Blogerka Nisa aktuálně 12.1. 2018 návštěvníkům blogu:
"Milí čtenáři, vítám vás tady! Najdete tu knižní recenze, moji vlastní literární tvorbu a pokus o rozhovory se známými lidmi. Za tímto účelem blog vznikl původně. Bohužel teď na tu třetí část momentálně není tolik prostoru. Ale v budoucnu bude! :-) Děkuji za každý komentář, like, nebo ohodnocení článku hvězdičkami. Udělá mi to vždy velkou radost. :-) Člověk má potom pocit, že jeho práce má smysl. Pokud mě podpoříte na Facebooku, - ZDE - budu taktéž velmi ráda. :-) Alespoň vám nic neuteče! Klasický profil místo FB stránky má své provozní důvody. Naleznete mě taky na Databazeknih.cz - ZDE. Mějte se krásně."

Budoucnost je nejistá

13. června 2018 v 13:01 | Nisa |  Literární šuplík - sociální téma
Gabriela ležela v posteli probuzená bolestí hlavy. Láhev vodky a pár skleniček whisky udělalo svoje. Nešetřila na sobě. Žal zapíjela kvalitním alkoholem. Zasloužila si to. I ty dvoje nové lodičky. Včera si slíbila, že se pohne dál, že musí. Vybrala část peněž našetřených na dovolenou - kam za těchto okolností nepojede - a užila si večer. Vlastně… užila? Asi jo. Přinejmenším něco cítila. Nějakou jinou emoci než otupělost a stesk. Po dlouhé době.

A teď tu ležela, pozorovala líné ranní sluníčko, jak se prodírá skrz záclony, a došla k závěru, že už nikdy nebude taková jako dřív. Cítila tlukot vlastního srdce a přemýšlela, jak popsat to, co se jí honilo hlavou a jako inkoust rozlévalo po těle. Člověk se prý nemění. A nyní si byla jistá, že je to hloupost. Že člověk se mění každý den, jen si toho nevšimne. Běžné i nevšední okamžiky kolem něho protékají a - stejně jako řeka kamení - jej obrušují a formují.

Měla pocit, že ona právě uvízla v jednom z těch okamžiků výraznějšího formování. Věděla, kým byla, vnímala, jak odlesky minulého já zasahují do přítomnosti, aby zachovaly bytostnou podobnost, ale tušila, že už to nestačí. Jako by jí minulé názory, postoje a plány tlačily jako špatně padnoucí boty. Minimálně o číslo menší. Jako by jí vyrostla noha. Zkoumala ty pomyslné boty, kroutila se v nich a snažila se uvelebit, ale nemohla změnit fakt, že už to prostě nejde. Ať chtěla, jak chtěla a vzpomínala na roky životních tancovaček, které s nimi prošla, neseděly jí.

Problém byl, že netušila, kým se stává. Byla v procesu, na rozcestí. Včera večer roztrhala svůj řidičský průkaz přesvědčená, že za volant už nikdy nesedne. Ona? Dívka, která kromě klasické jízdy milovala i rallye? Dívka, která každé dva roky našetřila dost na to, aby se osobně mohla dívat z tribuny na jeden z evropských závodů F1? I kdyby jí někdo zaplatil letenku i s hotelem a mohla se vyfotit s Fernandem Alonsem, zůstala by doma. Nemohla protáčející se kola ani vidět.

Jenže co bude dál? Vrátí se k tomu jednou? Bude moci? Bude chtít? Zatím byla odpověď v obou případech záporná. Co to znamenalo? Pořídí si kolo? Začne jezdit na inlajnech? Nebo zkusí ranní běh do práce a z práce po vzoru vlastního otce, kterému se za to vždycky pošklebovala. Potřásla nad tím hlavou. Auto bylo auto, byla pohodlná. Avšak do zatuchlého MHD ji nikdo nedostane! Nebo… jo? S třepotajícím srdcem vnímala, jak se ohýbá, mizí a mění vše, co považovala za trvalou součást svojí osobnosti. Jako by přímo cítila, jak se rozpadá a zase pomalu skládá dohromady každá molekula její duše. Jenom jinak. Do obrazu, který stále nebyl zcela kompletní.

Natáhla se k protějšímu nočnímu stolku a ze zásuvky vylovila téměř plnou krabičku cigaret. Jednu zapálila. Promiň, mami, zašeptala si v duchu omluvu pro ženu, co v jejích deseti letech zemřela na rakovinu plic. Byla to vášnivá kuřačka a ona jí slíbila, že se nikdy nenechá unést stejným pokušením. Jenže teď potáhla jednou… a strašně se zakuckala… podruhé… a znovu se dusila… a potřetí. A když táhla počtvrté připadala si krásně. Zvedla hlavu ke stropu, pozorovala mizící dým a hlavou jí zavířila myšlenka: "Rozplývám se v dýmu a jsem ti zas o kousek blíž." Přesně tak si připadala. Jako by ta zapálená cigareta natáhla neviditelné lanko a ona zase cítila máminu přítomnost. Navíc nejen její, ale i Petrovu. To jeho byla ta krabička cigaret. Jak často se kvůli tomu hádali a teď? Teď se usmívala. Představovala si, jak by si ti dva rozuměli. Jaké by to bylo mít je oba vedle sebe. Smát se, popíjet na balkóně kávu a k tomu si dát pravidelnou ranní dávku nikotinu… Co by za to dala.

I Petr umřel a ji noční můry o prožité autonehodě - blbý mikrospánek auta v protisměru - nepřestávaly strašit. Mluvili zrovna o té plánované dovolené v Kanadě, pro oba ideální místo předsvatebních líbánek. Zavřela oči, zhluboka se nadechla a přinutila se myslet na něco hezčího. Už nesmí brečet. Ignorovala ledový pocit, který se jí snažil sevřít srdce. Nechá ho vyhrát? Stane se uzavřenou zapšklou ženskou, co se bojí lidí a lásky? Nebo to překoná? Nevěděla. Típla cigaretu do skleněného popelníku na stolku a vstala, aby otevřela okno. Nadechla se čerstvého vzduchu. Dnes odpoledne měla pracovní schůzku a rozhodla, že na ni půjde pěšky. Cestou se staví v cukrárně a koupí si indiána. Když už má nebýt sama sebou, když už se mění, tak si nehodlá ponechat zrovna lpění na dietě. Petr stejně pořád říkal, že pár kilo navíc by jí slušelo.

Usmála se. Budoucnost je nejistá. Sama sebe nepoznává. Ale stejně ji nezbývá nic jiného, než to nechat plynout… A ustálit. Zformovat. Věděla jen jediné, dnes bude krásný den.
 

Muslimské peklo - Skutečný příběh české ženy a její dcerky

11. června 2018 v 12:36 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Iva Karlíková
Národnost: česká
Anotace: Kniha Ivy Karlíkové je ryze autobiografická. Přestože autorka nefabuluje, její vyprávění o několikaletém vztahu s bosenským muslimem je strhující a plné zvratů. V lecčems se podobá příběhu světoznámé knihy "Bez dcerky neodejdu" - s tím rozdílem, že dějištěm Muslimského pekla je Evropa, kterou považujeme za civilizovanou a kulturní. Zdroj (i obrázku)

Můj názor: Ať přemýšlím, jak přemýšlím, knihu na téma muslimského násilí na ženách jsem snad ještě nečetla. Ačkoli se nedá říct, že bych nevěděla, co tam najdu. Byla jsem zasvěcená a poučená z jiných zdrojů. Bezprostředně po přečtení mi ovšem došla slova. Jak máte komentovat a hodnotit něco, co popisuje tak ohavné chování? Nikdy to nevím. Ať už jde o násilí muslimské, sekty, nebo jiné. Takové knihy vás donutí se nadechnout a mít pocit, že ta jedna nezaplacená složenka na vašem stole svět nezboří. To se přeci dá řešit. A i případná nevěra manžela se zdá jako procházka růžovou zahradou. Ano, bolí to. Teď to bolí. Ale můžete využít celý svět k tomu, aby to přebolelo co nejdřív. Pomazlit se doma se psem, dát si vanilkovou zmrzlinu, mít radost z práce a v klidu relaxovat. Žít a najít zpět ztracenou rovnováhu. Nezní to idylicky oproti těm, kteří se panicky pořád ohlíží za rameno, roztřesou se při každém zvýšení hlasu a bojují s nočními můrami? Tahle kniha je jednou z těch, která mi tenhle pocit navodila.

Nechci psát antimuslimský proslov. Nerada házím všechny do jednoho pytle. Ale faktem zůstává, že nevím, kolik je "hodných" muslimů, kteří svou ženu nebijí, nechovají se k ní jako ke kusu hadru a ve všem nehledají oporu u svého boha. Věřím, že jsou (ostatně minimálně s jedním se v knize potkáte). Jenže na první pohled to rozlišit nejde. A jak píše sama hrdinka, umí být milí. Ba dokonce litují, když vidí jinou zmlácenou ženu a pak ty své řežou úplně stejně. Tohle poselství ve mně zarezonovalo asi nejvíc. Říká se, že člověk člověku do hlavy nevidí. Že by měl být opatrný. A myslím si, že při vztahu k tak odlišné kultuře by na to měl člověk myslet obzvlášť. Ostatně, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají, že?

Omlouvám se, že to víc než recenzi na knihu samotnou připomíná úvahu, ale přišlo mi důležité to sdělit. O knize samotné jen krátce. Je silná. Hrdinka možná trochu naivní. Proč neodešla dřív, ptáte se. Ale ona se sebe ptá taky. A z pohodlí křesla se lehce kritizuje. My nebyli ochromeni strachem. Určitě stojí za přečtení. Ačkoli mi dojem zpočátku kazil pocit uspěchanosti a jakéhosi skákání z A do B. Občas psané spíše střípkovitě. Nakonec jsem si ovšem zvykla.

Hodnocení: 90%

Proč číst knihy a jak se k tomu donutit?

8. června 2018 v 19:23 | Nisa |  Knižní povídání
Dnes to vezmeme trošku v jiném stylu. S novou rubrikou. Budeme si povídat. Já vám budu povídat. Už pár týdnů mi jde čtení hodně pomalu. Mívám takové pauzy. Ale čtení jako takového se úplně vzdát nechci. A tak jsem se zamyslela. Proč vlastně čtu? Co je dobré na tom být čtenář? Asi to nebude nějaké objevení Ameriky, ale na pár zásadních bodů jsem přišla. Tak si to pojďme shrnout.

1. Jazyková kultivace

Možná někomu poleze na nervy, že jsem tímto začala, ale čtenář má z mého pohledu opravdu lepší vztah k jazyku. Nejsem hnidopich. Čeština je složitá a gramaticky náročná. Proto chápu, že člověku občas ujede s/z, i/y, velké, či malé písmeno. Nebo třeba čárky v souvětí. Stává se. Já sama mám s určitými výrazy dodnes problém, nebo něco sem tam pozapomenu a popletu. Chybovat je ovšem lidské. A pár chybiček se v obsáhlém textu ztratí. Navíc existují korektury, když už to chcete mít perfektní. Smůla, že i v těch knížkách bývají překlepy. I korektura občas stává slepou. A právě proto nad nějakou chybičkou dokážu zavřít oko. Dle mého názoru člověk nemusí být neomylný v pravopise. Ale je fajn se o to snažit.

Nicméně kroutím hlavou a skřípu zuby nad písemným projevem, který český jazyk vůbec nepřipomíná.
"Gdiš ty řeknu, že tě myluju..." (Když ti řeknu, že tě miluju...) Jen pro ukázku. Já si ty hrůzy v rámci věty moc neumím poskládat v hlavě, ale snad rozumíte, kam tím mířím. Některé výplody spíš než češtinu připomínají maďarštinu zkříženou s kdoví čím. Bohužel zklamu idealisty, kteří doufají, že tak strašně budou psát jen cizinci. Kdepak. Znám dost Čechů jako poleno, co se vyjadřují takto. A nečtou. Logicky. Logické je to proto, že snad nikdo, kdo pravidelně čte a vidí v textu milionkrát slovo "když", ho snad následně nenapíše takto - gdiš.

První bod je tedy jasný - čtěte, nikoli proto, abyste byli bezchybní češtináři (ačkoliv by to bylo fajn), ale aby váš projev alespoň daný jazyk připomínal. Kdo čte, tohle si pojistí.

2. Rozvoj fantazie

Televize nám vše pasivně servíruje. Knihy nás nutí si daný příběh představovat v hlavě. Bylo napsáno mnohé o tom, jak je to prospěšné hlavně u dětí. Jak to podporuje nejen kreativitu. Ono se to ví, ale pro některé je tak snadnější posadit děti s pohádkou k televizi, nebo jim dát do ruky na hraní tablet. Jakmile to někde vidím, tiše pláču.

Alespoň ty večery, kdy maminka, nebo tatínek sedí u potomkovy postele, listují spolu v knížce, předčítají, hladí po vlasech a líbají na čelo, jsou pro mne jedny z nejkrásnějších momentů s dítětem. Já k tomu jako malá většinou dostala hrnek mléka a škemrala o další a další pohádku... Díky, rodiče.

Proč to nedopřát všem dětem?

3. Útěk od reality a relax

Kolik čtenářů už objevilo kouzlo knih? Když se doma rodiče hádají, nemusí mizet stopem do Pákinstánu. Prostě se zabarikádují v pokojíčku a zaboří nos do knihy. Je to skoro jako magie. Nezabírá vždycky, ale dost často to stačí. Jednoduše nevnímáte nic jiného kromě příběhu. Blbý den ve škole? Otrávený povzdech, taška letí do kouta a knížku bereme do ruky. Z hlavy nám pomalu mizí nic neříkající fyzikální vzorečky. To je úleva! A pomalu se noříme zpět za Aničkou, jak to s ní vlastně dopadlo. Jen pozor na dlouhé čtení. A za špatného světla. To pak bolí oči i hlava. Ačkoliv... víte, jak těžké se občas odtrhnout od dobré knihy?

4. Společenské uplatnění a rozhled

Přesně o tom to je. Jednak, kdo čte, umí dobře psát a jednak má rozhled. Nejen v tom, že se dokáže zapojit do litererární konverzace a neplete si díla B. Němcové s K. Čapkem, nýbrž také chápe narážky, co z knih prosáknou do reálného světa. Ví, co znamená, když před někým byla jeho osobní Sophiina volba. Můžete se učit. A to nejen naučnou literaturou. Dost poznatků a drobností k vám prosákne skrze literaturu krásnou. Třeba jako drobná zmínka, která vám zůstane v hlavě. A tohle všechno se počítá. Je to plus jak v mezilidských vztazích, v zaměstnání i v prostém životě. Člověk neví, kdy se mu to, co přečte, bude hodit.

5. Číst je IN

Pro nečtenáře divná představa, ale já si to myslím. Vzhledem k předcházejícím bodům na čtení nenacházím jediné mínus. Vzít knihu do ruky podporuje náš přirozený vztah k jazyku, zvyšuje naši kreativitu, poskytuje nám pramen kulturního a knižního rozhledu, vzdělává nás to, poskytuje relax a úlevu. Navíc to můžeme vždy nějak rozumně využít v našem životě. Takže kdo by vlastně nechtěl číst?

Nečtenáři oponují: "Já, mě to nebaví!" I na to mám pár rad.

A) Začněte tenčí knihou.

Bichle děsí a odrazují dopředu. "Tolik stránek, to nemůžu nikdy přečíst!" Dostaví se pocity frustrace, vzteku a zbytečnosti. Film zkouknu za hodinu...

B) Najděte si to své

Není kniha jako kniha. A do začátku je opravdu těžké vydržet a hledat. Nejdřív žánr, co by seděl, a pak knihu. I když půjdete do bestselleru, může se stát, že budete patřit k těm, kteří řeknou: "Tak tohle ne." Je to smůla, ale je to v pořádku. I mně se to stalo. Vštěpovali mi, že od rozečtené knihy se neodchází. Je to na vás. Čtěte, nečtěte, ale hledejte dál. Jednou tu pravou knihu najdete.

C) Čtěte často, ale krátce

Někdy čtu něco, co mě nebaví. Tak tohle pravidlo používám. Deset minut denně? Pět stránek denně? Nastavte si to podle sebe. Nebudete mít pocit, že čtením zabíjíte příliš mnoho času, přesto budete číst a jednou se nakonec dostanete na poslední stránku. Hurá! Z toho má člověk vždycky radost. Tedy pokud zrovna nelituje toho, že příběh už končí. Ale to už vzniká ta láska ke čtení...

D) Kombinujte

Dnešní doba je vstřícná v tom, že se ke čtení dostaneme v několika formách. Klasická knížka voní inkoustem, papírem - novým, či starým -, večerní čtení v posteli doplňuje cvakání vypínače lampičky, šustot stránek a nepostradatelná záložka. Pokud místo ní neohýbáte rohy stránky. Knihomol miluje klasickou knihu. Nic se nevyrovná mnoha vjemům a rituálům. I já to zbožňuji. Několikrát jsem se řízla o papír. A stejně jsem na knihu nezanevřela. A tahám ji na cestách, ačkoli bývá tak těžká... Jenže někdo na to není. Tak to zkuste s e-knihou. Nemusíte tahat bichle, řezat se o papír a celou knihovnu narvete do čtečky. Je to pohodlnější na cesty. Můžete číst kdekoli a kdykoli a nic složitě vytahovat a uklízet. V noci nemusíte svítit a podsvícení obrazovky protějšek nebudí. Jenže co když vás zrovna bolí oči, nebo hlava? Vezměme zavděk audioknihou. Oči zavřete, posloucháte a necháte se unášet příběhem. Navíc u toho můžete případně dělat i jiné věci. Máte pocit vyšší produktivity. Já v audio verzi čtu například také autory a knihy, co se mi hůře čtou. Místo toho, abych se tím pracně prokousávala, prostě napnu uši. Jediný nedostatek - nemáte na očích tu psanou češtinu.

Zkuste všechno. Kombinujte. Na něčem se ustálíte. Něco zavrhnete. Nevadí. Ale přijdete na to. Já mám povětšinou rozečtenou jednu e-knihu, jednu audioknihu a jednu papírovou. Dle potřeb mých, okolností a nálady se uchýlím k jedné z možností. Někdy čtu hodně, někdy méně. Ale svým způsobem pořád.

Čtení je IN - čti taky.
 


Top 5 nejzvláštnějších knih, které stojí za to přečíst

1. června 2018 v 15:27 | Nisa |  Knižní recenze
Milí čtenáři,

k Tématu Týdne "Mých pět nej" jsem se zcela logicky rozhodla sepsat pět knižních tipů. Ale jakých? Nejlepších? To je moc snadné. Nejhorších? Něco takového už tu bylo. Tady. Tak jsem zvolila slovo "nejzvláštnější". Zahrnuje povětšinou díla, nad kterými jsem kroutila hlavou. Něčím mi nesedla, něco jsem na nich oceňovala. Moje subjektivní hodnocení zpravidla nebývá vysoké, avšak věřím, že jiným by se ona literatura líbit mohla. Tak odložte literární trháky a dejte šanci něčemu jinému. Třeba zrovna vám se trefí do noty. A pokud ne... inu, abychom ocenili skvost, musíme se sem tam poprat s něčím horším. Stejně tak jako bez bolesti bychom neocenili štěstí. :-)

5. Pohádky z bramborových řádků
Autor a národnost: Carl Sandburg, švédská

Anotace: Ertepelsko je pohádková vybájená země, ve které je povoleno vše, co jen fantazii vypravěče a dětí může napadnout. Je plná rozpustilostí, ale i toho, co v sobě skrývá každá pohádka: na konci spousty příběhů je ukryta nějaká životní moudrost, která se třeba může zdát neupotřebitelná v našem světě, ale pro život v Ertepelsku je naprosto nezbytná. ZDROJ
Můj názor: Na začátek tato kniha získala Pulitzerovu cenu a já se na ni opravdu těšila. Má to být bizarní svět plný všeho možného. Věřila jsem, že jsem na to dost otevřená. O to víc mě mrzelo moje vlastní zklamání. Z pozitiv - napsané je to krásným něžným pohádkovým stylem. Ten se tak často nevidí, řekla bych. A některé pohádky byly skutečně pěkné. Namátkou si představte svět, kde paviáni jedí chleba s máslem, krtci poslouchají myší vyprávění, nebo zjistěte, s čím se potýká vesnička Sněhové Pusinky. Škoda, že toho krásného subjektivně nalézám pramálo. A vůbec to nesouvisí s mým nedostatkem fantazie. Naopak spíše s mým dojmem jako by pejsek s kočičkou vařili dort. Pokud mrakodrapy rodí děti a kozy žerou budíky - to je v pořádku. Co v pořádku není, je to, když mám pocit, že je pohádka situačně divně poslepovaná, skáče z A do X, popřípadě jí chybí pořádná pointa, či příběh. Skoro jako by někdo narychlo potřeboval uspat děti, tak začal mlít a mlít a ono z toho něco pěkného (nějaký příběh) vyleze. Nebo taky ne. Ale děti se budou smát, protože je to všechno švihnutý. Haha. Už dlouho jsem pohádkovou knížku nečetla s takovou nechutí. A to bolí, vždyť jsou to pohádky! Ale zohledním-li doby, kdy knížka vznikla, zase jí hodnocení trochu stoupne. Děti to asi bavit skutečně bude, na to je onen svět dost šílený. A možná já jsem přespříliš kritická, možná já ji nedokážu docenit.
Hodnocení: 35 - 40% (Prostě se to stále drží kolem dvou hvězd.)

4. Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče
Autor a národnost: Dušan Taragel, slovenská

Anotace: Neobvyklé, netradiční pohádky "nepohádky" o zlobivých či jinak "nedokonalých" dětech a jejich více či méně úspěšné výchově či převýchově. Trochu crazy a s notnou dávkou nadsázky, při které se pobaví děti i dospělí. Již samy názvy pohádek leccos napoví - Pohádka o líném Toníkovi, Pohádka o Bětce, které se zdálo všechno směšné, Pohádka o lakomé Dorotce, Pohádka o chlapečkovi, který při jídle mlaskal... ZDROJ
Můj názor: Asi to bude momentálně vypadat, že mám něco proti pohádkám. Doufám, že nikoli. Troufám si to tvrdit. Asi mám holt špatnou ruku... Nebo vkus. Nad tímto jsem skutečně kroutila hlavou. 14 novodobých pohádek plné obsurdního humoru a brutality v duchu grimmovek. Aby bylo jasno, proti starším temnějším pohádkám nic nemám. Ačkoli dětem bych ponaučení přednášela formou jinou mnohem raději. Ovšem - co je moc, to je moc. Tato knížka by se za mě dala jednoduše označit slůvkem příliš. Příliš mnoho absurdního humoru, příliš brutality, příliš překombinovanosti. A - aby toho nebylo málo - nepříliš dobrá slovní zásoba. Chápu, že děti také moc velkou slovní zásobu nemají, ale když některé pohádky hrají na to, že se tam stejná věta použije stokrát, trnou mi zuby. Nehledě, že jisté stejné výrazivo použily pohádky snad všechny. Pochopí mě tak, kdo má pocit, že jsem zde přespříliš použila slovíčko příliš. Tak jsem u čtení trpělá já. Na druhou stranu - knižní ilustrace jsou pěkné a stejně tak audio přednes. Absurdní humor občas pobavil a některá rozuzlení by na zlobivější potomky zapůsobit mohla. Zkuste a uvidíte. Není to žádná bichle. A pak se rozhodněte sami, zda to dětem číst.
Hodnocení: 35%

3. Nikdo sem nepatří víc než ty
Autor a národnost: Miranda July, americká

Anotace: Sbírka šestnácti mistrovských povídek, jejichž hlavními protagonisty jsou smutní, osamělí a uzavření lidé, kteří nedokážou naplnit život podle svých snů, ale ani se smířit se svou prohrou. Většina povídek se odehrává ve snovém světě; hrdinky a hrdinové si představují, co se děje za každodenní realitou, a zcela této "surrealitě" propadají. Oproti ostatním členům společnosti jsou jistým způsobem postiženi, protože se svých snů nedokáží vzdát a nemůžou ani splynout s davem. Jsou stvořeni pro to, aby vše v jejich životě mělo řád, ale nenalézají to nejdůležitější - smysl svého života. Existenciální podtón je odlehčen ironií, humorem a údivem, často hraničícím s úsměvnou naivitou, a dokonale odráží stav současné společnosti. ZDROJ
Můj názor: Je to dva roky od přečtení a já si dodnes živě pamatuji téměř bolestivé šrotování mých koleček v hlavě, abych pochopila smysl jednotlivých dílek. Bohužel to ne vždycky vyšlo. Surrealita a snový svět nebyly hlavním kamenem úrazu. Ve spojení se stylem psaní knihy se to celé ale stalo mým osobním utrpením. Jako by mi něco proklouzávalo mezi prsty. Jako bych nechápala, "co se mi básník snaží říct." Byla jsem zmatená, skleslá, dezorientovaná a plná zvláštní tísně. Možná by to napravil drink s autorkou, kde bychom podebatovaly. A možná taky ne. Pravděpodobně by pomohlo pustit se do těch řádků znovu. Jenže se mi do toho tak strašně moc nechce, že netuším kdy a jestli vůbec. Na tomto celém mám jen jednu pozitivní věc - jde o povídky, takže zákonitě se našlo pár takových, které oslovily i mne. Ano, tuto knížku subjektivně nepovažuji za nic dobrého, ale možná jsem jí jenom nedokázala napoprvé rozumět... Schválně, co si o ní budete myslet vy.
Hodnocení: 20%

4. Můří deníky
Autor a národnost: Rachel Klein, americká
Anotace: Šestnáctiletá hrdinka, žijící v luxusní internátní škole, si zapisuje do deníku sve nejtajnější myšlenky. Ovládá ji stále rostoucí posedlost spolužačkou, se kterou sdílí ložnici, Lucy Blakeovou, a nemyslí na nic jiného než na její přátelství s novou žákyní Ernessou, tajuplnou, náladovou bledou kráskou s uhrančivým pohledem. S Ernessou jsou spojeny ponuré klepy, podezření a tajemství i řada hrozivých nehod. Školou se šíří hrůza a Lucy už neví, co je skutečnost a co je jen výplod zjitřené představivosti. Tajuplná, hrůzná atmosféra v sobě spojuje všechny děsy, touhy a úzkosti dospívání. Středobodem deníkových záznamů je jediná otázka: je Ernessa skutečně upír, nebo vypravěčka uvízla v horečnatém světě vlastní fantazie? ZDROJ
Můj názor: Tato knížka spadá do kategorie zvláštní, ale byla jsem z ní unešena. Naprosto. Snový svět a fantazie prolínající realitu sem neskutečně zapadají. Vydařená atmosféra i děj. Všechno koresponduje s fakty, jež se o hrdince dozvíte. A ano, na závěr musíte zapnout vlastní hlavu a domněnky, ale tuto knížku považuji za dobře zpracovaný unikát. Dodnes mi zastřeně leží v hlavě a já mám chuť se k ní vrátit. Jednou. Jo, kdyby těch nových knih nebylo tolik... Jen upozorním, že jsem knihu četla dost let zpátky a je možné, že starším čtenářům nesedne.
Hodnocení: 90%

5. Pekelný spasitel
Autor a národnost: Hana Kavurová, česká

Anotace: Svůj druhý román (v nakladatelství XYZ již vydala knihu Toxický squat o osudech mladé narkomanky) zasadila autorka do prostředí psychiatrické léčebny. Drsná témata si pro svá díla nevolí náhodou - v budoucnu se chce zabývat situací ohrožených dětí a obecně lidmi na okraji společnosti. ZDROJ
Můj názor: Uf, tohle bylo něco. Zmatený děj na prvních sto stranách, nezáživné dialogy a překombinovanost. Opravdu se mi to četlo dost špatně. Proč to tedy nehodnotím jako špatnou knihu, ale jako zvláštní knihu? Protože si říkám, že číst knihu mladší, možná bych hrdinku nechtěla zfackovat, ale chápala ji. Protože s odstupem času mě části, které ve mně vzbuzovaly pocit parodie na upírské ságy, stále baví a nutí se smát. Protože kniha mluví o sebepoškozování a filosofuje o špatných vlastnostech lidí. Protože milostný trojúhelník byl netradiční sám o sobě i svým průběhem. Přečtení nelituji, jelikož to bylo zase něco jiného, nového. Ano, mě kniha nesedla, ale věřím, že jiným se zalíbit může.
Hodnocení: 35%

Jak to začalo

28. května 2018 v 12:28 | Nisa |  Literární šuplík - Abstraktní novinářka
Jmenuji se Darina. Jsem divná. Píšu divná, protože psát výjimečná mi přijde namyšlené. Ale přeberte si to, jak chcete. Je mi dvacet. Bydlím s kočkou Helgou a křečkem Ferdinandem. Ten patří spolubydlící Lucce. Jsme kamarádky od školky a bydlíme spolu od doby, co jsem před rokem zrušila svatbu s Lukášem. Ale o tom až jindy. Potud je to normální.


Normální není, že vídám věci. Ale ne, jak ten chlapeček ze Šestého smyslu, nejsou to duchové. Jsou to abstraktní bytosti, pojmy. Něco, co by nemělo existovat, ale existuje. A občas to pravda bývá strašidelné. Obzvlášť pokud jste malá šestiletá holčička na pohřbu vlastní babičky. Někdo děti na pohřbech neschvaluje, moji rodiče to brali jako způsob, jak se s babičkou rozloučit. Troufám si tvrdit, že to fungovalo. Až na ten jeden malý incident. Pár minut po začátku ceremonie se u čerstvě vykopaného hrobu objevila postava v plášti. Byl černý, nepotrhaný a matný. Dlouhý až na zem. Cizinci nebylo přes kapuci vidět do tváře. Jen z rukávů vykukovaly kostnaté bílé prsty. Rozkřičela jsem se. Byl to trhaný záchvatový pláč, při kterém se člověk dusí. Hrozně jsem se bála. Teta Marie stojící opodál mě k sobě přitiskla. Snažila se mě uklidnit a stejně jako ostatní si myslela, že na mě právě dolehla tíha ze ztráty blízkého člověka. Starostlivě těkala očima po ostatních, včetně rodičů, ale já řvala dál a upírala pohled na temnou postavu. Konečně si mě všimla. Upřela na mě pohled, který jsem neviděla, ale pomalu jako ve zpomaleném záběru. A když se rozmyslela, vydala se mi vstříc. To mě vyděsilo ještě víc. Natolik, že jsem přestala plakat a jenom zaraženě zírala na tu přibližující se neznámou. Ta osoba v kápi si stoupla vedle tety, která mě držela v náručí, a dotkla se mého ramene. Ale než se ho dotkla, kostnaté prsty se změnily v hřejivou dlaň. A bylo to neuvěřitelné, ale ta hřejivá dlaň mě konejšila. Přestala jsem se bát. Nebylo čeho. Ta osoba byla Smrt. Přišla se rozloučit s babičkou. S jejím tělem, duši už si vzala dávno. Smrt chodí na pohřeb jen výjimečným lidem. Moje babička byla výjimečná. To po ní mám ten dar. Se Smrti byly staré známé, protože za těch 80 let života viděla babička umřít spoustu lidí. Ale to všechno jsem se dozvěděla až mnohem později. Teď jsem se choulila k tetě do náručí, upírala pohled na babiččinu rakev a cítila zvláštní klid, co na mě přenesl dotek Smrti na mém rameni. Víte, Smrt umí být milosrdná i děsivá. Záleží na okolnostech, jakou tvář lidem nastaví. Ale i to jsem se dozvěděla až mnohem později. Teď jsem tam tak stála, a když jsem sebrala odvahu, abych se podívala na cizince v kapuci, měla jsem pocit, že se usmívá.

Těch příhod, které mě provázely životem, mám nespočet. Ne všechny byly takhle děsivé či poetické. Některé byste označili spíše za groteskní. Jako když jsem se učila na maturitu a nemohla se ani trochu soustředit. Už mi to učení trochu lezlo na mozek. Nahlas jsem si posteskla, něco v tom smyslu, že bych své myšlenky potřebovala srovnat do latě. Už to nikdy v životě neudělám. Protože několik mých neposedných myšlenek mi vyskákalo z hlavy a rozuteklo se po bytě. Nevím, zda myšlenky cizích lidí vypadají stejně. Ty moje vypadají jako zlatý peníz s černými čárkami místo ručiček a nožiček. Vypadají jako špatně odvedená animace. A jsou rozdováděné jako děti po večerní dávce cukru. Aspoň těch několik, co si dovolilo vyskočit z mého mozku. Ono to samo o sobě už něco vypovídá. Která normální myšlenka si něco takového dovolí? A tak jsem je rozesmáté naháněla po bytě a ony se schovávaly pod postel a do květináče maminčina fíkusu. Nakonec jsem je pochytala do dvou obřích zavařovacích sklenic a vedla s nimi několika minutovou debatu, proč by se měly vrátit zpátky. Byla to například myšlenka téměř obsesivně-kompulzivní na čokoládovou zmrzlinu. Upřímně řečeno mi v hlavě nijak zvlášť nechyběla, ale tak nějak ke mně patří, takže co nadělám. Kdybych ji nechala volně potulovat světem, časem bych Zemi mohla uvést do chaosu. Copak to jde - myšlenka mimo hlavu? Takovou drobností to začíná a nakonec bych způsobila Apokalypsu. Mimochodem - myslet fakticky bolí. Protože návrat myšlenek do hlavy nebyl zrovna příjemnou záležitostí. Měla jsem z toho lehkou migrénu. Zatímco ten krátký pocit, než jsem si uvědomila, že vyskákaly ven, to bylo, jako když se zhulite kvalitní trávou. Člověk byl tak nějak lehčí, aniž by si uvědomoval, že je tomu tak doslova.

Ale pojďme od těch taškařic. Samozřejmě se o mém daru v tomhle nepřirozeném světě brzo vědělo. A já přemýšlela, co se sebou dál. Zasáhl osud. Já tipuji, že to byl Osud s velkým O, můj budoucí šéf. V nepřirozeném světě vede redakci časopisu. Kdo by to byl řekl, že Osud má při své důležitosti čas na takovouhle kratochvíli. Možná je to tím, že se snaží neřídit úplně všechno a nechat lidem svobodnou vůli. Šla jsem tehdy na pohovor do cestovní agentury a spletla si patro. Úplně nahoře v sedmém patře je na první pohled pro ostatní holé nic. A nikdy tam snad nic nebude, protože tam prý není zavedena elektřina. A jedno okno je kupodivu vymlácené. Já tam však objevila živou štěbetající redakci nepřirozeného světa. Mámení, což je taková holka v růžových šatech lízátkem v puse, mi otevřelo dveře šéfovy kanceláře a bylo jasno. Stála jsem se novinářkou. Dostala velkou bichli, která se podobala našim Zlatým stránkám, kde jsou vypsány kontakty a adresy na různá stvoření, a dostala za úkol každý týden jedno z nich vyzpovídat. Není to jen tak, vážení. Je to nebezpečná práce. Brodíte se bažinami do brlohu slečny Závisti, lezete po mrakodrapech, kde na vás čeká floutek Adrenalin a škodolibě se zubí od ucha k uchu, a schováváte se před Špatnou Náladou, která má tendence ke stalkingu. A na tohle, věřte mi, naše policie nestačí. Na druhou stranu přiznávám, že intelektuální rozhovor se slečnou Realitou byl obohacující. Po setkání se Smíchem mě dva týdny bolela bránice a slečna Móda mi opravdu kvalitně vylepšila šatník. Bylo to několik skutečně holčičích hodin.

Můj život je jízda a já vás zvu, abyste do něj nahlédli. Už víte, jak to začalo. Ale upřímně, ani Já netuším, jak to jednou skončí. Jediné, co vím, je, že u toho bude moje kamarádka Smrt. To mě uklidňuje, přátele. Každý chce umírat obklopen přáteli. A ta moje mě dokonce chytne za ruku a převede na druhou stranu.

Zamilovaná

14. dubna 2018 v 11:50 | Nisa |  Literární šuplík - love story
Šla jsem překvapivě tichou odpolední ulicí. Jen sem tam projelo auto a poslalo do vzduchu nějaké to spadané podzimní listí. Než se v několika piruetách opět sneslo k zemi. Chladivý vítr mě šlehal do tváře. Měla jsem jediný cíl. Jen jsem si pořád nebyla jistá, zda k němu vůbec dojdu. Nakonec jsem s tvrdošíjným odhodláním přidala do kroku.

Roztřesenou rukou jsem z kapsy u bundy vylovila svazek klíčů. Hledala jsem jeden určitý klíč, co by pasoval do zámku zdobených dveří zeleně natřeného řadového domku, před kterým jsem rozpačitě postávala a rozhlíţela se při tom na všechny strany. Nikde nikdo, hurá. A mně se po několika pokusech podařilo rozklepanou rukou zasunout klíč do zámku. Vešla jsem a s úlevou za sebou zabouchla.

Chvíli jsem jen tak se zavřenýma očima stála opřená o dveře. Panovalo tu ticho a klid. To pomáhalo zklidnit i můj nezdravě zrychlený dech. Dokázala jsem to. Otevřela jsem oči, abych se rozhlédla po dlouhé úzké chodbě. Tancoval v ní prach. Několik vteřin jsem ho pozorovala téměř fascinovaná. Než jsem si uvědomila, že je také plná pavouků. Otřásla jsem se a spěšným tempem zamířila do obýváku. Cestou jsem pohledem zavadila o botník, z něhož vykukoval pár černých dámských kozaček. Ušklíbla jsem se.

Obývák stál tak, jak jsem si ho pamatovala. Věčně rozestlaná postel, skříně, televize v rohu… Tedy skoro. Moje fotka z poličky zmizela. Přistoupila jsem k ní pomalu a dotkla se místa, kde stávala. Jistěže se dalo čekat, že tam nebude, ale stejně… To zjištění bylo zvláštní. Místo toho jsem si o kus dál všimla JEJÍ fotografie. Se zamyšlením jsem ji vzala do ruky. Cse, vyměnil mě tak strašně rychle… A proč zrovna za NÍ? Zkoumavým pohledem, při němž jsem krčila nos i obočí, jsem její tvář znovu a znovu skenovala. Snažila jsem se přijít na to, co na ní vidí. Nepřišla. Ropucha jedna. Mé vlastní přesvědčení, že jsem hezčí než ona, mi léčilo pocuchané ego. Spokojeně jsem se uculila a fotku položila zpátky. Pak jsem si prohrábla dlouhé hnědé vlasy. A navíc je blondýna! Cse. Nesnáším blondýny. A on říkal, že je nesnáší taky. Předtím, než mě vyměnil za NÍ. S povzdechem jsem dosedla na postel a opřela se zády o zeď. Padala na mě úzkost. Jak jsem se tak rozhlížela, začínalo to být jasné - zmizelo všechno, co mělo něco společného se mnou… Nepatřila jsem sem. Už ne. Rozhodla jsem se něco dělat. Dřív, než mě ta informace úplně poloţí. Mozek okamžitě zavelel, že potřebuju kafe.

Přehrabovala jsem se ve skřínkách staré černě lakované kuchyňské linky i špajzu. Bezvýsledně. On už nekupuje kafe? To zjištění mnou projelo téměř bolestivě. To by se mu se mnou stát nemohlo. Vařil mi kávu každé ráno a budil mě její nezaměnitelnou vůní. Otrávená jsem snad skoro vztekle hrábla po ovocném čaji a hodila jeden pytlík do hrnku. Pak jsem to zalila horkou vodou a šla si sednout ke stolu. Trůnil tam kalendář se psy. Ten tu za mě také nebyl. A červenou fixou v něm bylo zakrouţkované zítřejší datum. Svou vlastní rukou tam připsal: PŮLROČNÍ VÝROČÍ. Ten rukopis bych poznala i v polospánku. Vážně už spolu byli tak dlouho? Ten čas ale letěl… Začala jsem automaticky dumat nad tím, jaké výročí bychom bývali tenhle měsíc oslavili MY. Dřív, než jsem to ovšem stihla spočítat, projela mnou nečekaná vlna palčivé ţárlivosti. Toužila jsem stránku z kalendáře vytrhnout a roztrhat ji na kousky. To ale nebylo moc chytré, pokud jsem zároveň netoužila po tom, aby věděl, že jsem tu byla. Což do mého plánu skutečně nezapadalo. Ani nevěděl, že mám klíč. Udělala jsem si ho tajně týden před tím, než mě poslal do háje. Chtěla jsem ho překvapit romantickou večeří, až zas jednou bude déle v práci… No, na večeři nedošlo, ale teď se ta malá ozubená mrška přeci jen vyplatila. Zavřela jsem oči, stiskla pevně čelisti k sobě a odolávala nutkání. Zhluboka jsem se nadechla a i s hrnkem čaje odkráčela zpět do obýváku. Usadila jsem se na postel a přikryla se kus ode mě pohozenou dekou. Začínala mně být zima. Usrkávala jsem čaj, a kdybych jen trochu chtěla, mohla bys snad i předstírat, že je vše při starém. Že tu na něho čekám jako milovaná a milující přítelkyně, než přijde z práce. Že si za chvíli pustím hudbu a začnu bezstarostně tancovat po pokoji s vědomím, že mě u toho neuvidí a nebude se mi smát. A pak půjdu umýt nádobí. Jedna pobledlá a pohublá hnědovlasá holka s temnými kruhy pod očima z nedostatku spánku. Která si teprve teď stačila všimnout, že pod dekou, kterou na sebe přetáhla, byla ukrytá bílá podprsenka s červeným puntíkem. A rozhodně nepatřila jí. Natáhla jsem ruku. Šokovaná. Přestoţe na tom vlastně nic šokujícího nebylo. Měl přeci právo mít baráku rozházené spodní prádlo své přítelkyně… Měl přeci právo… S trhnutím jsem ruku stáhla. Najednou jsem si byla skálopevně jistá, že se nechci dotýkat JEJÍHO spodního prádla. Nechci, nebo ztratím poslední zbytky rozumu. Teď jsem se té věci snad dokonce štítila. Položila jsem dopitý hrnek vedle sebe, přitáhla ruce k tělu a zoufale se rozvzlykala.

Ležela na posteli, obličej zabořený do polštáře a brečela ještě dobrých pár minut. Dokud mě pláč nevyčerpal. Pak jsem ztěžka zvedla hlavu a rozhodla se, že si napustím horkou vanu. Dala se do mě totiž zimnice. Cestou do koupelny jsem odložila v kuchyni hrnek do dřezu. Začínalo mi být jedno, jestli mě tu objeví…

Voda obklopila moje tělo a z vany stoupala pára. Bylo to uvolňující. Ne však dost na to, abych si nevzpomněla, kolikrát jsme se tu milovali. Naštěstí jsem se nezabývala myšlenkou, kolikrát se tu asi tak už miloval s NÍ. Pohlédla jsem ke stropu, jako bych hleděla k Bohu a hledala spasení. Zbav mě té bolesti, prosila jsem mlčky. Nic se nezměnilo. Zázrak se nekonal. Popadla jsem z poličky jeden sprchový gel s úmyslem použít ho. Hm, s kokosovým mlíkem. To neznělo špatně, aspoň na něčem se shodneme. Tedy nepočítala-li jsem fakt, že milujeme stejného chlapa. Což jsem si ale stejně nechtěla připouštět. Já ho milovala víc. Bez diskuze. Jinak bych tu přeci nebyla…

Pořád jsem seděla ve vaně, když jsem uslyšela jako by z dálky, že bouchly dveře. To, že je doma, jsem si začala pomalu uvědomovat, až když stál přede mnou. Zíral na mě s otevřenou pusou.
"Co tu sakra děláš?" zeptal se důrazně a jeho hlas se mi znásobený koupelnou ozvěnou zarýval do mozku. "Jak ses dostala dovnitř?"
Pohlédla jsem na něho ubrečenýma očima a zase upřela pohled pře sebe. Víc jsem nereagovala. Povzdechl si. Částečně se mi ulevilo. Povzdech znamenal, že se rozhodl změnit přístup. Nebude na mě řvát. Za to jsem byla nevýslovně vděčná. Kdyby na mě začal řvát, netušila jsem, co to se mnou udělá. Nejspíš pochopil, že něco není v pořádku. Ačkoli… je vůbec někdy něco v pořádku na tom, najít svou bývalou nahou ve své vaně, pokud jste ji o to sami nepožádali? Klekl si ke mně.
"Diano, mluv se mnou…"
Nic. Chvíli na mě zamyšleně hleděl, pak si znova povzdechl a vstal. Zmizel na chodbu a za minutu se vrátil s čistým ručníkem.
"Tak pojď," konstatoval a vlastnoručně mě vyndal z vany.
Pak mě obratně zabalil do ručníku ignorujících fakt, že sám sebe při těch manévrech pořádně zlil vodou. Nesl mě do obýváku jako dítě. Svírala jsem ho kolem krku a neřekla jediné slovo. Uložil mě do postele a přikryl dekou. Inkriminovanou podprsenku zahodil pod postel. Křečovitě jsem si kousala spodní ret. Bylo to to jediné, na co jsem se dokázala soustředit. Na moment se vzdálil do kuchyně. Nejspíš, aby si nalil pořádného panáka.
"Diano, řekneš mi už konečně něco?" zeptal se, kdyţ se vrátil.
Stále jsem mlčela. Jen jsem zpod deky vysunula ruku a natáhla ji po posteli k němu. Pochopil a chytil mou dlaň. Zavřela jsem oči. Nečekaně jsem ucítila, jak se postel pod další vahou prohnula. Lehl si za mě a držel mě kolem pasu. Nejspíš, abych se uklidnila.Tiskla jsem se k němu zády a přála si v tom okamžiku zůstat navěky. Vnímala jsem jen jeho dobře známou vůni a teplo jeho těla. Jako by mi to do žil znovu vlévalo život. Bála jsem se pohnout, abych nerozbila kouzlo toho momentu, ale nakonec jsem se přeci jen přetočila na druhý bok a pohlédla mu do jeho bledě modrých očí. Lehce se usmál a odhrnul mi vlasy víc z obličeje. Ten dotek mě donutil znovu přivřít oči. Tála jsem jako čokoláda. Těžknul mi dech. A on to MUSEL cítit. Připadala jsem si jako zabalený vánoční dárek, který jen čeká na to, až trhne mašlí. A on mě políbil. Nejdřív zlehka, něžně. Jako by ověřoval mou reakci. Když jsem neprotestovala, nárokoval si mě čím dál tím vášnivěji. A strhnul mě s sebou. Někam do ráje. Téměř okamžitě jsem mu jeho náruživost začala oplácet. Bouchla jsem jako mina. Jako natlakovaná nádrž s dusíkem, jejíž obsah patřil pořád a stále jen jemu. Mezi sladkými vzdechy jsem se snažila popadnout dech. Několikrát mě donutil nahlas zasténat a pokaţdé mě při tom stiskl silněji, což umocnilo ten báječný pocit, že mu zase patřím. Že se mi to nezdá. Když zašeptal, ach, zlato, věděla jsem, že už moc dlouho nevydržím. Ale já nechtěla, aby to skončilo. Nechtěla jsem myslet na to, co se stane potom. Že mi nejspíš vyrve klíče z ruky a se slovy, že se nechal unést okamžikem, mě pošle na ulici. Že řekne, víc než tenhle sex na rozloučenou ti nemůžu dát. Že miluje svou přítelkyni… Jak se mi tak hlavou honily ty scénáře, v očích mě začaly pálit slzy. Jenže čím víc jsem se proti tomu snažila bránit, tím intenzivnější to bylo. Jako by mě fakt, že nesmím, vzrušoval zvráceným způsobem ještě víc. Topila jsem se v pocitech. Topila jsem se v něm. A vyvrcholila. Hlasitě. Byla jsem vysílená. Ale on nepřestával. Balancoval na hranici toho, co ještě můžu snést. Napadlo mě, jestli si můj orgasmus svým způsobem neužívá víc než já. Vždyť si právě dokázal, že to se mnou ještě pořád umí. Že to nezapomněl. Stěží jsem vnímala jeho vlastní hlas, jak sténá a šeptá něco směrem ke mně. Milovala jsem jeho hlas. A pod tíhou toho všeho vyvrcholila znovu.
"Pavle…" zašeptala jsem. "Ach, bože, Pavle…"
"Jo, jo. Pavel. Ségra, vstávej," zaslechla jsem najednou čísi hlas.
Do prostředí Pavlova obýváku a nás dvou v posteli nějak nezapadal. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že patří mému mladšímu bratrovi. Zatřásl se mnou.
"Diano, slyšíš, vstávej!"
Ve vteřině jsem byla vzhůru. A nechápavě na něho zírala.
"Co?" zamumlala jsem a promnula si oči.
"Vstávej, slyšíš. Pavel na tebe čeká v kuchyni."
Vystřelila jsem téměř v okamžení do sedu, div jsem bratrovi nevysklila zuby. Cože?

Cestou do kuchyně jsem myslela na to, jak se mi to všechno, proboha, mohlo jen zdát... A taky na to, že realističtější erotický jsem asi ještě neměla. Nejen proto jsem se musela pekelně snažit, abych nezrudla hned při našem prvním střetu pohledů. Stál tam ve své kostkované košili, s polorozcuchanými vlasy a rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Co mohl chtít? Pak beze slova natáhl ruku a něco mi podal. Můj náramek.
"Našel jsem ho zapadlý v křesle, myslel jsem, že bys ho chtěla zpátky," vysvětlil.
Nějakou dobu jsem si ho mlčky přehazovala z ruky do ruky, než jsem našla sílu promluvit.
"Jasně, díky. A… jak se máš?"
Evidentně nepochopil, že o tuto informaci vůbec nestojím. Nestojím o to, aby mi naservíroval, jak je šťastný. A BEZE mě.
"Já dobře, díky, a ty?"
"Taky." Rozpačitě se usmál.
"S přítelkyní to klape?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zarazit.
Nechápala jsem, proč se ptám, jelikož tohle jsem chtěla vědět ze všeho nejmíň. Bohužel mu opět nedělalo problém se podělit.
"Jo, jo, budeme se brát," vypálil na mě, "a co ty? Máš někoho?"
To, že jsem musela zblednout hned o několik odstínů, evidentně nezaregistroval. Posadila jsem se na nejbližší židli, aby se mi snad nepodlomila kolena.
"Páni… To teda… Tak gratuluju," vysoukala jsem ze sebe a byla vděčná za to, že si vždycky myslel, že jsem dobrá herečka, to by znamenalo, že jsem snad zvládla zahrát i tohle.
Vykouzlila jsem ten nejlepší úsměv, jaký jsem v tu chvíli měla v arsenálu a on zopakoval: "A co ty, máš někoho?"
Potřásla jsem hlavou, jako bych si rovnala myšlenky, a řekla: "Vlastně mám. Je to mezi námi dost žhavé. Milujeme se každou noc, minimálně jednou."
Odpovědí jsem ho evidentně šokovala. Když ji zpracoval, sklopil hlavu a krátce se zasmál. Asi ho pobavila moje otevřenost.
"To ti přeju," řekl a pohlédl z okna, kde u auta stepovala ta jeho nová kráska. Toho jsem si všimla teprve teď.
"Asi bych měl jít," prohodil.
Chápavě jsem kývla hlavou. A pak jsem ještě dlouho nenápadně koukala z okna, jak odjíždí odbočkou k západní části města. "Tak zase večer, můj milý…"

Jsou knihy Petra Casanovy ztrátou času?

27. března 2018 v 14:53 | Nisa |  Knižní recenze
Čech Petr Casanova je zakladatel internetového konceptu FirstClass.cz, magazínu FC a vzdělávacího systému osobního rozvoje First Class Academy. Napsal tři knihy - 250 zákonů lásky, Dvanáct srdcí a 100 nejkratších cest k Tobě aneb příběh duše. Píše o osobním rozvoji, o lásce, o vztazích, o životě, o bolesti, o strachu a o chybách... prostě o všem, co k tomu našemu lidskému prožívání patří.

Pokud máte Facebook možná na Vás článek z FirstClass.cz vyskakoval ve formě příspěvku nevyžádaně, tak jako mně. Lezlo mi to na nervy. Víte, považuji se většinu času za optimistického člověka, ale v rovině hlavně vztahového, partnerského seberozvoje jsem dosti skeptická. Myslím si totiž, že se o tom nedá zase tolik napsat. Respektive dá - 1, či 2 knihy, nějaké další by byly recyklací toho samého. Již řečeného. A to bez ohledu na to, jestli tématiku rozepisuje stejný autor, nebo si vedle sebe seřadíme 10 knih 10 autorů na toto téma. Existuje několik obecně uznávaných hesel pro šťastný partnerský vztah - namátkou respekt, důvěra, tolerance, kompromisy, otevřená komunikace - a k těmto heslům prostě nevymyslíte něco nového převratného, co by už lidstvo už neznalo. Jde spíš tedy o to, po jakém autorovi sáhnete jako první a jestli vám vyhovuje jeho styl psaní. Pokud ano, nejspíš se on stane vaším oblíbeným a budete to tvrdit tvrdohlavě, přestože se napsaly stohy stránek toho samého trochu jinak někým jiným. Právě proto jsem články FirstClass považovala za jenom další kapku v moři omílaných rad, jak žít, jak myslet a jak si vybrat a být s partnerem. Nechápejte mě špatně, ty rady jsou cenné a občas je potřeba si je připomínat, protože člověk pod tlakem tíhy vlastního života a emocí na ně zapomíná, ačkoli je teoreticky usazené v hlavě má. Pomáhá mu to si věci znovu uvědomit. Ale - prostě nechápu, proč se o tom píše pořád, když by stačilo to, co už jednou někdo napsal.

Paradoxem je, že právě na knížku Petra Casanovi "250 zákonů lásky" jsem se dlouhodobě chystala. Já si totiž zásadně ve většině případů nepamatuji z hlavy jméno autora. Což je dosti nevýhodné, obzvláště pokud hledáte nějakou určitou knihu např. v knihovně. Takže zatímco jsem kroutila hlavou nad krátkými články onoho webu a říkala si, že autor s ničím novým nepřišel, hledala jsem zároveň čas, kdy konečně usednu k jeho knize. Úsměvné.

A proč zrovna "250 zákonů lásky", když knihy o partnerství moc nečtu? Zaujal mě v anotaci právě onen koncept. Představení partnerství a lásky ve 250 bodech, nikoli sáhodlouhým textem. A navíc 250? Fíha, co tam všechno asi bude...

Anotace: Co člověk, to unikát. Navzájem se odlišujeme už geny, výchovou, touhami, hodnotami, zvolenou cestou a nabytými zkušenostmi. A navíc náladami, které se co chvíli proměňují. Jak se tedy dva natolik různí lidé mohou ve vztahu shodnout na jenom společném směru, který by bez výhrad vyhovoval oběma? Jak vůbec mohou překonat rozpory způsobené jejich přirozenou rozdílností?J ak je možné kompromisem mezi partnery oboustranně spíše získávat než ztrácet? Tato kniha vysvětluje 250 zákonů šťastného vztahu, ve kterém pár je více než součet dvou osob a partneři mohou i pracovně uspět více než o samotě. Zdroj

A jak to dopadlo? Musím říct, že kniha na mě jako ucelený komplet působí lépe než samostatné články. Text je i přes bodový systém členěn do několika kapitol, krásně a smysluplně to na sebe navazuje a někam vás to posouvá. Zamyslíte se nad sebou i nad životem. Jako plus také hodnotím přidané mini příběhy. Na ten jsem se vždy moc těšila. Kniha umí v člověku rozjitřit emoce, nebo ho naopak ukonejšit, smířit se životem v závislosti na tom, kde se v díle zrovna nachází a jak nad tím přemýšlí. Dodá mu sílu, odvahu, sebeúctu a sebevědomí. Ale pravděpodobně to budete číst pomalu, (jako já) protože takovou porci moudra a pozitivismu potřebujete vstřebávat v klidu a postupně. Ostatně žádná seberozvojující kniha se - dle mého - nedá číst pod tlakem. Musíte mít na to náladu. Být na stejné vlně s knihou. Chtít si nechat poradit, promlouvat k sobě a bilancovat. Ten, kdo to nedělá z vlastního přesvědčení a chuti, bude jakoukoli podobnou knihu považovat za přemoudřelý optimistický brak. Ovšem upřímně, není lepší brát všechno v životě z té světlejší stránky? Co je špatného na netrápit se tolik? A v moudrech je skrytá síla.

Za mínus mohou někteří považovat momenty, kdy si kniha protiřečí. Je to jako s tím - líná huba, holé neštěstí - a - mluviti stříbro, mlčeti zlato. Nakonec je na člověku, aby vyhodnotil, v jakém životním okamžiku přiřadit první a kdy druhou variantu. V tomto rozhodování leží klíč ke štěstí. A moudrý je ten, kdo se vždy rozhodne správně. Ale chybovat je přeci lidské. Tak se jen poučme z chyb.

Diskutabilně se pro mě jeví jen poslední část knihy. Říká, co by měli muži pochopit, obdivovat na ženách, ba se z toho dokonce přiučit. Obráceně to však chybí. Spíš to říká, jakým mužům se vyhýbat. Copak ženy si z mužů nemohou vzít pozitivní příklad? Působí to trochu příkře a nespravedlivě. Ale trochu autora podezírám, že se chtěl vlichotit čtenářkám, jelikož očekával, že knihu budou číst více, než mužští čtenáři. Neschvaluji to, ubírá to knize body, ale asi se to dá se zavřeným okem i pochopit...

Je to nahuštěný koktejl moudra. Pozitivní energie. K pasážím se budu vracet, protože se dají použít všestranněji, než jen na partnera a nás samotné. A i já si určitě věci potřebuji připomínat.

Hodnocení: 95%

Číst tyhle knihy má své ale, stejně jako tato kniha, jak vyplývá z textu, ovšem občas to stojí za to.

Moje anglická babička - obyčejná napodobenina "Babičky" B. Němcové?

10. března 2018 v 10:59 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Hana Parkánová-Whitton
Národnost: česká
Anotace: Osud postaví Češku Hanku, která se chce odstěhovat za svým anglickým manželem Williamem do malé anglické vísky Kingscott, před nelehké rozhodnutí - pokud půjde za hlasem svého srdce, zanechá v Praze milovanou osmdesátiletou babičku Marii, jediného dosud žijícího člena ze své jindy početné rodiny. Nelehkou situaci nakonec vyřeší Hančin anglický manžel William, kterému se podaří koupit dům s velkým "výměnkem" na rozlehlé zahradě. Oba manželé mají sice zpočátku obavy, jak se babička Marie ve věku již značně pokročilém sžije s naprosto cizím a neznámým prostředím, a jak navíc překoná jazykovou bariéru, ale babička záhy překvapí je, stejně jako rázovité a tradic dbalé obyvatele Kingscottu. Zdroj

Můj názor: Ke knize jsem se dostala zcela náhodou tak, že jsem kousek zaslechla v rádiu předčítat paní T. Medveckou. A ten úryvek rozhodl o tom, že jsem byla na sto procent rozhodnutá knihu přečíst celou. Prostě to skvěle navnadilo.

Kniha je psaná lehkým odpočinkovým stylem. Něžným, malebným. Někomu to skutečně může připomínat Babičku, od Boženy Němcové. Někdo to zatracuje pro přespřílišnou idyličnost díla. Ale proč hned kritizovat něco, kde není drsná zápletka, problémová rodina a plno zvratů? Přiznávám, styl psaní textu přináší dávku rozvleklosti, ale řekla bych, že ty nejlepší momenty jsou v knize rozvrstveny přesně tak, aby vám na poslední chvíli rozmluvily knihu odložit, když máte zrovna pocit, že se tam nic zajímavého neděje.

Zato je tam moře lásky a něhy s kapkou prvotřídního humoru. Pojďte se nechat pohladit po duši jemným vyprávěním o Anglii a jedné vitální babičce ze staré školy. Pojďte se smát a usmívat nad popisem některých situací.

Co pro Angličany znamená trávník? Jak je to v jejich zemi se sněhovou kalamitou? Dá se z anglických jablek upéct český štrůdl? Na to všechno - a nejen na to - vám tahle kniha odpoví.

Příběh nemá ambice literárního veledíla, ale jako odpočinková jednohubka, když chcete z hlavy vypustit starosti, se hodí výborně.

Plusy: humor, lehký tón vyprávění, při audio verzi rozhodně přednes paní Medvecké
Mínusy: ta rozvleklost tomu dost škodí (i já byla párkrát v pokušení už nepokračovat, ale nakonec jsem příběh zhltla najednou) a osobně mě mrzí, že toho prvotřídního humoru nebylo malinko víc, pak by to určitě bylo i na 100%
Hodnocení: 75%

Kniha "Ví o tobě" - zdařilý žánrový experiment, nebo průšvih?

5. března 2018 v 9:17 | Nisa |  Knižní recenze
Autor: Sarah Pinborough
Národnost: britská

Anotace: LOUISE opustil manžel kvůli jiné, a tak se jediným mužem v jejím životě stal její syn. Proto Louise pracuje na poloviční úvazek, aby je uživila a zároveň mohli být spolu. Všechno se však změní, když se objeví DAVID, mladý, úspěšný a natolik okouzlující, že Louise nemůže uvěřit, že by o ni muž jako on nejenže mohl zavadit pohledem, ale že ho dokonce snad i přitahuje. To se ovšem dost zkomplikuje v okamžiku, kdy potká jeho ženu ADELE, překrásnou, elegantní a roztomilou bytost, z níž se rychle stane Louisina nová přítelkyně. Oba aktéři dokonalého páru Louise naprosto uchvátí a každý z nich ji po svém vtahuje do spletité sítě jejich manželství, v němž má Louise zatím netušenou zásadní roli. A najednou, ve chvíli, kdy je oba trochu víc poznává, zahlédne trhliny. Je David opravdu tím mužem, za něhož ho měla? A je Adele opravdu tak křehká a zranitelná, jak působí? Jaká strašlivá tajemství oba skrývají a jak daleko zajdou, aby je uchránili? Zdroj

Můj názor: Na začátek řeknu, že anotace malinko zavádí. Tento počin si hraje na realistický psychoromán. A vlastně jím i je. Z počátku máte dojem, že půjde o obyčejný milostný román, možná v hysterickém trojúhelníku. Jenže... Postupně to dostává temnější obrysy a vy hltáte jedno slovo za druhým, abyste konečně odhalili tajemství minulosti i přítomnosti... A pak se tam pomalu vkrádá jakási fantasy linka. Nejdřív vás to nenapadne a jak postupně vyjevuje svou důležitost, nechápavě a zmateně krčíte obočí. Co to tam dělá? To jako vážně? Ne, to bude určitě nakonec jinak... Inu, bude. Bude to neuvěřitelné finále. Nečekané. Možná až moc překombinované. Ale to je na tom vlastně to skvělé. Šokující. A ta fantasy linka se konec ukáže býti podstatnou.

To způsobí čtenářský zlom. Psychologický dobře našlápnutý reálný román se mění ve fantasy thriller pro dospělé. Obojí je to super, jen spolu to trochu drhne. Ten, kdo čeká reálný román, nemusí ten žánrový sešup ustát. A bude znechucen a zklamán. Ten, kdo je varován dopředu, a zavře jedno oko, bude očekávat nemožné a nemá nic proti mixu reality s fantazií, tak ten si to užije i s brilantním finále.

Řekla bych, že je to zajímavý žánrový počin, který nečekaně spojí dohromady něco, co vlastně spojit moc nejde. A stvoří to příběh, který si budete pamatovat. Jen se musíte v pravou chvíli přeladit na jinou čtenářskou vlnu. A anotace asi nešla napsat lépe, aby nevyzradila zápletku. Takže...

Styl psaní není nijak barvitý a detailní (ani charaktery postav ne), ale pro účely příběhu stačí. Ještě upozorním na členění textu. Dvě dějové linky. Ta v minulosti označená jako TEHDY a ta v přítomnosti dělená mezi úhel pohledu obou hlavních ženských aktérek.

Takže jestli chcete číst něco, co jste zaručeně ještě nečetli, máte jedno oko zavřené a čekáte cokoli, prokousejte se začátkem a litovat nebudete.

Plusy: atmosféra, finále
Mínusy: žánrová odlišnost částí knihy trochu drhne a degraduje jedna druhou, ačkoli samostatně je to super, přeci jen je to čtenářský šok
Hodnocení: 80%

Z knihy: Bohužel se mi vybrané pasáže ztratily, tak snad příště.

Neberte mi můj svět

4. března 2018 v 16:53 | Nisa |  Literární šuplík - básničky
Použitelný výcuc z básničky "Neberte mi můj svět". Není dokonalá, je dost stará, ale k tématu se hodí. :-)

Před sebou list papíru mám,
své myšlenky tím vyzývám,
aby další nová věta
stvořila kus mého světa.
Můj svět je moje fantazie,
která se mnou stále žije.
Jsou tam moje přání, sny i pouhá smyšlenost,
ani jednoho z toho nemám vážně nikdy dost.

Je to jen mé…

Tam všechno vím a znám,
neplatí, že se v tom nevyznám.

Není to jako svět kolem…

Zem sestavená jenom z písmen, teček, vykřičníků,
dlužím tomu všemu nesmírně moc díků.
Každé písmeno či čárka pouhá
ať je, jak chce dlouhá,
tvoří domy, stromy, postavy
a z těch nemusím mít obavy.
Znám každý kout té zvláštní krajiny
a s lidmi v ní nemám problém jediný.

Ale tvořit svět není o tom,
jen se někam schovati,
nýbrž o tom,
cizincům život darovati.
Jste mocný kouzelník a vy čarujete,
přesně podle toho, jak a co chcete.
Jste stvořitelem, bohem.
Proč tomu dávat sbohem?
Miluju ty chvíle v mojí hlavě,
kdeže píšu kvůli slávě!
Miluji ty chvíle tam,
kdy klíčem východ zamykám.

Toto místo umí nemožné…
Tak mi ho, prosím, neberte…

Kam dál