Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Jak a proč číst Patrika Hartla

11. ledna 2018 v 15:01 | Nisa |  Knižní recenze
Český spisovatel narozený roku 1976, Patrik Hartl, vystudoval filmovou a televizní režii na pražské FAMU, kterou absolvoval TV filmem Adam a Eva 2001. Střídavě se věnuje divadelní, filmové a televizní režii. V divadle režíroval řadu divácky velmi úspěšných inscenací (Otevřené manželství, Caveman, Absolvent, Půldruhé hodiny zpoždění, Madame Melville) a jeho vlastní divadelní hry Hovory o štěstí mezi čtyřma očima (2004), Klára a Bára (2006) a Soukromý skandál (2011) se staly hity. Ve filmu debutoval komedií Taková normální rodinka (2008). Kniha PRVOK, ŠAMPÓN, TEČKA A KAREL je jeho literární prvotinou. Zdroj.

K dnešnímu dni napsal tři romány. Je něco, co jeho tvorbu spojuje? Nazvala bych to příběhy o obyčejných lidských životech. Téměř vždycky se tam ale děje něco mírně neobvyklého. Aspoň chvilku. Životní cesty se zajímavě proplétají, rozplétají, vzdalují a vrací k sobě stejně jako v životě. Když čtu Hartla, mám pocit, že nečtu knížku, ale sleduju něčí skutečný život.

A to všechno dokáže dostat na papír s jakýmsi odlehčením. Předkládá vám život se všemi jeho radostmi i strastmi, ale ne nijak dramaticky. Nebudete kvůli tomu nespat, zírat s otevřenou a uklidňovat splašené emoce. Pokud chcete emočně silný příběh, po Hartlovi raději nesahejte. Pokud stojíte o nenásilnou, zajímavou četbu aneb co život dal a vzal, a jak to bylo dál... - vřele doporučuju.

Zajímavé je, že ve všech třech dílech se prolíná téma nevěry. Ať už stěžejně, či okrajově. Dalo by se polemizovat, proč tomu tak je. Nastavuje tím společnosti zrcadlo? Opravdu je dnešní tak prolezlá touto neřestí? Nebo pouze promítá své fantazie, vzhledem k tomu, že má dlouhodobý a šťastný trvalý vztah? Tak či tak, pokud jste na to téma hákliví a raději čtete o čisté nezkažené lásce, pana spisovatele raději ne. Obzvláště Malý pražský erotikon. Pokud ale bere nevěru jako součást našeho století, nic vám nebrání pustit se do "hartlovky".

Přímá řeč není v příbězích tak podstatná. Důležitější je celistvé vyprávění vypravěče. Tudíž jestli stavíte na momentu tady a teď skrz přímou řeč (já si bez toho nedokážu užít detektivku), asi vás tyto romány zklamou. Já ovšem Hartlovo vyprávění považuji za poutavé, svižné a barvitě popsané. Tudíž román si dokážu vychutnat i s minimem přímé řeči.

Nikdy se příběh neomezuje na jednu, dvě postavy. Zpravidla se nám poskládá mozaika z několika životů. Z několika úhlů pohledu. A to včetně postav vedlejších. Prožijeme s nimi kus života, nikoli třeba jen jedno léto. Což já osobně mám ráda, protože provázím postavu delší čas a stále a pořád dostávám odpověď na otázku - co bylo dál. Ačkoli někde příběh stejně končí. Postavy jsou navíc ryze české a bydlí v Praze. Pokud máte rádi příběhy z kulis hlavního města, hurá pro Hartla.

Prvok, Šampón, Tečka a Karel (2012)

Anotace: Román vypráví s vtipným nadhledem příběh čtyř kamarádů. Příběh je o čtyřech kamarádech, kteří si dvacet let po maturitě položí otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. A protože si musí přiznat, že by sami ze sebe nejspíš byli zklamaní, pokusí se to změnit. Zdroj

Můj názor: Zpočátku jsem měla problém se do knihy začíst. Možná proto, že hlavními protagonisty jsou pouze muži a problém jejich krize středního věku jsem nikdy moc nechápala. Ale styl psaní, obsah a plastické zajímavé postavy mě nakonec přesvědčily. Ačkoli konec možná trochu uspěchal...

Malý pražský erotikon (2014)

Anotace: Tento nový román je díky autorovu nekonformnímu nadhledu a smyslu pro humor určený i těm, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví. Na Babě stojí nad strání s výhledem na Prahu dvě sousedící řadovky, ve kterých bydlí rodiny, jejichž členové prožívají pod povrchem zdánlivě všedních dní nečekaně osudové milostné příběhy. Honza cítí pokušení, ale protože si nechce komplikovat život, snaží se mu odolat. Marta, přestože je vdaná, občas neodolá, a Zbyněk se ani odolávat nepokouší. Táňa miluje tajně, Petra má zábrany, Tomáš je až příliš velký romantik, Cyril trochu zvrhlík a Adéla se miluje častěji než všichni předchozí dohromady, aby se necítila sama. Malý pražský erotikon je zábavným obrazem jejich intimního života, který líčí jejich touhy, okamžiky radosti i katastrofy od předškolního věku až po věk důchodový. Zdroj

Můj názor: Tohle je taková milostná bomba, že puritáni zakroutí hlavou, jestli to autor nepřehnal. No já puritán nejsem a svět nevidím jen růžově. Takže mě to bavilo. Navíc je to skutečně několikaletá kronika života hrdinů a hrdinek. Vidíme jejich pády, vzlety, plněné sny i nenaplněné touhy. Prostě člověk míní, život mění. To známe i my. A já si to opravdu neskutečně užívala. Ačkoli v ústředí stojí sex a autorův barvitý jazyk se tady nějak vytratil. Působí to osekaně.

Okamžiky štěstí (2016)

Anotace: Tuto knihu je možné začít číst z kterékoli strany. Vyberte si! Příběh sourozenců Veroniky a Jáchyma budete prožívat podle toho, který začátek zvolíte. Buďto do života skočíte jako Jáchym volným pádem z výšky čtyř tisíc metrů, nebo se jako Veronika budete statečně prokousávat citovými nástrahami ode dne ke dni. Prožijete dva příběhy v jednom. Jako on a jako ona. Nebo v opačném pořadí, což bude překvapivě jiné, než byste očekávali... Můžete s nimi hledat štěstí, doufat, věřit, dělat chyby a napravovat je. Budete se o ně bát, fandit jim a zamilovávat se s nimi. A nejenom s nimi. Taky s Eliškou, Kubou, Dedém, Monikou, Viktorem, Amy, Kryštofem, Danou, Viki a Ondřejem. Protože štěstí a lásku hledá každý. I když to zní jako fráze. Zdroj

Můj názor: Dva v jednom v opět krásném hartlovském vyprávění. Začala jsem Jáchymem. A jelikož jeho příběh začíná na střední, bála jsem se, že to sklouzne do příběhu pro teenagery. Nestalo se, díky bohu a palec nahoru. Zase příběh několika let. A tentokrát se i podíváme mimo Prahu. Krása, spokojenost. Až na ty časové skoky a návraty zpět. Vyprávění to poněkud mátlo, usekávalo a ubíralo dojem. Uspěchaný konec u Jáchyma a zmatené vyprávění u Veroniky. Škoda. Jedno doporučení. Nesnažte se spojit v hlavě oba příběhy chronologicky do jednoho. Zbytečně si zamotáte hlavu. A začněte Veronikou.

Sečteno, potrženo - Hartla mám ráda, další knihu si ráda určitě přečtu. K dokonalosti však vždycky něco chybí. Takže pokaždé: 80%

Související obrázek
 

Instagram (aneb Absolutní sociální nula)

10. ledna 2018 v 13:56 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma

INSTAGRAM

Zita stála v pokoji a netrpělivě hleděla na display chytrého telefonu ve svých rukou. Klepaly se jí nervozitou a nedočkavostí. Svítila aplikace Instagram. Jenže se pořád nic nedělo. Vzteky zakřičela a hodila mobil proti zdi.
"Co se tu děje?" vešla do místnosti její starší sestra Stela přivolaná hlukem.
Zita se mezitím sesunula na zem a ronila slzy. "Jsem nula, absolutní!" škytla skrz ně.
"Co?" nechápalo druhé z děvčat a přišlo k ní starostlivě blíž.
"Na Instagramu," hlesla.
Pořád tomu jaksi nerozuměla. "Jak to myslíš?"
Plačka se zvedla na podlaze do sedu a otřela slzy. "Mám tam jen třicet followers. Třicet! A u poslední fotky dvě srdíčka, dvě!"
"Hele," dodala a strčila sestře pod nos mobil se zobrazenou fotkou z dnešního rána. Zita se na ní zubila u talíře teplých vaflí se šlehačkou. Byla to krásná fotka.
"A? Co na tom záleží?"
"Co na to záleží?!" vybuchla nevěřícně, "Všechno! Anna z béčka jich má pět set."
"K čemu jí to ale je?"
"Je oblíbená!" rozhodila Zita rukama.
"U cizích lidí…" nedala se Stela.
"To nejsou všechno cizí. Jsou to i spolužáci, kámoši a tak."
"A zbytek cizí lidi."
"No a? Ty tomu nerozumíš."
Povzdechla si. Musela přiznat, že tomu vážně nerozumí. Nebyla moc online člověk, ale byla při začátcích Facebooku. Než si ho před dvěma lety smazala. Dodnes si pamatovala, jak si uživatelé mezi sebou posílali zprávy typu: "Nevíš, kdo je…? Chce si mě přidat do přátel." "Nevím, neznám, tak si ho nepřidám." Ano, byla to politika - koho neznám, ten má smůlu. Alespoň u těch zodpovědných. A taky proto, že neznámý mohl být úchyl, nebo hecker. A těm, kdo toto nepsané doporučení nedodržovali, se postupem času začalo říkat sběrači přátel. Zrovna poklona to pro dotyčného nebyla. Spíš naopak.

Zdálo se ale, že nástupce Instagram šel proti proudu. Mějte co nejvíc followers! (Mimochodem jí ty anglické výrazy v češtině neskutečně lezly krkem. Copak nestačí říct - následovníků, odběratelů?) Roztrhl se pytel s návody, jak použít správné hashtagy (další cizí slovo), aby vás ti vaši followers našli. Nechápala na co. Proč by mělo nějakou Anču z Horní Dolní zajímat, co si Stela Vránová dala k obědu? Její foto u Eiffelové věže? Aby ji poznávali na ulici jako tu holku, co se včera vyfotila před zrcadlem v těch červených botách? Dobře a dál? K čemu je to veřejné obnažení dobré? Rozuměla tomu u celebrit. O jejich fotku před zrcadlem se ale followers zajímají z nějakých dalších důvodů. Mají k nim vazbu skrz jejich práci. A vlastně čím větší počet jich celebrita bude mít, tím víc si možná vydělá. U obyčejných smrtelníků účel nechápala. A pokusila se to nastínit své sestře.

"Ale ti oblíbení udávají tón, jsou v televizi! A je i cena o nejlepší Instagram!"
Jo, to měla pravdu. Ale kolik z nich to je? Kolik z nich to je? 1 z miliónu? A proto se tolik lidí zbavuje soukromí a spamuje, hashtaguje a hledá followery? Pro pseudoslávu vzniklou z toho, že umí hezky vyblejsknout svůj život? Co jiného vlastně dokázali? Nehledě na to, kolik z nich pro super selffíčko udělá všechno.
"Ty tomu nerozumíš! Je jiná doba…"
Nerozuměla, jak sama přiznala. Veřejný Instagram a hashtagy byly podle ní pro celebrity, firmy, nebo třeba amatérského fotografa, co se snaží upoutat na svou práci. Ona si odpolední kafíčko s kámoškou sice zvěční, ale nikam ho věšet nebude. A z pohledu své sestry vyčetla, že teď se absolutní nulou stává ona. Je naprosto vyřízená. Výhoda byla, že ji to vůbec netrápilo.

Ale Zitu trápily hashtagy. Už se uklidnila. Vstala a šla ke stolu. Pořádně si všechno promyslí. Však ona najde způsob, jak se zviditelnit! A na mysl jí vytanula mámina černá krajková podprsenka. Ne… to by bylo moc… Nebo ne?

Náušnice

7. ledna 2018 v 20:02 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Zrovna jsem domyla v kuchyni poslední zbytek nádobí, když se netrpělivě ozval zvonek u dveří. Roztržitě jsem uzavřela kohoutek, otřela ruce do zástěry, tu hodila na židli a hrnula se otevřít. Stál tam patnáctiletý Filip a vtrhnul dovnitř jako velká voda.
"Ahoj Miriam, tak máme po tréninku. Dneska nám dal trenér pořádně zabrat…" uvítal mě těmito slovy a štrádoval si to do kuchyně.
Trochu v šoku jsem uháněla za ním a vzpamatovala se teprve, když hodil školní tašku z ramene do kouta a usadil se ke stolu.
"Nemáš něco k jídlu?" zajímal se.
"Velikonočního beránka, dáš si kousek?" zamumlala jsem automaticky (uhádnete, že bylo čerstvě po Velikonocích) a, aniž bych čekala na jeho neznatelné přikývnutí, ukrojila jsem mu kus na dezertní talířek.
Pustil se do toho okamžitě.
"Co tady děláš?" započala jsem následující diskusi otázkou.
"Řekl jsem našim, že jdu k Venoušovi, chtěl jsem ti říct o tom zápase a ve škole byla dneska veřejná sbírka…" huhlal mezi sousty.
"Takže jsi jim lhal?"
Pokrčil rameny. "Nelžu jim snad vždycky, když jdu k tobě?" připomněl mi a prskal na mě přitom drobečky vánočního beránka.
"Dobře, dobře, nejdřív to dojez," zastavila jsem ho s rukama v obranném gestu a neubránila se úšklebku. Nemám ráda prskání.
"Jde o to," pokračovala jsem, zatímco jsem vstala a skládala na topení na židli odloženou zástěru, "že jsem o tom nevěděla. Co kdybych nebyla doma? Co kdyby se ti po cestě něco stalo, hm? Nikdo by nevěděl, kde jinde tě hledat…"
Zase pokrčil rameny. Měl to skoro jako zlozvyk. Tentokrát ale omluvně. Netušila jsem ale, jestli kvůli prskání, nebo tomu, co jsem právě řekla. Obměkčilo mě to. "Už to nikdy nedělej."
"Dáš si čaj?" nabídla jsem mu nakonec a sama se chystala na přípravu vody kvůli šálku své oblíbené černé mleté kávy. Souhlasně přikývl.

"Tak o co jde?" zeptala jsem se po chvíli sedící naproti němu s hrnkem kafe, "určitě jsi sem bez domluvy netrmácel jenom kvůli popisu tréninku…"
Provinile sklopil oči. Já to věděla!
"No povídej," pobídla jsem ho a přátelsky stiskla ruku položenou na stole.
"Příští týden hrajem zápes… důležitej," začal neochotně a já svraštila obočí, "a chci, abys tam byla." "Všichni tam budou i babička!" dodal vzdorovitě.
Povzdychla jsem si a nasadila mučednický výraz. Nesnášela jsem tyhle rozhovory.
"Filipe, vždyť víš, že tam nemůžu přijít," zopakovala jsem trpělivě jako už tolikrát.
"Lžeš, ty prostě přijít nechceš!" naštval se.
Další povzdech. "Víš, že to není pravda, ale jestli mě tam uvidí tvoje máma, asi dostane infarkt."
"Nedostane," tvrdil a úpěnlivě na mě zíral.
"Nerozumíš tomu," utnula jsem jeho snahu a raději vstala s tím, že z ledničky vytáhnu nějakou zmrzlinu.
Bude chtít zamlsat zklamání, až mu dojde, že tam opravdu nepůjdu.
"Co se mezi vámi stalo?" chtěl vědět, zatímco jsem se přehrabovala v chladných útrobách spotřebiče.
S mírným roztrpčením jsem vzala zavděk poslednímu kelímku jahodové, když jsem odpověděla: "Tomu bys ještě nerozuměl."
"Schválně zkus mě, já už jsem taky dospělej," trumfoval mě, jakmile jsem k němu dosedla s jednou lžičkou v puse a zmrzlinou v rukou.
"Vážně?" zvedla jsem pobaveně obočí a podala mu druhou lžičku.
Mlčky přikývnul a pustil se do dobroty. "Už sexuju," oznámil mi po pár soustech.
Rozkašlala jsem se. Šokem mi zaskočilo sousto. Tedy samozřejmě - bylo mu už patnáct, ale stejně to nikdy tak nějak nečekáte. "Cože?"
Zase jen pokrčil rameny a zazubil se. Spokojeně pokračoval v jídle.
"Máma o tom ví?" zeptala jsem se opatrně.
"Ne, táta. Tajně spolu kupujeme kondomy…"
Vrtalo mi hlavou, proč Vašek kupuje tajně kondomy. Jen pro syna, nebo i pro sebe? A s bolestí jsem naznala, že odpověď už nejspíš znám.
"Sex, nesex… tohle ti neřeknu, tak mě s tím dál neotravuj. A na ten zápas nemůžu přijít," zatvrdila jsem se.
"Tak se zeptám mámy," vyštěkl na mě uraženě.
To už jsem nevydržela a poprvé v životě před ním uhodila pěstí do stolu. "Hergot - kolik ti je? Patnáct, nebo pět?! Víš dobře, že kdyby máma věděla, že sem za mnou chodíš, tak nám oběma utrhne uši a mně možná i něco dalšího…" poznamenala jsem sklesle.
"Já to nechápu. Co jsi jí udělala? Já tě mám rád," zamumlal a pro změnu chytil za ruku on mě.
Smutně jsem se usmála, ale neodpověděla mu. Jak jsem to měla vysvětlit patnáctiletému klukovi? Pořád mi přišlo, že je moc malý. Moc malý na to, aby to nevypadalo, že proti Naděždě, jeho mamince, ponoukám její vlastní dítě. Ačkoliv bych řekla čistou pravdu. Jenže pravda může být i dvojí. A Naděžda měla tu svou. To byl důvod, proč jsem svou někdejší kamarádku už něco přes 15 let neviděla, přestože předtím jsme spolu byly den za dnem snad od plenek. Není divu, když naše mámy bydlely ve vedlejších vchodech. Osud je mrcha, pomyslela jsem si později, když jsem Filipa sledovala oknem, jak se vydal domů.

Uběhlo deset let, aniž by se něco změnilo a já za to byla upřímně ráda. Jenže Filipovi už to dlouhodobě nebylo po chuti a ten den se rozhodl vzít věci do rukou sám. Zalívala jsem palmu v obýváku, když se nečekaně ozval zvonek tentokrát.
"Už jdu!" houkla jsem, odložila konývku a běžela otevřít.
Čekala jsem balíček z České pošty. Jenže za dveřmi nestál doručovatel, ale Filip s vyzáblou černovláskou.
"Já… nečekala jsem tě. Kdo…" mumlala jsem rozpačitě.
"To je Sandra," oznámil mi, "budeme se brát, můžeme dovnitř?"
Okamžitě se mi rozzářil obličej. "Neříkej, vážně? Jasně, pojďte, pojďte," hnala jsem je nadšeně dovnitř a přitom se vrhla tomu pětadvacetiletému floutkovi kolem krku. "Mám takovou radost!"
Usadili jsme se v kuchyni stejně jako tenkrát.
"Dáte si něco? Kafe, čaj?"
"Vodu," požádala už od pohledu stydlivá Sandra.
"Nepekla jsi včera tu buchtu?" připomněl mi Filip.
Skoro jsem se teatrálně praštila do čela a vytáhla plech perníku s čokoládovou polevou. Když se Filip spokojeně ládoval, sedla jsem si k nim.
"Pěkně dlouho tě schovával před světem," obrátila jsem se k Sandře vzhledem k tomu, že spolu chodili tři roky a tohle bylo poprvé, co jsem věděla víc, než její jméno.
"Chtěli jsme si nechat jistý prostor k soukromí," poznamenala tiše.
Usmála jsem se a Filip pokračoval. "Včera jsme byli u mámy s Pepou a bylo to super!"
"Protože se budete brát…?" zopakovala jsem to podstatné.
Kývl a Sandra dodala: "Čekáme miminko."
Podezíravě jsem nakrčila obočí. "Jen proto se berete?"
"Jo, teda ne… no…" koktal Filip a Sandra se začala smát.
"Nikdy jsme o svatbě neuvažovali. Ale miminko jsme chtěli. A když jsem mu oznámila, že jsem těhotná, byl tak nadšený, že mě požádal o ruku," vysvětlila.
"Původně jsem to nemyslel vážně, prostě to ze mě vyletělo. Ale pak mi došlo, že to vlastně chci," řekl on a instinktivně sjel své snoubence na bříško dlaní volné ruky.
"A rodiče?"
"Moji jsou nadšení, hlavně, že ho konečně poznali," přiznala Sandra.
"A máma s tátou vlastně taky, i když oni se nikdy nevzali. Máma je teď šťastná s Pepou a táta si vzal Ladu," dokončil Filip.
"Kdy bude svatba?"
"Na konci května a ženich by vás tam chtěl mít," zamrkala na mě budoucí paní Jarošová.
Rázně jsem vstala od stolu a dala vařit vodu na kafe. Cokoliv jen, abych tam dál nemusela nečinně sedět. "Je mi to líto, fakticky, ale to nepůjde a ty to dobře víš…"
Filip vstal a zastoupil mi cestu. "Fajn, když mi řekneš, co se mezi vámi tenkrát stalo, nebudu tě nutit a dovezu ti svatební buchtičky…"
Povzdychla jsem si.
"Už nejsem malý," připomněl mi a nasměroval mě zpátky na židli, "já to kafe dodělám."
Sandra se na mě povzbudivě usmála. Zavřela jsem oči. "Když ti to povím, už ani slovo o tom, že musím na vaši svatbu."
Oba unisono přikývli a já se rázem ocitla ve světě, kde mi nebylo 45, ale o 25 míň…

"Jak mi tohle vysvětlíš?" vřískala na mě tehdy také dvacetiletá Naděžda a mávala mi něčím stříbrným před obličejem. Náušnicí. Stříbrnou, lesklou, mojí.
"Co to má být?" zívla jsem nechápavě. Bylo půl 9 sobota dopoledne.
"To bych se ptát spíš já, ne? Co dělá tvoje náušnice v posteli mého chlapa!" zaječela mi do ucha.
Nechápala jsem. "Co? Vždyť já svoje náušnice mám."
Zarazila se. "Vážně? Tak ukaž!"
Neochotně jsem se ploužila obývákem svého studentského bytu při studiu na pedagogické fakultě. A otvírala jednu šperkovnici po druhé… Měla jsem jich hodně, těch náušnic. Jenže ty stříbrné - andělská křídla s bílými peříčky - jsem najednou nemohla najít.
"Já nevím, někde tu musí být," koktala jsem zmateně a všechny je vysypala na hromadu. Nic.
"No nevím, kam jsi dala tu druhou, ale jednu ti vracím, mrcho," počastovala mě Naděžda a náušnici po mě hodila. "Myslela jsem si, že jsme kamarádky!"
"Vždyť jsme," souhlasila jsem zmateně, jelikož jsem ničemu nerozuměla. Navíc mi chyběla moje ranní dávka kofeinu.
Ona nade mnou jen znechuceně mávla rukou. "Víš co, nemusíš nic říkat. Já už všechno vím. Jen mě zajímalo, jak dlouho budeš zapírat - kamarádko."
"Jak to myslíš?"
"Vašek mi všechno přiznal, když jsem tu náušnici poznala," to bylo poslední, co na mě vypálila, než za sebou třískla dveřmi.

"Ty jsi spala s mým tátou?!" skočil mi do toho Filip opovržlivě.
"Samozřejmě, že ne!" ozvala jsem se dotčeně. "Ale tvoje máma si to myslela. A pravděpodobně ještě myslí. Našla v jeho posteli moji náušnici a on jí to potvrdil."
"Ale proč by to dělal? A jak by se tam ta náušnice dostala?" chtěla vědět Sandra.
"To mi dlouho nebylo jasný… Šla jsem za ním, abychom si to vysvětlili, ale moc jsem si nepomohla, spíš naopak…"

Bušila jsem na dveře. "Otevři Vašku, vím, že tam jsi, musíme si promluvit!"
"Co chceš?" vylezl v tričku s límečkem. V puse párátko.
Protlačila jsem se kolem něho dovnitř. "Můžeš mi vysvětlit, proč si Naděždě řekl, že spolu spíme?"
"A proč ne?" uculoval se, "Netvrdila jsi náhodou, že jsem hezkej chlap?"
Ušklíbla jsem se a snažila se ho od sebe odstrčit, protože mě přišpendlil ke zdi. "To jsem byla opilá a myslela jsem to jako lichotku. Víš, kolik hezkých chlapů běhá po světě? To neznamená, že budu s každým spát."
Uculil se ještě víc. "No ale řekla jsi to a ona o tom přece ví. A ta náušnice je tvoje, z toho se nevykácáš."
"Já se z toho, ale nevykecávám. Já s tebou přece nespím. Ale proč seš si tak jistý, že je moje? Co sakra víš? Jak se tam dostala?"
Byla jsem strašně zmatená.
"Promiň kotě, ale budu muset běžet," utnul moje otázky a vyšoupnul mě na chodbu, "čao."
"Počkej přece!" volala jsem a pustila se za ním ze schodů.
Na jednom z nich jsem ale špatně došlápla a zřítila se dolů. Sousedka mi volala po pár minutách sanitku. On se nezastavil. Odvezli mě s otřesem mozku a zlomenou nohou těsně nad kotníkem.

"Od toho tak kulháš?" přerušil mě Filip.
Přikývla jsem. "Špatně to srostlo."
"Zatím z toho nejsem moc moudrá," zamumlala Sandra, "takže on věděl, jak se tam ta náušnice dostala?"
Další přikývnutí. "Ale všechno mi došlo a o pár týdnů později v parku. Tvůj táta tam byl se svojí milenkou…"

"Lado?" vzdychla jsem šokovaně.
Líbající dvojice se od sebe odtrhla.
"Co ty tu děláš?" vykoktali společně.
"Co já tu dělám? Snad vy, ne?" vřískla jsem rozhořčeně a pak se mi rozsvítilo. "Teď už chápu, proč jste to hodili na mě - protože jsi zasnoubená s Karlem!"
"Ale no tak, nevyváděj…" chlácholila mě ona.
"Nevyváděj? Oba jste hnusný! Ale počkat… ta moje náušnice… Jak?"
Oba se usmívali natolik samolibě, že mi z nich dělalo špatně. A pak se mi rozsvítilo podruhé. "Ty jsi mi je ukradla?"
Nevěřícně jsem na ni zírala, zatímco ona si bez zájmu sloupávala lak z nehtů. "To je hloupost."
"Já ti dám hloupost!" vykřikla jsem a ohnala se po ní. "Mohlas mi je ukrást kdykoliv, když jsme se společně učili ájinu."
Vašek mě zarazil. "Hele brzdi, krásko. Musím ti připomenout, že to ty jsi Naděždě řekla, že se ti líbím. Tvojí náušnici našla u mě v posteli a tebe našla sousedka u mě pod schody. Už jsem Naděždě stihl vysvětlit, že se tě prostě nemůžu zbavit, protože mě chceš mít pro sebe…"
"Co?"
"No… komu myslíš, že bude věřit? Tobě, když jsi v tom až po uši, nebo mně? Já jsem šťastně zadaná a mám se vdávat. Fakt si myslíš, že ti uvěří, že s Vaškem spím já? A že jsem ti ještě ukradla náušnici?" shrnula situaci Lada.
Jako kapr jsem otevřela a zavřela pusu.
"Cokoliv řekneš, bude vypadat, jako že kopeš kolem sebe…" přisadil si Vašek.
A já musela uznat, že v tomhle má nejspíš pravdu. Už teď to znělo šíleně. Ale no… byla to pravda. "Já jí to vysvětlím," nedala jsem se.
"Být tebou, tak jí neříkám nic. Nechce s tebou mít nic společného, copak ti to nepsala? Neuvěří ti…"
Psala. Nenávistných zpráv mi jen za pár dní v nemocnici přišlo snad milion.
"…a ještě se jí přitíží a potratí," postrašila mě Lada.
"Je něco s fazolkou?"
"Nic, co by nespravila trocha lásky a péče, jakmile mi odpustí ten úlet… s tebou. Ale nesmí se rozčilovat."

Oba mladí na mě koukali jako na husu do flašky.
"Teta Lada? Tátova druhá žena?" vzpamatoval se první Filip.
Kývla jsem. "Mám za to, že to spolu nikdy neskončili. Ani když si Lada vzala Karla a pak…"
Sandra užasle zapískala. "Ale jak jste to mohla tak nechat?"
Pokrčila jsem rameny. "Naděžda byla už tak rozčilená. Bála jsem se, že kvůli mně potratí a navíc mi stejně neuvěří. Pak bych to celé jen zhoršila. A říkala jsem si, že to na ně časem praskne samo. Že zas někde nechají náušnici, nebo něco… A pak by máma možná přišla za mnou. Já bych jí to konečně vysvětlila a bylo by všechno v pořádku."
"Jenže nepřišla," podotknul rozmrzele Filip.
"Ne. A pak jsem tě po letech objevila ve třídě šesťáků, co jsem je přišla učit zeměpis…"
To už se usmál. "Jak jsi věděla, že jsem to já?"
"Tušila. Tvoje máma se nikdy nevdala, takže ti dala své rodné příjmení. Stačilo se tě jen zeptat, jak se jmenují tvoji rodiče."
"A vy jste se někdy vdala?" uplatnila Sandra přirozenou zvědavost.
"Jednou. A měla jsem holčičku. Ale oba zemřeli při autonehodě dva roky předtím, než jsem poznala Filipa."
"To je mi líto," zamumlala, zatímco její nastávající mi stiskl konejšivě ruku. Tuhle historku už znal.
"Jak jste se vy dva spřátelili?" napadlo ji potom.
Usmála jsem se. "Šla jsem si do jejich třídy pro křídu. Už měli po hodině. A on tam seděl s rozškubaným sešitem matiky a brečel."
Podezíravě švihla po Filipovi pohledem. "No co. Zvoral jsem písemku a štvalo mě to," bránil se.
"Tak jsem mu nabídla, že mu něco vysvětlím. Učila jsem i matiku, ale ne jejich třídu. A pak jsem ho začala tak nějak doučovat… Jen jsem si nebyla jistá, jak by reagovala Naděžda, tak jsme se domluvili, že si to necháme pro sebe."
Nastalo ticho.
"Tak co? Musím na svatbu?"
"Dovezu ti buchtičky. Ale stejně si myslím, že by máma měla vědět pravdu."
"Filipe, nech to být. Je pozdě. Nesypej sůl do starých ran."
Povzdechl si.
"Slib mi, že nic neřekneš. Nebo budu litovat, že jsem otevřela pusu."
"Slibuju," vzdal to.
A já byla přesvědčená, že minulost je lepší nechat spát.
 


Rozhovor s Terezou Melišovou (2.1.2018)

3. ledna 2018 v 18:56 | Nisa |  Rozhovory
Tereza Melišová, žijící aktuálně v Hradci Králové (ačkoli svou stopu zanechala například i v Praze), je úspěšná blogerka a maminka malého a chytrého, hyperaktivního Kuby. A právě o něm a o své milované fence Seibn nejraději píše od podzimu 2015. Nejen na blogu, ale i na Facebooku. Je to žena, která má věčně co dělat, nejen proto, že se tak ráda angažuje v pomoci druhým a miluje svou práci PR manažerky. Už jste četli knížku Dítě jménem Kuba? Pokud ne, mojí recenzi najdete TADY. Pokud ano, určitě vás potěší následující rozhovor. Protože Terezu její fanoušci milují.

Ten sám o sobě vznikl jako obrovská hra osudu. A můžete za to vy - moji čtenáři a fanoušci Terezy Melišové. Nebýt toho, že jsem autorce předávala vzkaz od fanynky, nejspíš by k oboustrannému kontaktu nedošlo. Jenže stalo se a mě napadlo, že si paní Melišovou vyzpovídám. Protože ono je na co se ptát. Souhlasila v rámci možností, které byly přijatelné pro nás obě. Já poslala otázky, ona odpověděla. Ne, že bych se s paní autorkou nechtěla vidět (u většiny rozhovorů si potrpím na osobním kontaktu), ale tento, tedy už loňský rok, jsem na to opravdu neměla prostor a Tereza Melišová také ne. Šlo tedy o to, rozhovor uskutečníme buď takto, nebo vůbec. Přišlo mi lepší nenechat si ujít příležitost. A tady máte výsledky naší společné práce. P.S.: Datum v závorce je den, kdy mi dorazily odpovědi.

Já ještě jednou děkuji autorce za spolupráci mezi vánočními svátky a přeji nejen jí, ale i vám - čtenářům - krásný nový rok 2018! :-)

1. Angažujete se hodně v charitě. Co vás k tomu dovedlo?
Vždycky jsem ráda pomáhala. Když jsem byla malá, trávila jsem hodně času u dědy na vesnici a obcházela tam babičky a ptala se, zda nepotřebují třeba na nákup nebo s něčím pomoci doma. A asi mě k tomu dovedl Kája Mařík :-) - milovala jsem ho :-)

2. Vzpomenete si na nějaký zážitek spojený s touto vaší činností, který ve vás dlouho zůstal?
Tak to opravdu není jednoduché. Těch momentů bylo hodně. Nejsilnější je vždy setkat se osobně s někým, komu jsme mohli pomoci. A nejvíce mě osobně zasahují příběhy nemocných dětí. http://pomahatsradosti.cz/

3. Jste brána jako pracující vytížená svobodná maminka. Umíte si představit, že byste zvolnila a byla například "jen" ženou v domácnosti, nebo byste se nudila?
Představit si to samozřejmě umím, na tom není nic těžkého. :-) Ale rozhodně bych se nenudila. Věděla bych o mnoha aktivitách, které bych chtěla dělat, a na které teď bohužel nemám čas a prostor.

4. Jaké byly Vánoce s Kubou? Případně jaké bude nadcházející léto?
Vánoce byly skvělé. Vždycky jsem je milovala a od té doby, co mám Kubu, tak ještě mnohem víc. Bylo úžasné sledovat ty jeho rozzářené oči. Jak reagoval na zvoneček, na rozsvícený stromeček… Trávili jsme je s mou mamkou a bráchou, takže jsem byla obklopena těmi, které mám nejradši.
A co léta týká, určitě mám v plánu zase nějakou cestu. Loni jsme sami autem projeli 7 států Evropy, v autě spali, při usínání se koukali na měsíc a bylo to úžasné. Zatím ještě nemám žádný pevný plán, ale určitě něco uskutečníme.

5. Ráda cestujete, pokud vím. Kam byste se ještě ráda podívala? Máte nějaký sen?
Ano, miluji cestování. Poznávání nových zemí, míst, kultur, setkávání se s lidmi. A jsem šťastná, že to má Kuba stejně. Od malička je na cestách skvělý :-), hrozně ho to baví. A kam bych se ráda podívala? Úplně všude. :-) Jen na něco si budu muset ještě počkat, až budu mít pocit, že Kuba zvládne x hodin v letadle. :-)

6. Co dělá Tereza Melišová ve volném čase? Má vůbec nějaký?
Já si ráda čtu. Také hraji v divadle. A ve volném čase pomáhám druhým. Nejsem za to nijak placená, vše dělám ze své iniciativy, dobrovolně, a právě ve volném čase. :-)

7. Jak to vypadá s pokračování knížky Dítě jménem Kuba?
To se snad brzy dozvíme. :-)

8. Našla jste se v psaní natolik, že byste psala dál, i kdyby třeba ne o Kubovi?
Klidně bych psala, psaní mám moc ráda. Jen je Česká republika moc malý rybník a já v tomto směru nemám takové ambice, abych si knížku, propagaci, distribuci atd. dělala sama. Jinak se na tom opravdu vydělat nedá. Takže se zaměřuji na to, co mi nějaké peníze nese - tedy moje práce, která je zároveň i mým koníčkem, což je skvělé. :-)

9. Na knihu se najdou reakce, že by Kuba mohl občas dostat na zadek. (Hodnocení mých známých a komentáře na Databazeknih.cz - pozn. blogerky.) Jak se vy díváte na fyzické tresty dětí?
Tuto reakci čtu poprvé od vás. :-) Kuba je v knížce ještě hodně malý a nemyslím si, že by měl dostávat na zadek. Je to skvělý, slušný kluk, který pomáhá ostatním a všude ho všichni chválí, jak je slušně vychovaný. A co se týká fyzických trestů - nejsem jejich zastánce. Vám by se líbilo, když byste měla jiný názor nebo udělala něco, co se vašemu příteli nelíbí a on by vám rovnou jednu ubalil? Mně tedy ne. S Kubou vedu diskuzi, bavíme se o věcech, umím být i přísná a myslím, že to své ovoce nese.

10. Máte pocit, že se od popularizace blogu/vydání knížky váš život změnil?
Ne, rozhodně se nijak nezměnil. Nebo já ten pocit nemám.

11. Narazila jsem na rozhovor s vámi o tom, jak jste hubla po porodu. Povedlo se vám to. Máte nějaký další cíl či předsevzetí?
Povedlo. :-) Ale povedlo se mi zase něco nabrat, pak zase zhubnout a pak zase něco nabrat. Vše je to o jídle, a hlavně o hlavě. Takže teď jsem zase ve fázi, kdy bude potřeba dát něco dolů. Rozhodně na tom ale nejsem tak špatně, jako jsem byla po porodu. :-)
A dalším cílem? Ráda bych z projektu Pomáhat s radostí udělala neziskovou organizaci, abychom mohli pomáhat i finančně a více.

12. A musím se zeptat. Jaký je nyní váš vztah k jídlu? Hřešíte? Jaké je vaše oblíbené?
Hřeším, to víte, že hřeším. Zrovna teď jsem několik týdnů hřešila a obalovala si nervy oříškovou čokoládou - bohužel se neobalily jen nervy. :-)

13. Působíte velice pozitivním dojmem. Jak bojujete proti špatné náladě?
Jsem ráda, že tak působím. :-) Snažím se být pozitivní a na věci nahlížet z toho lepšího světla. A proti špatné náladě bojuji tím, že něco dělám. Nejhorší je si lehnout a užírat se. Anebo právě pomocí druhým. To je super lék na špatnou náladu. :-)

14. Co pro vás znamená práce PR manažerky? Čím jste chtěla být jako malá?

Jako malá jsem chtěla být popelářem :-) - chtěla jsem jezdit vzadu na tom autě. Pak jsem chtěla být zvěrolékařkou. Nakonec jsem po gymplu vystudovala mediální a komunikační studia a pak bohemistiku a nějak mě to zaválo tímto směrem a jsem za to moc ráda. Svou práci miluji a jak jsem již psala výše, je pro mě i koníčkem.

Dva díly trilogie: Nocte a Verum

1. ledna 2018 v 12:04 | Nisa |  Knižní recenze
Autorka: Courtney Cole
Národnost: americká

Anotace NOCTE: Jmenuju se Calla Priceová. Je mi osmnáct a je mě jen půl. Moje druhá polovina - moje dvojče, můj bratr Finn - je blázen. Miluju ho. Víc než život, víc než cokoli. A i když se děsím toho, že mě stáhne s sebou dolů, jsem jediná, kdo ho může zachránit. Dělám, co můžu, abych si udržela zdravý rozum, ale topím se v tom čím dál víc. Takže se chytám stébla. Dare DuBray. Je můj zachránce a můj antikrist. V jeho náruči se cítím v bezpečí. Ale taky se v ní bojím, že nevím, kam patřím. Bojím se, že jsem ztracená. Uzdraví mě, zlomí mě, bude mě milovat i nenávidět. Má moc mě zničit. Možná je to v pořádku. Protože to vypadá, že Finna zachránit nedokážu, a nemůžu milovat Darea, aniž bych všem ublížila. Proč? To kvůli tomu tajemství. Tajemství, které se tak moc snažím rozlousknout, že jsem vůbec nečekala, že to přijde. Taky vás to překvapí. Zdroj

Můj názor: Knihu vesměs tvoří dva prvky. Milostná linka mezi Callou a Darem je první. A pokud nejste na typické slintání nad něčí neodolatelnou krásou, asi vás to bude trochu štvát. Pokud naopak takové čtení rády hltáte (tajemný sexy kluk, dámy), budete nadšení. Navíc mě hrozně hřálo u srdce Dareovo chování vůči Calle. Víte, ona je zlomená. Přišla o mámu a její bratr je blázen. A on... nikam neodešel. Miluje. Víc si přečtěte sami. Protože s poslední stránkou o něm možná budete pochybovat.

Druhý prvek je šílenství bratra Finna. A všudypřítomné tajemství. Kniha má těžkopádnou atmosféru. Shrňme si to ještě jednou - umřela vám máma, bydlíte v pohřebním ústavu, je tu tajemství a váš bratr je blázen. Bojíte se o něj. Nebo byste se měli spíš bát jeho? Tuhle otázku si kladete zejména, když se vypravěčem stává Finn. Odpověď vás překvapí. A budete chtít znát odpovědi. Proto se bez problémů a rychle pročtete na konec. Mám ráda knihy s nečekaným zvratem.

Problémem příběhu je ovšem to, že se tam vlastně nic moc neděje. Nijak záživně se nemění ani kulisy příběhu. A postav je komorní počet. Kladu si ovšem otázku jestli právě to také nepřispělo k potržení atmosféry v knize. Stagnující, těžká, mírně depresivní, zmatená, vystrašená, zoufalá. To všechno z knihy budete cítit.


Plusy: atmosféra, zvrat, obálka knihy
Mínusy: málo postav, stagnující děj
Hodnocení: 80%


Anotace VERUM: Jmenuji se Calla Priceová a topím se. Můj nový svět je temný, temný oceán a všechna tajemství mě tlačí ke dnu. Můžu vůbec někomu věřit? Už nevím. Lži jsou jako spirály. Točí se a kroutí, oslepují mě svými trny a hadími jazyky. A když už si myslím, že jsem našla pravdu, všechno ze dna vystoupí. A obklopí mě temnota. Ale pravda mě osvobodí. Je jen kousek přede mnou, můžu se jí skoro dotknout. Ale i když září a třpytí se, vidím její blyštivé tesáky a vím, že mě rozerve. Zničí. Bojíte se? Já ano. Zdroj.

Můj názor: Zcela zapomeňte na to, co jste cítili při čtení prvního dílu. Atmosféra se mění, protože se mění postavy i prostředí. Takže konečně se na pozadí hledání odpovědí i něco děje. Kniha je živější. A to všechno z minula nahrazují dvě jediné emoce - touha po lásce (milostná linka je zpět a nikdy nikam neodešla) a totální zmatení. Nejenže o tom budete číst, vy se tak budete cítit spolu s Callou. A budete chtít na autorku začít křičet, že to už stačí, že toho máte po krk. Chcete odpovědi a ne tenhle zmatený souvislý text a postavy, které vám nic nechtějí říct. Vydržte. Ono to má svůj důvod. A budete koukat. Zase. Možná trochu víc, než u prvního dílu.

Až si říkám, jestli to autorka trochu nepřehnala. Protože v současnosti toho nakonec máte v rukou velmi, velmi málo. Najednou netušíte nic. A třetí díl může skrývat vlastně cokoli. Nápad brilantní, ale... jsem dost netrpělivý čtenář. A bojím se. Toho, co z toho nakonec vyleze. A ty negativní pocity zmatenosti se do mě natolik zažraly, že ačkoli vím, že k tomu je pádný důvod, ubírá mi to subjektivní procenta a nemůžu s tím nic dělat. Snažila jsem se, leč můj mozek si trvá na svém.

Plusy: více postav, více drobností ozvláštňujících děj, zvrat, obálka kniha
Mínusy: chování postav, které bez kontextu konce chcete nakopnout
Hodnocení: 80% (Chování postav hodnocení vůči prvnímu dílu snižuje, zvrat naopak převyšuje - takže jsme na stejném počtu.)


Nakonec vyzdvihnu krásnou obálku a přidám doporučení, že knížky ocení víc asi mladší ročníky.

Apartmán

18. prosince 2017 v 10:45 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Když je téma týdne MELODIE SRDCE, tak dáme zase trochu té romantiky, co říkáte?

---

Zdálo se mi to téměř neuvěřitelné. Léto bylo v plném proudu, paprsky hřály a já seděla v mé oblíbené kavárně na konci města v zeleném tílku a riflové sukni nad kolena. Občas jsem si pramen špinavých blond vlasů natočila na prst a modré oči těkavě upírala střídavě na dveře a bílý stolek, kde stála má sklenice s minerálkou. Čekala jsem na NĚJ. Na Romana. Vysokého kluka s krátkými tmavými vlasy a taktéž modrýma očima. Kolem nich měl roztomilé drobné vrásky, když se usmál.

Potkala jsem ho v autobuse a všimla jsem si ho i přesto, že díky sluchátkům v uších často nic okolo v městské hromadné dopravě nevnímám. Stál tam s kamarádem u držadla a o něčem se s úsměvem bavili. Vyndala jsem sluchátka z uší a nenápadně popošla blíž, abych slyšela aspoň něco.
"Počkej, kámo, jednou budeš světově známej architekt a pak budu říkat - jo, Roman Záruba, to je můj dlouholetej kámoš. A v hospodě mi dají vždycky pivo zadarmo!" vykřikoval zrovna ten druhý.
Malý, podsaditý, téměř plešatý zelenooký chlápek.
Roman se zasmál. "Děláš s té jedné velké zakázky moc velké drama," protestoval.
"Jo? Však uvidíš…"
Pak se ještě chvíli bavili o architektuře, přešli na fotbal a skončili u psů. Než vystoupili. Za celou tu dobu jsem nenašla odvahu oslovit ho. Napůl omráčená z toho, jak moc se mi líbil, a na půl z evidentního věkového rozdílu. Mně bylo před pár dny třiadvacet, jemu mohlo být přes třicet až klidně ke čtyřiceti. Jenže se mi to rozleželo v hlavě. Nemohla jsem na něho přestat myslet. Pamatovala jsem si jméno a rozhodla se zkusit štěstí. Připojila jsem se k jinak proklínané stránce jménem Facebook a dala se do hledání. A nemohla jsem uvěřit tomu, když jsem ho skutečně našla. Několik minut jsem zírala na jeho profilovou fotku a váhala. Jenže byl tak zatraceně sexy, že nešlo odolat. Nadechla jsem se a vyťukala zprávu:
AHOJ, NEPOTKALI JSME SE UŽ NĚKDE? MÁM POCIT, ŽE TĚ ODNĚKUD ZNÁM. JAK SE MÁŠ?
Odepsal, že asi ne a že se má dobře. Psali jsme si pár dní (mimochodem jsem stačila zjistit, že mu je 36), než jsem využila jeho lásku k ledové kávě a nenápadně nadhodila, že bychom si spolu mohli jednu příští středu odpoledne dát. Chvíli se cukal, že asi ne, že má moc práce a tak… ale nakonec souhlasil.

Hodiny ukazovaly dvě minuty po půl druhé, když se přede mnou ozval jeho hlas.
"Dáša?" otázal se.
Zvedla jsem hlavu, neboť jsem oči upírala zrovna na stůl, a jen mlčky přikývla. Bože, byl úchvatnej! Stál tam v těsných tmavých džínsech a šedém triku s černými vodorovnými pruhy. Mohla jsem beztrestně obdivovat jeho opálení. Rozpačitě se usmál a posadil naproti mně.
"Koukám, že už sis objednala beze mě," podotkl.
Teď jsem zrozpačitěla já.
"Měla jsem žízeň," zalhala jsem a rychle dopila zbylý obsah sklenice.
Nechtěla jsem mu přeci přiznávat, že už od momentu, kdy jsem před pěti minutami dosedla na židli, jsem pochybovala o tom, že dorazí, a tudíž jsem netoužila po tom tu tak dvě hodiny čekat na suchu, než to vzdám. Jenže on přišel.
Přišla k nám usměvavá obsluha. "Co to bude?"
Objednal nám dvě ledové kávy a dali jsme se do řeči. Mluvil o tom, že miluje vážnou hudbu a že odmalička chtěl psa, ale ještě ho nemá, o architektuře a obrazech a já obdivovala jeho umělecký rozhled. Fascinovalo mě to. Když poznamenal, že má doma gramofon, zablesklo se mi v očích. Probudilo to mé vzpomínky na prababičku. Postřehl to a usmál se.
"Mohl bych ti někdy nějakou desku pustit, kdybys chtěla…" poznamenal, "vlastně bydlím kousek odtud."
Naprázdno jsem polkla. Cítila jsem šanci, jen jsem tak pořád netušila k čemu vlastně.
"Tak to bychom si něco mohli pustit už dneska, ne?" slyšela jsem sama sebe navrhnout.
Nervozita mi probíjela celým tělem. O co jsem se to sakra snažila? Zkoumavě na mě hleděl, nakonec odhodlaně polkl poslední doušek už druhé kávy a vstal.
"Vážně chceš jít?" zeptal se.
Kývla jsem a na důkaz toho se také okamžitě zvedla ze židle.

Bylo skoro půl páté, když jsme se vedle sebe synchronizovanými kroky vydali k němu domů. Slunce pořád svítilo a my šli po rozpálených chodnících. Nemohla jsem věřit tomu, že se to děje. A ještě víc u vytržení jsem byla, když jsme dorazili na místo. Tak velký, prostorný a přitom nepřeplácaný moderní byt jsem viděla snad jen v katalozích.
"Páni, máš to tu nádherný." neodolala jsem složení komplimentu usazená na sněhově bílé kožené sedačce.
Usmál se. "Kamarád je bytový designér, trochu mi s tím vypomohl."
Uznale jsem pokývala hlavou. Pustil gramofon. Ozvalo se to známé a tolik milované zapraskání. A obývací pokoj naplnil hlas Edith Piaf. Musela jsem se usmát.
"Miluju francouzštinu," přiznala jsem.
Trochu to ztlumil, abychom se lépe slyšeli a dodal: "Já taky, dáš si něco k pití?"
Posunkem jsem naznačila, že ano, a on zmizel v kuchyni, aby se vrátil s lahví šampaňského.
"Leží mi tu už nějaký pátek od kamarádčiných narozenin, nenačneme ji?"
"Klidně," souhlasila jsem a s očekáváním sledovala, jak ho otvírá, rozlévá do sklenic a sedá vedle mě.
Napil se bez přípitku. Nechala jsem to být a zchladila hrdlo vlastním pořádným douškem. Bylo vychlazené akorát. A, jak se mi rozlévalo po těle, hned jsem se cítila méně nervózní. A on se zdál víc a víc přitažlivější. Mluvil, tuším, zrovna o tom, jak si rád dělá doma lasagne. Bylo těžké se soustředit, když byl tak blízko. A Edith zpívala a zpívala… Posunula jsem se blíž a zahleděla se mu do očí. Nic jiného pro mě v tu chvíli neexistovalo. I v jeho pohledu se cosi změnilo. Jako by pochopil. Lačně mě políbil. Bylo to tak nečekané a vášnivé jako výbuch ohňostroje. Upustil za mě svou skleničku. Po chvíli mě pustil ze svého zajetí. Popadla jsem dech a odložila svou sklenku na konferenční stolek před námi. Divila jsem se, že se nevylila. Abych získala trochu času na přemýšlení, otočila jsem se pro tu jeho a taktéž ji odložila. Nebylo to nic platné. Jakmile se naše oči střetly, chtěla jsem přesně to, co chtěl on. Koukalo mu to z očí. Znovu si mne vášnivě přivlastnil a muchlovali jsme se na pohovce. Myslela jsem, že snad horkostí exploduju…
A on se najednou zvedl, párkrát se nadechl a jako by nic se zeptal: "Nechceš si zaplavat?"
Marný byl můj zaskočený pohled, protesty, že nemám plavky, nakonec jsem skončila v jeho bazénu. Zbývala hodina do západu slunce. Voda příjemně chladila. Vracela rozum do hlavy. Ale ne na dlouho, když plaval jen v trenýrkách naproti mně. Okolní teplota jako by stoupla o tisíc stupňů. Věděl to, když se na mě díval. Ponořila jsem se pod hladinu a zas se vynořila. Voda mi kapala z vlasů. Odhrnul mi je z obličeje. Pak se do mě očima znovu magneticky vpil. Znovu jsme se líbali. A tentokrát jsem byla v pasti. Cítila jsem to. Tentokrát žádná šance vycouvat. Už ne. Líbal mě, hladil, tisknul… Nutil zasténat. Nakonec mě přitáhnul ke kraji bazénu, kde jsme se zapřeli a stoupali společně až na vrchol. Milovali jsme se v jeho bazénu.
Slastně vysílenou mě donesl do postele a hladil po vlasech. Vyprávěl mi pohádky o měsíčních skřítcích, co si pro něj kdysi vymýšlela teta, dokud jsem neusnula.

Ráno mi chvíli trvalo, než jsem si vzpomněla, kde to vlastně jsem. U něj v posteli, skoro nahá. Navlečená jen v jeho bílé košili, do které mě večer zabalil. Byla mi velká. Protáhla jsem se a myšlenky mi šrotovaly na plné obrátky. Nikde jsem ho neviděla. Pak mé oči padly na vzkaz opodál: ŠEL JSEM PRO SNÍDANI, jak pozorné. Ale stejně… Přehrávala jsem si události předešlého večera. On byl hezký, vzdělaný, náruživý a něžný milenec… ne z toho nic víc nepokvete. Vždyť jsme si psali jen pár dní a on se se mnou vyspal. Rozhlédla jsem se kolem a říkala si, že určitě nejsem první známost v jeho posteli. Možná to tak dělal běžně. Ale nevadilo mi to, vždyť jsem to chtěla. Vstala jsem a procházela se po bytě čekajíc na nevyhnutelné… A pak to přišlo. Chrastění v zámku, vrzání dveří a překřikování. Dva hlasy. S někým se hádal. Zmateně jsem nakrčila obočí a pomalu se vydala tím směrem. Stál tam mezi dveřmi s papírovou taškou nacpanou po okraj v náručí. Otočený směrem ven upíral svůj pohled na dlouhovlásku barvy kaštanu s tmavě modrýma očima. Měla riflové kraťasy a šedivé tričko na ramínka.
"Míšo, pochop to, mezi námi je konec," trval na svém.
Míša se zamračila. "To kvůli ní?" prskla kysele a zabodla mým směrem prst.
"Zdravím," řekla jsem s rozpaky a zvedla ruku k pozdravu.
Úplně jsem zapomněla, že tam stojím jen v jeho bílé košili. Podíval se na mě. Vteřinu jako by usilovně přemýšlel.
"Jo," souhlasil a položil tašku na zem, "Dášo, to je Míša moje bývalá. Míšo, to je Dáša moje přítelkyně."
Nezmohla jsem se na slovo. Cože? Míša na tom byla podobně. Nakonec uraženě pohodila hlavou a odkráčela. Zabouchl dveře.
"Přítelkyně?" zopakovala jsem.
Usmál se a popošel ke mně. "Byla bys radši, kdybych tě jen tak poslal pryč?"
"Myslela jsem si, že to uděláš," přiznala jsem.
Udělal další krok mým směrem. "No tak ses spletla. Poslyš, vzali jsme to trochu hopem, ale vážně se mi líbíš a chtěl bych to zkusit, tak co ty na to?"
Váhavě jsem přešlápla z nohy na nohu. "A už nebudeme spěchat?"
"Pokusíme se," poznamenal férově a mrkl na mě.
Neubránila jsem se úsměvu. Pochopil, vzal mě do náruče a zatočil se se mnou.

Tak takhle jsem před třiceti lety poznala svého manžela…

Co kdyby takhle vypadal svět v roce 2034?

17. prosince 2017 v 8:48 | Nisa |  Knižní recenze
Svět v roce 2034. Mám jeden nápad. Ale tu vizi jsem nevymyslela já. Je to výtvor českého autora Milana Vodičky. Musím přiznat, že nemám moc ráda čtení knih, které doprovází obrovská reklama před vydáním. Nerada čtu knížky, co čtou v danou chvíli všichni ostatní. Ale když tenhle počin v roce 2014 vyšel, neodolala jsem a koupila to. Zvítězila zvědavost. A verdikt?

CO S NÁMI BUDE? STRUČNÁ HISTORIE PŘÍŠTÍCH 20 LET

Autor: MilanVodička
Národnost: česká

Můj názor: Popravdě před otevřením knížky jsem se bála, že v ní najdu jednu fantaskní teorii, co si někdo vymyslel, když se ráno zasnil u chleba s máslem. Ale ono to tak nebylo. Je to souhrn prognóz, faktů a výzkumů. Muselo dát hrozně práce jen ty informace shromáždit. A už jen za to obrovský palec nahoru.

Anotace tentokrát obsah knihy vystihuje krásně. Lépe bych to nevystihla. Tedy že, aniž si to uvědomujeme, stojíme vždy jednou nohou v budoucnosti a na řadu vymožeností i problémů již "máme zaděláno". Co nás tedy čeká? Jaká bude budoucnost v oblasti automobilismu, sportu, kulinářství, sexu, cestování a zábavy. Jaké katastrofy nám hrozí? Jaké velmoci se zrodí, které civilizace začnou upadat? A s jakými zvířaty budeme na této planetě spolužít? Zdroj. To, co v anotaci řečeno nebylo a přihodím to já, je například seznám nových zaměstnání, mezi které patří například i vertikální rolník.

Byla to jednoduše jízda. Cesta do budoucnosti, která vás pobaví, nadchne i zamrazí. A donutí zamyslet se nad sebou samým i nad lidstvem obecně. Skutečně mi nebude vadit, když se vyplní prognóza o nakupování, víceméně doufám, že sex nebude až tak moderní, ale vize katastrof spojené s nedostatkem vody a výpadkem proudu mě vyděsily. A možná je to dobře. Možná ještě něco změníme. Minimálně lidský přístup ke všemu.

Takhle knížka byla pro mě obsahově natolik dobrá, že ani styl psaní mi tolik nevadil, ba naopak. Podobá se odborným knihám, ale to se tady skvěle hodí. A těším se, až tu knížku otevřu v roce 2034. Stejně nás budoucnost nejspíš v lecčem překvapí...

Plusy: Obsah
Mínusy: Styl psaní se sice logicky ke knížce hodí, ale raději čtu knihy formou vyprávění. Toto je ale ryze subjektivní faktor a knížka se tak skutečně napsat nedala.
Hodnocení: 90%

Z knihy:

Lidský rozhled je milosrdně omezen klapkami každodennosti.

Američané říkávali, že všechno, co se stane v Las Vegas, zůstane ve Vegas. Teď říkají, že všechno, co se stane ve Vegas, zůstává na Googlu.

Líčení hnusného večera

15. prosince 2017 v 6:53 | Nisa |  Literární šuplík - úvahy
LÍČENÍ HNUSNÉHO VEČERA
---
Hledala jsem něco kratšího, co by nebyla básnička. A jelikož tento týden opravdu nemám čas psát... našla jsem tenhle výtvor, který byl púvodně školním slohem. Zadání znělo stejně jako název. Myslím, že se to docela hodí k současnému počasí. Hezké čtení.
---

Byl podzim. Brzy se stmívalo. Seděl jsem za psacím stolem a naslouchal padajícím kapkám deště. Nepřetržitě bubnovaly na okno. Tak neodbytně a monotónně. Bylo mi to strašně protivné. A do toho hvízdal vítr. To pronikavé pištění způsobovalo snad i bolesti hlavy. Navíc byl nepříjemně ledový a vlezlý… Skrze škvíry v okně si našel cestu i do mého pokoje. Několikrát jsem se otřásl, poté se i tepleji oblékl, ale nepomáhalo to. Nakonec se mi papíry ze stolku rozlétly po místnosti. Svobodně se vznášely. Trochu škodolibě, řekl bych. Bylo v nich více radosti než ve mně samém. Mávl jsem nad tím odevzdaně rukou a posadil se k oknu.

Oblohu zrovna pročísly první blesky. Ozářily majestátně celou místnost a za doprovodu výhružných, až děsivých fanfár hromu jako by oznamovaly lidem, kdo je tady pánem. Vítr zuřivě proháněl vzduchem listí. Zvedal je ze země i servával z větví korun stromů. Ty marně vzdorovaly ohýbajíce se v poryvech vichřice. Připomínaly matky, které se s posledních sil snaží, aby jim nevyrvaly z náručí jejich dítě. Ty děti, které byly mokré. To díky těm tlustým, těžkým kapkám životodárné tekutiny. Byly zkroucené. Za to mohly nemilosrdné podrážky lidské obuvi, nebo kola všudypřítomných aut. Ale hlavně zbarvené do všelijakých odstínů. Vypadali jako banda neposedů, kteří se vydali na karneval. Rozdováděné ratolesti, co si užívaly ten let vzduchem… Možná by byl slyšet i jejich bezstarostný smích. Smějí se, zatímco kolem zuří válka. Nebo že by jen ukázka umění přírody? Ukázka, kde krvavě červená taky mohla znamenat obrovskou katastrofu… Jistota přicházející smrti. Tehdy milionům listí krvácí jejích pomyslná srdce z myšlenky, že je brzy vítr serve z rodných větví a pošle na zem bůhví kam, aby tam ztleli opuštění a nadobro zapomenutí. A to bylo to, co jsem tam dnes viděl já.

Konečně se rozsvítila lampa pouličního osvětlení stojící na chodníku před domem. Poslední dobou často vypadávala z provozu. Její svícení bylo tak nejisté, jako mysl některých lidí… Jako by přemýšlela, zdali má chuť vůbec něco dělat. Lampa flegmatik, napadlo mě. Ale dnes? Tentokrát svítila jako o život. Jako by chtěla konkurovat majestátné záři blesků. Tak nesmyslné. Předem prohraný boj. Ale ona se nevzdávala. Blikala a blikala. A každé bliknutí byl zážeh nové naděje. Naděje, že dnešní večer není jen jeden z mnoha. Naděje, kterou uhasily první sněhové vločky. Symbol krásy, ale také moci a chladu. Pokryly vršek lampy. Padaly něžně. Elegantně a tiše. Jako by ještě nikomu nesměly vyzradit své poselství. Zima se hlásila o slovo. A naději odvál vítr. Lampa zhasla nadobro.

Ale nic není tak jednoduché. Zima se sice hlásila o svůj nárok nástupu na trůn, jenže podzim to ještě nehodlal vzdát. Sledoval jsem tu třetí světovou s neskutečným zaujetím. Blesky osvětlovaly jeviště, v němž se mísily kapky deště se sněhem… Byl to zvláštní souboj. Tak zuřivý a zároveň nudně stejný. Chladný. Připadal jsem si jako na parketu diskotéky se skupinou boxerů. Sníh s deštěm se mixovaly dohromady v neidentifikovatelnou břečku. Vítr rozháněl listí i sněhový poprašek a vše vypadalo jako nesmyslný chaos. Blázinec, co končí ve špinavých a částečně zamrzlých kalužích chodníků a silnic.

Do té války, která venku zuřila, by mě nevyhnali ani náhodou. Chtěl jsem si vzít knížku a přečkat to počasí, ale nešla elektřina, abych si posvítil na stránky. Takže ani televize mně nemohla ukrátit chvíli. Zavřel jsem oči a naslouchal zvukům. Sousedčin pes neúnavně štěkal a skučel. Zřejmě tohle počasí miloval tak jako já. Jeho nářek jen prohluboval mou úzkost. Tma se zdála temnější, blesky zářivější, hromy děsivější… Vítr mocnější, sníh chladnější… A celá tahle situace únavnější.

Lapen v představách, znuděn šedí dne bloumal jsem po bytě. Prázdném, tancujícím v otřesech hromů. Částečky prachu pluly vzduchem. Ze stěn odpadávala hnusná okrová omítka. Měla v sobě prasklin tolik jako Amerika měst. Znal jsem je nazpaměť. Honilo se mi hlavou nespočet myšlenek a úvah. Jenže mé úvahy se táhly hlavou moc pomalu a zdlouhavě… Byly jako natahovaná žvýkačka. Jenže bez příchutě. Nijaká. Nudná. Asi jako mé plány na dalších pár hodin. K ničemu. Stejně jako snaha vyrovnat se v síle záření bleskům mé kamarádky lampy. A marné jako žal sousedčina psa. A nudné, hnusné jako válka zimy s podzimem za mými okny. S ucpávkami v uších jsem šel spát.

Milostný ping pong

6. prosince 2017 v 10:52 | Nisa |  Literární šuplík - love story
A byla to pravda. Stalo se to. Nebylo pochyb. Líné podzimní slunce se prodíralo skrz závěsy, zatímco ochromená tíhou minulých událostí Iva stále nehybně ležela v posteli a zírala do stropu. Neměla odvahu podívat se doleva. Na místo, kde vedle ní stále spal Šimon - její dlouholetý kamarád. Znali se už od školky a včera… včera se spolu vyspali. Jenže to nebyl žádný přirozený vývoj jejich láskyplných citů. Mezi nimi žádná láska nebyla. Tedy aspoň z její strany ne. Jak na tom byl on, tušila už hodně dlouho. To byl taky jeden z důvodů, proč se to nemělo stát. Ale teď to nebylo to hlavní. Šlo hlavně o to, že byla zamilovaná do jiného. Zamilovaná a zadaná.

Dlouze, ale tiše si povzdechla. Co teď? Netušila. A kdyby nezaslechla nenápadné vibrování svého telefonu, asi by ještě dlouho neměla důvod vstát. Toužila se před světem schovat pod deku a předstírat, že jí se nic netýká.
Shodila nohy z postele a natáhla se pro své rifle ležící na zemi. Vylovila z kapsy mobil. Jeden zmeškaný hovor z právě teď a tři textové zprávy od Tomáše.
MILÁČKU, MOC MĚ TA HÁDKA MRZÍ, POJĎ DOMŮ.
Ivu také ta hádka mrzela. Víc ji však mrzely její následky.
KDE JSI?
V pekle.
LÁSKO, ZAVOLEJ, MÁM O TEBE STRACH.
A ona měla strach o to, co udělá, až mu sdělí, co provedla. Věděla totiž, že mu nedokáže lhát.
Dlouze se nadechla, přemohla chuť brečet a napsala odpověď:
NEBOJ SE O MĚ. ZA CHVÍLI JSEM DOMA.
Pak se potichu začala oblékat, naškrábala krátký vzkaz o tom, že musela jít, a vypadla ze dveří.

Sotva se ocitla na chodbě v jejich bytě, věděla, že stojí opodál a sleduje ji. Mlčky se otočila. Stál opřený o futra dělící chodbu a kuchyň.
"Kdes byla?" zeptal se.
Několikrát se krátce nadechla a rozpačitě kousla do rtu, než odpověděla.
"U Šimona."
Krátké, výstižné a s výrazem její tváře všeříkající. Sklopila pohled. Naštvaně začal prsty bubnovat o futra. Nedíval se na ni. Nezvládl by to. Ten vztek.
"Takže jsi s ním spala," konstatoval po chvíli.
Začala zmatečně vysvětlovat.
"Já… my… tolik jsme se teď hádali a… on tam byl a…"
"Nechci to slyšet," utnul ji slovně i patřičným gestem a za třískotu dveří zmizel v obýváku.
Osaměla. Sesunula se na zem zády opřená o zeď a po tvářích jí začaly stékat tiché slzy.

Nevěděla, kolik času uběhlo, než se zase objevil vedle ní. Pohlédla na něj s výrazem odevzdanosti a dlaní otírala ubrečený obličej.
"Je tohle konec?"
Nic neřekl, jen natáhl ruku, aby jí pomohl vstát. Nechápala. Ale využila příležitosti, aby řekla to jediné nevyřčené, co ještě stálo za to vyslovit.
"Miluju tě."
Políbil ji. Nic víc, nic míň. Prostě se líbali. A když se od sebe odtáhli a on ji pohladil po dlouhých černých vlasech, zašeptal jen: "Už mi to nikdy nedělej."
Přikývla, ztracená v jeho zelenomodrých očích. Pak ji k sobě přitiskl a dlouhou dobu tak stáli.

Už asi hodinu seděl u baru a popíjel několikáté pivo. Nechtělo se mu domů. Tedy na místo, kde si dřív připadal jako doma. Teď si tam připadal divně. Protože tam bydlel s ní. A cokoli mu připomínalo ji, mu připomínalo i to, co udělala. Sice jí slíbil (a taky sobě), že to překonají, že ji miluje, ale realita pokulhávala… Nemohl to dostat z hlavy. Miloval ji, ale nemohl. A rvalo ho to na kusy. Kolikrát měl chuť prostě s něčím praštit. A když si teď uvědomil tuhle potřebu, odnesl to půllitr s pivem. Jedním prudkým máchnutím ho shodil na podlahu. Prostě musel. Překvapený barman, který si tam do téhle chvíle něco šudlal zády k němu, se prudce otočil.
"Sorry, kámo, zaplatím to," řekl mu jen a jal se vytahovat peněženku.
Stejně byl čas se zvedat.

Našel ji v kuchyni pobíhající kolem napůl hořící večeře. Zřejmě ani ona neměla svůj den. Ale hladina alkoholu v krvi mu bránila v tom vzít na to ohled. Spíš naopak. Najednou mu přišlo strašně komické, jak tam tak stála pocuchaná se zástěrou poprskanou od omastku a snažila se zachránit maso nezáměrně flambované na pánvičce. Vlastně stejně marně jako jejich vztah. Dávno bylo nejspíš všechno na škvarek.
"Ahoj, prosím tě, promiň, vůbec se mi dneska nedaří… Nemohl bys aspoň prostřít?" pozdravila ho.
Neodpověděl. Jen něco zamručel a velice neochotně se přesunul ke skřínce s talíři.
"Sakra!" zaklela mezitím Iva, co se popálila o pánvičku a máchala rukou ve vzduchu.
Zíral na ni zamyšleně beze slova.
"Nechtěl bys mi pomoct?" ozvala se již poněkud rozladěná jeho počínáním.
"Možná by ses měla přestat snažit…" konstatoval.
Nechápavě nakrčila obočí. "Co?"
"S tím jídlem… nebude to stravitelný. A se vším ostatním asi taky."
Zaskočená jeho slovy se opřela rukama o zadní opěradlo nejbližší židle a nespouštěla z něho oči. "Jak to myslíš?"
Zamračil se. Na hlubokomyslné debaty neměl náladu. Vlastně najednou neměl náladu vůbec na nic. Jen na jedno.
"Máme pivo?" zeptal se.
Pořád ještě překvapená zmohla se jen na zamítavý pohyb hlavou.
Znova se zamračil. "Tak si na jedno zajdu."
"Ale vždyť si zrovna přišel," namítla a vyšla mu vstříc.
"No a? Chci pivo," trval si na svém.
"Ale… už jsi pil, cítím to z tebe. A co večeře?"
Obličej mu zkameněl vzteky.
"Mě nezajímá tvoje pitomá večeře!" zakřičel a štrádoval si to zpátky na chodbu.
Nechápajíc nic se vydala za ním. "Tomáši…"
Nereagoval. Obul si boty a otevřel dveře. A než ji tam nechal stát, řekl jen: "Nečekej mě, zdržím se přes noc."
A oba věděli, co to znamená.

Tedy tušili. Nebyl si jistý svým záměrem, ale věděl, že se nějak těch hrozných pocitů zbavit musí. Vsadil na teorii - oko za oko, zub za zub. A pak bude líp. Přesně to si říkal, když na nedaleké diskotéce sbalil první dosti přiopilou slečnu - tedy snadnou kořist - a rozdal si to s ní kousek ode dveří na nechutně pozvracené pánské toalety. Svoje myšlenky zahalil vztekem, nevnímal nic jiného. Ani vzdechy oné blondýny tuhé jako prkno, nebo urputně zvonící telefon, na který se snažila dovolat Iva, aby plná děsu zabránila tomu, co se právě dělo. Když jí dlouho nebral telefon, vzdala to a rozbrečela se.

Přišel domů ráno, přesně jak avizoval. Prásknutí dveří donutilo Ivu vyjít z ložnice. Stála na jejím prahu oblečená v noční košili a sledovala výjev před sebou. Ten, kterého se sice nejvíc bála, ale vlastně ho čekala. Tomáš zelenobílý v obličeji stále ještě v nestřízlivém stavu se opíral o vysoký botník s výrazem, co se dal vyložit buď jako - je mi tak zle, že je mi všechno jedno -, nebo méně komplikovaně - prostě je mi to jedno. Měl zpola vykasanou košili a rozbitý ret.
"Řekneš mi, co se ti stalo?" zkusila to po dobrém.
"Jeden debil se mi připletl do cesty…" zahudral odpověď.
"Cos mu provedl?"
Pokrčil rameny. "Krom toho, že jsem ojel jeho ožralou holku? Nic."
I když si byla téměř jistá, co v noci dělal, ta stoprocentní jistota ji přibila na místě.
Pokračoval. "Myslel jsem si, že ti to vrátím. Že mě to pak přestane žrát, víš…"
"A?"
Rozhodil rukama. "Nepřestalo. A ten sex nestál za nic."
Pak se skoro až pobaveně ušklíbl, zatímco její tvář se stáhla do bolestné grimasy.
"Ale ty víš, že mě to mrzí…" oponovala, "miluju tě."
"Mrzí, mrzí, udělalas to. Chrápala jsi s ním!" rozkřikl se.
"Ale jenom proto, že…"
"Kurva, mě to nezajímá, mě Adriana vlezla přímo do postele a stejně jsem ji poslal pryč!"
To už se jí v očích nahromadily slzy. Měl pravdu. Adriana, jeho bývalá ho skutečně před čtvrt rokem začala znovu uhánět. Ale copak nechápe, že tehdy to bylo jiné? Tehdy se ještě tolik nehádali, neřešili rozdílné názory na to, kde chtějí bydlet, a hlavně ho vídala… To bylo ještě před tím jeho povýšením. Připadala náhle tak sama, a když už byli konečně spolu, tak se jen hádali. Po jedné takové stupidní hádce, která začala zrušenými plány na víkend, se sebrala vybrečet k Šimonovi. A on tam byl a…
"Ujela jsem, ok? Ale miluju tě," zopakovala.
"Já vím, ale nezvládnu to…"
"Takže konec?"
Jenom kývl. Odešla do ložnice balit kufr, který si před spaním opřela o jednu ze zdí.

Tenhle parný den se opravdu vyvedl. A byl by jistě ještě mnohem hezčí, kdyby neseděla se Šimonem na zmrzlině a sklesle mu nevykládala události posledních dnů.
"Cože udělal?" rozčílil se nevěřícně.
Mlčky přikývla.
"Tak na to můžu říct jen jedno - že je to pěknej idiot, když nechá holku, jako jsi ty."
Lehce se usmála. To, co řekl, ji potěšilo. Samozřejmě. Ale zároveň v ní narůstala chuť se ho zastat.
"Tak ale zase chápej… Podvedla jsem ho…"
"No a?" vyprsknul. "Jako by se to nikdy nikomu nemohlo stát. Můj táta měl po tom, co narodil můj starší brácha, milenku půl roku. Kdyby mu to máma neodpustila, nikdy se nenarodím…"
"Tvůj táta?" zopakovala šokovaná Iva. "Vždyť vaši působí tak šťastně…"
"Taky jsou," souhlasil, "ale ne vždycky tomu tak bylo. To hlavní je, že to nevzdali."
To hlavní je, že to nevzdali. Se zamyšlením si tu větu přehrávala v hlavě a kousala se přitom do rtu, až jí začal krvácet.
"Teče ti krev," upozornil ji a nahnul se, aby jí prsty setřel červenou tekutinu z brady a rtu.
Ve chvíli onoho dotyku jimi oběma otřásl třetí hlas. Patřil Tomášovi.
"Koukám, že neztrácíte čas," pronesl uštěpačně.
Zmateně na něho hleděla. "Já…"
Podrážděně se do toho vložil Šimon - vstal a naproti Tomášovi prohlásil: "Hele kámo, co ti vadí? I kdyby, poslal si ji přece k vodě."
A po těch slovech přiskočil k Ivě a políbil ji dřív, než stihla protestovat. Překvapenému Tomášovi přeběhl přes tvář bolestný výraz. Ani jeden ho však nemohl vidět. Zaťal pěsti a nadechl se. Šimon měl bohužel v jednom pravdu, poslal ji k vodě, tak jaká měl teď práva? Když se od sebe odtrhli, Iva na něj hleděla trochu s obavou. Cítil to. Přinutil se nezabývat se tím.
"Jen, když už jsme se tu potkali, napadá mě, jestli přijdeš na grilování k Lauře."
Byla to otázka bez otazníku na konci. Na tuhle událost při tom všem úplně zapomněla. Laura byla jejich společná kamarádka víc jak rok. Ona a její manžel Erik. Chodili k nim párkrát do roka na pokec.
"Jestli chceš, abych šla."
Pokrčil rameny. "Je mi to jedno, už jsem jim sdělil, jak se věci mají. A řekl, že přijdu s Andreou. Takže, jestli ti to nevadí… určitě tě taky rádi uvidí."
"Přijdu," vykoktala překotně a mlčky zpracovávala tu nepříjemnou informaci - bude tam s Andreou.

Seděl na zahradě v hnědém pleteném svetru, částečně zabrán do rozhovoru s Erikem, ruku Andrey omotanou kolem pasu, a pozoroval ji. Seděla dost daleko od něj. U dlouhých bíle prostřených stolů a povídala si s Laurou. Smála se. Iva. Přišla sama. Vrtalo mu to hlavou. Proč přišla sama, a ne se Šimonem? Počítal s tím, když je tuhle viděl. A chtěl ji naštvat. Nechtěl si připadat pitomě, až se tu budou předvádět. A tak rychle sdělil Lauře s Erikem, že se rozešli, a přesvědčil je, že si s sebou oba vezmou jiný doprovod. Aby ukecal Andreu, která to teď rozehrála s nějakým vysokým motorkářem, musel ji vzít na dost drahou večeři. A teď se zdálo, že zbytečně. Iva přišla sama.

"Holka, já se ti divím, že se ti na to chce dívat," prohlásila zrovna Laura.
Iva potřásla hlavou. Nechtělo, ale co měla dělat? Snažila se, alespoň pohled upírat jinam. Zrovna teď letmo zahlédla, jak Andrea položila hlavu na Tomášovo rameno a on jí stiskl dlaň.
"Mně to bylo hnedka divný, že byste oba už někoho měli…" pokračovala hostitelka ve svém monologu.
"On si to nejspíš myslel. Ale to jen Šimon trochu blbnul. Každopádně mu to umožnilo přiznat, že se začal tahat s ní…"
"To brzo teda," neodpustila si Laura, "možná jsi ho podvedla, ale co je moc, to je moc. Takhle ubližovat by ti vážně nemusel. Copak jsi mu neříkala, že ho miluješ?"
"Víc než jednou. Je mu to fuk."
Po těch slovech otočila hlavu zpět ke své kamarádce.
"Burgery už budou. Dojdu do kuchyně pro chleba."
Vstala a zašla se dovnitř, aniž by postřehla, že se Tomáš vydal za ní.

"Podáš mi pivo z ledničky, když tam stojíš? Venku už došlo a Andrea by ještě jedno chtěla."
Hodila po něm znechucený pohled a následně i pivo.
"Au, chceš mě zabít?"
"Špatný nápad by to nebyl," ucedila a kráčela z místnosti.
Prudce ji popadl za paži a otočil zpátky k sobě. Ignoroval její bolestné vyjeknutí.
"Jo? A to proč jako?"
Zamračila se. "Ještě se tak blbě ptej, pane Holku-si-najdu-snadno-a-rychle."
Šokovaně se zasmál. "Tobě vadí Andrea? A co ty a Šimon? Ty můžeš, já ne?"
"Mezi mnou a Šimonem nic není. Nechal se jen snadno vyprovokovat. Byla to jen pusa. Nikdo neřekl, že jsme spolu. Ale ty, ty si dotáhneš slečnu Vlezla-mi-do-postele až sem, k našim přátelům a představuješ ji tu. Držíte se za ruce a tulíte jako by nic! A to už sakra něco je!"
Zíral na ni s téměř otevřenou pusou. Ječela na něho s takovou razancí, že až zrudla ve tvářích. Obvykle to miloval. Byla děsně rajcovní. Teď ale sotva vnímal. Nikdo neřekl, že jsme spolu. Byla to jen pusa. Začínal chápat, že je něco špatně.
"Vy nejste…"
"Ne, ale ty si to užij, ignorante jeden! Věděls, že tě miluju, a stejně ti to nestačilo. Vynadáš mi, ok. Vrátíš mi to, ok. A teď se ještě taháš pár dní po rozchodu s jinou přímo přede mnou. Už máš té pomsty dost? Protože já jo. Užij si to. A já si jdu s dovolením teď užívat taky."
S těmi slovy ho tam nechala samotného. Bylo to zvláštní. Když ho podvedla, nedokázal myslet na nic jiného, než na tu nevěru. Ale teď, když už spolu nebyli, nedokázal myslet na nic jiného, než že řekla, že ho miluje. Jakmile vyšel ven, zjistil, že popadla svou bundu, omluvila se a odešla pryč.

Diskotéková světla a dostatečný přísun alkoholu konečně zafungovaly. Cítila, že se konečně uvolňuje. Já si jdu s dovolením teď užívat taky. Přesně na tuhle větu myslela, když se k ní přitočil fousatý chlap jako hora. Tancovali, ona blýskala úsměvy a snažila se věřit, že to dokáže. Pak ji neznámý sjel rukou na zadek.
"Tu ruku bys měl dál výš," zakřičela skrz hlasitou hudbu.
Zazubil se, jako by ji zkoušel.
"Tu ruku dolů," zopakovala.
Stále se nic nedělo.
"Neslyšels, co dáma říká?!" ozval se nečekaně známý hlas.
Tomášův. Stál tam a měřil se s cizincem pohledem.
"Ona je tu snad s tebou?" zahuhlal podrážděně.
"Nejsem!" vykřikla konečně, když se vzpamatovala. "Vlastně mi sahej, kam chceš. A vůbec…," při těch slovech se rozešla směrem k podiu. "…nevidím důvod, proč by se pánové nemohli trochu pobavit. Co myslíš, bude se jim můj striptýz líbit tolik jako tehdy tobě?"
Ano, dávala si dobrý pozor, aby se Tomáš držel v závěsu za ní. A zrovna, když se škrábala nahoru, strhnul ji zpátky.
"Tak myslím, že už trochu přeháníš," zakřičel.
Zasmála se a s o to větší urputností se jala lézt na pódium.
"A už toho mám dost," konstatoval, znovu ji strhnul k sobě a přes veškeré protesty si ji přehodil přes rameno.
Takto obtěžkán vřeštícím nákladem se vydal ven.

Teprve v chladné podzimní noci ji postavil zpátky na nohy. Vteřinu těžce oddechovala, než začala mluvit.
"Zbláznil ses? Co to sakra děláš, ty jeden idiote?" prskala jako naježená kočka a rozhazovala při tom rukama.
"Tím si nejsem tak jistej," přiznal se a udělal to jediné, co chtěl udělat už tak dlouho.
Políbil svou černovlásku. Vášnivě a majetnicky. Žádný striptýz pro cizí chlapy. Žádný Šimon. Tahle holka byla, je a bude jenom jeho. Naléhavost a urputnost jeho počínání ji překvapily. Dotlačil ji k nejbližší zdi a znemožnil útěk. Stejně chtěla protestovat jenom zlomek sekundy. Tenhle chlap patřil k ní. Donesl ji do jeho nedaleko stojícího auta a milovali se tam.

Ráno. Skoro si nepamatovala, jak se dostali do jejich bytu. Tedy dříve jejich, teď tu bydlel sám. Dívala se na něj, jak se obléká, a nemohla se vynadívat. Myslela si, že už to nikdy neuvidí.
"Poslyš… znamená ta noc něco?" přerušila s obavou ticho.
Oblečen, neoblečen, vrhl se zpět k ní do postele.
"Chtěla bys, aby jo?"
Mlčky kývla a sklopila hlavu. Měla pocit, že brzo začne brečet. Chytil ji za bradu a donutil podívat se mu do očí.
"Vezmi si mě," zašeptal.
Překvapená Iva chvíli luštila smysl jeho slov a pak začala horečně přikyvovat na souhlas.
"Ano, ano, ano!" křičela a vrhla se mu kolem krku.
Slzy se jí skutečně valily z očí, ale z úplně jiného důvodu. Byla šťastná.

Děti, které přežily Mengeleho

5. prosince 2017 v 14:11 | Nisa |  Knižní recenze
Autoři: Eva Mozes Kor, Lisa Rojany Buccieri
Národnost: rumunská, americká

Anotace: Evě Mozes bylo deset let, když byla se svou rodinou poslána do Osvětimi. Zatímco její rodiče a dvě starší sestry byli posláni do plynových komor, Evu a její dvojče Miriam si vybral coby pokusné objekty muž, který byl znám jako Anděl smrti - Dr. Josef Mengele. Dívky byly podrobeny sadistickým medicínským experimentům a musely každodenně bojovat o svůj život.
V tomto neuvěřitelném příběhu, který sepsala samotná oběť děsivých událostí, jsou čtenáři svědky dětské odolnosti proti mimořádnému zlu. Eva byla například vystavena infekci, u níž Mengele věřil, že bude smrtelná, a bude pak moci provést pitvu i na Miriam, která měla sloužit jako "srovnávací vzorek". Přežila - a dodnes neví, jaké onemocnění to bylo. Po osvobození tábora sestry založily skupinu, která podporovala bývalé oběti Mengeleho experimentů. Zdroj.

Můj názor: Na začátek musím říct, že kniha má celkem malý počet stran - kolem 220. A na těch stránkách najdeme opravdu ošklivé věci. Jsem ráda, že podobné knihy vznikají, abychom nezapomínali na minulost. Na některé věci bychom neměli zapomenout. Takové knihy se těžko hodnotí. Jak hodnotit hrůzu, kterou někdo prožil. To se nedá, obzvlášť pokud jde o děti. Ten příběh je prostě stoprocentní a strašný.

Nicméně - pojďme se podívat dál. On název trošičku zavádí. O panu doktorovi, co se jmenoval Mengele, tam toho totiž moc nenajdete. A zavádí i sama anotace, protože příběh není jen o pobytu v Osvětimi. Zachycuje i dobu před uvězněním a po něm, tedy skočí z koncentračního tábora do komunismu. Já nesnižuji příběh samotný, ale na ten počet stránek mi to přišlo trošku moc. Moc široké rozpětí, a tedy málo prostoru na všechno. Po stránce zpracování jsem už prostě četla hlubší svědectví.

Možná právě proto bych však tuto knížku zařadila do školních kánonů literatury vedle Deníku Anny Frankové. Ta kniha má co říct. Nejenom o hrůze koncentračních táborů, ale i politické době kolem. Udělá, co udělat má - dá vám další děsivé varování. A mně osobně vděk. Vděk, že se mě to netýkalo. Možná budou vděční i jiní, až si knihu přečtou.

Plusy: příběh, náhled do komunismu, dětem
Mínusy: široké rozpětí příběhu, zavádějící název a anotace

Hodnocení: 70% zpracování, 100% příběh

Kam dál