Nevěrná

Neděle v 21:27 | Nisa |  1. červená knihovna
První, na co jsem ráno pomyslela, když jsem začala vnímat, byl Tadeáš. Na jeho oříškově hnědé oči, které se do mě vpíjely tak zblízka v tom erotickém snu. Zdálo se mi, že se milujeme na terase v domě mých prarodičů... Takové sny se mi o něm zdají, co ho znám. Dva roky. A vždycky to vypadalo, že jen u snů zůstane. Proč by měl tak y tak nádherný šlachovitý a přes dva metry vysoký kluk mít zájem o tu divnou holku, která sedí každý pátek v tmavě modré mikině na lavičce v parku a tajně ho sleduje, jak venčí tetinu kolii? Tu, která má věčně na uších obří sluchátka a sklopí zrak v okamžiku, kdy se on zadívá jejím směrem? No vážně, nebývám taková, ale netuším, co je to s holkami, když je nablízku kluk, co se jim líbí. Existuje snad nějaký zákon, který z většiny z nás okamžitě udělá jenom hmotu bez mozku? Alespoň já si tak připadala. Jako tupá akce neschopná nána. Ale jeho to neodradilo. Nebo naopak má slabost pro tupé nány - jak ráda podotýkám, když vzpomínáme. A on mě k sobě vždycky přitiskne a láskyplně zašeptá s mírným povzdechem "to víš, že jo, ty náno moje". Nesnáší, když o sobě pochybuju. Ale ano chápe te správně - Tadeáš a já (Olga) tvoříme pár. Je to teprve krátce - pouhé tři měsíce, ale nelituju ani vteřiny. Ještě pořád jsme ve fázi čerstvá zamilovanost a já si to užívám.

Takže jsem myslela na ty jeho oříškové oči, než mi došlo, co mě vzbudilo. Hluboký rozzlobený hlas. A velká rána. Jako by něco těžkého se žuchnutím spadlo na zem.

"Cože? O čem to tady blábolíš? Jak že se to dá vysvětlit? Jak chceš tohle vysvětlovat?" hulákal hlas zrovna, když jsem začala být schopná rozeznávat první slova.

Ten hluk mi dělal díru do hlavy. Uvědomovala jsem si, jak moc mě bolí hlava. Jenže na migrény netrpím. Takže mě logicky napadlo, že mám kocovinu. Což bylo samo o sobě nelogické, protože už jsem byla pět let dobrovolný a úplný abstinent. Rozhodla jsem se k tomu krátce po té, co můj o rok starší bratránek zemřel na otravu alkoholem. Smutné na tom bylo i to, zrovna slavil úspěšně složenou maturitu. Měl celý život před sebou. A najednou... tu prostě nebyl. Zaskučela jsem.

"Á tak madam už je vzhůru," pronesl nečekaně blízko ten hlas.

S nám ahou jsem otevřela jedno oko. A spatřila Štefana, jak na mě zírá. Vteřinu jsem mlčky zírala taky a bleskově přejížděla pohledem po tom, co viděl. Já polonahá v posteli, přikrytá dekou jen napůl, moje oblečení poházené po podlaze. Na konferenčním stolku dvě skleničky na víno a jedna prázdná láhev a... Zabloudila jsem očima k tmavovlasému čtyřicátníkovi, který rozpačitě stál na prahu pokoje, škrábal se na hlavě a koktal. Očividně k tomu měl co říct, možná jen nevěděl, jak začít. A já byla jediná v téhle místnos ti, kdo mu rozuměl. Stejně rozhozená a koktavá. A tohle viděl Štefan. Tadeášovo jednovaječné dvojče, které jste rozeznali jen díky tomu, že byl o podstatných pár centimetrů menší.

"To není, jak to..." začala jsem blekotat a posadila se na posteli s nohama do lů. Bílou deku bez povlečení jsem si tiskla k tělu, abych zakryla černé spodní prádlo, které jediné jsem měla na sobě.
Umlčil mě rázným gestem ruky. "Víš co? Mě to nezajímá, tohle si vysvětluj Tadeášovi. Ale fakt bych nevěřil, že jsi taková mrcha."
"Ale synu, ona vážně není..."
Další rázné gesto, tentokrát k muži ve futrech. "Drž hubu, tati, laskavě jo. Drž hubu, nebo ti jednu natáhnu." S těmi to slovy se vydal k odchodu.
"Ale no tak. Poslouchej, sedneme si a..."

Další verbální máchnutí. Nic víc. Ale než opu stil byt, na chvíli se zastavil. Cosi ho upoutalo v odpadkovém koši. A já bych dala krk na to, že to byl použitý kondom. "No jasně..." zamumlal opovržlivě.

Chtěla jsem něco říct, něco namítnout, ale po včerejší noci mi bylo tak strašně zle, že jsem stěží zvládala sedět, natož logicky argumentovat. A onen otec, jediný, který v bytě byl, nebyl zvyklý argumentovat nikdy, spíš přikyvovat, co jsem věděla. Natož aby zvládl něco sdělit teď. Zaskočený, zmatený a zřejmě ještě nesrovnaný s událostmi posledních několik a hodin. Jen se na mě omluvně díval. Zrovna ve chvíli, když jsem se rozběhla do koupelny zvracet. Práskly dveře.

O 18 hodin dříve.
Potily se mi dlaně. Fakt jsem n echápala, co tu vlastně dělám . V tramvaji. Na druhém konci města. Sem jsem neměla důvod jezdit od té doby, co jsem se ve třetí třídě přestala bavit s kamarádkou Josefínou. Nejlepší kamarádkou. Než jsem zjistila, že mi ukradla barbínu a plyšového psa, pana Pikyho... Nikdo další, koho jsem znala, na téhle straně nebydlel. Teda až na babičku, ale ta už byla po smrti. Takže... Jednou rukou jsem se přidržovala madla, v druhé křečovitě svírala mobil. Možná jsem měla někomu říct, co dělám. Tadeášovi třeba. Jenže ten by mi řekl, že jsem blázen, že to mám nechat být. Jemu se to řekne. Pro něj je všechno strašně jednoduchý. Flegmatik k pohledání. Pokud mu nehoří pod zadkem, nic ho téměř netrápí. Ale já si dělala starosti... Sklopila jsem oči. Na vršku 23 - tak zněla pravděpodobná adresa z SMS zprávy, na kterou jsem co pět minut zírala. Můj cíl. A hlas právě oznamoval, že další zastávku vystupuju. Zhluboka jsem se nadechla.

Dům, na který jsem se dívala, byl starý a působil smutným dojmem. Bytový dům. S několika schody před vchodem. Z každé strany byl osazen jehličnanem. Moje znalosti z biologie nebyly valné, ale typo vala bych to na tis. Zrovna , když jsem vyběhla schody ke zvonkům a chtěla prozkoumat jména na nich uvedená, vyřítila se z budovy mladá žena, div mi dveřmi nenafackovala. Trhla jsem sebou a tvář rychle schovala pod kapuci. Bylo to zbytečné. Neznámá byla nat olik zabraná do zuřivého přehrabování v kabelce, že bych si myslela, že si mě snad ani nevšimla, kdyby poplašeně nevyhrkla: "Ježíš, promiňte." Tím lépe pro mě. Špičkou boty jsem zabránila dveřím, aby se znovu zavřely, a když byla žena z dohledu, tiše vklou zla dovnitř. Teď to chtělo jen počkat. A z toho, co jsem věděla, mi zbýval patnáctiminutový náskok. Následovalo několik dlouhých nádechů a výdechů. Teď už nešlo couvnout zpátky. Ne, když se mi podařilo dojít až sem. Posadila jsem se ke stěně, skrčila kolena a dala se do pročítání letáků poházených po zemi. Zřejmě někomu vypadly, když vybíral poštu.

Současnost.
"Ty si vážně myslíš, že bych spala s tvým tátou?!" vřískla jsem rozčíleně.
"A co si mám kurva myslet!" vrátil mi to.

Intenzita našich hlasů se už dávno vymykala normálnímu rozhovoru. Ještě štěstí, že jsme tu teď byli sami. Tadeášův otec si zrovna odskočil do obchodu pro omáčku na špagety. Původně jsem chtěla odejít hned, jak odsud zmizel Štefan, ale pan Malý trval na tom, že odsud neodejdu hladová. Souhlasila jsem, protože se mi vlastně nechtělo už čelit světu tam venku. Jenže vajíčka spálil při ranní synově nečekané návštěvě. (Přinesl tátovi knihy, co si od něho kdysi půjčil. A tato zpola plná krabice po upuštění na zem udělala onen hluk, který mě v zbudil.) A ničím jiným k jídlu jeho skromná mužská domácnost dnes nedisponovala. Musel do obchodu. Deset minut na to bušil na dveře rozzuřený Tadeáš.

"Brácha tě tu najde nahou v posteli mýho táty! Prázdný flašky od chlastu kolem a ten kondom v koši tam vi dím i já! Navíc jsem vůbec netušil, že se znáte! "
Odhodlaně jsem se nadechla. "Tak za prvé, nebyla jsem nahá, ale ve spodním prádle. Za druhé ta flaška byla jenom jedna a..."
"To mě má jako uklidnit?!" prskl rozčileně, čímž mi skočil do řeči.

Nemám daleko k tomu, abych začala v zoufalosti mlátit hlavou o zeď. Zaúpěla jsem a přejela si dlaněmi po obličeji. Ten bolehlav tomu všemu nepomáhal.

"Poslouchej mě chvíli..."
"Na co? Abys mi tu věšela bulíky na nos?"
"Myslím, že bys měl zmlknout, posadit se na zadek a opravdu si poslechnout, co ti chce říct," ozval se nečekaně hlas pana Malého, co se právě vrátil do bytu.

Oba jsme k němu otočili hlavu. V rukou držel dvě vrchově narvané tašky, tak dveře musel zavřít nohou. "A dovol, abych ti řekl, že se právě chováš stejně jako tvoje matka. Nebo jsi snad zapomněl, proč jsme se rozvedli?"

Tadeášovi přelétl přes tvář stín několika emocí. Jistěže nezapomněl na všechny ty nesmyslné žárlivé scény, kterým jejich matka dusila svého tehdejšího manžela. Několikrát za s ebou naprázdno otevřel a zavřel pusu. Musela jsem uznat, že to nebylo moc fér, protože tahle situace skutečně mohla vypadat všelijak, na druhou stranu... konečně zmlknul.

"Máš pravdu v tom, že Olga tu strávila noc v mojí posteli. Ovšem ne se mnou, já si ust lal na gauči, jestli to potřebuješ vědět. Vlastně mě uráží, že si vůbec můžeš myslet, že bych spal s holkou, která by klidně mohla být moje dcera. Bez urážky, ale vážně mám rád poněkud zralejší ženy. A né, nescházíme se za tvými zády, jelikož jsme se poznali včera odpoledne. Navíc jsem původně ani netušil, že je to tvoje přítelkyně, protože ses mi ji neuráčil přijít představit, nebo mi aspoň říct, že s někým chodíš."

Měla jsem pocit, že jsem úplně poprvé svědkem toho, jak vypadá Tadeášův otec naštvaný. Podle výrazu kluka naproti mně jsem ke všemu možná nebyla jediná, kdo to spatřil poprvé, nebo aspoň je na to zvyklý velmi zřídka.

"No nic, jdu se pustit do těch špaget. Zůstaneš na oběd, doufám, když už jsi tady," dodal pan Malý po krátké odmlce a odešel do kuchyně.

Můj z míry vyvedený přítel se usadil do křesla. "No tak? Nechceš mi vysvětlit, o co tu jde? Poslouchám..."

O sedmnáct hodin dříve.
Vážně přišla . Sice o deset minut později, ale přišla. Nechala se pustit do bytovky bzučákem a vrhla se ke scho dům do patra, aniž by něčemu věnovala pozornost. Vteřinu, nebo dvě jsem pozorovala, jak se mi vzdaluje - v bílé bundě, světle modrých riflích a černých botách s mírným podpatkem. Přes nárt mají ty boty zlatou přezku. Věděla bych to, i kdyby kolem mě neprocházela. To proto, že jsem jí je kupovala. Loni k vánocům.

Čas se zdál nekonečně líný od chvíle, kdy zapadla do bytu č. 13 na čtvrtém poschodí. Stála jsem před těmi osudovými dveřmi a samou nervozitou si okusovala nehty. Čekala jsem snad na signál, nebo něco... Jenže nepřicházel. A já tu nemohla stát věčně. Zaklepala jsem. Měla jsem však pocit, že se moc dlouho nic neděje, a tak jsem krátce na to zabušila znovu. Možná, abych samu sebe přesvědčila, že to myslím vážně.

"Už jdu! Copak hoří?" zavrčel podrážděný mužský hlas. První větu přes dveře, tu druhou už mě do očí.

Neměl na sobě nic. Jen kolem pasu si přidržoval bílou deku. Teprve pak jsem si všimla, jak vypadá. Černovlasý čtyřicátník se strništěm a čokolád ovýma očima.

"Přejete si?"
"Uhni," zavrčela jsem a odstrčila ho.

Takové jednání nečekal a vyveden z míry i rovnováhy pod mou razancí odklopýtal dozadu. Seděla tam úplně nahá na kuchyňské lince. Bradavky jí trč ely do světa. Hnědé vlasy s blond melírem splývaly po ramenou. A právě mě obdarovávala zaskočeným výrazem ve tváři.

"Ahoj mami, " pozdravila jsem.
"Mami? To je tvoje dcera? " chtěl vědět muž.
"Jo, " hlesla pouze dotázaná žena.
"No to je skvělé!" radoval se nečekaně muž vzápětí.

Ohromeně jsem k němu otočila hlavu. Co na tom bylo skvělého?

"Sice jsem tě chtěl poznat za jiných okolností, ale nevadí... Objednáme pizzu a popovídáme si, co říkáš?" blábolil ten muž za horečné snahy se obléknout.

Zdálo se mi, že mu přeskočilo. Máma se oblékala dávno.

"Objednat pizzu a popovídat si? O čem? O tom, proč s vámi moje máma podvádí mýho tátu?" prskla jsem jízlivě.

V první chvíli jse m si nevšimla, že daná věta působila na muže jako pořádný kopanec do koulí.

"Ty máš manžela? " hlesnul bezvýrazně a mně to došlo.
"Ty jsi neuvěřitelná! " naštvala jsem se a chtěla vypochodovat ze dveří a pořádně hlasitě je za sebou zabouchnout.
Teď už ustrojená žena mě však chytila za paži a strhla zpět do útrob zdejších čtyř stěn. "Kam si myslíš, že jdeš? Žalovat?"
" To bolí," zaskučela jsem místo odpovědi. Její stisk byl příliš pevný.
"Proboha Renato, pusť ji!" vykřikl muž a evidentně měl oči navrch hlavy ze všeho, co se tu dělo.

To ovšem nebylo všechno. Když mě už nesvírala a já si začala masírovat místo, kde se mi do rána jistojistě měla utvořit modřina, všimla jsem fotky na ledničce.

"Kdo je to? " zamumlala jsem otázku a ukazovala prstem na snímek.
"To? Moji synové, proč?" Nechápavě u té otázky nakrčil nos.

Otočila jsem k němu jako korouhvička a naprázdno polkla. Oba dospělý teď na mě zaměřili svou pozornost.

"No... vy tak nějak spíte s mou mámou a já tak nějak chodím s vaším synem... "

Současnost.
"Cože? Tvoje máma a můj... "
Kývla jsem.
"Chceš mi tvrdit, že to on byl... Ne to on by nikdy... "
"Nevěděl, že je vdaná. Říkal, že nenosila prstýnek. A ne, celou dobu ne. Táta ji podezřívá z nevěry už asi rok. A oni se potkali teprve před šesti měsíci na nějakém jarmarku," dala jsem se do vysvětlování.
"To je přece šílený," zamumlal a přejel si obličej dlaněmi.

Vyhrnula jsem si pravý rukáv a ukázala na bolavé místo na paži. Byl tam otisk prstů.

"Já vím, ale je to pravda, přísahám."
Dlouze vydechl. "Co se dělo pak?"
Pokrčila jsem rameny. "To nevím. Odešli si to vyříkat ven. Jen se pak vrátil a řekl, že to mezi nimi skončilo... "

Vstal a začal přecházet po místnosti. "Takže to všechno... ten kondom, ty skleničky na víno... "
"Takhle to úplně nebylo," hlesla jsem zahanbeně.
Zastavil se. "Ne? A jak teda?"
"On... on se vrátil a chtěl, abych mu všechno vyprávěla. O tom, kdo jsem, o tobě, o nás... Docela dlouho jsme si povídali. A... pak se zeptal, jestli nebude vadit, že když naleje panáka, že to potřebuje strávit. Přikývla jsem a on mi nabídl taky. Ale rum neměl, tak rozdělal víno. Sám měl jednu skleničku a já dopila zbytek flašky, chápeš?"
Kývl, ale nechápal. Vůbec nic. "A dál?" zeptal se napjatě.
"Dál, dál... dál nic, chápeš?" vykřikla jsem rozhazujíc rukama. "Hrozně jsem se opila tak, že si skoro nepamatuju, jak se mi podařilo dostat se do postele. A tvůj táta kvůli mně spal na gauči, ráno jsem mu zvracela v koupelně do záchodu... " Zarazil mě uprostřed věty. "To je všechno? Nebylas mi nevěrná?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Tak proč brečíš?"zatrylkoval s úlevou skoro zvesela.
"Protože to nebyl nejlepší způsob, jak oslnit tvého tátu," zamumlala jsem.
"Myslím, že on si nestěžuje, když nás oba pozval na oběd."
"A taky..." dodala jsem, "jsem slíbila Frantovi, že po jeho smrti už nikdy nebudu pít..."

Povzdechl si a přitáhl mě k sobě. Nebrečela jsem. Jen mi steklo pár tichých slz a moc jsem chtěla obejmout.

"Myslím, že protentokrát ti to Franta odpustí. "

O devět hodin dříve.
"Kdybys něco potřebovala, jsem vedle," houkl na mě hlas pana Malého.

Zvládla jsem se jen hlasitě zasmát. Potřebovala jsem spoustu věcí... Přijít na to, jak tátovi říct, že ho máma doopravdy podvádí. Připravit se na to, že se budou rozvádět. Přijmout fakt, že její milenec byl můj budoucí tchán. Vymyslet, jak to řeknu Tadeášovi. Mám mu to vůbec říct? Najednou jsem se rozhodla, že s těmi úvahami počkám do rána. Ráno moudřejší večera. Však ono to už nějak dopadne samo... Zrovna teď mě navíc trápil mnohem naléhavější problém. Pásek u kalhot, o jehož přezku jsem se píchla do prstu a tričko, které mělo tolik šňůrek, že jsem se z něho stěží dostávala. Nepůjdu přece spát oblečená jako nějaký unavený ožrala! Jsem naprosto ok, jen v mírné náladičce! A aspoň z mého pohledu, neskutečně sexy, když máchám ponožkami nad hlavou jako zkušená striptérka! Jedna letí pod postel a druhá k topení. A já se smála ještě, když jsem dopadla na matraci. Jo, nějak to dopadne... Ráno bude líp.
 

A co dál?

Neděle v 20:46 | Nisa |  Aktuálně
Laskavý čtenáři,

první rozhovor se chystá. Přibližně během konce července. (Vydržte to! Dřív bych to časově nezvládla zrelizovat.) Ale vzhledem k tomu, že mám i přesto trochu času nazbyt, lámala jsem si hlavu s tím, jak jinak v mezidobí využít tento blog. A pak mě napadlo, když už spoléhám na ten internet, že bych mohla z šuplíku vytáhnout svoje pokusy o literaturu. Třeba se to bude líbit i někomu z vás.

Hlavně proto, že mě k tomu dlouho přemlouvá moje věrná čtenářka a kamarádka Eve, která je zároveň mou důvěrnicí a pravou rukou při tvorbě rozhovorů, takže je fér a správné, vám o ní říct. :-)

Dlouho jsem se publikování online bránila, kvůli kopírování a autorským právům. Ale snů o vydání knížky jsem se dávno vzdala a doba se změnila... tak proč to neposlat do světa? Třeba to udělá radost někomu dalšímu, i kdyby ten někdo byl jen jeden. (Eve. :D ) Aspoň to se říká u nás v práci - každá práce má smysl, pokud udělá radost byť jedné lidské duši. :-)

Takže s věnováním Eve v dalším článku (v rubrice Můj literární šuplík a jejích podrubrikách) zveřejním svou nejnovější povídku.

Píšu všechno. Od červené knihovny, přes pohádky po horory. A občas složím verše. Prostě držet tužku v ruce (rozuměj psát na klávesnici) mě baví od dob první třídy. Snad se vám to aspoň to trochu zalíbí a zkrátí vám to čekání na rozhovory.

vaše Nisa

A ještě jednou děkuji Eve. :-) Obě se nemůžeme dočkat července!

Něco se chystá

22. června 2017 v 14:34 | Nisa |  Aktuálně
Náhodný čtenáři,

je to tak. Něco se skutečně chystá. :-) Hvězdy jsou mi zřejmě nakloněny. Tak toho trochu využiji, dokud mám jejich přízeň. Mimochodem myslím ty hvězdy na obloze, nikoli ty showbusinessové. :-) Těšíte se? Těšte! A já budu nervózní za sebe i vás. Ale víc už neprozradím. :-)

Mimochodem - najdete mě na facebooku. TADY a TADY. :-)

Tak zase někdy.

blogerka Nisa
 


Každý začátek je těžký

18. června 2017 v 11:51 | Nisa |  Aktuálně
Náhodný čtenáři tohoto blogu,

dovol, abych tě zde přivítala. Jmenuji se Nisa (alespoň pro účely tohoto blogu) a kdysi dávno (nyní se to zdá tak vzdálené jako doba dinosaurů) jsem trochu koketovala s přispíváním do školních novin. Jak? Věřte, nebo ne, na novinařině mě vždycky bavila jen jedna věc - rozhovory. A jelikož jsem od malička milovala hudbu, využila jsem školních novin k dosti nejisté snaze udělat rozhovor s nějakým tím zpěvákem, či zpěvačkou.

A k mému obrovského překvapení se to několikrát povedlo. A s jinými třeba nedošlo na rozhovor, ale třeba jen na podpis a seznámení za scénou. Jména psát ovšem nebudu. Zaprvé proto, že fyzické důkazy se ztratily ve víru času (a bez nich byste mne mohli považovat za vychloubačného lháře) a zadruhé proto, že už uběhlo tolik vody, že ani ty dotyčné osobnosti by si mě nejspíš už nepamatovaly. Však potkají spoustu lidí za svůj život, že?

Tak se přestaňme ohlížet do minulosti a pojďme si říct, jak s tím vším souvisí tento blog. Školní noviny totiž už dávno nedělám a sem tam se mi zastesklo po oněch minulých časech a mém kdesi ztraaceném památníku plného podpisů, které navíc tak ráda sbírám. Když tu jsem si řekla - koupím si nový památník a objedu pár fesťáků. A zase ulovím pár podpisů.

Dobrá, to by bylo. Jenže upřímně mi to nestačí. A tak jsem si řekla, proč to nezkusit na vlastní triko a nevrátit se v čase? V době blogerů, vlogerů a youtuberů... proč místo na noviny nespoléhat na internet? A neudělat pár rozhovorů jako blogerka?

Nápad by byl, hodně šílený nápad. Proč by měl kdokoli ztrácet čas s naprosto neznámou blogerkou, když může stejně dobře poskytnout rozhovor Blesku a ještě dostat honorář? Tak to je otázka, kterou si kladu neustále. Ale říká se, že člověk lituje jen věcí, které nezkusil. Takže - jestli jste stejně zvědaví jako já - jak tenhle nápad poběží v praxi, určitě sem ještě někdy zavítejte.

Jen nečejte kdovíjakou aktivitu. Mám spousty dalších povinností. Tohle chci dělat jen pro radost. Navíc to určitě nebude snadné. Možná tenhle nápad pohoří dřív, než Slunce zapadne. A možná se zase brzy ozvu. Držte mi pěsti a uvidíme, co přinese zítřek.

blogerka Nisa

Kam dál