Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Zamilovaná

14. dubna 2018 v 11:50 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Šla jsem překvapivě tichou odpolední ulicí. Jen sem tam projelo auto a poslalo do vzduchu nějaké to spadané podzimní listí. Než se v několika piruetách opět sneslo k zemi. Chladivý vítr mě šlehal do tváře. Měla jsem jediný cíl. Jen jsem si pořád nebyla jistá, zda k němu vůbec dojdu. Nakonec jsem s tvrdošíjným odhodláním přidala do kroku.

Roztřesenou rukou jsem z kapsy u bundy vylovila svazek klíčů. Hledala jsem jeden určitý klíč, co by pasoval do zámku zdobených dveří zeleně natřeného řadového domku, před kterým jsem rozpačitě postávala a rozhlíţela se při tom na všechny strany. Nikde nikdo, hurá. A mně se po několika pokusech podařilo rozklepanou rukou zasunout klíč do zámku. Vešla jsem a s úlevou za sebou zabouchla.

Chvíli jsem jen tak se zavřenýma očima stála opřená o dveře. Panovalo tu ticho a klid. To pomáhalo zklidnit i můj nezdravě zrychlený dech. Dokázala jsem to. Otevřela jsem oči, abych se rozhlédla po dlouhé úzké chodbě. Tancoval v ní prach. Několik vteřin jsem ho pozorovala téměř fascinovaná. Než jsem si uvědomila, že je také plná pavouků. Otřásla jsem se a spěšným tempem zamířila do obýváku. Cestou jsem pohledem zavadila o botník, z něhož vykukoval pár černých dámských kozaček. Ušklíbla jsem se.

Obývák stál tak, jak jsem si ho pamatovala. Věčně rozestlaná postel, skříně, televize v rohu… Tedy skoro. Moje fotka z poličky zmizela. Přistoupila jsem k ní pomalu a dotkla se místa, kde stávala. Jistěže se dalo čekat, že tam nebude, ale stejně… To zjištění bylo zvláštní. Místo toho jsem si o kus dál všimla JEJÍ fotografie. Se zamyšlením jsem ji vzala do ruky. Cse, vyměnil mě tak strašně rychle… A proč zrovna za NÍ? Zkoumavým pohledem, při němž jsem krčila nos i obočí, jsem její tvář znovu a znovu skenovala. Snažila jsem se přijít na to, co na ní vidí. Nepřišla. Ropucha jedna. Mé vlastní přesvědčení, že jsem hezčí než ona, mi léčilo pocuchané ego. Spokojeně jsem se uculila a fotku položila zpátky. Pak jsem si prohrábla dlouhé hnědé vlasy. A navíc je blondýna! Cse. Nesnáším blondýny. A on říkal, že je nesnáší taky. Předtím, než mě vyměnil za NÍ. S povzdechem jsem dosedla na postel a opřela se zády o zeď. Padala na mě úzkost. Jak jsem se tak rozhlížela, začínalo to být jasné - zmizelo všechno, co mělo něco společného se mnou… Nepatřila jsem sem. Už ne. Rozhodla jsem se něco dělat. Dřív, než mě ta informace úplně poloţí. Mozek okamžitě zavelel, že potřebuju kafe.

Přehrabovala jsem se ve skřínkách staré černě lakované kuchyňské linky i špajzu. Bezvýsledně. On už nekupuje kafe? To zjištění mnou projelo téměř bolestivě. To by se mu se mnou stát nemohlo. Vařil mi kávu každé ráno a budil mě její nezaměnitelnou vůní. Otrávená jsem snad skoro vztekle hrábla po ovocném čaji a hodila jeden pytlík do hrnku. Pak jsem to zalila horkou vodou a šla si sednout ke stolu. Trůnil tam kalendář se psy. Ten tu za mě také nebyl. A červenou fixou v něm bylo zakrouţkované zítřejší datum. Svou vlastní rukou tam připsal: PŮLROČNÍ VÝROČÍ. Ten rukopis bych poznala i v polospánku. Vážně už spolu byli tak dlouho? Ten čas ale letěl… Začala jsem automaticky dumat nad tím, jaké výročí bychom bývali tenhle měsíc oslavili MY. Dřív, než jsem to ovšem stihla spočítat, projela mnou nečekaná vlna palčivé ţárlivosti. Toužila jsem stránku z kalendáře vytrhnout a roztrhat ji na kousky. To ale nebylo moc chytré, pokud jsem zároveň netoužila po tom, aby věděl, že jsem tu byla. Což do mého plánu skutečně nezapadalo. Ani nevěděl, že mám klíč. Udělala jsem si ho tajně týden před tím, než mě poslal do háje. Chtěla jsem ho překvapit romantickou večeří, až zas jednou bude déle v práci… No, na večeři nedošlo, ale teď se ta malá ozubená mrška přeci jen vyplatila. Zavřela jsem oči, stiskla pevně čelisti k sobě a odolávala nutkání. Zhluboka jsem se nadechla a i s hrnkem čaje odkráčela zpět do obýváku. Usadila jsem se na postel a přikryla se kus ode mě pohozenou dekou. Začínala mně být zima. Usrkávala jsem čaj, a kdybych jen trochu chtěla, mohla bys snad i předstírat, že je vše při starém. Že tu na něho čekám jako milovaná a milující přítelkyně, než přijde z práce. Že si za chvíli pustím hudbu a začnu bezstarostně tancovat po pokoji s vědomím, že mě u toho neuvidí a nebude se mi smát. A pak půjdu umýt nádobí. Jedna pobledlá a pohublá hnědovlasá holka s temnými kruhy pod očima z nedostatku spánku. Která si teprve teď stačila všimnout, že pod dekou, kterou na sebe přetáhla, byla ukrytá bílá podprsenka s červeným puntíkem. A rozhodně nepatřila jí. Natáhla jsem ruku. Šokovaná. Přestoţe na tom vlastně nic šokujícího nebylo. Měl přeci právo mít baráku rozházené spodní prádlo své přítelkyně… Měl přeci právo… S trhnutím jsem ruku stáhla. Najednou jsem si byla skálopevně jistá, že se nechci dotýkat JEJÍHO spodního prádla. Nechci, nebo ztratím poslední zbytky rozumu. Teď jsem se té věci snad dokonce štítila. Položila jsem dopitý hrnek vedle sebe, přitáhla ruce k tělu a zoufale se rozvzlykala.

Ležela na posteli, obličej zabořený do polštáře a brečela ještě dobrých pár minut. Dokud mě pláč nevyčerpal. Pak jsem ztěžka zvedla hlavu a rozhodla se, že si napustím horkou vanu. Dala se do mě totiž zimnice. Cestou do koupelny jsem odložila v kuchyni hrnek do dřezu. Začínalo mi být jedno, jestli mě tu objeví…

Voda obklopila moje tělo a z vany stoupala pára. Bylo to uvolňující. Ne však dost na to, abych si nevzpomněla, kolikrát jsme se tu milovali. Naštěstí jsem se nezabývala myšlenkou, kolikrát se tu asi tak už miloval s NÍ. Pohlédla jsem ke stropu, jako bych hleděla k Bohu a hledala spasení. Zbav mě té bolesti, prosila jsem mlčky. Nic se nezměnilo. Zázrak se nekonal. Popadla jsem z poličky jeden sprchový gel s úmyslem použít ho. Hm, s kokosovým mlíkem. To neznělo špatně, aspoň na něčem se shodneme. Tedy nepočítala-li jsem fakt, že milujeme stejného chlapa. Což jsem si ale stejně nechtěla připouštět. Já ho milovala víc. Bez diskuze. Jinak bych tu přeci nebyla…

Pořád jsem seděla ve vaně, když jsem uslyšela jako by z dálky, že bouchly dveře. To, že je doma, jsem si začala pomalu uvědomovat, až když stál přede mnou. Zíral na mě s otevřenou pusou.
"Co tu sakra děláš?" zeptal se důrazně a jeho hlas se mi znásobený koupelnou ozvěnou zarýval do mozku. "Jak ses dostala dovnitř?"
Pohlédla jsem na něho ubrečenýma očima a zase upřela pohled pře sebe. Víc jsem nereagovala. Povzdechl si. Částečně se mi ulevilo. Povzdech znamenal, že se rozhodl změnit přístup. Nebude na mě řvát. Za to jsem byla nevýslovně vděčná. Kdyby na mě začal řvát, netušila jsem, co to se mnou udělá. Nejspíš pochopil, že něco není v pořádku. Ačkoli… je vůbec někdy něco v pořádku na tom, najít svou bývalou nahou ve své vaně, pokud jste ji o to sami nepožádali? Klekl si ke mně.
"Diano, mluv se mnou…"
Nic. Chvíli na mě zamyšleně hleděl, pak si znova povzdechl a vstal. Zmizel na chodbu a za minutu se vrátil s čistým ručníkem.
"Tak pojď," konstatoval a vlastnoručně mě vyndal z vany.
Pak mě obratně zabalil do ručníku ignorujících fakt, že sám sebe při těch manévrech pořádně zlil vodou. Nesl mě do obýváku jako dítě. Svírala jsem ho kolem krku a neřekla jediné slovo. Uložil mě do postele a přikryl dekou. Inkriminovanou podprsenku zahodil pod postel. Křečovitě jsem si kousala spodní ret. Bylo to to jediné, na co jsem se dokázala soustředit. Na moment se vzdálil do kuchyně. Nejspíš, aby si nalil pořádného panáka.
"Diano, řekneš mi už konečně něco?" zeptal se, kdyţ se vrátil.
Stále jsem mlčela. Jen jsem zpod deky vysunula ruku a natáhla ji po posteli k němu. Pochopil a chytil mou dlaň. Zavřela jsem oči. Nečekaně jsem ucítila, jak se postel pod další vahou prohnula. Lehl si za mě a držel mě kolem pasu. Nejspíš, abych se uklidnila.Tiskla jsem se k němu zády a přála si v tom okamžiku zůstat navěky. Vnímala jsem jen jeho dobře známou vůni a teplo jeho těla. Jako by mi to do žil znovu vlévalo život. Bála jsem se pohnout, abych nerozbila kouzlo toho momentu, ale nakonec jsem se přeci jen přetočila na druhý bok a pohlédla mu do jeho bledě modrých očí. Lehce se usmál a odhrnul mi vlasy víc z obličeje. Ten dotek mě donutil znovu přivřít oči. Tála jsem jako čokoláda. Těžknul mi dech. A on to MUSEL cítit. Připadala jsem si jako zabalený vánoční dárek, který jen čeká na to, až trhne mašlí. A on mě políbil. Nejdřív zlehka, něžně. Jako by ověřoval mou reakci. Když jsem neprotestovala, nárokoval si mě čím dál tím vášnivěji. A strhnul mě s sebou. Někam do ráje. Téměř okamžitě jsem mu jeho náruživost začala oplácet. Bouchla jsem jako mina. Jako natlakovaná nádrž s dusíkem, jejíž obsah patřil pořád a stále jen jemu. Mezi sladkými vzdechy jsem se snažila popadnout dech. Několikrát mě donutil nahlas zasténat a pokaţdé mě při tom stiskl silněji, což umocnilo ten báječný pocit, že mu zase patřím. Že se mi to nezdá. Když zašeptal, ach, zlato, věděla jsem, že už moc dlouho nevydržím. Ale já nechtěla, aby to skončilo. Nechtěla jsem myslet na to, co se stane potom. Že mi nejspíš vyrve klíče z ruky a se slovy, že se nechal unést okamžikem, mě pošle na ulici. Že řekne, víc než tenhle sex na rozloučenou ti nemůžu dát. Že miluje svou přítelkyni… Jak se mi tak hlavou honily ty scénáře, v očích mě začaly pálit slzy. Jenže čím víc jsem se proti tomu snažila bránit, tím intenzivnější to bylo. Jako by mě fakt, že nesmím, vzrušoval zvráceným způsobem ještě víc. Topila jsem se v pocitech. Topila jsem se v něm. A vyvrcholila. Hlasitě. Byla jsem vysílená. Ale on nepřestával. Balancoval na hranici toho, co ještě můžu snést. Napadlo mě, jestli si můj orgasmus svým způsobem neužívá víc než já. Vždyť si právě dokázal, že to se mnou ještě pořád umí. Že to nezapomněl. Stěží jsem vnímala jeho vlastní hlas, jak sténá a šeptá něco směrem ke mně. Milovala jsem jeho hlas. A pod tíhou toho všeho vyvrcholila znovu.
"Pavle…" zašeptala jsem. "Ach, bože, Pavle…"
"Jo, jo. Pavel. Ségra, vstávej," zaslechla jsem najednou čísi hlas.
Do prostředí Pavlova obýváku a nás dvou v posteli nějak nezapadal. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že patří mému mladšímu bratrovi. Zatřásl se mnou.
"Diano, slyšíš, vstávej!"
Ve vteřině jsem byla vzhůru. A nechápavě na něho zírala.
"Co?" zamumlala jsem a promnula si oči.
"Vstávej, slyšíš. Pavel na tebe čeká v kuchyni."
Vystřelila jsem téměř v okamžení do sedu, div jsem bratrovi nevysklila zuby. Cože?

Cestou do kuchyně jsem myslela na to, jak se mi to všechno, proboha, mohlo jen zdát... A taky na to, že realističtější erotický jsem asi ještě neměla. Nejen proto jsem se musela pekelně snažit, abych nezrudla hned při našem prvním střetu pohledů. Stál tam ve své kostkované košili, s polorozcuchanými vlasy a rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Co mohl chtít? Pak beze slova natáhl ruku a něco mi podal. Můj náramek.
"Našel jsem ho zapadlý v křesle, myslel jsem, že bys ho chtěla zpátky," vysvětlil.
Nějakou dobu jsem si ho mlčky přehazovala z ruky do ruky, než jsem našla sílu promluvit.
"Jasně, díky. A… jak se máš?"
Evidentně nepochopil, že o tuto informaci vůbec nestojím. Nestojím o to, aby mi naservíroval, jak je šťastný. A BEZE mě.
"Já dobře, díky, a ty?"
"Taky." Rozpačitě se usmál.
"S přítelkyní to klape?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.
Nechápala jsem, proč se ptám, jelikož tohle jsem chtěla vědět ze všeho nejmíň. Bohužel mu opět nedělalo problém se podělit.
"Jo, jo, budeme se brát," vypálil na mě, "a co ty? Máš někoho?"
To, že jsem musela zblednout hned o několik odstínů, evidentně nezaregistroval. Posadila jsem se na nejbližší židli, aby se mi snad nepodlomila kolena.
"Páni… To teda… Tak gratuluju," vysoukala jsem ze sebe a byla vděčná za to, že si vždycky myslel, že jsem dobrá herečka, to by znamenalo, že jsem snad zvládla zahrát i tohle.
Vykouzlila jsem ten nejlepší úsměv, jaký jsem v tu chvíli měla v arsenálu a on zopakoval: "A co ty, máš někoho?"
Potřásla jsem hlavou, jako bych si rovnala myšlenky, a řekla: "Vlastně mám. Je to mezi námi dost žhavé. Milujeme se každou noc, minimálně jednou."
Odpovědí jsem ho evidentně šokovala. Když ji zpracoval, sklopil hlavu a krátce se zasmál. Asi ho pobavila moje otevřenost.
"To ti přeju," řekl a pohlédl z okna, kde u auta stepovala ta jeho nová kráska. Toho jsem si všimla teprve teď.
"Asi bych měl jít," prohodil.
Chápavě jsem kývla hlavou. A pak jsem ještě dlouho nenápadně koukala z okna, jak odjíždí odbočkou k západní části města. "Tak zase večer, můj milý…"
 

Jsou knihy Petra Casanovy ztrátou času?

27. března 2018 v 14:53 | Nisa |  Knižní recenze
Čech Petr Casanova je zakladatel internetového konceptu FirstClass.cz, magazínu FC a vzdělávacího systému osobního rozvoje First Class Academy. Napsal tři knihy - 250 zákonů lásky, Dvanáct srdcí a 100 nejkratších cest k Tobě aneb příběh duše. Píše o osobním rozvoji, o lásce, o vztazích, o životě, o bolesti, o strachu a o chybách... prostě o všem, co k tomu našemu lidskému prožívání patří.

Pokud máte Facebook možná na Vás článek z FirstClass.cz vyskakoval ve formě příspěvku nevyžádaně, tak jako mně. Lezlo mi to na nervy. Víte, považuji se většinu času za optimistického člověka, ale v rovině hlavně vztahového, partnerského seberozvoje jsem dosti skeptická. Myslím si totiž, že se o tom nedá zase tolik napsat. Respektive dá - 1, či 2 knihy, nějaké další by byly recyklací toho samého. Již řečeného. A to bez ohledu na to, jestli tématiku rozepisuje stejný autor, nebo si vedle sebe seřadíme 10 knih 10 autorů na toto téma. Existuje několik obecně uznávaných hesel pro šťastný partnerský vztah - namátkou respekt, důvěra, tolerance, kompromisy, otevřená komunikace - a k těmto heslům prostě nevymyslíte něco nového převratného, co by už lidstvo už neznalo. Jde spíš tedy o to, po jakém autorovi sáhnete jako první a jestli vám vyhovuje jeho styl psaní. Pokud ano, nejspíš se on stane vaším oblíbeným a budete to tvrdit tvrdohlavě, přestože se napsaly stohy stránek toho samého trochu jinak někým jiným. Právě proto jsem články FirstClass považovala za jenom další kapku v moři omílaných rad, jak žít, jak myslet a jak si vybrat a být s partnerem. Nechápejte mě špatně, ty rady jsou cenné a občas je potřeba si je připomínat, protože člověk pod tlakem tíhy vlastního života a emocí na ně zapomíná, ačkoli je teoreticky usazené v hlavě má. Pomáhá mu to si věci znovu uvědomit. Ale - prostě nechápu, proč se o tom píše pořád, když by stačilo to, co už jednou někdo napsal.

Paradoxem je, že právě na knížku Petra Casanovi "250 zákonů lásky" jsem se dlouhodobě chystala. Já si totiž zásadně ve většině případů nepamatuji z hlavy jméno autora. Což je dosti nevýhodné, obzvláště pokud hledáte nějakou určitou knihu např. v knihovně. Takže zatímco jsem kroutila hlavou nad krátkými články onoho webu a říkala si, že autor s ničím novým nepřišel, hledala jsem zároveň čas, kdy konečně usednu k jeho knize. Úsměvné.

A proč zrovna "250 zákonů lásky", když knihy o partnerství moc nečtu? Zaujal mě v anotaci právě onen koncept. Představení partnerství a lásky ve 250 bodech, nikoli sáhodlouhým textem. A navíc 250? Fíha, co tam všechno asi bude...

Anotace: Co člověk, to unikát. Navzájem se odlišujeme už geny, výchovou, touhami, hodnotami, zvolenou cestou a nabytými zkušenostmi. A navíc náladami, které se co chvíli proměňují. Jak se tedy dva natolik různí lidé mohou ve vztahu shodnout na jenom společném směru, který by bez výhrad vyhovoval oběma? Jak vůbec mohou překonat rozpory způsobené jejich přirozenou rozdílností?J ak je možné kompromisem mezi partnery oboustranně spíše získávat než ztrácet? Tato kniha vysvětluje 250 zákonů šťastného vztahu, ve kterém pár je více než součet dvou osob a partneři mohou i pracovně uspět více než o samotě. Zdroj

A jak to dopadlo? Musím říct, že kniha na mě jako ucelený komplet působí lépe než samostatné články. Text je i přes bodový systém členěn do několika kapitol, krásně a smysluplně to na sebe navazuje a někam vás to posouvá. Zamyslíte se nad sebou i nad životem. Jako plus také hodnotím přidané mini příběhy. Na ten jsem se vždy moc těšila. Kniha umí v člověku rozjitřit emoce, nebo ho naopak ukonejšit, smířit se životem v závislosti na tom, kde se v díle zrovna nachází a jak nad tím přemýšlí. Dodá mu sílu, odvahu, sebeúctu a sebevědomí. Ale pravděpodobně to budete číst pomalu, (jako já) protože takovou porci moudra a pozitivismu potřebujete vstřebávat v klidu a postupně. Ostatně žádná seberozvojující kniha se - dle mého - nedá číst pod tlakem. Musíte mít na to náladu. Být na stejné vlně s knihou. Chtít si nechat poradit, promlouvat k sobě a bilancovat. Ten, kdo to nedělá z vlastního přesvědčení a chuti, bude jakoukoli podobnou knihu považovat za přemoudřelý optimistický brak. Ovšem upřímně, není lepší brát všechno v životě z té světlejší stránky? Co je špatného na netrápit se tolik? A v moudrech je skrytá síla.

Za mínus mohou někteří považovat momenty, kdy si kniha protiřečí. Je to jako s tím - líná huba, holé neštěstí - a - mluviti stříbro, mlčeti zlato. Nakonec je na člověku, aby vyhodnotil, v jakém životním okamžiku přiřadit první a kdy druhou variantu. V tomto rozhodování leží klíč ke štěstí. A moudrý je ten, kdo se vždy rozhodne správně. Ale chybovat je přeci lidské. Tak se jen poučme z chyb.

Diskutabilně se pro mě jeví jen poslední část knihy. Říká, co by měli muži pochopit, obdivovat na ženách, ba se z toho dokonce přiučit. Obráceně to však chybí. Spíš to říká, jakým mužům se vyhýbat. Copak ženy si z mužů nemohou vzít pozitivní příklad? Působí to trochu příkře a nespravedlivě. Ale trochu autora podezírám, že se chtěl vlichotit čtenářkám, jelikož očekával, že knihu budou číst více, než mužští čtenáři. Neschvaluji to, ubírá to knize body, ale asi se to dá se zavřeným okem i pochopit...

Je to nahuštěný koktejl moudra. Pozitivní energie. K pasážím se budu vracet, protože se dají použít všestranněji, než jen na partnera a nás samotné. A i já si určitě věci potřebuji připomínat.

Hodnocení: 95%

Číst tyhle knihy má své ale, stejně jako tato kniha, jak vyplývá z textu, ovšem občas to stojí za to.

Moje anglická babička - obyčejná napodobenina "Babičky" B. Němcové?

10. března 2018 v 10:59 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Hana Parkánová-Whitton
Národnost: česká
Anotace: Osud postaví Češku Hanku, která se chce odstěhovat za svým anglickým manželem Williamem do malé anglické vísky Kingscott, před nelehké rozhodnutí - pokud půjde za hlasem svého srdce, zanechá v Praze milovanou osmdesátiletou babičku Marii, jediného dosud žijícího člena ze své jindy početné rodiny. Nelehkou situaci nakonec vyřeší Hančin anglický manžel William, kterému se podaří koupit dům s velkým "výměnkem" na rozlehlé zahradě. Oba manželé mají sice zpočátku obavy, jak se babička Marie ve věku již značně pokročilém sžije s naprosto cizím a neznámým prostředím, a jak navíc překoná jazykovou bariéru, ale babička záhy překvapí je, stejně jako rázovité a tradic dbalé obyvatele Kingscottu. Zdroj

Můj názor: Ke knize jsem se dostala zcela náhodou tak, že jsem kousek zaslechla v rádiu předčítat paní T. Medveckou. A ten úryvek rozhodl o tom, že jsem byla na sto procent rozhodnutá knihu přečíst celou. Prostě to skvěle navnadilo.

Kniha je psaná lehkým odpočinkovým stylem. Něžným, malebným. Někomu to skutečně může připomínat Babičku, od Boženy Němcové. Někdo to zatracuje pro přespřílišnou idyličnost díla. Ale proč hned kritizovat něco, kde není drsná zápletka, problémová rodina a plno zvratů? Přiznávám, styl psaní textu přináší dávku rozvleklosti, ale řekla bych, že ty nejlepší momenty jsou v knize rozvrstveny přesně tak, aby vám na poslední chvíli rozmluvily knihu odložit, když máte zrovna pocit, že se tam nic zajímavého neděje.

Zato je tam moře lásky a něhy s kapkou prvotřídního humoru. Pojďte se nechat pohladit po duši jemným vyprávěním o Anglii a jedné vitální babičce ze staré školy. Pojďte se smát a usmívat nad popisem některých situací.

Co pro Angličany znamená trávník? Jak je to v jejich zemi se sněhovou kalamitou? Dá se z anglických jablek upéct český štrůdl? Na to všechno - a nejen na to - vám tahle kniha odpoví.

Příběh nemá ambice literárního veledíla, ale jako odpočinková jednohubka, když chcete z hlavy vypustit starosti, se hodí výborně.

Plusy: humor, lehký tón vyprávění, při audio verzi rozhodně přednes paní Medvecké
Mínusy: ta rozvleklost tomu dost škodí (i já byla párkrát v pokušení už nepokračovat, ale nakonec jsem příběh zhltla najednou) a osobně mě mrzí, že toho prvotřídního humoru nebylo malinko víc, pak by to určitě bylo i na 100%
Hodnocení: 75%
 


Kniha "Ví o tobě" - zdařilý žánrový experiment, nebo průšvih?

5. března 2018 v 9:17 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Sarah Pinborough
Národnost: britská

Anotace: LOUISE opustil manžel kvůli jiné, a tak se jediným mužem v jejím životě stal její syn. Proto Louise pracuje na poloviční úvazek, aby je uživila a zároveň mohli být spolu. Všechno se však změní, když se objeví DAVID, mladý, úspěšný a natolik okouzlující, že Louise nemůže uvěřit, že by o ni muž jako on nejenže mohl zavadit pohledem, ale že ho dokonce snad i přitahuje. To se ovšem dost zkomplikuje v okamžiku, kdy potká jeho ženu ADELE, překrásnou, elegantní a roztomilou bytost, z níž se rychle stane Louisina nová přítelkyně. Oba aktéři dokonalého páru Louise naprosto uchvátí a každý z nich ji po svém vtahuje do spletité sítě jejich manželství, v němž má Louise zatím netušenou zásadní roli. A najednou, ve chvíli, kdy je oba trochu víc poznává, zahlédne trhliny. Je David opravdu tím mužem, za něhož ho měla? A je Adele opravdu tak křehká a zranitelná, jak působí? Jaká strašlivá tajemství oba skrývají a jak daleko zajdou, aby je uchránili? Zdroj

Můj názor: Na začátek řeknu, že anotace malinko zavádí. Tento počin si hraje na realistický psychoromán. A vlastně jím i je. Z počátku máte dojem, že půjde o obyčejný milostný román, možná v hysterickém trojúhelníku. Jenže... Postupně to dostává temnější obrysy a vy hltáte jedno slovo za druhým, abyste konečně odhalili tajemství minulosti i přítomnosti... A pak se tam pomalu vkrádá jakási fantasy linka. Nejdřív vás to nenapadne a jak postupně vyjevuje svou důležitost, nechápavě a zmateně krčíte obočí. Co to tam dělá? To jako vážně? Ne, to bude určitě nakonec jinak... Inu, bude. Bude to neuvěřitelné finále. Nečekané. Možná až moc překombinované. Ale to je na tom vlastně to skvělé. Šokující. A ta fantasy linka se konec ukáže býti podstatnou.

To způsobí čtenářský zlom. Psychologický dobře našlápnutý reálný román se mění ve fantasy thriller pro dospělé. Obojí je to super, jen spolu to trochu drhne. Ten, kdo čeká reálný román, nemusí ten žánrový sešup ustát. A bude znechucen a zklamán. Ten, kdo je varován dopředu, a zavře jedno oko, bude očekávat nemožné a nemá nic proti mixu reality s fantazií, tak ten si to užije i s brilantním finále.

Řekla bych, že je to zajímavý žánrový počin, který nečekaně spojí dohromady něco, co vlastně spojit moc nejde. A stvoří to příběh, který si budete pamatovat. Jen se musíte v pravou chvíli přeladit na jinou čtenářskou vlnu. A anotace asi nešla napsat lépe, aby nevyzradila zápletku. Takže...

Styl psaní není nijak barvitý a detailní (ani charaktery postav ne), ale pro účely příběhu stačí. Ještě upozorním na členění textu. Dvě dějové linky. Ta v minulosti označená jako TEHDY a ta v přítomnosti dělená mezi úhel pohledu obou hlavních ženských aktérek.

Takže jestli chcete číst něco, co jste zaručeně ještě nečetli, máte jedno oko zavřené a čekáte cokoli, prokousejte se začátkem a litovat nebudete.

Plusy: atmosféra, finále
Mínusy: žánrová odlišnost částí knihy trochu drhne a degraduje jedna druhou, ačkoli samostatně je to super, přeci jen je to čtenářský šok
Hodnocení: 80%

Z knihy: Bohužel se mi vybrané pasáže ztratily, tak snad příště.

Neberte mi můj svět

4. března 2018 v 16:53 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Použitelný výcuc z básničky "Neberte mi můj svět". Není dokonalá, je dost stará, ale k tématu se hodí. :-)

Před sebou list papíru mám,
své myšlenky tím vyzývám,
aby další nová věta
stvořila kus mého světa.
Můj svět je moje fantazie,
která se mnou stále žije.
Jsou tam moje přání, sny i pouhá smyšlenost,
ani jednoho z toho nemám vážně nikdy dost.

Je to jen mé…

Tam všechno vím a znám,
neplatí, že se v tom nevyznám.

Není to jako svět kolem…

Zem sestavená jenom z písmen, teček, vykřičníků,
dlužím tomu všemu nesmírně moc díků.
Každé písmeno či čárka pouhá
ať je, jak chce dlouhá,
tvoří domy, stromy, postavy
a z těch nemusím mít obavy.
Znám každý kout té zvláštní krajiny
a s lidmi v ní nemám problém jediný.

Ale tvořit svět není o tom,
jen se někam schovati,
nýbrž o tom,
cizincům život darovati.
Jste mocný kouzelník a vy čarujete,
přesně podle toho, jak a co chcete.
Jste stvořitelem, bohem.
Proč tomu dávat sbohem?
Miluju ty chvíle v mojí hlavě,
kdeže píšu kvůli slávě!
Miluji ty chvíle tam,
kdy klíčem východ zamykám.

Toto místo umí nemožné…
Tak mi ho, prosím, neberte…

Vesmír je ženatý - zbytečná, nebo nepochopená kniha?

22. února 2018 v 11:04 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Karin Krausová
Národnost: slovenská

Anotace: Lea - sestra hlavní hrdinky Karin - miluje ženatého muže. Karinina nejlepší kamarádka Soňa má se ženáčem dokonce syna. Obě jsou pravidelným terčem Karininých sarkastických poznámek o tom, jak s nimi jejich milenci manipulují a využívají jich. Úspěšná, samostatná a střízlivě uvažující Karin je přesvědčená, že jí se něco takového nemůže stát. A i kdyby ano, byl by to jen nezávazný vztah, čistá fyzická záležitost bez hlubších emocí, bez budoucnosti. Myslí si to ještě i ve chvíli, kdy se zaplete s Petrom. Akorát kamarádkám musí lhát, že je svobodný a bez závazků. Odmítá sama před sebou připustit, že lítá v tom stejném, z čeho si roky dělala kruté žerty. Zdroj

Můj názor: Námět mě strašně zajímal. Mohlo z toho něco být. Ale to zpracování... Vezměme si to postupně. Kniha je už takhle psaná dost úsporně, a jakmile vám přijde, že i tak je většina dialogů naprosto, ale naprosto zbytečných, je to smutné. Scény mělké, stroze popsané. Některé zbytečné. Přišla, někomu podala ruku, sedla si a odešla. Kam to posunulo děj? A když už jsme u děje, nestává se mi často, abych až na 40. stránce pochopila, že sleduju dvě dějové linie. Vůbec jsem to nevnímala a byla maximálně trochu zmatená. Mimochodem ta mělkost scén a strohý popis způsobil, že jsem pořád čekala na to, až se tam začne fakt jako něco super dít. A ono to prostě jelo dál. Bez gradace. Strohý popis způsobí, že si nemáte šanci oblíbit postavy a že občas nechápete, proč se to, či ono událo. Respektive ty důvody jsou zdánlivě absurdní a nedostatečné. Zlomy v knize, které by z vás konečně mohli vytlouct nějakou emoci, zažrání do knihy, jsou odbyté, nebo utnuté. Ta kniha je prostě celá plochá. Mrzí mě to o to víc, že kromě tématu oplétáček se ženatými muži tu máme i vycestování a pobyt v Anglii a práci chůvy. Bohužel nic nevyužilo svůj plný potenciál. A když už přece, totálně to zabije zpracování. O závěru škoda mluvit. Jakmile v jednom momentu něco udělá, v druhém si to rozmyslí... Tohle prostě ne. Nelíbilo se mi to, opravdu ne. Ale právě proto dám autorce ještě někdy šanci. Je to knihou, nebo autorkou?

Ale abych jen nekritizovala. Obálka knihy je fajn. A věřte, nebo ne, u pár mělkých scén a průpovídek při vyprávění se i zasmějete. Dokonce si myslím, že sesbírat ty drobky, seškrtat to... byla by z toho fajn povídka. Celou knihu to ale neutáhne. Po delší době vám sem úplně nakonec hodím nějaký ten úryvek.

Plusy: obálka, občas povedená scéna či průpovídka
Mínusy: plochost knihy, negradující děj, zbytečné dialogy i scény
Hodnocení: 20%

Z knihy:
Někteří lidé vaším životem pouze procházejí. Potkáte je, mluvíte s nimi, ale nic o nich nevíte a ani nebudete vědět. Opustíte je nebo oni opustí vás. Jakou úlohu v našem životě hrají tito lidé, jsem doteďka nepochopila. Vím jen, že se mi po některých z nich stýská, po některých velmi stýská. Možná ta jejich úloha spočívá v tom, že si je jenom pamatujeme. Dokážeme si i po letech vybavit, jak vypadali, nebo zopakovat, co říkali. Proč však potkáváme lidi, s jejichž odchodem odejde i naše schopnost občas se k nim v myšlenkách vrátit, zůstane pro mne navždy záhadou.

Vztah se ženatým chlapem je velký minibar. Je v něm všechno, ale jen v malých baleních a kurva drahé…

Zastavilo se u mě pár Poláků, kteří se motali kolem mě a usmívali se, blekotali cosi jednou anglicky, jednou polsky. Čekání jsem trávila tím, že jsem je nenápadně pozorovala. Přicházelo jich čím dál víc a já nabyla dojmu, že v Polsku už nikdo nezůstal. Jsem přesvědčená, že největšími cestovateli na světě nejsou Japonci, ale Poláci. Jsou určitě i tam, kde to Japonci ještě neobjevili. Když Kolumbus připlul ke břehům Ameriky a vylodil se, z prvního keříku se nejspíš ozvalo: "Dzień dobry." Poláci tam byli jistě před ním.

Plány mládí

20. února 2018 v 10:34 | Nisa |  Literární šuplík - jiné
Psal se rok 2020. Karla seděla v obýváku se zaslouženým hrnkem kávy. Měla uklizeno, vypráno a trochu už ji pobolívala záda, když se její čerstvě sedmnáctiletá dcera Radana vrátila ze školy.
"Čau," pozdravila znaveně a klesla do vedlejšího křesla jako mrtvola. Tašku si držela u nohou.
"Co tak znaveně?" ptala se zaskočená matka, kterou to i trochu pobavilo, a srkla si další horký doušek nápoje.
"Nic! Jen nechápu, jak mohl být učitel Zelený tvůj oblíbenec," odsekla otráveně.
Teď se při zmínce o svém bývalém učiteli češtiny musela nahlas rozesmát. Bylo všeobecně známé, že Radaně - na rozdíl kdysi od ní - šla lépe angličtina než rodný jazyk.
"A copak ti ten prevít provedl?" zajímala se trochu teatrálně.
Radana rozhodila rukama. "Máme psát slohovku. Zase, chápeš to? Vždyť jsme ji psali nedávno."
"Jestli chceš odmaturovat, tak se slohovkám nevyhneš," pokusila se starší žena ukončit protesty a ospravedlnit učitelovy nároky. Schytala za to dceřinu našpulenou pusu, a tak radši rychle dodala: "Co je to za téma?"
"Kde si sama sebe představuju za dvacet let…"
Karle se v tu ránu rozsvítily oči. "Tak přece nemění zadání…" zamumlala spíš pro sebe a myšlenkami byla už úplně někde jinde.
Kde si sama sebe představuje za dvacet let? Našla by ten papír ještě? Školní sešity měla schované v jedné ze skříní v ložnici - dole, úplně vzadu, ve dvou krabicích. Přepadla ji náhle vlna zvědavosti. Co tam vlastně tenkrát psala? Něco o Janovi, to bylo jasné, ale dál…?
"Počkej tady," prohlásila vlastně jen tak, aby neodešla beze slova, a vydala se na pátrací výpravu.

Nemohla uvěřit, že to doopravdy vyštrachala. Byl pečlivě uložen v šanonu slohových prací, které dostávali zpátky. Jak to tenkrát řekl? Abychom nezapomněli, co chceme? A ona zapomněla, jak je to možné? Ačkoli o to víc teď byla zvědavá. Trochu se jí třásla ruka, když s tím textem usedala na zemi tak, aby se opírala zády pohodlně o hranu postele.

Byl to proud slov psaný hustě za sebe tmavě modrým inkoustem bombičkového pera. Jak ona ráda psala inkoustovým perem. Zdálo se, že je to vytržená stránka z deníku. Tak to napsala schválně. Dostala za to také pochvalu pro originalitu zpracování. V horním rohu stálo datum 3. duben 1994:

Milý deníčku,

za dvacet let budu už určitě paní Otčenášková a budu mít syna. Jan o tom pořád mluví, že chce syna, aby po něm v budoucnu převzal rodinný autoservis. Takže syna, jinak to nevidím. Kolik dětí bude k tomu, to nechám náhodě.

Po škole chci odjet k tetě na Slovensko. Má tam umělecký ateliér. Chci se od ní učit a jednou být strááášně slavná sochařka. Kdoví, třeba do dvaceti let vysochám nějakou novou pražskou památku. :-) To by se mi líbilo. Neumím si představit, co jiného bych mohla v životě dělat.

Budu se pořád kamarádit s Emou. A budeme společně vzpomínat na naši dovolenou. Někde v jižních Čechách. Plánujeme ji hned po škole jako odměnu za maturitu. Moc se těším, bude to super!

S bráchou se konečně přestanu tak často hádat. Je to starší přechytralý zmetek, ale je to brácha. Musím na to myslet a začít se chovat dospěle. Nebo z toho našeho hašteření mámu s tátou jednou trefí šlak. To není věštění z křišťálové koule, to je předsevzetí, ok? Tak do toho.

Chtěla bych už tou dobou umět plynule francouzsky a mít psa. A to je tak asi všechno. Když má totiž člověk těch snů moc, no… nic se nemá přehánět.

P.S.: Doufám, že dneska k večeři fakt budou palačinky, jak máma slíbila. Nemůžu se dočkat!

Minutu, nebo dvě jsem tam seděla se smíšenými pocity. Život na těch řádcích byl úplně jiný, než ten, co ho žila, ale vadilo to? Jí ne. K tetě neodjela. Pár týdnů po maturitě vážně onemocněl tatínek. Zůstala doma s maminkou, aby mu mohli poskytnout pravou domácí péči. To už se dneska nevidí… Přistěhoval se dokonce i Jan. Aby pomáhal a aby byli spolu. Měli velký dům, tak to nevadilo. Střídala se s ostatními (včetně bratra) v péči o tatínka a nastoupila do zdejšího krámku s potravinami. Byla celkem spokojená, ačkoli to nebylo to, co si vysnila.

Ale kde byl konec Janovi dnes? Netušila. Neměla sebemenší tušení a vlastně byla ráda. Proč si připomínat muže, který ji opustit měsíc před svatbou? Měli se brát rok po sestěhování a on pak odešel. Odešel, protože potratila jejich vytouženého syna. Ano, byla těhotná. Proto se také měli brát, že. Tak se vším nakonec musela protloukat sama. Ačkoli ne úplně. Měla maminku. Ona truchlila po dítěti, maminka po zesnulém manželovi. Držely se vzájemně. Aspoň že v penězích se začalo lépe dařit. To když ji přijali coby pomocnou sílu do nově postaveného módního butiku. A pak - k dovršení všeho - patnáct měsíců nato potkala Martina - svého budoucího manžela. A otce báječné - ačkoli občas laxní - Radany. Před devíti lety navíc - když už by to nikdo nečekal - porodila zdravá dvojčata. Petru a Sylvii. Byla opravdu dílem náhody a nechráněného manželského sexu. Pořádně je to zaskočilo. V jejích letech? Připadala si stará na dítě po třicítce, ačkoli všude jinde to považovali za normální. Nakonec však děti donosila. A dnes má tři dcery a ani jednoho syna. Musela se usmát. Neměnila by.

Přemýšlela, jak se těm dvěma uličnicím asi zrovna daří. Bratr Karel je vzal se svojí rodinou stanovat. (Radana přece doma nenechá kámošky samotný, no ne?) Předsevzetí se naplnilo. Možná ale spíš náhodou. Ještě před smrtí tatínka odjel totiž za prací na druhou stranu republiky a dlouhé tři roky se neobtěžoval ukázat doma. Popravdě nechyběl jí. Vztahy mezi nimi byly pořád vlažné. Ale když pak přijel a zastavil se u ní (to už bydlela v bytě s Martinem), něco se změnilo. Možná on, možná oni oba. Jisté bylo, že když si pak uvařili kafe, klábosili spolu hodiny jako staří známí. A snad poprvé v životě si měli co říct. Možná za to mohla i Soňa, jeho nová přítelkyně a budoucí matka dvou synů. O jejím boji s rakovinou vyprávěl s takovou pokorou, něhou a obdivem, že ho nepoznávala. A na sobě pozorovala nadšení pro příběhy z velkého světa financí, jemuž nerozuměla. Už jí to nepřipadalo jako jeho chvástání. Zvláštní, že? Jak všechno tok času změní…

Jen škoda, že se toho všeho nedožila Ema. Její milovaná Emička. Tu dovolenou ještě stihly. Sice jen na víkend kvůli nemocnému tatínkovi, ale jely. Vzali si na to tátovu starou škodovku (Ema měla řidičák už rok a půl) a vyrazily po celých jižních Čechách. Tolik fotek, co nafotily! Škoda jen že se jich tolik poztrácelo různým stěhováním. Byly to totiž Eminy poslední fotky. Týden na to mířila s přítelem na motorce k jeho rodičům a oba je srazil blbec v protisměru. Byli na místě mrtví. Ema neměla helmu a s ním to praštilo stejně tak silně, že se rozštípla. Nastaly těžké časy. A ona už nikdy nedokázala najít ženu, s níž by mohla sdílet podobné pouto.

Místo toho se objevil Eda. Martinův nový pracovní kolega. Poznala ho na jednom z pracovních večírků, kam ji prý nutně musel Martin vzít. Znamenalo to sice požádat jeho rodiče o hlídání čtyřleté vnučky a vyndat ze skříně nepohodlné šaty, ale šla. Rozuměli si okamžitě. Až ji to překvapilo. Začali se scházet, čistě na přátelské úrovni ovšem. Samozřejmě se obávala, že ji bude manžel možná neprávem podezírat z nevěry. Nikdy se však nic takového nestalo. Až o mnoho let později se dozvěděla, že Martina Edova společnost netrápila, protože si celou tu dobu myslel, že je gay. Takové drby o něm kolovaly ve firmě. To jí sdělil šeptem zrovna ve chvíli, kdy v roli ženicha krájel Eda před jejich očima svatební dort. Bral si po jedenácti letech přítelkyni, co pracovala šest let v Austrálii, ale oni se rozhodli vztah udržet na dálku. Rozbrečela se tehdy smíchy, až si rozmazala líčení. Když se na ty pomluvy zeptala později hlavního aktéra, řekl: "Já je ještě podporoval, aby mě ženské nechaly na pokoji!" A tvářil se pobavě i hrdinsky zároveň. Byl to filuta.

"Mami? Co tu děláš?" ozval se nečekaně Radanin hlas.
Karla se usmála. "Ale… našla jsem svojí slohovku, kde jsem se viděla za dvacet let…"
"Nekecej, ukaž! Splnilo se to?" chtělo vědět mladé děvče a přidřeplo vedle matky, aby nakukovalo do textu.
"Něco ano," přiznala a myslela při tom hlavně na to, jak se jí podařilo naučit se nejen francouzsky, ale i polsky a švédsky. Byla na sebe hrdá. "Třeba to, že máme psa," prohlásila nahlas a usmála se.
"No a dál?"
"Tak si to přečti," řekla a podala jí bez vytáček papír, "stejně půlce z toho nebudeš rozumět."
Dívka chňapla po papíru a zazubila se. "To je studijní materiál. Najdu inspiraci pro svoje plány."
"Plánuj, jen plánuj. Ale když to nevyjde," doporučila s úsměvem, "tak stejně může být život báječnej, víš…" A myslela to vážně. Jen si sakra nemohla vzpomenout, jestli měli k večeři tenkrát ty palačinky...

Proč číst autobiografie, tedy jak žijí svůj život jiní? A pár tipů

11. února 2018 v 15:20 | Nisa |  Knižní recenze
Čtenáři, dnes to bude trochu jiná recenze. Téma týdne mi poskytlo prostor, co jsem ani netušila, že ocením. Četli jste někdy literaturu faktu? Autobiografie? Já je mám moc ráda. Ačkoli nesmíme zapomínat, že mnohdy je může autor trochu přizpůsobit své představě.

Nejraději čtu knížky drsnější. Knížky neobvyklé. Které mi dají něco, co já nikdy (mnohdy díkybohu) neprožiji. Člověk má pak oči dokořán. Má variabilnější představu o tom, jaký život může všechno být. Vzrušující, bolavý, ale i prostě jiný. Myslím, že to člověku pomáhá svým způsobem růst. Učí ho to být vděčný za to, co má. Popřípadě si může říct, že není sám. Pokud i on má život jiný. Učí ho to chápavosti a empatii. A v mém případě ukojí i notnou zvědavost.

Nejnovější knížka, která do této kategorie spadá, co jsem přečetla, se jmenuje "Váš kluk prostitut?" od českého autora Cyrila Valšíka. Popisuje zajímavé pro mě zatím nenaťuknuté téma chlapecké prostituce. Slovo chlapecké používám záměrně, neboť jde o skoro ještě děti. Kniha vznikala dlouhých deset let a odkrývá několik reálných osudů českých mladých prostitutů. Používá reálných jazyk, předestírá myšlení chlapců a celkově to působí děsně syrově. Děsivě odporně. Rozhodně bych knihu nedoporučila ovšem žádnému homofóbikovi. Jinak by si scestně mohl potvrdit zakořeněnou představu o homosexuálech - zvrácená, nechutná, ušišlaná prasata. Takoví někteří klienti jsou. Nezapomínejme ale, že konzumenti dámských ero služeb jsou často stejně odporní. (Teď nemyslím klasické muže, ale ty, co si přes prostitutku plní neobvyklé choutky - hlavně přes ty pouliční, ale do přednášky zabíhat nebudu.)

Když už jsme u prostituce - ikonickou knihou v oblasti prodávajících se žen se pro mě stala ta od Jennifer Belle "Až na dno". Podobně syrově popisuje svět luxusních prostitutek. Myšlenky, dialogy... Jako byste na chvíli stáli vedle nich. A pokud vezmete v úvahu hrdinčin sociální svět, dojde vám, že zlo plodí jen zlo. Když máte kolem sebe kamaráda, který dělá, to, co dělá, a rodiče takové, jaké máte, přijímáte úplně jiné normy. Můžeme někoho pak odsuzovat? Já hrdince spíš držela pěsti. Zasloužila si šťastný konec. A nezapomenu zmínit knižní obálku. Kdo si na první dobrou všiml obtisku pánského přirození?

Asi nejošklivější z hlediska všeobecné tabuizace je téma sexuálního zneužívání dětí. Příběh Moniky, který v knize "Už nejsem vaše dcera" zpracovala německá autorka Karin Jäckel, do konce života nezapomenu. Zlo plodí jen zlo, tu platí s vykřičníkem. Jeden netvor stvoří svými normami kopu dalších. A zvrácenost přerůstá do dalších generací. Je to skutečně silné čtení. Incest, pornografie, kuplířství, násilí, sebevražda... Doporučuju jen skutečně silným povahám, ale doporučuju. Víte vy, co se děje u sousedů? Na tohle téma psala i česká autorka Eva Štefková - Dotyky zla aneb Nezletilá milenka.

Karin Jäckel ovšem nabízí jen ty nejděsivější osudy. Třeba život v satanské sektě. Tam odmala vyrůstala malá Isis a vám nad tím zůstane rozum stát. Titul nese název "Isis, kněžka noci - ve spárech satanské sekty". Jak snadno lze přeprogramovat malé dítě. Jak snadno ho nechat trpět pro potěchu dospělých. A pro co vlastně? Pro vlastní uctívání? Strach? Moc? A o sektě si toho také můžeme přečíst dost. Dále třeba v knize "Bez sestry neodejdu" o třech sestrách vyrůstajících podle "zákona lásky" sekty Děti Boží. Smutné, co všechno se lidem pořád děje pod nosem.

Jako například příběhy o domácím násilí. Knihy jako "Naprostý cizinec" a "Rok Patrika" přímo apelují na vaši obezřetnost. Ačkoli ta druhá na kvalitě trochu tratí stylem zpracování. Takže doporučuji spíš tu první. Učí vás opatrnosti. A že bychom nikdy neměli do ničeho skákat po hlavě. Jenže zamilovanost je mrcha. Je to naivita žen, nebo manipulací mužů? Možná obojí. I ta zrádná touha po štěstí. A mnohdy může to násilí přijít i po letech vyklíčené změnou okolností... A kdy druhého opravdu známe? Kolik z nás se drží zlatého pravidla - jedna facka a konec? Kdy odpustit a kdy sami sebe zavíráme do bludného kruhu násilí?

Ale pojďme někam jinam. Co třeba Aspergerův syndrom? Je to forma autismu a mě vždycky fascinovaly příběhy těch, co vnímají svět jinak. Knížka "Život za sklem" nám dává možnost nahlédnout do života jedné takové dámy. A ačkoli je ten život těžký, z její fascinace obyčejných věcí by se mnozí mohli učit. Natolik ji uchvacuje čerstvě napadaný síh, že jej nechce znehodnotit svými kroky...

Knížka "Bezbranná" nám popisuje život Julie. Její matka z ní udělala nedobrovolného otroka svého Münchhausenova syndromu v zastoupení. Což je laicky řečeno psychická porucha, kdy předstíráte nemoc v touze po pozornosti. Při formě "v zastoupení" však těmi nemocemi netrpíte vy, ale vynucujete si pozornost přes někoho bližního. Třeba matka tahá po doktorech děti. A mnohdy jim i škodí, aby nemocné skutečně byly. Silný příběh. Ne každému však vyhovuje forma psaní. I mně trvalo se začíst.

Jaký je život mimo naši civilizaci? Mimo naše pohodlí? O tom podají svědectví příběhy z KLDR. Děsivé podmínky, hlad, strach. Zaplavuje mě vděčnost za náhodu, kde jsem se narodila já. A to vždycky, když tyhle osudy čtu. Například "Útěk z tábora 14". Je tam i politicko-historický kontext, který vám mnohé dá. Nedá mi to, abych v souvislosti s tím nezmínila knížky o druhé světové válce a koncentračních táborech. "Děti, které přežily Mengeleho", nebo "Ženy z bloku 10". Jak tohle mohlo lidstvo dopustit, nikdy nepochopím.

Stejně jako nikdy nepochopím myšlení sériových vrahů. Sexuálních sadistů a dalších lidí mezi námi. Píše o tom ve své autobiografii Zpovědník vrahů, (hlavně v první třetině knihy) pan Hubálek. Dnes již zemřelý přední český psychiatr a sexuolog. Píše o sadistech, ale taky třeba o příběhu Anny Janatkové, či heparinového vraha. A to dost otevřeně. Ačkoli kniha postupně ztrácí tempo, stojí za přečtení. Stejně jako počin Izraelce Yorama Yovella. "Nepřítel v mém pokoji" nám poskytuje unikátní pohled na příběhy z jeho terapeutické praxe. I s výkladem. Něco mezi beletrií a naučnou literaturou. Porozumí tomu i laik. A setká se se všemi možnými druhy psychických obtíží... Jednoznačně doporučuji.

Ke konci zmíním už jen sérii české autorky Ivony Březinové Holky na vodítku (Ester, Martina, Alice). Které zpracovává problematiku drog, anorexie a závislosti na automatech. Ocení i starší čtenář pro svou opravdovost.

A na závěr kontroverzní kniha Daniela Kubce "Příběhy dospívajících pedofilů". Budu citovat sama sebe, když napíšu, že nevím, zda se dá se tohle vůbec hodnotit. Pedofilové budou vždycky budit obavy. I u mě. Ale chápu, že si člověk nevybírá. Nevybírá, jestli bude hetero, homo, zoofil, pedofil, nekrofil... A zjistit v pubertě, že se vám líbí čtyřletá sestra kamaráda je šílený nápor na psychiku. Ale... s ohledem na dětskou psychiku pedofilních lásek, pedofilům nezbývá nic jiného než se držet zpátky, pokud nechtějí byť nevědomě napáchat škody. A řešit to s odborníky. Ať je mu 40, nebo 17. Co jsem si ale při čtení uvědomila je, že společnost už je jakž tak připravená na možnost, že za vámi ratolest přijde a řekne: "Mami, tati, jsem gay. Jsem kluk, ale cítím se jako holka. Mám rád tvrdé BDSM. Ale kolik z nás si uvědomuje, že můžeme vychovávat malého zmateného pedofila, který se bojí svěřit? Nekrofila? A tak dál. A neuvědomovala jsem si to pořádně ani já. Ale pedofilie je jen jedna z mnoha sexuálních preferencí, která se v člověku může vyvinout. A v tomhle ohledu to mají ti ostatní oproti homosexuálům a výše uvedeným těžší. Na lesby jsme jakž tak společensky připraveni. Ale co byste řekli, jak byste reagovali, kdyby vám dítě řeklo: "Chci se milovat s naší klisnou?"

Takže... Čtu autobiografie. Čtu o tom, jak žijí svůj život jiní. Mnohé vám to dá. Možná otevřete pusu, možná oči. Vím, že to, co jsem napsala, je jen zlomek. Dá se číst o Africe (Pouštní květ - u mě to trochu zabila cestopisná forma psaní), o mnohočetné poruše osobnosti (Roztříštěná mysl) a mnoha dalších osudech... A já se na to chystám. Jako třeba na poslední zmíněnou Roztříštěnou mysl, nebo Život s vysokou intelincí. A co vy? Najdete v tom něco pro sebe? PS: Tipy mi klidně dejte!

Rozhovor s Václavem Beránkem (5.2.2018)

6. února 2018 v 8:36 | Nisa |  Rozhovory
Václav Beránek je mladý a cílevědomý muž narozený 16. června 1991. Na svět přišel s diagnózou Dětské mozkové obrny - kvadruspastická forma (tedy postihující všechny čtyři končetiny). V životě se ale nevzdal a vychodil ZŠ v Lipnici nad Sázavou. Poté nastoupil na SŠ do Světlé nad Sázavou, obor Sociální péče - Sociálněsprávní činnost. Získal maturitní vysvědčení a nechal se přesvědčit, aby pokračoval na VOŠ ve stejném městě. Studoval obor Řízení sklářské a keramické výroby a po třech letech řádného studia dosáhl cíle.

A jelikož je nadaný poeta, v loňském roce mu vyšla sbírka básní "Když přijde láska…". Malou ochutnávku naleznete TADY. A právě ona ochutnávka mě navnadila na to, abych v budoucnu knížku přečetla celou. Až se tak stane, určitě se podělím o recenzi. Každopádně se na knížku těším - Vašek má podle mě talent a dar říct slova tak, aby rezonovala někde hluboko ve vás.

Když už jsme u daru, možná Vaška znáte z dokumentu Václav Beránek - Byl mi dán dar z roku 2012. Tím darem je pro něho život sám. Pokud jste neviděli, doporučuju kliknout SEM.

Kromě jiného Vašek v současnosti pracuje jako PR v neziskové organizaci a je součástí týmu internetového zpravodajského portálu (více níže). Rád čte, jezdí na koni a chodí do divadla. A je to velice milý a duchovně založený člověk.

Prostě jsem si nemohla nechat ujít příležitost ho vyzpovídat. Nejen o jeho spisovatelství, ale i nemoci a životě obecně. Komunikace probíhala elektronicky a byla velice rychlá. Já tímto Vaškovi děkuji za ochotu, čas i neplánovaný přechod k tykání.

Jeho webové stránky naleznete TU. A já je taky použila jako zdroj k tomu, abych vám něco o Vaškovi mohla povědět. Facebook TADY.

A teď už přeji hezké čtení…
Vaše bloggerka Nisa

1.Plánuješ pokračování knížky "Když přijde láska..."?
Byl bych moc rád, kdyby nezůstalo jen u této knížky. K psaní přistupuji s velkým respektem, pokud budu cítit, že mám psát, tak psát budu. Rozhodně nechci lámat nic přes koleno, to by pak nemělo význam. Vše do sebe musí zapadnout, jestliže má jít o kvalitní výsledek, který má ke čtenáři mluvit. Nesmí jít o povel zvenčí, že někomu řekneš: "Piš," a dotyčný začne psát, protože prostě musí. Múzy a inspirace nehrají na musíš, ale na Cítíš.

2.Co tě k poezii dovedlo?
Osud. Mne nikdy nenapadlo, že budu psát básničky a vydám básnickou sbírku. Člověk míní a Život mění a někdy k tomu stačí jeden den. Jeden den může změnit celý život. Knížka "Když přijde Láska…" o tom vypráví.

3.Sám rád čteš. Jaký žánr přesně? Máš teď něco rozečteného?
Mám rád knížky s Duchovní tématikou. Nedávno jsem si koupil knížku "Andělé na dosah" od Lorny Byrne. Lorna - je má oblíbená autorka. Mám tu ale spoustu dalších knih, které čekají, až je přečtu. Snad brzy bude nálada, čas a nějakou knihu rozečtu! :-)

4.Jsi součástí týmu internetového zpravodajského portálu REGIONVYSOCINA.CZ a pracuješ v obecně prospěšné společnosti Háta na pozici PR. Jak to jde dohromady? Co z toho tě baví víc? A jak ses k tomu dostal?
Obě dvě činnosti se potkávají ve správě sociálních sítí (Nových médií), nebo webových stránek. Jinak samozřejmě, že každá práce je jiná. Pokud jde o pozici PR - pracovníka pro styk s veřejností -, je to jiný level v tom, že člověk cítí daleko větší odpovědnost za to, co řekne, nebo napíše. Každé vyjádření má odezvu, které pak má vliv nejen na mne, ale i na celou firmu. V Hátě jsem od září minulého roku. Kamarádka mi dala tip, že hledají nového zaměstnance, tak jsem to zkusil a vyšlo to.

V týmu REGIONVYSOCINA.CZ. jsem od roku 2016, to jsme se potkali se zástupcem šéfredaktora (tehdy ještě vysocina-news.cz). Slovo dalo slovo a zakrátko jsme se potkali i se šéfredaktorem - Byla mi nabídnuta spolupráce, která trvá dodnes. :-)

5.Jak vzpomínáš na natáčení dokumentu "Byl mi dán dar"? Šel bys do něčeho takového znovu? Myslíš, dokument splnit svůj účel?
Na natáčení dokumentu vzpomínám moc rád a šel bych do toho znova všemi deseti. Byla to nádherná spolupráce, jejíž výsledek vidělo k dnešnímu dni 5.492 lidí. 5.492 Osudů, zamyšlení a číslo neustále roste, účel plní zcela jistě. :-)

6.Je v tvém životě oproti tomu, jak ho zachycuje dokument, teď něco jinak?
Život plyne a nezastavuje se. Tudíž se neustále měníme, vyvíjíme. Za ten čas, co je dokument na světě, se udála spousta změn. Některé jsou vidět a jiné ne, protože se odehrály ve mne. Potkal jsem, potkávám a bezesporu ještě potkám spoustu lidí, kteří mne budou inspirovat, pomáhat mi. Vždy když se ohlédnu zpět, uvědomím si, že tehdy jsem neměl to, co mám teď. Cítím obrovskou vděčnost za Přátele, které mám. Za to, že jsem mohl vydat knížku, která má co říct a lidem se líbí. To, ale není jen moje zásluha. Je to o inspiraci, o tom, že potkáte lidi, které potkat máte. V knížce jsou obrázky, které vytvořila moje kamarádka Tereza Otavová, herečka Horáckého divadla Jihlava. S Terezkou jsme se poznali díky Horáckému divadlu a "náhodou" (na náhody nevěřím, proto ty uvozovky) jsem zjistil, že Terezka maluje… :-)

7.Vzhledem k tvé diagnóze… jaký problém musíš v životě nejčastěji řešit?
Život na vozíku není bez úskalí, třeba že čtyřiadvacet hodin někoho potřebujete, aby vám pomohl například s toaletou, nebo Vás někam dovezl a odvezl.

8.Lidé jsou zvídaví. Jakou otázku ti skrz tvé postižení nejčastěji pokládají třeba známí a kamarádi?
Žádná otázka mne nenapadá… Možná - co holky? (smích)

9.Jsi hodně duchovní člověk… podělíš se o to, co tě k tomu dovedlo, co přesně tě zajímá a jak jsi na tom v tomhle směru teď?
K věcem mezi nebem a zemí mne poprvé přivedla moje paní učitelka na střední škole. Nosila mi knihy s touto tématikou a poodhalila mi směr, kudy bych se mohl vydat. Dávalo mi to smysl, a tak jsem začal nahlížet. Poslouchal jsem pořad na jednom regionálním rádiu a seznámil jsem se s kamarádkou, která mi hodně pomáhá rozvíjet se dál. Baví mne záhady, tajemno, alternativní medicína.

10.Co plánuješ do budoucna? Myšleno v kratším i delším horizontu.
Uvidíme, co přinesou dny. Určitě budu pořád něco vymýšlet, nudit se zcela jistě nebudu! (Vše najdete na webu a FB Vaška - odkaz výše - pozn. Blogerky.) Ale vyjde například CD s básněmi! :-)

11.Máš nějaké přání, co by sis chtěl v životě splnit? (Teď nemyslím zdravé nohy…)
Být tu tak dlouho, jak jen to půjde, dělat to, co mne baví, a něco tu po sobě zanechat… Může se to zdát jako pesimismus, ale není.

Šťastné konce nejsou jen v pohádkách

3. února 2018 v 10:25 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
---
Dnes trochu jednodušší příběh, který původně vznikl jako školní sloh. Myslím, že všichni máme v okolí tak trochu naivní příběhy se šťastným koncem. A tolik si ten happyend přejeme, že?
---

"Seděla jsem u stolečku hlavu skloněnou nad knihou čar. Musel být přece nějaký způsob, jak zachránit…"
"Šedofouse," skočila mi do toho má mladší sestra Janička.
Musela jsem se usmát při pohledu do jejích dychtivých zelených očí. Tenhle příběh milovala.
"Jo Šedofouse," přitakala jsem, "vždyť už to znáš nazpaměť."
Ona se jen slastně zavrtala víc pod peřinu. "To nevadí, čti dál," prosila ležíc na levém boku.
Seděla jsem na posteli u jejích nohou, v ruce knížku a dívala se na ni. Její kudrnaté blond vlásky jí nesahaly ani k ramenům. Drobný nosík, místo očí dva smaragdy a rty tenké v barvě lesních jahod. Byla tak drobná a bezbranná. Zrovna před týdnem měla páté narozeniny.
"Dnes už ne," namítla jsem a jí se na čelíčku objevila vráska nespokojenosti.
"Proč ne? Prosím, prosím," mumlala.
Usmála jsem se. "Je moc hodin. Další část zítra," slíbila jsem.
Janička se usmála.
"Hezky se vyspi," prohlásila jsem a lípla jí pusu na čelo.
"Ty taky," odpověděla, a tak jsem zamířila ke dveřím.
Ona zatím zhasla lampičku na svém stolku a já mohla bez obav opustit její pokoj.

Stala jsem na chodbě. Neuběhly ani dvě minuty a někdo odemykal dveře. Byla to máma. Pomalu k levé stěně položila igelitovou tašku a sundala si svou šedou bundu, kterou pověsila na věšák vpravo. Bez pozdravu se na mě pousmála. Oplatila jsem jí to.
"Malá už spí?" zajímala se.
"Asi. Před chvilkou jsem jí popřála dobrou noc," přiznala jsem a své myšlenky nechala dál plout jiným směrem. "Jak je tátovi?" nevydržela jsem se nezeptat.
Máma sklopila své modré oči k podlaze. "Pořád stejně," hlesla po chvíli, když se zase podívala na mě.
Chudák byla psychicky i fyzicky úplně vyčerpaná. Prostě jsem tu blonďatou dlouhovlasou ženu, jejíž blankytně modré oči byly plné bolesti, musela obejmout. Tak jsme tam stály a ona mě k sobě láskyplně tiskla.
"Ještě, že tě mám, Haničko," šeptala mi do mých do půlky zad sahajících jemných vlnitých vlasů barvy mléčné čokolády.
Ty jsem měla po tátovi, ale mé oči byly stejně modré jako její.
"Dáš si večeři? Namazala jsem ti housku máslem a přidala šunku," nabídla jsem jí, abych odlehčila situaci a změnila téma.
Ona se pousmála a jednou rukou stírala slzy, co jí tekly po tvářích. Tu druhou měla svěšenou podél těla. Tak jsem stiskla tuto volnou dlaň a společně jsme vykročili směr kuchyně.

Můj táta… Jak mu asi je? Abyste pochopili, pracoval jako stavební dělník. V životě to neměl už od začátku lehké. Babička je alkoholička a děda patří k lidem, co se nestarají o nikoho jiného, než o sebe. Asi si umíte přibližně představit to dětství. S životem se prakticky pral sám. Škola, zaměstnání… Měl, co měl, a od nikoho nežádal víc. Jenže před dvaceti lety mu osud seslal mámu. Po roce se vzali a rok na to jsem se narodila já. Idylka? Ale kdepak. Život s sebou přece vždycky přináší starosti. I přesto se však dalo říct, že jsme byli šťastní. Byli… ještě před třemi měsíci. Ano, je to dvanáct dlouhých týdnů, co už táta leží v nemocnici po pádu z lešení. Doktoři říkali, že se stal zázrak, když to přežil. Žije, ale přitom vlastně pořád spí. Je v kómatu.

"Probere se ještě vůbec?" přemítala jsem mlčky každé ráno, když jsem si před zrcadlem pověšeným na dveřích mé skříně vybírala oblečení na sebe. Nejinak tomu bylo i dnes. Zírala jsem na svůj odraz a nemohla si nevšimnout obrovských kruhů pod očima. Celou noc jsem zase nespala a díky tomu vypadala čím dál tím hůř. Spíš než osmnáctiletou slečnu jsem připomínala dvěstěletou oživlou mrtvolu. Snad to trocha make-upu spraví, pomyslela jsem si s povzdychem a sáhla pro svou béžovou kosmetickou taštičku ležící nahoře na skříni.

Cestu do školy jsem jako vždycky musela absolvovat autobusem. Byl nacpaný. Stála jsem hned vepředu otočená čelem ke dveřím. Myšlenkami jsem byla úplně jinde. Do školy se mi absolutně nechtělo. Obzvlášť ne ve čtvrtek. To bylo totiž nejdelší vyučování. Se zavřenýma očima jsem se snažila nevnímat pulsující bolest hlavy a doufala, že se mi podaří být dneska pro učitele neviditelná.
"Strašilová, Strašilová!" slyšela jsem nečekaně někoho křičet moje příjmení.
I přes počáteční nechuť jsem se nakonec přemohla a rozhlédla se, abych zjistila, o koho jde. Přes celý zástup lidí se ke mně prodíral Aleš. Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, protože jsme si zrovna do oka nepadli. Blýskal po mně svýma šedýma očima a jeho tmavě hnědé krátké kudrnaté vlasy tvořily čepičku pro oválný obličej. Měl na sobě tyrkysově modrou košili, černé manšestrové kalhoty a na levé ruce stříbrné náramkové hodinky. Přitiskla jsem se k jedné ze svislých držadel a otráveně na něho zírala s hlavou mírně nakloněnou doleva.
"Co chceš?" zamumlala jsem.
Moje reakce ho, zdálo se, mírně překvapila. Rozpačitě se poškrabal na hlavě a uhnul pohledem.
"Hele já vím, že se zrovna moc nemusíme, ale… Víš, ještě se nenašla příležitost, abych ti to řekl, ale…slyšel jsem o tvém tátovi a… je mi to vážně líto," prohlásil.
Na okamžik jsem zavřela oči. Jako bych potřebovala čas, abych si uvědomila význam těch slov.
"Hm," zněla moje odpověď a dál jsem na něho zírala.
Čekal, jako by snad tušil, že povím ještě něco. I on se díval na mě.
"Díky," zašeptala jsem vděčně a hrnula se ke dveřím, protože tady byla moje konečná.

Konečně byla velká přestávka! Seděla jsem v lavici a šťourala lžičkou do vanilkového pribináčku.
"Teda já se bojím té dnešní matiky," prohlásila moje spolužačka, která se mě celý den snažila vytrhnout z mých tesklivých myšlenek.
"Matiky? Proč?" nechápala jsem.
"Píšeme přece čtvrtletku!" připomněla mi šokovaná mou otázkou.
Najednou jsem se cítila zmateně. "Cože?" úpěla jsem a ona přikývla.
Odevzdaně jsem položila hlavu na lavici a natáhla ruce. To bylo v háji.
"Ty ses neučila?" odhadla opatrně.
Povzdychla jsem si. "Úplně jsem zapomněla hlídat kolikátého je," přiznala jsem a čím dál tím víc litovala svého rozhodnutí sem jít. Chtěla jsem za tátou…

Letěla jsem jako vítr. Škola skončila a já mířila rovnou do nemocnice. Máma nám jeho návštěvy zakázala, protože chtěla, abychom si ho pro všechny případy zapamatovali plného života. Jenže na to já teď kašlala! Sice mě to stálo chvíli dohadování s ošetřující sestrou, ale nakonec jsem přeci jen stála u jeho postele. Ležel tam tak odevzdaně a nehybně, že se mi z toho málem podlomila kolena. Přišla jsem k němu blíž a opatrně stiskla jeho dlaň. Hnědé vlasy měl zplihlé a zeleným očím ve výhledu clonila sklopená oční víčka. Ale jeho vráska smíchu kolem úst zůstávala pořád stejná. Nevnímala jsem pípání přístrojů ani všudypřítomné hadičky. Klekla jsem si k jeho posteli a začala monolog.
"Tati, musíš se co nejdřív probudit, slyšíš? Janče strašně chybíš. Měli ve školce besídku a ona moc krásně recitovala básničku. Vzpomínáš? Říkával jsi, že to má po mámě. Ale ta pořád samozřejmě tvrdí, že ne, však ji znáš. Moc teď pracuje a…"

Netuším, kolik času uběhlo, zatímco jsem mluvila.
"…chtěli jsme ti kousek dortu schovat, ale pak nás napadlo…" mlela jsem pořád, co mě zrovna přišlo na jazyk, a tajně doufala, že mě třeba slyší, když se to stalo.
"Tati?" užasla jsem.
Jasně jsem ucítila, že mi sám stiskl dlaň. V šoku jsem vyčkávala. Znovu to udělal a tentokrát ještě silněji. Pohlédla jsem na jeho obličej. Víčka se mu třepetala, jako by se snažil otevřít oči. Hbitě jsem se ho pustila.
"Sestři! Sestři!" rozkřikla jsem se jako smyslů zbavená stojíc jednou nohou na chodbě.

"Hani!" uslyšela jsem konečně mámin naléhavý hlas.
Zvedla jsem se z nemocniční lavičky a rozběhla se k ní. Volnou rukou mě objala, v druhé totiž svírala ručku mé malé sestřičky.
"Vážně je táta vzhůru? Ptal se po mně? Určitě se mu stýskalo," sypala ze sebe mezitím nejmladší Strašilová a oči jí svítily.
Zběsile jsem kývala hlavou. "Jo, probral se… on… je vzhůru," mumlala jsem a nedokázala zastavit proud slz. Konečně!

Mlčely jsme. Nebylo o čem mluvit. Všechny jsme měly v hlavě jen tátu. Čekaly jen, až někdo poví tu spásnou větu. "Můžete k němu," ozvalo se.
To byla ta věta a pronesla ji starší zrzovlasá sestra.
"Ehm, ale jen jedna z vás…zatím," dodala, když jsme se zvedaly společně.
Automaticky jsem se posadila. "Běž ty, mami," navrhla jsem a zamrkala na svou sestru.
Byla malá, ale pochopila. Taky si sedla zpátky.
Máma se na nás překvapeně podívala. "A nechtěly byste spíš vy…"
Usmála jsem se. "Jen běž. My tam můžeme jít později," ujistila jsem ji.
Pokrčila tedy rameny a šťastně zamířila za svým manželem. Já se mezitím pošoupla blíž k Janičce.
"A co my tady? Chceš si kreslit?" nabízela jsem jí při pohledu na batůžek, který měla vedle sebe.
Po chvilce přemýšlení zakroutila hlavou, že ne, a v tom batohu zalovila.
"Přečteš mi něco?" poprosila svírajíc v ruce oblíbenou knížku.
Musela jsem se usmát. "Tak kde jsme to skončili? Á už vím, hledala způsob, jak zachránit Šedofouse," prohlásila jsem, ale Janička nesouhlasila.
"Otoč na další stránku. Kousek mi četli ve školce," vysvětlovala.
Vyhověla jsem jí tedy. "Na další stránce, jo? Takže… Ozvala se strašlivá rána, z lektvaru se zakouřilo a já se proměnila v…"
"Žábu," skočila mi do toho sestra a já se rozesmála...

Kam dál