Blogerka Nisa aktuálně 16. 8. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze a tipy na jiné zajímavé blogy, moji vlastní literární tvorbu i pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu poslední část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Nově možnost přihlášení se k odběru novinek. Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Mám i Facebook, - ZDE - ale momentálně ho moc nevyužívám. Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Září 2018 v knihách - co doporučuji ke čtení?

1. listopadu 2018 v 12:59 | Nisa |  Knižní recenze
Milí čtenáři,

konečně jsem se dostala k tomu, abych pokračovala v rubrice knižních recenzí. Za tímto účelem se vraťme trochu v čase. Do letošního září. Ze všech knih, co mi ten měsíc prošly pod rukama, jsem vybrala pouze nejlepší TOP 3. Tak se inspirujte, čtěte a užívejte podzim. :-)

Zachráníš mě ráno
Autorka: Joy Fieldingová
Národnost: kanadská

Anotace: V zapadlém floridském městečku Torrance se nikdy nic neděje. Když přitažlivý doktor Crosbie opustí svou ženu Sandy kvůli místní královně plastických operací a rozvodů Kerri Franklinové, zdá se, že nic zajímavějšího už se nemůže stát. Ale pak je brutálně zavražděna Liana Martinová, nejkrásnější studentka posledního ročníku torranceské střední školy, a města se postupně zmocňuje plíživý strach. Kdo mohl tak nesmyslný zločin spáchat? A udeří zabiják znovu?

Můj názor: Už kdysi jsem psala, že tato autorka je můj S. King v sukních. Stejně jako u něho totiž některá díla miluji, jiná mě zklamou svou průměrností. "Zachráníš mě ráno" ovšem z mého pohledu patří k těm povedeným perlám.

Z hlediska žánru je to jednoznačně detektivka, ale ne tak úplně klasická. Není totiž opřena o vyšetřovací linku. Spíše než o úvahy policie, se zajímá o spletité vztahy v městečku. O tom, kdo koho podezírá a proč (včetně policisty), s kým se přátelí, koho miluje a nenávidí, koho se bojí a komu důvěřuje... Barvitě vykreslená pavučina lidských vztahů. Tomu napomáhá i fakt, že vypravěč je v er-formě a střídá postavy, na které se zaměřuje.

Jako třešnička na dortu vše doplňují kapitoly s názvem "Deník zabijáka", které jsou naproti tomu v ich-formě a umožňují vám nahlédnout do mysli hledaného vraha. Ne, že by mi to zrovna pomohlo správně odhadnout, kdo jím je. Ale je to správně psychopatické tak, jak to má být.

Bez diskuse jsem si to užila. A jednoznačně doporučím i audioverzi, která ten krásný překlad a slovní zásobu zvedá ještě o level výš.

Jediné, co vytknu, je množství postav, které se mi pletly, (ale bez nich by to nešlo) a závěr. Nemůžu si pomoct, ale přišel mi nečekaně uspěchaný a useknutý. Ačkoliv úplný konec o tom, co bylo s postavami dál, byl fajn. :-) Ale stejně nějak nemůžu překousnout, kdo nakonec oním zabijákem je. :-) Ale žádný autor se nezavděčí všem.

Nebýt těchto dvou nedokonalostí (subjektivních), kniha by neměla chybu. Tak se do ní pusťte taky!

Hodnocení: 80%


Těžko uvěřitelný příběh
Autor: Chris Colfer
Národnost: americká

Anotace: Cash Carter je televizní hvězda. Každý teenager ho zná a někteří z nich ho dočista zbožňují. Když se čtyři jeho fanoušci domluví a ze srandy ho pozvou na road trip napříč Amerikou, nečekají, že by jim vůbec odpověděl. Jenže Cash jejich výzvu přijme! A tak se nesourodá partička pronásledovaná hordou paparazzi a neodbytných reportérů vydává na nejzásadnější výlet svého života. Během cesty kamarádi zjišťují, že jejich idol má tajemství. Pečlivě skrývané, šokující. Tajemství, které zasáhne jejich srdce, změní jejich pohled na život a poučí je o síle empatie a opravdového přátelství. Skvěle napsaný příběh, u kterého se budete smát i brečet. Colfer opět dokazuje, že je úžasný vypravěč. Osobní zkušenost z prostředí show byznysu je v tomto případě neocenitelná. Uvěříte mu každé slovo!

Můj názor: Tato knížka se v mých rukou ocitla v podstatě z nutnosti. Spadá totiž do žánru "dobrodružné" a "road trip", což jsou dvě kategorie, které zásadně nečtu. Ale anotace vypadala slibně, tak proč toho nevyužít a nestrčit ji do Čtenářské výzvy 2018 do kolonky "Kniha žánru, který běžně nečtete", že? A chválabohu, že jsem se proto rozhodla, protože toto bylo nečekaně milé překvapení.

Anotace slibuje, že se budete smát i brečet a, světe, div se, mně se přesně tohle stalo. Oddychově psaná záležitost pro náctileté? Na povrchu ano. Cash Carter působí jako totální rebel. Je to plné taškařic, průšvihů i nečekaných situací. Bude vás to bavit. Budete se smát a zároveň ho budete chtít něčím praštit po hlavě. Být s ním i co nejdál od něj, jak už to u těch zlobivých hochů bývá. Za krk vám dýchá svět celebrit a tíha odpovědnosti a svázanosti v takové existenci. A všechno se to proplétá s takovými tématy jako hledání sebe sama, LGBT komunity, touhy prožít život naplno, závislosti i dětské mozkové obrny. A jde tak hluboko, jak si může v rámci žánru, počtu stran a oddechovky dovolit. Takže zase ne až moc. Ale na konci mi tekly slzy.

Určitě doporučuji k přečtení. Vyčnívá mezi tím, co jsem v poslední době četla. Mladším čtenářům určitě, těm starším v závislosti na tom, jak moc rádi dodnes čtou literaturu young adult.

Pokud má kniha nějaké šmouhy na kráse, tak závěr ve stylu "a jak všichni ke štěstí přišli". Na druhou stranu, člověk občas potřebuje pozitivní impulzy, ne? Některé pasáže zase mohou někomu přijít až přespříliš moudré a moralistické. Mně osobně to ovšem zase tolik nevadilo. :-)

Hodnocení: 95%


Zvláštní příběh
Autorka: Katarina Gillerová
Národnost: slovenská

Anotace: Katarína, Karolína a Karin jsou tři sestry, tři různé osobnosti. Karolína, prostřední ze sester, si občas připadá jako neviditelná. Není ani tak vzorná jako nejstarší Katka, ani tak vzdorovitá a problémová jako Karin. Po zklamání v lásce a stresujícím zážitku v práci se rozhodne od všeho odjet a začít nový život v Londýně. Tam potká tajemného cizince s kyticí žlutých růží a postupně mu propadá… Ale proč se k ní chová tak zvláštně? A co znamenají ty žluté růže? Příběh oblíbené slovenské spisovatelky Kataríny Gillerové plný nečekaných událostí, šokujících zjištění a tajemství, která když vyplavou na povrch, zamíchají vztahy nejen v rodině.

Můj názor: Moc milý romantický příběh, který jako by napsal sám život. Nic není černobílé, nic není stálé a vztahy se nečekaně proplétají a mění. Myslím, že odskok do Londýna tomu dodává další uvěřitelnější rozměr. Po stránce dějové tedy palec nahoru, ačkoli někomu to později už přijde překombinované. Mně nikoli.

Vadil mi ovšem styl psaní. Hrdinka popisuje události minulé a přítomné, aniž by je od sebe nějak srozumitelně oddělila. Strašně to mate a ztěžuje orientaci v ději. Je to hrozná škoda, knížce to ubírá podstatně na hodnocení. Ale pokud to vydržíte, příběh sám o sobě se vám bude líbit. Jen kdyby autorka tak okatě čtenáře nenapínala. Okolo některých informací chodí jako kolem horké kaše už od prvních stránek, ale když je má sdělit, utne myšlenku, zazvoní telefon, nebo něco odvede její pozornost. Pro efekt napětí dobré, ale když se to stane pošesté, působí to rušivě, otravně a jako umělá snaha natáhnout počet stran. Holt nic se nemá přehánět. Potěšena zajímavým příběhem ovšem přivřu jedno oko. A vy byste taky měli a šup číst. :-) Navíc se mi líbí knižní obálka!

Hodnocení: 80%

Všechny obrázky a anotace vypůjčené z databazeknih.cz.
 

Úsměv, prosím - život s rozštěpovou vadou (rozhovor se slečnou M.)

31. října 2018 v 15:44 | Nisa |  Rozhovory

Tento rozhovor volně navazuje na článek o rozštěpových vadách blogerky Sacharin. Víte co jsou rozštěpové vady obličeje? Jejich souvislost s genetikou, rizikovými faktory? Kde hledat pomocnou ruku, rady? Čtěte ZDE.

Součástí školní práce z roku 2011 byl také rozhovor s osmnáctiletou M., která se narodila už do rodiny s rozštěpovými vadami. Co takový život obnáší a jak se na to tehdy dívala?

Otázka č.1
Víš, jaký druh rozštěpu přesně máš?
Ano, oboustranný rozštěp rtu a taky rozštěp patra.

Otázka č. 2
Má ještě někdo z tvé rodiny rozštěp?
Jo. A to bráška a maminka. Ta má rozštěp patra a jednostranný rtu. Jinak nikdo v rodině, i když netuším, jak jsou na tom příbuzní v Německu…

Otázka č. 3
Jak se tvoji rodiče vypořádaly s myšlenkou, že jejich děti mohou mít rozštěp?
Oni už s touto možností vlastně docela počítali, takže dobře. Jelikož ho mamka má, tak věděli, že to není žádná tragédie. Jen si byli vědomi to, že když jejich dítě bude s rozštěpem, čeká ho operace za operací a to nebyla zrovna fajn vyhlídka. Ale na genetice jim řekli, že děti s touhle vadou mít nebudou. Ostatně u mě (jako staršího potomka) to tvrdili i na gynekologii. Brácha měl mít rozštěp zas až moc, a tak mámě řekli, ať si ho nechá dokonce vzít! To samo sebou neudělala a změnila gynekologa. Nejhorší zacházení bylo ale v porodnici… (Jméno jsem se raději v tomto případě rozhodla vynechat)

Otázka č. 4
A jak se tam chovali?
Hned mě mamce sebrali a ona mě snad dva dny neviděla. Sestřička jí dokonce říkala, že jí takové dítě zkazí život. Všichni na ni koukali jako na nějakou zrůdu a doktoři s ní jednali jako s méněcennou kvůli rozštěpu. Prostě tam nikdy nepůjdu!

Otázka č. 5
Kolik operačních zákroků máš za sebou? Jaké?
Uf… (krátce se zamyslela) No kolem tří měsíců mi dávali dohromady ret. V půl roce přišla operace patra. A v devíti letech nos. Ehm… vlastně byla ještě jedna předtím, myslím. Ano, byla.

Otázka č. 6
Jsou v plánu nějaké další?
Určitě, (úsměv) minimálně dvě. Nejbližší je v plánu na únor. To si nechám spravit nos. Dál si nechám odstranit jizvičky pod nosem, které mám. A už v půlce ledna mě čekají implantáty zubů (bude se to navrtávat do dásně).

Otázka č. 7
Jaké zdravotní problémy způsobené rozštěpem ti vadily (vadí) nejvíce?
Hlavně ty věčné problémy se středouším. Nejsem totiž schopná vyvinout dost velký tlak při smrkání. Stejně, jako když jsem byla miminko, tak jsem nedokázala sát mléko od maminky.
Takže se mi bakterie dostaly do ucha a bylo to hned. (Hlavně každou zimu.) Naopak problémy s řečí mi nevadí. Vůbec mi to nepřijde. Chodila jsem na logopedii a myslím, že jsem to zvládla. Pokud mi tedy někdo nerozumí, je to spíš tím, že mluvím potichu (úsměv). Nebo mi sám prostě rozumět nechce. Jen mi vadilo, když taťka říkával, že neví, co mu říkám. Ale u ostatních problém nebyl.

Otázka č. 8
Jaké období tvého života kvůli rozštěpu bylo pro tebe nejhorší?
Fyzicky? Když sem byla mimino, protože bylo hrozně obtížné mě nakrmit, jelikož jsem to polkla a ono to šlo nosem hned ven. Navíc mi nedělalo dobře normální mléko, tak mi ještě rodiče museli shánět to sušené. Ale z psychického hlediska stoprocentně puberta. Tehdy to bylo nejhorší. Nenáviděla jsem se za to, jak vypadám, a nenáviděla jsem i všechny ostatní, že na mě musí pořád koukat. Při slově rozštěp jsem hnedka začala brečet a práskla za sebou dveřmi. Navíc jsem byla na základce kvůli tomu šikanovaná. Bylo hrozně nepříjemné, že ať jsem kamkoli přišla, všichni ztichli a koukali na mě, jako bych byla zrůda či co. Kolem těch patnácti jsem se prostě nenáviděla. Brala to tak, že to já vlastně ubližuji ostatním, už jen tím, že se na mě vůbec musí koukat.

Otázka č. 9
Jak jsi se ty sama vypořádávala (popř. vypořádáváš) s touto vadou?
Já sama? To je složitější. Řekla bych, že být sama, tak jsem na tom pořád stejně jako v těch patnácti. Nejvíc ze všeho mi pomohlo pár lidi kolem mě. Nebýt těch, tak si pořád budu myslet, že za nic moc nikdy nebudu stát. Jenže po všech těch dlouhých rozhovorech s mamkou jsem pochopila, že to není tak hrozné, jak to vypadá. Co si pamatuji, tak mi vždycky říkávala, že jsou na tom děti hůř než já. Například mi řekla, že jsou děti bez ručiček a nožiček a já si pomyslela, že jsem na tom vlastně dobře. Občas mě sice chytne "amok", kdy opět propadám pocitu méněcennosti, ale z toho se lehce vždycky vypíšu v nějaké povídce. A teď hlavně chápu, že jen díky rozštěpu jsem člověk, jaký jsem. Bez něho bych byla jen další tupou ovcí v davu, a možná se i smála ostatním. Ovšem takhle mám pro každého aspoň špetku pochopení. Teď už vnímám rozštěp jako dar. Ne jako prokletí. A když na mě někdo civí, tak se na něj zašklebím, a ještě udělám dva kroky vpřed, aby na mě pořádně viděl (smích).

Otázka č. 10
Kdo ti byl v tom největší oporou?
Moje maminka - nejúžasnější člověk na celém světě (úsměv). Vždycky při mě stála, i v těch mých patnácti tady byla pro mě. Jednou po ní pojmenuji svoji malou (úsměv).

Otázka č. 11
Malou? Jak se tedy díváš na možnost být matkou?
No… Dřív jsem uvazovala o adopci, aby si moje dítě nevytrpělo to stejné, co jsem si za ty roky vytrpěla já. V současné době ale vím, že i kdyby bylo "nemocné" (nyní se tomu dá už alespoň trochu předcházet), tak budu ta nejšťastnější žena na světě. Protože miluju děti a tohle bude moje (úsměv). A já jej budu milovat, jak jen nejvíc budu schopná, a vynasnažím se být mu takovou oporou, jakou mi byla moje maminka. Sice mi bude nepříjemné, že ho budou čekat zákroky v nemocnici, které se mu nebudou líbit, ale vím, že bude díky tomu všemu výjimečné. Jednoduše si ho klidně vybojuji (úsměv).

Otázka č. 12
Jsi připravená na možnou péči o rozštěpáčka?
Na to se nedá připravit předem. To se musí zažít. Možná netuším, jak to všecko budu zvládat, ale vždyť v tom nebudu sama (úsměv). Udělám všechno pro to, aby byl malý "rozštěpáček" šťastný (úsměv).

Otázka č. 13
Jak bys ty pomáhala svému dítěti, aby lépe psychicky zvládlo svou "odlišnost"?
Vysvětlila bych mu, jak funguje dnešní svět. Pověděla bych mu, že je stokrát lepší mít na tváři jizvičku, než být přihlouplým člověkem, který ukazuje na nedokonalosti jiných a pouze ostatním ubližuje. Ten nikdy nepozná jejich výjimečnost. Navíc jsme na tom oba dva stejně (úsměv). A také mu ukážu, že je odlišný i v jiných věcech, než v obličeji. Poukážu na to, co všechno zvládá hezky.

Otázka č. 14
Co bys vzkázala všem lidem, kteří si procházejí tím samým, čím ty?
Ať nikdy nepřestanou věřit sami v sebe a neposlouchají ty, kteří jim ubližují, protože nemají pravdu. Ať se naučí vidět se takoví, jací jsou. A nehledět na předsudky a nálepky, které jim jiní lidé dávají. A především - nic na rozštěpu není, můžeme v tom vidět jen ty výhody (úsměv).

Já ještě jednou děkuji aktérce, že mi tenkrát pomohla a věřím (ačkoliv se nemůžu zeptat), že by mi svolení pro lepší informovanost veřejnosti dala i nyní. A vám to snad něco dalo.

Jestli máte brouka v hlavě

8. října 2018 v 12:16 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Možná máte brouka v hlavě, kam jsem zmizela,
zdali jsem se vypařila, nebo náhle zemřela.
Ani jedno - přátelé.
Jen vám píšu z postele.
Skolilo mě nachlazení
a dobře mi vážně není.
Moje drahá imunita teď mi dává zabrat,
teď se pořád s něčím léčím, ale nechci kafrat.
Ale už snad brzy skončí všechen stres,
pak zas lépe bude, když tak není dnes.

Ale ač o tom polemizovati můžem,
snad měla jsem se státi mužem.
Já když chytím rýmičku,
tak to nemá chybičku!
Snad i s horečkou lépe se peru,
než když se s rýmičkou proberu.
Nikdy ji nemám holčinu jednu samostatně,
celý šik symptomů bere s sebou nevratně.

Vím, že nesedí mi tu dnes rýmy,
až jdou na mě z toho splíny.
Ale nebudu to hrotit
a půjdu se radši potit.
Protože trpaslící právě
místo toho, aby si hráli v trávě,
kutají mi zlato v hlavě.

Jen protože myslela jsem, že dnes mi bude líp
- a já přesto stále nejsem tím, kým prý mám být -
coby Sacharin
vybrala jsem TT teprve před chvílí
a zapnula notebook aspoň na chvíli.
Možná víte, že
minulý týden o kosmetice stihla psát,
pod minulé TT mohla by to dát.
Ale ještě stále drží se nové adresy,
než tu skončí všechny přetřesy.
Mám však pro vás dobré zprávy,
Nisa (zatím) zůstává tady!

A obě - slibuji - budeme psát více,
až uzdraví se tělo - hlavně plíce.
A aby té havěti tu dnes tedy málo nebylo,
několik štípanců přes noc na rukou přibylo.
Asi komár dělal mi společnost,
jako by toho takhle už nebylo dost.
Nemám však zlost,
ať je můj host,
pokud mě v noci nevzbudí...

Tak víte všechno, končím své psaní
a jdu se naplno věnovat spaní. :-)
 


Můj bratr loví ženy...

2. září 2018 v 18:07 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Můj bratr loví ženy...

Můj bratr loví ženy,
nic lepšího prý není.
Domů však nevede je hlavní bránou,
protože pořád chlapec, bydlí s mámou.

Ve čtvrtek Jarka, v úterý Květa...
dělal to tak bráška dlouhá léta.
Věrnost prý je přežitek.
Povím vám, byl to zážitek,
když se
pondělní Petra střetla se středeční Věrou,
společně mu vyčinily vrchovatou měrou.

Nepoučil se však z toho karambolu,
natož z jejich pořádného srdcebolu.
Dál lovil ženy, dívky po parcích,
v pátek, v neděli, ba i o svátcích.

Stačila jedna noc, či románek krátký,
zbožňoval život milovníkův...
Možná by rád teď vše vrátil zpátky,
plány mu totiž udělaly puf.

Můj bratr kdysi lovil ženy.
Tak pitomý prý dnes už není.
Došly mu všechny argumenty,
když platí sedmery alimenty.

*Báseň vznikla za naprostého ticha a neodráží skutečnost (aspoň tu moji).

Co chtít víc? Já nic.

23. srpna 2018 v 17:06 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Zuzana právě dočetla knížku Osvětimská knihovnice. Už padla tma. Pomalu se nadechla a vydechla a zavřela oči. Další dlouhý výdech. Jak měla hodnotit příběh, jako byl tento? Jak jinak než plným počtem hvězd, když tam nic stylisticky vyloženě nepřekáželo? Otevřela oči a rozhlédla se po ztemnělé místnosti. Jaká úleva… ocitnout se po přečtení všech těch řádků zpět v moderní civilizaci. Jenže ono ani tak nešlo o moderní civilizaci, ono to totiž bohužel nebylo ani tak dávno. Jednalo se spíš o uvědomění si, jakých zvěrstev je schopný člověk. Šlo o úlevu z toho, že se nenacházela ve špinavém, zapáchajícím koncentračním táboře plného leda tak zlomených lidí a hladu. Ležela ve své ložnici. Bezpečné ložnici ve druhém patře zásobené elektřinou. A plnou ledničku měla na dosah ruky. V porovnání s hrůzami popisovanými knížkou si najednou připadala jako v ráji. Vzala do ruky tablet a rozsvítila jeho obrazovku, aby se ještě víc spojila s normálním světem tam venku. Objevil se internetový prohlížeč a webová stránka načtena jako Blog.cz. Ona neblogovala, ale její sestřenka ano a navíc sama ujížděla na článcích z Krásná cz. Tak na onen portál občas zabrousila. Téma týdne tentokrát hlásilo něco o zbytečnostech, které potřebujeme. Co potřebovala ona? Chvíli přemýšlela a pak došla k závěru, že zbytečnost, nebo ne, právě teď měla pocit, že nepotřebuje absolutně vůbec nic. Jak mohla něco chtít, nedej bože nějakou zbytečnost, když zrovna teď dočetla příběh z koncentračního tábora. A to z pohodlí vlastní měkké postele! Tam si pravidelně čte, pokud její přítel Matěj není doma. Oni v těch podmínkách sotva dostali najíst, trápili je nemoci, špína a nepohodlí, všude vládl nekončící strach z krutosti, bolesti a smrti a ona by teď měla přemýšlet nad nějakou nezbytnou zbytečností? V porovnání s tím, co právě přečetla, ji najednou netrápil ani fakt, že minulý týden přišla o práci. Nějak bylo, nějak bude a věřila, že novou si přeci jen najde. Vždyť jak to říkal ten její bratr? Zrovna hledá někoho jako pomocnou sílu do autoservisu. Může tam uklízet, nebo pomoct s papíry. Však se uvidí… Hlavně že jí přes rameno nekouká příslušník SS, nehrozí pažbou pistole a nesnaží se ji vyděsit k smrti. Všechno bylo lepší, než koncentrační tábor.

Nemohla spát. Třikrát si povzdychla a vstala z postele, aby si udělala večerní horké kakao. Kulhavým krokem se vydala do kuchyně a myslela přitom na tatínka, který jí ho dělal každou noc, když byla malá. Už to bylo šest let, co umřel, a ona teď nemohla z hlavy zahnat myšlenku, že kdyby se historie opakovala, a kdyby ona byla zařazena do skupiny lidí, co má být vyhlazena - ať už by šlo o blondýny, nebo zelenooké například -, určitě by se s tatínkem brzy setkala. Neboť následkem úrazu, co utrpěla před rokem na skateboardu, chodí výrazně kulhavě a má problémy se zády. Byla si téměř jistá, že by ji klasifikovali při první selekci jako práce neschopnou a šla by do plynu. Připadala si mladá, 23 let, a ubíjela ji jistota, s jakou věděla, že by ani nedostala šanci pokusit se přežít až do konce. Dočkat se zase volnosti. Když otevřela ledničku a ovanul ji studený vzduch, byla ráda, že ji to vrátilo trochu do reality. Skoro na sobě cítila nenávistné a opovržlivě pohledy strážných vojáků. Zbytečnosti, které nutně potřebujeme - opakovala si znovu mírně posměšně pro sebe a došla ke stejnému závěru. Když se svobodně dívala z kuchyňského okna na osvětlenou ulici a mohla pozorovat opilce vracející se domů, aniž by se cítila ponižována, nebo se bála o svůj život, nepotřebovala zhola, ale vůbec nic.

Byly tři hodiny ráno, když popíjela v obýváku už třetí hrnek kakaa a za Boha nemohla tu knížku dostat z hlavy. Připadala si málo vděčná, když tu mohla sedět a nerušeně popíjet horký nápoj, před sebou výdobytek moderních technologií - vypnutou televizi - a zítra klidně mohla zajít s holkami do kina. Úspory měla, tak co by si neudělala radost? Ona tu přemýšlela nad kinem a oni se dívali do masových hrobů plných mrtvol připomínajících jen spletenou masu hmoty - dávno však ne lidské bytosti. Sebrali jim všechno od komfortu po důstojnost. A ona tu sedí v měkkých plyšových papučích. Záleží snad na tom, že jí praskla žárovka v koupelně? Záleží snad na tom, že se minule znovu pohádali s Matějem o to, že neumyl nádobí? Teď se jenom roztřásla chladem a steskem, protože jí chyběl. On byl teď to jediné, co potřebovala. Ale o tom, že by byl zbytečnosti, se nedalo mluvit. Mít jeho nablízku - věděla, že nechce už nic.

Ráno se se svými pocity těžko vyrovnávala, a tak se odpoledne sešla na kávu s maminkou. Jak mohla od života ještě něco chtít, když už toho tolik měla? Minimálně svobodu a život, co chtěla víc?
Obarvená zrzovlasá žena se chápavě usmála. Chytila svou dceru za ruku a řekla:
"Je dobře, že si vážíš toho, co máš. Jsou lidé, kteří takové štěstí neměli. Na druhou stranu člověk žije tak, aby zveleboval svoje okolí a aby stále kráčel kupředu. To, že je vděčný za to, co má, neznamená, že nemůže chtít víc. Hendikepovaní lidé žili kdysi jen v ústraní ústavu. Znamená to tedy, že mají být vděční, že už to tak být nemusí, a nechtít víc? Proč by nemohli chtít bezbariérové přístupy úplně všude a 100 % nízkopodlažních spojů veřejné dopravy? Pokrok nezastavíš."
Zamyslela se. Životní cíle jsou opravdu hnacím motorem člověka. Kdo ztratí cíl - ztratí smysl života a je to, jako by zaživa umřel. Nepřestane tedy kráčet kupředu. Nepřestane chtít víc. Ale vždycky jí bude nejvíc záležet na svobodě, důstojnosti, čisté vodě a jídlu, střeše nad hlavou, trochu peněz na to všechno (bohužel se tomu vyhnout nedá) a lásce. Dokud bude mít tohle, pokud o všechno ostatní přijde, nepotřebuje vůbec, ale vůbec nic dalšího.

Televize zdá se zbytečnou, miláčku...

16. srpna 2018 v 10:59 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Báseň vznikla za naprostého ticha. Důvod zpožděné publikace najdete tady. Předchozí část zde. Opět obsahuje erotické prvky.

Televize zdá se zbytečnou, miláčku...

Miláčku,
nenech to jen jako vizi,
ten nápad s tou televizí…
Jsem z tebe celá horečná,
nedovedu zůstat netečná,
když se na mě díváš tímhle pohledem.
Já už vím, co my dva spolu dovedem.

Kdyby byly mraky, zataženo,
Klidně ti nechám rozsvíceno.
Ale vím, Měsíc nás pohlídá,
radši ať se nikdo jiný nedívá…

Všechno, všecko chci ti dát.
Šukat s tebou i se milovat.
Jak to budeš chtít, můj milý muži.
Život sám nám tuhle tu noc dluží.

Jsem tvoje všehoschopná děvka,
ale ty víš, jak zatraceně křehká.
Jsem tvoje princezna -
noblesní i nezbedná.

Odnes nás třeba do koupelny,
opři mé tělo o chladivé stěny…
Kamkoli se usídlíme spolu,
možno i pod deskou stolu…

Televize zdá se zbytečnou,
když noc vše přikryje tmou.
Jsem tu na sto procent s tebou.
Chceš mě vysvlečenou.
Chceš mě. Na kolenou.

A já chci tebe. Nepokrytě.
Okamžitě. V tomhle bytě.
Už víš o tom, můj drahý,
jak krásně vypadáš nahý?

Já ti vládnu,
ty mě ovládáš.
V hříchu krásně
oblečen vypadáš.

Visím ti na rtech
skrytá ve stínech.
A uvolňuji všechna naše pouta…
To nás v jedno pro teď spoutá.
Ty a já - my společně
vystoupáme bezpečně
tam, kam lidské oko nevidí…

Tak vypni tu televizi na chvíli…

Televize je zbytečná, miláčku...

13. srpna 2018 v 12:33 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
* Puritánům není báseň doporučována číst. Obsahuje erotické prvky. Vznikla za melodického doprovodu této skladby.

Televize je zbytečná, miláčku...

Miláčku, přibliž se mi na chvíli,
desátou večer hodiny odbily.
Miláčku, Slunce šlo spát...
a já chci si s tebou hrát…
tak, jak můžou jenom dospělí
kdykoli -
včetně všech čtvrtků a nedělí.

Miláčku, mám jednu hříšnou vizi
o tom, že dnes vypneme televizi.
Že já přitulím se k tobě
po tak nekonečné době.
Televize je zbytečná…
Teď jsme tu jen ty a já.

Ve tmě, nebo nech rozsvíceno…
Jak budeš chtít, má milá ženo.
Něžně - jako bys byla z porcelánu,
slib - spát půjdeme až někdy k ránu.
Anebo vezmu si tě tvrdě a hned,
Snadno roztavím tě jak horko led.

Nechám tě křičet jméno moje
a já budu, drahá, šeptat to tvoje.
Kousnu, škrábnu, políbím - co budeš chtít.
Jenom nech svůj hlas, svoje steny rozeznít.
Stisknu tě, pohladím…
Jen řekni mi, že smím.
Ve vaně, nebo na koberci…
vždyť nám je to jedno přeci.
Zvráceně, anebo vanilkově,
chci být prostě, lásko, v tobě.

Odevzdej se mi.
Pak já se odevzdám tobě.
A spolu splyneme v sobě.

Dám ti všechno, co si jenom budeš přát…
Chceš se mnou šukat, nebo se milovat?

Televize je zbytečná…

"Schovej si můj úsměv do dlaní..."

10. srpna 2018 v 17:13 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Schovej si
Schovej si můj úsměv do dlaní,
neboj se, nic ti v tom nebrání…
Schovej si pohled mých očí do kapes,
jeho význam však nikomu nepověz.
Schovej si mou řasu - pro štěstí,
vedle rybí šupiny,
snad víš, že život sám
jsou i temné hlubiny…
Schovej si mou slzu někde blízko sebe,
ať se krásně třpytí a temnotou tě vede.

Nech si můj polibek v krabičce na nočním stolku,
kdykoliv pak budeš chtít, potěš se jím bez okolku.
Nech si mou vůni v celém svém bytě.
Nech si můj hlas, jak šeptá - chci tě.
Schovej mou nevinnost v peřinách,
schovej tam všechno - i můj strach,
protože jen tam je to v bezpečí.

Schovej si… třeba do náhrdelníku
všechny ty hodiny spletené z hříchu.
Hlavně tam nevmíchej tu moji pýchu,
tu vyhoď hned - klidně do popelníku.

Schovej si…
pramen mých vlasů pod polštář,
než dovede mě táta před oltář.
Schovej si mě celou.

Moje srdce už máš.
---
Báseň je čistě fiktivní a vznikla za doprovodu této skladby.

Chybí vám vícero šablon na Blogu.cz? Už ne!

9. srpna 2018 v 13:51 | Nisa |  Toulky Blogem.cz: Koho a proč číst
Zdravím všechny,

jelikož je blogerka Sacharin zapomnětlivý tvor, tak ve článku o tom, co na Blog.cz chybí, nechala vyšumět jednu myšlenku. Mohla by ji doplnit zpětně, otázkou však zůstává, kolik blogerů by si toho všimlo (i přes nové slovo - editováno - v názvu) a rozkliklo onen výplod mysli znovu. Tudíž jsme se s mým alteregem shodly na tom, že ji zastoupím a myšlenku doplním.

Zároveň tak ovšem převezmu včera vzniklý nápad na propojování a rozšiřování blogerské zdejší komunity tím, že vám sama nějaký ten fajn blog doporučím. Recenzuji tu knížky, tak proč ne blogy, svým způsobem. Ačkoliv ve spojení s blogy to zní strašně kriticky. Nechci kritizovat, spíš chválit to dobré, co tu máme. O tom ten nápad je - že kvalitní blogerstvo nevymřelo.

Zároveň ale počítejte s tím, že prostě někdy zrovna vám nic nového neprozradím. Že dotyčný blog budete znát. Ale blogy jsou propojené natoliko záhadně, že koho znáte vy - další tři lidi znát nemusí. Nebo, ač o blogu povědomí mají, netuší, co zajímavého by tam mohli vyhrabat. Tudíž se tu objeví známější stálice, nováčci, i zapadlé perly. Všechno od excelentní po dobré. Protože dobrý bloger jednou může být excelentní. A protože originální myšlenka občas odpouští skvrnku nedokonalosti. Aspoň za mě.

A začnu rovnou tou zapomenutou myšlenkou. Bude to krátké, protože zde prostě není proč to okecávat. Natož co okecávat.

Trápí vás nedostatek designových šablon na Blog.cz? Pocit vaší neschopnosti při úpravách svého blogu? Nezoufejte. Aspoň pro některé z vás - věřím - mám řešení. Jsou jím stránky Designy na objednávku.

Dvě blogerky fae a Gru se spojily pod pseudonym Gaz a vytvořily už v roce 2010 projekt Designy na objednávku. Stačí vyplnit objednávku a domluvit se se slečnami, co byste tam asi tak chtěli mít (barvy a motivy). Pokud jsem navíc správně informovaná, při troše dobré vůle vám pomohou i s nastavením přímo na váš blog. Jen mějte trpělivost, slečny toho mají podle všeho hodně... :-)

Přečtěte si podmínky. Z nich za důležité považuji:
  • mít aktivní blog starý minimálně 4 měsíce
  • mít následně nový design na blogu alespoň měsíc (než vám ochotně vytvoří nový)
  • umístit na blog ikonku Designy na objednávku (k dispozici pod prolinkem)
A vše zadarmo. No neberte to! Tak se mrkněte na jejich tvorbu, inspirujte se a blogujte dál.

Příběh Haničky a Jiříčka

5. srpna 2018 v 13:57 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Hanička a Jiříček
"Dám ti kousek svého srdce," zašeptala Jirkovi.
"Nač mi bude tvoje srdce, když bude syrový?
Já mám radši vepřový!
Třeba bůček, ale libový..."

Zmateně na něj pohlédla:
"Dám ti modré z nebe,
dám ti celou sebe..."
"Proboha co bych dělal s tebou?
Snad abych se ještě bál...
nemyslíš, že jsem kanibal?!"

Nešťastně plácla se do čela.
Tohle mu přece říci nechtěla!
"Já věnuji ti každé milování
a splním ti všechna přání!"

Zamyslil se...
"Hm, kdyby se ti chtělo...
Co třeba čočka na kyselo?"
Nešťastně zaúpěla,
čím ho praštit měla?

"Ale ne, já si tě chci vzít!"
Neměla daleko k tomu klít.
"Já s tebou teď nikam nejdu, mám hlad!"
"Proboha, Jirko, ty se mi zdáš... snad!"

A druhý den místo milostných sonát,
přinesla dva plechy domácích rolád.
A k tomu se slovy: "Tumáš!"
vrazila pod nos hovězí guláš.

Oči mu zvlhly. Dojetí.
A sevřel Hanku v objetí.
Srdce si vyměnili syrové,
ještě než spolu ... poprvé.

*Samozřejmě, než spolu poprvé usedli ke stolu a snědli ten guláš! :-)

Kam dál