupím a myšlenku doplním.

Zároveň tak ovšem převezmu včera vzniklý nápad na propojování a rozšiřování blogerské zdejší komunity tím, že vám sama nějaký ten fajn blog doporučím. Recenzuji tu knížky, tak proč ne blogy, svým způsobem. Ačkoliv ve spojení s blogy to zní strašně kriticky. Nechci kritizovat, spíš chválit to dobré, co tu máme. O tom ten nápad je - že kvalitní blogerstvo nevymřelo.

Zároveň ale počítejte s tím, že prostě někdy zrovna vám nic nového neprozradím. Že dotyčný blog budete znát. Ale blogy jsou propojené natoliko záhadně, že koho znáte vy - další tři lidi znát nemusí. Nebo, ač o blogu povědomí mají, netuší, co zajímavého by tam mohli vyhrabat. Tudíž se tu objeví známější stálice, nováčci, i zapadlé perly. Všechno od excelentní po dobré. Protože dobrý bloger jednou může být excelentní. A protože originální myšlenka občas odpouští skvrnku nedokonalosti. Aspoň za mě.

A začnu rovnou tou zapomenutou myšlenkou. Bude to krátké, protože zde prostě není proč to okecávat. Natož co okecávat.

Trápí vás nedostatek designových šablon na Blog.cz? Pocit vaší neschopnosti při úpravách svého blogu? Nezoufejte. Aspoň pro některé z vás - věřím - mám řešení. Jsou jím stránky Designy na objednávku.

Dvě blogerky fae a Gru se spojily pod pseudonym Gaz a vytvořily už v roce 2010 projekt Designy na objednávku. Stačí vyplnit objednávku a domluvit se se slečnami, co byste tam asi tak chtěli mít (barvy a motivy). Pokud jsem navíc správně informovaná, při troše dobré vůle vám pomohou i s nastavením přímo na váš blog. Jen mějte trpělivost, slečny toho mají podle všeho hodně... :-)

Přečtěte si podmínky. Z nich za důležité považuji:
  • mít aktivní blog starý minimálně 4 měsíce
  • mít následně nový design na blogu alespoň měsíc (než vám ochotně vytvoří nový)
  • umístit na blog ikonku Designy na objednávku (k dispozici pod prolinkem)
A vše zadarmo. No neberte to! Tak se mrkněte na jejich tvorbu, inspirujte se a blogujte dál.

Příběh Haničky a Jiříčka

5. srpna 2018 v 13:57 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Hanička a Jiříček
"Dám ti kousek svého srdce," zašeptala Jirkovi.
"Nač mi bude tvoje srdce, když bude syrový?
Já mám radši vepřový!
Třeba bůček, ale libový..."

Zmateně na něj pohlédla:
"Dám ti modré z nebe,
dám ti celou sebe..."
"Proboha co bych dělal s tebou?
Snad abych se ještě bál...
nemyslíš, že jsem kanibal?!"

Nešťastně plácla se do čela.
Tohle mu přece říci nechtěla!
"Já věnuji ti každé milování
a splním ti všechna přání!"

Zamyslil se...
"Hm, kdyby se ti chtělo...
Co třeba čočka na kyselo?"
Nešťastně zaúpěla,
čím ho praštit měla?

"Ale ne, já si tě chci vzít!"
Neměla daleko k tomu klít.
"Já s tebou teď nikam nejdu, mám hlad!"
"Proboha, Jirko, ty se mi zdáš... snad!"

A druhý den místo milostných sonát,
přinesla dva plechy domácích rolád.
A k tomu se slovy: "Tumáš!"
vrazila pod nos hovězí guláš.

Oči mu zvlhly. Dojetí.
A sevřel Hanku v objetí.
Srdce si vyměnili syrové,
ještě než spolu ... poprvé.

*Samozřejmě, než spolu poprvé usedli ke stolu a snědli ten guláš! :-)

"Chceš kousek mého srdce a pak sežereš ho celý..."

4. srpna 2018 v 21:58 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Dopředu upozorňuji, že si neprocházím žádnou depresivní, nebo emo fází. Jen je moje múza zrovna trochu temná... ale ta odvrácená strana bývá tak emotivní a poetická... :-)

ZMIZÍM
Ztratím se v temném inkoustu, nenajdeš mě.
Tvůj hlas ptá se tak podmanivě, stále chceš mě?
Nehledej mě.
Nech mě.

Utíkám před tebou, šrámy na duši,
zdá se, že jsme v tom oba až po uši.
Jsi šelma a já myš.
Bojím se.
Copak to nevidíš?

Jsme spolu oba tak strašně toxický,
nejspíš bude to takhle už navždycky.
Naučil jsi mě pořádně se nadechnout, ale taky dýchat se bát.
Umíš mě tak krásně rozesmát a pak mi zakazuješ se smát.

Ztratím se ti v labyrintu hvězd,
zmizím ze všech známých cest,
jen ať už za mnou nevolá tvůj hlas...
ten osmý div světa, ta krása krás.

Chceš kousek mého srdce a pak sežereš ho celý.
V tu chvíli, jak netvor, zničíš všechno, co jsme měli.
V ten moment zničíš všechno, co jsme chtěli,
najednou nemůžu to, co jsme předtím směli.

Říkáš,
lidi jsou svině, lidi jsou roboti,
ale kdo, kdo jsi vlastně ty?
Objevíš se, když tě nečekám,
zmizíš, když tě hledám.
Tak už se nevracej.

Já prosím tě na kolenou
aspoň jednou, jednou,
jestli jsi mě měl kdy rád,
mohl bys mě, prosím, poslouchat?

Už chceš zase moje srdce, ale co když žádný nemám?
Co když ti ho, lásko, protentokrát nedám?

Pohřbím ho hluboko někde v hlíně
společně s myšlenkou, jak laskáš mě v klíně.
Pohřbím ho hluboko někde v lese
společně s myšlenkou, jak se moje tělo třese.

Co když ti ho, lásko, protentokrát nedám?
Co když vážně žádné srdce nemám?
To jsi přece chtěl...
To jsi přece chtěl...
Nebo ne?

Ale co když jenom nechci, abys ho našel?

Nech mě ztratit se v nekonečnosti vesmíru,
lásko, já tolik toužím po míru...
Po míru, ale i po tobě.
Po mém štěstí i záhubě.

Zmizím...
Jinak tenhle příběh nikdy neskončí.
Protože je to tak
toxický.
Neodolatelný...
a navždycky!

Důvěrný rozhovor s Láskou

4. srpna 2018 v 14:30 | Nisa |  Literární šuplík - Abstraktní novinářka
Půl desáté večer a já jsem byla na cestě do baru. Moje práce je super, napadlo mě. Jen kdyby ty modré koktejlky nebyly tak nepohodlné… Vzala jsem za kliku u dveří a vešla dovnitř. Okamžitě mě udeřilo do očí šero a do nosu zápach alkoholu. Procházela jsem uličkou a všimla si dvou mladíků, coby obsluhy, jak zrovna vytírají podlahu a sbírají střepy. Že by po neobratném hostu? To vysvětlovalo onen odér. Chápavě jsem se na ně usmála a pokračovala v cestě, když se ozvalo rozverné - hu-u. Láska na mě mávala z barové stoličky. Zamávala jsem rozpačitě nazpět a pospíšila si, abych usedla vedle ní.

"Co si dáš?" vybafla na mě bez pozdravu a decentně usrkla ze svého Cosmopolitanu. Evidentně to nebyla první sklenička.
"Ehm, bílé víno, prosím," obrátila jsem se radši rovnou na barmana, než mi moje společnost začne vnucovat něco silnějšího.
Teprve po té jsem si dovolila pečlivě prohlédnout dlouhovlasou brunetku s kudrlinami vedle mě. Visuálně odpovídala čtyřicátnici a její tmavě fialové šaty měly o něco málo delší sukni než ty moje. Propichovala mě malýma černýma očima a zamyšleně si mimoděk jednou, nebo dvakrát přejela špičkou jazyka přes rty natřené zřejmě třešňovým leskem.
"Takže ty jsi ta novinářka…" poznamenala stále jako by duchem nepřítomná, když ze sklenice sundala plátek grapefruitu a pomalu ho okousávala svými zuby.
"Takže ty jsi ta Láska," vrátila jsem jí to.
Nic neřekla, jen pokývala hlavou a vycucávala z grepu porci šťávy. Musela jsem pokračovat sama.
"Láska prý bolí," řekla jsem.
"Láska nebolí," namítla a mávla rukou, "bolí to, když je neopětovaná."
"A proč?"
"Proč co?"
"Proč musí existovat i láska neopětovaná? Nebylo by na světě líp, kdyby vznikala jen ta vzájemná?"
"Bylo," souhlasila a ohrnula při tom svůj spodní ret, "ale všechno na světě má svůj důvod."
"Nějak ti nerozumím," přiznala jsem a lokla si svého vína.
"My všichni se řídíme podle plánů Velkého šéfa," pronesla významně a stočila oči ke stropu, jako by mohla vidět Osud. Jako by nad ní bděl jako Bůh. A máchla rukou, aby si objednala nové pití.
"Nechceš mi to vysvětlit?" naléhala jsem na ni.
"Když já nevím, jestli můžu…" nakláněla se ke mně šeptajíc, div nespadla ze stoličky.
Pokrčila jsem rameny a povzbudivě se na ni usmála.
"Mimo záznam?" zamumlala.
Radostně jsem kývla.
"Pamatuješ na toho kluka, co se ti líbil, když ti bylo 14? Toho černovlasýho fotbalistu?"
Teď jsem se zaujetím přikývla zase já. Byla to zbytečná epizodka v mém mladinkém životě. A kolik nocí jsem kvůli němu proplakala…
"Vůbec si tě nevšímal," v tu chvíli se uchechtla, jako by ji něco pobavilo, "a tak ses přihlásila na výtvarný kroužek, kam kromě fotbalu taky chodil."
"No jo, ale úplně zbytečně, nevšímal si mě ani tam. A pak si začal s tou holkou, co nosila dredy."
"Úplně zbytečné to nebylo," prozradila mi šeptem, "vyhrálas přece tu soutěž o nejlepší zátiší, ne?"
Pokývala jsem hlavou. "To máš pravdu."
"Ale kdyby tě nemotivoval on, nikdy se do toho kroužku nepřihlásíš…"
"Fajn, ale proč mě nemohl mít rád?"
"Protože," udělala výraznou pauzu, hodila do sebe drink a řekla si o další, "kdyby tě chtěl, nikdy se tolik nesnažíš, abys byla dobrá a on si tě všiml. Navíc, kdyby tě chtěl, přesvědčil by tě, že jsi jeho múza. A ta nemusí malovat, jen se usmívat a vypadat hezky…"
"Ou," neodpustila jsem si.
"Vidíš," rozhodila rukama dramaticky, "jen ta představa se ti nelíbí."
"A to všechno jen kvůli soutěži?" nevěřila jsem.
"Ale houbeles," máchla rukou, "malování tě uklidňuje dodneška, ne?"
Přikývla jsem. "To ano…"
"A ještě se ti bude hodit," utrousila s tajemným mrknutím, ale mě bylo jasné, že víc z ní nedostanu.
"Takže je to všechno součást velkého plánu? Toho, jak to má být?" shrnula jsem poznatek a způsobně ucucávala ze své skleničky.
"To zas ne," potřásla nesouhlasně hlavou, "dost nám to někdy komplikujete a měníte původní plán."
"Jak to myslíš?" nakrčila jsem nechápavě obočí.
"No vezmi si třeba Lukáše, co jsi s ním chodila teď naposledy."
"Co je s ním?" zajímala jsem se a dopila poslední doušek bílého. Nějak jsem tušila, že budu potřebovat posilnit, tak jsem si rovnou objednala další.
"Pamatuješ vaše první rande?"
"To v kině? Jasně."
"To nebylo první rande," hudrovala, což mě zaskočilo. Všimla si, jak se tvářím, a smířlivěji dodala: "Tedy původně nemělo být."
Nebyla jsem z toho pranic moudřejší. "Cože?"
"Původně jste se přeci potkali na tom letním kině a on ti ohodil boty pivem, protože zakopl."
"Jo, vzpomínám si, zeptal se, jak to může odčinit a já řekla, ať mě pozve na kafe, protože se mi líbil."
"No právě, tebe jsem stihla trefit, ale jeho ne! Ten blbec uhnul! Sklonil se, aby si zavázal tkaničky, o které zakopl, chápeš, zrovna když jsem na něho mířila!" řekla a teatrálně se plácla do čela.
Vyprskla jsem smíchy a zakuckala se. "Cože?"
"Moc se nesměj! Chytila to místo něj jedna mladá holka, celý večer na tebe zálibně zírala a mě dalo práci s tím něco udělat! Nemluvě o tom, jaký průšvih jsem měla u šéfa. A z té dotyčné je dneska lesbička, což taky nebylo v plánu, ale…" pokrčila rameny.
Skoro jsem obdivně hvízdla.
"No a vzpomínáš, jak dopadlo to vaše kafe?"
Zasmála jsem se. "Vzpomínám, vzpomínám, choval se jako vůl. Jakože ho otravuje, že tam vůbec musí být."
Omluvně pokrčila rameny. "Nestíhala jsem, měla jsem šichtu jinde a jeho zasáhla až při loučení."
"Tak proto se na mě na konci tak divně díval…"
"To bylo zamilovaně!" ohradila se Láska skoro uraženě.
Potlačila jsem další uchechtnutí. "Je fakt, že pak už se choval hezky… Omlouval se, že je přetažený, že byl tak nevrlý a pozval mě do kina, prý na pořádné rande."
"Původně ale už to kafe mělo být pořádné rande, jenže se choval tak blbě, že jste to oba vyškrtli ze seznamu…"
"To dává smysl," poznamenala jsem, "ale proč jsi dopustila, aby mě podvedl, když jsi měla tolik práce s tím dát nás dohromady?"
Láska se zamračila: "Poslyš, nemůžu ti vyzvonit všechno. A vůbec, jsme tu kvůli tvému milostnému životu, nebo rozhovoru se mnou?"
Zastyděla jsem se a odkašlala si. "Jo jasně, promiň. No… a jak to má Láska s láskou?"
Zvonivě a upřímně se zasmála. "Co myslíš? Mám ji dost v práci, nechci ji mít i doma. Já se radši rozmazluju sama. Dobrý pití, jídlo, thajské masáže a lyžování… Miluju lyžování!"
Její odpověď mě překvapila. "Takže nikoho nemáš? A opravdu ti to nevadí?"
"Nemám ráda ani sex, chápeš? Jsem frigidní! Láska a je frigidní! Možná tolik lásky rozdám, že už mi jí pro mě samotnou moc nezbývá…" dodala zamyšleně.
Bylo mi jí líto a možná mi to viděla na pohledu, protože dodala: "Je mi fajn. Potápěla jsem se v moři, naučila mluvit papouška a naučila se latinky, rusky a estonsky."
"Ale říká se, že bez lásky nemá smysl žít…" podotkla jsem.
"Jenže já nežiju bez lásky, já ji vidím všude kolem… a je to krása!"

Když jsme dopili, dovlekla jsem ji do hotelu. Nerada se váže, takže žije po motelech, kde má zrovna práci. Pozorovala jsem ji, jak leží na posteli a usmívá se. Zahlédla jsem na nočním stolku její přeplněný diář a neodolala. Mluvila pravdu. Tolik lásky, co byla potřeba vytvořit, nebo udržovat. Byla všude kolem. A mě to najednou hřálo taky.

Srdce

3. srpna 2018 v 12:09 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
SRDCE
Srdce jsem ti dala a ty jsi mi ho vrátil.
Chvíli jsi tu byl a pak ses zase ztratil.
Náhle diviš se, že čas ti vypršel,
že život dál svou cestou si šel.

City poskládané v papírové krabici
z těch dnů, kdy já, ta dívka nespící
toužila dát ti aspoň jednu pusu.
A však nebyla dle tvého vkusu.

Mé sny vymetené zpod polštáře,
vzpomínka na úsměv tvojí tváře,
nesplněné plány, přání...
teď už jen v rozletu brání.

Tak si to vem, v té krabici,
slza teče ti po líci,
když nevěříš, že jsem to udělala
a opravdu to s tebou vzdala.

Nelom rukama a nechtěj mě přitáhnout nazpátek,
nežijeme ve světě naivních princezen a princátek.
Srdce jsem ti dala
a ty jsi ho nechtěl.
A teď říkáš,
že přec chtěl?

Žes nevěděl, co ve mně máš
a s myšlenkou na mě usínáš.
Žes netušil,
že mohl bys mě někdy ztratit
a přeješ si jen všechno vrátit.

Omlouváš se, že jsi hledal jinou,
ať prý klidně všechny zhynou!
Jenže pozdě - tvojí vinou
stala jsem se jeho milou.

Díky němu připadám si krásná.
Díky němu už jsem zase šťastná.
Tak vezmi tuhle krabici,
já potřesu ti pravicí

a popřeju štěstí.

Svoje srdce jsi mi chtěl dát,
ale pozdě, musím poznamenat.

Kam dál