O ČEM CELÝ BLOG JE? ČTI... TADY a ZDE
FACEBOOK BLOGU TADY a ZDE

Papíráček

11. srpna 2017 v 14:00 | Nisa |  Literární šuplík - pohádky
V jedné malé vesničce, na jejím samotném kraji bydlela sedmiletá Magdalenka se svými rodiči. Všichni ve vesnici ji měli rádi. Byla totiž nejen velice milá a zvídavá, ale hlavně poslušná a každého dokázala rozveselit. Magdalenka právě seděla na své posteli a vytrhávala z kalendáře lístek s úhledně napsanou osmičkou.
"Hurá! Už za sedm dní jdu do školy!" vykřikovala nadšeně a s úsměvem hleděla na lístek s číslem sedm, který teď místo předchozí osmičky zdobil její kalendář.
Teprve teď přišla posnídat do kuchyně. Sedla si ke stolu a pustila se do čerstvě naservírovaných palačinek. Její tatínek se v kuchyni chystal do práce.
"Dobré ráno," pozdravil ji spěšně ve chvíli, kdy si nemotorně uvazoval kravatu.
"Pomůžu ti," nabídla Magdalenka.
Uvazovat kravatu byla jedna z věcí, kterou díky mamince dávno zvládala perfektně.
"Ty jsi moje šikovná dcera. Dcera finančního ředitele firmy Starks," opakoval jí vždy tatínek, když mu kravatu uvázala.
Ještě ji pohladil po vlasech a byl ten tam.

U stavební firmy Starks pracoval tatínek už přes dvacet let a Magdalenka ho od doby, co dostala rozum, pozorovala z okna, když tam odcházel. Ani dnes tomu nebylo jinak. Sledovala, jak se svým nablýskaným služebním autem vyjížděl z vrat a pak se jí během několika sekund ztratil z dohledu. Poté trochu poklidila v kuchyni a přišla za maminkou do obýváku.
"Přišla jsi právě včas. Zrovna jsem tu vytřela," oznámila Magdalence.
Ta přikývla, odběhla do svého pokoje a v mžiku byla zpátky se sadou pastelek a štosem papírů. Posadila se za dřevěný stoleček naproti televizi a začala si kreslit.
"Budu pracovat na zahrádce, kdybys něco potřebovala," řekla ještě maminka a zmizela za venkovními dvířky.

I když bylo dnes venku zataženo a na Zemi pronikalo jen minimum světla, obývák osvětloval plápolající oheň v krbu. Magdalenku ale kreslení moc dlouho nebavilo, a tak
po papírech za chvíli jen čmárala. Z těchto výtvorů ovšem nebyla nadšená. Papír vždy znuděně zmačkala a trefovala se do krbu. Takto likvidovala už asi třicátý papír, když krb bezdůvodně zhasl a tichá místnost se ponořila do šera. Ostražitá Magdalenka se rozhlížela po pokoji. Neobjevila však nic zvláštního. Chtěla pokračovat v kreslení, ale všimla si, že se kus papírku sám pohybuje po stolečku. Polekaně se přikrčila.
"Neschovávej se mi, Magdalenko. Neublížím ti," volat tichý pisklavý hlásek.
Magdalenka se pomalu narovnala a zůstala stát s otevřenou pusou. To, co považovala za chodící kousek papíru, byl malý sněhově bílý papírový mužíček.
"Kdo… kdo jsi?" zeptala se udiveně. "Jsem z rodu Papírových skřítků a jmenuji se Papíráček," odpověděl mužíček zadýchaně.
Snažil se totiž přejít hory nesouměrně naházených papírů, což pro něj byla značná námaha. Nožičky mu legračně klouzaly, až se nechtěně dostal na kraj stolku a spadl. Místo svislého pádu Papíráčka nadlehčil vzduch a unášel ho po obýváku až ke krbu. Tam nemilosrdně spadl do hromádky popela.
"Papíráčku!" zvolala starostlivě Magdalenka a rozběhla se ke krbu.
Panáček zvedl hlavičku z popela a zamrkal.
"Jsem v pořádku," řekl, sešel z hromádky a oklepal se.
Magdalenka se při pohledu na ušmudlaného Papíráčka uculila a vzala ho do ruky.
"Chtěl bych tě vzít na výlet," špitl Magdalence do ucha.
Té se přímo rozzářily oči. Dychtivě přikývla.
"Kuňk papiruňk," čaroval tedy Papíráček, ukázal na Magdalenku prstem a třikrát zamrkal.
Magdalenka teď měla podobu papírového skřítka. Její tělo ovšem na rozdíl od Papíráčka bylo z papíru náčrtníkového. Ještě se nestačila vzpamatovat, když ji Papíráček chytil za ruku a přenesli se do neznáma.

Magdalenka měla celou dobu raději zavřené oči. Když je zase otevřela, zjistila, že stojí na cestě z linkovaného papíru.
"Vítej v mé rodné zemi," řekl Papíráček.
Bylo vidět, že je rád zpátky doma.
"Provedu tě tu," nabídl ještě a vykročil vpřed.
Magdalenka ho tiše následovala. Míjeli domky ze čtvrtkového papíru, spousty jiných papírových skřítků z bílého i náčrtníkové papíru a stromy, jejichž kmen i větve byly z lepenky, listí ze zeleného balicího papíru a plody zřejmě z papírů barevných.
"Jak je tohle možné? Vždyť lidé vyrábějí papír ze dřeva…" vydechla Magdalenka. "To ti mohu vysvětlit." Papíráček zamířil k lavičce ze čtvrtkového papíru.
Magdalenka se usadila vedle něj a čekala na jeho vyprávění.
"Všechno to začalo před několika miliardami let. V té době žil náš věhlasný cestovatel Škuban Linkovaný. Cestoval mezi různými světy. Díky tomu objevil i vás, lidi. Několika dalším skřítkům vaši rasu představil. Již tehdy věřili všichni tomu, že z vás jednou bude velice chytrá rasa. Dlouhé dohady a váhaní předcházely tomu, než se náš národ rozhodl obdarovat lidstvo papírem. Chtěli jsme ovšem vyzkoušet vaši důmyslnost. Tak jsme použili naše kouzla, aby se papír dal vyrobit ze dřeva. Tedy až po spojení s vodou," vypověděl příběh Papíráček. "Lidstvo to tedy dokázalo. Všechny druhy papíru jsme vyrobili. Čtvrtky, náčrtníky, kapesníky, lepenku, balicí papír, linkovaný papír, barevný papír…" uvažovala Magdalenka potěšeně.
"To vyrobili, to máš pravdu…" odvětil Papíráček posmutněle.
"Copak se děje?" zeptala se Magdalenka.
"Já totiž lituji, že jsme vám papír dali," odpověděl Papíráček.
"Proč proboha?" divila se Magdalenka mírně uraženě.
"Tak já ti to ukážu," pronesl Papíráček bezradně.
Luskl prstíky a kolem nich to ztemnělo. Náhle se před nimi objevila první fotografie.
"Ničeho si totiž nevážíte. Na této fotografie vidíš, jak vypadá jedna z vašich řek. Špinavá voda už není pitná. A tak vypadají všechny řeky. Pro lidstvo používáte čističky, ale co zvířata? Nebo lesy. Kácíte velké spousty stromů. To vše jen kvůli dřevu a papíru! Přitom vám pomáhají produkovat kyslík. Navíc opět berete domov zvířatům. Také si znečišťuje ovzduší spodinami z aut. Nebo kdybyste alespoň třídili odpad. Ten byste mohli recyklovat a nevyužívali byste stále nové a nové zdroje," vyprávěl a fotografie se postupně měnily.
"No to je hrůza," špitla Magdalenka. "Já budu ale jiná. Já naši planetu ochráním, uvidíš," prohlásila a objala ho.
"Vážně? Čmáralas po papíru a házela ho do krbu… Takové plýtvání."
Posmutněla. "Máš pravdu, omlouvám se. Ale už budu jiná."
"Věřím ti," odpověděl Papíráček a zamířil k jednomu papírovému skřítkovi.
Magdalenka ho následovala.
"Vezmi si taky jeden kornout, ale sněz jen jeho náplň. Ta je z barevného papíru. To je jediný papír, který je pro náš národ k jídlu."
Ujídali společně žlutý papír a rozhlíželi se kolem sebe. Najednou začalo sněžit.
"Z nebe padají kousíčky papírových kapesníků!" rozzářila se Magdalenka a se smíchem se točila dokola.
"Jsem rád, že se ti tu líbí, ale nechceš se už přeci jen vrátit domů?" zeptal se najednou Papíráček.
"Máš pravdu. Musím domů," vyhrkla Magdalenka a ve vteřině se s Papíráčkem přenesli do obývacího pokoje.
Tam Papíráček přečaroval Magdalenku zase na holčičku.
"Magdalenko, měla bys jít spát. Zítra vstáváš do školy," slyšela volat svou maminku z kuchyně.
"Cože? Už zítra? Vždyť tam jdu až za sedm dní," divila se.
"U nás čas běží trochu jinak. Ve vašem světě jsi byla pryč asi šest dní. Nikdo to ale neví, to jsem už zařídil," vysvětlil to Papíráček.
"Jejda," vyjekla Magdalenka.
Odběhla se vykoupat, vyčistila si zoubky, převlékla se a zalehla do peřin.

Ráno ji probudilo denní světlo, které ji šimralo do očí. Rychle se nasnídala, oblékla se, provedla ranní hygienu a odjela s rodiči a Papíráčkem v kapse do školy.

Seděla v lavici a dívala se k oknu, za nímž na ni nenápadně mával Papíráček. Rozhodl se totiž, že raději počká venku.
"Magdalenko, jsi na řadě. Pojď před tabuli a pověz nám něco o sobě," vybízela ji najednou paní učitelka Málková.
Vyšla tedy, chvilku nervózně přešlapovala.
"Jmenuji se Magdalena Fialová a je mi sedm let. Ráda si maluji a pomáhám mamince na zahrádce. Moje maminka pracuje v mateřské školce, už mě naučila počítat do deseti a vázat kravatu. Díky jednomu kamarádovi jsem se však naučila ještě něco. Lidé musí chránit přírodu a vážit si toho, co mají," pronesla nakonec a zamžourala k oknu.
"To je hezká myšlenka," pochválila ji učitelka a nechala ji odejít do lavice.
"Ráda bych vám zadala první domácí úkol. Do školního sešitu prvouky mi nakreslete dva příklady, co byste na škole změnili, abyste chránili, nebo zlepšili naší přírodu," oznámila dětem paní učitelka a zanedlouho je propustila domů.
"Chtěla bych, aby se tu třídil odpad a okolo školy se vysázelo více stromů," špitla Magdalenka paní učitelce, než opustila třídu.

Vyšla s úsměvem ze školy a snažila se najít Papíráčka, kterého na poslední hodinu ztratila z očí. Po něm už však nebylo ani stopy.
"Papíráčku, kde si?" volala tiše a z očí se jí začaly kutálet slzy.
Vzápětí si všimla malého papírku, na němž byla ta nezapomenutelná věta: Milá Magdalenko, možná mě odvál vítr a já se vznáším někde v oblacích, mé srdce i myšlenky jsou však navždy s tebou, přítelkyně.
Utřela si slzy a papírek si uložila do kapsy.
"Sbohem," zašeptala s hlavou zdviženou k oblakům a nastoupila k rodičům do auta.
Věděla, že již Papíráčka nikdy nespatří. Byla si však vědoma také toho, že na něj do konce svého života nezapomene.
----

Tuhle pohádku jsem napsala už hrozně dávno. Ani nevím kolik mi bylo. Říkám jí ekopohádka. Ekologie očima dítěte. Myslím si, že s ochranou přírody není nikdy pozdě začít. Ale lépe dnes, než zítra. A nejlépe je vštěpovat to už malým dětem. Třeba z nich pak vyroste vděčnější a pokornější a hlavně rozumější generace.
blogerka Nisa
 

Melanie Ottmannová

3. srpna 2017 v 17:49 | Nisa |  Literární šuplík - hororové story
Povídka vznikla opět podle snu spojující novověk, středověk, nadpřirozeno a totalitní režím. A Melanie Ottmannová si na konci opravdu bude přát změit svůj život... I když vlastně nejen na konci.
Příjemné čtení... Blogerka Nisa

Jmenuji se Lena Parkerová. Utíkám. Hoří za mnou. Neohlížím se, ale kouř mě i tak dohání. Slyším křik. Pláč. Kdybych mohla, kdyby na to byl čas, připlácnu si dlaně na uši a sama se rozpláču. Jenže nesmím plakat. Nepláče nikdo, kdo chce ukázat, že se ho to netýká. Jen tak si zachrání život. A já musím běžet, schovat se v lese. Zachránit se. To bylo to poslední, co jsem slíbila babičce, než ji zabili.

Babiččin obývák byl potemnělý. Až nezvykle. Seděli jsme u konferenčního stolku s bratrem vedle sebe a dívali se na ni. Byla noc, my tam po tmě a napjatí.
"Babi, co se děje?" nevydržela jsem s otázkou.
"Jsme ve válce," pronesla babička.
S bratrem jsme se po sobě podívali.
"Ale babičko," začal on.
"Válka už přeci skončila. Vyhráli jsme," dořekla jsem za něj.
Žena před námi se zatvářila přísně zrovna, když se začal dům otřásat. Skleničky řinčely. Padaly z polic. Venku se ozýval hluk.
"Co to je, babi? Co se děje?" vykřikla jsem, abych přehlušila ten rámus.
Bratr vyskočil ostražitě na nohy. Rozhlížel se po něčem ostrém, co by mohl vzít do ruky. Na obranu.
"Už to začalo. Nepřítel nabral druhý dech. Musíte jít. HNED."
Zmateně jsem se postavila. Zděšení ve tváři.
"BĚŽ, LENO, BĚŽ," křičela na mě ta žena dál a utěrkou máchala směrem k balkónu.
Dům ještě neobklíčili. Pak se ozval zvuk rozbíjeného okna. Dovnitř vletěl šíp. Určený pro babičku. Zasáhl cíl. Zachroptěla. Objevila se krev. Oči měla skleněné. Prosily nás.
"Běž, Leno, běž," ozvalo se mi znovu v hlavě. Pohlédla jsem prosebně na bratra.
"Musím tu zůstat, Leno, běž. Zachraň se," volal na mě od okna.
Jeho mužská čest mu bránila odejít. Chtěl zemřít v boji. V boji se všemi ostatními odpůrci po boku. Se svými přáteli, kteří také zbrojili proti režimu. V té chvíli mi bylo jasné, že ho vidím naposledy. Strnule jsem kývla a ztěžklé nohy donutila rozběhnout se. Někam. Za přežitím.

Svítá. Schovaná v křoviscích jsem přečkala noc. Několikrát to tu pročesávali vojáci. Skoro jsem v těch chvílích zapomněla dýchat. Nevšimli si mě. Musel to být zázrak. Teď je klid. Jen ptáci zpívají, jako by to snad bylo pouze další obyčejné ráno. Ale není. Je mi jasné, že kdybych se vydala cestou zpátky, najdu tam spáleniště. Vypálené domy, pole… A někde tam uhořelo i spousta mých přátel. Členové rodin proti režimu a jejich příbuzní a kamarádi. Všichni zaplatili. Včetně mě. Zabili mi rodinu. Vím to jistě. Rodiče museli najít dřív, než babičku. Jejich dům stojí blíž. Nejspíš byli už dávno mrtví, když přišli za ní. Jak dlouho asi vzdoroval bratr? Kde padl? Co udělali s jeho tělem? S jejich těly? Najednou mi to dochází. Že pokud neuhořela při jejich včerejších nájezdech, určitě je posbírají, nahází na hromadu a obřadně zapálí před zraky zbytku obyvatel. Pro výstrahu. Jsem rozhodnutá vytratit se odsud. Dřív než se uklidní zmatek. Jen teď je šance. Určitě právě svážejí přeživší, aby si udělali seznam. A oddělili zrna od plev, tedy přívržence od zázračně přežitých odpůrců. Jako třeba mě. A dokončili práci. Bestie. Vykračuji stezkou lemovanou borůvčím. Obličej poškrábaný. Z čokoládových dlouhých vlasů cestou vybírám listí a větvičky. Bílé tričko potrhané. Džíny zašpiněné. Pak mě do očí zaštípá světlo. Vycházím z lesa. Kamenitou cestu poznávám. Vede na náves a dál. Třeba k JEJICH středisku. Musím na opačnou stranu. Až k rybníku a doleva. Když půjdu dost dlouho, dostanu se do sousední země. A pak půjdu pro jistotu ještě dál.
"Hej! Hej, maličká, kampak jdeš? Na sčítání?"
Přijíždějícího vozu si málem ani nevšimnu. Zacloním si oči rukou před sluníčkem. Farmář s kloboukem sedí vpředu a kočíruje koně. Na dřevěné korbě za ním se mačká několik lidí. Vyděšených nebo apatických. Dívají se do klína. Nikoli na sebe. Vypadají podobně zuboženě jako já. Kývnu.
"Tak si nastup," řekne.
Přiměju se jít. Jen nevzbudit podezření. Někdo mi podá ruku a pomůže nahoru. Šance pominula. Nemám ponětí, co teď.

Jsme u cíle. Vystupujeme. V dálce před námi stojí řada vojáků. Jeden kývne, abychom šli k nim. Poslechnou všichni. I já. Snažím se působit klidně, ale mám pocit, že mi to moc nejde. Ohlédnu se vedle sebe a vidím, že naštěstí nejsem sama.
"Jméno?" zahučí ten voják na černovlasou ženu po mé levici.
Mohla by mi dělat mámu. Vyschne mi v krku. Jméno.
"Simone…" Selže jí hlas. Rozkašle se.
"Jak?" vrčí netrpělivě muž v uniformě.
Ostatní se po něm s obavami dívají. Napadne mě, že možná nepostupuje úplně podle předpisů. Pár lidí vedle nás už prošlo. Nezazněly jejich jména. Prostě je nechali projít.
"Simone… Simone Smithová…"
" Cože? SMITHOVÁ?!" zařve muž hromově.
Žena kývne. Vypadá zmateně. Voják vytasí pušku a třemi kulkami ženu pošle na onen svět. Všichni nadskočí. Dívám se na to, jak se pod mrtvolou tvoří krvavá kaluž. Přiběhne jiný muž v uniformě. Na první pohled je zřejmé, že je výše postavený, než ten, co právě vraždil.
"Co se to tu děje?" vyštěkne podrážděně a pohlédne na tělo na zemi. "Vzpouzela se?"
"Ne!" vykřikne nejspíš nechtěně několik lidí.
Pohlédne na ně. "Jen řekla jméno," přidám se, aniž bych to původně zamýšlela.
Najednou mi to přijde správné. A nebezpečné. Tudíž pěkně pitomé.
"Jméno?" zavrčí nadřízený ke střelci, "Nemají říkat jména! Jen se mají nalodit do těch plechovek na kolech!"
Vojákovi v očích zajiskří strach. "Ale pane, pane, byla to Smithová! Smithová - to je jméno ze seznamu!" Jeho oči se na druhého muže dívají prosebně.
"To není tvoje věc! To je na NICH. Nikdo. Neměl. Zemřít." hláskuje každé slovo, "Ne. Teď."
Padne další výstřel. Tentokrát zasáhne vojáka. Crčí z něj krev. Klesá k zemi. Přidržím si dlaň před pusou. Začíná se mi motat žaludek. Vládne ticho.
"To byl trest," pronese výše postavený a ještě s kouřící se zbraní odkráčí.
"Běžte," pronese jiný voják a gesty nás popohání. Projdeme.

Sedím na sedadle v plechové krabici a dívám se z okna. Pohybujeme se. Nikdy jsem nic takového neviděla. Kolem je narváno. Uličkou prochází voják. Zírám do klína.
"Máte tu příbuzné?" ozve se najednou hlasitě.
To mě oslovil on. Napadne mě, jak moc ztracená mu asi připadám. Už se chystám otevřít pusu k nějaké rozumné výmluvě, když si toho všimnu. V zadní řadě za vojákovými zády na mě mává muž. Cizí.
"Támhle," vydechnu úlevně a zvednu se.
Klestím si cestu k zachránci. Černovlasý, nakrátko střižený, sytě zelené oči. Má u sebe dvě děti. Kluk jako by muži z oka vypadl. Dívka je drobnější a snad i mladší. Blond. Vlasy sepnuté. Oči též barvy trávy. Stojím před sedadlem zabraným stařenkou. Do uličky. Ten klučina sedí za ní, muž s dívkou na klíně vedle, u okna.
"Paní, můžete sem pustit mou ženu, prosím," ozve se.
Stařenka se zamračí, ale poslechne. Voják byl totiž už netrpělivý a děsil i ji. Posadím se a nechám si vtisknout polibek.

"Vypadalas ztraceně," šeptne mi do ucha.
Vděčně se pousměju. Tak to mám vážně napsané na čele…
"Jsem Henry, Henry Ottmann," představí se šeptem a nenápadně mi podá ruku.
"Lena," opáčím. Prostě jen Lena.
"A to jsou mé děti," doplňuje rychle, "Finn a Mia."
Kluk na mě kývne, ale malá se ani nehne. Super.

Další instrukce zní jasně. Vystoupíte, udáte jméno a nastoupíte do jiné pojízdné krabice dle abecedy. Jdu první. On s dětmi se drží za mnou.
"Vymysli si jméno," sykne na mě ještě.
Jméno. V hlavě mi buší. Tohle nemůže vyjít. Myšlenky mi rotují dokola. Mezi Pamelou a Melanií. Pamela, nebo Melanie? Nemůžu se rozhodnout. Bože, praskne to!
"Jméno?" spustí voják venku otráveně.
"Melanie," vyhrknu, "Melanie."
"A dál?" Nervózně poklepává špičkou boty.
"O-Ottmannová," dodám a strach mi pulsuje tělem.
Ukáže kamsi rukou. Pojízdná krabice s velkým O na boku. Jdu. Dýchám. Zhluboka dýchám.
"Patřím k ní," slyším Henryho říkat. Měl říct jméno. Probůh, proč neřekl jméno? Běží za mnou.
"Mělas říct P. Příjmení od P… Potřebuju do P," šeptá naléhavě.
To jsem asi přeslechla. Ach jo.
"Pane! Pane, jméno!" vyřídí se za ním vojáci.
Zastaví. I já zůstanu stát.
"Ottmann. Henry. A mé děti Mia a Finn. A támhle (ukáže na mě) má žena…"
"Melanie," skočím mu do řeči.
"…promiňte, pánové, jsem již vyčerpaný, zapomněl jsem…"
"Má chyba," vlítnu do toho zas, "měla jsem uvést celou rodinu."
A jdu blíž a vezmu si Miu do náruče. Díkybohu je klidná. Jako by věděla. Jdeme dál. Henry zálibně hledí o kus dál na vozidlo s P. Zastavím ho. Konejším pohledem. Je mi jasné, že dostat se tam bylo důležité. Jenže nejde couvnout. Nastoupíme.

Místnost, v níž se nacházíme, mě děsí. Ledově modré stěny. A dřevěná lavice, na které sedíme. Já a Henry. On po mé pravici. Nemáme zdání, co se děje s dětmi. A voják sedí před námi za stolem. Šklebí se. Mračí. Páchne spáleninou. Pomněnkové oči klamou. Je to zabiják.
"Takže… Ottmannovi…" pohlédne na nás, "vy jste manželé, že?"
Kývnu a slyším Henryho - ano -. Cožpak on se nebojí?
"Paní Ottmannová… jak jmenují vaše děti?" pokračuje.
"Finn a Mia," zaskřehotám.
Srdce mi chce vyskočit z těla. Pohlédnu nejistě na jejich otce. Kývne.
"Ale nejsou vaše, že?"
"Ne. Vyvdala jsem je," pokračuji v odpovědích a cítím, jak se mi třes šíří od chodidel nahoru.
"A tak… Správně. A kolik je Mie let?"
Zpanikařím. Usměje se. Předstírám slabost a přitočím se k Henrymu. Skoro se ťukneme hlavami.
"Čtyři," zašeptá můj odhad.
"Čty-ři?" sýpu.
Dělá se mi špatně. Znovu se usměje. Ještě daleko víc.
"Vážně? Neříkejte? A Finnovi?"
Z jeho pobaveného tónu mi je jasné, že všechno ví. Možná dávno všechno věděli. Už tam, kde jsem ho poznala. Nebo ještě dřív. A tohle byla hra. Jejich zvrácená hra. Věděli to. A Henry teď zaplatí. Zaplatí za to, že si hrál na samaritána. Že chránil Lenu Parkerovou. On a jeho děti. Odkudsi se ozve dětský křik. Panebože, Finn a Mia! Co když křičí oni? Hlavou mi projede, kam jsem ty nevinné malé andílky dostala… Jak je budou mučit. Bože. A můžu za to já…
"Deset…" zkouším to a pro jistotu se opět přibližuji k muži vedle mě.
Voják uhodí pěstí do stolu.
"Já vás slyším šeptat," zařve a popadne mě za rameno.
Trhnu sebou. Vezme dřevěnou desku s dvěma vykukujícími obřími šrouby. Protlačí mi ty šrouby ramenem, až projdou i opěradlem lavice. Uvězní mě. Nemůžu se hnout. A krvácím. Hodně. A příšerně to bolí. Křičím. Henry si zacpává uši.
"Ty hajzle!" zaječí najednou na mučitele a vystartuje.
Ten ho přirazí zpátky a jednou ranou pěstí mu zlomí nos. Spustí se mu krev.
"Vy držte hubu, pane Ottmanne. Máme vaše… a tam…"
Víc neregistruji. Začínám ztrácet vědomí. Až když řekne - však mi to z vás dostaneme - zbystřím. Voják práskne dveřmi a zmizí. V místnosti se viditelně ochladí. Pomalu mi dochází, co to znamená. Skrz stěny zvolna proniká černý kouř. Jdou sem. Jdou si pro nás. ONI. Zabijí ho. Zabijí mě. A co děti? Panika. Žal. Bolest. Nedokázala jsem to… Je konec.

S křikem se probouzím. Je den. Nemám páru kolik. Hnědovlasá žena stojí u mé postele. Máma. Chytá mě za ruku.
"Leno, Leno, zlato, uklidni se. To byl jen sen…"
Jen sen? Zrychleně dýchám.
"Mami, mami, co je za den?" vybafnu na ni bez rozmyslu.
Znejistí. Vidím jí to na očích. "Čtvrtek, proč?"
Po odpovědi vyskočím na nohy a hystericky plním nejbližší batoh.
"Čtvrtek, čtvrtek, je po válce?" štěknu.
Nechápe. Je vyděšená. "Leno, dítě… chci říct… ano, včera jsme…"
"Vyhráli. Takže máme dvacet dní…"
Odmlčím se. Co mám dělat? Mia. Finn. Henry.
"Mami, poslouchej mě. Musíme odsud, chápeš? Sežeň bratra a tátu a sbalte se. Není moc času. A nezapomeňte na babičku…"
Hodím si batoh přes rameno. Koktá. "A-A kam-jdeš ty?"
"Já jdu najít Ottmannovi. Do večera jsem zpátky, slibuju."
Vlepím ji rychle pusu a vyběhnu ven.
"Sbalte se," křiknu naposledy.
Musíme pryč. Vím to. Ale bez těch tří neodejdu. Neodejdu bez muže, který pro mě v budoucnu riskuje život. Zemře pro mě. A jeho děti s ním. Muže, kterého za to nejspíš i miluji. A kterého musím zachránit.

Rozhovor s Pokáčem (20.7.2017)

31. července 2017 v 9:52 | Nisa |  Rozhovory
Milý čtenáři,

přiznám se, že Pokáče jsem si jako svůj první cíl vybrala záměrně. Už roky jsem přemýšlela, že se k tvorbě rozhovorů vrátím, ale chyběl dostatečný impulz k tomu, abych se zvedla a oprášila diktafon. (Hodně blízko k tomu bylo v den, kdy jsem objevila Tomáše Kluse, nebo Pavla Calltu.) Tenhle fousatý písničkář měl ale něco navíc (kromě svého typického vzhledu.) Humor, nadsázka a schopnost psát zároveň tak, aby se člověk mohl zamyslet sám nad sebou, nebo nad životem, pokud tam bude ten význam chtít hledat. Zaujal mě jako osoba. A teď zklamu všechny ty, kteří se domnívají, že jsem jedna z jeho vřískajících fanynek. Nejsem a nebudu. Tohle není můj styl. Ale obdivuju talent a lidi, kteří mají něco do sebe. Také s těmi lidmi ráda mluvím, diskutuju, inspiruju se. A do každého začátku člověk potřebuje hlubší motivaci.

Šlo to překvapivě snadno. Klidně, kdy a kde? Zásadně chodím na koncerty zpovídaných. Takže kde jinde, než po tom brněnském na Špilberku. Domluva byla rychlá. Tak, že mě to samotnou překvapilo. Ale překvapení bylo při našem setkání víc. Třeba fakt, že jsme se sešli už před koncertem, místo po něm. Nebo to, že mě za ním dovedla přímo jeho přítelkyně, protože jsem absolutně nevěděla, kde místo konání najít. Jenže jak často se vám stane, že místo fanynky v tričku poprosíte o radu Pokáčovu přítelkyni? A tímto jí mimochodem ještě jednou děkuji. A také Kubovi Ondrovi, který vystupoval před Pokáčem, když už jsem v tom děkování, a nejen jemu - pánové, víte za co. Nesmím zapomenout ani to, že ke konci rozhovoru začalo pršet, takže jsme se společně museli schovat pod střechu.

Prostě zážitek. A pro mě příjemný start. A ačkoli jsem byla nervózní a připadalo mi, že myslím snad na tisíc věcí najednou, takže jsem si zpětně přišla hrozně roztěkaná, Pokáč mi nedal žádnou nelibost znát. Bylo fajn toho sympaťáka poznat osobně…

A to je ze zákulisí všechno, užijte si čtení.

blogerka Nisa

1. Plánuješ někdy shodit vousy?

No, vzhledem k tomu, že bych pak musel přepsat tak zhruba půlku svých textů o vousech a pleši, tak zatím jako ne… Ale nikdy neříkej, nikdy. Takže možná někdy jo. V nejbližší době ale asi ne. Mám na tom postavený design alba a tak. A kdybych shodil vousy a nechal si narůst vlasy, bylo by to celý jinak…

2. Kdy bude společné CD s Voxelem?

No, já jsem zvažoval, jestli ty naše společné songy dát na to moje album, vzhledem k tomu, že jsem je psal já. Pak jsem si ale řekl, že album je spíš z novějších songů a tohle jsou starší věci. Takže potom jsme si řekli, že třeba až napíšu další tři, tak z toho uděláme menší ípíčko a malý turné k tomu, nebo tak. Ale zároveň to není úplně aktuální. Letos určitě ne. A myslím, že ani v nejbližších dvou letech.

3. Nevadí ti trochu, že vás lidi vnímají hodně jako dvojici?

Já z toho mám hroznou radost, protože si myslím, že se nám s Vaškem povedlo něco hezkýho. Dvě alba jsme spolu udělali, máme společný songy… a jsme výborní kamarádi. Navíc pořád spolupracujeme, i když už si Vašek (=Voxel) píše texty sám a já šlapu taky víc po vlastní ose. Takže mi to nevadí.

4. Tvůj nejvíc a nejmíň oblíbený vlastní song?

Takový ty míň oblíbený jsou ty starý a těch je hodně. A z těch co chtějí lidi, abych hrál, a já to nechci hrát, jsou písničky třeba jako Bisexuální diskofil. Melodicky i textově je to zoufalý, myšlenka nic moc. To pak člověk pozná, že když to hraje, tak se za to stydí. A to je špatně. A nejvíc oblíbený? Těch mám právě spousty. Jen jeden bych nevybral. Neříkám, že všechny z alba, ale tak půlka je moje TOP. Stereotypy, Pošta, Vlasy. Ty se povedly. Taky Entry, první singl. Nebo třeba Pohádka, ta se teď rozjela, na to jak je stará.

5. Vybíráš to podle sebe, nebo podle obliby fanoušků?

Určitě podle sebe, ale ono je to má právě tu spojitost, že je to pak populární u fanoušků. I když ne vždycky. Třeba písnička Blbej den, která má na youtube z těch mým pokojových videí asi nejvíc zhlédnutí, tak ta mně přijde rutinní. Neříkám, že je špatná, ale zas mě třeba nebaví jako Nikde žadnej sníh, nebo tak.

6. Když už jsi zmínil Blbej den… Proč si změnil melodii u některých písniček? Blbý den, Pohádka, Entry…

Vždycky to změním, když mi to tak přijde lepší. Ale sám to chápu, že když to někdo zná v původní verzi, tak pak se jim to nemusí líbit, ta změnu. Já když měl oblíbené songy a pak to muzikanti na koncertech hráli jinak, tak jsem to spíš neměl rád, než měl.
U Pohádky se to změnilo v době, kdy Pohádku vlastně nikdo moc neznal. U Blbýho dne je to právě tím, že když se mi něco nepřijde ještě top, top, tak se to snažím zlepšit. A Entry, tam to bylo jinak. Ještě před klipem byla asi tři roky na internetu verze skoro stejná jako ta akustická. Ale my jsme měli ambici, aby to bylo hratelný v rádiích, v televizi. Tak jsme to upravili, aby to nemělo moc dlouhou předehru, mezihru… Jenže nakonec to k ničemu nebylo, takže už to dělat nebudeme, že bychom to na něco pasovali.

7. A ještě k těm starším songům… co ty a starší songy?

Já je nehraju rád, protože je považuju za kvalitativně špatný. Ale je jich pár, který přetrvaly a hraju je furt a rád. Třeba Porno, nebo Pohádka. A zahraju i Novinky a Zimu. Ačkoliv na koncertech zas tolik ne. Pak jsou ale takové, co hraju vyloženě nerad.

8. Když už si zmínil tu Zimu… Nový song je Aromatické léto. Můžeme se těšit na písničku o jaru a podzimu? V komentářích pod videem vzniklo podezření, jestli máš vůbec rád nějaké roční období. Jak to je?

Vzniklo to tím, že jak se snažím hledat originální nepopsaná témata, tak jsem dost v úzkých. Tak je dost možný, že bude i podzim a jaro. Ono lidi můžou napsat celý alba o lásce a nikomu to nevadí. Ale napsat deset songů o tom, jak jsem linej, tak by mi lidi psali, že se opakuju, a měli by pravdu. Tak hledám originální téma. A ještě dvě roční období mi zbyly, díkybohu.

9. Podle čeho si vybíráš, s kým nazpíváš společný song?

Já mám duety obecně hodně rád. Proto je rád píšu, zpívám. A pak jde právě o to, s kým to zpívat. Na gymplu to bylo o tom, která holka ze třídy uměla zpívat. Teď už je to o tom, že se těma muzikantama znám a můžu si vybírat, s kým si myslím, že si budeme hlasově sedět. Třeba ta Káťa(=Kateřina Marie Tichá). Vím, že ona je super holka a že to prostě bude fungovat. Nebo i s Kubou Ondrou, náš českoanglický song. Já si řekl jo, protože jsem věděl, že to bude dobrý, že to Kuba zazpívá dobře. Nikdy to není náhodný. Protože ten song pak bude známý, takže to musí být někdo, za koho dám ruku do ohně, že to bude dobrý.

10. Jak je na tom tvůj kanál? Co tvoje další tvorba mimo songy, Pokáč-boyz a tak, budeš pokračovat?

Já jsem na tom kanálu zkoušel víc věcí, krátké sketche, dlouhé sketche, Lunetic sessions, dema, rozhovory… Ale vnímám, že nejvíc mají smysl songy. Ono to dává smysl, lidi jsou fanoušci mě jako písničkáře, spíš než jako youtubera, si myslím. Třeba ty Pokáč-boyz zaberou hodně času v poměru s tím, jak malý efekt to má. Třeba na tom a capella videu jsem dělal týden a má to jen nějakých 20 000 zhlédnutí. Což není málo, ale je to spíš pro radost mě, než že to osloví lidi. Na druhou stranu já to dělám rád, pro svoji zábavu. Takže určitě ještě něco bude.

11. Řekni o sobě prvních pět věcí, co tě napadnou.

Řekl bych, že humor, vousy a pleš, nadsázka, písničkaření a pohoda.

12. A něco, co nevyplývá z tvého vzhledu a tvorby?

(Dost se zamyslel.) Vždycky mi hodně šla matika, tak třeba matika. (Smích.) A obecně jídlo.

13. Kde se vidíš za 10 let?

Na vyprodaném stadionovém turné. (Smích.) No to asi ne, ale furt chci dělat muziku.

14. Co teď chystáš?

Bude animovaný klip ke Kočce. A bude song s Kubou Děkanem. Bude to Kuba Děkan feat. Pokáč. Je to první člověk, co si mě pozval na feat. Jinak koncerty. A dvě turné. Jedno moje, myslím v prosinci, jedno s O5 a Radeček na podzim. Křest alba v Lucerně v prosinci. A dlouhodobě bych měl radost, kdyby mě hráli v rádiích, bohužel se tak zatím nestalo. (Smích.)

15. Jak se vyrovnáváš s negativní kritikou?

Negativní kritiku vnímám. Pořád ji snáším poměrně těžce. Když mám někde deset komentářů, že dobrý, a jeden, že blbý, tak mě to mrzí. Ale mrzí mě to čím dál míň, zvykám si. Protože chápu, že každý, kdo má fanoušky musí mít i haters. Protože ten, kdo je nemá, tak ho vlastně poslouchají jen kamarádi. Musíte je mít. Musí se vaše tvorba někomu nelíbit.

16. Jak jde momentálně skloubit hudba s osobním životem? Přátele, rodina a tak?

Je to náročný. Ono livestreamy, odpovídat fanouškům, koncerty… To sežere strašnýho času. Hodiny denně. Moje přítelkyně byla rok v Austrálii, tak jsem chodil na tři dny do práce, s kamarády na pivo tak jednou za týden a jinak šlapal do muziky. Ale za ten rok se toho moc stalo. Měl jsem čtyři tisíce fanoušků na FB, teď šestnáct tisíc. I do práce chodím míň. Takže s full time prací by to určitě nešlo skloubit. Je to těžký.

17. Jsou nějaké další plány s písničkou Místa? Protože na albu je jen top 9 slok a tobě se jich přeci líbilo víc…

Až se na to jednou vrhneme, jestli to vyjde všechno, tak kdyby se ty sloky poskládaly všechny za sebe dohromady, mohl by z toho být zápis v Guinessově knize rekordů, jsme zjistili. Pokáč a fanoušci - nejdelší song. A to by bylo pěkný. Další projekty taky budou, ale dáme pauzu. Aby to nebylo každého půl roku. Ale interakci s fanoušky mám hodně rád.

18. Jaký si chceš splnit sen?

Vyprodat O2 arénu a dělat co mě baví.
 


Pokáč

27. července 2017 v 10:38 | Nisa |  Medailonky zpovídaných
Pokáč, vlastním jménem Jan Pokorný, je český textař a písničkář hrající na kytaru a ukulele. Narodil se roku 1990 v Praze. Od 19 let vystupuje a v roce 2009 dal dohromady své první demo album PEKÁČ a o dva roky později demo album POKÁK. Už na těchto albech najdete songy, které si dlouhodobě drží fanoušky - Zima, Novinky, nebo Pohádka, která si získala oblibu v minecraft komunitě po vytvoření neoficiálního klipu v roce 2014.

Do širšího povědomí se dostal v roce 2015 s klipem na svou píseň Vymlácený Entry, která vtipně a nostalgicky vzpomíná na hráčskou dobu devadesátých let.


Mezi další klipy patří například ty na písničku 26, Co z tebe bude, nebo Nikde žádný sníh. Na tu poslední vznikly klipy dokonce dva - akustická verze a verze točená formou 360 stupňů.

Na jeho youtube kanále, ale najdete mnohem víc. Svojí tvorbu zprostředkovává fanouškům přes domácí videa z pokoje. Oblíbené se staly Ukulele minisongy. Například Sprostý admin Dušan a další. Na kontě má taky a capella verzi písničky Only you od skupiny Lunetic (nazpívané jako dílo fiktivní skupiny Pokáč-boyz).

Letošní rok vydal první fyzicky sehnatelné album Vlasy, které se bude křtít letos 19. prosince v pražské Lucerně. Nenajdete tam (krom písně Máme doma kočku) nic, co by jeho fanoušci již neznali z youtube. Entry, Pohádku, ale i píseň Rád chodím na poštu, nebo Blbej den. Za zmínku stojí i duet s Kateřinou Marií Tichou - Lovesongy.


Pokud jde o hudební spolupráce, možná si vybavíte spíše spojení duo Pokáč + Voxel, protože právě Pokáč je autorem textů Voxelových alb All boom a Motýlí efekt. Navíc společně nazpívali hity Zítra je taky den, Ekosong či nejnovější Tour, co sedne ke stejnojmenné loňské tour (překvapivě). A jejich spolupráce zdaleka nekončí.


Mezi své další úspěchy může počítat fakt, že si zahrál v O2 Aréně, stal se hostem v Mixéru na televizi Óčko, předskakoval Tomáše Kluse a byl objevem roku 2016 v hudebním ocenění Žebřík. Letos jste ho též mohli spatřit na Colours of Ostrava. A jak s oblibou říkám - uvidíme, co přinese zítřek.

Tak už víte, s kým jsem absolvovala první rozhovor? No jasně, že s Pokáčem. :-) Počkejte si na to...

blogerka Nisa

Proč měnit svůj život?

25. července 2017 v 17:40 | Nisa |  Literární šuplík - úvahy
Kdybych tak mohla změnit svůj život...

Hm, jenže já ho nechci měnit. Nechci, jelikož jsem vděčná za to, jak věci jsou. Mám svůj život většinu času ráda, protože se snažím žít tak, abych byla šťastná. To je totiž, dle mého názoru, jediný skutečný cíl, který by člověk měl mít.

Takže... když něco chci změnit, nesním o tom - kdybych mohla -, ale udělám to. Stejně jako jsem se rozhodla vyměnit menší byt za větší. Ano, člověk si projde fází snění a plánování, ale ty nakonec přejdou v čin. Nesním, kdybych..., čekám jen na vhodné - až. A není to výmluva proto, abych to stále odkládala. Jednám. A mám celý seznam věcí, co chci za život stihnout (třeba jet závody v autech - což může být i to poslední, co udělám, ale s tím se musí počítat :D).

V podstatě i tenhle blog byl jedno velké AŽ.

Ale nejde jen o ty velké věci. Jde o drobnosti. Mám k obědu chuť na plněné knedlíky? Tak snad není tak těžké je koupit v nedalekém obchodě. Zajdu na kafe s kamarádkou, projdu se parkem, když je krásně. Směju se, když prší. A v zimě pod dekou moc ráda srkám horký čaj a pustím si nějaký film, co chci dlouho vidět.

Je ještě ovšem druhý aspekt celé věci - pokorně přijmout nemožné. Jsem narozená v České republice a předky ani příbuzné z Argentiny prostě nemám a mít nebudu, ani kdybych se na hlavu stavěla. A s čím nic nenadělám, na to se snažím nemyslet. Život je plný možností. A né do všech dveří je nám dáno vejít. Ačkoliv někdy můžete zabrat a vydřít si úspěch. Ze mě možná taky mohl být biochemik, kdybych pro svou zálibu více zahořela. Nestalo se a já se vydala po snadnější cestě. Protože chemie mě sice baví, ale zas tolik mi nejde. A zas tolik mě nebaví, abych si kvůli ní ničila nervy. :-)

Život je prostě volba. A já vždycky volím tak, abych byla šťastná. A když se mi něco nelíbí, změním to.

Pro pořádek, aby to nevyznělo moc jednoduše - i já mám občas blbý den. A někdy dost. Jenže jde o to mít kolem sebe něco, nebo někoho, kdo vám vrátí životní energii, když vám zrovna dochází. A já to štěstí mám, jinak bych o tom nemluvila, že. Někdy jsou to přátelé, někdy kratší životní cíl, co vás drží v chodu. A někdy se musíte vyspat. Jindy se nebát poprosit o pomoc.

Tak to prostě je. V životě jsme jednou nahoře, jednou dole. Přijmám fakt, že někdy budu brečet, že mi někdy bude mizerně. Ale z širšího hlediska chci být převážně šťastná. Poprat se s tím zlým. Smířit se s tím špatným, co se stalo. Všechno, čím si v životě projdeme, může totiž za to, kým jsme teď. A plnit si sny, přání a momentální nápady.

Protože žijeme jen jednou. A ano, chybujeme. Tak se poučme z chyb a věřme, že jsme tehdy k jejich vykonání měli důvod. Kdyby ne, tak tu chybu neuděláme, ne?

A když budu žít takhle, když i vy budete žít tak, aby vašim cílem bylo - být šťastný/-á, proč měnit svůj život?

blogerka Nisa

Děje se něco?

25. července 2017 v 16:36 | Nisa |  Aktuálně
Trpělivý čtenáři, děje.

Blog funguje, mozek plánuje... Jen jsem se na chvilku odmlčela, abych řešila nejen svůj život, ale uskutečnila i první rozhovor. :-) Chvíli taky trvá přepsat pásku diktafonu do psané podoby a tak dále... Teď jen čekám na pomyslný palec nahoru od zpovídané osoby, abych to mohla poslat k vám...

A co dál? Druhý rozhovor je skoro domluvený a třetí taky. Což byl můj původní roční cíl. :D No uvidíme, uvidíme... Tak si počkejte, snad to bude stát za to čekání.

blogerka Nisa

Pohádka

4. července 2017 v 15:32 | Nisa |  Literární šuplík - sociální témata
Milý čtenáři,

toto téma týdne jsem chtěla úplně vynechat, ale pak mě napadlo, že právě u povídky s názvem Pohádka si možná alespoň jednou řeknete, co to hergot je? Buď už kvůli samotnému názvu, nebo kvůli první části textu, která dost spoléhá na vaši fantazii, nebo kvůli samotnému ne zrovna pohádkovému závěru. Na mé poměry je to navíc nezvykle krátké. Takže co to hergot je? Má právo říkat si to povídka? Já tvrdím, že ano. Má to poselství.

POHÁDKA
Svět se se mnou točil. Oslepovala mě zlatavo-oranžová záře. Houpy hou. Svět spletený z pavučin. Jejich stříbrné nitky vynikaly v oné záři. Tančily a točily se. Obdivuj tu krásu! Po pavoučcích ani stopy. Nebo jsem se v tom zběsilém rytmu barev a pohybu spletla? Támhle možná přeběhnul. Hnědý, vypasený. Někam spěchal. Po nitkách. Pryč z mého obzoru. Aby mě nechal samotnou v tom zvláštním osamoceném království. Ale já tam nebyla sama. Najednou. Roztančené pavučiny změnily se v kápě bílých kostlivců. Svět obehnaly zdi. Byly tam vždycky? Nevěděla jsem. Znala jsem jen to, co jsem viděla. Čtyři zdi, čtyři kostlivci. Každý vláknem vedeným z kapuce přichycen ke své stěně. Jako pes na vodítku. Doslova. Ale nezdálo se, že by jim to nějak zvlášť vadilo. I když moment… možná jednou, když se na mě jeden zadíval, jako by mu přes tvář přelétl stín smutku. Přes tvář? Kostlivci? Nezbláznila jsem se náhodou? Může mít vůbec kostlivec emoce? Dívala jsem se na ně v tom stále se pohybujícím a rotujícím světě. Houpy hou. Jako by tancovali, vzdalovali se a přibližovali v jeho rytmu. Jednou byl dokonce až nebezpečně blízko. Houpy hou. Věděl, že tam jsem. Ale já netušila, jestli tam patřím, nebo je ze mě vetřelec. Ale zatím neutočili. Jen tak pulzovali s tím světem. A nakonec začali mluvit. Nesouvislou hatmatilkou. Ty slabiky naplňovaly prostor kolem mě. LA-DA-HA-DA-KA-ŠA-ŠE. KA-LE-PE-VE-SE. DO-RE-DA-SO-ŠE. Šeptali jako vítr ve větvích a zároveň hučeli jako roj včel. KA-SA-ŠE-PO-LO. FE-RE-LO-KY. ŠE-SE-PO. Říkali stále naléhavěji. Měla jsem pocit, že bych jim měla rozumět. Ale nerozuměla. Štvalo mě to. Věděla jsem, že se mi snaží něco říct. Nebo si možná chtějí jen popovídat. Jako se starou známou. Starou známou? Znala jsem je? Začala jsem v těch kostrách pátrat po něčem, co by mi připomnělo někoho koho znám… Taková pitomost. Ale přece… KA-ŠA-SE-DO-LO. Mluvili dál a začínali se jevit zoufalejší. Pochopili, že jim nerozumím. Ale ty jim rozumíš, ozval se mi v hlavě hlásek, potřebuješ jen trochu času, abys pochopila. Oživila zapomenuté… Ty to znáš. Je znáš. Nechceš, aby tě vyhnali pryč. Líbí se ti zářivý houpavý svět. I když ti způsobuje mírnou nevolnost. Houpy hou. Chceš to napořád. A zatímco hlásek nabádal, jakousi kulisu tvořila hatmatilka kostlivců. HA-KE-ŠA-ŠA-ŠE. LE-ŠE-VA-ŠE. Jestli mě bude pořád rozptylovat, nikdy to nerozluštím! Ale nechci pryč, měl pravdu. LA-KO-SA-VA-ŠE. Hučel svět ve slabikách. Ale pak vše rozřízl skřehotavý smích čarodějnice. Přilétla na koštěti. Špičatý klobouk, zelený obličej, bradavice na nose. Prolétla kolem mě odporně se smějící. A nechala všechno zmizet pod záplavou svým černých kadeří. Jako když malíř přetře obrazovku černou barvou a najednou není nic vidět. Svět zmizel. Já zmizela. Do nicoty.

Umývárnu naplňovalo ostré žluté světlo žárovky. Odrážely se od zeleného nátěru i bíle vykachlíkované podlahy a spodní poloviny stěn.
"Agáta Zachová," ozval se hrubý mužský hlas snad i trochu nalomen skleslostí, "vypadá to na předávkování tou novou drogou - Pohádka."
Vysvětloval, zatímco vešel dovnitř a zamířil rovnou k tělu. Hromádce neštěstí usazenou na zemi. Opřenou o zeď. Kolena skrčená, hlava svěšená. Krátké rovrkočené tmavé vlasy. Agáta Zachová. Holčina, co vyletěla ze čtvrtého semestru oboru Oděvní návrhářství. A tak sáhla po drogové novince s názvem Pohádka… Předávkovaná.
"Našla ji mladá dvojice, na nic nereagovala. Zkusili puls a nic. Už tehdy byla ledová. Musí být mrtvá dost dlouho…" Druhý z policistů, o dost mladší, který přišel s ním, ze zvyku přišel k tělu a zvedl hlavu. Nepřítomné, doširoka otevřené hnědé oči. Nazelenalá, prochladlá kůže. Modré rty. Zkusil tepnu na krku. Necítil nic.
"Mrtvá," prohlásil souhlasně a postavil se.
Hlava Agáty při tom poklesla na rameno. Pohled upřený před sebe. Chtěla jim říct, že je vnímá. Matně, ale ano. Cosi ji probralo z temnoty. Z temnoty a těch předchozích bizardních představ o kostlivcích a čarodějnici. Už vám došlo, po čem získala tato droga své jméno? Jenže se nemohla pohnout. Droga ji paralyzovala. Utlumila tělesné funkce. A byla jí hrozná zima. Ale byla živá.
"Stejně bude nařízená pitva," podotkl starší.
Zděsila se. Pitvaná zaživa. Vak na mrtvoly. Chtěla hrozně křičet. Podívejte se na mě! Jsem živá! Ale dál se chovala jako mrtvá… Kolik lidí takhle asi vlivem požití přílišného množství drogy zaživa rozpitvali? Pohřbili? Evidentně netušili, s jakým svinstvem mají stále tu čest…
Starší policista se jí zadíval do obličeje. "Připomíná mi vnučku," řekl.
Z posledních sil k němu stočila nepřítomný pohled. Ano! Zhluboka se zděšeně nadechl.
"Kurva! Do prdele!" ulevil si a začal překotně couvat. "Ona se na mě dívá!" Znělo to zasněně, nevěřícně. Pak se probral ze šoku. "Honem, volej sanitku," popoháněl mladšího kolegu, který téměř neslyšně mumlal - co to hergot je?-, "je živá. Dívá se na mě."
Mladší policista uposlechl. Pak tam oba stáli a čekali. S Agátou, jejíž oči těkaly tam sem, tam sem… Jediný důkaz toho, že z ní ještě nevyprchal život.

Povídka kdysi vnikla spojením zvláštního snu a úvah o tom, co ještě horšího by člověk do sebe mohl narvat, po pročítání článků o droze Krokodil.

Zase za týden, tentokrát v obvyklém víkendu, blogerka Nisa.

Kdo je vrah?

1. července 2017 v 14:33 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Náhodný i jiný čtenáři,

nebylo to v plánu, ale... téma týdne mě inspirovalo zveřejnit místo další povídky jednu starší a (snaha byla o) alespoň mírně hororovou básničku s příběhem. Jak tedy může vypadat strach z neznámého?


KDO JE VRAH?
Na město noc padla temná,
Ema šla ulicí,
chyběla kamarádka věrná,
věrná a nespící…

Co s Emou šla by z práce domů
v ten nebezpečný čas,
kdy zcela vážně u sta hromů,
vrah chodil kolem nás.

Všechny zprávy v půl i v celou
hovoří o zavražděných ženách.
Nikomu zatím nehrozí celou,
totožnost vraha ve hvězdách.

I když to doopravdy vážně nechtěla,
vybavila si fotky z míst činu,
jak svému muži přes rameno hleděla.
Umí tento netvor cítit vinu?

Rysy dívek ztuhlé v bolestnou grimasu,
cákance zaschlé krve…
Jen jednu zabil doma, zlákal na terasu,
kde znásilnil ji prve.

Určitě křičela, nikdo ji neslyšel,
blesklo tu Em hlavou.
Kdo by jí zde na pomoc přišel?
Byla by obětí hravou…

Po těle sápal se hle - pocit strachu,
svazoval pevně její vyprahlé hrdlo,
třeba se zjevoval a mizel v prachu.
Představa hodná označení - trdlo.

I tak se otáčela poplašeně
v domněnkách, že NĚCO slyší…
Šedé oči téměř vytřeštěné.
Snad potkan, či armáda myší?

A pak ticho. Zastavila.
Upoutal ji blikot lampy.
Nezhasínej, poprosila.
Neposlechla. Kéž by.

A pak další. I ta za ní,
co to mělo znamenat?
Divný pocit šel vám na ni,
Možná že on chtěl si hrát.

Bílá pára vyšla skrze její ústa,
Spatřila kradmý pohyb ve stínech.
Kolem vznikla ledová krusta.
To neviděla ani ve svých snech.

Běžela.
Co noha, nohu mine.
Věděla,
že tak možná splyne.

Zmizí,
ztratí se v temnotě tak jako on.
Cizí
zdál se jí v hlavě poplašný zvon.

Dnes zemřeš, jo?
říkal, když padala,
i to jí však nedalo,
by znova nevstala.

Běžela s kroky jeho v zádech,
skoro i cítila za krkem horký dech.
Toužila po bezpečných zdech.
Z hrdla jí vydral se zoufalý vzdech.

Únava, tupá bolest v levém boku…
I víc mučilo její zbědované tělo i mysl,
že když udělala dalších pár kroků,
rozmýšlela, zdali útěk má vůbec smysl.

Kolem lampy bez světel a chlad.
V dálce zavyl pes. Špatný došlap a byla zas na zemi.
Marně čekala tu na osudu zvrat.
S výkřikem na čtyřech poznala, že nic se tu nezmění.

Čekala - po dechu lapajíc,
křičet neschopná.
Čekala - co mohla víc?
Smrt je milosrdná.

Stál nad ní s úsměvem.
Myslel si, že ho ve tmě schová?
"Ďábel tě do pekla vem,"
řekla svá vážně poslední slova.

Ale než pobodal ji blízko páteře,
stáhl si kalhoty pohybem zkušeným,
vzpomněla na syna a dvě neteře,
když oddal se odporným orgiím svým.

Na dotek studený snad víc než-li led,
i zamrzla kolem země.
Ledový tak, že houpal a točil se svět
a počínal se jevit černě.

Až zčernal docela…

Jako po mávnutí proutku však,
hned vrátilo se teplo,
jak vrah zmizel, tělo nechal tak,
spolu s ním i světlo.

A jen lampy zářící spolu s hvězdami
v tiché, prázdné ulici
byly s dívkou mrtvolnou, s ní, a samy.
Led se třpytil na líci.

Jen lampy jako němé svědkyně,
věděly, že pachatel skrytý nocí,
ač třeba vypadá sebevíc nevinně,
je ten s nelidskou hrůznou mocí.

Snad zase za týden blogerka Nisa.

Nevěrná

25. června 2017 v 21:27 | Nisa |  Literární šuplík - červená knihovna
První, na co jsem ráno pomyslela, když jsem začala vnímat, byl Tadeáš. Na jeho oříškově hnědé oči, které se do mě vpíjely tak zblízka v tom erotickém snu. Zdálo se mi, že se milujeme na terase v domě mých prarodičů... Takové sny se mi o něm zdají, co ho znám. Dva roky. A vždycky to vypadalo, že jen u snů zůstane. Proč by měl tak y tak nádherný šlachovitý a přes dva metry vysoký kluk mít zájem o tu divnou holku, která sedí každý pátek v tmavě modré mikině na lavičce v parku a tajně ho sleduje, jak venčí tetinu kolii? Tu, která má věčně na uších obří sluchátka a sklopí zrak v okamžiku, kdy se on zadívá jejím směrem? No vážně, nebývám taková, ale netuším, co je to s holkami, když je nablízku kluk, co se jim líbí. Existuje snad nějaký zákon, který z většiny z nás okamžitě udělá jenom hmotu bez mozku? Alespoň já si tak připadala. Jako tupá akce neschopná nána. Ale jeho to neodradilo. Nebo naopak má slabost pro tupé nány - jak ráda podotýkám, když vzpomínáme. A on mě k sobě vždycky přitiskne a láskyplně zašeptá s mírným povzdechem "to víš, že jo, ty náno moje". Nesnáší, když o sobě pochybuju. Ale ano chápe te správně - Tadeáš a já (Olga) tvoříme pár. Je to teprve krátce - pouhé tři měsíce, ale nelituju ani vteřiny. Ještě pořád jsme ve fázi čerstvá zamilovanost a já si to užívám.

Takže jsem myslela na ty jeho oříškové oči, než mi došlo, co mě vzbudilo. Hluboký rozzlobený hlas. A velká rána. Jako by něco těžkého se žuchnutím spadlo na zem.

"Cože? O čem to tady blábolíš? Jak že se to dá vysvětlit? Jak chceš tohle vysvětlovat?" hulákal hlas zrovna, když jsem začala být schopná rozeznávat první slova.

Ten hluk mi dělal díru do hlavy. Uvědomovala jsem si, jak moc mě bolí hlava. Jenže na migrény netrpím. Takže mě logicky napadlo, že mám kocovinu. Což bylo samo o sobě nelogické, protože už jsem byla pět let dobrovolný a úplný abstinent. Rozhodla jsem se k tomu krátce po té, co můj o rok starší bratránek zemřel na otravu alkoholem. Smutné na tom bylo i to, zrovna slavil úspěšně složenou maturitu. Měl celý život před sebou. A najednou... tu prostě nebyl. Zaskučela jsem.

"Á tak madam už je vzhůru," pronesl nečekaně blízko ten hlas.

S nám ahou jsem otevřela jedno oko. A spatřila Štefana, jak na mě zírá. Vteřinu jsem mlčky zírala taky a bleskově přejížděla pohledem po tom, co viděl. Já polonahá v posteli, přikrytá dekou jen napůl, moje oblečení poházené po podlaze. Na konferenčním stolku dvě skleničky na víno a jedna prázdná láhev a... Zabloudila jsem očima k tmavovlasému čtyřicátníkovi, který rozpačitě stál na prahu pokoje, škrábal se na hlavě a koktal. Očividně k tomu měl co říct, možná jen nevěděl, jak začít. A já byla jediná v téhle místnos ti, kdo mu rozuměl. Stejně rozhozená a koktavá. A tohle viděl Štefan. Tadeášovo jednovaječné dvojče, které jste rozeznali jen díky tomu, že byl o podstatných pár centimetrů menší.

"To není, jak to..." začala jsem blekotat a posadila se na posteli s nohama do lů. Bílou deku bez povlečení jsem si tiskla k tělu, abych zakryla černé spodní prádlo, které jediné jsem měla na sobě.
Umlčil mě rázným gestem ruky. "Víš co? Mě to nezajímá, tohle si vysvětluj Tadeášovi. Ale fakt bych nevěřil, že jsi taková mrcha."
"Ale synu, ona vážně není..."
Další rázné gesto, tentokrát k muži ve futrech. "Drž hubu, tati, laskavě jo. Drž hubu, nebo ti jednu natáhnu." S těmi to slovy se vydal k odchodu.
"Ale no tak. Poslouchej, sedneme si a..."

Další verbální máchnutí. Nic víc. Ale než opu stil byt, na chvíli se zastavil. Cosi ho upoutalo v odpadkovém koši. A já bych dala krk na to, že to byl použitý kondom. "No jasně..." zamumlal opovržlivě.

Chtěla jsem něco říct, něco namítnout, ale po včerejší noci mi bylo tak strašně zle, že jsem stěží zvládala sedět, natož logicky argumentovat. A onen otec, jediný, který v bytě byl, nebyl zvyklý argumentovat nikdy, spíš přikyvovat, co jsem věděla. Natož aby zvládl něco sdělit teď. Zaskočený, zmatený a zřejmě ještě nesrovnaný s událostmi posledních několik a hodin. Jen se na mě omluvně díval. Zrovna ve chvíli, když jsem se rozběhla do koupelny zvracet. Práskly dveře.

O 18 hodin dříve.
Potily se mi dlaně. Fakt jsem n echápala, co tu vlastně dělám . V tramvaji. Na druhém konci města. Sem jsem neměla důvod jezdit od té doby, co jsem se ve třetí třídě přestala bavit s kamarádkou Josefínou. Nejlepší kamarádkou. Než jsem zjistila, že mi ukradla barbínu a plyšového psa, pana Pikyho... Nikdo další, koho jsem znala, na téhle straně nebydlel. Teda až na babičku, ale ta už byla po smrti. Takže... Jednou rukou jsem se přidržovala madla, v druhé křečovitě svírala mobil. Možná jsem měla někomu říct, co dělám. Tadeášovi třeba. Jenže ten by mi řekl, že jsem blázen, že to mám nechat být. Jemu se to řekne. Pro něj je všechno strašně jednoduchý. Flegmatik k pohledání. Pokud mu nehoří pod zadkem, nic ho téměř netrápí. Ale já si dělala starosti... Sklopila jsem oči. Na vršku 23 - tak zněla pravděpodobná adresa z SMS zprávy, na kterou jsem co pět minut zírala. Můj cíl. A hlas právě oznamoval, že další zastávku vystupuju. Zhluboka jsem se nadechla.

Dům, na který jsem se dívala, byl starý a působil smutným dojmem. Bytový dům. S několika schody před vchodem. Z každé strany byl osazen jehličnanem. Moje znalosti z biologie nebyly valné, ale typo vala bych to na tis. Zrovna , když jsem vyběhla schody ke zvonkům a chtěla prozkoumat jména na nich uvedená, vyřítila se z budovy mladá žena, div mi dveřmi nenafackovala. Trhla jsem sebou a tvář rychle schovala pod kapuci. Bylo to zbytečné. Neznámá byla nat olik zabraná do zuřivého přehrabování v kabelce, že bych si myslela, že si mě snad ani nevšimla, kdyby poplašeně nevyhrkla: "Ježíš, promiňte." Tím lépe pro mě. Špičkou boty jsem zabránila dveřím, aby se znovu zavřely, a když byla žena z dohledu, tiše vklou zla dovnitř. Teď to chtělo jen počkat. A z toho, co jsem věděla, mi zbýval patnáctiminutový náskok. Následovalo několik dlouhých nádechů a výdechů. Teď už nešlo couvnout zpátky. Ne, když se mi podařilo dojít až sem. Posadila jsem se ke stěně, skrčila kolena a dala se do pročítání letáků poházených po zemi. Zřejmě někomu vypadly, když vybíral poštu.

Současnost.
"Ty si vážně myslíš, že bych spala s tvým tátou?!" vřískla jsem rozčíleně.
"A co si mám kurva myslet!" vrátil mi to.

Intenzita našich hlasů se už dávno vymykala normálnímu rozhovoru. Ještě štěstí, že jsme tu teď byli sami. Tadeášův otec si zrovna odskočil do obchodu pro omáčku na špagety. Původně jsem chtěla odejít hned, jak odsud zmizel Štefan, ale pan Malý trval na tom, že odsud neodejdu hladová. Souhlasila jsem, protože se mi vlastně nechtělo už čelit světu tam venku. Jenže vajíčka spálil při ranní synově nečekané návštěvě. (Přinesl tátovi knihy, co si od něho kdysi půjčil. A tato zpola plná krabice po upuštění na zem udělala onen hluk, který mě v zbudil.) A ničím jiným k jídlu jeho skromná mužská domácnost dnes nedisponovala. Musel do obchodu. Deset minut na to bušil na dveře rozzuřený Tadeáš.

"Brácha tě tu najde nahou v posteli mýho táty! Prázdný flašky od chlastu kolem a ten kondom v koši tam vi dím i já! Navíc jsem vůbec netušil, že se znáte! "
Odhodlaně jsem se nadechla. "Tak za prvé, nebyla jsem nahá, ale ve spodním prádle. Za druhé ta flaška byla jenom jedna a..."
"To mě má jako uklidnit?!" prskl rozčileně, čímž mi skočil do řeči.

Nemám daleko k tomu, abych začala v zoufalosti mlátit hlavou o zeď. Zaúpěla jsem a přejela si dlaněmi po obličeji. Ten bolehlav tomu všemu nepomáhal.

"Poslouchej mě chvíli..."
"Na co? Abys mi tu věšela bulíky na nos?"
"Myslím, že bys měl zmlknout, posadit se na zadek a opravdu si poslechnout, co ti chce říct," ozval se nečekaně hlas pana Malého, co se právě vrátil do bytu.

Oba jsme k němu otočili hlavu. V rukou držel dvě vrchově narvané tašky, tak dveře musel zavřít nohou. "A dovol, abych ti řekl, že se právě chováš stejně jako tvoje matka. Nebo jsi snad zapomněl, proč jsme se rozvedli?"

Tadeášovi přelétl přes tvář stín několika emocí. Jistěže nezapomněl na všechny ty nesmyslné žárlivé scény, kterým jejich matka dusila svého tehdejšího manžela. Několikrát za s ebou naprázdno otevřel a zavřel pusu. Musela jsem uznat, že to nebylo moc fér, protože tahle situace skutečně mohla vypadat všelijak, na druhou stranu... konečně zmlknul.

"Máš pravdu v tom, že Olga tu strávila noc v mojí posteli. Ovšem ne se mnou, já si ust lal na gauči, jestli to potřebuješ vědět. Vlastně mě uráží, že si vůbec můžeš myslet, že bych spal s holkou, která by klidně mohla být moje dcera. Bez urážky, ale vážně mám rád poněkud zralejší ženy. A né, nescházíme se za tvými zády, jelikož jsme se poznali včera odpoledne. Navíc jsem původně ani netušil, že je to tvoje přítelkyně, protože ses mi ji neuráčil přijít představit, nebo mi aspoň říct, že s někým chodíš."

Měla jsem pocit, že jsem úplně poprvé svědkem toho, jak vypadá Tadeášův otec naštvaný. Podle výrazu kluka naproti mně jsem ke všemu možná nebyla jediná, kdo to spatřil poprvé, nebo aspoň je na to zvyklý velmi zřídka.

"No nic, jdu se pustit do těch špaget. Zůstaneš na oběd, doufám, když už jsi tady," dodal pan Malý po krátké odmlce a odešel do kuchyně.

Můj z míry vyvedený přítel se usadil do křesla. "No tak? Nechceš mi vysvětlit, o co tu jde? Poslouchám..."

O sedmnáct hodin dříve.
Vážně přišla . Sice o deset minut později, ale přišla. Nechala se pustit do bytovky bzučákem a vrhla se ke scho dům do patra, aniž by něčemu věnovala pozornost. Vteřinu, nebo dvě jsem pozorovala, jak se mi vzdaluje - v bílé bundě, světle modrých riflích a černých botách s mírným podpatkem. Přes nárt mají ty boty zlatou přezku. Věděla bych to, i kdyby kolem mě neprocházela. To proto, že jsem jí je kupovala. Loni k vánocům.

Čas se zdál nekonečně líný od chvíle, kdy zapadla do bytu č. 13 na čtvrtém poschodí. Stála jsem před těmi osudovými dveřmi a samou nervozitou si okusovala nehty. Čekala jsem snad na signál, nebo něco... Jenže nepřicházel. A já tu nemohla stát věčně. Zaklepala jsem. Měla jsem však pocit, že se moc dlouho nic neděje, a tak jsem krátce na to zabušila znovu. Možná, abych samu sebe přesvědčila, že to myslím vážně.

"Už jdu! Copak hoří?" zavrčel podrážděný mužský hlas. První větu přes dveře, tu druhou už mě do očí.

Neměl na sobě nic. Jen kolem pasu si přidržoval bílou deku. Teprve pak jsem si všimla, jak vypadá. Černovlasý čtyřicátník se strništěm a čokolád ovýma očima.

"Přejete si?"
"Uhni," zavrčela jsem a odstrčila ho.

Takové jednání nečekal a vyveden z míry i rovnováhy pod mou razancí odklopýtal dozadu. Seděla tam úplně nahá na kuchyňské lince. Bradavky jí trč ely do světa. Hnědé vlasy s blond melírem splývaly po ramenou. A právě mě obdarovávala zaskočeným výrazem ve tváři.

"Ahoj mami, " pozdravila jsem.
"Mami? To je tvoje dcera? " chtěl vědět muž.
"Jo, " hlesla pouze dotázaná žena.
"No to je skvělé!" radoval se nečekaně muž vzápětí.

Ohromeně jsem k němu otočila hlavu. Co na tom bylo skvělého?

"Sice jsem tě chtěl poznat za jiných okolností, ale nevadí... Objednáme pizzu a popovídáme si, co říkáš?" blábolil ten muž za horečné snahy se obléknout.

Zdálo se mi, že mu přeskočilo. Máma se oblékala dávno.

"Objednat pizzu a popovídat si? O čem? O tom, proč s vámi moje máma podvádí mýho tátu?" prskla jsem jízlivě.

V první chvíli jse m si nevšimla, že daná věta působila na muže jako pořádný kopanec do koulí.

"Ty máš manžela? " hlesnul bezvýrazně a mně to došlo.
"Ty jsi neuvěřitelná! " naštvala jsem se a chtěla vypochodovat ze dveří a pořádně hlasitě je za sebou zabouchnout.
Teď už ustrojená žena mě však chytila za paži a strhla zpět do útrob zdejších čtyř stěn. "Kam si myslíš, že jdeš? Žalovat?"
" To bolí," zaskučela jsem místo odpovědi. Její stisk byl příliš pevný.
"Proboha Renato, pusť ji!" vykřikl muž a evidentně měl oči navrch hlavy ze všeho, co se tu dělo.

To ovšem nebylo všechno. Když mě už nesvírala a já si začala masírovat místo, kde se mi do rána jistojistě měla utvořit modřina, všimla jsem fotky na ledničce.

"Kdo je to? " zamumlala jsem otázku a ukazovala prstem na snímek.
"To? Moji synové, proč?" Nechápavě u té otázky nakrčil nos.

Otočila jsem k němu jako korouhvička a naprázdno polkla. Oba dospělý teď na mě zaměřili svou pozornost.

"No... vy tak nějak spíte s mou mámou a já tak nějak chodím s vaším synem... "

Současnost.
"Cože? Tvoje máma a můj... "
Kývla jsem.
"Chceš mi tvrdit, že to on byl... Ne to on by nikdy... "
"Nevěděl, že je vdaná. Říkal, že nenosila prstýnek. A ne, celou dobu ne. Táta ji podezřívá z nevěry už asi rok. A oni se potkali teprve před šesti měsíci na nějakém jarmarku," dala jsem se do vysvětlování.
"To je přece šílený," zamumlal a přejel si obličej dlaněmi.

Vyhrnula jsem si pravý rukáv a ukázala na bolavé místo na paži. Byl tam otisk prstů.

"Já vím, ale je to pravda, přísahám."
Dlouze vydechl. "Co se dělo pak?"
Pokrčila jsem rameny. "To nevím. Odešli si to vyříkat ven. Jen se pak vrátil a řekl, že to mezi nimi skončilo... "

Vstal a začal přecházet po místnosti. "Takže to všechno... ten kondom, ty skleničky na víno... "
"Takhle to úplně nebylo," hlesla jsem zahanbeně.
Zastavil se. "Ne? A jak teda?"
"On... on se vrátil a chtěl, abych mu všechno vyprávěla. O tom, kdo jsem, o tobě, o nás... Docela dlouho jsme si povídali. A... pak se zeptal, jestli nebude vadit, že když naleje panáka, že to potřebuje strávit. Přikývla jsem a on mi nabídl taky. Ale rum neměl, tak rozdělal víno. Sám měl jednu skleničku a já dopila zbytek flašky, chápeš?"
Kývl, ale nechápal. Vůbec nic. "A dál?" zeptal se napjatě.
"Dál, dál... dál nic, chápeš?" vykřikla jsem rozhazujíc rukama. "Hrozně jsem se opila tak, že si skoro nepamatuju, jak se mi podařilo dostat se do postele. A tvůj táta kvůli mně spal na gauči, ráno jsem mu zvracela v koupelně do záchodu... " Zarazil mě uprostřed věty. "To je všechno? Nebylas mi nevěrná?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Tak proč brečíš?"zatrylkoval s úlevou skoro zvesela.
"Protože to nebyl nejlepší způsob, jak oslnit tvého tátu," zamumlala jsem.
"Myslím, že on si nestěžuje, když nás oba pozval na oběd."
"A taky..." dodala jsem, "jsem slíbila Frantovi, že po jeho smrti už nikdy nebudu pít..."

Povzdechl si a přitáhl mě k sobě. Nebrečela jsem. Jen mi steklo pár tichých slz a moc jsem chtěla obejmout.

"Myslím, že protentokrát ti to Franta odpustí. "

O devět hodin dříve.
"Kdybys něco potřebovala, jsem vedle," houkl na mě hlas pana Malého.

Zvládla jsem se jen hlasitě zasmát. Potřebovala jsem spoustu věcí... Přijít na to, jak tátovi říct, že ho máma doopravdy podvádí. Připravit se na to, že se budou rozvádět. Přijmout fakt, že její milenec byl můj budoucí tchán. Vymyslet, jak to řeknu Tadeášovi. Mám mu to vůbec říct? Najednou jsem se rozhodla, že s těmi úvahami počkám do rána. Ráno moudřejší večera. Však ono to už nějak dopadne samo... Zrovna teď mě navíc trápil mnohem naléhavější problém. Pásek u kalhot, o jehož přezku jsem se píchla do prstu a tričko, které mělo tolik šňůrek, že jsem se z něho stěží dostávala. Nepůjdu přece spát oblečená jako nějaký unavený ožrala! Jsem naprosto ok, jen v mírné náladičce! A aspoň z mého pohledu, neskutečně sexy, když máchám ponožkami nad hlavou jako zkušená striptérka! Jedna letí pod postel a druhá k topení. A já se smála ještě, když jsem dopadla na matraci. Jo, nějak to dopadne... Ráno bude líp.

A co dál?

25. června 2017 v 20:46 | Nisa |  Aktuálně
Laskavý čtenáři,

první rozhovor se chystá. Přibližně během konce července. (Vydržte to! Dřív bych to časově nezvládla zrelizovat.) Ale vzhledem k tomu, že mám i přesto trochu času nazbyt, lámala jsem si hlavu s tím, jak jinak v mezidobí využít tento blog. A pak mě napadlo, když už spoléhám na ten internet, že bych mohla z šuplíku vytáhnout svoje pokusy o literaturu. Třeba se to bude líbit i někomu z vás.

Hlavně proto, že mě k tomu dlouho přemlouvá moje věrná čtenářka a kamarádka Eve, která je zároveň mou důvěrnicí a pravou rukou při tvorbě rozhovorů, takže je fér a správné, vám o ní říct. :-)

Dlouho jsem se publikování online bránila, kvůli kopírování a autorským právům. Ale snů o vydání knížky jsem se dávno vzdala a doba se změnila... tak proč to neposlat do světa? Třeba to udělá radost někomu dalšímu, i kdyby ten někdo byl jen jeden. (Eve. :D ) Aspoň to se říká u nás v práci - každá práce má smysl, pokud udělá radost byť jedné lidské duši. :-)

Takže s věnováním Eve v dalším článku (v rubrikách Literární šuplík ... ) zveřejním svou nejnovější povídku.

Píšu všechno. Od červené knihovny, přes pohádky po horory. A občas složím verše. Prostě držet tužku v ruce (rozuměj psát na klávesnici) mě baví od dob první třídy. Snad se vám to aspoň to trochu zalíbí a zkrátí vám to čekání na rozhovory.

vaše Nisa

A ještě jednou děkuji Eve. :-) Obě se nemůžeme dočkat července!

Kam dál